Archiv autora: K.
Všechny ty domy tam chceme! – aneb krása Teplic
To máte občas nějaké město o kterém víte že existuje. Víte o něm sem tam i nějaký drb, jakože je třeba plný muslimů, ale nikdy jste se o něj nějak víc nezajímali. Trochu jsem nechápala, proč Radek vybral na další cestu zrovna Teplice v Čechách, ale velmi krátce po vystoupení z vlaku jsem pochopila…
Teplice jsou severočeským lázeňským statutárním městem v Ústeckém kraji. Jejich dominantou je Doubravská hora, která je vidět z dálky. Žije v nich kolem 50 tisíc obyvatel a jsou známe díky lázním a také fotbalovému klubu FK Teplice. Do druhé světové války měly tak vysokou kulturní úroveň a krásnou architekturu, že si vysloužily přezdívku Malá Paříž.
Výlet do Teplic připadl na sváteční říjnové pondělí. O víkendu jsme byli pouze na procházce v Praze, protože v putyce, kde jsme se poznali, byl večer velký koncerto-mejdan. Takže nám to výletování trochu chybělo. Nepočítali jsme díky státnímu svátku v kombinaci s pondělím, že by byly nějaké památky a turistické atrakce otevřené, ale nakonec nás čekalo milé překvapení.
Sranda začala už v Praze na Hlavním nádraží. Obezřetně si vždy kupujeme lístky včetně místenky v aplikaci Českých drah dopředu. A občas se stane, že musíme nějaké lidi z našich míst slušně vykázat. Vždy to bylo bez problémů. Tentokrát na našich místech seděla starší dáma a před ní seděl její syn, který dle pozdějších projevů měl IQ tak 50. Slušně jsme madam poprosili, aby si přesedla. Naštvala se, že sedí u zásuvky a teď nebude mít kam si píchnout mobil a věnovat se jakési hře. Vypadala, že nám snad i jednu vrazí a velice neochotně se začala sbírat a pravila, že má celou cestu teď úplně zkaženou! Přitom vlak byl poloprázdný… Aby toho nebylo málo, její synáček zjistil, že kvůli cigáru zapomněl na nádraží koupit lístky. Takže půlku cesty spekulovali, jestli budou platit průvodčímu přirážku a pak nasraně přepočítávali, co by za ušetřený peníze pořídili… Měli kliku, průvodčí byl hodnej a žádnou přirážku jim nepočítal. Pak se nějak domákli, kde vystupujeme, načež to synáček musel několikrát matce velice „diskrétně“ sdělit a tím ji uchlácholit, že ty zlý, zlýýýýý lidi! brzo vypadnou a bude si moci sednout zpátky na „svoje“ místo.
Ten den bylo opravdu krásně. Teplo, sluníčko. Když tak o tom přemýšlím, pokud podzim probíhá takto, je to asi moje nejoblíbenější období. Na našich výletech mě baví, že si často nedáváme žádné konkrétní cíle. Takže prostě jdeme rovnou za nosem a těšíme se, co na těch toulkách objevíme. Jako první jsme objevili malou sámošku, tak jsme si koupili rohlíky a něco k tomu a na lavičce posvačili. Také jsme koupili moc pěkné pohledy, takže když byla vhodná příležitost (aneb vhodná fasáda) vypsali jsme je a hodili do schránky. Pohledy posíláme rádi a celkem pravidelně.
Jestli mě něco poslední dobou baví, tak jsou to fasády domů. Často chodím i po Praze a čučím do výšky a pokaždý něco objevím. A to i v místech, kde člověk prošel už tisíckrát. Je príma se zastavit a zkoumat co na starých domech je za motivy a nutno zmínit, že kolikrát jsou to hotová umělecká díla! A Teplice jsou na tohle skutečně bohaté. Každý domeček je jiný, každý je krásný a drtivá většina je udržovaná a opravená. Tam, kde náhodou fasáda měla už něco za sebou, bylo lešení a očividně se na něm makalo.

První zastávku jsme absolvovali v botanické zahradě, která k našemu milému zjištění byla otevřená. V Ústeckém kraji je to jediná botanická zahrada. Byla založena v roce 2002 na ploše, která pro zahradnické účely byla využívána už předtím. Najdete v ní skleníky i venkovní prostor. Kromě všemožných rostlin, o kterých běžný smrtelník nemá ani páru, se můžete těšit i na voliéru s ptáčkama, akvária s rybkama a trnuchama, nebo jezero, ve kterém si lebedí vodní želvy.

V zahradě bylo krásně. Hlavně klid, protože jsme byli jedinými návštěvníky. Kytky nejsou moje silná parketa, zahubím i kaktus a navíc jsem alergik, takže ve větší míře mi spouští rýmu, ale tady to bylo moc fajn. Můžete se tam i posadit na lavičku a relaxovat, což se nám moc líbilo. Pěkně udělaná byla i venkovní část, člověk si tam připadal jak v nějakém malovaném obrazu.

Protože jsme občas trošku dětinský, vypravili jsme se do Pohádkového lesa. Krom toho, že je od něj fakt boží výhled do okolí, najdete v něm 11 pohádkových postaviček, které jsou vyrobeny ze dřeva. Pro děti je navíc u každé sochy připravená hádanka. Pak jsme sešli zpátky do civilizace, ve vietnamském obchůdku koupili stylové lázeňské oplatky a na chvíli se posadili v parku na lavičku. Poté jsme prošli kolem sochy ležícího koně, která je před kostelem svaté Alžběty. Ten byl bohužel zavřený, takže jsme si ho prohlédli jen z venku.

Stylové místo, které stojí za povšimnutí, je rozhodně Bartholomeus GALLERY CAFÉ. Jedná se o krásnou kavárnu a galerii v prostorách bývalého protestanského kostela svatého Bartholoměje, který se nachází uprostřed města. Z terasy můžete koukat na Krušné hory. Uvnitř se pak nachází zajímavé výstavy, do kterých je vstup zdarma. Můžete si s sebou vzít dokonce i pejska a je možnost bezbariérového přístupu. My jen zvědavě nakoukli dovnitř, protože koncem října bylo v kostele poměrně chladno, takže jsme si kávu nedali, ale příště to určitě napravíme.
Dál jsme pokračovali k budově, která působila jako zámek. Jaké bylo překvapení, že tento skvost slouží studentům obchodní akademie jako škola! Pak jsme prošli krásnou lázeňskou kolonádou, kde už jsme narazili na další turisty/místní domorodce. Většinou to byly rodiny s dětma a v ruce si nesli teplé lázeňské oplatky, které jste si v několika krámcích mohli za celkem nízkou cenu koupit. My je neochutnali, ale voněly luxusně. Naše cesta vedla kolem Beethovenova domu. Kdyby člověk nemusel druhý den do práce, tak by se tam snad i ubytoval… A vyšli jsme na Zámecké náměstí. Zámek momentálně procházel rekonstrukcí (my na to máme opravdu štěstí) a protože už byla pokročilá odpolední hodina, rozhodli jsme se, že poobědváme.
Vybrali jsme si restauraci U Zámku a protože bylo ještě furt pěkně, sedli jsme si ven. Servírka byla moc milá, objednala jsem si Aperolek a pečenou brokolici se sýrem a brambory. Radek si dal pivo, polívku a obalovaný hermelín. Měli jsme krásnej výhled na Sloup Nejsvětější trojice, který byl po setmění moc hezky osvícený. Po jídle jsme se už přesunuli do tepla, já vyměnila Aperol za víno a chvíli jsme poseděli. Paní servírka byla pořád moc milá, víno opravdu luxusní a ceny lidové. Takže za nás této restauraci 3x ano!
Nedalo se ale nic dělat, den se chýlil ke konci a nám za nedlouho jel vlak. Zaplatili jsme, rozloučili se a vydali se na nádraží. Pravda, to jediné je takové ošumtělé a zasloužilo by si opravu. Vzhledem ale k tomu, jak vypadá zbytek města, věřím, že na to brzo dojde.
Tento výlet patřil určitě mezi ty nejpovedenějších a rádi bychom se do Teplic zas někdy vrátili. Mají to tam moc pěkné, lidi příjemní, teroristi se před náma asi schovali (haha) a užili jsme si tam moc pohodové odpoledne.

Chráněno: Dovolila jsem si dovolenou
Procházka Hvězdou
Obora Hvězda je moje oblíbené místo už od dětství. Jako malá jsem ji ve svých fantazií vlastnila, postavila jsem si tam velkou vilu s ještě větším bazénem, do toho umístila delfína a brázdila lesy na koni, zatímco majetek mi hlídal statný tygr. Nic z toho se žel nesplnilo, ale na procházky se tam ráda vracím dodnes.
Oboru Hvězda založil roku 1534 císař Ferdinand I. Ten území odkoupil od nedalekého Břevnovského kláštera. V 16. století v ní byl vystavěn letohrádek. Od svého vzniku obora sloužila hlavně jako královská honitba, ale sloužila i ke slavnostním příležitostem, jako byly třeba korunovace. Do historie obory významně zasáhla třicetiletá válka s bitvou na Bílé hoře, vpád Švédů v 17. století a v 18. století vpád francouzských a pruských vojsk, která v oboře vykácela většinu stromů. Koncem 18. století se v ní zase stromy sázet začaly – hlavně dub, buk a habr. Honitba se už do obory nevrátila a od roku 1847 je opět přístupná veřejnosti.

Hvězda se nachází na Praze 6 a máte celkem dost možností, jak se do ní dostat. Můžete z Liboce, Petřin, Vypichu, Bílé Hory… My zvolili vstup hlavním vchodem, takže jsme autobusem přijeli na zastávku Vypich. Poté jsme přešli celou velkou pláň, která je super místem pro pejskaře, na podzim tam hodně lidí chodí pouštět draky a v zimě vám tam dokonce udělají plácek s umělým sněhem a můžete běžkovat. Hojně se tu pořádají i různé kulturní a historické akce – rekonstrukce bitvy na Bílé Hoře nebo třeba koncerty kapely Kabát.
Chvíli jsme šli po hlavní cestě, která vede přímo k letohrádku. Doporučuju si někdy udělat noční procházku, je opravdu kouzelný jít temným lesem a před sebou vidět tu krásnou osvětlenou budovu. A kdyby náhodou ještě někdy napadl sníh, to máte pak jak v pohádce!

Tentokrát ale sníh ani tma nebyla, naopak, babí léto jak má být, takže jsme zhruba v polovině hupsli do lesů po naší levici a šli hledat kopřivy a další bylinky. Překvapivě jsme nepotkávali moc lidí, takže jsme si užívali ticho a klid. Stromy byly navíc už krásně zbarvené podzimem. Netrvalo to dlouho a narazili jsme na první kopřivy. Nebylo jich tu teda tolik, jako na Cibulce, ale i tak jsme byli vcelku úspěšní a domů se nevraceli s prázdnou.
Došli jsme až k první štole, u které se nachází pramen Nad Světličkou. Další zajímavost po cestě byl Studniční domek Světlička a významný buk. Poté jsme se vydali podél zdi. To byla cesta do kopce, ale statečně jsme ji zvládli. Dokonce se nám povedlo najít i několik hřibů! Nebylo jich moc, ale na smaženici k večeři to bohatě stačilo.
Protože bylo hezky, poslední zastávku jsme si udělali v restauraci U Holečků. Ta se nachází u výlezu směrem Petřiny. Bohužel nám teda jídlo moc nejelo, výběr bezmasých pokrmů byl bídný, tak jsme si zvolil smažák a nic moc. Jinak ale restauraci ráda doporučím, protože pivo a víno mají dobré a většinou jsem byla spokojená i s přístupem obsluhy.
Ve Hvězdě je to zkrátka príma. Tak tam taky vyražte, třeba se někdy potkáme!

Chráněno: Samý blesky a hromy
Chráněno: Zpátky do reality
Chráněno: Jdeme do sezóny
Na kopřivy na Cibulku
Protože oba trpíme nepříjemnými alergiemi a dýchacími obtížemi, a zároveň máme blízko k přírodě, rozhodli jsme se začít se pozvolna věnovat sběru bylinek. Kopřiva dvoudomá, která je snadno dostupná a podle strýčka Gůgla dobrá snad na všechno, se tedy nabízela jako první adept na sbírání a následné sušení. A protože jsem odjakživa chtěla navštívit Lesy Cibulka, rozhodli jsme se vypravit právě tam.

Lesy Cibulka se nachází v Košířích na Praze 5, mají rozlohu přes 66 hektarů a jsou součástí bývalé usedlosti Cibulka, která svůj název získala podle rodu Cibulovských z Veleslavína, kteří v 15. století vlastnili místní vinice. V roce 1815 zakoupil usedlost pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein, který dal v letech 1817–1826 celý areál upravit do podoby anglického parku. Po smrti svého zakladatele získala Cibulka nové majitele, kteří se o ni ale nestarali, a tak se dostala do tak špatného stavu, že musela být uzavřena. Ve 20. letech 20. století odkoupila lesopark za 1 milion korun od tehdejšího majitele J. Hyrouse obec pražská a od roku 2000 je pak celý park obnovován.
Naši procházku jsme začali od autobusové zastávky U Lesíka (můžete ale využít i tramvajovou zastávku Poštovka, která se nachází přímo pod lesem). Hned na začátku lesa jsme narazili na slepýše, který z nás byl výrazně méně nadšený jak my z něho a dal se na rychlý útěk. Protože to byl jeden z posledních opravdu teplých dní před podzimem, všude bylo lidí jak na Václaváku. Nedlouho po vstupu jsme narazili na první místo, kde kopřivy rostly a sběr mohl začít. (Je doporučováno sbírat spíše mladé kopřivy hned z jara, ale ani tyto podzimní nebyly úplně marné.)

Protože v lese je hodně zajímavostí, které jsem, ačkoli jsem od něj bydlela jen pár minut tramvají, znala pouze z fotek a dokumentů, byla jsem přilepená očima na mapě a cítila odhodlání všechny objevit. Brzy nato jsme stanuli před prvním místem – a to Poustevnou. Jedná se o malou kamennou stavbu, která je považována ještě společně s umělou zříceninou za nejzachovalejší část celého parku. Byla vytvořená jako přesná kopie stavby, která se nachází v saském Meinigenu. Poustevna od začátku sloužila jako atrakce pro návštěvníky. Byly v ní dvě dřevěné mechanické loutky, které vytvořila dílna Václava Nedomy.
Poté jsme se vypravili směrem k jezírku Pod Dianou, které bylo v červnu roku 2006 opravené a celkově prošlo kompletní rekonstrukcí. Byla v něm vystavena nová hráze, přeliv i stavidlo, dostalo oválný tvar a je opevněné kamennou dlažbou. U něj se pak nachází socha bohyně lovu Diany.

Další turistickou atrakcí je bezpochyby kamenná rozhledna z roku 1820. Je 13 metrů vysoká a na její vrchol se dostanete po 76 schodech. Byla opravena až v roce 2014 a je z ní výhled na Motol, sídliště Řepy a Kotlářku. Výhled je skutečně pěkný, horší je, že nevidíte při chůzi za roh a celé schodiště je dost úzké. Takže se mi nevyhlo při cestě dolů tulení s podobně prostorově výraznou dámou, jako jsem já, ale všechny tři (já, dáma i rozhledna) jsme tento manévr přežily naštěstí bez úhony.

Když jsme se patřičně pokochali, mohli jsme pokračovat kolem party malířů dál až k samotné usedlosti Cibulka, která má bohatou historii, před pár lety byla obsazená squatery a v současné době je podle všeho na prodej. Takže pokud máte 160 miliónů korun navíc, můžete si tuto chátrající budovu z roku 1817 koupit. Kousek od ní se nachází Čínský pavilon, který byl zrovna schovaný za lešením a dle všeho je od roku 2020 rekonstrukce hotová. Poslední zastávka byla u sochy svatého Jana Nepomuckého.

Tato procházka byla moc fajn, babí léto jak má být. Kopřivy jsme natrhali, mně zapózovala babočka admirál a zlatohlávek.
