Od mala jsem pravidelně trávila část prázdnin v malé vesničce nedaleko jihočeských Slavonic. A protože mi zbývala k čerpání ještě nějaká dovolená, rozhodla jsem se na chalupu vzít svého chlapce a užít si tak společně prodloužený víkend.
Ještě nedávno do naší vesnice z Prahy nic nejezdilo. To se ale asi před 2 lety změnilo, takže jsme se během tří hodin pohodlně dostali z Florence přímým autobusovým spojem. Řidič s bulharským přízvukem nás navíc už od začátku cesty bavil svými výbušnými hláškami, takže o zábavu bylo postaráno.
První půlka cesty vybízí k odpočinku, zajímavý výhled z okýnka se nabízí až po projetí Humpolce. Během poledne nám řidič zastavil v cílové stanici, takže za několik málo minut jsme už seděli na zahrádce s kávou a užívali si ten venkovskej klid. Pak jsem, jako jsme to dělávali s babičkou, uvařila k obědu těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem, jakože rychlovka, abychom nezaháleli a mohli vyrazit na první mini výlet.
Cíl první výpravy byly právě Slavonice. Prošli jsme se k vlakové zastávce, já si opět nemohla nechat ujít příležitost na louce pozdravit motýlí kámoše, a pak už tradá do civilizace. Slavonice leží na česko-moravském-dolnorakouském pomezí a díky jejich historickému jádru se jim přezdívá malá Telč. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1260, ve 14. století se proměnily v město. Během třicetileté války byly vyplněné švédskými vojsky, pak postihl místní obyvatele mor a aby toho nebylo málo, v roce 1750 vyhořely. Po druhé světové válce v nich vybudovali vodovod, čističku, kanalizaci, základní školu a dnes jsou už slušně občansky vybavené.
Naše první zastávka byla v turistickém informačním centru, kde byla otevřená expozice ryb. V několika akváriích a nádržích jsme mohli tak vidět různé druhy – kapry, jesetery, amury, sumce. Výstava byla menší a v poměrně stísněných podzemních prostorech, takže nic pro klaustrofobiky, ale nám se líbila. Po výstavě jsme si prošli město, přivítala jsem se s místní kočičkou, poslechli si pod okny jakýsi sbor pějící africké písně, které trénoval na odpolední akci na náměstí, a pak jsme zašli do domu č. 461 na Náměstí Míru, kde pán prodává kromě výtečného točeného vína i plno suvenýrů a především hodiny vyřezávané z LP desek.
Po nákupu v malém Coopu nedaleko autobusového nádraží jsme měli ještě chvilku času do odjezdu vlaku, takže jsme zašli do restaurace Apetito na vychlazeného Kozla. Tuto restauraci znám už z dřívějška, kdy jsme v ní několikrát obědvali, a mohu doporučit. Protože nás ale čekala ještě večerní grilovačka na zahradě, museli jsme se vrátit. I tak jsme přijeli skoro za tmy, ale to nás neodradilo a gril během chvíle plápolal a my povečeřeli pod oblohou posypanou hvězdami. To mi občas na tý Praze chybí, přes ten světelný smog taková podívaná není. Dokonce i jedna spadla, přej si něco!
Protože bylo už docela chladno, přesunuli jsme se do chalupy, kde máme krb a gramofón. Atmosféra díky tomu dostala grády a při koukání do ohně jsme si ještě dlouho do večera povídali. Říká se, že na chalupě straší. Nikdy se tam nic záhadného nedělo, až potom, co naši začali barák rekonstruovat, jezdili domů s neuvěřitelnými zážitkami. Já na duchy odjakživa věřím, takže nemám důvod pochybovat, ale sama jsem tam nic strašidelného nezažila. Až do tohoto večera… Seděla jsem na gauči a Radek šel pro něco do kuchyně. Zrovna mi něco barvitě vyprávěl, takže se zastavil napůl cesty. V tu chvíli se dveře od verandy otevřely dokořán. Bylo vidět, že na pár vteřin zpozorněl, ale nedal na sobě nic extra znát a vyprávěl dál. Druhý den mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli cítil průvan. Prý se nehl ani vlásek a bylo to fakt divný!
V sobotu dopoledne jsme se šli projít po okolí a zkontrolovat, jestli nerostou houby. Došli jsme za vesnici a přes obří louku, kde dřív bývala pole a jako malá holka jsem tam sbírala brambory, jsme zamířili až k židovskému hřbitovu. O rozloze 700 metrů čtverečních patří k menším hřbitovům, pohřbívalo se v něm od 18. století do začátku 20. Už několik let je vstupní brána uzamčena, ale vzhledem k tomu, že boční zeď je popadaná, i průměrně fyzicky zdatný jedinec nemá problém se na něj dostat. V „čerňáku“, jak se říká lesu za ním, jsme našli velký prd a já si navíc pěkně podrápala nohy o ostružiní, protože jsem si vykračovala velice moudře v krátkých kalhotách…
Po poledni jsme vlakem vyjeli směr Telč, což je moje srdcovka. Nedávno jsem koukala na Jak nás vidí svět a cizinci, kterým fotku telčského náměstí reportérka ukázala, říkali, že jim domečky připomínají maršmelouny. V tomto městě žije přes 5000 obyvatel a je zapsáno na seznamu UNESCO. Podle pověsti bylo založeno v roce 1099, ale první písemná zmínka existuje až z roku 1315. Rod Vítkovců v něm vybudoval kostel, hrad a gotické domy. Bohužel v roce 1386 zde vypukl požár, který zničil západní polovinu náměstí i s kostelem a radnicí. Rozkvět města nastal v 16. století díky Zachariášovi z Hradce.
Na místo jsme dorazili krátce před druhou hodinou odpolední. Od nádraží jsme se prošli podél Štěpnického rybníka až na náměstí, kde zrovna probíhaly farmářské trhy. Stánky už byly skoro uklizené, takže nic na zub jsme nesehnali, ale bylo tam několik obchodů s kameny, což je moje, takže jsem dostala krásnej achátovej náramek.
Jelikož bylo poměrně teplo, rozhodli jsme se osvěžit nějakým dobrým mokem. K naší smůle jsme zvolili restauraci U Marušky, která se nachází u kostela svatého Ducha. Usadili jsme se na zahrádce, Radek si vybral pivo, já Aperol spritz. Mezitím dorazilo pár mladých svatebčanů, což číšníka, který vypadal, jak kdyby si odskočil z mexické telenovely, rozhodilo natolik, že na nás dočista zapomněl. Asi po 10 minutách a několika marných mávacích pokusech jsme si konečně objednali. Následovalo další nekonečné čekání, během něhož si objednávali jídlo svatebčané. Číšník, který si vysloužil přezdívku Mimoň se po chvíli u našeho stolu zjevil, něco nesrozumitelně mumlal, takže jsme mu trpělivě zopakovali naši objednávku a pak zase beze slova zmizel. Krátce poté začal nosit na stůl jídla druhým hostům, kteří díky němu měli program v podobě zábavné hry „najdi si své jídlo“, které jim ale s největší pravděpodobností, než přinesl příbory, vystydlo. Po 40 minutách jsme to vzdali a odešli. Na mém místě bych to udělala mnohem dřív, ale trochu masochisticky jsme se od celé té podívané nemohli odtrhnout.
Takže jsme vzali za vděk v podstatě první restaurací, na kterou jsme narazili. Zahrádka hotelu U Černého orla byla zrovna poloprázdná a než jsme stihli dosednout, už u nás byla obsluha. A než jsme si stihli odskočit, dokonce se nám na stole objevila i objednaná piva. Jídlo bylo spíš průměrný, měla jsem houbové rizoto a rozhodně jsem teda od takhle nóbl vyhlížejícího hotelu čekala víc. Aspoň že to pivo měli obstojný, takže jsme u nich chvilku pobyli.
Po tom, co do nás zahučel druhej budvar, jsme se šli podívat do zámecké zahrady. Samotný zámek, který můžete znát třeba z pohádky Z pekla štěstí, byl už bohužel v tuto pozdní hodinu zavřený, ale posezení na nádvoří bylo taky príma. Zbývalo nám trochu času, tak jsme dali ještě jednu šanci místním restauracím. Potvrdilo se že do třetice všeho dobrého a v Pizzerii Telč jsem se dočkala vytouženého Aperolu, a to navíc od milé a rychlé obsluhy. Až nás při pohledu na jídelní lístek, kde bylo opravdu hodně k výběru, zamrzelo, že jsme na oběd nešli sem.
Cestou na nádraží jsme se zastavili ještě v místním Tescu a pak šli vyhlížet vlak. Nikdy nevěřte aplikaci České dráhy. Ačkoli měl mít asi hodinový zpoždění, přijel překvapivě na čas. Kdybychom jí věřili, sedíme v Telči dodnes… No dobře, minimálně do rána, kdy by jel první ranní spoj. Čekání nám zpestřovali dva odrzlí ptáci, co nám sezobali půlku Laysek.
Večer probíhal podobně, jako ten předchozí. Do vesnice jsme dorazili ve chvíli, kdy se už smrákalo. Na louce, kde jsem před výletem do Slavonic naháněla motýly, jsme potkali krásnou obří kudlanku. To byl asi nejlepší zážitek z celýho víkendu. Kudlanky jsou totiž boží!
Doma jsme pak nasekali dříví, připravili gril a udělali druhou grilovačku. A protože noci jsou už chladné, kolem jedenácté jsme si zalezli dovnitř, bouchli Moët a u desek Karla Kryla koukali do ohně v krbu. Tentokrát nás žádná duší společnost nenavštívila, takže jsme mohli jít v klidu spát.
V neděli nás čekala krátká procházka do lesa. Tentokrát jsme šli podél Bolíkovského potoka až k prameni U Šmelcovny. Bohužel, kůrovec řádí už skoro po celé republice, a ani tyto lesy se mu neschovaly, takže nás čekala spíš smutná procházka, protože velká část stromů je bohužel pokácená. Za studánkou jsme našli i pár hub, chytali žabky a užívali si poslední chvíle mimo ruch velkoměsta, kam jsme se bohužel, po strastiplné cestě autobusem s naším oblíbeným bulharským řidičem, ve večerních hodinách museli vrátit.
