Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte

Moje práce se mě rozhodla ty poslední 4 měsíce vychutnat. Požární poplach. V úterý hezky pěkně od rána. Papír s informací, že se bude konat, jsem prolítla očima a zahodila ho s tím, že do prosince daleko. Nevím, na co jsem zrovna myslela, asi na to jak mě někdo sere, ale poplach se konal samozřejmě už v říjnu. Ještě že je týden o ten svátek kratší, pomyslela jsem si ráno, když se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Přitulila jsem se k Ňufovi a nechtěla nikam.

Naučil mě hroznou věc. Posouvat budíka. Obvykle se vzbudíme, podle energie se buď jen objímáme nebo provedeme sexy rozcvičku. Já se pak jdu oblíknout a upravit, pak se do postele vrátím a odcházím až tak 10 minut před busem. Obutá často ještě po špičkách přiběhnu za ním, abych ho na rozloučenou zlíbala. U našich ne. Tam mi budík zazvoní v 7, hned vstanu, jdu na záchod, uvařím si kafe, udělám snídani, zapnu notebook, mám hodinu času na to se zregenerovat, případně se umejt, upravit atd. A je to takový víc v klidu, i když nebudu lhát, ten ranní fyzický kontakt je pro mě asi příjemnější, než vejrání do počítače.

Přijela jsem na čas. Pakárna. Nešel nám počítač. Panika. Načež jsem zjistila, že někdo sundal pojistky. Kdo to asi byl… No a to cvičení. To prostě jdete do krámu, vyčkáte až začne hlášení, který skoro neslyšíte, zatáhnete roletu a jdete před OC, kde se podepíšete, že jste tam byli. Upřímně, mnohem rychleji a efektivněji mám sbaleno a zavřeno, když mi končí směna. Takhle jsme šli všichni lážo plážo a nadávali, jaký jsou to debilové. Naprostá ztráta času, kdyby nám teda aspoň poradili, jak pomoc zákazníkům, kudy je směřovat a tak, kdyby se náhodou něco dělo, nebo co já vím, něco prostě navíc, nejenom zavřete roletu a jděte mrznout ven a tam se v davu překřikujte, jakej krám reprezentujete…

I když to byla hodina, na celym dni to bylo zdát. Sousedka z vedlejšího krámu byla podobně rozmrzelá jako já. Nějak jsem to přežila. Ani nevím, co jsem dělala, lehká rezignace a odpočítávání minut a vteřin do konce. Jsem odhodlaná skončit. Zničili mi moje nadšení a elán. Když jsem sem nastupovala, byla jsem přesvědčená o tom, že budu kariérně stoupat. Že pod mym vedení se bude otvírat jedno papírnictví za druhym. Že si udělám konečně ty papíry a budu cestovat po celý republice ve svym modrym Minicooperovi a konečně budu mít pocit, že ta moje letitá snaha k něčemu byla. Místo toho apatie, znechucení, hovno z toho. Od ledna mi manažer slibuje, jak mi přidá. Už na pohovoru nám říkali, že po půl roce navyšují hodinovku. Stejně se takhle chvástají i na svým FB. A nic. Místo toho mi přidávají akorát práci. Možná by mi to tak nevadilo, ale vzhledem k faktu, že opravdu tu dělám úplně všechno a kolegyně si tu užívá akorát návštěvy a sem tam vyleze obsloužit platícího zákazníka, a obě za to bereme víceméně stejný prachy, mi už došla trpělivost. No a vřískoti. Od rána řev. Pláč, ječení, hysterie, dvanáct hodin denně. Hlava mě začíná bolet už kolem poledne a přestává tak nějak před další směnou. Jsem vyřízená. Psychicky hlavně, ale i fyzicky.

Systém krátkej dlouhej tejden má něco do sebe, ale od tý doby co jsem s Ňufem mi nevyhovuje. Mohli bychom toho spolu tolik zažívat, kdybych netvrdla až do devíti v práci. Chtěli jsme někam chodit tancovat, ale copak má cenu si platit kurzy, kam budeme chodit ob týden? Nekomentuju všechny ty akce, co mi utíkaj – koncerty, divadla, párty. Nesnáším, jak si nemůžu dojít na záchod, kdy se mi zachce, nesnáším ty dementní lidi. Jo, má to výhodu, že mi nikdo nestojí za zadkem. Jsem na krámě sama, můžu si tu v rámci mezí uspořádat zboží dle svého uvážení a když nejsou lidi, otevřu si internet a dělám si svoje. Třeba blog píšu už skoro jen v práci, paradoxně i přes ten bordel a hluk se mi tam píše nejlíp. Nebo si čtu knížku, letos jsem přečetla knížek, jak od maturity ne. Ale stojí mi to za to? Nebylo by lepší mít práci hezky v klidu, dobře adekvátně placenou a blog si psát večer doma?

Překvapilo mě, že kolegyně po 2 měsících hejbla prstem. Uklidila 2 krabice a jednu skříň. Páni. Úspěch. Mrkla jsem na kamery a k mému velkému údivu tu za celý 3 dny nebyla žádná návštěva. Dokonce přišla i pokaždý včas. Jsem v šoku!

Dělala jsem zboží a tak jako vyčkávala večer, kdy pojedu domů. Náhodou jsem mrkla do mejlu, kde byla prosba od manažera. Že si kolegyně chce vzít na ty její dvě směny dovolenou a že teda sehnal záskok, ať jí zavolám že si to volno vzít může – koukám, že má taky na všechno dost času. Jako čekat do sedmi do večera, jestli vám schválej na ty následující dva dny dovolenou… No ale co bych to komentovala. A ať zařídím klíče. Když jsem měla dovolenou v to září, někde tu náhradní klíče, který jsem obstarala, někdo zahrabal a už je nikdo nenašel. Nebo je cíleně ukradl, což je taky super. Velká paráda. Takže jsem tam musela dát svoje. Psala jsem manažerovi, že to teda zařídím, ale ať mi laskavě ty moje klíče nikdo nezahrabe. A pak jsem měla dvě hodiny na to dát krám trochu dohromady, což se mi samozřejmě nepovedlo. Ale ani už se nestydím. Už je mi to jedno. Volal mi manažer. Řešili jsme nějaký provozní záležitosti. Dozvěděla jsem se, že kolegyni hned v pátek ráno volal a měli spolu skoro hodinovej rozhovor. Prý řeší nějaký sračky. Ty vole, a já doma asi problémy nemám, ne. A že jí teda domluvil. Tak fajn. Ptala jsem se ho, jestli mi pošlou náborák, co slíbili, že dostanu po roce. Opáčil mi, že část poslali a že ten zbytek mi naposílají dle svého uvážení do konce února. By se člověk fakt posral. Jim seru na nějaký části! Slíbili něco co zase nedodrželi.

Snažila jsem se dodělat nějakou práci v kanclu, ale pořád mi tam někdo lezl. To je taky na palici, si sednete, a jen vemete do ruky myš, už vám někdo vletí na krám. A běda, když si ho hned nevšimnete, to tam nervózně kašle a huláká: „Haloooo, můžete mě obsloužit?“ A pak chce obvykle nějakou píčovinu a stejně nic nekoupí. Vyčerpává mě to. Zase jsem si poplakala. Nejhorší je, že absolutně netuším, co jít dělat dál. Ale asi všechno bude lepší, než tohle.

K rodičům jsem po tom jednom dni jela poměrně vyčerpaná. Tam se mi taky nechtělo, ale slíbila jsem Ňufovi, že mu dám tenhle týden trochu oddych, protože ho v práci chtějí povýšit a on si chce všechno v klidu promyslet. Doma je to taky na hlavu, strašně ráda bych si po práci nacpala břicho něčím dobrým – na krámě jedu většinou na kafi, tam jakmile si něco ohřejete nebo vemete, začnou chodit davy a pak to jídlo jíte třeba na 10x a to je vopruz. A pak zalezla do postele a udělala si takovou tu alonepárty, kdy bych koukala do 3 do rána na vtipný sitcomy, brouzdala po netu a kupovala třeba píčoviny na Aliexpressu. Ale naši mě pozvou k nim, mně je obvykle blbý odmítnout, tak tam jdu a i když je to někdy v pohodě, obvykle mám pocit, že je jako lidská bytost tak úplně nezajímám, že se mi spíš chtějí vypovídat co dělali a pak se vyptávají na bráchu a mluví se o bráchovi. Takže se do postele dostanu až kolem půlnoci, spíš později, a pak nemám sílu vůbec na nic a během pár vteřin u Přátel usnu.

Zachvátila mě nějaká slabost a lenost. A nachlazení. Vždycky, když se ochladí, mi to sedne na průdušky. Není to nakažlivý, říkala to doktorka a fakt žádnej z chlapů, co se mnou sdíleli domácnost – a že si tyhle moje záchvaty užili už všichni – to nikdy nechytl. Ňufa teda čekala premiéra, naštěstí se jí ujal dobře a v tomto skromném triu mu uděluji zlatý pohár!

Během dne se nedělo nic, co by stálo za zmínění, válela jsem se doma, šla se projít se psem a tak nějak se snažila vypnout. Což mi s narůstajícíma starostma činí čím dál tím větší potíž. Večer jsem se odreagovala, Šaff. mě vytáhla do Violy. Mám hrozně ráda Davida Novotnýho, takže jsem se těšila. Ona se zná s Honzou Zadražilem, takže hned jak jsme vlezly na dvorek, už se zdravili. Honza mi podal ruku, políbil mi hřbet dlaně a potykali jsme si. Znám ho z televize, párkrát jsme na něm byly už i v divadle. Bylo to takový celkem milý a galantní.

Představení začalo v osm, seděly jsme úplně v první řadě, takže jsem se chvílema bála, aby nás netahali třeba na jeviště, ale naštěstí hra probíhala jen čistě v podání Davida, Honzy a Taťány Medvecké. Hra se jmenovala Skopové na porážku a byly to krátké vtipné povídky. Herci používali minimum rekvizit, scéna byla jednoduchá a to se mi líbilo. Hodněkrát jsme se zasmáli a jako odreagovací záležitost to zafungovalo víc než dobře.

Po představení jsme ještě chvíli poseděly na vínečku, já se venku na cigaretě potkala i s Honzou, prohodili jsme pár vět, pak se s náma rozloučil a každý jsme pokračoval ve své cestě. Já v té za Ňufem. kterej měl v práci těžký den, tak jsme si o tom chvíli povídali a pak šli spát.

Druhej den jsem se rozhodla naplánovat čistě pro sebe. Ať má tedy drahý taky čas v klidu popřemýšlet o té práci a neudělá něco, čeho by litoval. Povýšení je fajn, ale pravdou zůstává, že se na to moc netváří, a přijde mi, že to chce vzít jen kvůli penězům. A já budu raději, když bude chudej, ale spokojenej, než aby se nervoval někde, kde spokojenej nebude.

Takže jsem po poledni jela k prababi. Tam byla akorát babička, teta nedorazila. Prababi udělala květákový placky, ty můžu. Ale nebylo to tentokrát ono, většinou drbeme pátý přes devátý, všechno jí zajímá, já se na oplátku se vším chlubím a odcházím v pozdních hodinách. Teď ne, teď jsme teda probraly tu mou dementní práci, asi se prostě nikde neusadím, začnu rodit fakany a bude… Pak se mě ptaly na rozchod s Ňufem, tak jsem musela věci uvést na pravou míru, táta zas šířil drby a ony si z toho vytáhly jen to, co uznaly za vhodné. A to se hrozně divili, že můj drahý se neumí ovládat při pití. Stejně jako se tenkrát divili, že můj všemi chráněnej bratr je taky větší opilec než já, jenže u něj to nikdo neví, protože když se zřídí jak zákon káže, buď jde spát do práce a nebo mu to vyšlo, že naši nebyli doma, popř. přespal někde u kámošů. Já po každým mejdanu jela domů, ještě jsem neohrabaná a pořád do něčeho narážím – to i za naprosté střízlivosti – takže po rodině kolují zvěsti, jaký jsem zlý rebel a bohém, zatímco můj mladší bratr je hotový anděl.

Když jsme s prababi osiřely, chtěla jsem se pochlubit nějakejma fotkama z výletu. Jak jsem začala chodit třeba s Er., tak byli všichni naprosto neodbytný, musela jsem jim ho ukazovat jak opici v kleci, ale teď, když mám teda chlapce, kterej si se mnou sem tam udělá celkem hezkou fotku, to nikoho nezajímá. Viděla jsem, že o to nestojí, asi neměla jen formu, tak jsem našla fotku psa, šoupla jí to do ruky a šla na záchod. A až tam jsem slyšela, jak si spokojeně s naší frbulí skrze display mobilu povídá. Klasicky jsem vyluxovala vysavačem těžkym jak kráva, bylo mi vyčteno, že jsem při rozchodu s Ex. pobrala jen to nejdůležitější a ten lehčí vysavač, co mi před těmi sto lety dala, nechala jemu a tak jsem se mohla jet vzpamatovávat zas o dům dál.

Bylo mi čím dál tím hůř, cítila jsem, jak mi nachlazení cupuje průdušky, ani jsem skoro nemohla kouřit. Nejhorší jsou ty přechody ze zimy do tepla, to fakt trpím a dávím se pak třeba v takovym autobuse 5 minut a lidi na mě koukají jak na tuberáka a já se děsně stydím, ale nevím, co mám dělat, protože mi na to nepomáhá skoro nic a kdybych měla s každým takovým chrchláním zůstávat doma na neschopence, nemusím do tý práce snad ani chodit. A vysvětlujte všem, že to není nakažlivý.

Doma jsem se moc neohřála, protože jsem v osm měla sraz s T. Dlouho jsme si takhle nevyrazily jen hezky ve dvou. Vsadily jsme na jistotu, v naší oblíbený hospodě se teda bohužel od jejího otevření ledaco změnilo a už tam nechodíme tak často, ale je to stejně pořád můj srdcovej podnik v místě mýho bydliště. Času nebylo moc, protože nová servírka chtěla jít brzo domů a už hodinu před zavíračkou nám dávala dost okatě najevo, že se máme pakovat. Byla milá, rychlá, to všechno jo, ale tímhle mě trochu štvala. Já ji chápu, taky nemám ráda, když mi lidi lezou na krám třeba 15 minut před zavíračkou, kdy si chci všechno v poklidu uzavřít, ale hodinu dopředu na ně vražedně nekoukám, natož abych je vyhazovala. Ani venku jsme toho už moc neprobraly, protože byla teda šílená zima.

Říkala jsem si, že teda dám řeč aspoň s našima, ale máma byla nějaká nasratá a po chvíli mý přítomnosti se začali docela neúměrně štěkat, tak jsem vyklidila pole, protože tohle mě nebaví. Bylo mi smutno. Kdybych to věděla, tak snad raději jedu k Ňufovi, kde bych si někde tiše četla knížku, ale nebyla bych v takový pošmourný atmosféře.

Nevím, jestli za to mohlo nachlazení, nebo ta náladička doma, ale už od rána se pošmourná atmosféra usadila i na mý duši. Bylo mi smutno a to bez nějaký výrazný příčiny. Tak přirozeně mi bylo ještě hůř než ten předchozí večer, krom kašle jsem měla rýmu jak prase a už od rána mě bolela hlava, protože ty nevychovaní fakani vřískali z plna hrdla. Co si jen počnu, proboha. Abych se náhodou neflákala, přijelo mi samozřejmě bambilion zboží, chodilo celkem dost lidí a ještě tu probíhala nějaká pošahaná akce. Takže všude byly davy, ale teda že by nějak extra nakupovaly, to ne, jen se motaly venku pod nohama.

Během odpoledne se mi udělalo naprosto příšerně. Chtělo se mi z celý ty atmosféry akorát brečet. A tak jsem se rozbrečela. A jak jsem se rozbrečela, tak jsem se začala šíleně dusit. A jak jsem se šíleně dusila, tak jsem se poblila. Paráda. A do toho lidi. A nemůžete zavřít a jít si dát 10 minut na vzduch oraz nebo tak. Musíte tam stát, dávit se a poslouchat ty kecy zákazníků: „Ále, vy jste nějaká nachlazená, poslyšte.“ Ne vůbec ty vole, já jsem naprosto v pohodě a bez vašeho upozornění bych si toho snad ani nevšimla. A nejlepší jsou takový, co vidí, že si zrovna snažíte vyvrátit plíce a stejně vás bombardujou dotazama. A člověk by i marodit šel, ale k doktorce se musím objednat, nemáme záskoky, nemáme ani ty náhradní klíče… A než se někam dovolám, tak budu zdravá a zas bejt dva týdny kvůli jednomu prochrchlanýmu víkendu doma… Achjo.

Bylo mi čím dál tím hůř, tak jsem psala Ňufovi, jestli bych mohla přijet. K mému štěstí se do Polska chystal až ráno a s mou neplánovanou návštěvou souhlasil. O pauze jsem skočila do lékárny, kde jsem neměla ani sílu se bránit, když po mně za 3 blbý věci chtěla lékárnice skoro pětikilo, a pak jsem odpočítávala minuty do konce. Brácha a lidi z jeho party mě navíc začali přemlouvat, ať se stavím do Hospůdky na jedno, ale já byla opravdu tak vážně nemocná, že se jim to nepovedlo…

Domů jsem se ploužila jako tělo bez duše. Každý nádech mě bolel. Na vzduchu to je ještě dobrý, to mi nevadí ani cigáro, ale jakmile jsem zalezlá v teple, nemůžu dýchat a je to fakt peklo. Hned v kuchyni mě přivítal vařící Ňuf. Připravoval mi veganský steaky s bramborem, naloženými houbami z Polska od švagrový, měl už skoro i uvařený čaj a v zavařovačce se na mě smál cibulový sirup. Jak malýmu děcku mi ho po lžících dával do pusy a já byla ráda, protože se takhle hezky o mně dlouho nikdo nestaral.

Navzdory tomu, že mi furt bylo pěkně blbě, byla jsem celkem při chuti. Ale říkala jsem si, že s tím kašlem stejně nic nebude, ani kdybychom chtěli. Taky jsem si hned vybavila tu scénu z Přátel, kdy Chandler nechce spát s nemocnou Monicou a ta ho začne svádět tím, že si začne mazat hruď mentolovou mastí. Ve chvíli, kdy jsem při reklamě u filmu Vesnice, na kterej jsme koukali, vstala, že si hodím rychlou sprchu, jsem se zadávali tak, že jsem si nablila do dlaně a co hůř, na tu čerstvě vydrbanou podlahu, jsem se s veškerým fyzickým sbližováním rozloučila. A jak jako nemám nějakej problém se svejma tělesnejma projevama, tak tohle bylo snad poprvý, co jsem se fakt zastyděla.

Chápavě se usmál, vyskočil, šel vytírat a já zalezla poníženě do sprchy. Po filmu jsme zalezli do postele. Kupodivu se mě nebál ani neštítil a začal mě naopak hrozně něžně a hezky líbat. Klečeli jsme naproti sobě, já si hrála s těma jeho božíma vlasama a chtěla, aby tahle chvíli nikdy neskončila. Vystřídala ji ovšem chvíle mnohem bližší a důvěrnější. Když jsme potom oba spokojeně oddychovali vedle sebe, uvědomila jsem si, že jsem se vlastně skoro vůbec nedusila a že mi ten cibulový sirup opravdu trochu pomohl. Dokonce se mi podařilo i usnout a zařezávala jsem skoro až do těch 6, co vstával na vlak. Nechtělo se mi s ním loučit, ale co zmůžeme. Naposled jsme se potulili, pak mi přišel dát ještě pusu na rozloučenou a bytem se rozprostřela tma a ticho. A já si uvědomila, že tady jsem vážně doma a bez jedinýho divnýho pocitu ještě na chvíli usnula.

Nevím, jestli ten sex a nebo pocit, že mám někoho, kdo se o mě postará, když je mi mizerně, ale rozhodně jedno z toho způsobilo, že jsem do práce šla podezřele nabitá takovou zvláštní energií. Blbě mi bylo furt, sice jsem celej den upíjela zbytek sirupu, ale takovej zázrak abych byla jako rybička to taky nebyl. Ale vrhla jsem se na úklid. A ne jen tak ledajakej. Jelikož kolegyně už od srpna dělá hovno a já jsem z toho všeho demotivovaná a taky občas vynechám, prodejna nebyla zrovna v reprezentativním stavu. Bylo – a je mi to i celkem fuk – takže nechápu, co to do mě vjelo, nicméně vše se během těch dvou dnů hnulo, že to tam člověk nepoznal.

V sobotu jsem začala doplňováním zboží, předěláváním pultový a jedný přední výlohy, dělala jsem faktury pro účtárnu a rozvrhla si, co všechno chci stihnout. Docela to odsýpalo a díky tomu mi ten čas i poměrně rychle utekl.

Po práci jsem jela k našim, protože pořád máme jen jedny klíče a faktem zůstává, že k nim to mám o maličko blíž. I když poslední dobou si říkám, že u Ňufa mám zase větší klid. Člověk si nevybere. Tam byla atmosféra taková zvláštní. Popíjelo se tradičně víno, já měla celkem hlad, protože jsem během dne nic nejedla, ale vždycky když přijdu takhle uhnaná, nemám na nic chuť. A navíc je pozdě a nechce se mi nic žrát, natož vařit. Tak si dám třeba teda to víno a začnu tiše umírat. Obvykle se mě zeptají, co bylo v práci, jaká byla tržba, já shrnu co a kdo mě čím zas nasral a pak dostávají prostor oni, kdy mi vypráví a stěžují si a chlubí se a vyptávají se na bráchu, nebo máma vytáhne nějaký děsně vážný téma – jako že za komunistů se to nedělo – a začne o tom vést velmi dlouhý a velmi hlasitý monolog, což je, když jste díky vřískotům před hranicí migrény, naprosto bájo.

Ptala se mě, jestli si chci vánoční dárky vzít na Štědrej den k Ňufovi, nebo si je nějak přijedu rozbalit k nim. Říkám, že bych asi raději všechno najednou, Vánoce nepatří zrovna mezi moje hobby. Nebo jako takhle, posledních X Vánoc bylo naprosto posranejch, takže i k těm letošním nepřistupuju s přehnaným očekáváním, ale přiznávám, že někde v koutku duše se na ně těším. Pak začala pofňukávat, že jí je to jedno, že jsme dospělý a že se jí brácha neozval a nevyžvejkl se, jestli s přítelkyní přijedou k našim a nebo budou sami. My s Ňufem zvaný nejsme. Něco se říkalo, že třeba toho 25. můžeme přijít na kafe, ale žádná ofiko pozvánka nepadla a co si budem, my ještě taky pořádně nevíme, jak ty Vánoce chceme strávit. Ale očividně byla problém především absence rodinného miláčka, já stále zůstávám černou ovcí. To jsem si potvrdila vzápětí, kdy mi byl doporučen k návštěvě půlnoční mši kostel sv. Petra a sv. Pavla na Smíchově. Máma, jako rodilá Smíchovačka, na mě házela zlý pohledy, že nevím, o kterym kostelu mluví. Když jsem se nesměla otázala, jestli myslí ten červenej mezi Andělem a Arbesákem, kterej se mimochodem jmenuje sv. Václav (ale to už jsem si neodvážila dodat) urazila se a začala zase pofňukávat. Že to přece není Arbesák. Tak já nevím, ale když jedu tramvají, tak stojí mezi zastávkami Anděl a Arbesovo náměstí, ne…

Začala jsem teda celou tu situaci zakecávat a dělat jakoby nic, protože mi to přišlo bizarní a na hlavu. Pochlubila jsem se svejma stylovejma zimníma příborama, který jsem zahlídla v Pepcu a po tom, co se mi o nich celou noc zdálo, jsem si je musela jít koupit a recepčním zvonkem, kterej mi někdo zapomněl na krámě. To jsou stejně občas poklady, co tu ty lidi vytrousej… Máme tu pár zapomenutých nákupů – od dámských bot velikosti 36 (který jsou doteď schovaný v kanclu, protože my máme velký nohy) až po floristickou kostku, přes zapomenutý doplňky jako jsou deštníky, sluneční brýle (pro ty se lidi kupodivu celkem vracej, nebo jsem měla štěstí, že jsem je viděla na chodbě a věci jim vyběhla vrátit) až po perličky jako je prdící polštářek nebo občanku zapomenutou v pouzdru na doklady. Tak se jí líbil, tak jsem ráda že našel využití, nám by asi k ničemu nebyl.

Spinkat jsem se dostala zas asi v jednu, je to peklo, přátelé, potřebovala bych nějaký spací volno, ale nedá se nic dělat, pokračujeme v krasojízdě.

Neděle byla masakr. Dodělávala jsem veškerý úklid prodejny, hezky pěkně srovnat regály, uklidit kancl, všechno srovnat, protřídit, vyházet nepotřebnosti a jako bonus utřít prach a vytřít celou podlahu a všechny ty krabice a krabičky vynést do odpadu. Vše jsem si pečlivě zdokumentovala na video, z výsledku jsem měla radost, i když k večeru jsem už necítila stehna, jak jsem furt někam lezla a běhala. Taky jsem si řekla, že budu rebel a během víkendu, kdy se tu nedalo vydržet, protože parchanti ječeli jak blázni, utekla na pauzu celkem 3x. Ale byl tu ten, snad  teda, hodnější sekuriťák a žádný stížnosti nejsou. Říkám si, že když kolegyně může chodit každý den pozdě – a to třeba i o 45 minut, proč já bych si nemohla utéct na 10 minut s bordelem a zakouřit si. A jestli se to někomu nelíbí, ať mě klidně vyrazí, já budu ta poslední, kdo se bude zlobit.

Po poledni mě zachvátil divnej pocit. S Ňufem jsme byli domluvený, že se po práci vydám za ním, ale nepotvrdil mi, jestli se fakt vrací obvyklým spojem, nebo se zdrží až do pondělí. Vždycky se mi z vlaku hned hlásí a tentokrát nic. Ten pocit byl fakt takovej intenzivní, úplně totožnej, jako když se něco dělo s Er. Koukala jsem na jízdní řády, dle nich vlak vyjel včas. Napsala jsem mu na FB a šla na pauzu. Nic. Kouřila jsem, poslala na poště balíčky, stále bez odpovědi. Letěla jsem ještě na jedno rychlý cigáro, tak jsem mu tu zprávu překopírovala do SMS. Připadala jsem si jako stíhačka, ale fakt mi bylo divně a chtěla jsem vědět, že mu nic není.

Asi za hodinu jsem se konečně dočkala odpovědi. V jídelním voze, kde se zdržoval, došlo ke konfliktu, kdy nějakej najebanej Slovák ponižoval holky za barem, který byly polský národnosti. Ňuf se jich zastal a to si naběhl, Slovák se pustil do něj, šíleně mu nadával, byl sprostej a málem došlo i na nějaký fyzický konflikty. Napsal mi to jen ve zkratce, nicméně vlak se musel zastavit a čekalo se na policajty, který toho magora zatkli. Ňuf cestou do Prahy zvládl  pár pivek, byl nasranej na celej svět, napsal elaborát o xenofobii a rasismu a dal ho přítelkyni toho Slováka. Do Prahy díky všemu přijel skoro před desátou, takže do Hospůdky, kde jsme měli sraz, dorazil jen pár minut přede mnou.

Takhle jsem ho ještě neviděla. V tý prázdný místnosti seděla hromádka neštěstí. Byl ostříhanej, zhroucenej. Přinesl mi krásnou kytku a pak začal vyprávět. Nechávala jsem průchod jeho emocím, ale zároveň hlídala, jak moc pije, celkem jsem se bála, protože v něm dřímala taková ta pokonfliktová agrese. Já ho chápu, i když jak jsem mu opakovala, na takový debily ještě narazí tolikrát, to ten debil měl problém, ne on a nemá si to brát tak osobně. Taky jsem mu zdůraznila, že já ani Junior nechceme chodit na návštěvy do lochu, tak ať se při tý obraně vlasti trochu mírní. Když se vynadával na tuhle bláznivou cestu, přesunul se k práci, která ho taky trápí. Zhroutil se mi do náruče a byl fakt krok od toho aby se rozbrečel. Děkoval mi za to že mě má, že neví co by dělal, že se mnou chce bejt už furt a napořád a že když je jednu noc beze mě, že je to takový divný. Ptala jsem se ho, jestli ho teda moje přítomnost nerozptyluje, říkal že ne, že měl jen strach, abych neměla pocit, že jsem zanedbávaná. Upokojila jsem ho, že já si umím poradit i sama, takže z tohohle nemusí mít výčitky, že si klidně můžu psát nebo číst a ani o mně nebude vědět. Brala jsem to trochu teda naivně jako nabídku k sestěhování, ale to si ještě asi maličkou chviličku počkám… Taky zmínil, že přijedou jeho sourozenci a mrkal na mě jak dement jakože mě s nima hodlá seznámit.

Šéf měl docela dost, do mě lil rosé jak zjednanej, až jsme zapomněli na čas. Teda já tentokrát měla největší rozum, když jsem viděla, že si Ňuf chce v jednu ráno dávat ještě další pivo, zarazila jsem to. Při placení mi nějak neseděly počty. „Tak ty máš tři roséé…“ „Tři? Vždyť jsi jich do mně nalil nejmíň pět.“ „Pět? Kam bys to prosímtě dala?“ A bylo. Ještě jsem se ho snažila párkrát přesvědčit, že fakt jsem neměla jen tři, ale bylo to marný, bylo to marný. Dali jsme si teda ještě aspoň panáčka a odporoučeli se domů. Tam vládly stále emoce, Ňuf se nemohl z čerstvýho zážitku vzpamatovat, takže jsme o tom ještě chvíli mluvili až jsme úplně zapomněli na čas. U toho vybaloval věci z Polska a podal mi sypaný čaj. Že mi to prý posílá Junior. Párkrát jsem se ujistila, jestli to byl fakt jeho nápad, jestli mě tu nelakuje, aby mi udělal radost, ale přísahal, že malej si na mě fakt vzpomněl sám do sebe. Páni.

Vstávání bylo horší. On to byl celkově teda dost divnej tejden, kdy se zkurvilo co se dalo, ale zároveň jsem zažila fakt bezva akce. Takovej hrozně schizofrenní týden. Ale tak od začátku. Ňuf měl kocovinu jak prase. Ani se nedivím, už v těch 10 vypadal zralej do postele. Já na tom byla o něco líp, ale strašně se mi nechtělo vstávat. Musela jsem, apokalypsa. Nefungoval internet, pojď mě spasit. Mně to bylo fuk, i když jsem se teda táhla aktivně s notebookem, ale Ňuf chtěl pracovat z domova a bez netu má jaksi smůlu. Snažila jsem se dovolat na infolinku, žel si se mnou povídal jen automat, který mi asi po 10 minutách keců oznámil, že veškeré info k mému telefonnímu číslu se dovím na mojeo2, takže nasrat a hovor ukončil. Výborný.

Ňuf napsal do práce, že má problém a že přijde později. A šli jsme si lehnout. Na něco jsme se i zmohli, on pak na chvíli usnul, já nikoli. Ani po jeho odchodu jsem nemohla zabrat, bylo mi trochu divně z tý únavy i vína, takže jsem přijala bráchův návrh, že bychom mohli zajít někam na snídani a kafe. Sešli jsme se před 11 na Andělu, našli vcelku sympatickou cukrárnu, já si dala palačinku s ovocem, kterou jsem ani nedojedla, jaká to byla nálož a kafe. Brácha si dal kafe a panini a před náma byla skoro hodina a půl klábosení. Přišel zrovna ze sezení, tak mi vyprávěl, jak to probíhalo. Přijde mi to inspirativní, s myšlenkou, že začnu ty svoje úzkosti a deprese řešit, si hraju už asi rok. Ale k ničemu jsem se zatím neodvážila dokopat.

Byla jsem líná. A přežraná palačinkou. Takže jsem se rozloučila a zamířila domů. Tam jsem dokoukala ten Kult hákovýho kříže, u kterýho jsem usnula po návratu z Teplic, a pak si na chvíli zdřímla. Bylo mi smutno. Ňuf nikde. Nic se mi nechtělo, venku tma, já unavená jako blázen. V telce dávali High School Musical, to byla teda kurva nostalgie. Nechala jsem to tam běžet, uklízela a dočítala Pražský erotikon a vyhlížela svého milého. Dočkala jsem se. Nic jsem nevařila, protože se mi děsně nechtělo do obchodu, zjistila jsem, že jakmile vlezu do nějakýho OC – především toho na Andělu – okamžitě potřebuju na záchod. Že jsem z tý svý práce už tak v prdeli, že nejsem schopná jít na nákup. Paráda. Takže jakmile jsem se k němu odpoledne přiblížila, začalo to ve mně zas bublat a já nenašla odvahu.

Ňuf přišel dřív než jsem čekala. Oblíkla jsem se a vyrazili jsme do restaurace na večeři. Tam je to taky hrozně nevyzpytatelný, dávám si tofu se zeleninou, ale pokaždý je jiný. Teď bylo ucházející, ale už jsem měla i lepší. K tomu jsem si dala víno, který bylo dobrý. A nevěděla jak začít mluvit o tom, co jsem se dozvěděla v Ňufově „slabý“ chvilce. Jak to myslel s tím, že se mnou chce být každý den. Nešla jsem na to přímo. Nechci se k nikomu kýblovat. To musí navrhnout on. Zároveň by se mi líbilo, kdyby nechal udělat klíče a přestali bychom se takhle vzájemně omezovat, každý by si mohl trávit večer, jak je mu libo a doma bychom se sešli hezky pěkně v posteli. A když by se to nehodilo, vždycky ještě můžu jet k našim. Takže potřebuju klíče a svolení, že si tam můžu vzít všechny ty potřebný krámy, co mám u našich a který u nich stejně nepoužívám. Ve finále by se vlastně nic nezměnilo, naopak, nemuseli bychom na sebe čekat po hospodách a já bych přestala mít ten depresivní pocit, že jsem bezdomovec, protože nikde nejsem pořádně doma, všude se musím hlásit a pendluju sem tam jak kočovník.

Asi to nebyl dobrej nápad. Nehádali jsme se, naopak, rozhovor probíhal překvapivě klidně, řekla bych i, že mě pochopil, ale krom toho, že to myslel vážně a že až spolu jednou budeme bydlet, tak si stejně musíme najít něco většího, jsem se nic novýho nedověděla. Strachovala jsem se, že to zas plácl ožralej a nemyslel to teda vážně. Dušoval se, že tohle vážně myslel, že je mu se mnou fakt dobře. Protože stejně tak třeba navrhl, že pozveme kolegyni i s její přítelkyní na Vánoce a zakopeme válečnou sekeru… U čehož druhý den uznal, že to bylo fakt pitomý.

Doma jsme zapli nějakou blbost v telce, ani už nevím, co dávali, protože mi začal psát zoufalej brácha, že má problém, že se pohádal s přítelkyní a že od ní utíká trucovat. Tak Ňuf navrhl, ať přijede k nám, ale protože už bylo pozdě, udělali jsme spontánní sourozeneckej večer v Hospůdce. Jako fakt jsem to neměla v plánu, viděla jsem se v postýlce, ale tak přece ho v tom nenechám. Ňuf, kterej na mě už asi hodinu spal na gauči, si postěžoval, že mu odchází polštář, ale nijak neprotestoval a chápal, že jdu pryč.

Přijel nějak kolem půl 12, ještě že jsem měla druhej den volno. V hospodě bylo celkem hodně lidí, vládla tam anarchie a rosé teklo proudem. Poseděli jsme skoro dvě hodiny, celý to probrali, já měla taky trochu problém, protože jak jsme měli na víkend bambilion plánů, napsal mu bratr, že se k němu chce na víkend nasáčkovat i s celou rodinou a Ňuf neumí lidi odmítat, tak jim na to kývl. A já teda šla z kola ven. Celkem by mi to nevadilo, vadí mi ten jeho přístup, že mu někdo oznámí, že se k němu jede ubytovat a on neumí říct hele sorry, teď mám plány, přijeď za dva týdny, nebo jestli se ti to nelíbí, v Praze jsou i jiný hotely. Tohle nebylo poprvý a ještě se pak na mě tváří, že mu snad něco zakazuju. Ale já bych čekala třeba nějakou omluvu nebo tak. Jenže jemu asi nedochází, že je mi to fakt třeba líto.

Když jsem přišla domů, už spal. Lehla jsem si k němu a chtěla se přitulil. V polospánku se na mě podíval, zachrupkal a otočil se zády. Pohladila jsem ho a přitiskla se zezadu. A během chviličky jsem chrupkala podobně jak on.

Ráno se mi moc dobře nevstávalo. Spánkový deficit se začíná projevovat, ale na odpočinek nebyl čas. S kamarádkou, kterou jsem zas skoro rok neviděla, jsme měly spicha po jedný na Hradčanský a šly na výstavu Lukáše Musila, která probíhá ve Ville Pellé. Už jsme byly v pořadí na třetí jeho výstavě, tahle mi přišla nejslabší. Moc tam toho nebylo, některý plátna byly super, ale těm jeho čmáranicím nerozumím, to je na mě moc alternativní. Naštěstí v budově byla i příjemná kavárna, tak jsme zašly na čaj a pokecaly o tom, co je novýho. K našemu zklamání vlastně nic moc. V práci to máme obě už léta na prd, já mám teda chlapce, ale ostatní věci jsou víceméně ve starých kolejí.

Následovala cesta k našim, kde jsem si vyzvedla balíček na poště a pak chvíli kecala s mámou. U toho jsem zkoušela led lampu, která mi přišla pro Juniora k Vánocům. Máma byla neodbytná, furt se vyptávala na bráchu a i když jsem jí všechno řekla a ubezpečila jí, že je to v pohodě a snažila se přejít s řečí jinam, bylo to marný, pořád chtěla dokola rozebírat jen jeho. A tak jsem byla docela ráda, že jsem po pátý vypadla za A. Měli jsme spicha na Zličíně, ve mně se to zas všechno nějak divně svíralo, do toho mě tam otravoval nějakej feťák, kterej mi dal málem přes hubu, protože jsem ho poslala dvakrát do hajzlu. V Albertu jsem pak měla pocit, že vidím Er., ten xicht byl naprosto stejnej, tak mě to vyděsilo, pán za kasou si navíc myslel, že je mi pod 18 a dělal hroznýho frajera, že mi ty cigára prodá.

Pak jsme se prošli do jednoho blízkého parku a protože jsme se neviděli takhle sólo už fakt dlouho, měli jsme si hodně co vyprávět. Našli jsme útočiště v altánku, picli víno a relaxovali. Kolem osmý mi začal zvonit telefon. Kolegyně. Nebudu to zvedat. Pak mi přišla SMS, že by nutně, ale opravdu hodně nutně akutně potřebovala jít místo mě ve středu do práce. Ta vidina, že nemusím nikam vstávat a nemusím do toho příšernýho místa jít, samozřejmě způsobila, že jsem na to kývla. A to i přesto, že to už bude druhá směna, kterou takhle za mě vzala a kterou já si nenahradím, tudíž přijdu o prachy, a stejně to ve finále bude úplně k ničemu, protože určitě zas udělá velký hovno. Ale já to tam fakt tak moc nenávidím, že na to vždycky bez rozmýšlení kývnu.

Kdyby nás zima nevyhnala, asi tam klábosíme dýl, ale bylo fakt hrozně. Kolem desátý jsem si zavolala taxify, protože jsem byla tak zmrzlá, že bych asi v tom MHD chcípla a za chvíli jsem byla už u Ňufa. Ukazovala jsem mu tu lampičku, hrozně ho to potěšilo a připadala jsem si spokojeně. A taky jsem byla sexuálně nabuzená a těšila se, jak si trochu zašpásujem. I proto jsem šla docela brzo do koupelny a směřovala to do postele. Jaký bylo moje zklamání, že si lehl na kraj, natočil směrem k sobě televizi a nechtěl nic provádět. Já chápu, že je unavenej, ale věta, že to po něm chci vždycky pozdě a že ho to nebaví mě celkem nakrkla, i vzhledem k tomu, že pak ještě hodinu na ten film koukal a já neviděla, takže vědět to, mohli jsme klidně zůstat na gauči.

Nově nabytý volný den jsem se rozhodla strávit s bráchou. Sešli jsme se po poledni na Malý straně a šli do Besedy na výstavu Pražského fotografa. Většinu jeho fotek znám z netu, ale takhle v tom velkym formátu v prostředí půdy to bylo úplně jiný kafe. Moc pěkná výstava, i když trochu krátká, takže jsme to měli za chvíli prolezlý. Následoval teda přesun do naší oblíbený restaurace, že si dáme oběd. A pak se projdeme po nákupech. Opět se ozvala moje alergie na OC, takže jen co jsme vlezli do Tesca, začalo se to ve mně všechno svírat a bublat. Další důvod, proč mě občas nebaví žít, není snad den, kdybych neměla problém. Takže úprk na ty nechutný hajzly a stejně to nepomohlo, tak jsem se odebrala s omluvou a zkaženou náladou na tramvaj. Cesta do bytu byla nekonečná, fakt jsem myslela, že to nestihnu. S orosenym čelem jsem odmykala, když v tom se za mnou ozval zoufalej nářek malýho syna od sousedů. Něco na mě rómsky vzlykal a vypadal fakt hrozně nešťastně. Chvíli jsem s ním debatovala, jestli je v pořádku, zatímco jsem se modlila, abych se před ním nepoto. Naštěstí v pořádku byl, já to taky stihla a když jsem se vrátila na chodbu, už tam nebyl.

Doma jsem se válela na gauči, dočítala Pražský erotikon a vyčkávala svého drahýho. Ráno říkal, že pokud se mi nebude chtít vařit, že to nevadí, že se najíme někde v restauraci. Já hlad neměla, stačil mi ten oběd s bráchou, tak jsem byla ráda, že neprotestoval a šli jsme do Hospůdky. Tam jsme potkali Li. s jeho kámoškou a jejím přítelem, taky už jsem je na nějakých akcí viděla, milý lidi. Přisedli jsme si k nim a byl z toho celkem fajn večer, i když po jejich odchodu se ve mně nakupil stres a ventilovala jsem ho blbejma rejpavejma narážkama na Ňufa. Naštěstí mě nějak zkrotil a šli jsme domů.

Čtvrtek rozpoutal malé velké peklo. Blbej jeden jedinej den, kdy do toho hnusu musím! Vše začalo už ráno. Ňuf svolil k fyzickým aktivitám, ale protože po ránu není moc čas na zbyt, tak mi slíbil, že výhradně mně se bude věnovat až večer a šli jsme teda pracovat. Cesta byla nějaká rozkopaná, takže jsem přijela pozdě. Poprvý teda za ten rok, ale zrovna jsem si chtěla skočit pro nějakou snídani a něco k pití. Ani cigáro jsem nestihla, o záchodu nemluvě.

Kolegyně dostala na ty 2 dny několik úkolů. Tak první, kterej teda splnila – vyplnit takovej papír pro vedení obchodního centra. Já k tomu neměla co napsat, protože se ptali na nějakou akci, kterou u mně zákazníci neuplatňovali. Oukej, co tam napsala, netuším, ale papír zmizel. Pak si měla udělat konečně docházky. Máme si je zapisovat průběžně, žejo, aby se to pak 1. odeslalo a nazdar. Jenže ona si to nepíše a pak ji všichni urgujou a zdržuje to. Prý je opisovala z kamer, protože svoje poznámky někde ztratila. Ty vole. 3 dny?! Jde jen o příchody, odchody si může psát max 22:00, ty 3 hodiny co tu dřepí po zavíračce jí nikdo neproplatí a pauzy máme dvě daný a jsou to prostě 2 půlhodinovky a nikdo neověřuje, jestli jsme si šli na pauzu v jednu nebo ve tři, takže já osobně píšu rok furt to samý a cajk. Pak tu veškerý doklady z terminálu a od zákazníků dáváme každý měsíc na účtárnu. Ona v tom má bordel, háže to do jedný hromady a pak si to tahá domů, že to prý třídí. Už několikrát jsem ji prosila, ať přitáhne září, že to musím odevzdat. Nic. Teď tu není ani říjen. Tak to prý zapomněla přinést, ale má to doma. Ty vole.

Bordel, nedoplněný zboží, nic prostě neudělala. Tak hlavně že mi musela krást směnu, kráva jedna! Strašně mě to rozčílilo. A rozbrečelo. Nechápu, proč nad ní furt drží takovou ochrannou ruku! Já klidně odejdu, klidně si sbalim těch pár hrnků co tu mám a odejdu do píče, jen mě už prosím, konečně někdo pusťte a nenuťte mně tu ještě další 3,5 měsíce trpět!!! Utekla jsem na cigáro. V chodbě jsem se srazila celá uřvaná se sekuriťákem, očividně mě nešel ani nafotit a žalovat, že jsem zavřela a i kdyby, třeba by mě konečně vyhodili a měla bych klid!!!

Krátce po mém malém nervovém vypětí se na krámě objevil Týpek II. Ty jeho ódy jak jsem to krásně uklidila a jak mám perfektní výlohy jsou sice fajn, ale k čemu mi to je? Nebyla jsem schopná mluvit. Nebyla jsem schopná skoro ani dýchat. Jemu to bylo asi úplně jasný, protože mi ke konci jeho a manažerky návštěvy řekl, ať nejsem smutná. Zavolal ředitelce a vychválil mě do nebes. Pak mi řekl, že by s tím rád něco udělal, ale nemůže, že není manažer. A pak odešli. A já tu zůstala s další kupou úkolů navíc. A to jsem se ani nerozčilovala kvůli tomu, že kolegyně přestala dělat už úplně základní věci, který se tu dělaj od prvního dne – jako třeba uzavřít a odvést karty a zamknout kancl…

Celej den jsem měla totálně zkaženej. A před sebou víkend, na kterej jsem se tak těšila a kterej se mi zhroutil jak z domeček z karet a to ještě ani nezačal. Přijela jsem domů a nebyla schopná mluvit. Ňuf na mě koukal, co mi je. Chvíli jsem jen seděla na okně, pila víno, kouřila a brečela a pak jsem si šla celá rozklepaná lehnout na něj k televizi. Nikdy jsem se netřásla tolik, jako poslední dva měsíce. Chvíli se snažil zjistit, co se zase stalo, pak mi nabídl odvoz do nemocnice. Nakonec jsem se asi po půl hodiny rozmluvila. Trpělivě poslouchal, já se po chvíli trochu vzpamatovala. Měla jsem chuť zalézt do postele a trochu se odreagovat fyzicky. Poslední dny nám to nějak vázlo… A ráno mi to slíbil…

Jenže skutek utek. I když jsme zalezli do postele dost brzo, řekl mi, že jde spát. Nechápala jsem, co se děje, jestli jsem něco provedla, nebo se mu něčím zhnusila, nebo jestli fakt nemá rád tohle juchání před spaním. Já to zas preferuju před tím ranním, protože to nemáme čas, furt nám tam zvoní budík, nemáme vyčistěný zuby, takže mi nedá pořádně ani pusu. Večer hezky po sprše, když je jedno jestli se to protáhne o pět nebo deset minut, mi to přijde lepší. No tak teda nasrat a začali jsme se dohadovat. Byl naštván, že povlíkal peřiny a já mu nedělala asistenci, já byla zas naštvaná kvůli tomu víkendu. Zas mě nařkl, že mu všechno diktuju, což není pravda, já jen nemám ráda, když mě někdo takhle vyšachuje bez omluvy. Hlavně říkal že něco podnikneme společně a teď z toho začal couvat a já zas nevím proč, jestli se za mě stydí, nebo co, ale odpověď, že se bojí, že se zakoukám do jeho bráchy teda neberu jako uspokojivej argument.

To co následovalo nebylo hezký, ale divím se, že to nepřišlo dřív. Zkrat. Zatmění. Trest. Trest za to, že existuju, že jsem pro všechny druhořadá. Že je důležitější bratr můj, bratr a kamarádi jeho, v práci moje neschopná kolegyně. Já jsem jen ten nástroj. Já donáším info na bratra, já dělám všechnu otravnou práci, já dělám potěšení, když nikdo jinej nemůže. Zhroutila jsem se pod okno a přišlo to. Záchvat jako brno. Kéž bych měla odvahu. Vyskočit po hlavě do tý hluboký díry, byl by klid. Všichni by měli klid. Hlavně já. Už žádný výslechy o tom jak se má brácha. Už žádný přejíždění sem tam. Už žádná hromada úkolů, za který dostanu míň peněz než kolegyně, která tam sedí akorát u FB a dělá hovno. Mohla bych lítat, volná jako pták. Třeba bych se dostala do světa bez úzkostí, temnoty. Možná mám jen pokřivený vnímání, nebo si to možná i zasloužím.

Nevím, jak dlouho to trvalo, Ňuf pro mě přišel z postele a i když měl v tom šoku pár nehezkých připomínek, nakonec se tomu postavil překvapivě asi nejlíp, jak mohl. Chvíli jsme spolu teda ještě slovně válčili v posteli, on chtěl abychom šli spát, já furt utíkat na cigáro. Nakonec se mi to povedlo. Když usnul, vyprostila jsem se z jeho objetí a šla k oknu, kde jsem do 4 do rána kouřila jako komín a telefonovala s babičkou. Pak jsem se vrátila do postele, našla jeho objetí a pokusila se taky usnout. Ráno samozřejmě nebyl na nic čas, protože mu nezazvonil budík a zaspal.

Bylo mi příšerně. Ještě hůř než včera. Za prvý jsem se děsně styděla. Za druhý mě samozřejmě bolela místa, na kterých jsem vykonávala trest. Za třetí jsem byla nevyspalá a za čtvrtý mě stále svírala ta příšerná úzkost. Spát jsem nešla, on musel do práce a nějak po obědě mu měla přijet rodina. Žádný, že se uvidíme a něco vymyslíme společně. Prostě ahoj, budeme si psát a po víkendu se uvidíme. Furt jsem nechápala proč. Ne že bych byla tak hrr do rodiny, ale tak já mu bráchu už představila… A svoje nejbližší kamarády taky. Upřímně se divím, že mi představil to dítě s tím jeho přístupem. Už se taky na to všechno můžu vysrat. Já tu dělám furt první poslední a pak se dovím, že mu něco diktuju do diáře. Ne, já jen pořád očekávám, že když se plány změněj, že mi tu změnu nepřikáže, ale že se za ni třeba omluví. Asi chci moc.

Řekla jsem mu, že bych ráda našla i odbornou pomoc, že to sama nezvládám a že se asi hodím i marod a prostě budu raději zalezlá 3 měsíce doma, než chodit někam, kde to tak hluboce nesnáším. Vypadal chápavě a odhodlaně mi s tím píchnout, což mi dodalo trošičku optimismu, i když nebyla to zrovna dostačující dávka.

Uklidila jsem ty rozházený věci a jela domů. Sotva jsem stála na nohách. Cítila jsem se hrozně slabá. Odvážila jsem se jít pro nějaký jídlo. Nemohla jsem donést tašku, zdálo se mi to hrozně těžký. Po tváři mi zase tekly nezastavitelný slzy. Tramvaj. Mít odvahu. Nemít svědomí…

Ve dveřích jsem se srazila s otcem. Koukal na mě, co se děje. Odpověděla jsem, že už to prostě nedávám. Že tu zkurvenou práci nenávidím a že mě tam zničej. Ekzém svědil jako blázen, udělal se mi na dalších nových místech a o svých střevních potížích ani nemluvě. Měla jsem v sobě 4 prášky a stejně to nepomohlo. Vyčerpaně jsem lehla do postele, zapla Přátelé a probrečela se do spánku.

Po probuzení to bylo ale ještě horší. Ta prázdnota. Ten nepředstavitelnej strach, co dělat dál? Mám tam přestat prostě chodit a nechat se vyhodit na paragraf? Mám začít dělat průsery? Nebo stávkovat a nedělat nic? Mám zavolat ředitelce a prosit a škemrat, aby mě na tu dohodu pustila? Manažer mě vážně nebere, tomu to furt přijde jako prdel. Mně už ne. Tohle už je za hranicí všeho. Já se nechci nechat dál šikanovat jen proto, že jsou líný tu holku vyhodit a najít někoho, kdo po sobě aspoň zamkne kancl. Ale co s tím sakra mám dělat? Možná jít fakt na neschopenku. A nebo tohle všechno popsat svojí doktorce, třeba by mi ten papír, že nejsem zdravotně způsobila v tom šílenství dál setrvávat, napsala. Protože si nepamatuju, kdy a kde jsem byla takhle vyřízená, jako tady. Zlatá Chráněná dílna. Nebo úklid na základce. Stokrát bych snad raději myla posraný hajzly po děckách, než snášet tohle ponížení. Všem jsem tu pro smích. Hlavně že se všichni rozplývali, jaká jsem boží a že lepšího člověka ve firmě zatím neměli. Tak, kurva, proč se tohle děje!!!!???

Na oběd přišel brácha. Nachomýtla jsem se do obýváku, tam se mě teda ptali co se stalo, tak jsem jim to ve zkratce pověděla, načež jsem se dověděla, že je to moje chyba, že jsem se neměla s kolegyní začít kamarádit a že to holt musím vydržet nebo teda zavolat tý ředitelce. Jenže ta se o nás taky nějak nezajímá. Šla jsem se zas poflakovat do pokoje. Říkala jsem si, že to bude vlastně nakonec třeba príma, Fí. mi slíbil, že pojedeme na výlet a tak si udělám ten víkend trochu jinej, ale bude taky dobrej…

Přišla jsem si nesvá při představě, že bych měla zůstat celý páteční večer doma. A. organizoval procházku. Sraz byl na Andělu. Překvapivě se mi povedlo se vyhrabat a dojet za nima. Šli jsme pěšky směrem Řepy. Asi zkouška sebeovládání, či co, ale procházeli jsme i ulicí, kde s Ňufem „bydlíme“. To by asi čuměl, kdybych mu tam zahulákala s celou naší bandou pod okny… Jak já bych chtěla mu zahulákat pod okny… Je to strašný, fakt mě nenapadlo, že si na sebe takhle děsně zvyknem. A co hůř, on je na mně ještě víc fixovanej než já na něho, mi přijde… Ale to zas předbíhám… Když jsme to spolu dali dohromady, říkala jsem si, že se nic moc nezmění, ale my jsme spolu skoro pořád a když náhodou ne, tak je to hrozně divný. A přitom mám tolik aktivit a zájmů a kamarádů, není to můj středobod vesmíru. Připadám si jako blázen. Ale asi je to svým způsobem hezký.

Procházka nebyla vůbec zlá. I když jsem furt ještě pokašlávala, v břiše mi to opět – resp. stále – bublalo a chvílema jsem měla pocit, že necítím nohy, jak jsem byla vyčerpaná, být se svými milými kamarády a na chvíli řešit prostě jen blbiny a užívat si volného večera, nebylo špatný. Něco málo se i popíjelo, já měla červený víno, moc mi to nejelo, ale kluci mě vehementně přemlouvali a podstrkovali mi rum s Kofolou. Byl tam i kámoš, kterej mě nemá rád, jenže paradoxně vždycky když jsme venku, probereme spolu spousty zajímavých věcí, co s jinejma ne. A. si myslí, že do mě byl tehdy zakoukán, protože byli časy, kdy pro mě kradl ovoce a zeleninu, byl mou dvojkou při aktivitách a i jsme si sem tam napsali. Ale nikdy se o nic nepokusil, ani nejsem absolutně jeho typ co se týče vzhledu a povahy, on je na štíhlý sportovkyně, ne na zavalitý hospodský typy. Ještě než jsem našla Ňufa, tak mi A. prorokoval, že to stejně s kamarádem dáme nakonec dohromady. Nechápu ho. A on to asi taky nechápe, když jsme se v lednu takhle zase pěkně pobavili, nadšeně se chlubil ostatním, jakej pěknej rozhovor se mnou měl. Přitom ale my tyhle pěkný rozhovory máme celou dobu… Nevím proč mi nedokáže odpustit, že jsem omylem vylila opilá na chatě pití a v tom stavu jsem ho špatně uklidila – ale snaha by měla být oceněna…

Byla zima. A začalo pršet. To už jsme seděli v cíli na lavičce, popíjeli lambrusco, který jsme po cestě dokoupili na jedný pumpě a dělali kraviny. Jak se říká, v nejlepším se má přestat, takže kolem půl 12 jsem se už loučila s T. před barákem. Viděla, že i když se docela dobře bavím, je mi smutno. Ve zkratce jsem se jí svěřila ohledně posledních událostí, ale pak jsme se rozloučily a já zamířila k našim. Tam teklo víno proudem, tak jsem si na chvíli přisedla, vyfásla taky skleničku, dostala vynadáno, že jsem mámě nelajkla fotku na FB. Po chvíli se šli umejt a já zůstala na zemi sama se psem a zase se mi zalily oči slzama, protože jsem si připadala hrozně bezradně. Táta si toho všiml, tak mi hrozně vynadal, že nemám bulet, že to musím vydržet, že jsem stejná jak moje kolegyně, tak nechápe, co si furt stěžuju. Začali jsme se dohadovat, mám to v mlze, bylo to jen pár vteřin, ale ve finále se mi vysmál, ať si odbornou pomoc klidně hledám, že je to moje věc a že on jde spát.

Utekla jsem ven na cigáro. A volala Ňufovi. Strašně jsem se styděla ale nechtěla jsem bejt sama. Vzbudila jsem ho. Překvapilo mě, že to zvedl a že se mnou 20 minut trpělivě mluvil. Nebo spíš, on tam něco šepotal, aby nevzbudil ostatní a já brečela a opakovala, že už nemůžu a že to nevydržím, že musím pryč. Ptal se mě, jestli mi má zavolat tágo a chci přijet. To jsem nechtěla, nechtěla jsem dělat nějaký rozbroje, když tam měl toho bráchu, takový seznamování jsem si nepředstavovala. Slíbil mi, že to pořešíme, že budu bydlet u něj, že se sejdeme odpoledne na kafi a probereme to. Připadala jsem si jako pitomec. Ale já už vážně nemůžu. Byt neutáhnu. A je mi i líto ho i platit, když jsem stejně pořád u něj. U něj by byl aspoň klid. Jo, taky se dohadujeme, ale nemám tam takovej pocit marnosti jako u našich.

Nějak jsem nakonec i usnula, i když jsem se celou noc budila a připadala si fakt pořád jak před explozí. Ráno moudřejší večera. No nevím. Ráno jsem se bála z toho pokoje vůbec vylézt. Krom toho, že jsem měla schizofrenní týden, mám asi i schizofrenního otce. Nevím, jestli to bylo tím, že měli něco upito, on to takhle dělal vždycky, ale otevřel dveře, jakoby se nic nestalo a že si prej mám jít dát snídani, že máma pekla. Jídlo bylo to poslední, na co jsem teda měla pomyšlení, navíc mě fakt sere tohle dělání jakoby nic. Tak mně je mizerně, budu na to celkem dlouhou dobu myslet, ale tady těžká pohodička. Z mého rozjímání mě vyrušil Ňuf. Psal mi, jestli jsem v pohodě, že jedou na výlet a pak se mi teda ozve a zajdeme na to kafe.

Můj den se tedy lehce omezil na čekání. Měla jsem tolik tvůrčích plánů a vůbec mi nešlo nic dělat. Ležela jsem v posteli a brouzdala pinterestem a koukala na starý historický fotky Prahy. To mě docela bavilo a přišlo mi to, že to není úplná ztráta času. Sem tam jsem hypnotizovala mobil. Dočkala jsem se. Kolem šestý za mnou skutečně přijel. Vzala jsem ho do čínský restaurace. Byli jsme spolu asi dvě hodiny. Zdálo se mi, že až v tuhle chvíli mě plně pochopil a jeho reakce byly moc hezký a empatický. Vysvětlila jsem mu, co mi vadilo na tom zpackanym víkendu, nejvíc asi to, že se jeho brácha prý celý výlet, který mimochodem uspořádali do města, kam jsem taky měla zamířeno a není to tak dávno, co jsem o tom mluvila, ptal, proč jsem nejela taky. Pak jsem mu říkala, že jsem teda koukala po nějakých psychouších a že jedna doktorka v naší ulici mi přišla z fotek moc sympatická. Bavili jsme se i o tom společném soužití, říkal mi, že mu nevadí, že si k němu natahám věci, ať si tam vezmu co chci a že zkusí zařídit přes majitelku ty klíče. A že už mě nikdy neodkopne, že buď budou návštěvy respektovat, že já jsem tam doma, nebo ať si hledaj hotel. A pak si začal dělat z celý tý věci srandu. Ne nějak zlou, naopak, takovou tu cynickou, kterou zbožňuju. A já se tak poprvý za ty poslední dny upřímně od srdce zasmála. Zabořila jsem mu hlavu do mikiny a poděkovala osudu, že mi tohle tele přihrál do cesty.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.