Musí to být boží

Je to už taková ta klasika, která mě přestala překvapovat a vyvádět z míry. Jak říká Elektrikář: „Prosímvás, za dvě hodiny může být všechno jinak…“ Tenhle článek (část o koupání) jsem rozepsala někdy v pondělí. No, a protože mi to přišlo na deníček krátký, říkala jsem si, že ještě pár dní počkám, co se zase semele a rozšířím to. A přátelé, kdo sledujete moji malou ukrajinskou telenovelu, má se na co těšit.

Odjakživa mám problém přijmout svoje tělo. I když jsem sportovala, byla jsem vždycky o něco větší než moje kamarádky. Když mi bylo asi 17, něco se ve mně zlomilo a ze dne na den jsem přestala jíst. Docela dost jsem shodila, ale i tak jsem se cítila pořád jako koule. A pak krátce před maturitou se mi posralo zdraví a já během krátký chvíle přibrala strašně moc kilo. Asi rok jsem žila smířená s tím, že jsem bečka, pak jsem cvičila a cvičila a cvičila. Pořád bojuju sama se sebou, se svými špatnými stravovacími návyky (jím paradoxně dost málo) a leností (po práci, kdy se skoro nezastavím se mi cvičit už většinou nechce… a tenhle „přirozený pohyb“ mi nějak nestačí)… No a od toho se odvíjí má nechuť k tomu se někde obnažovat. Třeba do plavek.

Naposledy jsem se byla v bazénu koupat na táboře. A to bylo rok po základce. Takže skoro deset let. Loni se mi nějak zatmělo v hlavě a koupila jsem si plavky. Takový jakoby šaty, hrozně krásný. Když už jsem tlustá jak prase, tak ať to má aspoň styl. Samozřejmě že jsou od tý doby ve skříni. Nepovzbudil mě ani fakt, že 90% členů naší party, se kterou jsem se chtěla chodit cachtat, má do ideální postavy daleko.

To abychom se šli koupat letos navrhl až Er. Bylo to vlastně v rámci tý jeho nenápadný pozvánky na rande. Ani nevím proč, ale kývla jsem, že vlastně proč ne. Když jsme se pak jednou sešli, už jako partneři, hrozně se divil že nemám s sebou plavky. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že prostě mezi lidi nikam nepůjdu, že velryby patřej do moře. Nedokázal to pochopit. Tehdy navrhoval těch aktivit ze kterých nemám dobrý pocit víc. Třeba jízdu parníkem. Sama sobě jsem si už na začátku roku slíbila, že se musím všech svých strašáků zbavit. Ale tak nějak pozvolna…

Byla jsem v práci a napsal mi Žirafák. Že prý bude hlídat barák s bazénem. Vyhřívaným. Ať prý hodím stud za hlavu a jdu do toho. A já si řekla, proč vlastně ne!

„Tak jo, se domluvíme. Uděláme si nějaký selfíčko a pošleme ho Er. a tý jeho. S textem: Posíláme pozdrav našim milým přátelům na východ!“
„No jasný, ale musíš být nahoře bez. … Počkej… To né, to by hned přijel.“
„By přijel tak rychle, že bych se nestihla ani oblíknout.“
„Ty vole, ten by nejdřív utopil mě a pak tebe!“

Musím říct, že takhle jsem se dlouho na účet mého milého nepobavila. Ztrácím respekt k jeho osobě čím dál tím víc. Ten bude ještě brečet že tam nezůstal, jestli se vrátí…

„To bylo furt najdi si nějakýho staršího… Ty vole, vždyť já „chodím“ s nesvéprávným děckem!“
„My všichni kluci jsme stejní.“

Tak to dík!

Bylo to minulý týden, nějak v úterý nebo ve středu. Navykla jsem si v práci nosit Er. mikinu. Především z praktických důvodů (je v ní fakt teplo) ale přiznávám, i z těch nostalgických. Mířím po schodech na cigáro a stala se hrozně zajímavá věc. Vzpomněla jsem si na jednu situaci, kterou jsme kdysi spolu zažili, ale viděla jsem sebe jakoby jeho očima. Udělalo se mi strašně divně, začalo mě bodat u srdce a svírat úzkost. Přemýšlela jsem. Pak jsem se zadívala do dálky a odpustila mu. Všechno co provedl jsem smázla. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem mu přestala věnovat nekonečný množství výčitek a začala ho brát jako hezkou vzpomínku. V tu chvíli se mi udělalo líp…

Ve čtvrtek jsem pak odcházela z práce a v myšlenkách vedla jeden z mnoha rozhovorů s imaginárním Er. Nevím, prostě si takhle často představuju naše setkání (ano, K. je i po tom všem přesvědčená že se vrátí) a plánuju co mu asi tak řeknu. (Vzhledem k tomu jak je ukecanej, nevím jestli dostanu prostor :))) ). Ve sluchátkách mi zrovna hráli Chinaski, má oblíbená písnička. „A tak si říkám ještě máme čas. Náš oheň hoří i když málem zhas. Je to jasný jak slunce na obloze, je to v nás…“ Zaplavil mě hodně intenzivní pocit a v tu chvíli… mě prozvonil. Bylo to ze skrytýho čísla, ale nenapadlo mě pochybovat. Fí. mi na to skepticky napsal, že to mohla být policie, že si spletli číslo a že si to uvědomili tak to hned položili. Brácha kroutil hlavou a pohledem se mi vysmíval… Ale já věděla svý…

Následovalo pár klidných dní. Až do včerejška… Byla jsem v práci, sluníčko mi hřálo do zad a něco jsem zuřivě ťukala do počítače. (Možná jsem pařila Candy Crush… Hehe, pracovní morálka.) A v tom… přišlo další prozvonení ze soukromýho čísla. Začala jsem lehce zuřit. Uvažovala jsem dokonce, že bych si zavolala na operátora jestli by mi nezjistil kdo to je, že mě to sere. Přemýšlela jsem kdo to může být a došla jsem ke dvou závěrům. Je to Er. a tímhle debilním způsobem mi dává vědět že je naživu a nebo je to ta jeho a rozhodla se mě systematicky ničit. Zas ale proč by to dělala, když dosáhla svýho. Po našem telefonátu na začátku září jsem utla veškerou snahu o nějakej kontakt a šla prostě dál.

Šla jsem z práce, o něco dřív než obvykle. Než jsem došla na autobus, přišla mi prázdná SMS z jeho čísla… Rozklepala jsem se. To je jako nějakej ukrajinskej způsob kyberšikany? Chce být s rodinou, ať s ní je. Chce abych na něj zapomněla, já to udělám. Ale ať mě nechá na pokoji. Dostala jsem vztek a přemýšlela že mu zavolám a pošlu ho do prdele. Hned jak jsem vystoupila mi přišla další SMS. Čitelná. A tak jsme spolu telefonovali. Všechny ty moje bizarní teorie o tom že je kdesi zavřenej, že mu zničila doklady… všechno, pokud nekecá, tak fakt tak je. A já tam stála, bezradná a vůbec nevěděla co mám dělat. Mluvili jsme spolu asi pět minut, zněl teda fakt hrozně.

Cítila jsem se jak po maturitě. Ty šílený nervy, ten strach co jsem měla o něj… To ze mě opadlo. Byla jsem z toho hrozně vyčerpaná, že jsem nebyla schopná pociťovat žádný pozitivní emoce. Dvou měsíční noční můra skončila. Věděla jsem, že se to stane, ale myslela jsem si, že to bude později. On si naštěstí uvědomuje, že to dost posral. Vrátí se. Za dlouho. Nakonec to vypadá opravdu na to, že přijde Ježíšek.

Postupně jsem to začala vstřebávat. Když jsme pak byli s A. na Vyšehradě, začala jsem Er. cpát do hovorů čím dál tím víc. Bylo to samý: „Jo, to my s Er…“ Uvědomila jsem si, že jsem to vnitřně nikdy nebrala jako konec. I jsem si z toho často dělala srandu, že jsme se vlastně přece nerozešli… Viděla jsem před sebou všechny ty super zážitky z práce, kdy jsme byli ještě „chráněná dílna“. Smála jsem se a cítila jsem se šťastně. I když je to dávno pryč a zřejmě se to nikdy nevrátí, protože Žirafák u nás už nedělá a asi své rozhodnutí nezmění. A jestli Tš. vezme Er. zpátky na milost je taky ve hvězdách… A pak jsem si řekla, že ze mě možná zase bude princezna…

Netuším jak to mezi námi bude. Neskočím mu hned do náruče, ale zároveň vím, že mu nedokážu říct ne. Za svůj život jsem poznala pár kluků, ale s žádným to nebylo takový. Neumím to pořádně popsat, ale je to tak strašně jiný. Ne jeho národností a náturou, ale tou telepatií, tím spojením co mezi námi je. S nikým jsem si vzájemně tak neviděla do hlavy. To je občas trochu děsivý teda…

Nebudu si malovat žádnou budoucnost. A poučena z chyb neříkám, že to bude průser, ale že to bude boží!!! Ať to mezi námi nakonec dopadne jakkoli…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *