Už to vím, já vím

„Jak dlouho spolu randujeme?“ „Noo, dva měsíce už to budou… Si pamatuju když jsem tě viděla poprvý… To bylo prvního února.“ „To bylo jak jsi chtěla zavolat to taxi, co? Já si tě všiml už ale mnohem dřív…“

Včera jsem si cestou z výletu uvědomila, že jsem v Hospůdce nebyla už skoro měsíc. Za prvý mě vyděsilo, jak ten čas opravdu příšerně utíká a za druhý mi to přijde vtipný vzhledem k tomu, že jsem tam dřív vysedávala furt a teď mám druhý domov v tý samý ulici a ne a ne tam zajít… Na jednu stranu, všichni víme, proč jsem tam tak často vysedávala…

Občas mu tak koukám do očí a představuju si tu linii událostí. K. vylitá jak váza – švarný cizinec zařizuje tágo. Další setkání, kdy jsem se styděla se na něj skoro podívat. Na morální kocoviny netrpím a že jsem se navyváděla píčovin… Tohle bylo snad poprvý kdy jsem měla chuť se propadnout do země. Přehlížel mě… „No tys tam měla bráchu a kamarády…“ Nejlepší posezení v Hospůdce, kdy jsme zpívali Redhoty a Lucii a on, ačkoli ho okupovala u stolu Bitch, měl oči jen pro mě. Pak ta bráchova oslava, kdy jakmile vlítl do místnosti, srdce mi málem vyskočilo až do krku, uvědomění, že to je přesně to, co chci, byť jsem ho absolutně neznala. Pak koncert Marpa, kdy jsme se potkali u tramvaje a kdy konečně udělal nějaký ten krok – poprvé jsme se pozdravili… „Já se děsně styděla…“ Posezení po koncertě, kdy už jsme tam hráli ten oční pinpong, naše wiii s kolegyní kdy mě k němu dokopala konečně pro kontakt, náhodné setkání po Majálesu, kdy i přesto, že byl později zdrženlivý, mě držel skoro celej večer za ruce a padla i nějaká ta první pusa. „Katy, já vás viděl! Vy jste se tam líbali!“ První rande, nevinný nocleh, kino a pak nekonečný 3 týdny, kdy jsem nevěděla na čem jsem a co to kurva má znamenat.

A pak procházka do Hvězdy, kdy jsem absolutně netušila, jak začít hovor a tak jsem skoro celou dobu držela hubu a pak to na něj po nějakým tom pivku vybalila a abych využila moment překvapení, pozvala jsem se k němu domů. No a od tý doby jsme spolu. Mám chlopáka. Přítele. Partnera. Nějak mi to furt nedochází, je to úplně jiný, než to, co jsem celej život zažívala. Od začátku je to takový až podezřele přirozený. Jsme si šíleně podobný – máme stejný zájmy, líbí se nám stejný věci, máme naprosto stejný špatný vlastnosti. Včera jsme si zkoumali ruce a zjistili jsme, že máme úplně stejnej odstín pokožky, akorát on má o něco víc pih… Já začnu větu, on ji dokončí. Často nastává situace, kdy na něco myslím a on to vzápětí vysloví nahlas. Asi bych to nazvala – souzněné duše? Zkrátka – partnerstwo…

Byla jsem moc dlouho sama. I když jsem měla Ex. nebo Er. často jsem se nejenom sama cítila, ale i jsem sama fakt byla. Byly to hodně toxický vztahy, ten první extrémně, Er. cítím vděk za to kam mě posunul, takže na něj žádnou špínu kydat nebudu, ale ty nervy co jsem měla ze strachu o něj mi na náladě nepřidávaly… Proto je pro mě celá ta situace hrozně nová a nevšední a chvílema si připadám bezradná, protože nevím jak se (ne)chovat. Poznáváme se, já zjišťuji že je lepší než jsem očekávala a on to má teda chudák spíš na opak, to když zrovna vytahuju na světlo i ty svoje temný stránky… Objednala jsem si ho z vesmíru a ta objednávka fakt dorazila, i když jsem si na ni nějakou dobu musela počkat. A to jsem byla fakt vnitřně smířená s tím, že budu sama (a nutno podotknout, že jsem byla fakt spokojená) a když jsem náhodou viděla pár, kterej se k sobě umí chovat s respektem a nehází po sobě hned půllitrama, ptala jsem se jich, jak to sakra dělaj, kde se tyhle zázraky berou?

Do Polska odjel minulý týden. Chtěl abych u něj spala, ale já si řekla, že raději pojedu domů. Ne že bych nechtěla být s ním, chtěla bych s ním být 24 hodin denně, ale spíš jsem se těšila do svý postele a nechtělo se mi ráno brzo vstávat, když odjížděl. Navíc kdybych u něj spala, tak zas bůhví do kolika řádíme a kdyby za synem nejel ani na potřetí, asi by to nebylo úplně vhodný.

Ve čtvrtek jsem šla s Fí. do Riegráčů. Jsem poměrně nešťastná z toho, že se naplnily moje obavy ohledně nedostatku času. Je fajn, že za Ňufíkem můžu teď jezdit v pohodě po práci, to ledaco vyřešilo, ale teď s těma rozházenejma směnama mám v diáři fakt málo místa na kamarády. A to nekomentuju svoje nějaký aktivity jako obchůdek, že. Říkala jsem si, že je rozhodně nepřešoupnu na druhou kolej, kor kvůli chlopákovi… Posezení bylo moc fajn, vzala jsem deku s melounama a vykempili jsme se na vyhlídce. Dali jsme si nejdřív pivčo, já pak přesedlala na víno. Povídali jsme si, pohoda klídek. Pak jsme viděli dva lidi, jak tam kousek od nás šukaj. Ať žije láska. Tak jsem se šla kousek od nich vyčůrat, aspoň mi nemuselo být stydno, že jsem jediná, kdo dělá něco nekalýho, muhehe. Nějak v tu dobu co tam teda začali kopulovat mi psal Ňufík. Vyměnili jsme si pár zpráv. Říkal no, že v Polsku nemá data, tak je závislej na WiFi a není to tak jednoduchý. Padla i nějaká virtuální pusinka, což je taky posun, hehe.

Nebudu lhát, ráno se mi vstávalo poměrně těžko. Začíná se ve mně projevovat spánkový deficit, potřebovala bych se celej víkend někde fakt asi válet, nebo já nevím. Zas tolik jsme toho nevypili. A dokonce jsem přijela domů ještě denní tramvají. A v práci se to zas kurvilo už od rána. Přišla jsem na prodejnu a počítač hlásil nějakej error. Super, to přesně chcete. Tak volám manažerovi. Ten mi to nezvedal. Volám manažerce, ta se mi vysmála, že není ajťák. Volám kolegovi, na kterýho mě odkázala. Popsala jsem mu chybu, odkázal mě na ajťáka. Po nervózních pěti minutách, kdy si mě přehazovali jak horkej brambor a já trnula, kdo mi sem do toho všeho vletí, že bych všechno musela vypisovat přes paragony, kterých mám poskromnu, jsem se teda konečně spojila s kompetentní osobou. Jenže ta neměla zrovna svůj den a začali jsme se lehce dohadovat. Takhle. Oba současně jsme zjistili, že problém je mimo jiné i v klávesnici, která nefunguje. A protože tu máme děsně moc kabelů a je to vedený stolem do kasy a tam je děsně prachu a já se bála, že něco omylem vypojím, tak jsem ten kabel hledala děsně pomalu. A protože bylo trapný ticho, začala jsem komentovat co dělám, jako na potvoru ve chvíli, kdy mi začal něco říkat a on na mě vyjel, že mu skáču do řeči a ať si to opravím sama a práskl mi telefonem.

Nebrat si věci osobně? Nasrat. A tak jsem seděla v kanclu a brečela a brečela a nešlo to zastavit a říkala jsem si, jestli tohle mám zapotřebí furt tady jako. Do toho na mě valili v mejlech jeden úkol za druhym a já si připadala naprosto nemožně. Pak jsem práskla do stolu, zjistila jsem, že máme náhradní klávesnici, tu jsem vyměnila a ty errory nějak odklikala dle intuice a od tý doby zas frčíme. Ajťák mi volal, odpovídala jsem stroze a pouze na vyzvání, i když v hlavně mi jel nekonečnej seriál nadávek ve všech možných jazycích. Pak jsem mu akorát napsala SMS, že děkuju za pomoc, že už to funguje. Oukej. Pustila jsem se konečně do práce, po tom týdnu, co jsem se flákala doma, se mi tu nakupilo zboží. To jsem si taky říkala, jak je to nefér, kolegyně když odjede na dovolenou, tak si odpočine a pak se vrátí a jede normálně dál. Práce nikde nestojí. Já když mám volno, tak tu práci stejně udělat musím… Fňuk. Asi za hodinu a půl, kdy jsem teda fakt poctivě dodělávala nějakou administrativu, leč jsem na kase nechala rozcapenej FB, vlítl na krám kolega s novým počítačem. Paráda. Ne že by to nějak řešil, jemu je to asi fuk, ale je to takový neprofesionální (na mou obranu, já tam zrovna fakt s kolegyní řešila práci) a hlavně si teď může myslet, že jsme lezly bůhví kam a ten náš počítač jsme zavirovaly. A pak teda další věc, jeho výlet byl naprosto zbytečný, protože jsme už dávno fungovali, což jsem napsala ajťákovi do SMS. Tak hlavně, že je na mě sprostej, debil.

Jediný pozitivum na tom dni bylo snad akorát to, že nám konečně přišly knihy, co máme slíbený k výplatám. Celkem pět titulů jsem měla už v rezervaci, tak jsem ráda, že jsme se dočkaly. Pak vesmír vyslyšel moje přání, strašně moc se mi nechtělo do posledního dodavatele, a jak jsem ke své radosti zjistila, soubor, který musíte nahrát do systému, abyste měli zboží v kase, byl nějaký poškozený a nejelo to. Takže tamtadadááá. Průser teda byl, že se nám to tu dost dlouho válelo, ale já se rozhodla, že už nebudu práci stavit na první místo a už vůbec se s tím nebudu stresovat, kor, když to není moje chyba. Takže jsem si stejným stylem odbyla i sobotu a neděli a nazdar. A taky jsem konečně dočetla Bukowskiho!

„Tak jsem četla zprávy na internetu a v Polsku chytli nějakýho opilýho Poláka v tanku. Co dělá ten tvůj?“ ptala se mě máma, když jsem po tom třídenním pracovním maratonu dorazila domů. Už přes den se mi neozval, sakra. A ještě jsme se o tom bavili, je to asi týden. To by byl fór. Prý mu hrozí kriminál. Hehe. A nebo si návrat rozmyslel, taky by nebyl první, že…

Naštěstí kolem půlnoci se přihlásil a ohlásil. Nejsem žádná stíhačka, ale potěšilo mě, že vím, že je v pořádku doma. Přijeli mu nějaký kamarádi. Byl naštván, ale slíbil jim to ještě než jsme se snad poznali, tak jim to přece nemůže rušit. Nicméně říkal, že s dalšíma návštěvama mají útrum. Tak jsem zvědavá. „Chybíš mi, miláčku…“ Hezký.

Viděli jsme se v pondělí. Těšila jsem se. Fakt jsem nějak nemohla skoro ani dospat. Je hrozný, jak moc jsme si na sebe zvykli. Já to teda nedávám moc najevo, nebo teda ne tolik jak on, ale taky se na něj vždycky tak těším. Sešli jsme se na Andělu v 18:00. Byl ostříhán. Škoda, ráda jsem si hrála s těma jeho dlouhejma vlasama. Ještě že mu to roste rychle. Obdaroval mě kytičkou. Si budu muset normálně pořídit vázu snad. Navrhla jsem návštěvu zahrádky u nonstopáče, kde občas končíme po párty, když se nám ještě nechce domů. Taky jsem tu s ním jednou skončila. Ze sedmýho na osmýho května. Hladil mě, opatrně líbal a já mu zrychleně dýchala do ucha a měla jsem chuť z něj servat kalhoty a vlítnout na to.

Seděli jsme spolu asi dvě hodinky a pak jsme se přesunuli do parku vedle kostela. Čekal ty svoje kamarády, takže jsme kolem desátý museli naše setkání ukončit. Bylo mi to trošku líto, ráda bych usínala vedle něho, ale aspoň přijedu domů taky jednou brzo a pohovořím s našima. A tak se taky stalo, rozloučili jsme se a já kolem půl 11 už byla doma. Udělal opět dojem květinou. Je pravda, že máma ze začátku vykřikovala, že chce určitě jen český občanství a že to bude další cizinec, co mě bude akorát oblbovat, ale nakonec snad i ona uznala, že takovej není. A prababi, která rozvrátila skoro všechny vztahy v rodině ho má snad raději než mě…

Doma jsme poseděli, poklábosili, já si dala trošku vína, vyjedla jsem našim sýr a nějakou housku, protože mě přepadl neočekávaný hlad a pak hurá do postele.

Další den byl taky fajn. To jsme se neviděli, ale zato jsem se sešla s T. Šly jsme do naší oblíbený hospody, tu jsem měla takovou top ještě než jsem poznala Hospůdku. Je pravda, že tam moc často už nechodíme, navíc se za těch pár let ledaco změnilo, ale pořád mi je tam dobře. A tak jsem se musela pochlubit. Neuvěřitelné se stalo skutečností. K. se snad už vybouřila a může se začít usazovat, budovat vztah a všechny tyhle píčoviny, o který většině lidem jde. Zní to děsivě teda.

I středa byla fajn. Přijel za mnou do práce, krám se mu líbil. Prohlížel si zboží a do oka mu padl zápisník od Paperblanks, že prej by si do něj zapisoval český slovíčka. Nadšení ho opadlo, když se podíval na cenovku. Šel nakoupit, jelikož jsme byli domluvený, že pak pojedeme posedět na Strahov. Vrátil se na krám a nadšeně mi podával psí mlsky. Že prý pro Bibinku. Je hezký, jak je pozornej, jen mě to přivádí do rozpaků, protože cokoli chci někdy zaplatit, tak mi to nedovolí. Jen jednou jsem zaplatila v Hospůdce, když byl zrovna na záchodě a pak strašně frfňal. Udělala jsem ještě další dva pokusy, jednou s tágem, ale tam mi pak kupoval cigára, protože nebrali kartu a já neměla hotovost, tak jsme prakticky vyrovnali a jednou jsem mu objednala jídlo přes net, zaplatila to fikaně online… No a tu hotovost mi stejně vnutil, nechal to tam ležet na stole… Noco, hádat se nebudu, jen se trochu bojím, aby mi to někdy nevyčetl…

Padla, tak jsem zavřela a hurá na bus. Zavedla jsem mu ukázat místnost s odpadem, kterou naprosto nesnáším, to i tlející mrtvola je proti tomu Chanel. Svěřil se mi, že nemá skoro čich a necítí to. Paráda. V tu chvíli ze mě opadl strach, že jsem upocená a smrdím. Když necítil tamto, tak já jsem úplně v pohodě.

Autobus jsme stihli, měla jsem štěstí, že ty největší drbny z OC zrovna nejely. Ta jedna hrozně nemá ráda Poláky a furt je pomlouvá a je taková sice fajn, ale strašně sdílná a zvědavá a já si říkám, že co je tady komu do mýho soukromí, aspoň nebude pak vyzvídat. Dojeli jsme na Strahov, tam jsme sebou kecli na vyhlídku a piknik mohl začít. Koupil nějaký sýry, olivy a taky se vytasil s provensálským kořením, že prej jeho nejoblíbenější. Říkám furt, že jsme stejný. Bouchl šáňo, který mi nechala kolegyňka v lednici jako omluvu za tu blicí aférku u nás doma a pohoda zavládla. Bylo to moc fajn, povídali jsme si, já něco málo i snědla. Jeho kamarádi už na něj čekali v hospodě, tak jsem ho nechtěla moc zdržovat, ale ještě chvíli se mnou samozřejmě poseděl. Byli jsme si moc blízký. Imrvére redy. Byli tam lidi, mně by to snad bylo i jedno…

Čas nějak rychle utíkal. Jak máme občas ty chvíle, kdy se válíme před prací na gauči a trvá to příjemnou nekončící věčnost, tak tentokrát to bylo jak lusknutím prstu v tahu. Achjo.

V práci na mě zkoušeli, abych za kolegyni vzala ještě nějaký další směny. Měly jsme tam mezi sebou nějaký výměny, takže jsem do práce musela v neděli (a to nám zhatilo plány na víkendový pobyt kdesi v dálce) a čeká mě ještě středa. Jako naschvál je to zrovna posledních pár dní, než pojede pro syna… Ale co naděláme. Taky na mě zkoušeli, abych vzala co nejvíc směn v červenci, kdy má kolegyně dovču dva týdny. Jako kdyby ona tu dovču měla a já měla tím pádem směny navíc a tudíž teda prachy navíc, tak bych to třeba zvážila, ale takhle by to bylo zas formou výměny a ty si uděláme tak, aby to bylo výhodné pro obě. A teda i kdybych jako hodně chtěla, tak zrovna v tom termínu tam mám divadlo, koncert, čeká mě seznámení Ňufíka s nějakými mými kamarády a ten volnej víkend si budeme chtít užít spolu, protože to bude hned po tom, co syna veze zpátky domů. Zkrátka do toho budeme asi bušit od rána do večera a to je přece lepší než robota.

Takže jsem teda napsala manažerovi, že se omlouvám, ale vezmu teda jen jednu tu směnu, víc nejsem schopná do diáře nacpat. Naštěstí nějak neprotestoval. Jen na kolegyňky: „No, K. nemůže teď místo mě, jede mimo Prahu.“ reagoval, že se mi to přece na dva dny nevyplatí. A to neví, že jsme jeli jen na jeden den na otočku. Na jednu stranu, i kdybych se chtěla celej víkend dloubat na balkoně v nose, tak je to snad čistě moje věc. Je pěkně drzej. A pozval se na koktejl. A já fakt nevím, jestli je to jen sranda, nebo je ze mě tak poprděnej, jak si myslí kolegyně. Je pravda, že jak mám teď takovou tu spokojenou vyrovnanou auru, tak po mně chlapi jdou jak slepice po flusu, minule na mě dělal kukadla dokonce i náš vietnamskej trafikant, ke kterýmu chodím přes 10 let a nikdy takhle přátelskej a milej teda nebyl.

Při živote mě v práci držela představa, že večer nebudu spát sama a že ráno nemusím zas makat. Konečně mi fungovalo to nový zboží, tak jsem se vrhla do příjmu a jako nebyla to žádná prdel. Je teda fakt, že hodně věcí nemáme zatím fyzicky v regálech, bo nemám na ty regály háky a když jsem zrovna telefonovala s manažerem, tak jsem mu teda o ně řekla a zmínila se, že bychom to s kolegyňkou udělaly až se vrátí z dovči. Souhlasil a dokonce snad měl radost, jak se pěkně domlouváme a jsme pilné jako ty včeličky.

Všechno mě bolelo. Chytla mě záda, kotníky, snad úplně všechno. Aby toho nebylo málo, dostala jsem to. Super. Tak mně přes týden bolí břicho jak kráva a nic a v den, kdy u něj konečně můžu zas spát je mi zle a ještě tohle do toho. Psal mi, ať přijedu, že mě čeká masáž. Tak fajn. Den docela utekl, autobus jsem pěkně stihla, tak hurá do svého nového druhého domova. Samozřejmě začalo lejt. Nějak mi to ani nevadilo, bylo to poměrně osvěžující. Když jsem dorazila do cílový stanice, už na mě čekal s deštníkem. To už pršet naštěstí přestalo. Byl hrozně unavenej, s kamarádama samozřejmě na to pivo po strahovskym pikniku zašel a jelikož to bylo v tom týdnu už asi po 3., bylo to na něm znát. A já bych zrovna zašla do Hospůdky na víno… Procházeli jsme zrovna kolem, Šéf stál venku. „Ahoj!“ pozdravili jsme téměř současně. Na Ňufíka se usmál, mně odpověděl méně nadšeně. Dokud nezaostřil. „Jééé, ahoj!“ rozzářily se mu oči. Nojo, milý Šéfe, v tvém lokálu se zrodila jedna dočista obyčejná láska… Muhehe.

Došli jsme dom, tam jsem si dala čaj, pak následovala sprcha a příjemná masáž, i když teda jsme neměli žádnej krém, nic, tak to bylo dost na sucho. U toho jsme pili bílý vínečko, který bylo moc dobrý. Těšil se. Trošku jsem se bála, že ho zklamu. Když dorážel, omluvila jsem se, že jsem bohužel indisponovaná. Jeho pozdějšími slovy – zašpuntovaná. 

Šli jsme spát zas samozřejmě pozdě. Dávali Hru, nějak jsem nemohla zabrat. Ňufík už spal, já se teda dodívala, šla jsem pak ještě na okno si zapálit a nakonec jsem taky nějak usnula. Ale chrápal. A odfrkoval. Je to hrozně vtipný. Zas jsem ráda, že slyším, že dejchá, ty jeho zástavy mě celkem děsily, ale tak jako odsaď podsaď že. Ještě že nemám žádný nepříjemný povinnosti v pátek…

Nesnáším vstávání. A poslední dobou si fakt nepamatuju den, kdy bych si přispala. Chodím spát čím dál tím později, ráno mě budí to vedro a světlo. Ale tak dobrý, jak říkám, vyspím se v hrobě. Vstali jsme kupodivu v pohodě. Doprovodila jsem ho na metro a vrhla se do kolečka zařizování. Nejdřív jsem začala v Tescu. Říkala jsem si, že když mě nenechá nic platit, půjdu na to přes žrádlo. Nakoupila jsem nějaký sýry, pro sebe na doma teda vege ňaminky a pak suroviny na cuketový muffiny. Je teda pravda, že to moje veganství s ním vzalo celkem za svý. Sice nejí skoro maso a veganskou stravu má rád, ale nejvíc ujíždí na sýrech. Pak rychle do Datartu pro filmy do Instaxu, který mi v našem OC vyprodali asi hodinu před tím, než jsem se dostala na pauzu…

Následovala procházka na farmářský trh, protože jsem mu slíbila nejlepší olivy na světě. Tak jsem vzala olivy a sušený rajčátka, to je zas moje závislost a pak už hurá domů. Tam jsem zaběhla do lékárny pro balík, do zdravý výživy pro Mixit, co jsem se rozhodla otestovat a ještě jsem zvládla s tou vší náloží koupit u Vietnamců skřipec a v drogérii masážní olej, ať si teda ten večer trochu zlepšíme.

Doma jsem polehávala. A taky nám přišel zas moc pěknej dopis. Bratr si vzal opět další půjčku. Na Silvestra jsem mu v Hospůdce vyhrožovala, že mu dám do držky, udělá-li to ještě jednou. Před pár dny se mi chlubil na gauči, co všechno si novýho koupil a jak si našetřil docela dost peněz. Lhal mi sprostě do xichtu. Člověk, kterýho považuju za nejbližšího přítele udělá tohle? Bylo mi z toho celkem ouzko. Přiznám se, že od tý doby jsem mu ani nepsala, nic a fakt nevím, jak se mám zachovat. Doma je taky zas fajn atmosféra, prostě paráda.

Naši odpoledne jeli pryč, tak jsem ovládla kuchyň a pustila se do muffinů. Recept mi dal tehdá A., ale ten dělal mrkvový, no a já to jednou vyzkoušela s cuketou a přišly mi ještě lepší. Nasypala jsem do toho kotel provensálských bylinek, naplnila košíčky, který jsem koupila odpoledne – měli krásný se srdíčkama a čtyřlístkama. Pak jsem si zabalil na náš velký první trip, cestou k němu jsem konečně nechala vyměnit vybitou baterku v hodinkách, následoval nákup dobrých moldavských vín, který maj styl a hurá.

Ještě že bydlí tak blízko. Vyfuněla jsem kopec a už už jsem se těšila. Přivítal mě krásnejma vínovejma gerberama. Začala jsem vybalovat věci, byl nadšenej, hned všechno koštoval. Líbí se mi, jak umí projevit radost a je takovej hrozně pozitivní a všechno je super. „A tady máš Ježíška.“ vtiskla jsem mu do ruky ten zápisníček, který tu tak obdivoval. Bylo vidět, že ho to překvapilo. Měl radost a už si do něj píše slovíčka, tak jsem ráda, že ho využije. Pak jsme si připravili stůl, nalili víno a krásný dva dny volna, který máme jen pro sebe, mohly začít.

Už ten den před tím mi říkal, že se nikdy nesmím bát mu cokoli říct. Že i kdybych mu měla volat ve 3 ráno (pozor, pokrok, už jsme si vyměnili i telefony) tak se na něj můžu s čímkoli obrátit. Všiml si, že mám s komunikací celkem problém. Neumím vyjadřovat city, osobní emoce. Nepokládám vyzvídací otázky, málokoho oslovuju jménem. Jsem prostě divná. Už ani nevím, jak na to přišla řeč, po asi 3. skleničce se mě zeptal, jak jsem to teda měla s těma vztahama. Věděla jsem, že ta chvíle jednou přijde. Nemám důvod cokoli tajit, ani se za nic stydět, tak jsem mu začala povídat. Koukal. „No a to tak přijdeš prostě domů a meješ ty hrnce a pak zjistíš, že v nich nějaký lidi vařili bůhví co… Nic nevíš, jen tušíš, vidíš a nemůžeš nic. Absolutně nic. A vidíš jak se to kolem tebe sype a furt to nějak zachraňuješ i když víš, že je to úplně k ničemu.“ Tiše mě poslouchal. „Ty jsi hodně silná osoba, když jsi tohle všechno vydržela a jsi furt taková pozitivní.“ „Víš, mně to všechno hodně posunulo, nebýt toho, nejsem tady a teď tam kde jsem. Nebudu ti lhát, mívám dny kdy si nedojdu ani na záchod, padne na mě deprese tak třeba den, dva jen ležím a brečím. Ale už se to nestává tak často.“

I on otevřel dvířka svých třináctých komnat. Ukázal mi svoji mámu, se kterou nemá dobrý vztah, něco málo mi o ní povyprávěl. Nevím tedy akorát pořád jak mu umřel táta, nechci se ho ptát, věřím že až bude chtít, řekne mi to sám. Hezky jsme se bavili, myslím si, že nás to zas trochu sblížilo. Čas letěl, byli jsme už celkem unavený, ale nějak nás to všechno paradoxně příjemně nabudilo, takže jsme si dali sprchu, lehli na zem, kam si v tom vedru dáváme matrace, a já se dočkala luxusní masáže. Ten olejíček padl skoro celej, je pravda, že jsme ho trochu vylili, ale čert to vem. Chtěli jsme se moc, ale já stále byla indisponovaná. Možná by mi to ani nevadilo, ale z praktických důvodů jsme do toho nešli. Ale tak máme přece i jiný části těla žejo, třeba ruce a pusu. Bylo to moc fajn, je šikovnej a umanul si, že pokaždý, když u něj budu, tak mě nenechá jít spát bez toho, aniž bych si přišla na svý. Já jsem šikovnější o něco míň, zas je ve mně ten blok, takže jsem ho prosila, ať má se mnou trpělivost, ale myslím si, že to se mnou není tak hrozný, Er. to měl ze začátku proti němu fakt pekelný a taky jsme to zvládli.

Tentokrát se mi spalo dobře. Když jsem s ním, nedělá mi problém usnout na jinym boku, než spím normálně. Ráda ho objímám. Je takovej hrozně pohodlnej. Jak by řekl jeden můj tehdejší „ex“ – je to postelový typ. Nojo, jenže budík nás nenechal. Je pravda, že tentokrát nás čekal příjemný den, rozhodli jsme se jet na výlet do Olomouce. „Jak tě prosímtě napadla zrovna Olomouc?“ „No jak jsi posledně u nás koukal na ten fotbal, tak to hráli v Olomouci a říkals, žes tam nikdy nebyl. Já taky ne. Měla jsem tam jet na vánoční trhy, ale byla jsem nečekaně v práci…“

Sbalili jsme si „plecáky“ a šlo se na tramvaj. Ta nám jela celkem hned, bylo příjemně pod mrakem, žádný vedro. Dojeli jsme na Hlavák, vyčkali vlaku, našli svůj vůz i sedačky a hip hip hurá. V jednu chvíli mi trochu zatrnulo, do kupé nám vlezla holka, co se mnou dost často jezdívala busem do i z bývalý práce a měla takový 2 nevychovaný děti který dělaly vždycky úplně šílenej bordel a řvaly a brrr. Naštěstí jela bez nich.

Cesta ubíhala dobře, padla na nás únava, takže jsme zejména k závěru dost klimbali. Ani to kafe nám nepomohlo, i když co bychom chtěli od tý obarvený vody, co nám slečna prodala. Vystoupili jsme a vyrazili vstříc novému dobrodružství. Nejprve jsme jako správní turisti zakempili na lavičce a vytáhli sváču. Nabalil nám zbytek z večerních hodů, takže to bylo moc príma, olivky, rajčata. Taky uvařil čajík, ten se taky šikl. Když jsme se patřičně najedli, zapli jsme navigaci a zamířili do muzea veteránů. Byl nadšenej. Já mám taky auta ráda, ale on byl rozkošnej. Jak malej kluk běhal od jednoho auta k druhýmu, furt něco vykřikoval, potají na exponáty i sahal, za co jsem ho tam se smíchem peskovala. Nesnáší focení. Nemá na FB jedinou svoji fotografii, respektuju to. Když se zamiloval do jednoho auta, začal mi u něj pózovat, že tam chce být taky. Tak jsem si ho blejskla na Instax. Není tam skoro vidět teda, ale mám důkaz, že existuje!

Bylo tam hrozně moc super věcí – nejenom aut, ale i třeba telefonů a tak. Ani jsem netušila, že jsme měli tolik firem vyrábějících vozy. Ani nevím, jak dlouho jsme v muzeu byli, ale poměrně dlouho. U suvenýrů jsem ho přinutila, aby schoval peněženku a tu sadu pohlednic mu koupila ze svýho. Byl to boj teda, ale zadařilo se! Snažil se mě napálit větou: „Tak mi koupíš pak něco v tom klášteře…“ ale nedala jsem se!

V Lidlu jsme koupili vodu, ukázala jsem mu tu kterou mám ráda, tak mu taky moc chutnala a pak jsme se šli projít směrem ke Klášternímu Hradisku, který mě na fotkách z netu zaujalo, když jsem plánovala trasu. Po cestě jsem natrhala pár olomouckých čtyřlístků. Prohlídky zrovna nebyly, tak jsme si akorát prošli nádvoří, pozdravili se s pár pacienty, neboť je tam zároveň nemocnice. Namazali jsme si už lehce připálený xichty krémem, vzala jsem padesátkovej faktor, tak se smál, ale myslím, že je teď rád, i tak jsme trošku do červena. U vody jsme si pak vypili pivčo a dali si další kolo svačiny. Pak jsme už mířili do centra. Míjeli jsme takovej zelenej kostel, pobavilo ho moje: „To je kýč jak bič.“ Celkově je učenlivej. Sprosťárny jako „kunda“ nebo „píča“ se naučil okamžitě a ani by nikdo nepoznal, že to je cizinec… Co já ho to proboha učím… Ještě zkazím Poláka.

Katedrála svatého Václava nás naprosto dostala, byla navíc otevřená, takže jsme si ji celou krásně prošli. Vlezli jsme i do podzemí, viděli jsme mauzoleum. Byla tam příjemná zima, taky tam vystavovali nějaký sochy a oděvy všech těch kardinálů. Mám ráda kostely a kláštery, líbí se mi tam ta atmosféra, vitráže. On je zas ujetej na varhany. Chvíli jsme i poseděli v lavici, dělal si ze mě srandu, že mě tam nechá, ať se vypovídám ze svých hříchů a že až půjde z piva, staví se pro mě. No a že zbytek můžu dořešit v Praze. Drzej nějakej, ne. Následovalo osvěžení, kdy jsme si na takovym sympatickym nádvoří dali ledovou kávu. Ještě jsme zašli do kostela Panny Marie Sněžné, ten byl na mě takovej moc přeplácanej, katedrála se mi líbila mnohem víc. A pak už na náměstí, chtěla jsem vidět Mariánský sloup a teda taky si někde dřepnout na pivo.

Míjeli jsme galerii, kde měli zboží z naší bývalý práce. Tak jsem si zavzpomínala. Tak tady to je. Pamatuju si pána, jezdil si pro zboží osobně a měl moc příjemnou manželku. Tu jsem osobně nikdy nepotkala, ale psaly jsme si emaily a občas volaly, byla moc milá. Hezký to tam měli. Ukazovala jsem mu co je co, prozradila mu i jak se některé ty věci vyrábí. Taky jsem si vybrala v jedný výloze urnu. Moc pěkná, vkusná a fialová. Protože jsme začali lehce řešit i otázku budoucího bydlení a on je odhodlán koupit byt mimo Prahu, který by tedy zatím jen pronajímal, aby se mu ta hypotéka splatila, samozřejmě je jedna z možností, že by se tam později nastěhoval sám. A tak jsem si dělala srandu, že jestli chce byt mimo Prahu, ať bere Olomouc, že tam v jednou papírnictví hledají zástupce vedoucí na administrativní práci a kdyby mi to nevyšlo, tak hned naproti je Kosmas, kde byli tenkrát moc smutný, že jsem k nim nenastoupila.

Na náměstí mě nadchla ta fontána se sochama, želva je naprosto super. Tam mě šokoval, když vytipoval lidi a řekl, ať je jdu poprosit, že se se mnou chce vyfotit. Tak vznikla naše první společná fotka, vypadám tam že každou chvíli porodím, ještě mám na sobě růžový triko a on je celej takovej hubenej… No děs. Ale tak zas pak jsme si dělali v restauraci selfie a tam vypadá zas on jak vyoraná myš, zatímco mě to tam celkem sluší. Holt nejsme zrovna fotogenický pár, ale ve skutečnosti jsme samozřejmě krásní lidé!

Už jsem měla fakt žížu, hlavně se mi chtělo na záchod, tak jsme našli sympatickou restauraci, kde jsme si objednali pivčo. Ňufík si dal k obědu česnečku (poctivou, ještě když jsem od něj ráno odcházela do práce, tak by se k němu žádný upír nepřiblížil). Oba jsme si pak dali gnochi se špenátem a kozím sýrem, to bylo moc dobrý, ale byla to dost nálož, takže já se s tím teda nějak poprala, ale on po tý polívce trošku nechal. Pak ještě pivčo a začali jsme zjišťovat, jak teda pojedeme domů. Že když jdu do tý práce, tak můžeme trochu dřív než v osm. Nakonec nás vyhnal déšť. Na nádraží to bylo docela daleko, pršelo furt. Tak jsme skočili do tramvaje. Jela hned, takže jsme nestihli koupit ani lístek. Sedli jsme si a tvářili se jako olomoučané…

Jeden vlak nám samozřejmě před nosem ujel, mě bolelo koleno, tak se mi nechtělo ho dobíhat, ale myslím si, že bychom ho nestihli ani tak. Tak jsme šli zas na pivo. Tam jsme se dostali k tématu homosexuality, načež jsem došla k závěru, že ještě není čas aby věděl o mých lesbických aférách. Vlastně ten čas asi nenastane nikdy, bude to takové mé malé tajemství. To už jsme se nějak víc shodli kupodivu v tématu potratů. Člověka trochu znejistí, když si polskej katolík vytáhne z plecáku modlitbu za nenarozené děti, kterou si vzal v kostele… Další vlak nám naštěstí neujel, kdyby jo, tak jsem v prdeli, protože to byl poslední… A hurá na Prahu.

Vůz disponoval restaurací. Připadala jsem si jak kdybych přišla odněkud ze středověku. A tak jsme lili. Taky chytl slinu. Snad víc jak já. Byla hrozná sranda, furt jsme se něčemu chechtali. Po vagonech běhali nervózní sekuriťáci a pak jsme najednou zůstali viset někde mezi poli. Že prej překážka na trati. Skoro to vypadalo, že s náma jede někdo policií hledanej, tak na ni čekáme. Asi po 20 minutách jsme se rozjeli, tak dobrý. Co se stalo netušíme, ale vypili jsme mezitím další pivčo. Taky jsme hráli hry. Učil mě nějakou svoji oblíbenou mobilovou skákačku, která mi nešla. Ale já zas válela odpoledne při sudoku, to celkem čuměl. Taky jsem se teda rozhodla mu ukázat něco z minulosti, tak jsem mu ukazovala nějaký fotky z koncertů a bývalý práce a tak. Je pravda, že mám FB tím narvanej, ale ne všechno je viditelný pro přátele, hodně jsem toho skryla.

Do Prahy jsme přijeli nějak kolem tý jedenáctý. Doma jsme byli tak v půl 12, to bylo fajn. Měla jsem brutálně oteklý nohy, až se chudák bál co se mnou je. Ale po sprše a jeho zásahu to bylo mnohem lepší. Sedli jsme si na matraci, dali si další příděl olivek a sýrů, já pustila TroubleGang a užívali jsme si spolu poslední naše společný chvíle. Teď budeme mít asi útrum. Ve čtvrtek jede pro syna. Původně nás chtěl představit, ale já z toho mám vítr a on neví jak na to, protože malej prej žije s traumatem, že s nima nebydlí kvůli němu. A že neví, že jsou rodiče rozvedený, furt doufá, že se k sobě zpátky nastěhujou. Jako můžu s nima vyrazit někam na procházku, ale neumím si představit, že bychom všichni spali v tý jedný garsonce, nerada bych, aby mě to dítě jednou ubodalo jako macechu, kterou nenávidí. Trochu mě zarazilo, že začal plánovat, že ho domů odveze o pár dní dřív, aby měl tu dovolenou i pro mě. To přece nejde, nemůže kvůli mě odstrčit svoje vlastní dítě… Holt i kdybychom se tři týdny neměli vidět, tak to nějak přežijeme. Teď už se hroutit neubudu, když vím, že spolu chodíme, že.

Tentokrát byl ten rozumnější on. Navrhoval, že půjdeme spát, ale já chytla párty mód, tak jsem začala pouštět Sunrise Avenue, lila do sebe asi bambilionátý pivo a zpívala. Od tý doby co vím, že umí zpívat, tak jsem před ním nezpívala, protože jsem se styděla. Nemyslím si, že to řekl, že to chci slyšet, ale pochválil mi projev, že prej mám hrozně hezkej hlas a zpívám hezky. Páni. Pouštěli jsme si nějaký různý písničky, on mně polský skáčko, který znělo skoro stejně jako naše Totální nasazení. Tak jsme se zas poznali z jinýho úhlu.

Už bylo fakt hodně hodin, tak jsem šla na okno si dát cigáro. Seděla jsem na parapetu. Trochu se stydím, neměla bych před ním tolik kouřit. A vůbec bych mu neměla kouřit v bytě, když se sám 2 roky tak pěkně drží, ale on mě nenechává jít ven už od prvního dne. Přistoupil v tý tmě ke mně. Poklekl a hlavu mi strčil do klína. Seděla jsem v okně, ze kterýho kdybych vypadla, tak jsem mrtvá, přidržovala jsem se lehce tý tyče, kterou tam někdo dal, aby právě lidi nevypadávali a nechávala se unášet tím, co se mi dole dělo. Když jsem dokouřila, přesunuli jsme se do postele kde svou práci opravdu s grácií dokončil. Tak moc mě to zničilo, že jsem nebyla schopná ani mluvit, natož dokončit práci svoji… Jako fakt mě nikdy nenapadlo, že to řeknu, ale kam se na něj v posteli hrabe Er. A ty ostatní vocasy snad ani nepočítám, tohle je jinačí jízda. (A že to s Er. bylo super.) Během chvíle jsme vyčerpaně usnuli.

Tak strašně moc se mi dneska od něj nechtělo. Spala bych. Udělat si válecí den s filmem a dožrat ty olivky a sýry. Žel, nedá se nic dělat, pracovní povinnosti jsou pracovní povinnosti. Tohle byl super víkend. Hodně jsme se zas o sobě dozvěděli, vyprávěl mi o svojí rodině, sourozencích. Konečně už vím, kolikátýho přesně má narozeniny. Ukazoval mi i svýho hafana, vyprávěl o tom, co všechno studoval. Má dokonce i rok peďáku o kterym přemýšlím a do kterýho mě lehce postrkuje. Máme toho fakt dost společnýho, až na to, že já jsem na rozdíl od něj blbá na jazyky. Ptala jsem se ho jestli by měl zájem se seznámit s přítelem T., že by si mohli spolu pohovořit holandsky. Byl nadšen a určitě by do toho šel. Když jsem mu zmínila, že bych ho ráda vzala na jeden koncert, kam půjdu s Fí. a možná pár dalšími lidmi, neváhal.

Sedím na krámě. Měli jsme tu záskok. Holce klasicky nikdo nic nevysvětlil, já myslela, že už tu v minulosti byla, tak jsem jí žádný instrukce ani nepsala. Zvládla to dobře, snad nás nikde nepomluví. Potřebovala bych udělat nějaký otravnosti, ale absolutně se mi nechce. A tak píšu, dokud jsou mé vzpomínky čerstvé. Před chvílí mi poslal fotku, jak mi vypral oblečení, co jsem si u něj nechala… Jako ten člověk je fakt zázrak! Jak řekl brácha: „To je kyborg co se vylíhl z pařezu, na kterej dlouho pražilo sluníčko.“

A teď si půjdu odsedět zbytek směny, přiznávám, lenost zvítězila. Nekoukla jsem ještě ani do pracovního mejlu a nějak to odmítám měnit. Shořím v pekle…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.