První českopolské Vánoce

Už od léta jsme spolu trávili poměrně dost času. Když jsem začátkem prosince přestala k našim na přespávání jezdit úplně, bylo jasný, že blížící se Vánoce strávíme spolu. Oba jsme zažili několik takových, na který by člověk raději zapomněl, a tak jsme se těšili, že ty letošní se snad konečně vydaří k obrazu našemu. Aneb šťastné a veselé…

V roce 2018, ještě než jsme se poznali, jsem si vysnila stromek ozdobený figurkami ve tvaru zvířátek. V tu chvíli mi to přišlo jako nesplnitelný scifi. Pak jsem si řekla, proč vlastně ne a pár ptáčků, rybek, medvědů a pod. jsem si na vánočních trzích zakoupila a v pokoji si udělala takovou malou demo verzi. Když jsem se doma zmínila, Radek bez váhání můj nápad podpořil. Koupili jsme středně velký umělý (nicméně dost zdařilý) stromek v OBI, světýlka a já začala vymetat trhy, Tigery a další místa a skupovala  tématické a leckdy vtipné figurky.

A i díky darům od přátel a rodiny byla naše smečka opravdu pestrá, na stromečku, který jsme ozdobili už začátkem prosince (a v pokoji nám stál až do jara) jsme měli: housenku, krokodýly, želvy, hrocha, všemožné ptactvo, medvěda ledního i hnědého, kočku, dinosaury, rybky, pavouka, psy, ježky, divočáka, mořského koníka, krávu, zebru, žirafu, berušku, lišku nebo třeba osla.

Na samotné přípravy Štědrého večera jsem měla dost času. Radek odjel víkend před ním do Polska, a tak jsem mohla byt vyzdobit k obrazu svému, a to i díky pomoci ostatním. Máma nám upekla cukroví, táta přivezl dárky a brácha s přítelkyní věnovali jmelí, které jsem umístila na lustr do kuchyně. Byt máme malý, takže úklid nezabral moc času. V pondělí ráno jsem pak na trhu nakoupila voňavé františky, které z Polska neznal, a díky kamarádovi se mi povedlo dokonce přinést do mrazáku i vykuchanýho kapra.

Nikdy jsem tomuto „trendu“ neholdovala, pohled na dusící se kapry v kádi se mi nelíbí, a to, že si na nějakýho ukážete prstem a ten týpek v gumákách do něj pak buší tak, že z nebohýho kapra lítají šupiny široko daleko, mi přijde fakt zvrácený a dost se to rozporuje s tvrzením, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Jenže Radek si život bez ryb nedovede představit, tak co bych pro něj neudělala… Ale jak říkám, měl ho jen díky kámošovi, který frontu ke smrti vystál a jednoho chudáka koupil, já zbaběle utekla…

Doma už bylo vše dobré. Omluvila jsem se zakrvácené igelitce, nalila sklenku Prosecca, dala vařit brambory na salát a jala se loupání jablek. Jestli něco můžu, tak je to štrůdl. Vše šlo podle plánu, dárečky pod stromkem naježené, byt vyvoněný, playlist s vánoční muzikou všeho druhu (aneb od Goťáka, přes Dádu až po Elvise) připavený a já už mohla jen vyhlížet svého drahého. Toho České dráhy nezklamaly, takže po asi dvou hodinách, co marně čekal v Olomouci na vlak, se naštval a jel do Ostravy, kde se mu konečně podařilo nějaký spoj do Prahy chytit. A během deváté už naštěstí klepal na dveře.

A pak přišel už ten samotný očekávaný den. Vstávali jsme poměrně brzo, protože Radek se rozhodl zajít do hypermarketu pro pár drobností a udělat ještě vánoční cibulový salát. Atmosféra byla hezká, pálili jsme vánoční vosk od Albi, pouštěli vánoční písničky a dolaďovali poslední drobnosti.

Čas rychle utekl, takže kolem čtvrté odpoledne jsme přichystali slavnostní stůl, šli se osprchovat a hezky obléci. K večeři jsme měli každý trochu cibulového a trochu bramborového salátu. Radek si obalil a v troubě upekl kapra, já zvolila veganské řízky Take it vaggie, které koupíte v Kauflandu. Před samotným usednutím ke stolu jsme zapálili andělské zvonění, bez kterého by to nebyly zkrátka pravé Vánoce, a šli lámat oplatky. To je starý katolický polský zvyk. Podle internetu se rozšířil i k nám a našim slovenským sousedům, ale přiznávám, že jsem se s ním setkala poprvé. Ulomíte kus své oplatky a popřejete něco pěkného druhému, ten ten kousek sní a to samé opakuje se svou oplatkou.

Tak jsme si přáli a pak šli jíst. Připadala jsem si jak malá, zatímco Radek si dopřával dobrou večeři a nezdráhal se si přidat, já po několika soustech už nervózně nakukovala ke stromečku. Jestli mě totiž něco na Vánocích baví, tak je to rozdávání dárků a reakce obdarovaných. A dočkala jsem se! Po chvíli jsme skutečně seděli u stromku, udělali pár fotek do alba a pak už mohli rozbalovat.

Ježíšek byl opravdu bohatý. Dostali jsme spotřebiče do domácnosti – mixér, toastovač, sušičku na nádobí, poukázky na divadlo, dobroty, svíčky, skleničky na víno. Mě dostal plameňák od juniora, poukázka na boty od Radka a nejvíc mě odrovnaly lístky do Edenu na Marpa & TroubleGang od bráchy. Na Radka čekala kožená peněženka, knížka, kterou si přál, teplá šála a pár dalších dárečků.

Rozbalování nás natolik vyčerpalo, že jsme odpadli na gauč, dali si druhou večeři, víno a málem usnuli. Ale protože jsme chtěli navštívit půlnoční mši, byl čas se probudit, upravit a vyrazit do kostela. Nejblíž máme kostel svatého Václava na Andělu. Bála jsem se, že v něm bude plno lidí, ale k našemu milému překvapení jsme si i mohli sednout. Mše byla, jak to říct, zvláštní. Čekali jsme, že si zazpíváme nějaké vánoční písně a koledy. Ty se skutečně zpívaly, ale bylo jich za celou hodinu asi pět. Místo toho jsme museli poslouchat naprosto nudné čtení z Bible, na což Radek reagoval touhou kostel opustit a nějaký cizí pán dokonce omdlel.

Statečně jsme vydrželi do konce, to jsem se dočkala alespoň Narodil se Kristus pán, a pak se prošli zpátky směrem k domovu. Bylo hezké, jak je Anděl vylidněný, všude zavládl klid. Když jsme míjeli hospodu, kde jsme se před necelým rokem poznali, ještě se uvnitř svítilo. Tak jsme se rozhodli zajít pozdravit naši milou „paní vedoucí“ a kamarády opilce. Nakonec jsme poseděli asi hodinu, pouštěla se vánoční hudba, ukazovali jsme si, co nám Ježíšek přinesl a byli rádi, že tyto Vánoce se skutečně vydařily.

Vánoční atmosféra v Plzni

Ačkoli mám Plzeň spojenou s oblíbenou povídkou od Šimka a Grossmana, nejmilejším filmem z dětství Diskopříběhem a samozřejmě dobrým dvanáctistupňovým pivem, k samotnému městu jsem si vztah nikdy bohužel nezískala. Ovšem na adventní trhy, které se nachází na Náměstí Republiky, jsem se celkem těšila, protože si je všichni kolem mě chválili.

Plzeň je statutární západočeské město. Leží na soutoku řek Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, z kterých vzniká Berounka. Žije v ní přes 170 tisíc obyvatel a je tak čtvrtým největším městem v ČR. Je známá jako průmyslové a pivovarnické město. Najdeme v ní i mnoho kulturních domů a divadel, sídlí v ní biskupství plzeňské diecéze. V roce 2015 byla společně s belgickým Monsem Evropským hlavním městem kultury.

Z Prahy jsme vyráželi celkem pozdě, když jsme nasedali do vlaku, hodiny ukazovaly téměř poledne. Pendolinem jsem měla premiéru a musím říct, že cesta byla opravu příjemná a pohodlná. Od nádraží jsme se prošli kolem divadla Josefa Kajetána Tyla a Velké synagogy. Udělali jsme pár fotek, ale jinak jsme se moc nezdržovali a zamířili přímo na vánoční trhy. Jelikož jsme se do Plzně vypravili ještě před začátkem adventu, slavnostní rozsvícení stromku bylo teprve v plánu. Ale stánky už postavené a funkční byly. Všude vonělo jídlo, svařák a i když do Štědrého dne zbýval měsíc, nějakou atmosféru to skutečně mělo.

Hned na začátku jsem musela ukojit svou úchylku na šály. V jednom stánku měli nepřeberné množství k výběru, ale jedna fialovorůžovozelená mě oslovila už na dálku, takže jsem neváhala a u sympatické dámy ji zakoupila. Stejně tak jsem neodolala u stánku německého prodejce a odnesla si polštářek s motivem bobočky paví oko. Dali jsme si svařák, bramborák, já se seznámila s místním oslem (jakože fakt íá íá íá) a ještě několikrát jsme si trh prošli. Abych byla upřímná, má očekávání byla z vyprávění a pochval, co jsem vyčetla na netu, o píď větší…

Byl by hřích nezajít v Plzni na dobrou vychlazenou dvanáctku, a tak jsme se prošli pohladit andělíčka u Katedrály svatého Bartoloměje, který dle pověry plní přání, a pak se vydali hledat nějakou sympatickou hospodu. Narazili jsme na podnik s názvem Na Parkánu. Fajn hospůdka, milá obsluha, pivo dobré. Bohužel jsme moc dlouho nepobyli, protože za hodinu byla rezervovaná soukromé společnosti, takže jsme museli odejít. Zapadli jsme tedy ještě do knajpy U Pětatřicátníků, kde se situace bohužel opakovala. V Plzni se to zkrátka soukromýma akcema hemží. I přesto se nám číšník skvěle věnoval a pivo bylo opravdu znamenité, takže tento podnik vřele doporučujeme, akorát si raději udělejte rezervaci.

Když se u našeho stolu začali slézat účastníci oslavy, jež jsme sice zaujali natolik, že nám nabízeli, ať zůstaneme, rozhodli jsme se rozloučit a vrátit se na chvíli zpět na trh, kde zrovna vystupoval Michal David. K mému zklamání to byl nějakej fejkovej… Ale i tak, po koktejlu ze svařáků a kvalitního piva, jsem se začlenila do davu místních nadšenců a zapěla si o tom, že chci žít nonstop a nesnáším loučení. Radek moje guilty pleasure dvakrát neocenil a při Máše, které není česká Dáša, jsem musela své rozvlněné boky zkrotit a vydat se davem směrem k vlakovému nádraží, kde už na nás čekal vlak, který nás odvezl zpátky domů.

Takže závěrečné hodnocení? Zatímco Radka to k Plzni táhne a často straší, že se do ní odstěhujeme, můj pohled na ni zůstává (bohužel) stejný. Pivo sice super, ale já přece jen raději to víno…

 

Překvapení na Konopišti

Tento výlet patřil k těm netradičním. Původně jsem na něj vyrazila s kamarádem Filipem. Radkovi totiž přijel brácha s rodinou, takže jsme si každý naplánovali sólo program. Nojo, jenže člověk míní, zvědavost mění. Když se Radek před rodinou zmínil, že jedu s kámošem na moc hezký zámek nedaleko Prahy, tak je to tak zaujalo, že nasedli do auta a než jsme si Filipem po procházce z Benešova v restauraci pod zámkem dopili svařák, byli u nás.

Byla jsem ze spontánního setkání lehce nervózní, protože jsem doposud poznala akorát Radkova syna a pár jeho kamarádů. Obavy byly zbytečné. Seznámení proběhlo teda trochu hekticky ve dveřích Staré myslivny (kde to bylo fajn, svařák dobrý, ale na mě moc zvířecích mrtvol), ale hned jsem tušila, že „švagr“ bude prima chlap a to ve chvíli, kdy se začal vrhat na nějakého místního pejska a strašně hezky ho drbal.

Protože se chtěli ohřát, vyrazila jsem pro lístky jen s klukama. Zámek Konopiště nabízí celkem 5 prohlídkových tras. My si koupili trasu č. 1 – salóny jižního křídla, druhá skupina pak trasu loveckou. Než čas prohlídky začal, zašli jsme si do kavárny, která je přímo na nádvoří zámku a zahřáli se dobrým poctivým svařákem. Na kavárně se nám líbily děsně tlustý stěny a celkově v ní byla hezká atmosféra.

V zámku jsem už kdysi byla, ale od té návštěvy uplynulo asi 10 let, takže jsem si z prohlídky pamatovala poskrovnu. Zámek založil kolem roku 1294 pravděpodobně pražský biskup Tobiáš z Benešova. Inspiroval se francouzskými pevnostmi. Potom, co Benešovci vymřeli, ujali se Konopiště Šernberci. V 17. – 19. století se v držení zámku vystřídala řada šlechtických rodů – Hodějovští z Hodějova, Albrecht z Valdštejna, Lobkovicové a další. V roce 1887 zámek koupil od Lobkoviců František Ferdinand d´Este, od r. 1896 následník císařského trůnu. Ten dal zámek přestavět a jeho okolí přeměnil v krajinářský park. František Ferdinand se v červnu roku 1914 zúčastnil manévrů rakouské armády v Bosně a dne 28. června 1914 se stal spolu se svou manželkou Žofií v Sarajevu obětí atentátu. Měsíc po atentátu vyhlásil František Josef I. Srbsku válku. V roce 1921 převzal Konopiště československý stát a zpřístupnil ho veřejnosti. Během druhé světové války v něm byl umístěn hlavní štáb jednotek SS. Po osvobození byl zámek opět otevřený pro veřejnost.

Prohlídka trvala zhruba hodinu, měli jsme štěstí na skvělýho průvodce, který měl lehce prořízlou pusu a možná i proto mě jeho přednes fakt bavil. Nejdřív jsme prošli chodbou, která je plná trofejí. Ferdinand byl vášnivý lovec. Uvádí se, že ulovil 274 889 zvířat. Na zámku jich můžeme vidět celkem 4055. V lovecké chodbě, kde jsme byli my, jich „jen“ 860, což je oproti celkovému počtu zlomeček. Protože nepatřím zrovna mezi fandy lovu, mnohem víc mě zaujal například německý porcelán z Míšně, který je opravdu pestrý a každý kousek byl originál, stůl vykládaný polodrahokamy nebo zelené pohárky na víno, z kterých Ferdinand skutečně popíjel. Ferdinand byl sběratel, mimo jiné nashromáždil nejvíce sošek svatého Jiří – ty můžete vidět v samostatném muzeu.

Jelikož mám raději zvířátka živá, větší radost než z trofejí jsem měla z koťátek na nádvoří, která si tam lebedila za květináčem s mámou kočkou, a pávů, kteří pobíhali v zahradě. Trochu líto mi bylo opuštěného medvěda v medvědáriu, na můj vkus tam měl málo místa a připadal mi celkově smutný.

Potom jsme se prošli parkem, který patří mezi největší a zároveň nejhezčí u nás, do Benešova. V parku najdeme zámecký rybník, růžovou zahradu, několik naučných stezek a obůrku s lesní zvěří. Na každým kroku potkáte bažanta. Park má celkem 340 hektarů a nechal ho vytvořit sám František d´Este.

V Benešově žije kolem 17 tisíc obyvatel. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1219. Jeho první osídlení bylo na místě, které se dnes nazývá Na Karlově. Tam vznikl panský dvorec, kostel a osada. Potom se centrum přesunulo výstavbou městského tržiště na dnešní Masarykovo náměstí. Na Karlově byl založen minoritský klášter. Ten vypálili Husité rok 1420, takže dnes z něj můžeme vidět jen zříceninu.

Do centra jsme přišli ve chvíli, kdy se začalo smrákat. Protože jsme měli už hlad, prošli jsme se akorát ke zřícenině kláštera a pak šli hledat podnik, kde ukojíme naše chutě. Vybrali jsme si Krčmu U Kašny. Výběr to byl dobrý, příjemná hospůdka s moc milou obsluhou. Bezmasých jídel bylo k výběru hned několik, já si objednala halušky se špenátem. Jídlo i víno bylo luxusní, dokonce měli i chedarové uhlíky, které si dáváme občas u nás v hospůdce. Bohužel, čas pádí, čas letí, a protože nás všechny tři čekalo pracovní pondělí, vydali jsme se směrem k nádraží a vláčkem přijeli kolem osmé do Prahy.

Na Konopiště bychom se rádi vrátili, zámek je to opravdu pěkný a je plný zajímavých exponátů, takže bychom si chtěli projít i zbývající 4 trasy a navštívit muzeum svatého Jiří. Snad se nám to co nejdřív povede a vy, pokud jste tam ještě nebyli, určitě návštěvu zvažte.