Ať tě výčitky sežerou za živa!

Musíš se držet, být statečná, srát na to… Už na to nemám. Nemám na to nervy! Jasný, jsem velká rozumná holka, ale momentálně zažívám asi tu největší zradu mého života…

Odjakživa mám problém s tím abych našla nějaký svůj smysl života. Jsem možná příliš líná, možná mám smůlu, nebo tak kombinace obojího…Chtěla jsem studovat. Vysokou školu, tak jako většina mých přátel. Všichni dostali šanci se na nějakou přihlásit. Mně doma bylo rovnou zakázáno koukat po něčem mimo Prahu. Byla jsem tehdy opravdu ztracená, nevěděla jsem, jakým směrem se vydat, co by mě naplňovalo a zároveň mělo nějaký smysl a budoucnost. Ve škole nám nabídli nějakej psychotest, který stál asi dvě stovky a který snad měl trochu v tom rozhodování pomoct. Naši mi řekli, že mi dvě stovky nedaj. A mně se to ze svýho nechtělo platit, vzhledem k tomu, že to byla skoro půlka mýho měsíčního kapesnýho. Takže jsem si pak vybrala jednu vošku, kde bylo školný a rozhodla jsem se rok po maturitě pracovat, šetřit a začít o rok později… To jsem si hodně namlela hubu, protože mě nikam do zaměstnání nevzali a našim moje brigáda nepřišla samozřejmě dostačující, takže jsem se v prosinci odstěhovala k Ex.

S Ex. to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. I když se mu nedá upřít, že mě poměrně dlouhou dobu živil, jeho chování k mé osobě bylo příšerný. Ten člověk byl rozpolcenej, takže i když v jednu hodinu to bylo samý ťuťu ňuňu, v zápětí mě vyhazoval v noci z bytu, řval na mě, že jsem píča a vyhrožoval že na mě zavolá policajty. A to třeba jen proto, že jsem odmítla jít na večeři do drahýho hotelu a řekla, že si raději koupím mraženou pizzu, protože jsem před výplatou. Nekomentuju ani kolikrát se přiřítil ožralej z hospody, smrděl potem a dožadoval se sexu. A já ze strachu aby mě nevyrazil, ty nohy prostě roztáhla. Dodnes vidím, jak na mě spokojeně řádí, já brečím a odpočítávám každou vteřinu do konce. Trvalo mi opravdu hrozně dlouho, než jsem si uvědomila, že jsem si za to nemohla sama a že takhle by to ve vztahu asi fungovat fakt nemělo…

Nicméně když jsme to loni definitivně ukončili, řekla jsem si, že na nějaký vystudování školy už se cítím stará. Že bych to ani nemohla skloubit s prací. Původně jsem se rozhodla být kariéristkou, ale s mým platem se takhle nazývat opravdu nemůžu. Nechtěla jsem práci zatím měnit, ale vzhledem k okolnostem to nakonec asi v rámci svýho duševního zdraví udělám… Začala jsem toužit po tom se usadit. Ani ne tak plodit děti, k těm mám furt spíš záporný postoj, ale najít si partnera a začít tak jako něco budovat…

Byla jsem plná záště, plná pochyb vůči všem. Hodila jsem všechny chlapy do jednoho pytle a začala je brát jen jako nástroj k fyzickému poveselení. Dlouho se totiž neobjevil žádnej, co by mi dokázal, že to tak není. Až Er. A já zase začala věřit. Že to není tak marný, že jsou na tom světě i charakterní, chytrý, hodný a férový muži. Čím déle jsme se znali, tím více jsem se nedokázala bránit myšlenkám jaký by to bylo, kdyby se mezi námi něco stalo. Od nezávaznýho sexu přes randění až po opravdový vztah. Vždycky jsem si tak seděla v kanclu a upřeně ho pozorovala přes ty zasklený dveře. Bylo to z mý strany nemorální, věděla jsem, že je to táta od rodiny…

Když pak vychytal mou slabou chvilku, kdy jsem se snažila vyrovnat s asi definitivním koncem mezi mnou a F. (další vyjebávač mýho posranýho života) jakoby ve mně ten led začal tát. Nevím co mě na něm tak uhranulo… Ten napůl bezzubej Ukrajinec v montérkách. Sprostej (jak) dlaždič. Ten s tváří kriminálníka. Ten co i seděl. Ten… způsobil, že jsem začala přemýšlet o budoucnosti. Že jsem chtěla začít stavit malej domeček, říct mu ano a porodit mu parchanta. Já. Já která považovala vždycky tyhle věci za zbytečnost. Chtěla jsem dělat kariéru, časem se třeba nakopat do prdele a zkusit nějakou tu vejšku dálkově… A teď jsem tam najednou seděla a viděla jak se nekonečně milujeme a žijeme ten poklidnej rodinnej život.

Dostali jsme jen hrozně málo času. Necelý tři týdny. Jaké bylo moje překvapení, když na mě začal sypat ty stejný plány, co jsem měla já. Nechtěla jsem v něm vzbudit pocit, že mě má jistou. A tak jsem ho začala brzdit. S tím že je moc brzo na to tohle řešit, že mi musí dát čas. (A mezitím jsem začala vymýšlet místo svatby a jména pro haranty). Jednou jsme spolu seděli v hospodě a přišla řeč na mého Ex. Něco málo jsem zmínila. Er. na mě vyděšeně zíral. Kdybych znala bejvalýho adresu, asi by byl ještě v ten večer mrtvej. Er. došlo, že ke mně musí přistupovat tak nějak citlivěji. Staral se o mě. Neustále. Ráno mě vítal s uvařeným kafem, k svačině mi kupoval pivo a po večerech mi dával přesně to co mi tak chybělo. Pocit, že nejsem opuštěná. Říkal, že mě nikdy nesmí rozbrečet a že to spolu všechno zvládneme. Vadilo mu, že pořád řeším nějaký problémy kamarádů a sebe zanedbávám.

Bylo to všechno hrozně pěkný. Za tu krátkou dobu se semlelo opravdu hodně. A já i přesto všechno byla šťastná. Když jsme spolu seděli na naší betonový lavičce a objímali se. Počáteční pochybnosti se rozplynuly. Nemohla jsem nějak věřit tomu, že se mi povedlo dosáhnout toho, co jsem chtěla. Považovala jsem ho za zázrak. Pro někoho by nebyl dělník asi perspektivní partie, ale já byla tak pyšná když jsem viděla jak je šikovnej, co všechno dokáže. Imponoval mi. Svou inteligencí a smyslem pro humor. A i když to byl na první pohled neohroženej drsňák, uvnitř se skrývala ta citlivá bytost. A tak jsem viděla, jak si pronajmeme nějakej ten malej byt a budeme spolu šťastně žít až do smrti…

Je konec. Definitivní. Ještě včera jsem věřila že to tak není. Když v červenci odjel, začala jsem mít až iracionální strach, že se nevrátí. Lhal mi. A já nechápu proč. Je hrozně ponižující, že jsem se nechala ojebat ukrajinským dělníkem. Je hrozně hnusný, že to hrál na obě strany. Šla jsem do toho s tím, že je od ženy odloučený. Očividně to tak úplně nebylo.

To perfektní šťastný léto se mi z minuty na minutu proměnilo v ohromný peklo. Když se mi neozýval, trnula jsem strachy, že se mu něco stalo. A teď se mi potvrzuje, že to tak vůbec nebylo. Že si někde spokojeně hoví v obýváku s rodinkou. A já se nikdy nedočkám omluvy ani vysvětlení.

Ode dne, kdy odjel a kdy jsme spolu trávili poslední noc, jsem měla šílený křeče. Neustávaly. A pak nekončící krvácení, nevolnosti, divnej pocit. Pořád to pobolívá. Asi se nikdy nedozvím jak to doopravdy bylo, ale nějak uvnitř sebe cítím, že mi tu ten suvenýrek přecejen zanechal… Na jednu stranu, jediný štěstí, že to dopadlo takhle.

Bojuju skrze psaná slova. Všimla jsem si, že byl online na sociální síti. Neměl možnost poslání zprávy, a tak jsem sesmolila patetickej žvást ve wordu a nasdílela mu to do vzkazníku, kterej funguje jen když se pošle žádost o přátelství. A nic. Dneska mi to nedalo, vzala jsem mobil a napsala na to číslo, který tam má uvedený. Už kdysi jsem zkoušela na to volat, ale bylo vyplý… Doručenka? Během minuty byl online. Nevím jestli to četl. Bylo to takový upřímný, trapný. Neumím vyjadřovat city, i tak jsem ze sebe dostala asi maximum.

Bylo mi ze sebe až špatně. Proč tak moc bojuju o takovýho člověka? Proč jsem po tom všem přesvědčená o tom, že on za to stojí? Protože jsem sobec… Protože chci mít vždycky pravdu. Protože nevěřím tomu, že by to co mi tady navykládal byly jen pohádky. Protože nechci věřit tomu, že mě někdo takovým způsobem ochcal.

Asi za pět minut mi volalo nějaký skrytý číslo. Zvedla jsem to. Divným hlasem mi řekl: „Káťo, už mi nikdy nepiš a nevolej.“ A položil to. Musela jsem na vzduch. Vztekle jsem vyťukala několik smsek. Upozornila jsem ho, že dokud mi nedá nějaký normální vysvětlení, tak ho budu bombardovat, dokud to ze sebe nedostanu. A ten zmetkoidní čuráckej zmrd na mě poštval tu svoji… Nevím jak to proběhlo, ale dokonale vidím, jak sedí u toho nedělního oběda a říká: „Miláčku, prosímtě, zavolej tady tý, kterou jsem šukal když jsem vydělával peníze na naše dětičky, ať mě nechá.“

Je mi strašně. Ne proto, že jsem dostala kopačky. Je mi strašně, protože někomu po tom všem začít zase věřit mě stálo strašně odhodlání. A dopadlo to tak, že po třech týdnech utekl a místo toho, aby mi úplně normálně řekl, že se rozhodl pro rodinu, nechá tu svou, aby na mě řvala něco sprostě rusky do telefonu? Obětovala jsem mu hrozně moc. Nebylo to pro mě vůbec snadný, i když jsem moc moc chtěla abychom spolu byli, od začátku mi to přišlo jako jedna velká píčovina.

A pak se do toho vrhnu po hlavě, začnu ho bezmezně milovat a nestojím mu ani za jednu blbou větu? Nechal mě tady. Opuštěnou, zrazenou. V prostředí, kde jsme spolu byli každý den. Nechal tu pár svých věcí, který mi ho tak moc připomínají, a který nemám sílu zničit. Být v práci je teď pro mě naprosto šílený, protože kamkoli jdu, tam nás vidím. Každý píchnutí v mým břiše mi říká, že jsme možná za osm měsíců mohli být rodiče.

Jasný, jsem mladá, on zase nějakej chuj přijde. Jenže já už nedokážu věřit. Říkala jsem to po Ex. Přišel F., potvrdil mi to. Potkala jsem Ženatýho, kterej mi sice nijak zásadně neublížil, ale naději v lepší svět mi tím svým činem fakt nedal. Protože mi prostě nepřijde normální, aby chlap na párty ohnul holku, co zná jen od vidění a pak zavolal manželce, že chce už domů, ať pro něj přijede… A Er. Zamotat hlavu, posrat se strachy a utéct do jiný země, aby na mě nemohla.

Nezbyde mi nic jinýho než se sebrat. Ale já už opravdu nevím jak. Nechci žít s tím, že se nikdy nedozvím co se vlastně doopravdy stalo. Nechci žít s tím, že budu někoho, kdo přijde po něm podrobovat neustálým zkoumáním, jestli mi jako nekecá… Nechci žít s tím, že jsem konečně našla nějaký svůj cíl a po měsíci o něj přišla. Nechci žít s výčitkami, že jsem si za to mohla sama, že kdybych se chovala jinak, nestalo by se to. Nejhorší je, že mi nic jinýho nezbyde…

Přemýšlím. Co dělám tak špatně. Nemyslím si, že bych chtěla tak moc. Jen, jak řekl Er., takovou tu obyčejnou hezkou lásku. Někoho, kdo mě bude mít rád a kdo tu pro mě bude. A na oplátku já pro něj. Chci přesně to, co jsem měla v červenci. Když jsme spolu seděli ve dvě ráno na lavičce na Andělu, kolem nás chodili ty divný lidi, a nám to bylo úplně jedno, protože v tu chvíli jsme existovali jen my dva. A i přes tohle všechno si nedokážu připustit, že by všechny ty laskavý slova, ty činy, doteky byly jen divadlo…

„Vím, že si to tady nikdy nepřečteš. Kdybych ztratila zbytky soudnosti, asi bych ti odkaz i poslala. Nic by to asi nevyřešilo, myslím si, že moc dobře víš, co jsi způsobil. Jsi hlupák a zbabělec. Oba jsme věděli, že to nebude snadný. Domluvili jsme se, že do toho i přesto půjdem, že ve dvou to zvládneme. A zatímco já se tady peru se svým okolím i sama se sebou, tys zmizel. Celý srpen jsem probloudila jak tělo bez duše, v naději, že se každou chvíli vrátíš. A ty už jsi dávno věděl, že ne, ale jaksi jsi mi to zapomněl říct. Asi stejně, jako si tý svý zapomněl říct, že od ní odcházíš. Když to tak po sobě čtu, vidím, že se chováš jak bezpáteřní zmrd. Nikdy bychom si nedali 100% toho, co ten druhej očekával. Ale bylo by nám dobře… Nepřeju nikomu nic špatnýho, ale tobě přeju, ať tě doženou výčitky… Protože ta část tvý osobnosti, kterou jsem znala, tohle jen tak za hlavu nehodí… Miluju tě. A třeba v příštím životě nám to vyjde.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *