Tento výlet patřil k těm netradičním. Původně jsem na něj vyrazila s kamarádem Filipem. Radkovi totiž přijel brácha s rodinou, takže jsme si každý naplánovali sólo program. Nojo, jenže člověk míní, zvědavost mění. Když se Radek před rodinou zmínil, že jedu s kámošem na moc hezký zámek nedaleko Prahy, tak je to tak zaujalo, že nasedli do auta a než jsme si Filipem po procházce z Benešova v restauraci pod zámkem dopili svařák, byli u nás.

Byla jsem ze spontánního setkání lehce nervózní, protože jsem doposud poznala akorát Radkova syna a pár jeho kamarádů. Obavy byly zbytečné. Seznámení proběhlo teda trochu hekticky ve dveřích Staré myslivny (kde to bylo fajn, svařák dobrý, ale na mě moc zvířecích mrtvol), ale hned jsem tušila, že „švagr“ bude prima chlap a to ve chvíli, kdy se začal vrhat na nějakého místního pejska a strašně hezky ho drbal.

Protože se chtěli ohřát, vyrazila jsem pro lístky jen s klukama. Zámek Konopiště nabízí celkem 5 prohlídkových tras. My si koupili trasu č. 1 – salóny jižního křídla, druhá skupina pak trasu loveckou. Než čas prohlídky začal, zašli jsme si do kavárny, která je přímo na nádvoří zámku a zahřáli se dobrým poctivým svařákem. Na kavárně se nám líbily děsně tlustý stěny a celkově v ní byla hezká atmosféra.

V zámku jsem už kdysi byla, ale od té návštěvy uplynulo asi 10 let, takže jsem si z prohlídky pamatovala poskrovnu. Zámek založil kolem roku 1294 pravděpodobně pražský biskup Tobiáš z Benešova. Inspiroval se francouzskými pevnostmi. Potom, co Benešovci vymřeli, ujali se Konopiště Šernberci. V 17. – 19. století se v držení zámku vystřídala řada šlechtických rodů – Hodějovští z Hodějova, Albrecht z Valdštejna, Lobkovicové a další. V roce 1887 zámek koupil od Lobkoviců František Ferdinand d´Este, od r. 1896 následník císařského trůnu. Ten dal zámek přestavět a jeho okolí přeměnil v krajinářský park. František Ferdinand se v červnu roku 1914 zúčastnil manévrů rakouské armády v Bosně a dne 28. června 1914 se stal spolu se svou manželkou Žofií v Sarajevu obětí atentátu. Měsíc po atentátu vyhlásil František Josef I. Srbsku válku. V roce 1921 převzal Konopiště československý stát a zpřístupnil ho veřejnosti. Během druhé světové války v něm byl umístěn hlavní štáb jednotek SS. Po osvobození byl zámek opět otevřený pro veřejnost.

Prohlídka trvala zhruba hodinu, měli jsme štěstí na skvělýho průvodce, který měl lehce prořízlou pusu a možná i proto mě jeho přednes fakt bavil. Nejdřív jsme prošli chodbou, která je plná trofejí. Ferdinand byl vášnivý lovec. Uvádí se, že ulovil 274 889 zvířat. Na zámku jich můžeme vidět celkem 4055. V lovecké chodbě, kde jsme byli my, jich „jen“ 860, což je oproti celkovému počtu zlomeček. Protože nepatřím zrovna mezi fandy lovu, mnohem víc mě zaujal například německý porcelán z Míšně, který je opravdu pestrý a každý kousek byl originál, stůl vykládaný polodrahokamy nebo zelené pohárky na víno, z kterých Ferdinand skutečně popíjel. Ferdinand byl sběratel, mimo jiné nashromáždil nejvíce sošek svatého Jiří – ty můžete vidět v samostatném muzeu.

Jelikož mám raději zvířátka živá, větší radost než z trofejí jsem měla z koťátek na nádvoří, která si tam lebedila za květináčem s mámou kočkou, a pávů, kteří pobíhali v zahradě. Trochu líto mi bylo opuštěného medvěda v medvědáriu, na můj vkus tam měl málo místa a připadal mi celkově smutný.

Potom jsme se prošli parkem, který patří mezi největší a zároveň nejhezčí u nás, do Benešova. V parku najdeme zámecký rybník, růžovou zahradu, několik naučných stezek a obůrku s lesní zvěří. Na každým kroku potkáte bažanta. Park má celkem 340 hektarů a nechal ho vytvořit sám František d´Este.

V Benešově žije kolem 17 tisíc obyvatel. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1219. Jeho první osídlení bylo na místě, které se dnes nazývá Na Karlově. Tam vznikl panský dvorec, kostel a osada. Potom se centrum přesunulo výstavbou městského tržiště na dnešní Masarykovo náměstí. Na Karlově byl založen minoritský klášter. Ten vypálili Husité rok 1420, takže dnes z něj můžeme vidět jen zříceninu.

Do centra jsme přišli ve chvíli, kdy se začalo smrákat. Protože jsme měli už hlad, prošli jsme se akorát ke zřícenině kláštera a pak šli hledat podnik, kde ukojíme naše chutě. Vybrali jsme si Krčmu U Kašny. Výběr to byl dobrý, příjemná hospůdka s moc milou obsluhou. Bezmasých jídel bylo k výběru hned několik, já si objednala halušky se špenátem. Jídlo i víno bylo luxusní, dokonce měli i chedarové uhlíky, které si dáváme občas u nás v hospůdce. Bohužel, čas pádí, čas letí, a protože nás všechny tři čekalo pracovní pondělí, vydali jsme se směrem k nádraží a vláčkem přijeli kolem osmé do Prahy.

Na Konopiště bychom se rádi vrátili, zámek je to opravdu pěkný a je plný zajímavých exponátů, takže bychom si chtěli projít i zbývající 4 trasy a navštívit muzeum svatého Jiří. Snad se nám to co nejdřív povede a vy, pokud jste tam ještě nebyli, určitě návštěvu zvažte.

To máte občas nějaké město o kterém víte že existuje. Víte o něm sem tam i nějaký drb, jakože je třeba plný muslimů, ale nikdy jste se o něj nějak víc nezajímali. Trochu jsem nechápala, proč Radek vybral na další cestu zrovna Teplice v Čechách, ale velmi krátce po vystoupení z vlaku jsem pochopila…

Teplice jsou severočeským lázeňským statutárním městem v Ústeckém kraji. Jejich dominantou je Doubravská hora, která je vidět z dálky. Žije v nich kolem 50 tisíc obyvatel a jsou známe díky lázním a také fotbalovému klubu FK Teplice. Do druhé světové války měly tak vysokou kulturní úroveň a krásnou architekturu, že si vysloužily přezdívku Malá Paříž.

Výlet do Teplic připadl na sváteční říjnové pondělí. O víkendu jsme byli pouze na procházce v Praze, protože v putyce, kde jsme se poznali, byl večer velký koncerto-mejdan. Takže nám to výletování trochu chybělo. Nepočítali jsme díky státnímu svátku v kombinaci s pondělím, že by byly nějaké památky a turistické atrakce otevřené, ale nakonec nás čekalo milé překvapení.

Sranda začala už v Praze na Hlavním nádraží. Obezřetně si vždy kupujeme lístky včetně místenky v aplikaci Českých drah dopředu. A občas se stane, že musíme nějaké lidi z našich míst slušně vykázat. Vždy to bylo bez problémů. Tentokrát na našich místech seděla starší dáma a před ní seděl její syn, který dle pozdějších projevů měl IQ tak 50. Slušně jsme madam poprosili, aby si přesedla. Naštvala se, že sedí u zásuvky a teď nebude mít kam si píchnout mobil a věnovat se jakési hře. Vypadala, že nám snad i jednu vrazí a velice neochotně se začala sbírat a pravila, že má celou cestu teď úplně zkaženou! Přitom vlak byl poloprázdný… Aby toho nebylo málo, její synáček zjistil, že kvůli cigáru zapomněl na nádraží koupit lístky. Takže půlku cesty spekulovali, jestli budou platit průvodčímu přirážku a pak nasraně přepočítávali, co by za ušetřený peníze pořídili… Měli kliku, průvodčí byl hodnej a žádnou přirážku jim nepočítal. Pak se nějak domákli, kde vystupujeme, načež to synáček musel několikrát matce velice „diskrétně“ sdělit a tím ji uchlácholit, že ty zlý, zlýýýýý lidi! brzo vypadnou a bude si moci sednout zpátky na „svoje“ místo.

Ten den bylo opravdu krásně. Teplo, sluníčko. Když tak o tom přemýšlím, pokud podzim probíhá takto, je to asi moje nejoblíbenější období. Na našich výletech mě baví, že si často nedáváme žádné konkrétní cíle. Takže prostě jdeme rovnou za nosem a těšíme se, co na těch toulkách objevíme. Jako první jsme objevili malou sámošku, tak jsme si koupili rohlíky a něco k tomu a na lavičce posvačili. Také jsme koupili moc pěkné pohledy, takže když byla vhodná příležitost (aneb vhodná fasáda) vypsali jsme je a hodili do schránky. Pohledy posíláme rádi a celkem pravidelně.

Jestli mě něco poslední dobou baví, tak jsou to fasády domů. Často chodím i po Praze a čučím do výšky a pokaždý něco objevím. A to i v místech, kde člověk prošel už tisíckrát. Je príma se zastavit a zkoumat co na starých domech je za motivy a nutno zmínit, že kolikrát jsou to hotová umělecká díla! A Teplice jsou na tohle skutečně bohaté. Každý domeček je jiný, každý je krásný a drtivá většina je udržovaná a opravená. Tam, kde náhodou fasáda měla už něco za sebou, bylo lešení a očividně se na něm makalo.

První zastávku jsme absolvovali v botanické zahradě, která k našemu milému zjištění byla otevřená. V Ústeckém kraji je to jediná botanická zahrada. Byla založena v roce 2002 na ploše, která pro zahradnické účely byla využívána už předtím. Najdete v ní skleníky i venkovní prostor. Kromě všemožných rostlin, o kterých běžný smrtelník nemá ani páru, se můžete těšit i na voliéru s ptáčkama, akvária s rybkama a trnuchama, nebo jezero, ve kterém si lebedí vodní želvy.

V zahradě bylo krásně. Hlavně klid, protože jsme byli jedinými návštěvníky. Kytky nejsou moje silná parketa, zahubím i kaktus a navíc jsem alergik, takže ve větší míře mi spouští rýmu, ale tady to bylo moc fajn. Můžete se tam i posadit na lavičku a relaxovat, což se nám moc líbilo. Pěkně udělaná byla i venkovní část, člověk si tam připadal jak v nějakém malovaném obrazu.

Protože jsme občas trošku dětinský, vypravili jsme se do Pohádkového lesa. Krom toho, že je od něj fakt boží výhled do okolí, najdete v něm 11 pohádkových postaviček, které jsou vyrobeny ze dřeva. Pro děti je navíc u každé sochy připravená hádanka. Pak jsme sešli zpátky do civilizace, ve vietnamském obchůdku koupili stylové lázeňské oplatky a na chvíli se posadili v parku na lavičku. Poté jsme prošli kolem sochy ležícího koně, která je před kostelem svaté Alžběty. Ten byl bohužel zavřený, takže jsme si ho prohlédli jen z venku.

Stylové místo, které stojí za povšimnutí, je rozhodně Bartholomeus GALLERY CAFÉ. Jedná se o krásnou kavárnu a galerii v prostorách bývalého protestanského kostela svatého Bartholoměje, který se nachází uprostřed města. Z terasy můžete koukat na Krušné hory. Uvnitř se pak nachází zajímavé výstavy, do kterých je vstup zdarma. Můžete si s sebou vzít dokonce i pejska a je možnost bezbariérového přístupu. My jen zvědavě nakoukli dovnitř, protože koncem října bylo v kostele poměrně chladno, takže jsme si kávu nedali, ale příště to určitě napravíme.

Dál jsme pokračovali k budově, která působila jako zámek. Jaké bylo překvapení, že tento skvost slouží studentům obchodní akademie jako škola! Pak jsme prošli krásnou lázeňskou kolonádou, kde už jsme narazili na další turisty/místní domorodce. Většinou to byly rodiny s dětma a v ruce si nesli teplé lázeňské oplatky, které jste si v několika krámcích mohli za celkem nízkou cenu koupit. My je neochutnali, ale voněly luxusně. Naše cesta vedla kolem Beethovenova domu. Kdyby člověk nemusel druhý den do práce, tak by se tam snad i ubytoval… A vyšli jsme na Zámecké náměstí. Zámek momentálně procházel rekonstrukcí (my na to máme opravdu štěstí) a protože už byla pokročilá odpolední hodina, rozhodli jsme se, že poobědváme.

 

Vybrali jsme si restauraci U Zámku a protože bylo ještě furt pěkně, sedli jsme si ven. Servírka byla moc milá, objednala jsem si Aperolek a pečenou brokolici se sýrem a brambory. Radek si dal pivo, polívku a obalovaný hermelín. Měli jsme krásnej výhled na Sloup Nejsvětější trojice, který byl po setmění moc hezky osvícený. Po jídle jsme se už přesunuli do tepla, já vyměnila Aperol za víno a chvíli jsme poseděli. Paní servírka byla pořád moc milá, víno opravdu luxusní a ceny lidové. Takže za nás této restauraci 3x ano!

Nedalo se ale nic dělat, den se chýlil ke konci a nám za nedlouho jel vlak. Zaplatili jsme, rozloučili se a vydali se na nádraží. Pravda, to jediné je takové ošumtělé a zasloužilo by si opravu. Vzhledem ale k tomu, jak vypadá zbytek města, věřím, že na to brzo dojde.

Tento výlet patřil určitě mezi ty nejpovedenějších a rádi bychom se do Teplic zas někdy vrátili. Mají to tam moc pěkné, lidi příjemní, teroristi se před náma asi schovali (haha) a užili jsme si tam moc pohodové odpoledne.

Obora Hvězda je moje oblíbené místo už od dětství. Jako malá jsem ji ve svých fantazií vlastnila, postavila jsem si tam velkou vilu s ještě větším bazénem, do toho umístila delfína a brázdila lesy na koni, zatímco majetek mi hlídal statný tygr. Nic z toho se žel nesplnilo, ale na procházky se tam ráda vracím dodnes.

Oboru Hvězda založil roku 1534 císař Ferdinand I. Ten území odkoupil od nedalekého Břevnovského kláštera. V 16. století v ní byl vystavěn letohrádek. Od svého vzniku obora sloužila hlavně jako královská honitba, ale sloužila i ke slavnostním příležitostem, jako byly třeba korunovace. Do historie obory významně zasáhla třicetiletá válka s bitvou na Bílé hoře, vpád Švédů v 17. století a v 18. století vpád francouzských a pruských vojsk, která v oboře vykácela většinu stromů. Koncem 18. století se v ní zase stromy sázet začaly – hlavně dub, buk a habr. Honitba se už do obory nevrátila a od roku 1847 je opět přístupná veřejnosti.

Hvězda se nachází na Praze 6 a máte celkem dost možností, jak se do ní dostat. Můžete z Liboce, Petřin, Vypichu, Bílé Hory… My zvolili vstup hlavním vchodem, takže jsme autobusem přijeli na zastávku Vypich. Poté jsme přešli celou velkou pláň, která je super místem pro pejskaře, na podzim tam hodně lidí chodí pouštět draky a v zimě vám tam dokonce udělají plácek s umělým sněhem a můžete běžkovat. Hojně se tu pořádají i různé kulturní a historické akce – rekonstrukce bitvy na Bílé Hoře nebo třeba koncerty kapely Kabát.

Chvíli jsme šli po hlavní cestě, která vede přímo k letohrádku. Doporučuju si někdy udělat noční procházku, je opravdu kouzelný jít temným lesem a před sebou vidět tu krásnou osvětlenou budovu. A kdyby náhodou ještě někdy napadl sníh, to máte pak jak v pohádce!

Tentokrát ale sníh ani tma nebyla, naopak, babí léto jak má být, takže jsme zhruba v polovině hupsli do lesů po naší levici a šli hledat kopřivy a další bylinky. Překvapivě jsme nepotkávali moc lidí, takže jsme si užívali ticho a klid. Stromy byly navíc už krásně zbarvené podzimem. Netrvalo to dlouho a narazili jsme na první kopřivy. Nebylo jich tu teda tolik, jako na Cibulce, ale i tak jsme byli vcelku úspěšní a domů se nevraceli s prázdnou.

Došli jsme až k první štole, u které se nachází pramen Nad Světličkou. Další zajímavost po cestě byl Studniční domek Světlička a významný buk. Poté jsme se vydali podél zdi. To byla cesta do kopce, ale statečně jsme ji zvládli. Dokonce se nám povedlo najít i několik hřibů! Nebylo jich moc, ale na smaženici k večeři to bohatě stačilo.

Protože bylo hezky, poslední zastávku jsme si udělali v restauraci U Holečků. Ta se nachází u výlezu směrem Petřiny. Bohužel nám teda jídlo moc nejelo, výběr bezmasých pokrmů byl bídný, tak jsme si zvolil smažák a nic moc. Jinak ale restauraci ráda doporučím, protože pivo a víno mají dobré a většinou jsem byla spokojená i s přístupem obsluhy.

Ve Hvězdě je to zkrátka príma. Tak tam taky vyražte, třeba se někdy potkáme!

 

Protože oba trpíme nepříjemnými alergiemi a dýchacími obtížemi, a zároveň máme blízko k přírodě, rozhodli jsme se začít se pozvolna věnovat sběru bylinek. Kopřiva dvoudomá, která je snadno dostupná a podle strýčka Gůgla dobrá snad na všechno, se tedy nabízela jako první adept na sbírání a následné sušení. A protože jsem odjakživa chtěla navštívit Lesy Cibulka, rozhodli jsme se vypravit právě tam.

Lesy Cibulka se nachází v Košířích na Praze 5, mají rozlohu přes 66 hektarů a jsou součástí bývalé usedlosti Cibulka, která svůj název získala podle rodu Cibulovských z Veleslavína, kteří v 15. století vlastnili místní vinice. V roce 1815 zakoupil usedlost pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein, který dal v letech 1817–1826 celý areál upravit do podoby anglického parku. Po smrti svého zakladatele získala Cibulka nové majitele, kteří se o ni ale nestarali, a tak se dostala do tak špatného stavu, že musela být uzavřena. Ve 20. letech 20. století odkoupila lesopark za 1 milion korun od tehdejšího majitele J. Hyrouse obec pražská a od roku 2000 je pak celý park obnovován.

Naši procházku jsme začali od autobusové zastávky U Lesíka (můžete ale využít i tramvajovou zastávku Poštovka, která se nachází přímo pod lesem). Hned na začátku lesa jsme narazili na slepýše, který z nás byl výrazně méně nadšený jak my z něho a dal se na rychlý útěk. Protože to byl jeden z posledních opravdu teplých dní před podzimem, všude bylo lidí jak na Václaváku. Nedlouho po vstupu jsme narazili na první místo, kde kopřivy rostly a sběr mohl začít. (Je doporučováno sbírat spíše mladé kopřivy hned z jara, ale ani tyto podzimní nebyly úplně marné.)

Protože v lese je hodně zajímavostí, které jsem, ačkoli jsem od něj bydlela jen pár minut tramvají, znala pouze z fotek a dokumentů, byla jsem přilepená očima na mapě a cítila odhodlání všechny objevit. Brzy nato jsme stanuli před prvním místem – a to Poustevnou. Jedná se o malou kamennou stavbu, která je považována ještě společně s umělou zříceninou za nejzachovalejší část celého parku. Byla vytvořená jako přesná kopie stavby, která se nachází v saském Meinigenu. Poustevna od začátku sloužila jako atrakce pro návštěvníky. Byly v ní dvě dřevěné mechanické loutky, které vytvořila dílna Václava Nedomy.

Poté jsme se vypravili směrem k jezírku Pod Dianou, které bylo v červnu roku 2006 opravené a celkově prošlo kompletní rekonstrukcí. Byla v něm vystavena nová hráze, přeliv i stavidlo, dostalo oválný tvar a je opevněné kamennou dlažbou. U něj se pak nachází socha bohyně lovu Diany.

Další turistickou atrakcí je bezpochyby kamenná rozhledna z roku 1820. Je 13 metrů vysoká a na její vrchol se dostanete po 76 schodech. Byla opravena až v roce 2014 a je z ní výhled na Motol, sídliště Řepy a Kotlářku. Výhled je skutečně pěkný, horší je, že nevidíte při chůzi za roh a celé schodiště je dost úzké. Takže se mi nevyhlo při cestě dolů tulení s podobně prostorově výraznou dámou, jako jsem já, ale všechny tři (já, dáma i rozhledna) jsme tento manévr přežily naštěstí bez úhony.

Když jsme se patřičně pokochali, mohli jsme pokračovat kolem party malířů dál až k samotné usedlosti Cibulka, která má bohatou historii, před pár lety byla obsazená squatery a v současné době je podle všeho na prodej. Takže pokud máte 160 miliónů korun navíc, můžete si tuto chátrající budovu z roku 1817 koupit. Kousek od ní se nachází Čínský pavilon, který byl zrovna schovaný za lešením a dle všeho je od roku 2020 rekonstrukce hotová. Poslední zastávka byla u sochy svatého Jana Nepomuckého.

Tato procházka byla moc fajn, babí léto jak má být. Kopřivy jsme natrhali, mně zapózovala babočka admirál a zlatohlávek.

Víkend, kdy jsme společně poprvé vyrazili za divadlem, byl opravdu zdařilý. V sobotu dorazila parta rozverných Poláků, takže mě čekalo první velké seznamování s Radkovými kamarády. Nejprve jsme s nimi zašli na pivo do hospůdky U Vejvodů a pak zašli do klubu Vagón, kde jsme si to celkem užili a domů odcházeli kolem třetí ráno. A my dobrodruzi ještě skočili pozdravit našeho milého hospodského, kde jsme se taky zdrželi a do postele jsme dorazili asi v pět.

Shodou, ne tedy zrovna veselých událostí, jsem dostala od rodičů dva lístky do divadla Palace na představení Miláček Anna. Radek trochu váhal, bál se, že jeho jazykové schopnosti nejsou ještě natolik dobré, aby si hru v češtině užil. Jeho obavy byly naprosto zbytečné, až asi na 2 slova rozuměl všemu a bavil se stejně jako já a další diváci v sálu. V Palace jsem byla na hře Prachy!!! a to dokonce dvakrát, jak se mi to líbilo, protože mám ráda hry, kdy se smějete absurdní situaci a říkáte si, že nic dalšího už se stát přece nemůže, ale mýlíte se, a autor vám servíruje další a další situace a nebere to konce. A přesně taková tato hra je!

Hru napsal Marc Camoletti. V Praze se jí ujal Zdeněk Tyc a v divadle měla premiéru už v roce 2009. V jednotlivých rolí se vám představí David Prachař, Petra Špalková, Saša Rašilov, Linda Rybová a Martina Hudečková.

Děj pojednává o manželském páru – Jacqueline (Petra Špalková) a Bernardovi (Davidu Prachařovi). Jacquine si naplánuje schůzku se svým milencem Robertem (Saša Rašilov). Ale i Bernard má nekalé plány, takže se pošlou pryč – Bernard má jet na služební cestu a Jacqueline se chystá navštívit rodiče. A v domnění, že je ten druhý pryč, si každý skutečně domů přivede nového „partnera“. Kromě nich se v domě zdržela i hospodyně Anna (Martina Hudečková), která měla odjet do Ostravy, ale nechtělo se jí.

Saša Rašilov ztvárňuje přitroublého hudebníka, který hraje v kapele na kytaru. Linda Rybová, kterou si přivedl domů Bernard, ztvárnila naivní hloupou blondýnu Brigitte. Anna má tak nelehký úkol. Musí celou situaci ukočírovat tak, aby se milenci a manželé nepotkali. A tak hlídá koupelnu i obývák a náhodná setkání se snaží vysvětlit milosrdnou lží…

Jak a jestli vůbec se jí to povedlo vám neřeknu. Pokud budete mít možnost, zajděte se do divadla osobně podívat. My si z hry odnesli výbornou náladu a několik hlášek, které dodnes používáme. Rozhodně jedno z nejlepších představení, které jsem viděla! Jako ty vado, fakt bylo boží!

Od mala jsem pravidelně trávila část prázdnin v malé vesničce nedaleko jihočeských Slavonic. A protože mi zbývala k čerpání ještě nějaká dovolená, rozhodla jsem se na chalupu vzít svého chlapce a užít si tak společně prodloužený víkend.

Ještě nedávno do naší vesnice z Prahy nic nejezdilo. To se ale asi před 2 lety změnilo, takže jsme se během tří hodin pohodlně dostali z Florence přímým autobusovým spojem. Řidič s bulharským přízvukem nás navíc už od začátku cesty bavil svými výbušnými hláškami, takže o zábavu bylo postaráno.

První půlka cesty vybízí k odpočinku, zajímavý výhled z okýnka se nabízí až po projetí Humpolce. Během poledne nám řidič zastavil v cílové stanici, takže za několik málo minut jsme už seděli na zahrádce s kávou a užívali si ten venkovskej klid. Pak jsem, jako jsme to dělávali s babičkou, uvařila k obědu těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem, jakože rychlovka, abychom nezaháleli a mohli vyrazit na první mini výlet.

Cíl první výpravy byly právě Slavonice. Prošli jsme se k vlakové zastávce, já si opět nemohla nechat ujít příležitost na louce pozdravit motýlí kámoše, a pak už tradá do civilizace. Slavonice leží na česko-moravském-dolnorakouském pomezí a díky jejich historickému jádru se jim přezdívá malá Telč. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1260, ve 14. století se proměnily v město. Během třicetileté války byly vyplněné švédskými vojsky, pak postihl místní obyvatele mor a aby toho nebylo málo, v roce 1750 vyhořely. Po druhé světové válce v nich vybudovali vodovod, čističku, kanalizaci, základní školu a dnes jsou už slušně občansky vybavené.

Naše první zastávka byla v turistickém informačním centru, kde byla otevřená expozice ryb. V několika akváriích a nádržích jsme mohli tak vidět různé druhy – kapry, jesetery, amury, sumce. Výstava byla menší a v poměrně stísněných podzemních prostorech, takže nic pro klaustrofobiky, ale nám se líbila. Po výstavě jsme si prošli město, přivítala jsem se s místní kočičkou, poslechli si pod okny jakýsi sbor pějící africké písně, které trénoval na odpolední akci na náměstí, a pak jsme zašli do domu č. 461 na Náměstí Míru, kde pán prodává kromě výtečného točeného vína i plno suvenýrů a především hodiny vyřezávané z LP desek.

Po nákupu v malém Coopu nedaleko autobusového nádraží jsme měli ještě chvilku času do odjezdu vlaku, takže jsme zašli do restaurace Apetito na vychlazeného Kozla. Tuto restauraci znám už z dřívějška, kdy jsme v ní několikrát obědvali, a mohu doporučit. Protože nás ale čekala ještě večerní grilovačka na zahradě, museli jsme se vrátit. I tak jsme přijeli skoro za tmy, ale to nás neodradilo a gril během chvíle plápolal a my povečeřeli pod oblohou posypanou hvězdami. To mi občas na tý Praze chybí, přes ten světelný smog taková podívaná není. Dokonce i jedna spadla, přej si něco!

Protože bylo už docela chladno, přesunuli jsme se do chalupy, kde máme krb a gramofón. Atmosféra díky tomu dostala grády a při koukání do ohně jsme si ještě dlouho do večera povídali. Říká se, že na chalupě straší. Nikdy se tam nic záhadného nedělo, až potom, co naši začali barák rekonstruovat, jezdili domů s neuvěřitelnými zážitkami. Já na duchy odjakživa věřím, takže nemám důvod pochybovat, ale sama jsem tam nic strašidelného nezažila. Až do tohoto večera… Seděla jsem na gauči a Radek šel pro něco do kuchyně. Zrovna mi něco barvitě vyprávěl, takže se zastavil napůl cesty. V tu chvíli se dveře od verandy otevřely dokořán. Bylo vidět, že na pár vteřin zpozorněl, ale nedal na sobě nic extra znát a vyprávěl dál. Druhý den mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli cítil průvan. Prý se nehl ani vlásek a bylo to fakt divný!

V sobotu dopoledne jsme se šli projít po okolí a zkontrolovat, jestli nerostou houby. Došli jsme za vesnici a přes obří louku, kde dřív bývala pole a jako malá holka jsem tam sbírala brambory, jsme zamířili až k židovskému hřbitovu. O rozloze 700 metrů čtverečních patří k menším hřbitovům, pohřbívalo se v něm od 18. století do začátku 20. Už několik let je vstupní brána uzamčena, ale vzhledem k tomu, že boční zeď je popadaná, i průměrně fyzicky zdatný jedinec nemá problém se na něj dostat. V „čerňáku“, jak se říká lesu za ním, jsme našli velký prd a já si navíc pěkně podrápala nohy o ostružiní, protože jsem si vykračovala velice moudře v krátkých kalhotách…

Po poledni jsme vlakem vyjeli směr Telč, což je moje srdcovka. Nedávno jsem koukala na Jak nás vidí svět a cizinci, kterým fotku telčského náměstí reportérka ukázala, říkali, že jim domečky připomínají maršmelouny. V tomto městě žije přes 5000 obyvatel a je zapsáno na seznamu UNESCO. Podle pověsti bylo založeno v roce 1099, ale první písemná zmínka existuje až z roku 1315. Rod Vítkovců v něm vybudoval kostel, hrad a gotické domy. Bohužel v roce 1386 zde vypukl požár, který zničil západní polovinu náměstí i s kostelem a radnicí. Rozkvět města nastal v 16. století díky Zachariášovi z Hradce.

Na místo jsme dorazili krátce před druhou hodinou odpolední. Od nádraží jsme se prošli podél Štěpnického rybníka až na náměstí, kde zrovna probíhaly farmářské trhy. Stánky už byly skoro uklizené, takže nic na zub jsme nesehnali, ale bylo tam několik obchodů s kameny, což je moje, takže jsem dostala krásnej achátovej náramek.

Jelikož bylo poměrně teplo, rozhodli jsme se osvěžit nějakým dobrým mokem. K naší smůle jsme zvolili restauraci U Marušky, která se nachází u kostela svatého Ducha. Usadili jsme se na zahrádce, Radek si vybral pivo, já Aperol spritz. Mezitím dorazilo pár mladých svatebčanů, což číšníka, který vypadal, jak kdyby si odskočil z mexické telenovely, rozhodilo natolik, že na nás dočista zapomněl. Asi po 10 minutách a několika marných mávacích pokusech jsme si konečně objednali. Následovalo další nekonečné čekání, během něhož si objednávali jídlo svatebčané. Číšník, který si vysloužil přezdívku Mimoň se po chvíli u našeho stolu zjevil, něco nesrozumitelně mumlal, takže jsme mu trpělivě zopakovali naši objednávku a pak zase beze slova zmizel. Krátce poté začal nosit na stůl jídla druhým hostům, kteří díky němu měli program v podobě zábavné hry „najdi si své jídlo“, které jim ale s největší pravděpodobností, než přinesl příbory, vystydlo. Po 40 minutách jsme to vzdali a odešli. Na mém místě bych to udělala mnohem dřív, ale trochu masochisticky jsme se od celé té podívané nemohli odtrhnout.

Takže jsme vzali za vděk v podstatě první restaurací, na kterou jsme narazili. Zahrádka hotelu U Černého orla byla zrovna poloprázdná a než jsme stihli dosednout, už u nás byla obsluha. A než jsme si stihli odskočit, dokonce se nám na stole objevila i objednaná piva. Jídlo bylo spíš průměrný, měla jsem houbové rizoto a rozhodně jsem teda od takhle nóbl vyhlížejícího hotelu čekala víc. Aspoň že to pivo měli obstojný, takže jsme u nich chvilku pobyli.

Po tom, co do nás zahučel druhej budvar, jsme se šli podívat do zámecké zahrady. Samotný zámek, který můžete znát třeba z pohádky Z pekla štěstí, byl už bohužel v tuto pozdní hodinu zavřený, ale posezení na nádvoří bylo taky príma. Zbývalo nám trochu času, tak jsme dali ještě jednu šanci místním restauracím. Potvrdilo se že do třetice všeho dobrého a v Pizzerii Telč jsem se dočkala vytouženého Aperolu, a to navíc od milé a rychlé obsluhy. Až nás při pohledu na jídelní lístek, kde bylo opravdu hodně k výběru, zamrzelo, že jsme na oběd nešli sem.

Cestou na nádraží jsme se zastavili ještě v místním Tescu a pak šli vyhlížet vlak. Nikdy nevěřte aplikaci České dráhy. Ačkoli měl mít asi hodinový zpoždění, přijel překvapivě na čas. Kdybychom jí věřili, sedíme v Telči dodnes… No dobře, minimálně do rána, kdy by jel první ranní spoj. Čekání nám zpestřovali dva odrzlí ptáci, co nám sezobali půlku Laysek.

Večer probíhal podobně, jako ten předchozí. Do vesnice jsme dorazili ve chvíli, kdy se už smrákalo. Na louce, kde jsem před výletem do Slavonic naháněla motýly, jsme potkali krásnou obří kudlanku. To byl asi nejlepší zážitek z celýho víkendu. Kudlanky jsou totiž boží!

Doma jsme pak nasekali dříví, připravili gril a udělali druhou grilovačku. A protože noci jsou už chladné, kolem jedenácté jsme si zalezli dovnitř, bouchli Moët a u desek Karla Kryla koukali do ohně v krbu. Tentokrát nás žádná duší společnost nenavštívila, takže jsme mohli jít v klidu spát.

V neděli nás čekala krátká procházka do lesa. Tentokrát jsme šli podél Bolíkovského potoka až k prameni U Šmelcovny. Bohužel, kůrovec řádí už skoro po celé republice, a ani tyto lesy se mu neschovaly, takže nás čekala spíš smutná procházka, protože velká část stromů je bohužel pokácená. Za studánkou jsme našli i pár hub, chytali žabky a užívali si poslední chvíle mimo ruch velkoměsta, kam jsme se bohužel, po strastiplné cestě autobusem s naším oblíbeným bulharským řidičem, ve večerních hodinách museli vrátit.

 

Jestli je něco spolehlivého, tak je to zákon schválnosti. Léto v plném proudu, v práci klid, a tak mě snad ani nepřekvapilo, že mě na přelomu června a července skolila angína jak blázen. Takže když mi konečně pracovní neschopnost skončila, byla jsem ráda, že můžeme vyjít někam do přírody. A protože i Jiří Suchý má rád zvířata, protože jsou chlupatá za další cíl našich kroků jsme vybrali ZOOkoutek v Chuchli.

Toto místo je poměrně dobře dostupné, protože ze Smíchovského nádraží k němu jede hned několik autobusů. Kdysi dávno jsem si s kamarádem Chuchelský háj procházela, ale bylo to po tmě a o tom, že v něm je i areál se zvířátkama, jsem se dověděla až později od rodičů. Vyrazili jsme kolem poledne, našli příslušnou linku a během pár minut jsme už vystupovali na zastávce Malá Chuchle.

I mistr tesař se utne, což je mi s poťouchlým výrazem dodnes připomínáno, takže místo toho, abychom u benzinové pumpy podlezli silnici, udělali jsme si procházku až k dostihovému závodiště ve Velké Chuchli. Mně to ale nijak nevadilo, užívala jsem si znovunabyté svobody, lozila v bodláčí, kde jsem se snažila zdokumentovat motýlí kámoše a dokonce dostala chuť na zmrzlinu, což se mi stává tak dvakrát do roka.

Když jsme už šli konečně správným směrem, narazili jsme na Eso potraviny, kde jsem mohla svou chuť ukojit a krom ovocného Twisteru jsem si odnesla i pomerančové Frisco. Vitamíny zkrátka musí být. Udělali jsme si krátkou pauzu na lavičce a pak se vydali do toho šílenýho krpálu. Protože bylo teplo, šli jsme rovnou do cíle, ale pokud byste měli čas nazbyt, rozhodně doporučuji zajít ke kostelu svatého Jana Nepomuckého a tam si na chvíli sednout na lavičku a kochat se výhledem na Prahu.

ZOOkoutek je celoročně přístupný veřejnosti. Jedná se o areál u hájovny, který slouží jako záchranná stanice pro zvířata, která se už nemohou vrátit do volné přírody. Lesy hlavního města Prahy v něm v současné době pečují o více jak 30 druhů. Můžete se tak těšit třeba na lišku, mývala, divoké prase, jeleny evropské nebo různé zástupce ptactva – od výra až po krkavce. V ZOOkoutku se pořádají i akce pro veřejnost. Je přísně zakázáno zvířata krmit, některá na tuto „laskavost“ už doplatila životem!

Je pravda, že bylo celkem teplo, takže většina zvířat zrovna spíš líně polehávala. Ale i tak jsme viděli krásný jeleny, trošku nervózního lišáčka, majestátního krkavce nebo mývaly, kteří během polehávání zřejmě načerpali potřebnou energii a chvíli se před náma zvesela kočkovali. Občerstvit se můžete v malém bistru přímo v koutku. My měli štěstí na příjemnou obsluhu. Dali jsme si hranolky a chlazeného Kozlíka a poseděli až do zavíračky. Pak jsme se prošli cestou z kopce, která vedla právě k zastávce Malá Chuchle a odfrčeli domů.

Olomouc je statutární a univerzitní město o rozloze 10 336 hektarů a žije v ní přes 100 000 obyvatel. Ve středověku byla třetím největším městem zemí České koruny. V polovině 18. století byla přebudována na pevnost a stala se významným obranným centrem a sídlem vojenské posádky. Bylo v ní postaveno plno kasáren, cvičišť i dalších objektů, které armáda využívala. Do roku 2013 byla hlavním centrem obrany státu.

Najdeme v ní Vrchní soud, krajský úřad i významná vzdělávací místa – univerzitu Palackého, která je nejstarší na Moravě, Věděckou knihovnu a Slovanské gymnázium. Je sídlem arcibiskupství a metropolity římskokatolické moravské církevní provincie a také centrem pravoslavné církve na Moravě. Koná se v ní mnoho festivalů (např. AFO nebo Divadelní flóra). Sloup Nejsvatější Trojice je od roku 2000 zařazen mezi světové dědictví UNESCO a její historické jádro je památkovou rezervací.

Olomouc vždycky patřila mezi města, která jsem si přála navštívit a jelikož nás čekala volná sobota, rozhodli jsme se náš první výlet absolvovat právě tam. Ráno jsme zabalili batůžek a vyrazili na Hlavní nádraží. Cesta vlakem byla fajn, i když jsme v druhé polovině začali usínat a já se díky tomu v občasném bdělém stavu obávala, abychom naši cílovou stanici náhodou nepřejeli. Naštěstí se tak nestalo a tak jsme krátce před polednem byli na místě.

První zastávkou se stalo muzeum veteránů. Veteran aréna se nachází ve Sladovní ulici, která je od Hlavního nádraží vzdálená asi půl hodiny pěší chůze. Ve dvou patrech se můžete těšit na zhruba 160 exponátů československých vozidel (automobilů i motocyklů). Krom krásných veteránů se v muzeu nachází i velká výstava historických telefonů, rádií a gramofónů. Celá expozice je opravdu pěkná, vozy jsou v perfektním nablýskaném stavu a laik asi ani netušil, kolik značek se na našem území vyrábělo. Na své si tak přijdou nejenom pánové, ale určitě i dámy. My byli nadšení a strávili v muzeu asi dvě hodiny.

Těžko říct, co se nám líbilo nejvíc, věcí k vidění, ze kterých oči přecházely, bylo, jak jsem zmínila opravdu hodně. Radka z aut zaujal například modrý Triumph Dolomite Roadster z roku 1940, moje srdce si získal o dva roky starší stříbrný „brouček“ z dílny Tatra. I přesto, že nejsem fanoušek škodovek, jejich starší modely mají rozhodně něco do sebe. Za zmínění určitě stojí limuzína od Tatry, která mezi zadními sedačkami skrývá soukromý bar a moji infantilní dětskou duši rozhodně potěšily telefony ve tvaru Mickey Mouse.