Vnitřní boj

Vždycky když mám pocit, že můj život zamrzl na určitém – a to především na ne úplně pozitivním – bodě, vrhnu se do úklidu. Do úklidu čehokoli. Pokoje, oblečení, sbírek, blogu, počítače, záložek, kanceláře nebo skladu. A tak jsem včera drhla parapet. Vzala jsem do ruky fialový plastový kelímek… Ten, ze kterýho jsem na Karlštejně do sebe vehementně klopila (nejenom) Tequilu a který se mi nějak pořád nedaří vrátit majiteli. A asi právě z něj na mě vypadl pavouk. Možná že pro štěstí…

Bývala jsem arachnofobik. Ještě tak před dvěma lety bych se po tomhle zážitku nejmíň hodinu klepala. Asi i nějaká slza by ukápla. Teď ne. Teď jsem se sice lekla, ale nakonec jsem s ironickým úšklebkem sledovala, jak ten osminohej hajzlík mizí pod hromadou polštářů v mý vlastní posteli. Fajn, nebudu si hrát na hrdinu, nechala jsem ho zdrhnout za postel a v noci jsem se několikrát probudila a koukala, jestli se mě zrovna nechystá sežrat, nebo tak něco. A i teď při psaní článku se sem tam ohlížím za sebe, jestli si náhodou zas neudělal vycházku. Zkrátka koule na to ho vzít a odnést zatím nemám.

Tento rok si rozděluju tak nějak do měsíců. Většinou mám zhruba představu, co se ten další stane (aneb jak říkám spíš semele) a na co se chci zaměřit. Po mém srpnovém „vdovectví“ jsem se rozhodla zaměřit především sama na sebe. Začala jsem si v sobě rovnat co vlastně chci, třídila si priority a přemítala o budoucnosti. K tomu, abych ten šílenej zmatenej bordel kolem sebe aspoň trochu pochopila, mi pomáhala literatura o vesmírných objednávkách a různých znamení. Světe div se, po pár publikací mi to všechno kolem Er. začalo dávat smysl, a o to víc jsem byla přesvědčená, že se dřív nebo později objeví. „Počkej, ten se připlazí ještě!“

Udělala jsem hrozně bizarní věc. Poslechla jsem jednu tu radu z knížky a napsala dopis. Ne sobě, ani Er., ne čtenářům, ale jakési vyšší síle (netuším, jak to správně nazvat – ono na tom vlastně nezáleží, klidně pište dopisy láhvi od okurek) a věci se daly do pohybu dřív, než jsem čekala. Co jsem ale nedomyslela, že jsem na to asi nebyla úplně připravená.

Zítra to bude týden, co mě Er. kontaktoval. Už v tu chvíli začal můj malý vnitřní boj, který roste a roste a já se děsím, do jakých rozměrů se nakonec rozroste. Nejdřív poslal SMS. Hezkou. I když nebyla tak dlouhá, měla všechno. Jeho vlastní výčitky, omluvu, nejistotu jestli ho ještě mám ráda a vyznání lásky a prosbu ať se ozvu. Z K. je zase loutka, nojooono.

Telefonovali jsme spolu. Skoro 10 minut. Celou tu dobu jsem byla tak nějak mimo. A navíc jsem si uvědomila, že jsem stejnej asociální kretén jako on. Nejdřív mi tak nějak potvrdil, že se tam dělo to co jsem si celou dobu myslela. Jako dobře, ve sklepě asi zamčenej nebyl, ale daleko od pravdy jsem nebyla. Zněl strašně. Čekala jsem, kdy se rozbrečí. A já, nadopovaná tím dvouměsíčním vztekem a strachem co s ním je… jsem ironicky odsekávala. Myslím si, že se mě možná začal i bát. Zeptala jsem se ho, jestli se vrátí za rok, nebo za dva. Abych věděla jak dlouho jako ještě budu čekat. Takže prý dřív. Když se loučil, řekl mi, že mě miluje. „Hm, čau.“ Ano, K. reaguje velice přívětivě.

Mé nasrání a odměřenost byla dejme tomu správná. Co správný nebylo, že jsem se ještě ten večer cinkla s kamarádem, dorazila se s druhým kamarádem a pak napsala dvě takový divný smsky. Řekl mi, že můžu psát a volat kdy chci. To nebudu, nekradu a moje nadřízená co mi platí mobil, taky ne. Byly vlastně úplně zbytečný. Nenadávala jsem mu, ale ta hysterie z toho přímo čiší. Hehe, a to prý mě miluje protože jsem ta klidná hodná holka. Nicméně když si je teď zpětně čtu, ani moc hysterický nejsou. Ani nějak jinak ošklivý. Hm, asi stárnu.

Neumím se omlouvat. Nemám to teda většinou zapotřebí. Takže má další sms, kterou jsem mu poslala o dva dny později začala sebekajícným „už jsem se uklidnila“. Nic. Bez odpovědi. Nemá kredit, chápu. Říkal mi, že je bez peněz, že si začíná hledat práci, aby se mohl vůbec vrátit. Šla jsem v práci s pravdou ven. Doufala jsem, že se ozval i tam, ale on né. A Tš. je na něj pěkně naštvaná. A já se jí vůbec nedivím. A tak jsem to za svého drahého lehce žehlila. Vlastně jsem ho spíš pěkně pomlouvala. Shodly jsme se, že je to asociální sobec.

No a tak jsem mu večer volala. Zas bylo bůhví kolik, moje hladinka už taky nebyla nejnižší. Asi budu nechávat simku doma, když chlastám, pak to dopadá blbě. Nejdřív mi to nezvedl, pak jo, z dálky se ozvalo něco jako „do prdele“ a bylo po hovoru. Přestávám tomu rozumět. Jestli se to snažil vytípnout a nadával u toho, nebo mě poslal kamsi cíleně, netuším, každopádně zněl dost mimo a vzbuzeně. Mně prostě to, že mají o hodinu víc, dojde většinou až po tom co dovolám. No, takže následovala zase nějaká ta nasraná zprávička a ráno ještě jedna (ta nasraná nebyla), dneska neúspěšný pokus o hovor a prdám na to.

Přišla jsem na dost nepříjemnou věc. A to, že člověk opravdu přitahuje to co vysílá. Jakože vrána k vráně sedá. Jsem taky asociální tele. Nemůžu mít normálního chlapa. Ne, že bych si ho nezasloužila, paradoxně mám o sobě celkem vysoký mínění, ale on by si nezasloužil holku, co má takový zkraty. Co místo toho aby projevila radost, ironicky odsekává, co místo toho, aby v klidu probrala problém, to nechává být tak dlouho až najednou bouchne a jedinej ventilek je pak mobil a smsky. A těch mých dementních vlastností je mnohem víc a tak docházím k závěru, že asi opravdu budu v životě šťastnější s praštěným dělníkem co každou chvíli mizí a chová se jak nafetovanej, než s obyčejným klukem támhle od sousedů. Asi už jsem moc zvyklá na to, že můj život je plný zvratů, komplikací a bizarních situací, takže kdyby teď nastal klid, nudila bych se.

Otázkou je, co bude dál. Přecházím do role nedostupné a jsem zvědavá, jak moc se bude snažit. A taky jak dlouho to vydržím.

Nesnáším nedořešený věci. Vlastně jakejkoli můj vztah, „vztah“ nebo pokus o vztah skončil nedořešeně. Ex. mi na jedný z posledních schůzek brečel asi dvě hodiny jak moc mě miluje, ale že teda zůstane s tou novou, protože je mu blbý se s ní rozejít. A já dodnes nevím proč. Kor když mě o necelý rok později hned jak se rozešli lákal k sobě na víno a než jsem si začala s Er. docela neodbytně mě naháněl, že se chce sejít. O Ha. nebo F. snad ani nemluvě. Ani od nich jsem se nikdy nedozvěděla na čem to krachlo. A teď tohle. Možná je to trest, že jsem kdysi poslala k čertu Jui. a taky jsem mu neposkytla žádný vysvětlení. Jenže to mi bylo 16…

Za ty dva měsíce co je Er. pryč jsem si prošla hodně fázemi. Strach, stesk, totální apatie. Pak vztek, smíření. Nerozešli jsme se. Měla jsem kolikrát chuť mu zbaběle napsat ať si zůstane tam kde je, že už o něj nestojím A on, kdyby to chtěl definitivně ukončit, by to prostě udělal. Na to ho znám.

Vím, že náš fanklub se už dávno zhroutil. A já to chápu, protože i když jsem v zajetí nesmyslných citů, dokážu ještě racionálně uvažovat. To že se tak nechovám, je věc druhá. Nebyla jsem zas tak dlouho sama, abych skočila po prvním zoufalci, co se kolem mě objevil. Er. si moje sympatie získal už loni v listopadu. Choval se ke mně vždycky hezky. On byl první, kdo ve mně vyvolal pocit, že jsem milovaná a že jsem princezna. Že se nemusím bát říct si o pomoc a že mi nemusí být trapné přijmout nějakou pozornost. Staral se o to abych se v práci cítila maximálně komfortně a ve volných chvílích mě rozesmíval. Když jsme se na jaře po pár měsících zase sešli, začali jsme se poznávat. Už od té zimy jsem cítila, že ho přitahuju. Ale protože jsem poslouchala rozum, udržovala jsem náš vztah na čistě pracovní úrovni. A to až tak moc, že jsem se vyhýbala hovorům ohledně soukromí. Na jeho občasné otázky jsem odpovídala co nejstručněji a sama se ho na nic neptala. Protože to tak bylo morální a správný.

Bylo strašně těžký vedle něj fungovat. Nedokázala jsem se bránit myšlenkám co by kdyby. Neustálý tlak okolí, ať si konečně někoho najdu mi v tom rozhodně nepomáhal. Když mě pozval na rande, po strašně dlouhý době jsem zažila něco co už fakt dlouho ne. Nedokážu to popsat, mám za sebou prakticky jen jeden vážný vztah, ale taková ta naděje že začíná něco nového. Že tu pro mě bude někdo, na koho se můžu kdykoli obrátit. Mám skvělý kamarády, můžu jim kdykoli napsat, chodíme často ven, na různé akce, ale i jen tak se někam prostě opít. Ale já nějak zatoužila po takový tý partnerský intimitě, na kterou jsem už zapomněla.

Přesto, že jdu přes mrtvoly, jsem umanutá, spontánní a dělám jednu píčovinu za druhou, dvě noci jsem skoro nespala a přemítala o tom, co mi takovej vztah může přinést a jestli to má budoucnost. Došla jsem k závěru, že to rozhodně nebude lehký a že nejsem přesvědčená o vnitřní síle, která mi v tom bude pomáhat. Jenže tohle všechno šlo do prdele ve chvíli, kdy jsme spolu seděli pod železničním mostem a poprvý mě chytil za ruku.

Uvědomuju si, že to nebylo moudrý rozhodnutí. Jsme hrozně bizarní dvojka. Dospělo to do stádia, kdy si ze mě i rodina dělá legraci. Že jsem čekanka. Mafiánova žena. Že se vrátí, zase mě bude nějakou chvíli klátit a oblbovat sladkejma řečičkama a pak zmizí. No a protože to byl Er. kouzelnej, děti, tak zmizeeeeel. Je to vlastně jen má halucinace, která se zrodila z čirého zoufalství a samoty. A já se tomu směju a přitakávám, protože vím, že mají pravdu. Že bych teď hned měla vzít telefon a napsat mu (zavolala bych, ale nezvedá to) že je konec, že mám taky svou hrdost, že to posral a ať se třeba udusí výčitkama.

Jsem přesvěděčená, že mě miluje a že chce být se mnou. Ale taky vím, že jak zpívají Chinaski „všechno je proti nám“.

Není problém v tom, že já jsem hysterická kráva co se odmítá usadit. Není problém ani v tom, že jemu se to „odcházení“ od rodiny a řešení všeho kolem protahuje. Je problém v tom, že jsme asociální čuráci, co spolu nedokážou normálně komunikovat. „Jsi snad musela poznat, že jsem ty SMS nepsal já. Vždyť víš jak já píšu.“ Ano, došlo mi to. Ale sere mě, že se to dovídám zpětně. A jeho možná štve, že po jeho výlevech typu „jednou bych si tě chtěl vzít“ a „jsi světlo mého života, nikdy jsem nepoznal tak hodnou holku jako jsi ty“ se ode mě dočká akorát vyděšenýho: „Ty jsi hroznej!“ A místo toho abych mu řekla cokoli hezkýho, tak odseknu že umím mluvit akorát se psama a hned mu to názorně předvádím.

Možná nemám sebeúctu. Možná by si o něj žádná jiná holka kolo neopřela. Ale ta jiná holka by se možná dokázala ke svému příteli chovat trošku vlídněji. Myslím si o sobě, že nejsem hloupá. Když strávím nějakou tu minutu v koupelně navíc, tak se na mě dá i koukat. Mám sice nadváhu, ale kupodivu mi to nikdy moc nepřekáželo. Dokonce i F. (atraktivní fotbalista) mi řekl, že mám postavu v cajku a jestli jsem zhubla, tak musím být jak párátko. Ale neumím vyjadřovat city. Neumím chválit. Neumím k druhému přijít a říct mu něco, co by ho fakt potěšilo. A já vím co by ho potěšilo, ale prostě to neřeknu. A neumím to ani přijímat. Přivádí mě do rozpaků slyšet hezký věci. Umím přijít k jednomu ze svých šesti psů a říct mu: „Miláčku, to víš že jsi nejlepší, jsi moje láska a miláček.“ Ale člověku? Nikdy!

Během psaní tohoto článku jsem došla k závěru, který se mi nelíbí a který mi o to víc přitěžuje v tom vnitřním boji. Er. se kvůli mně rozhádal s mámou, která se ho zřekla a vyhodila ho z domu. Podle všeho definitivně odešel i od své rodiny. Díky tomu, že náš vztah způsobil takovou aféru a on musel odjet, to má dost nahnutý i v práci. Nemá kde bydlet, nemá doklady, nemá peníze, nemá nic. Nevěří na přátelství takže ani těch kamarádů moc nemá. Žirafák ho nazval volem a nechce ho nikdy vidět. Na Ukrajině o normální práci sotva zavadí. Jsem tedy jeho poslední naděje. Nebo naděje… Jsem spojka k tomu, aby se mohl vrátit sem a nějak normálně začít žít. Mám teď dost silný slovo. Věřím tomu, že když v práci řeknu, že ho tam nechci, tak ho Tš. zpátky nevezme. A nejsem si jistá, že by se mu tady povedlo najít něco, kde by vydělal tolik, aby mu to pokrylo všechny jeho výdaje.

Je chytrej. Kolikrát jsem si vedle něj připadala jak blbec. A to jsme spolu ani nebyli, stačily ty pracovní hovory u cigára a kafe. Vidí mi do hlavy. Umí mi číst myšlenky. A to nemyslím nijak obrazně. To je prostě taková ta situace, kdy sedíte na schodech, přemítáte si o tom, kolik peněz můžete z výplaty utratit, aby vám zbylo na ty supr čupr boty, on se vyřítí, otočí se na vás a řekne: „Neboj, prachy budou!“ Takže ví, co na mě platí. A já mu taky podle všeho vidím do hlavy, tak zase vím, co tím zamýšlí.

Vyšiluju. Říkám jak nechápu. Otevřel ve mně tu naději, že zase budeme spolu. A tím, že mi nezvedá mobil, nepíše… Tím způsobuje, že tu trnu, jestli ho mám teda jistýho nebo ne! Co asi neví, že jsem začala opravdu vážně uvažovat o tom, že to ukončím. Mám ho pořád ráda, pořád je pro mě jakousi modlou, ale když porovnám dobu, kdy jsem byla sama a tuhle, tehdy mi bylo líp. Neměla jsem strach a jednala jsem jen sama za sebe. Mohla jsem dělat kraviny, mohla jsem si dělat co chci. Svobodně. Teď i přesto, že je tisíc kilometrů daleko, musím (a chci) být věrná a prostě se omezuju. Chtěla jsem přítele kvůli opoře. Jediný co mám je to, že můžu říkat, že nějakýho toho chlapa teda mám. Ale je mi to k hovnu, když ani pořádně už nevím jak vypadá, že.

Jak mi párkrát řekl F. „Nechme to otevřený.“ V tuhle chvíli asi jediný logický řešení. Naštěstí v práci už pomalu ale jistě začíná předvánoční mazec, takže na nějaký takový chujoviny jako jsou vztahy stejně mít čas nebudu. Er. se podle takový mý soukromý „věštby“ má vrátit zhruba za měsíc. To je asi moc brzo, ale tak dejme tomu, že do konce tohohle kalendářního roku se objeví. Nezdá se to, ale uteče to. Mám dost plánů, který chci do jeho návratu zrealizovat. Ty mě zas kamsi posunou.

Bude to ještě těžký. Nechci to vzdávat při prvním problému. Vím, že to není nic malichernýho a že normální holka na mým místě by ho už dávno poslala do prdele a nechtěla ho nikdy vidět. Ale já nejsem normální. Já si nikdy nikoho normálního nebudu schopná najít. A to není nějaký sebemrčkaství, ani o to nestojím. Mně Er. (za předpokladu že je tady) vyhovuje po všech stránkách. Nikdy jsem nepoznala nikoho takovýho. Nikdy jsem s nikým nebyla tak telepaticky propojená. Možná je to normální, nevím. Mám premiéru. Proto se ho nechci vzdát.

Kupodivu všechno, co mi osud doposud připravil, mi přijde s odstupem času fakt vtipný. Takže věřím a doufám, že to tak bude i v tomto případě. Hlavně doufám, že se co nejdříve sejdeme, uvaříme si kafe a probereme to. V tuhle chvíli opravdu nejsem schopná zodpovědně říct, co udělám. Rozum mi samozřejmě říká, ať se s ním rozejdu, protože i když to může být chvíli dobrý, za rok tu zas budu brečet že je kdesi. Ale já nevím, jestli jsem natolik silná ho poslechnout. A proto počkám. A ono to nějak dopadne. Kdo ví, třeba pohádky existují, a konečně se na jednu K. bez sebeúcty usměje opravdový štěstí. To neznamená, že to štěstí musí nutně přijít s ním, že.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *