Když jsem ještě pracovala v prodejně s papírenským zbožím, měli jsme v sortimentu stírací cestovatelské mapy České republiky. Tehdy jsem si ji koupila. Dlouho ležela netknutá v koutě, ale teď jsme za ni rádi, protože v ní často hledáme inspiraci, kam se vypravit. A za první výlet roku letošního jsme vybrali městečko nedaleko Prahy – Poděbrady.
Poděbrady jsou lázeňské město, které se nachází ve Středočeském kraji. Žije v něm kolem 14 tisíc obyvatel. V letech 1262-1268 zde král Přemysl Otakar II. nechal vybudovat kamenný hrad, který byl postupem času přestavěn na poděbradský zámek. K velkému rozkvětu poděbradského panství došlo za pánů z Kunštátů. Nejznámější představitel tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad. V roce 1905 byl na nádvoří zámku navrtán minerální pramen a díky tomu se z města staly známé lázně, které se specializují hlavně na léčbu srdce a oběhového ústrojí.
Na místo jsme vláčkem dojeli kolem druhé odpoledne. Radek se strachoval, že jedeme pozdě, ale vzhledem k tomu, že zámek byl bohužel zavřený a městečko je spíš menší, bylo to tak akorát. K němu jsme od nádraží prošli lázeňskou kolonádou, která působila trošku smutným dojmem. Já už jednou Poděbrady navštívila, v období konce školního roku a sluníčko a udržované záhony opravdu udělají své. Atmosféra byla celkově poměrně ponurá, protože potom, co jsme došli na náměstí, začalo vytrvale poprchávat.
Jiřího náměstí je hlavní náměstí Poděbrad a vzniklo v 15. století. Nachází se v něm několik zajímavých kulturních památek – Občanská záložna, Stará radnice, Mariánský sloup nebo pomník samotného Jiřího z Poděbrad. Od roku 1992 je náměstí součástí městské památkové zóny. Přímo z něj pak můžete jít do samotného zámku, ve kterém se nachází muzeum a Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů Karlovy univerzity. Mě nejvíc zaujala malovaná srdce na nádvoří. O celém projektu se můžete dočíst zde.
Jelikož nám počasí opravdu nepřálo a vítr a déšť sílil, šli jsme hledat místo, kde se naobědváme. Zvolili jsme pizzerii Severino. Celkem příjemná restaurace. Moc lidí tam zrovna nebylo, takže jsme měli možnost v klidu posedět a poslechnout české fláky, které hrály z rádia. Objednali jsme si pivo a pizzu. Ta byla naprosto mega, takže jsme stěží snědli každý půlku. Zbytek nám servírka ochotně zabalila do alobalu, abychom nemuseli po městě chodit s krabicí, takže jsme pak měli do vlaku alespoň večeři.
Zaplatili jsme a vydali se na další pouť. Prošli jsme kolem pomníku Purkyně, kde jsme si udělali krátkou přestávku, a pak se vrátili zpět na náměstí, kde byl ještě rozsvícený vánoční stromek. Poněvadž bylo ale pořád ošklivo, déšť neustával a nám byla zima, zamířili jsme na kolonádu, že si někde dáme ještě skleničku něčeho dobrého. Vybrali jsme si kavárnu Viola. Výběr to nebyl zrovna šťastný, prostředí bylo celkem pěkné, ale aby obsluha nevěděla, co znamená suší víno, s tím jsem se ještě nesetkala. Radek si objednal pivo, sklenička byla celá obalená bublinkami, takže sem se rozhodně už nepodíváme.
Reputaci místního pohostinství vylepšil Náš hostinec, kde jsme se setkali s velice příjemným prostředím. Obsluha byla profesionální a usadila nás i přesto, že jsme chtěli stůl jen na krátkou chvíli, než nám pojede vlak. Číšníci zde ví, jaké víno doporučit a ani s pivem nebyl sebemenší problém. Takže za nás velké doporučení, jen tam bylo hodně plno, takže není od věci si udělat rezervaci.
Tento výlet považujeme i přes nehezké počasí za vydařený a myslím si, že jsme v Poděbradech nebyli naposledy. Jen příště vyrazíme v sezónně, abychom viděli žijící kolonádu a mohli navštívit muzeum v zámku.
