Archiv autora: K.
Kdo si hraje nezlobí – aneb Ocelové figuríny & Království železnic
Člověku je tolik, na kolik se cítí. A my si občas připadáme, jak malé děti. Takže jsem tak nějak tušila, že program pro Radka a jeho syna, který jsem na jedno lednové odpoledne, kdy byl junior v rámci svých jarních prázdnin v Praze, připravila, padne na úrodnou půdu a užijeme si ho všichni tři.
Den jsme odstartovali v Andělské cukrárně na Smíchově. Mnou už v minulosti odzkoušený podnik má příjemnou atmosféru, na zdech visí vždy nějaké pěkné obrázky/fotky. Dělají tu výborný palačinky a super kafe. I ostatní věci – od slaných paniny až po sladké dortíky – vypadají lákavě. Pro malý sviště je tu i oddělená místnůstka s dětským koutkem. Já byla po snídani, takže jsem si objednala jen latté, kluci si dali zmrzlinu.

Když jsme se dostatečně namlsali a měli zaplaceno, vyrazili jsme dále. Naše kroky vedli k nábřeží Vltavy. Podél něho jsme došli až na most Legií, který jsme přešli a pokračovali k našemu prvnímu cíli. Tím bylo muzeum ocelových figurín. Reklamu na tuto galerii jsem potkávala už nějakej pátek na internetu. Stránka Slevomat asi vytušila, že jsem dobrá cílovka, a před Vánoci mi odkaz na zlevněné vstupné sypala do mejlu jak divá. Tak jsem podlehla…
Galerie má celkem 4 pobočky. Dvě z nich můžete navštívit ve Varšavě, jedna se nachází v Berlíně a ta čtvrtá u nás v Praze v dolní části Václavského náměstí. Celý projekt začal na šrotišti v obci Pruzsków u Varšavy (aneb tahej Poláky na jejich výstavu do Prahy, hehe). Mariusz Jose Olejnik se rozhodl využít šrot, který je k dispozici všude kolem nás a proměnit ho v dílo. Svým nápadem se mu povedlo nakazit nejlepší řemeslníky z celého světa, takže v dnešní době mezinárodní tým tvůrců tvoří více než 120 lidí.
Nápady na samotné plastiky navrhoval nejenom tým, ale i sami návštěvníci galerií. Pokud tedy máte i vy nápad na nové exponáty (ze světa filmu, pohádek, literatury, historie…) můžete se o něj podělit na: biuro@galeriafigurstalowych.pl
První exponáty uvidíte už při vstupu do budovy. Tam se nás také ujal sympatický „uvaděč“, kterému jsme ukázali lístky, dal nám instrukce a dobrodružství číslo jedna mohlo začít. Nejprve jsme si dali bundy do šatny, aby nám ničemu nebránily, a pak už jsme se mohli bezostyšně vrhnout na vystavená díla. Protože – to je na celé akci to nejlepší – na vše můžete sahat, lézt, sedat, zkrátka do syta si vyhrát! V přízemí se nachází dopravní prostředky – od závodních luxusních kár až po hamry nebo motorky. To celé doprovází roboti, můžete si sednout na trůn a nebo si „zatancovat“ se Sněhurkou.

V patře pak uvidíte nespočet pohádkových postav – Mickey mouse, Pata a Mata, Shreka s celou rodinkou, zástup barevných Mimoňů, dinosaury nebo Tazmánského čerta. Setkáte se s postavami Hvězdných válek a Avataru, superhrdinami – Batmanem, Supermanem… Zatímco děti řádí po areálů, můžete si přečíst i seriózní text o recyklaci oceli, nebo si dát kafe v kavárničce, kde je možno si pořídit i suvenýr na památku. My si třeba odnesli pexeso, které je z recyklovaného papíru. Při odchodu se pak můžete kreativně vyžít – u malého stolku jsou k dispozici papíry a pastelky na vymalování toho, co vás na výstavě nejvíc zaujalo, popř. co byste na ní rádi viděli příště. Obrázek při odchodu můžete nalepit ke schodišti a tak se stane součástí galerie navždy.
Celý projekt se mi moc líbil už jenom proto, že jeho hlavním poselstvím je recyklace, která je velmi důležitá pro životní prostředí, protože v některých zemí se ročně vyprodukuje zhruba 100 miliónů tun oceli. Očividně si výstavu užívali všechny věkové kategorie, exponáty byly opravdu velmi pěkně udělané, navíc i pečlivě opracované, takže nehrozilo, že byste se o něco poranili. U východu si můžete nějakou ocelovou miniaturu koupit a odnést na památku domů.

Poté, co jsme si vyzvedli bundy, následoval přesun tramvají na Anděl. Tam jsme si zašli na oběd do restaurace Cyril´s pub. Celkem příjemná restaurace, s dobrým pivem a milou obsluhou. Dala jsem si houbové rizoto a kluci smažený sýr. Chvíli jsme poseděli, abychom načerpali síly na druhou část programu. Tou byla návštěva Království železnic.
Kolejiště, které se zde nacházejí, jsou bezkonkurenčně největší atrakcí celé expozice. První ochutnávka je v prodejně vstupenek, kam můžete nahlédnout z ulice. V prvním podlaží se pak nachází další 3 velká kolejiště. V druhém podlaží vás čeká s 460 metry čtverečních největší modelové kolejiště ve střední Evropě. V něm můžete vidět různé známě památky a části České republiky.
Přátelé, celá výstava je naprostá bomba. Areál se pravidelně halí do tmy, kdy celý model začne žít nočním životem. Po noci následuje rozednění a denní světlo a takto stále dokola. Procházíte kolem jednotlivých úseků železnice, děti si mohou vylézt na zvýšený ochoz, aby lépe viděly. Kdyby člověk na místě strávil celý den, bylo by to málo. Vše je propracované do sebemenších detailů, setkáte se s demonstrací, koncertem, trampy, ženami, které se opalují nahoře bez, zvířaty, opilci, dělníky… Na každém kroku je tlačítko, po jehož stisknutí dostanete kde co do pohybu – můžete nechat vzlétnout vrtulník nebo vyzvete cestující metra, aby svůj nástup a výstup ukončili a celý vlak poslat do tunelu.
Další vytíženou částí jsou bezpochyby funkční simulátory. Můžete tak zasednout jako řidič tramvaje, autobusu či vlaku. Kromě ovládání dveří, troubení apod., se vám navíc na předním skle promítá reálná zvolená trasa. Takže jsme si zajezdili tramvají po Praze – nechybělo ani zběsilé zvonění na cestující, které vám zvesela skákají pod vůz, ale i vlakem zasněženou krajinou v oblasti, kde máme chatu a tudíž nám je trasa dobře známá.
Dále se můžete těšit na výstavu hraček – jako jsou například Igráčci nebo autodráhy, holčičí pokojíčky. Děti si můžou vyhrát v dětském koutku, kde je pro ně připraveno plno zábavných, ale poučných věcí. Pokud budete mít hlad nebo žížu, na místě je několik automatů, kde si můžete koupit pití, kafčo nebo něco na zub. Vše je dobře prostorné, takže i když nás bylo uvnitř několik, s nikým jsme se pod nohy nepletli a mohli si dosyta užít všechny atrakce.

Výstavy se nám líbily obě, takže pokud máte hravou duši nebo nějakého prcka k dispozici, určitě neuděláte s návštěvou chybu. Do království železnic se plánujeme vrátit i sami, protože nám při tom množství určitě uteklo spousty promakaných detailů v kolejištích. A vůbec, kdo si hraje nezlobí, ne?
Chráněno: Prázdniny začínají
Chráněno: Kde to vázne, méněžere?
Chráněno: Nezastavíš
Chráněno: Spoiler
Chráněno: Týden 1. a 2. (2020)
Na hradě je ženská! – Karlštejn a Beroun
Karlštejn je od Prahy co by kamenem dohodil, a protože je samozřejmě součástí naší stírací cestovatelské mapy, byl pro další a zároveň druhý výlet roku 2020 jasnou volbou. Lehce před 10. hodinou dopolední jsme už seděli ve vláčku a frčeli vstříc novým poznatkům.
I přesto, že jeho interiér třeba oproti Konopišti působí holým dojmem, považuji tento hrad za jeden z nejhezčích v ČR a nebránila jsem se ani opakované návštěvě. Karlštejn byl založen roku 1348. Český král a římský císař Karel IV. ho vybudoval za účelem uložení královských pokladů – sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Už v roce 1355 pobýval na hradě osobně, aby dohlížel na dostavbu a výzdobu. Stavba byla dokončena v roce 1365, kdy byla vysvěcena kaple sv. Kříže ve Velké věži.
Cestra trvá opravdu chvíli, takže po půl 11 jsme už vylézali z vlaku. I přesto, že bylo v polovině zimy, turistů se zájmem o prohlídku jsme potkali dostatek. Od nádraží musíte jít zhruba 2 kilometry. Přejdete po mostě přes řeku Berounku a pak vystoupáte kopec až k samotnému hradu. Vesnička pod Karlštejnem je opravdu kouzelná, všude jsou malé domečky, taky se v ní nachází plno různých obchůdků – od (ne)vkusných suvenýrů, přes antikvariáty až po obchody se sklem nebo bižuterií. Nechybí samozřejmě ani informace, kde si můžete zakoupit pohlednice a další turistické sběratelské předměty a dojít si na WC. U nich se nachází taky mechanický domek, kam když vhodíte desetikorunu, figury v něm obživnou a začne krátké představení. Pár metrů pod hradem můžete navštívit dokonce muzeum voskových figurín. Kromě všeho se nabízí samozřejmě i možnost občerstvení, na každém kroku je nějaká restaurace nebo okénko s rychlovkama.

Hrad nabízí celkem 3 okruhy v několika jazycích. Jelikož jsme ho navštívili mimo sezónu, byl otevřený pouze okruh č. 1 – soukromé a reprezentační prostory císaře Karla IV. Ten zahrnuje interiéry dvou pater císařského paláce a spodních podlaží Mariánské věže s vybavením z 14.-19. století. Na trase můžete vidět například modely hradu, staré truhly a skříně, sochu svaté Kateřiny, dobové oděvy a nebo repliku Svatováclavské koruny.
Prohlídka se nám líbila, já tedy už okruh absolvovala už podruhé, ale pro Radka to byla premiéra. A kromě historických předmětů ho zaujalo zejména to, že díky manželství Karla IV. s Annou Svídnickou nejsme první českopolský pár… Poté, co zhruba hodinová prohlídka skončila, zašli jsme se podívat ještě do hodinové věže, kde se nachází obchůdek s kameny apod. a zvon Kateřina.

Protože počasí nám zrovna nepřálo – bylo pošmourno a v kopcích zima, rozhodli jsme se pro přesun do města Beroun, které je vzdálené jenom 10 minut vlakem. Beroun je město ve Středočeském kraji, které leží na soutoku řek Berounky a Litavky. Žije v něm kolem 20 tisíc obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1265, kdy Přemysl Otakar II. vydal listinu pro ostrovský klášter. Rozkvět města přinesla doba Karla IV., kdy dochází k rozšiřování řemesel – místní obyvatelé byli proslavení soukeníci, sladovníci, hrnčíři, vinaři… Zejména hrnčířská tradice se v Berouně uchovává dodnes – a to zejména díky Muzeum berounské keramiky a trhům, které se pořádají pravidelně na jaře a na podzim. V Berouně byla v roce 1992 vyhlášená městská památková zóna a v 2009 se stal Historickým městem.
Od nádraží jsme se prošli přímo na Husovo náměstí, kterému dominuje kostel svatého Jakuba. Tato barokní stavba na gotických základech je nejvýznamnější kostel ve městě a je kulturní památkou ČR. Byl postaven ve 13. století současně s městem. Jelikož už byla pokročilejší odpolední hodina, dostali jsme hlad. Vybrali jsme si restauraci Český dvůr, která se nachází na náměstí. Žel, jejich menu bylo dost skromné a jediné bezmasé jídlo vyprodané. Paní byla milá a nabídla se, že se nám poptá v kuchyni, zda by kuchař neobalil alespoň sýr, ale to nebylo zrovna to, na co jsme měli chuť, tak jsme si vypili jeden nealkoholický pomelo birell a šli o dům dál. Následovalo chvilkové zoufalé hledání, kde se tedy najíme. Nakonec jsme skočili v Pizzerii Carino, kde byl problém spíše opačný, protože jídel bylo k výběr hodně a několik z nich vypadalo opravdu lákavě. Ale pizza je zkrátka pizza. A pak jsme se, s přecpanými břichy, přesunuli zpátky na nádraží, vyčkali vlaku a ukončili tak další vydařený výlet.

První výlet roku 2020 – Poděbrady
Když jsem ještě pracovala v prodejně s papírenským zbožím, měli jsme v sortimentu stírací cestovatelské mapy České republiky. Tehdy jsem si ji koupila. Dlouho ležela netknutá v koutě, ale teď jsme za ni rádi, protože v ní často hledáme inspiraci, kam se vypravit. A za první výlet roku letošního jsme vybrali městečko nedaleko Prahy – Poděbrady.
Poděbrady jsou lázeňské město, které se nachází ve Středočeském kraji. Žije v něm kolem 14 tisíc obyvatel. V letech 1262-1268 zde král Přemysl Otakar II. nechal vybudovat kamenný hrad, který byl postupem času přestavěn na poděbradský zámek. K velkému rozkvětu poděbradského panství došlo za pánů z Kunštátů. Nejznámější představitel tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad. V roce 1905 byl na nádvoří zámku navrtán minerální pramen a díky tomu se z města staly známé lázně, které se specializují hlavně na léčbu srdce a oběhového ústrojí.
Na místo jsme vláčkem dojeli kolem druhé odpoledne. Radek se strachoval, že jedeme pozdě, ale vzhledem k tomu, že zámek byl bohužel zavřený a městečko je spíš menší, bylo to tak akorát. K němu jsme od nádraží prošli lázeňskou kolonádou, která působila trošku smutným dojmem. Já už jednou Poděbrady navštívila, v období konce školního roku a sluníčko a udržované záhony opravdu udělají své. Atmosféra byla celkově poměrně ponurá, protože potom, co jsme došli na náměstí, začalo vytrvale poprchávat.
Jiřího náměstí je hlavní náměstí Poděbrad a vzniklo v 15. století. Nachází se v něm několik zajímavých kulturních památek – Občanská záložna, Stará radnice, Mariánský sloup nebo pomník samotného Jiřího z Poděbrad. Od roku 1992 je náměstí součástí městské památkové zóny. Přímo z něj pak můžete jít do samotného zámku, ve kterém se nachází muzeum a Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů Karlovy univerzity. Mě nejvíc zaujala malovaná srdce na nádvoří. O celém projektu se můžete dočíst zde.

Jelikož nám počasí opravdu nepřálo a vítr a déšť sílil, šli jsme hledat místo, kde se naobědváme. Zvolili jsme pizzerii Severino. Celkem příjemná restaurace. Moc lidí tam zrovna nebylo, takže jsme měli možnost v klidu posedět a poslechnout české fláky, které hrály z rádia. Objednali jsme si pivo a pizzu. Ta byla naprosto mega, takže jsme stěží snědli každý půlku. Zbytek nám servírka ochotně zabalila do alobalu, abychom nemuseli po městě chodit s krabicí, takže jsme pak měli do vlaku alespoň večeři.
Zaplatili jsme a vydali se na další pouť. Prošli jsme kolem pomníku Purkyně, kde jsme si udělali krátkou přestávku, a pak se vrátili zpět na náměstí, kde byl ještě rozsvícený vánoční stromek. Poněvadž bylo ale pořád ošklivo, déšť neustával a nám byla zima, zamířili jsme na kolonádu, že si někde dáme ještě skleničku něčeho dobrého. Vybrali jsme si kavárnu Viola. Výběr to nebyl zrovna šťastný, prostředí bylo celkem pěkné, ale aby obsluha nevěděla, co znamená suší víno, s tím jsem se ještě nesetkala. Radek si objednal pivo, sklenička byla celá obalená bublinkami, takže sem se rozhodně už nepodíváme.
Reputaci místního pohostinství vylepšil Náš hostinec, kde jsme se setkali s velice příjemným prostředím. Obsluha byla profesionální a usadila nás i přesto, že jsme chtěli stůl jen na krátkou chvíli, než nám pojede vlak. Číšníci zde ví, jaké víno doporučit a ani s pivem nebyl sebemenší problém. Takže za nás velké doporučení, jen tam bylo hodně plno, takže není od věci si udělat rezervaci.
Tento výlet považujeme i přes nehezké počasí za vydařený a myslím si, že jsme v Poděbradech nebyli naposledy. Jen příště vyrazíme v sezónně, abychom viděli žijící kolonádu a mohli navštívit muzeum v zámku.

