Bude to lepší a lepší

Prázdniny už nějakou dobu nemám. I přesto v práci, se kterou za pár dní oslavím 2. výročí, máme přes léto celkem volný režim. Pravda, letos to taková flákačka jako loni nebyla, ale i tak je prostě všude takovej klid. Možná až moc.

Čas se zbláznil. I když se mi každá minuta vleče, neskutečně to utíká. Cítím se jak v nějakým labyrintu, ze kterýho neznám cestu. Nejhorší na tom je, že nemám ani nejvzdálenější tušení, jaká by ta cesta měla být a už vůbec nevím, kam se chci vlastně dostat.

Je mi pořád hrozně smutno. V pátek to bude šest týdnů, co Er. odjel. Opravdu hodně času jsem strávila přemýšlením o celé situaci, sestrojováním pravděpodobných, možných i naprosto bizarních teorií. Jsou chvíle, kdy pociťuju hroznej vztek. Minule jsem dělala pořádek na stole a měla jsem příšernou chuť praštit jeho hrnkem o zem. Zastavila mě v tom akorát představa, že bych to pak musela uklidit. Na druhou stranu jsem pak prolévala slzy, když jsem zjistila, že mu máma vyhodila oblečení… A protože tohle sebetrýznění absolutně nikam nevede, rozhodla jsem se připustit si pro mě tu nejhorší možnost. Že se už nikdy nevrátí. A že si řekl, že pro nás bude jednodušší, když mi to nezavolá a ono to tak nějak vyšumí. Což mi stejně přijde prostě úplně mimo. Pravda, lásku jako takovou mi poprvý vyznal v smsce… Ale…

A tak jsem šla včera na procházku s A. Už strašně dlouho jsme nebyli spolu takhle někde sami. Prošli jsme opravdu velkou část Prokopáku. Ptal se, jak se vyvíjí ten můj vztah, po kterém jsem osm měsíců tak prahla. Trošku jsem mu nastínila co se děje. Bylo těžký říct nahlas to, co se snažím svejma konspiračkama zabíjet. Mluvit v minulém čase a uzavřít to tím, že jednou na to budu vzpomínat jako na nádherný 3 týdny mýho života. Koukal na mě, vyslechl si i nějaký ty teorie a prohlásil: „Jak to tak říkáš, tak mu dej ještě čas. On se vrátí.“

Fajn. Takže tu zas sedím a trhám sebou kdykoli psi vylítnou na zahradu. Když byl pryč přes zimu, jeho návrat se taky neustále natahoval a nějak pořádně nebyl schopný dát vědět. To tu ale neměl jeden zmatenej závazek, žejo… Nesčetněkrát jsem si tehdy přehrávala, jak bude probíhat naše první setkání. A přehrávám si to i teď. A čím déle je pryč, tím horší předměty, kterejma dostane přes prdel, hledám. Ne, K. je klidná milá holka… Absolutně netuším, co bych dělala. Netušila jsem to ani skoro před tím měsícem, když jsem tu zuřila, že není schopnej ani smsku poslat.

Nebyla jsem naivní. Bylo mi hned ze začátku jasný, že vztah nás dvou je příšerná blbost. I tak po ujasnění pozic to začalo být fajn. Ale věděli jsme, že to bude strašně těžký. Já byla odhodlaná do toho jít přes mrtvoly. Bojovat. S okolím i sama se sebou. A přijde mi fakt strašně divný, že by on takhle zbaběle utekl, bez jedinýho vysvětlení. Na to jsme si do těch hlav viděli až moc…

Ještě minulý týden jsem byla přesvědčená o tom, že tu v baráku byl. Děly se tu hrozně divný věci. A jako třešnička na dortu byl cigaretovej popel na „našem“ záchodě… Nikdo tu nebyl a já kouřím venku. Máme tu skladiště, nikdy jsem v něm pořádně nebyla, je to takový divný místo. Viděla jsem jednoho z hafanů, jak tam divně čumí. Jednou tam dokonce běžel s tím svým typickým výrazem „Hele, strejda! A má housku!“ Nebo jednou, to vlastně tu souhru divných věcí odstartovalo, jsem se otočila k jednomu takovýmu místu na zahradě a viděla jsem jak se hrozně rychle pohly větve od stromů. Jakoby na to někdo vylil třeba kýbl s vodou, nebo tam někdo stál a schoval se. Říkala jsem si, že je to místo, kam se nikdo nedostane, není kudy. Teprve včera jsem zjistila, že se tam dá projít tím skladištěm…

Asi 2x jsem byla už nakročená že tam vlezu. Měla jsem před sebou i představu, jak ho tam najdu. Nebo jak tam najdu nějakýho bezdomovce. Jenže jsem vždycky slyšela tak příšerný zvuky, že jsem zase vycouvala. Asi zbytek pudu sebezáchovy… No ale včera jsem byla už tak strašně nasraná, že jsem tam s holejma rukama vlítla. A nikde nic. Pravda, od doby, co jsem telefonovala s kolegyní a popisovala jí, jak nám tu řádí „duch“ a ta byla úplně přesvědčená, že ten duch je Er., se tu nic podezřelého nestalo. Jen takový drobnosti, který by se daly asi i nějak vysvětlit…

