Olomouc je statutární a univerzitní město o rozloze 10 336 hektarů a žije v ní přes 100 000 obyvatel. Ve středověku byla třetím největším městem zemí České koruny. V polovině 18. století byla přebudována na pevnost a stala se významným obranným centrem a sídlem vojenské posádky. Bylo v ní postaveno plno kasáren, cvičišť i dalších objektů, které armáda využívala. Do roku 2013 byla hlavním centrem obrany státu.
Najdeme v ní Vrchní soud, krajský úřad i významná vzdělávací místa – univerzitu Palackého, která je nejstarší na Moravě, Věděckou knihovnu a Slovanské gymnázium. Je sídlem arcibiskupství a metropolity římskokatolické moravské církevní provincie a také centrem pravoslavné církve na Moravě. Koná se v ní mnoho festivalů (např. AFO nebo Divadelní flóra). Sloup Nejsvatější Trojice je od roku 2000 zařazen mezi světové dědictví UNESCO a její historické jádro je památkovou rezervací.
Olomouc vždycky patřila mezi města, která jsem si přála navštívit a jelikož nás čekala volná sobota, rozhodli jsme se náš první výlet absolvovat právě tam. Ráno jsme zabalili batůžek a vyrazili na Hlavní nádraží. Cesta vlakem byla fajn, i když jsme v druhé polovině začali usínat a já se díky tomu v občasném bdělém stavu obávala, abychom naši cílovou stanici náhodou nepřejeli. Naštěstí se tak nestalo a tak jsme krátce před polednem byli na místě.
První zastávkou se stalo muzeum veteránů. Veteran aréna se nachází ve Sladovní ulici, která je od Hlavního nádraží vzdálená asi půl hodiny pěší chůze. Ve dvou patrech se můžete těšit na zhruba 160 exponátů československých vozidel (automobilů i motocyklů). Krom krásných veteránů se v muzeu nachází i velká výstava historických telefonů, rádií a gramofónů. Celá expozice je opravdu pěkná, vozy jsou v perfektním nablýskaném stavu a laik asi ani netušil, kolik značek se na našem území vyrábělo. Na své si tak přijdou nejenom pánové, ale určitě i dámy. My byli nadšení a strávili v muzeu asi dvě hodiny.
Těžko říct, co se nám líbilo nejvíc, věcí k vidění, ze kterých oči přecházely, bylo, jak jsem zmínila opravdu hodně. Radka z aut zaujal například modrý Triumph Dolomite Roadster z roku 1940, moje srdce si získal o dva roky starší stříbrný „brouček“ z dílny Tatra. I přesto, že nejsem fanoušek škodovek, jejich starší modely mají rozhodně něco do sebe. Za zmínění určitě stojí limuzína od Tatry, která mezi zadními sedačkami skrývá soukromý bar a moji infantilní dětskou duši rozhodně potěšily telefony ve tvaru Mickey Mouse.
Po tomto zážitku naše kroky vedly k objektu Klášterního Hradiska, což je bývalý premonstrátský klášter, který je v současné době využíván jako vojenská nemocnice. Od roku 1995 je zařazen mezi národní kulturní památky. Jako turisti máte možnost si klášter prohlídnout ve společnosti průvodce. My komentovanou prohlídku nestihli, takže jsme si aspoň prošli venkovní prostory, pozdravili pár odpočívajících pacientů a mohli se vydat dále.
Protože bylo hezky, na chvíli jsme zakempili u řeky Moravy v trávě. Dali jsme si pivčo, zobali olivy a užívali si odpoledne bez povinností. Jelikož nás ale čekalo ještě několik cílů, moc jsme se nezdržovali, prohodili pár slov s místním domorodcem a pak už zamířili k další památce. Tou byl chrám svatého Gorazda, který nás oslovil svou nepřehlédnutelnou fasádou a zelenou střechou se zlatou věžičkou už na dálku. Bylo trochu zapeklité se k němu dostat, protože cesta byla rozkopaná, ale nakonec se zadařilo. Další budova, která rozhodně stála za to a byla na rozdíl od klášteru i Gorazdova chrámu otevřena, byla katedrála svatého Václava. V ní nastala jedna z prvních vtipných chvilek jazykové bariéry, kdy jsem si ještě v Praze lámala hlavu, proč můj drahý v podzemním biskupském mauzoleu začal myslet na „piwnici“.
Následovala pauza v příjemné kavárně Coffe Library. Tam jsme moc dlouho nepobyli, protože se v ní schylovalo k nějakému mejdanu, ale ledový kafčo nám ještě připravili. To jsme si vypili na nádvoří areálu Univerzity Palackého a pak pokračovali ke kostelu Panny Marie Sněžné, kterému se mezi místními přezdívá „Sněženka“. Nachází se na Náměstí republiky a nejvíc nás v něm zaujaly překrásné varhany.
Asi by byl hřích nejít se podívat na věhlasný Sloup Nejsvětější Trojice, který je díky své výšce 35 metrů nejvyšším sousoším v České republice. Byl vystaven místními občany v letech 1716 – 1754, nachází se na Horním náměstí a od roku 2000 je na seznamu UNESCO. Olomoucký orloj byl bohužel v době naší návštěvy schovaný za plachtou a lešením. Nejvíc nás zaujala Arinova kašna, u které jsme dokonce poprosili kolemjdoucí dvojici, aby nás cvakla na polaroid, a tak vznikla naše první společná fotografie. Protože mám ráda zvířata, unešená jsem byla z želví sochy. Na Dolním náměstí je postavena nejstarší barokní olomoucká kašna – Neptunova. Kašny obecně by si zasloužily více pozornosti, v Olomouci jich je přes 25 a je rozhodně na co koukat.
Den, a s ním i náš výlet, se chýlil bohužel k závěru, a protože jsme měli už poměrně dost kroků v nohách, rozhodli jsme se pro pozdní oběd. Vybrali jsme si Morgan´s restaurant, kde mě potěšili nabídkou bezmasých jídel. Zvolili jsme bramborové gnocchi se špenátem, ovčím sýrem a karamelizovanou cibulkou a na žízeň vychlazený Radegast. Jídlo bylo dobré, obsluha milá, takže jsme restauraci využili i jako útočiště před přeháňkou, která nás zahnala ze zahrádky dovnitř.
Počasí se nechtělo umoudřit a stále trochu pršelo, takže jsme k přemístění na Hlavní nádraží využili místní hromadnou dopravu – konkrétně tramvaj. Na nádraží jsme měli ještě chvilku času, takže po zakoupení lístků jsme skočili ještě na jedno do nádražní restaurace Porto. Pak už ale opravdu nebylo zbytí, předposlední vlak čekal v zastávce. Cesta byla veselá, možná i díky tomu, že jsme ji strávili v jídelním voze. A i přesto, že jsme skoro půl hodiny trčeli kdesi v polích a po vlaku běhal nervózní sekuriťák, jsme v pořádku, obohacení o nové zážitky, dorazili zpátky do Prahy.
