Týden 45. a 46.

Psychicky labilní jsem od mala a jak je na mě vyvíjenej nějakej nepřiměřenej tlak, kdy si připadám ukřivděná, nemá to dobrý následky. A i když jsem si předchozí dva týdny fakt užila, velmi brzy se to mělo všechno změnit.

A v prdeli jsem stále.

5. 11. 2019

Moc jsem toho nenaspala, ale bylo nutný se vyhrabat, protože mě čekal další nabitý den. Tentokrát jsem se sešla po sto letech s kamarádkou a zašly jsme na výstavu umění – do Villy Pelle na Lukáše Musila. Některý ty jeho čmáranice nechápu, ale pár věcí se mi tam líbilo moc, takže jsme zas o zážitek bohatší. Po výstavě jsme ještě zašly na čaj do místní kavárny a pak už mě čekala cesta k našim, kde jsem si vyzvedla balíček na poště a doma pak musela referovat, co mi všechno prozradil v noci brácha. Už mi to lezlo fakt na nervy a snažila jsem se hovor stočit jinam, ale bylo to marný. Ještě že jsem se moc nezdržela, v šest jsem měla sraz s A. Prošli jsme se na jedno pěkný místo a protože jsme se taky neviděli několik týdnů, měli jsme si hodně co vyprávět. Akorát nám byla pekelná zima a já furt nebyla úplně v cajku, tak jsme to v deset zabalili. Doma jsem Ňufovi nadšeně předváděla dárek k Vánocům, který jsem objednala Juniorovi.

6. 11. 2019

A tak jsem měla volno. Nečekaně a neplánovaně. Když jsem byla předchozí den s A. ven, volala mi kolegyně, že nestihla svou práci a chce jít místo mě ještě ve středu. Díky tomu, že to chození na směny je pro mě čím dál tím větší trauma, bez váhání jsem na to kývla, i když mi byly jasný dvě věci – za prvý, že udělá stejně hovno a za druhý, že díky tomu přijdu o peníze za docházku, protože si to nebudu mít asi kdy nahradit. A tak jsem ráno vyrazila hezky za bráchou a šli jsme do Malostranský besedy na výstavu Pražskýho fotografa. To bylo jinačí kafčo, jeho fotky mám fakt ráda a v prostředí půdy to bylo moc pěkný pokoukání. Následoval oběd v naší oblíbený restauraci a já pak jela domů, kde jsem dočetla konečně ten Pražský erotikon, pak přišel Ňuf a protože měl hlad, šli jsme ještě do Hospůdky. Tam jsme potkali Li. s kámoškou a přítelem, tak jsme se pěkně pobavili. Já ale začala mít na prd náladu, protože mi bylo jasný, že mě další den čeká peklo…

7. 11. 2019

A taky že jo. Peklo všech pekel. Tak nejdřív mi nejel bus, takže i když jezdím vždy s předstihem, abych si došla pro něco k snídani, na záchod a na cigáro, přišla jsem poprvý pozdě. Kolegyně měla několik úkolů – vybrat si teda ty knížky, aby na mě zas neřvala, že po tom, co na její výběr 3 měsíce čekám, jsem si vybrala za ní… Tak si vybrala jen 2 a nebyla schopná to vyplnit do tabulky a odeslat na centrálu. Docházky – prý je někde ztratila, takže veškerý odchody a příchody si zapisovala z kamerových záznam. To je práce na 10-15 minut max. Protože pauzy máme dvě daný a je každýmu fuk, jestli na ni jdeme v šest nebo 7 večer. Odchody si píše furt v 22:00, protože tu tvrdne do jedenácti, půlnoci… a to jí nikdo nechce proplácet, tak má strop 22:00 a šlus. No a příchody máte projetý v programu tak za 10 minut. Pak měla přinést lístky z terminálu, který jsem dávno měla odevzdat účtárně, ale který si z pro mě neznámých důvodů tahá neustále domů a dva měsíce mi tu tudíž chybí. Nepřinesla je, prej zapomněla. Splnila akorát to, že odnesla jeden papír na vedení. Jinak neudělala vůbec nic, jen mi vypsala smsku, kde bylo bambilion důvodů proč to nestihla. To, že neudělala ani základ, kterej musíme dělat denně a který jsme taky vždycky denně dělaly, už nekomentuju. Zhroutila jsem se. Proč mi takhle furt serou na hlavu. Proč mě nechtěj teda na dohodu propustit! Utekla jsem na cigáro a uřvaná jsem se srazila se sekuriťákem, kterej mě ani nezapisoval, když viděl, v jakym jsem stavu. Pak přijel Týpek II a jedna manažerka, naložili mi dalších asi 10 úkolů s tím, že kolegyni je dávat nebudou, že je nemožná, pochválili mě teda za výlohy a úklid a tím to haslo. Já už nemůžu, nemůžu. Doma mi do toho Ňuf oznámil, že mu na víkend přijede brácha s rodinou a tudíž z našich plánu schází, ani se mi neomluvil a mně to bylo tak nějak líto. Ze začátku jsem teda nebyla schopná ani slova, pak jsem mu pověděla, co se zase dělo, chtěl mě odvézt do nemocnice když viděl, že jsem na pokraji kolapsu. Ten přišel. I navzdory všemu jsem se chtěla odevzdat nějakým fyzickým aktivitám, ale neměl na mě nějak náladu a začali jsme se lehce dohadovat a já se sesypala, dostala záchvat, málem si zlomila ruku a chtěla jsem umřít. Celej život si skoro všude připadám jak největší hovno a nejde mi prostě do hlavy, proč mě v tý práci tak šikanujou. Proč musím dělat všechno i za kolegyni, nemám za to ani korunu a přidávaj mi další a další práci a nad ní držej ochranou ruku? Tak když nechtějí pustit mě, ať vyhodí ji! Kupodivu mě Ňuf přišel sesbírat, odtáhl mě do postele, tam jsme o tom všem chvíli ještě mluvili, on pak usnul, tak jsem zase utekla a telefonovala do 4 do rána s babičkou.

8. 11. 2019

Když se to všechno sere, tak hezky pěkně najednou. Ráno jsme ještě mluvili o tý šílenosti, co se mi stala. Překvapil mě. Neodsuzoval a nabídl mi pomocnou ruku. Čím dýl to trvá, tím víc mám pocit, že bych měla jít někam k cvokařovi. Brácha mi tím docela dodal odvahu, protože tam chodí a jak mi to vypráví, pomáhá mu to. Ale i tak mi bylo líto, že mě takhle odkopl na ten víkend, ještě v neděli říkal, jak mě s bráchou seznámí a teď se od toho nějak bojkotoval. Tak jsem ráno akorát uklidila a jela k našim. Došla jsem si na nákup, ale stejně jsem nebyla schopná se pořádně najíst, ani jsem to málem nedonesla domů, jak jsem byla slabá. Nic se mi nechtělo. Jen jsem ležela a brečela. Až jsem z toho usnula. Pak přišel brácha, tak jsme se potkali všichni v obýváku a já se pak přemluvila, abych šla s naší bandou na procházku. Udělali jsme procházku Anděl – Řepy, nebejt těch lenochů, tak jsme to fakt došli pěšky až na konečnou, ale u Motola začali stávkovat. Doma byli naši ještě vzhůru, chvíli jsme se bavili v obýváku, já byla furt úplně v prdeli, tak jsem po jejich odchodu začala ronit slzy, načež mi otec vynadal, že ať nefňukám, že jsem stejná jako ta moje kolegyně, tak co si furt stěžuju. Jsem, mám totiž v pokoji bordel. Protože když přijdu domů, tak mě hned volaj do obýváku aby mi vyprávěli co se jim děje a vyptávali se na bratra. A já o tý půlnoci, půl 1 prostě nemám sílu už uklízet a ty věci tam tak ledabyle pohodím. Strašně jsme se rafli, vysmál se mi, že chci podporu a pomoc, ať si najdu co chci, že je to moje věc. Utekla jsem ven a volala Ňufovi, překvapivě to zvedl a půl hodiny mě utěšoval a slíbil, že si na mě udělá v sobotu čas.

9. 11. 2019

Spalo se mi teda úplně na hovno. Vím, že mám kolem sebe bezva kamarády, T., Fí. i A. se mnou vše při procházce probrali, ostatní jsem taky ráda viděla a fakt jsem si ten večer v rámci možností užila a jsem ráda, že jsem nezůstala doma. Mám Ňufa, kterej asi i díky tomu, že má vystudovanou pedagogiku, ví, jak se mnou jednat a to, jak chápavě a trpělivě se mnou všechno řeší, ale zároveň si z toho umí udělat fakt prču a tím mě rozesměje. Udělal si na mě čas, zašli jsme k nám do restaurace, seznámila jsem ho se psem. Doma jsem pak zasedla ke skicáku s cílem konečně pohnout s Obchůdkem. A zadařilo se.

10. 11. 2019

Fí. si mě na neděli adoptoval a když jsem dostala od muže košem, naplánoval nám výlet na Konopiště. Výlet měl během poledne zajímavý zvrat, muž i s bratrem a jeho rodinou za námi přijeli. Prošli jsme si zámek, Ňuf se pak vzdal klíčů a zůstal s náma. Takže jsme si udělali procházku zpátky do Benešova, kde jsme našli hospůdku a tam naši pouť završili. Po návratu do Prahy jsem ještě na chvíli zašla s Fí. na svatomartinské a pak už teda hurá k našim, protože přede mnou byl další na píču týden.

11. 11. 2019

Naprostá klasika, která mě nepřekvapila. V práci byl zas akorát šílenej bordel, nic nebylo hotový a jako bonus mě k ranní kávičce čekaly 4 SMS plný výmluv a keců, proč to hotový není. Už jsem toho měla tak akorát. Umučej mě, fakt že jo. Naštěstí den celkem utekl a já s úlevou v devět zatáhla roletu a chvátala za mým drahým, který mě čekal v dobrém rozmaru a dokonce mi uvařil luxusní polívku, která po tom dni fakt bodla.

12. 11. 2019

Svatej Martin se někde zrubal a na tom koni přijel o den později. Hnus. Blbý je, že jsem si ještě nebyla schopná pořídit zimní bundu. Já jsem jako ti silničáři, každej rok se divím, že je zima a že padá sníh.

13. 11. 2019

Středa byla docela príma, až do chvíle, kdy mi začal volat nějakej degen z práce, kterej se ani nepředstavil a vynadal mi že něco nemám hotový, protože jsem k tomu neměla podstatný materiály a nutil mě do práce jet ideálně hned, maximálně další den. Poslala jsem ho do háje, ale stejně se mi během chviličky začal dělat stresovej ekzém. Ten mám doteď a každým dnem je to horší a horší. S Ňufem jsme se vypravili na hokej, Sparta Kladno. Moc pěknej zápas. Následovalo ještě krátké posezení v Hospůdce a pak už jen hezké fyzické aktivity doma a alou do hajan.

14. 11. 2019

Zas jsem nějak vstala prdelí napřed. Jak jsem vynervovaná z tý práce, tak jsem neustále nervózní, v napětí, bolí mě ekzém, mám křeče v břiše, věčně se bojím abych se někde nepoto, takže pak do Ňufa občas zbytečně nespravedlivě rejpu a dohadujeme se kvůli kravinám. Blbý je, že si to uvědomuju, ale neumím to moc ovládat. Tentokrát mu zas přijela návštěva, tak jsem se ráno, když odešel do práce, sbalila a zašla do Tigeru na Andělu, že se porozhlédnu po nějakých zvířecích ozdobách na strom, který ještě nemáme. A tuhle krevetu jsem nutně musela mít, Ňuf by mohl jíst tyhle potvory nonstop, tak mě to rozesmálo. Snad nám neožere stromeček… Večer jsem zašla s T. na víno a udělaly jsme si dámský večer. Bylo to moc príma, jen mi to nějak stouplo do hlavy a připadala jsem si pěkně opile, což se mi dlouho nestalo. Ještě jsem se chvíli bavila doma s našima, ale co jsme řešili, ví asi jen náš pes, kterej jedinej doma neleje.

15. 11. 2019

Zvracím, přátelé. S lehkou hladinkou jsem napochodovala do práce. Tam mě čekal naprosto nehoráznej bordel. Vždycky když odcházím z poslední směny, snažím se, aby byl krám uklizenej, aby tam nebyly nikde krabice, zboží. Když už náhodou, tak aby to bylo někde stranou na jedný hromadě… Jenže když přijdu vždycky po směnách madam, čeká mě něco podobnýho. A z kamer moc dobře vím, že to není dodělaný jen proto, že je prostě líná a vychcaná. Nikdy neměla žádný frmol, kolikrát prosedí v tom zázemí bez přehánění půl dne. A mně pak do toho vozej moji práci, takže dělám práci za obě a nedávám to. (To, že výplatu máme stejnou, i když mi manažer slibuje už asi třičtvrtě roku přidání, nekomentuju.) Překvápko mě čekalo i v zázemí, neumytý nádobí, posranej záchod. Opravdu lahůdka po ránu. Napsala jsem manažerovi, ať mi okamžitě volá, že s ním potřebuju mluvit. Zavolal když jsem byla zrovna na pauze, popsala jsem mu situaci, požádala o brigádníka na kolegyni směny, aby aspoň umyl ten podělanej hajzl, že na to odmítám koukat. U toho jsem se třásla jak ratlík, udělal se mi novej ekzém na krku a bylo mi úplně šoufl. Manažer zněl, že pochopil vážnost situace a slíbil mi, že v pondělí nebo v úterý za kolegyní přijede a rozloučíme se s ní. Na chvíli mě zachvátil krátký závan štěstí… Doma jsem ho potom využila, že jsem si s našima dala svatomartinské rosé a bylo mi popřáno k svátku.

16. 11. 2019

Kdo ví, co se dělo v sobotu, ať mi to poví. Vybavuju si jen, že jsem přišla domů a naši mě vábili zas k sobě. Já toho měla plný brejle, chtěla jsem si jen sežrat v posteli teplý jídlo, pustit Přátelé a spát. Takže jsem odmítla. Mně nevadí se s nima bavit, ale za prvý se u toho furt jen pije a máma občas po vínu bývá fakt nesnesitelně hlasitá a hlavně často řeší věci, který mě nezajímají, ptají se akorát na bráchu, já je jakožto lidská bytost zas tolik nezajímám. A to je další věc, co mě už tolik let ničí, nemám domov. Takovej ten fakt kterej si budu dělat trochu po svým, nebudu tam na návštěvě. Ňuf je línej se vzdát svého pohodlí starýho mládence a jakmile je nějakej konflikt, přijde s tím, že máme ponorku a musíme si dát oraz a ať spím u našich. Na vlastní byt za prvý nemám a za druhý mi to přijde i zbytečný, abych si kvůli týdnu v měsíci platila garsonku. Asi budu navždy nešťastný emociální bezdomovec.

17. 11. 2019

Možná díky tomu, že jsem ten předchozí den fakt večer sežrala na prasáka v posteli pizzu a šla brzo spát, jsem v sobě měla takovou podezřele zvláštní energii. Naděje, že až přijdu na další směnu, bude mít naše madam sbalený věci a budeme se těšit na nějakýho novýho schopnýho člověka, co zvládne vzít štětku do ruky a vynést koš, taky udělala svoje. Vrhla jsem se tedy do práce. Nejen, že jsem si uklidila krám, doplnila veškerý zboží a prostě až na papírování měla všechno v pořádku, ještě jsem zvládla udělat prakticky všechny základní ilustrace k Obchůdku. Nejsem žádnej kreslíř, všechno vypadá jak od desetiletého dítěte, ale na jednu stranu, to přesně byl účel. Po práci jsem jela za Ňufem, vždycky tyhle víkendy jsou tak dlouhý…

18. 11. 2019

Tentokrát překvapil, přivezl mi z Polska na ochutnávku různý veganský ňamky, po kterých jsem toužila a který tu nejsou dostupný. Něco už jsem koštla a maj to dobrý. Odpoledne jsem si zas dala tradiční kolečko k našim – pošta, zásilkovna, zásilkovna po druhý… Zničí mě to. Ňuf práce přišel pozdě, uvařila jsem dýňový pyré s opraženym tofu, tak si zašmakoval. A pak jsme se asi flákali u telky, sama nevím.

 

2 komentáře: „Týden 45. a 46.

  1. S tou prací už je to fakt na hlavu, snad se ti podaří co nejrychlej utéct. Že vedení jsou blbci, dobře, ale že to není blbý té kolegyni? Bych se hambou propadla, takhle se chovat!:D Ještěže máš Ńufa, kamaráda a kulturní vyžití. Taky bych zašla na nějakou výstavu. Jinak ty Plantony mají myslím i u nás v Lidlu, nevím teda, jestli přesně tyto, ale měli jogurty.

    1. Nejhorší je, že to graduje, co se tu děje teď je fakt k zblití. Vypadá to že skončím na neschopence, už jsem fakt se silama u konce. Ty Plantony tu mají obyč, borůvkový a ananasový, tohle byl nějaký mango. 🙂 A ta „mlíčka“ jsem už dlouho u nás neviděla, ale je možný, že jen blbě hledám. (Každopádně taky to byla nějaká jiná příchuť).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.