A tak se flákám…

Paradoxně jsem neměla za posledních x let tolik volnýho času, jako mám tyto dva týdny. I přesto jsem textový editor otevřela až ve čtvrtek. A stejně ho záhy zas zavřela… Nenudím se. (Teda teď trochu jo, protože jsem nucena být doma.) Asi by mě překvapilo, kdybych si jednou, třeba takhle po normálním víkendu, sedla, zívla si a řekla: „Sakra, to byla teda nuda.“

Ještě v neděli po návratu z Olomouce jsem se vznášela na obláčcích. Ostatně, tak jako skoro pořád, i když samozřejmě ne vše je neustále zalito sluncem… Rezignovala jsem. Na práci. Vždycky jsem byla dříč, práce na první místě. Přehodnotila jsem priority. Z mého rozněžněného snění mě vyrušil Fí., kterej měl cestu kolem, tak mi na chviličku zpestřil pracovní vleklou dobu.

Kupodivu to nakonec nějak i uteklo. Udělám to nejpotřebnější a pak si různě čtu, bloguju, hraju hry a teda dávám pozor, jestli nechodí lidi. Když někdo přijde, optám se jestli potřebuje s něčím pomoct a pokud ne, dál se věnuji sama sobě a jen tak po očku sleduju, jestli nám neodnáší zboží nebo tak. Vedení nám dočista sebralo motivaci dělat cokoli nad rámec… Jako svou povinnost beru tam být a tím končím.

Spala jsem u našich, celkem jsem se těšila do svý postele. Nojo, jenže když mě taky jednou někam vyvez, byl by hřích si nechat čerstvé zážitky pro sebe. Takže jsem byla přizvaná na vínečko a kus slova. A do tý svý postele jsem se dostala až zas v jednu ráno…

Kolegyně mi hodně vychází vstříc, takže jsem měla na začátku června docela dost volna. Nojo, ale protože se nechceme ochudit o peníze, někde jsem si to nahradit musela. A ten náročnej týden nastal, ani jsem netušila, jak moc to se mnou zamává…

Byla jsem ráno jak praštěná. A neuměla jsem si představit, jak zmáknu těch 6 dvanáctek, co mě za celý týden čekalo. Šla jsem dělat smoothie, oblíbila jsem si kombinaci řepy, citrónu a červenýho jablka. Slíbila jsem Ňufíkovi, že přivezu, ať máme taky nějaký vitamíny. Mrskla jsem to do svýho spotřebiče a jala se mixování. Něco se mi na celým díle nezdálo. Načež jsem si uvědomila, že jsem zapomněla to jabko oloupat… Nu což, stane se.

V práci jsem to nějak přetrpěla, poslední dobou jsem fakt jak vyměněná a pak hurá za svým chlapcem. A s ním mě čekal první konflikt… Klape nám to, ve všem. Až mě děsí jak moc. Jediný v čem jsme se nějak nedokázali shodnout byla forma ochrany v posteli. Nemám ráda ty gumový věci. On navíc nakoupil nějaký ovoněný a prostě to s tím nešlo a ještě to pak dost pálilo… Začala jsem proti tomu bojovat, tak jako lehce, žádnej stres. Myslela jsem si, že se bojí, že bych se třeba nechala hned zbouchout, takže jsem před ním celej měsíc poctivě zobala pilule, abych v něm probudila důvěru. O víkendu už vypadal, že teda jo, že mi věří, nicméně když došlo na věc, začal z toho vyhýbavě couvat. Zamrzelo mě to. Ne jeho postoj, ale to, jak se z toho začal vykrucovat a nebyl schopnej říct na rovinu, v čem je potíž. Odešla jsem kouřit na okno, abych se trochu uklidnila. To se zas nelíbilo jemu, ale jak jsem se o tom později bavila s A., lepší na minutku utéct a uklidnit se a pak v pohodě jednat než dělat nějaký scény… „Víš, já si teď připadám vedle tebe jak debil… Tak buď mi nevěříš že beru prášky a nebo si myslíš, že jsem nějaká špína a něco ode mě chytíš.“ 

I když mi náš rozhovor o hrozbě pohlavních chorob na náladě moc nepřidal, nakonec jsem nad tím mávla rukou, slíbila mu návštěvu venerologie a vrátila se zpátky do postele. Aby to neměl tak jednoduchý, odmítla jsem pokračovat v souloži s tou převoněnou gumovou nádherou, ale tak vynasnažila jsem se jinak, aby si přišel na svý. A přišel. Usínalo se mi nakonec teda celkem spokojeně.

Ráno jsem se hned začala domlouvat s Fí., že bychom zašli na to vyšetření, jestli nemáme nějaký breberky, spolu. Práce klasika, nuda nuda nuda. Naštěstí za mnou přijel A. a zdržel se skoro až do konce směny, takže odpoledne to utíkalo dobře. Dali jsme si i pizzu z restaurace, co je nahoře, a hezky si pokecali, taky jsme se už dlouho neviděli…

O pauze jsem vzala věci do svých rukou a šla teda do drogérie vybrat ochranu dle svého uvážení, předcházelo tomu dlouhý studování diskuzí na netu, bože já se z toho zblázním. Po práci hurá domů, byla jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až uvidí, že respektuju jeho postoje… A taky jsem si říkala, jestli byl taky na nákupu a co schválně vybral. Moje: „Chci svítící!“ nebral vůbec vážně! Bylo mi nějak divně. Lehla jsem si k televizi a byla ráda, že jsem ráda. Ani jsem neměla náladu se nějak bavit. Chvíli mě pošťuchoval a pak nastal druhý menší konflikt – si taky umí vybrat chvilky – pozastavil se nad tím, že ho neoslovuju. Já tak nějak málokoho oslovuju. Asi si myslí, že mám problém s jeho jménem, protože se podobně jmenoval můj Ex., ale tak to není. Prostě nějak postrádám smysl oslovovat někoho jménem, když v bytě nikdo jiný není a je tedy jasný, že mluvím na něj… A na takový ty láskyplný oslovení jsem nikdy nebyla, když jsem mu minule řekla Ňufíku, moc se netvářil a nějakej brouček nebo miláček mi nejde přes pusu. Začal jak je to pro něj důležitý a že ho ex přítelkyně taky neoslovovala a už se v tom šťoural. Po chvíli jsem nevydržela a procedila mezi zuby: „Mně se zas všichni ex snažili od začátku předělávat…“ Tak toho nechal. Pak jsem o tom začala teda mluvit sama, já prostě mluvit neumím, Ex. nad vším mávl rukou, že nic problém není, ať to neřeším a Er. byl věčně v prdeli, tak jsem jaksi zapomněla, že existuje možnost si o věcech promluvit a nemít to v sobě. Vypadal že je s mou výpovědí spokojený, ví že mám problém s komunikací a když ze mě náhodou něco takhle vypadne, má radost. Snažím se ho teď i teda oslovovat, ale fakt mi to vůbec nejde, občas třeba v SMS si na to vzpomenu, ale osobně ne. Jsem hrozná no.

Nakonec následovaly hezký společný chvilky. Říkala jsem si, jak se asi bude tvářit, až se vytasím s těma supr extra thin šprckama, který stály nekřesťanskej balík… Když jsem se po něm tak válela, zadíval se mi dlouze do očí. „Můžu jo? Jsi si tím jistej?“ „Jo, věřím ti.“ Hm, tak můj nákup přišel nazmar, nicméně za ten zážitek co následoval to stálo. Nojo, to je úplně jinačí potěšení…

Horší to bylo ráno. Nemohla jsem vstát. Dokonce i budíka jsem si posunula a to nikdy nedělám. Zabije mě to. Málo spánku, hodně vína, piva, na tohle jsem už stará. Pobolívalo mě v krku a motala se mi hlava. Dostala jsem se do stádia, kdy jsem nechtěla, aby na mě někdo hovořil. A sama jsem toho moc nenamluvila, načež Ňufík nabyl falešnýho dojmu, že jsem nasraná, že se ve mně nahromadily ty dva konflikty. A představa, že pojedu ještě po práci domů, protože táta „slaví“ svátek a pak zas k němu, protože druhý den jede domů a tři týdny se neuvidíme a já i když jsem nasraná a neumím ho oslovovat a chybí mi moje domácí pohodlí, s ním chci bejt každou volnou minutu… Achjo.

Vypálila jsem z bytu, potom co jsem všechno odmítla, kopla jsem do sebe akorát energiťák. Musí si holt zvyknout, to jsem ani nijak nevyváděla, prostě jsem se jen rozčilovala že do tý práce nechci. Tam mě čekala kontrola BOZP, na to, jakej v tom máme bordel to dopadlo v pohodě, dokonce mi přišly z centrály i objednaný věci na předělávku prodejny a pozor, stravenky! To je poprvý co nám přišly včas aniž bychom o ně musely s kolegyní otravovat…

Nasral mě bratr. Byla jsem s ním domluvená, že zařídí pro tátu dárky za nás za oba, protože já jak byla furt v práci, tak jsem se do obchodu nedostala. Přijela jsem domů, oteklá jak blázen, z napuchlou uzlinou, znavená a tam mě čekalo samozřejmě nic. Bratr se na to vykašlal a nestála jsem mu ani za blbou zprávu, ať koupím teda aspoň láhev vína. Takhle, mně to bylo jasný dopředu, nějak jsem nepočítala, že by domluvu dodržel, ale i přesto mě to tak jako zamrzelo. Málem jsem se rozbrečela, táta teda není malej, tak mávl rukou, že mu holt popřeju jindy jestli chci. Jenže mně šlo o ten princip. Navíc od toho průseru se mnou nemluví. Neozval se, já nemám nějak náladu mu psát první a i když bych mu nejraději rozbila hubu za to co vyvádí, tak je to prostě brácha a vždycky jsem ho považovala za nejlepšího kamaráda. A zrovna teď, kdy mám konečně šťastný období, bych s ním tu radost chtěla sdílet. On sám má asi i co vyprávět, vždyť jsme na první oficiální rande s našimi známostmi vyrazili ve stejný den… No, táta i Ňufík mi říkali, že holt mu budu muset napsat první, že jsem ta starší rozumná ségra…

Tak jsem seděla doma, máma mi udělala nějaký zeleninový špízy, pokecali jsme a já že teda pojedu ještě za Ňufíkem, že se chceme rozloučit. No a řešil se ten bratr, na mámino: „Musíme se smířit s tím, že to ještě párkrát udělá… Můžeme za to my, když umřel děda, tak jsme se věnovali babičce a na něj kašlali.“ (Jo, tak hlavně že mě si všímali… Byli rádi že jsem z domu a bylo jim fuk, že mě Ex. skoro denně mučí… A taky jsem nezačala krást a oblbovat lidi.) jsem nějak nevěděla co říct. Vždycky, asi aby mi to nebylo líto, se na mě navíc pak podívá a začne že já taky nejsem svatá, že jsem měla bujarou pubertu a ironicky utrousí, že si vlastně ty svoje záchvaty nepamatuju. No nepamatuju, protože je to naprosto normální věc, že po psychickym zhroucení si člověk často ten průběh nepamatuje. Ale oni to berou pořád jako nějakej můj dětskej vzdor, to že do sebe „řežu“ ještě teďka skoro ve třiceti, jen to umím už maskovat když na to náhodou přijde, a že ty halucinace a blbý myšlenky mám pořád, jen jsem se s tím naučila pracovat a trochu to ovládat, už samozřejmě neviděj…

Začala jsem si balit věci a převlíkala se a slyším, jak si máma stěžuje tátovi: „No, ta na nás taky pěkně sere… Babička říkala, že jí poslala ty oskenovaný fotky jak byli na tom výletě v Olomouci a mně zase nic neposlala a to mi to slíbila…“ Nesnáším tohle o mně beze mě, když mluví rádoby nenápadně a já to samozřejmě všechno slyším. „Já ale babičce nic nenaskenovala. Poslala jsem jí ty fotky ofocený mobilem, to jsi říkala že nechceš, že se to leskne.“ „Pořád říkáš že se v práci nudíš, to ti nestojím za pár minut, abys to naskenovala?“ „Ale já na to prostě zapomněla, ani Ňufíkovi jsem ty fotky ještě neposlala…“ „Jo, takže on už je pro tebe důležitější než my?“  Vzdala jsem to. Ne, já neporovnávám lidi podle důležitosti, jen on si něco na tom výletě fotil a tak si myslím, že má na ty fotky taky celkem právo. Jenže já jsem zapomnětlivá a když už náhodou sedím v kanclu, tak zákonitě na krám přijde dav lidí… A vůbec… Budeme tu srovnávat půjčky u Zapla a gamblerství s tím, že nejsem schopná naskenovat jedno selfíčko ihned…

Vyběhla jsem z bytu. Těšila jsem se na Ňufíka. Konečně mám za kým jet když je mi smutno. Ten vesele seděl v Hospůdce. Není fér. Já tam už měsíc a půl nebyla, přijde mi, že ani nechce abych tam chodila, takže když jsem u něj, chce být doma, nebo jdeme někam jinam, neb jsem tam měla dost nápadníků a řekla bych, že lehce žárlí… Přitom sám si tam leje s Doktorkou a Hercem, mi ho opili za ty dvě hodiny… Jak říkal: „Jsem najebaný…“ Ale byla s ním sranda, naštěstí se neopíjí do nějakých agresivních stavů, nebo tak, jen je pak ještě užvaněnější než obvykle. On hlavně prdlačku vydrží, měl asi 4 pivča a vypadal jak já po 10…

Přišel mi naproti na zastávku, přišli jsme domů, shodli jsme se, že tak do tý jedný posedíme a pohovoříme a pak jdeme SPÁT!!! Sedla jsem si na okno, vyfasovala jsem skleničku vína a začala nadávat na bratra a na to, jak mě nakrkla doma máma. Pomohl mi. Tím jak mě vyslechl a podpořil. A pak jsme se učili sprostý slova v naší mateřštině a probrali korporáty a lékařskou péči… Je dobrý, že s ním se dá fakt bavit úplně o všem. Čas letěl a mně bylo fajn a úplně se mi přestalo chtít spát. Vyděsil se, když viděl, kolik je hodin. Já taky, ale bylo mi to jedno, za ten čas s ním to stojí… Šli jsme spát teda asi až kolem čtvrtý ráno, moc jsme ani nevyváděli, protože jsme byli fakt unavený, takže taková pěkná rychlovka a dobrou noc.

Strašně nerada spím a chodím po bytě nahá. Nedělám to moc ani když jsem sama doma, cítím se nesvá i bez spodního prádla. U něj? Tam je mi všechno fuk. Žijeme free život, kdy spím hambatá, i se producíruju po bytě a je mi celkem jedno, že mě možná někdo zahlídne z protějšího baráku… Bylo asi půl osmý ráno, když se ke mně začal zezadu tulit. Jak je to bez toho gumovýho najednou snadný… Za normálních okolností by mě naštvalo, že mě budí po třech hodinách spánku, ale tohle byl tak příjemnej budíček, že jsem se ničemu nebránila.

Když bylo hotovo, mazaně na mě mrkl, že jestli ze sebe ten hřích půjdu smejt, čeká mě pokračování. Tak jsem mu teda vyhověla, trochu napjatá, co se mnou zamýšlí. Netušila jsem, že ještě budu zažívat nějaká poprvý, s Er. jsme toho vyzkoušeli poměrně hodně… Ale jedno se mu nikdy nepovedlo. Přivést mě na vrchol pusou. To co následovalo bylo něco neskutečnýho, prostě WOW. Byla jsem přes rok bez chlapa a ani mi to nějak nechybělo… A teď? S ním je to tak bezva, že bych mohla pořád…

Pak jsme ještě usnuli. Zaspali jsme. Sakra! Měli jsme asi 30 minut na to vypadnout, aby stihl vlak. Protože si k němu chodím jak princezna na návštěvu a nechávám se obskakovat, využila jsem konečně toho, že nemusím běžet do práce a vrhla se do úklidu. Než se osprchoval, umyla jsem nádobí a uklidila celej pokoj. Moc to nekomentoval, ale bylo vidět, že má radost. To já zas za to vzít umím, jen na to musí bejt prostor no. Pomohla jsem mu dobalit potřebný věci a pak už jsme šli na tramvaj. Cestou se mi stal hoznej fail. Nějakýmu malýmu dítěti upadlo plastový auto a já mu ho totálně rozšlápla. Na mou obranu, šli jsme z kopce a ten chlapeček mi to hodil fakt přímo pod nohu… Trapas. Byl tak v šoku, že ani neplakal. Já se stydím ještě teď…

Jela jsem s ním. Že zajdu do toho Bontonladnu zařídit opožděný dárek. Sakra, jak to ty skoro 3 týdny bez sebe vydržíme? Původně nás s malym chtěl seznámit, pak z toho vycouval, že se bál, jak to vezme. Nechtěla jsem ho do ničeho tlačit, tak jsem mu řekla jen, že syn je na prvním místě, ať si to užijou, ale že pokud bude chtít, abych s nima šla někam na hřiště, tak půjdu moc ráda. Ať mi dá vědět. Už v tu chvíli co jsme jeli směrem Hlavák mi začal tak děsně chybět. Sakra, chlape, cos to se mnou udělal…

Poslední pusa… A ještě jedna. Pa. Nedošla jsem ani pro ta CD a už jsem mu psala SMS, přemohla jsem své zásady a oslovila ho „miláčku“. Tak snad má dušička pokoj. V Bontonlandu jsem se zděsila. Co to z něho udělali? Kde jsou CD? Proč jsou tam samý hadry?! No, nějak jsem to teda našla… Ještě že jsem sem nenastoupila, to je děs… Byla jsem úspěšná, táta vyjádřil touhu po Pokáčovi, nevěděla jsem, který by ho potěšilo víc, tak jsem vzala obě. Ani já neodešla s prázdnou, měli za dobrou cenu OST k filmu Křídla Vánoc, ten jsem viděla nedávno a i když jsem z něho měla hrozně rozpolcený pocity, s odstupem času se mi fakt něčím líbil. No a taky jsem doplnila sbírku RHCP, měli Stadium Arcadium za 249,-, tak jsem neodolala. Stejně hrozný, když jsem je začala poslouchat, tak ty CD stály kolem 600-700,-. A teď jsou skoro zadarmo…

Má pouť dopadla dobře, jela jsem domů, tam jsem předala dar a pak zas jela do centra. Taky na Hlavák, kde jsem měla sraz s A. a jeli jsme ke kamarádům na grilovačku. Je to ten pár z party, který má už malý dítě, ještě jsem prcka neviděla, tak jsem byla celkem zvědavá. Je roztomilý a dost hodný. Jsem teda spíš na ty psy, tak jsem si celý odpoledne aportovala se štěnětem a na dítě našla odvahu až k večeru. Chtěla jsem si ho pochovat, ale T. mě předběhla a pak mi ho nevydala. A když přišla máma, odnesla ho už spát, protože bylo pozdě. Takže jsem zas byla jak Robin z HIMYM. Ale malej si mě oblíbil, hrozně se mu líbily náramky a pak mi žižlal prsty. Ale stejně to ve mně neprobudilo žádný mateřský pudy. Připadám si trochu rozbitá… Je mi přes 27, mám zajištěnýho chlapa, venku krásně, počasí přímo k pomilování a mně přijde, že děti nechci úplně nejvíc za celej svůj život… Jako ne že by to byl nějakej problém, na jednu stranu, tím líp jestli to takhle zůstane, ale někteří lidi se tomu dost diví a mně nebaví furt vysvětlovat, že si plánuju spíš pořídit šneky než mimino…

Posezení bylo fajn, viděla jsem pár lidí po hodně dlouhý době, je pravda, že tuhle partu už moc nevídám. Celkově se můj život teď omezil na Ňufíka, Fí. a kolegyňku. Sem tam se vidím s A., T. a V., taky jsme se dřív vídali o dost častěji… Akorát se nějak ochladilo, k večeru mi začalo bejt už dost frišno, jenže jsem neměla s sebou žádnou mikinu. Kolem jedenáctý jsme to stejně zabalily, čekala nás s holkama hodinová cesta domů…

A z vesela do práce. Ach né. Mít tak aspoň dva dny volna… Smůla. Naštěstí za mnou přijela kolegyně. Předělávaly jsme regály, byla sranda, i když spíš jsme kecaly… Ona byla na dovče, já čerstvě zadaná taky měla co vyprávět.. Pak jsem udělala rebélii. Nikdy jsem na krámě nepila, ani v pauze. Dala jsem si Frisco. „Počkej, sem nikdo nejezdí a jen co jsem si otevřela Frisco tak se tu někdo z vedení zjeví…“ No, asi pět minut po posledním loku se zjevil na prodejně manažer P. Zakopla jsem prázdnou láhev za kasu a tvářila se děsně profesionálně.

Leze mi na nervy. Jak na nás kašle. Ale furt po nás chce nějaký zlepšováky, aby se zvýšila efektivita prodeje. Když něco vymyslíme, mávne nad tím rukou, že je to blbý. Sám s ničím nepřijde, prej teda nápady má, ale probereme to jindy… Už máme pocit, že to je jeho úkol a nemůže nic vymyslet, tak se snaží něco dostat z nás. Někdy v únoru mi slíbil, že mi přidaj. Zatím nic. Už jsem to s ním několikrát řešila – asi 2x jsem se zmínila v mejlu a několikrát jsme to probírali osobně. Nic. Fajn, teď za květen ta vejplata byla dost dobrá, ale hodinovku mám stejnou a oproti kolegyni jsem měla na osobku asi o 200,- víc. A za to mi ta dřina fakt nestojí… Jenže ona tu administrativu dělat nechce. A i kdyby chtěla, bude v tom akorát bordel…

Další problém. Po víkendu jsme se konečně dostaly k výplatnicím. Mně stále neproplatili ty 2 dny dovolený z dubna. V květnu byly dva státní svátky, máme to placený i když je krám zavřený. Takže kolegyňka měla mít příplatek za 1. května, kdy v práci fyzicky byla a já měla mít za 8. května, kdy teda bylo zavřeno. Každý ten den se nám počítá normálně jako 12 odpracovaných hodin… Já mám ve výplatnici v kolonce státní svátky hodin 16, kolegyně 0… Jako WTF? Co to je kurva za bordel furt? Psala jsem to všechno do mejlu, jak s tou svou dovolenou, tak s tím, že mi ty peníze za jeden svátek nepatří, že jsem v práci nebyla a bez reakce. Kolegyňce volal, že ředitelka je na dovolený a musíme tedy počkat až se vrátí. Je to hrozně vyčerpávající. Dva týdny škemráte o výplatnici, pak zjistíte, že tam jsou takový chyby a že jste přišli o peníze… A pak se o to zas musíte připomínat. Další věc je, že tu výplatnici nám posílají jako jeden pdf soubor, takže kolegyně vidí kolik mám já, já zas vidím co má ona. Je to neprofesionální a nedělá to dobrotu. Jako my bychom si to u toho vína asi stejně ukázaly, ale i tak…

Po jeho odchodu jsme bouchly další Frisco. Zapomněla jsem, že mám ty prázdný láhve u terminálu s účtenkama a když jsem ji dávala zákazníkovi, omylem jsem láhev shodila. „Vy můžete takhle v práci pít, jo?“ okomentoval zvuk padajícího skla. „Ehm, nojo, asi ne, Frisco k obědu jsme si daly… Ale hážu s tím jak kdybych jich vypila nejmíň 10, co…“ Smál se. Tak snad to nebyl nějakej mystery shopping, hehe.

K večeru mi začalo být trochu divně. Taková zimnice lehká, achjo. Už se potřebuju vyspat. Ale už jen dva dny, to zmáknu. Dokonce jsme udělaly i nějakou práci. Když padla, vzaly jsme si jednu lahvinku vína a šly udělat meeting. V Albertu nás pobavil(a) jedna trans prodavačka, byla s ní hrozná sranda. Pak jsme se potkali ještě venku, šla s nějakými dvěma kolegami, asi skladníky, celkem sympaťáci, kolegyňka si hned vybrala. Připili jsme si na zdraví a bylo to takový milý.

Zabalily jsme to kolem jedenáctý, byla jsem příšerně promrzlá a to jsem měla pod sukní legíny a dokonce jsem nezapomněla ani na svetr. Kolegyňka byla celou dobu v kraťasech a triku s krátkym rukávem a tak zmrzlá jak já nebyla… Jela jsem domů, psala jsem si s Ňufíkem. Prý mu moc chybím. Achjo, taky mi chybí. Zavrtala bych se k něm nejraději do pelechu a konečně využila, že je jak radiátor… Doma jsem našim zabavila encyklopedii o pavoucích, kterou táta přinesl, dala si trochu vína a zapadla do postele…

V sobotu jsem byla zase nepoužitelná. Udělala jsem jeden regál, ocenila novinky, ale papírování a tak jsem si nechala až na neděli. To jsme měly v plánu směnu s kolegyní, takže budu mít na to klid. Nechodilo ani moc lidí, tak jsem se rozhodla, že si něco přečtu. Nojo, ale co… Zabrousila jsem na uloz.to a stáhla si nějakou knížku od Lanczový. Nikdy jsem od ní nic nečetla, z toho co jsem se na netu dozvěděla mi bylo jasný, že to bude nějaká romantická slátatina pro puberťačky, ale nějak jsem měla chuť moc nepřemýšlet… No, můj předpoklad byl správný, kdyby mi bylo patnáct, asi bych byla nadšená, ale takhle jsem u toho fakt jen zabíjela čas. Tak jsem se vrátila zas na uloz.to Vzpomněla jsem si na knížku, co napsal jedna má známá. A hle, ona tam byla! To bylo jinačí kafčo, začetla jsem se a nemohla se od ní odtrhnout. I když mi bylo čím dál tím hůř a říkala jsem si, že mám už určitě i teplotu.

Psal Ňufík, že jsou se synem v parku. Já mu psala že jsem v práci a je mi pekelně. Hned reagoval, že co potřebuju za léky, že hned přijedou. Dojalo mě to. Upokojila jsem ho, že nic nepotřebuju, že si udělám čaj a když mi bude hůř, máme v OC i lékárnu, ať si užívají prázdnin. Ale že jsou nejlepší! Tak strašně moc bych chtěl být v tom parku s nima… Začala jsem se trochu bát. Říkala jsem si, že to beze mě nevydrží a že nás s malym stejně seznámí… Ale pak jsem si říkala, že co když ne. A když ne, bude to známka toho, že to se mnou nemyslí tak úplně vážně?

Naštěstí to celkem uteklo, už jsem měla uzliny oteklý obě a blbě se mi polykalo. Jela jsem domů, všechno mě bolelo, nemohla jsem dýchat. Taky jsem vyvenčila nový Conversky, tak jsem už měla trochu omačkaný prsty. Telefonovala jsem si s babičkou, poslala mi nějaký kafčo a tofu pomazánku, tak jsem jí chtěla poděkovat. Vždycky když s ní volám, tak sedím u hřbitova a pálim jednu za druhou. Tentokrát ne, šla jsem rovnou domů. Před barákem jsem potkala tátu se psem, pes odmítal pokračovat v procházce bez mý přítomnosti, tak jsem s nima musela obejít barák. Sakra, jsem se viděla už v posteli…

Jen co jsme překročili práh domova, táta významně poznamenal: „Máme moc dobrý víno!“ Očividně se nechlubil, ale zval. Mávla jsem rukou a zapadla do postele. Okamžitě jsem usnula. Pak jsem se jen šla osprchovat a v půl 12 jsem už byla mrtvá. Já jsem nemocná!!!

Ráno to bylo pekelný. Strašná zima a zároveň vedro. Změřila jsem si teplotu. Páni 38,5. To bude super směna. Taková rozžhavená… Oblíkla jsem si šaty a přes to TG košili. Když jsem ji na sobě měla, potila jsem se. Jakmile jsem ji sundala, mrzla jsem. Dost na prd stav teda. Napsala jsem kolegyňce, ať přijede co nejdřív, že je mi lehce šoufl. Přijela naštěstí kolem 11. Když mě viděla, vykřikla: „Sbal se a okamžitě jdi domů do postele! Jsi celá zelená!“ Nemohla jsem. Měla jsem tam ještě ten bordel v papírech a nechtěla jsem to nechat takhle. Takže jsem ještě asi dvě hodiny dělala faktury a učila ji uzávěrku, abych mohla v klidu odejít marodit. Bože, já a lazar? Neuvěřitelné!

Kolem jedný jsem se sbalila a jela. Doma jsem tak napůl spala, hrozně jsem se potila, měla jsem úplně bílo v puse. Angína jak prase, troufám si odhadovat. K večeru jsem měla už čtyřicítky. Ňufík byl ze mě na prášky a táta mě chtěl odvézt na pohotovost. Jsem silná sebevědomá žena, tak jsem si nechala uvařit jen čaj, zabalila se do ručníků a šla se potit. K doktorce jsme jeli tedy až ráno. Bylo mi mizerně, navíc jak jsem nejedla a jen pila, tak se mi už chtělo hrozně blejt, paráda. Taky mě čekalo veselé probuzení. Koukla jsem se na telefon, kolik je hodin a měla jsem tam dvě žádosti o přátelství. Nějakej pán z Kladna, vůbec ho neznám, ani nemáme společný známý, nic. No a kdo další? Kdo chce hádat? Nojo… Er. je správná odpověď. Na jeho předchozím profilu ho blokuju, ten parchant si založil novej a v přátelích má očividně jen svoje blízký. Kamarády a milenky… Tak mě chce asi do sbírky. No, doteď to úspěšně ignoruju, čekám, jestli něco napíše, ale má smolíka, šancí měl dost…

U doktorky jsem dostala zprda od sestry, že nejsem objednaná. No nejsem, protože se akutní nikdy objednávat nemuseli. Je to novinka od Novýho roku. V říjnu jsem jim tam nechávala svůj email, nikdo se neobtěžoval mě informovat… Navíc v čekárně nikdo nebyl, tak o co kurva jde… Doktorka je naštěstí hodná, ona i ta sestra je v pohodě, ale v tu chvíli mě lehce nakrkla a táta vypadal, že po ní skočí, jak ho vytočila. Angína jak Brno, tady máte ATB, neschopenku a čau.

Na jednu stranu jsem měla radost. Vypnu, budu doma, budu se válet a kašlat na práci. Jo, sice to pocítím na výplatě, ale čert vem těch pár stovek… Mrzelo mě akorát, že jsem si naplánovala pár setkání s přáteli, který jsem dlouho neviděla, kor když muž tu má děcko a nemá na mě čas a teď budu ležet akorát v posteli… Nasral mě manažer. Jela jsem ještě do práce odevzdat papír s neschopenkou a vyzvednout si nějaký věci, který by mi ty dva týdny mohly chybět, tak jsem ho teda informovala, jak jsem dopadla. Načež mi odepsal, ať si zajistím záskok – tím myslel kolegyni. Na to jsem mu odpověděla, že se musí domluvit s ní a on že ne, že to s ní mám domluvit já. Tak kurva mně je blbě a budu dělat ještě jeho práci, ne? Neměla jsem sílu, přeposlala jsem celou konverzaci kolegyňce a ta se toho naštěstí ujala a zavolala mu…

Hodně jsem spala. A dočetla jsem tu knížku od známé. Jedná se o Muslimské peklo, napsala ho Iva Karlíková, mně to moc bavilo, fakt jsem to přečetla na jeden zátah (až na pár nucených pauz, kdy jsem na chvíli usnula z horečky). Možná je to tím, že Ivu osobně už asi 10 let znám, ale myslím si, že koho zajímá tahle tématika, tak se nudit nebude. Za dva dny jsem přelouskala i druhý díl, tam jsem se teda rozčilovala, jaký je to tele, že se do pekla dobrovolně vrátila, ale sama vím, jaký to je, i když jsem proti ní zažívala jen takovou demo verzi domácího násilí…

V úterý mi bylo už o malinko líp, máma mi dokonce zašla na nákup a uvařila mi brambory se špenátem, tak jsem se trochu najedla. Taky mi přišly nějaký čínský radosti, objednala jsem si stylový melounový šaty – u nich je teda pravda, že bych potřebovala trochu víc prostoru v oblasti hrudníku… no a sukně s tukanama, která je naprosto super, hezky mi sedí a myslím si, že to je jeden z nejlepších úlovků za celou dobu mý nakupovací závislosti. Ve středu nevím co jsem dělala, ale ve čtvrtek jsem už vylezla mezi lidi. Mám docela dlouhý vycházky, celkem 4 hodiny, tak se dá i něco málo stihnout. Prošla jsem se do Lidlu a pak poseděla s veganským ochuceným mlíčkem na lavičce a užívala si chvilkovou svobodu. Je pravda, že jsem byla ještě dost slabá a tenhle hodinovej výlet mě dost zmohl, tak jsem byla ráda, že jsem zas doma v posteli.

V pátek jsem se přemohla a šla teda s mH. na oběd. Hrozně moc mě chtěl vidět, tak jsem mu přislíbila pátek a říkala jsem si, že když se z toho zas vykecám, už to bude trapný. Naštěstí souhlasil, tak jsme dali sraz ve dvě před jednou novou restaurací. Byl spokojen, mně to moc nechutnalo. Nebo jako nebylo to zlý, ale za ty prachy to nestálo… K tomu jsem si dala Birell. Fuj. A taky jsem si po pěti dnech zapálila, to mi taky moc nejelo. Ze mně bude ještě nakonec abstinent a nekuřák, ne… Setkání bylo krátké, nevím jestli je to náhoda, ale kdykoli se zmíním, že mám nějakou známost, mH. najednou začne děsně pospíchat. Na Ňufíka reagoval negativně, nazval ho starým a divně se tvářil… Jako sorry, ale my dva spolu prostě nikdy nebudeme, tak už to pochop, kámo! Ale tak třeba fakt spěchal, to snad není ani možný, aby o mě stál 12 let…

Víkend se vydařil. Naši jeli v sobotu pryč. Hned jak mi začala vycházka, vyrazila jsem na nákup. Večer jsem totiž čekala Fí., tak jsem chtěla být dobrá hospodyňka. A taky jsem si vymyslela změnu účesu, chtěla jsem si udělat rose gold háro… Jako cíl cesty jsem si vybrala OC, který je časově přesně mezi mým domovem a prací. Nojo, jenže mi jel za 3 minuty bus do práce… Že bych udělala přepadovku u kolegyně? Tak jo, ale nebudu pracovat! Jen se tam podívám!

Pro ni to bylo velký překvápko. Akorát tam měla návštěvu, která se přede mnou schovávala v kanclu, pak mi neustále vykala a nakonec utekla z krámu a seděla dvě hodiny v dětskym koutku, než jsem odešla… Tak já nevím, vypadám že koušu nebo co? Moje předsevzetí že nebudu nic dělat vzalo celkem rychle za svý. Vrhla jsem se na zboží, který dorazilo, že aspoň něco napřijímám.

Jelikož Ňufík beze mě nemůže žít a asi si to srovnal všechno v hlavě, na neděli naplánoval naše seznámení s juniorem. Měla jsem pro něj doma dáreček, ale ještě něco jsem zapomněla v práci. Fajn, aspoň to vezmu a dostane to komplet. Zdržela jsem se asi dvě hodiny, udělaly jsme si pauzu, Hádanka nás dokonce nezapsal, tak jsme mohly zajít v klidu na cigáro, já si pak zašla pro ingredience na salát a slaný štrůdl, do DM pro růžovou barvu a hurá domů. Tam jsem se vrhla do práce, strašně jsem se bála tý barvy, abych neměla šlehu… No, moment očekávání, moment zklamání… Chytlo to moc hezky, barva mi sedí a sluší, ale jaksi je jen gold… Rose tam není. Snad jen v nějakým určitým světle menší záblesk, ale žádná divočina. Škoda, tak snad příště.

V kuchyni mi práce šla lépe. Fí. dorazil nějak po sedmý, seděli jsme v obýváku, já si dala rebelsky víno, na ty ATB to byla celkem jízda, po druhý skleničce jsem to už cítila v hlavě. Fí. je vděčný strávník, štrůdl mu hrozně chutnal, dal si i salát, tak jsem měla radost. Poslouchali jsme starý pecky, já byla nervózní ze setkání které mě čekalo následující den… Snad to bude v pohodě, hrozně mi na tom záleží. Tak jsem i prohrabala skříň a našla starej skate, kterej chtěl brácha vyhodit.

Mejdan se nám protáhl skoro do dvou do rána. Fí. už usínal na gauči. Nebylo by to poprvý, co bychom tam oba vytuhli, tak jsem ho nenápadně vyhnala na tramvaj. Bylo by mi to fuk, ale chtěla jsem být trochu čerstvá… Protože den D. nastal…

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo. Normálně se budím kolem tý sedmý. Na osmou mám budíka kvůli prášku. Ještě jsem se teda asi do jedenácti povalovala, pak jsem hodila sprchu a šla se připravit. Teta Káťa musí vypadat dobře. Vyčesala jsem si háro, namalovala se, vytáhla novou sukni s tukanama a k tomu stylový tukaní náušnice a sledovala hodiny a odpočítávala minuty k odchodu. Než odbila jedna, šla jsem asi dvacetkrát čůrat, takhle nervózní jsem nebyla už ani nepamatuju. Tak jdem na to. Venku začalo samozřejmě lejt. Ale bylo to příjemný. Vypadala jsem stylově, i když jsem si připadala trochu směšně, protože na prkně jsem nestála už asi 13 let…

Dojela jsem do cíle, kluci už seděli na stanici. Navrhla jsem k procházce Central park a myslím že to byla dobrá volba. Ňufík mi dal nesměle pusu na tvář, nechtěli jsme před malym po sobě nějak lézt, nadávkujeme mu to postupně. Malej byl roztomilej, s dětma to sice umím, ale najedou jsem nevěděla jak se s ním nejlíp seznámit a pozdravit. Mám mu podat ruku? Nebo co se sakra dělá v takový chvíli? Podala jsem mu ji teda, řekla že jsem Káťa a podala mu skejt. V tu chvíli ze mě nervozita opadla, na vzduchu jsem se pořádně nadechla a všechno bylo dobrý. Povídali jsme si, procházeli se, malej byl moc príma, celej tatínek.

V Centralu jsme si našli dobrou lavičku, kluci si šli kopat s mičudou. Pak jsme se přesunuli do Kuželkárny na pivčo a malinovku. Malej chodil na prolejzčky, tak Ňufík se snažil využít každou chvíli jeho nepozornosti, aby mě chytil aspoň za ruku. Doráželi jsme na sebe pod stolem a připadali si jak puberťáci na školním výletě… Malej pak šel na hřiště, z kterýho na nás neviděl a seznámil se tam s nějakým děvčetem, tak jsme měli asi hodinu jen pro sebe. Tak strašně mi chyběl. Nejraději bych ho povalila a zlíbala ho. A pak… Sakra. Bylo vidět, jak je spokojenej, setkání probíhalo nad míru dobře. A to jsem měla ještě nějaký schovaný trumfy…

Malej přišel. „To pijete jedno pivo takovou dobu, jo?“ Jak jsou malý, tak jsou vychcaný a chytrý. Táta koupil zmrzku a odešel na záchod. Malej se dost bojí vos a hmyzu, já to teda taky nemusím, ale tady jsem byla ta odvážná teta, takže jsem si sedla vedle něj a bodavý otravný hmyz odháněla vlastním tělem. Kupodivu mi přišlo, že bez táty nebyl tak vyklepanej… Možná se přede mnou styděl se bát. Dopili jsme pivča, malej domlsal, já mu předala taštičku s krtečkem, která skrývala luxusní akvarelový pastelky a stylový pero se smajlíkama. Měl strašnou radost. Několikrát jsem ho načapala, jak sedí a krabičku s pastelkama objímá a pořád se kochal tím perem. Ňufík na mě pomrkával, jo, myslím že jsem zabodovala. „Malej tě lubí, získala sis ho už tím skatem, ale těma pastelkama jsi ho dorazila…“ 

Přesunuli jsme se na hřiště hrát fotbal. Ňufík v bráně a my kopali góly. Po sto letech. Jo, já se vším skončila nějak před těmi 12-13 lety, jak to čtu… Ňufík se bál, abych se neuhnala, tak jsme kopali asi jen 10-15 minut, bylo to príma, dala jsem i gól! Malej mě fakt bral, dost jsme si nahrávali a radovali se z každýho gólu, kterej jsme taťkovi do tý brány šoupli. Pak jsme se dohodli, že mě doprovodí na sídliště a zajdeme si ještě někam na večeři. Chtěla jsem je vzít do mý oblíbený hospody, kde mají luxusní domácí malinovku. Už jsme se blížili k metru, malej nám utekl, tak Ňufík neodolal a dal mi pusu. A druhou a třetí. A najednou koukáme, malej už stojí nahoře a kouká na nás. Sakra… Ale choval se dál úplně v pohodě, takže dobrý. Jestli mu to došlo, tak s tím očividně nemá problém, uf.

Svezli jsme se na bus. Celkem jsem pochytila mluvu malýho, takže jsem mu už mohla odpovídat na dotazy a taťku jsme chvílema ani nepotřebovali. Nevím, jak moc mi rozuměl, ale reagoval tak, že asi trochu jo. Hospoda byla bohužel zavřená, tak jsem je vzala do tý druhý. Taťka šel na záchod a my zůstali sami. Vzala jsem jídelák a zahájila hovor o tom, co si dáme dobrýho. Zabralo to, my bychom si vystačili i sami! Bylo to moc príma, Ňufíkovi svítily oči a já byla hrozně šťastná, že jsme si s prckem sedli. Bylo teda těžký se ovládat, stačilo aby si Ňufík vyhrnul triko a úplně se ve mně rozproudil adrenalin… Pak vymyslel lest, jak se sebe dotýkat, aniž by nás někdo viděl, zkoumali jsme brouka za podtáckem… brouk už byl dávno v tahu… no a za tím podtáckem jsme se drželi nenápadně aspoň malíčkama. Malej zrovna pařil nějakou hru na mobilu, tak si toho ani nevšiml.

Přetáhla jsem vycházky. Jsem rebel. Ať si všichni trhnou nohou, kdykoli máme nějakej problém, tak na nás všichni serou. Pochybuju že by mě kontrolovali… A kdyby, tak ať. Za tyhle chvíle mi to stojí. Ňufíkovi docvaklo, že jsem měla být už dávno doma a dohodli jsme se, že to teda zabalíme. Malej byl správně rozjuchanej, vzal si tátovu mikinu a celej se do ní schoval. Já na jeho hru přistoupila a ještě ho víc zamaskovávala, tak jsme se tomu smáli a blbli. Zaplatili jsme a vyrazili na tramvaj. Čas loučení. Jak já bych jela s nima… Žel, nejde to.

S malym jsme si plácli, Ňufík mi vlepil pusu na tvář a zašeptal, že moc děkuje… A pak už přijela tramvaj. Ještě v zatáčce mi oba hezky mávali. Myslím, že to dopadlo nad očekávání výborně. Večer mi dokonce Ňufík psal, že malej si furt hraje s dárkama ode mě, že je z nich úplně paf.

Cítila jsem hrozně super pocit. Er. měl taky děti, ale ty jsem nikdy osobně nepoznala. Tohle byla moje velká premiéra a fakt mi na tom moc záleželo. Bylo mi jasný, že kdyby to nedopadlo, tak to tomu vztahu ublíží. Takhle je to naopak. Bylo to vidět i na něm, jak nás to jedno krátký odpoledne ještě zas sblížilo. Tu noc před tím jsem měla sen. Byla jsem nevěsta. Ve fialových šatech a organizovala jsem výzdobu… Jo, já si myslím, že do toho jednou praštíme. Nikoho lepšího už nepotkám. Pořád se divím, kde se vyloupl… Cítím k němu takový zvláštní pouto, jako jsem k nikomu ještě necítila, asi je to fakt ten pravej – jestli něco takovýho existuje… A kdo ví, třeba mi mrdne i v těch hodinách a tu malou Isabellku si s ním jednou vyrobím… I když ani po tom setkání se můj postoj k vlastním parchantíkům nezměnil. A že Ňufík je jako táta fakt výbornej…

Mejdan nekončil. Lehce před devátou dorazila na návštěvu V. Jela z práce, takže taky byla docela unavená. Daly jsme si vínečko a low carb hostinu. Probraly jsme ty naše chlapce, shodou náhod jsou to prakticky jmenovci, pouštěly si Wanastovky a Lucii a nějaký starý dobrý Chinaski a bylo to moc príma. Protáhlo se nám to asi do půl druhý, to došlo víno a energie, tak jsme to rozpustily. Šla jsem V. doprovodit ještě před barák a počkat s ní na taxíka a pak jsem zalehla do pelechu, ani jsem si nestihla pustit telku na dobrý usínání a spala a spala a spala…

Až do sedmi, pak tu začali ty kreténi vrtat, tak mě to vzbudilo. Pustila jsem si teda poslední díl Básníků, který jsem ještě neviděla a jak jsem konzerva a nemám ráda když se něco takhle natahuje, tak musím říct, že se mi film moc líbil. A to nemám ráda Rybovou. Nejlepší je ovšem Matásek, toho miluju.

Takže tak. Nestěžuju si.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.