Jsem z toho všeho už tak unavená a otrávnená, že si chvílema říkám, že snad bude lepší když se nevrátí, že bych na tohle jeho mizení (na který mě ještě drze upozorňoval) opakovaně nervy neměla… Už nějak celkově na to nemám nervy. Říkám si, že něčím musím svou karmu šíleně vysírat, cokoli co dělám nakonec skončí takhle divně. Já vlastně neumím dotáhnout věci do konce…

Co se týče chlapů… S Ha. jsme se vídali pravidelně, díky škole vlastně skoro denně. Párkrát jsme se sešli i mimo, neustále si psali SMS nebo na ICQ. Já ho měla fakt moc ráda, on mě taky, tohle trvalo asi půl roku. Nikdy mi nedal ani pusu. Vídáme se dodnes, teď přes léto docela často, takže už párkrát došla řeč na to: „Proč jsme tenkrát do toho vlastně nešli.“ Odpovědi se asi nedozvíme… Ale jistá si jsem tím, že mi ten jazyk do pusy prostě nikdy nestrčí. A že těch příležitostí bylo, i teď v létě jsme měli pár takovejch chvilek…

Pak přišel asi až Ex. Dobře, s tím jsme teda normálně chodili a po roce spolu šli i bydlet, ale magor to byl neskutečnej a já když si dneska vzpomenu, co vyváděl, tak se celá ještě teď klepu.

První po Ex., kterýmu jsem se rozhodla dát šanci byl F. Ten mě akorát v nějaký svý slabý chvilce ojel a pak jsem ho omrzela. Vypadalo to sice, že by mě jako kamarádku do postele bral i přes to fiasko, co se nám povedlo, ale byl línej za mnou i přijet. Nicméně nějaká procházka? Nebo zajít na pivo? Hehe.

Díru po F. se rozhodl zaplnit teda jeden bláznivej Er. Mně se ten chlap fakt líbil od listopadu, ale přišlo mi to celý tak padlý na hlavu, že jsem se rozhodla zuby nehty nějakým pokusům o to ho dostat, bránit. A kdyby on nepřišel s tím spásným nápadem, že zajdeme ven, vydržela bych to. No, takže mi pak 3 týdny motá hlavu, pomalu zařizuje hypotéku a kupuje snubní prstýnky, já musím i doma s pravdou ven, protože ten debilní úsměv, kterej se mě držel to samozřejmě prozradil, a pak si takhle po ukrajinsku zmizí?

No a ty ostatní věci to je to samý. Celej život jsem toužila po borderce… Úplně příšerně. A pak bum, najednou mám doma štěně. A pak zase pápá, Ex. užij si to moje černobílý štěstí… Gymnastika… Tam mě naši odmítali zapsat, takže jsem si makala tak sama pro sebe, pro radost a když jsem byla v nějaký sedmý třídě, našli jsme oddíl, kam se mi povedly udělat přijímačky. A trenérka co? Po roce odešla na mateřskou. A mně už nikam jinam nevzali, že jsem prý stará nebo neměli místo…

Je to možná prostě trest za to, jak se do něčeho bezhlavě vrhnu a pak to nechávám plynout… Ve všem… Už jenom ty motivační knížky, který mají dokázat člověka naučit žít. Obě jsem je přečetla do půlky a rok jsem na ně nehrábla. Hlavně že se teď furt doma válím u televize a dělám hovno. Já jsem vážně příšernej člověk…

Končí srpen. Nejhorší srpen v mým životě. Nikdy jsem nezažila tolik strachu a bezmoci jako teď. Tolik otázek, na který neznám odpovědi. Er. byl první, co se ke mně choval vždycky opravdu moc hezky. Nikdy se o mě žádnej kluk takhle nestaral. Ať to dopadne jakkoli, jednou na něj budu vzpomínat jako na toho, co mi nosil ty pidi balíčky, vařil kafe a při líbání stahoval tričko dolů, aby mi nefoukalo na záda. I přesto, že to je asociální tele, co by se asi nikdy nenaučilo žít obyčejnej život bez malérů, v jádru duše je to ta nejhodnější a nejcitlivější bytost kterou jsem poznala. A stejně tak věřím, že on na mě bude vzpomínat jako na tu praštěnou roztržitou holku ze zahrady… Na tu, který se mohl vypovídat ze svých trápení a který se ve dvě ráno schoulil do náruče a cítil se v bezpečí.

Byli jsme šťastní. Opravdu. Tak jako obyčejně. Dělník v montérkách a věčně od psů a prachu zaprášená holka která zprostředkovává chod mezi firmou a veřejností. Byli jsme šťastní když jsme vedle sebe seděli na schodech, pili kafe a plánovali budoucnost. Na naší balkonový párty. Byli jsme šťastní, když jsem seděla na okně, on vymýšlel pubertální kraviny a tekly nám slzy smíchu po tváři. Když jsme poslouchali rádio Bonton. Byli jsme šťastní když jsme těch pár posledních hodin leželi v obětí ve skladu na stoletý červotoči rozežraný posteli…

Za pár hodin tenhle měsíc skončí. A už teď cítím, že to bude prostě lepší a lepší… (Tak zaznělo v Kazimírovi a Karolíně). Dneska se objevil v práci Žiarafák., kterej nedávno ze dne na den utekl. Vypadá to, že po víkendu zase nastoupí. Možná se mi ten zhroucenej kolektiv, kterej jsem milovala zase slepí. A třeba se nakonec vrátí i ten Er. a „všechno se stane na svý místo“. Budeme zase tým – Upíř, Furt něco a Žirafáček. Dala bych za to cokoli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *