Týden 43. a 44.

Zuby nehty se bráním totálnímu kolapsu, takže se snažím svůj drahocenný čas trávit hodně po akcích. Jde to těžce. Tyhle dva týdny to ještě šlo, horší byl ten, co následoval, ale nepředbíhejme…

22. 10. 2019

Jestli mi něco chybí, tak jsou to takový ty líný dny. Dřív jsem je praktikovala celkem často, ale co jsem ve vztahu, mám toho času sama pro sebe samozřejmě minimum a raději ho trávím buď někde s Ňufem nebo s kamarádama. A teda abychom nechodili jen po hospodách, poslední dobou se snažím hojně navštěvovat různý akce. A nutno zmínit, že se mi to vcelku daří. V úterý se mi teda po probuzení nechtělo nic, nemohla jsem po Ňufovově odchodu do práce zabrat, tak jsem si pustila Výměnu manželek, která mě zvedla ze židle. Odpoledne jsme se sešli s Fí. a zašli na oběd a pak nás čekalo super vtipný představení Miloše Knora – Než začnu. Bylo to fakt skvělý, Miloš a Karel Hynek jsou moji top baviči a vždycky když je mi ouzko, tak na ně koukám a i když ty scénky znám nazpaměť, pokaždý mě pobaví. Po představení jsme si dali ještě v parku na Míráku vínečko a já pak jela za Ňufem, kterej na mě čekal v Hospůdce. Fantazírovali jsme o tom, kolik budeme mít dětí a bylo to konečně takový uvolněný a fajn, jako dřív.

23. 10. 2019

Jak by řeklo mé bývalé děvče – zoufalství levl bambilion. V práci to jde čím dál tím víc do kopru, už začátkem týdne mi chodily sprostý a vzteklý sms od kolegyně, že jsem si dovolila nedodělat její práci. A i přesto, že měla návod a instrukce jak pro idioty a na pomoc si přivolala přítelkyni a nějakýho frajera, zas to nebylo hotový. Protože jsme z Hospůdky přišli asi v 1 ráno, měla jsem ráno ještě hladinku a poslala manažerovi hodně ironickej mejl. Následoval nepříjemnej telefonát, kdy jsem ve finále dostala vynadáno akorát já, no a nakonec dorazil společně s Týpkem II a tu práci za kolegyni dodělali. Prej se nemám nervovat. Jo a navštívil mě Výpitka, celkem milé. A na fotce podzimní zeď, škoda že s tím bleskem nevynikne, jak pěkný to ve skutečnosti večer, když kolem jdu k rodičům, je.

24. 10. 2019

Ledové království. Nojo, zima klepe na dveře. Já nemám řádnou zimní bundu, ta co mi visí ve skříni se nějak záhadně zmenšila a kabát si šetřím na mrazy. Pokud mi teda nebude malej i on. Jak jsem zhubla 8 kilo na jaře, tak díky těm nervům v práci jsem nějaká zas děsně nateklá. Kamarádka si myslí, že mi z toho všeho onemocnělo srdce, že není možný abych takhle nehorázně a náhle otýkala, ale doktorka mě nikam neposlala, tak nevím, jestli to mám řešit, nebo čekat, až mě někde trefí. V práci nic novýho pod sluncem, jen jsem se konečně dočkala vysněných knížek a to je pravda, že ty mě potěšily. Takže jsem tu radost jela sdílet s Ňufem a jak mě upozorňoval, že má náladu koukat na zombíky a ať nečekám žádný velký mejdany, byl z toho moc hezkej večer.

25. 10. 2019

Ráno jsem vylezla z postele rychle. Oblíkla jsem se a jela k našim si zařídit zas nějaký nezbytnosti. Před poštou jsem potkala náhodně bráchu, kterej měl chvíli čas, tak jsme zašli do nějaký bejby kavárny na kafe. Aneb není nad dávku vřískotu k ranní kávě. Doma jsem se poflakovala a odpoledne jela za Fí., který se uvolil mi dělat doprovod na křest novýho alba IronKapa. Koncert byl moc fajn, jen ten klub stojí za hovno, takže jsme stáli až vzadu a viděli skoro celou dobu jen Kapovu hlavu – viz. foto. Nicméně po koncertě jsem se vypravila za Ňufem, kterej krátil čekání na mě v Hospůdce a byl z toho zase bezva mejdan a večer. Dokonce jsem dostala i nabídku k sňatku – Autista si mě veme, pokud zůstanu na ocet. Tak to je dobrééé.

26. 10. 2019

Když jsem loni byla s Fí. a T. na Václaváku shlédnout videomaping, psal mi brácha, jestli nezajdeme na pivo, že nás Li. zve do jedný nový hospody. Chvíli jsem váhala, gůglila. Už když jsem ale stála před, něco mi říkalo, že to je dobrý krok. A tak jsem 27. 10. 2018 vkročila do podniku, kterej mi změnil život. Kde jsem poznala spousty nových lidí, jednoho herce, potkala i ztracené přátelé z dětství, našla životní lásku a je to místo, kam můžu kdykoli zajít a vím, že tam nebudu sama. Oblíbila jsem si prostředí, muziku, výzdobu, Šéfa i jeho dceru, jejich výtečné rosé a jestli jsem se někde cítila jako štamgast, je to v Hospůdce. Takže jsem už od léta říkala, že tenhle víkend tam musím to naše malé první výročí skočit oslavit. A aby toho nebylo málo, byl tam zrovna velký mejdan za doprovodu tří živých koncertů. Abychom jen nechlastali, odpoledne jsme vyrazili do Hvězdy na procházku a kopřivy. Bylo krásně teplo, všude plno pejsků a lidí a vládla tam pohoda. Doma jsme si na chvíli lehli a na sedmou vyrazili na mejdan. Ze začátku to bylo trošku rozpačitý, byl bordel v rezervacích, takže i když jsme stůl dostali, byl úplně jinde a pak se nám tam lidi prali o poslední volná místa. V 9 dorazil i Fí. a nakonec se to zvrtlo v super večer/noc, kdy jsme zase poznali plno zajímavých lidí, poslechli príma muziku a všechny problémy hodili na chvíli za hlavu.

27. 10. 2019

V neděli jsme byli oba poměrně chcíplý, přišli jsme někdy v pět ráno a já měla připravený sexy překvapení, takže jsme byli vzhůru ještě asi další hodinu. Od rána jsme se teda věnovali výhradně sobě, nikdy bych neřekla, že všechny tyhle věci můžou bejt čím dál tím lepší a intenzivnější. Když jsme se trochu zmátořili, zašli jsme na oběd a pak na nákup, potom se celej den střídavě povalovali a střídavě měli rádi, já pak udělala jednohubky a celý večer jsme hráli společenský hry a pak si pustili Avatar a šli brzo spát.

28. 10. 2019

Sváteční den jsme se rozhodli strávit mimo Prahu. Nechala jsem cíl výletu na Ňufovi, tak vybral Teplice. Nejdřív jsem nechápala proč zrovna tohle město, ale po příjezdu jsem věděla, že to byla dobrá volba. Krásný město. Já jsem teda zarytá pražačka a neumím si představit, že bych se někam měla stěhovat, ale tady bych zůstala snad hned. Takovej klid, krásný baráky, ten vzduch… Jenže co tam no, být třeba doktor a pracovat tam v lázních, tak by to šlo, ale já mám problém si najít normální práci I v Praze, natož v takový prdeli. Ale bylo to krásný, prošli jsme si celý město, uviděli spousty věcí, byli v botanický zahradě a celej den zakončili v luxusní restauraci na náměstí, kde měli nejenom dobrý jídlo (všechna čest restauracím, který nabízejí v bezmasých jídlech i něco jinýho než je smažák) ale i naprosto skvostný víno a perfektní obsluhu. Cesta domů byla v pohodě, i když vlak přijel pozdě. Doma jsme si zas pustili film – dávali Kult hákovýho kříže, kterej mě fakt bavil, ale únava udělala své a já konec prospala. A před náma další náročný týden…

29. 10. 2019

Mozek prý dokáže vytěsnit špatný myšlenky. A asi je to pravda, protože když tak po těch 2 týdnech přemýšlím, nevím, co se dělo v pondělí. Jak už po několikátý píšu, změna extra žádná. Jen byly uklizený dvě krabice ve skříni. Volal mi manažer a prej po tom antré minulej týden kolegyni volal a trochu jí promluvil do duše. Takže výsledek – přestala si tam tahat návštěvu a za celou dobu uklidila teda ty dvě krabice… Den jsem nějak přežila a večer jela za našima povyprávět, jak bylo teda na výletě. Ti mi lezou trochu na nervy, protože je zajímá víceméně jen brácha – to taky teda není nic novýho pod sluncem, ale už je to fakt otravný. Nicméně se stala vzácná věc – do postele, resp. do pokoje – jsem se dostala před půlnocí! Sice jsem ten notebook hned vypla a velmi brzo usnula, ale i tak mě to potěšilo.

30. 10. 2019

Další kulturně nabitý den. Je pravda, že za podzim jsem toho navštívila a zažila už fakt hodně a jsem za to moc ráda, dodává mi to v tom temnym období docela naději přežít. Přes den se vlastně nedělo nic extra, ale večer jsem se sešla s Šaff., která mě vytáhla do Violy na Skopové na porážku. Seznámila jsem se s Honzou Zadražilem, poklábosily jsme o tom, co je novýho a pak nás čekalo fakt milý a vtipný představení, u kterýho jsme navíc měly pocit, že jsme součástí, protože jsme seděly úplně vepředu.

31. 10. 2019

Rozhodla jsem se Ňufovi vyjít vstříc v tom, že chtěl tenhle týden ode mě trochu klidu. Nakonec se mi to teda moc nepodařilo, ale co… Dostal novou pracovní nabídku na povýšení a chtěl si to všechno v klidu promyslet. Takže jsem si na čtvrtek udělala program čistě vlastní. Blbý bylo, že jak se ochladilo, vlezlo mi to tradičně na průdušky a nemohla jsem normálně fungovat, furt jsem se dusila a bylo mi mizerně. Snažila jsem se teda z toho trochu prospat, ale moc mi to nešlo. Na oběd jsem jela k prababi, tam to tentokrát nebylo tak zábavný jako obvykle, navíc jsem musela rychle zas chvátat domů. V osm jsem se sešla s T. a zašly jsme do naší oblíbený hospody. Byla tam nová paní, která sice byla príma a milá a obsluhovala svižně (nesnáším když sedím půl hodiny na suchu), ale rozhodla se zavřít dřív. A venku byla příšerná zima, takže jsme neprobraly zdaleka všechno, co bychom probrat chtěly. Ale i tak tenhle krátký holčičí večer byl to, co mi celkem už chybělo. Doma byla nějaká ponurá atmosféra, máma měla rejpavou, takže se s tátou nesmyslně štěkali a já pak byla smutná, že jsem raději nejela za svým drahým. A na fotce je pán, kterej má každou chvíli nějakej takovej pěknej tuning.

1. 11. 2019

Krizovka. Od rána mi bylo děsně smutno. Asi hormony. A taky ta zkurvená zasraná práce. Od rána v ní byl naprosto nesnesitelnej řev, jestli jsem někdy chtěla děti, tak teď teda fakt váhám nejvíc v mym životě, je to děs tohle poslouchat dvanáct hodin. Přišlo bambilion zboží, nebylo mi vůbec dobře, naopak, bylo mi úplně na hovno, pálilo mě na průduškách, kašlala jsem na zákazníky, zvracela z toho, neslyšela jsem, zvýšila se mi teplota. Brečela jsem v kanclu, takže to ten kašel akorát zhoršovalo. Tak jsem psala Ňufovi, jestli můžu přijet. Souhlasil. A překvapil. Když jsem přijela, měl pro mě cibulový sirup, večeři a čaj a staral se a pečoval. Dokonce po mně bez řečí uklidil i následek kašle – já se tak občas dusím, že ze mě lítá voda. Ačkoli jsem byla cokoli, jen ne sexy, nakonec došlo i na techtle a tentokrát byly zas úplně na jiný dimenzi, doteď si některý ty kousky přehrávám a lítají mi při tom motýlci v břiše. Kupodivu jsem se během toho ani jednou nezakašlala a dokonce jsem spala asi až do pěti do rána. Sirup fakt zabral, navíc mi to hrozně chutnalo, tak jsem si ho vzala ráno do práce a léčila se i celou sobotu.

2. 11. 2019

Ňuf jel brzo ráno do Polska, já na chvíli ještě usnula, pak dojedla snídani, co mi připravil, popadla sirup a jela do baráku hrůzy. Probíhala v něm nějaká akce, ale kupodivu jsem to nějak ani nevnímala. Řekla jsem si, že na to peču, že si sednu, uvařím čaj a budu číst knížky a srát na všechno. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já pracovala. A pracovala jsem opravdu hojně. Uklidila jsem celou prodejnu, předělala výlohy, naskenovala papíry, srovnala zboží, doplnila co šlo, vygruntovala zázemí. Trvalo mi to teda oba ty dny, nebralo to konce, nebylo mi furt nejlíp, ale neměla jsem to srdce práci nedodělat. Za odměnu jsem si koupila v Pepcu naprosto nádherný a boží vánoční příbory a pak jela za našima. Tam jsme se málem zas zhádali, klasicky kvůli píčovině, naši mě mystifikovali, protože mluvili o kostele, ale říkali mu jinak, než se ve skutečnosti jmenuje a když jsem se chtěla ujistit, jestli myslíme ten samej a zeptala se, jestli je to kostel na trase 9 mezi Andělem a Arbesákem, máma se urazila, že to není Arbesák, ale Anděl… Kravina no. Tak hlavně že si myslí, že je to Petr a Pavel. Nakonec se to nějak uklidnilo, dala jsem jí dárek, tak pookřála. Resp. někdo mi na krámě nechal takovej ten recepční zvonek, mně to přišlo jako celkem dobrej fór si to dát domů a zvonit až bude oběd, ale jí se tak líbil, že si ho nechala. Do postele jsem se zas dostala bůhví v kolik, zabte mě už.

3. 11. 2019

Povedlo se mi dodělat pořádek tak, jak jsem si představovala, líbily se mi i výlohy, který dle mého skromného názoru měla kolegyně hrozný, nebo spíš – prostě na ně sere a nedává do nich aktuální zboží a není schopná tam ani utřít prach a to furt vykřikuje, že to je její práce. Akorát se nám ten den pěkně zase zvrtl… Čekala jsem, že se Ňuf ohlásí, že je na cestě do Čech, tak jako to vždycky automaticky dělá. Ale nic, žádná zpráva. Zachvátila mě nervozita, přesně taková, jako jsem měla vždycky, když něco vyváděl Er. Sakra, něco se stalo. Psala jsem mu na FB, bez odpovědi. Zkusila jsem SMS, opět nic. To je fakt divný. Za hodinu se mi ozval, že měl konflikt ve vlaku a ten museli celej zastavit a ten útočník, co ho otravoval, byl zatčenej. Paráda. Dost se ho ta xenofóbní aférka dotkla, navíc vlak díky tomu nabral zpoždění. Takže jsme se setkali kolem desátý v Hospůdce, seděl tam jak hromádka neštěstí, dal mi kytku a pak začal nadávat a vyprávět a ještě byl celej rozhozenej z práce a mně ho bylo děsně líto a nevěděla jsem co s ním. Skoro se rozplakal, takhle v prdeli jsem ho ještě neviděla. Objímal mě a děkoval, že při něm stojím a dušoval se, že to všechno zvládneme a že se mnou chce bejt pořád a je rád, že se máme a že má dojem, že po tý hádce jsme si k sobě našli ještě lepší cestu.

4. 11. 2019

Když řekneme, že jdeme brzo spát, je to jak zaklínadlo. Takže jsme z Hospůdky šli pěkně pozdě, a to jsem to ještě musela stopnout, Ňuf mi tam svůj otřes zapíjel kliďánko dál. Doma jsme celou situaci ještě řešili no a ráno jsme samozřejmě nemohli vylézt z postele. Já na rozdíl od něj nikam nemusela, ale nešel nám internet a tak jsem se snažila volat na O2. Tam mi automat oznámil, že veškerá info týkající se mého telefonního čísla najdu na moje02 a ať si naseru. Príma. Nedovolala jsem se tam. Šli jsme si ještě na chvíli lehnout, mně ten pracovní víkend a nečeká návštěva Hospůdky trochu zmohla. Ňuf odešel do práce kolem desátý a mně psal brácha, že je na Andělu a jestli nechci jít na kafe. Tak jsme šli na snídani do Andělský cukrárny, poklábosili o jeho dalším sezení u psychologa a já se pak vrátila domů, kde jsem chvíli četla Pražský erotikon a nakonec se mi povedlo usnout. Ňuf přijel pozdě, tak jsem zapla telku a tam dávali High school musical. Ty vole, nostalgie jako prase. Po jeho návratu jsme zašli na oběd do restaurace, já se mu svěřila, že si připadám jako bezdomovec co jezdí furt sem tam a nikde vlastně nemám pořádně domov a že už mě to prostě ubíjí. Já se toho kroku sestěhovat se taky pekelně bojím, vím, že bych se pak už k našim vrátit nemohla, kdyby se něco pokonilo, ale tohle taky dál nejde a platit vlastní byt, když bych tam byla 5 dní v měsíci mi přijde taky na hlavu. Vypadal celkem chápavě, tak uvidíme, co přinese budoucnost. Večer se nám opět nečekaně zvrtl, psal mi zoufalej brácha, že se pohádal s přítelkyní. Ňuf mu nabídl, ať se staví k nám, ale už bylo docela pozdě, tak jsme teda vyrazili kam jinam než do Hospůdky. Dvě hodiny jsme to probírali a já pak celá vyčerpaná šla dom.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.