Ještě jsme ani nedojeli z Karlových Varů domů, a už jsme vymýšleli, kam bychom vyrazili druhý víkendový den. A protože jsme tudy už několikrát projížděli a není to tak daleko od Prahy, další volba padla na Kolín!

Kolín se nachází na východě Středočeského kraje. Leží na řece Labi a žije v něm kolem 32 tisíc obyvatel. Má rozlohu 35 km² s průměrnou nadmořskou výškou 220 metrů. Je důležitým železničním uzlem. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1261. Byl založen pravděpodobně Přemyslem Otakarem II. Oblast byla osídlena už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit od 6. století našeho letopočtu.

Roku 1413 vyhořel a v roce 1421 ho dobyli Pražané s orebskými husity. O šest let později se město dostalo do rukou Jana Čapka ze Sán, který ho vlastnil až do roku 1434. Potom ho ovládl kněz Bedřich ze Strážnice, který zde vybudoval hrad a vysokou obrannou věž. Hrad byl později přestavěn na zámek. Od 19. století sloužil jako pivovar. Bedřich se v roce 1454 spojil s katolickými odpůrci zemského správce Jiřího z Poděbrad, pány z Hradce a Rožmberka. V roce 1458 Bedřicha Jiří z města vykázal. Po jeho smrti měl město v držení jeho syn Viktorin. Ten se postavil proti nově zvolenému králi Vladislavu Jagellonském a pozval do města svého švagra – uherského krále Matyáše. I Viktorínův bratr Hynek se stal Vladislavovým odpůrcem. Matyáš se poté pokusil dvakrát město obsadit, ale v roce 1486 ho vrátil Vladislavovi.

V roce 1519 zařadil Ludvík Jagellonský Kolín zpět mezi královská města. To ale nečekaly dobré časy. Nejdříve bylo pokutováno za účast ve stavovské vzpouře, pak v něm řádilo několik požárů a mor. Město také utrpělo velké škody ve třicetileté válce, ve válce o rakouské dědictví a sedmileté válce, ve které byla svedena bitva u Kolína. Po napoleonských válkách zaznamenalo město růst a blahobyt. V roce 1845 byl napojen na důležitou železnici mezi Prahou a Olomoucí. Poté zde vznikaly potravinářské závody, továrna na hnojiva, továrny s chemickým zaměřením… V roce 1932 byla dokončena elektrárna. Pak byly postaveny hotely, kavárny, ústavy, lihovary, cihelny, úřady…

Počasí nebylo nic moc, od prvních kroků směrem na Smíchovské nádraží, ze kterého nám jel vlak, vydatně pršelo. Ale my se jen tak nedáme, takže jsme ve společnosti hlučných veselých cizinců vyrazili směr za dalším poznáním. Do Kolína jsme dorazili kolem jedné hodiny odpolední. Vytasili jsme deštník a zamířili kolem obchodního centra Futura do centra. Díky tomu, jak bylo ošklivo, bylo všude prázdno, takže jsme měli na to procházení se klid.

Cestou na náměstí jsme minuli kostel Nejsvětější Trojice, což je raně barokní budova, která byla postavena v letech 1666-1671. V roce 1680 zde všichni řeholníci podlehli moru. Po opětovném osazení domu byla provedena v letech 1739-1741 pozdně barokní přestavba. Dnešní podobu získal areál po rekonstrukci z počátku 20. století. Krátkou přestávku jsme udělali právě na Karlově náměstí. To bylo založeno před rokem 1261 králem Přemyslem Otakarem II. Kolem něj stojí radnice a 22 domů, pod kterými zůstalo zachováno středověké jádro z 13. a 14. století. Uprostřed stojí pseudorenesanční kašna z roku 1870 a morový Mariánská sloup z roku 1682.

Poté, co jsme si udělali pár fotek do alba, šli jsme se protloukat postranními kolínskými uličkami, tak, jak nás nohy vedly. Až nás zavedly ke kostelu svatého Bartoloměje. Ten je významnou gotickou sakrální stavbou, která byla vybudována v druhé polovině třináctého století. Ve čtrnáctém století byl Petrem Parléřem vybudovaný úplně nový chór s věncem kaplí. Na začátku 16. století byla přistavěna zvonice. Kostel se nachází na seznamu národních kulturních památek.

Tam jsme narazili na Červinkovský dům. Dům číslo 27 patří k nejstarším zachovalým stavbám v Kolíně. Pochází ze 13. století. Má za sebou požár i válečné bombardování. Poslední rekonstrukce zde proběhla v letech 1983-1985 – k domu byl připojen sousední dům číslo 26 a od té doby se v něm nachází muzeum. Vešli jsme dovnitř a tam nás přivítala sympatická paní s milým pánem, zakoupili jsme výhodné vstupenky na všechny expozice v Kolíně, odložili si batoh a prohlídka mohla začít. V suterénu se nachází středověké předměty. Ve zbytku muzea jsme viděli expozici „měšťanský dům“, díky které jsme si mohli představit, jak dřív lidé žili a jaké měli pokoje. Byl tam pokoj pro služebnou, ale i pro bohaté pány, kuchyň, ložnice… K vidění krom nábytku bylo i hodně skleněných a porcelánových dekorací. Další část expozice se jmenuje „Hygiena a péče o tělo v průběhu staletí“, kde uvidíte staré toaletní potřeby a dočtete se zajímavosti o místě, kam i pan král chodí sám.

V době, kdy jsme tam byli, se v muzeu nacházela ještě výstava socialismu. Paní na nás mrkla, že tam určitě uvidíme věci našich babiček. No, viděli jsme tam i věci, které jsme měli v dětství my. Byly tam různé hračky, oblečení, doplňky, sportovní předměty a krásné fotografie.

Když jsme si muzeum prošli, ujal se nás pán a zavedl nás vedle na výstavu s názvem „Staří Řekové a jejich sousedé„, kde se nám asi hodinu věnoval. Takhle zapálený a krásný výklad jsme snad nikdy nezažili. Na místě byly různé sochy, staré dobové předměty, mince. Moc se nám to líbilo.

Pak jsme se vypravili zpátky na Karlovo náměstí, kde stojí Veigertovský dům (čp 8). Tento měšťanský dům pochází ze 13. století. Dnešní podobu získal v roce 1863 a zrekonstruován v roce 2016. V gotických sklepech se nachází expozice, kde uvidíte historický i stavební vývoj domu. Jsou zde vystaveny různé archeologické nálezy – nádobí, kuličky, ale i kostry zvířat, které byly objeveny v letech 2014-2015. V patře je pak věnovaná výstava Bitvě u Kolína. Můžete zde vidět zbraně, repliku děla, obrazy i velký model samotné bitvy, u kterého je interaktivní dotykový display s údaji ke znázorněným jednotkám. I zde se nám věnoval mladý průvodce s výkladem.

Po tolika vzdělávacích a obohacujících přednáškách a dojmech nám celkem vyhládlo. Zapadli jsme tedy do Naivního restaurantu. Naše očekávání bylo skutečně naivní… Z jídeláku jsem si nemohla nic vybrat, samá zvěřina, guláš a další masité krmě. Požádala jsem servírku o radu. Doporučila mi nějaké nudle s tvarohem a nebo zapečený hermelín s bramborákem. Oba jsme si tedy objednali doporučovaný hermelín a napjatě očekávali. Přátelé, to byl hnus. Hermelín ohřátý pravděpodobně jen v mikrovlnce, bramborák, který nepotkal ani česnek, ani majoránku. Celé to bylo takové nahořklé… Pití bylo v pořádku, růžové víno i pivo nemělo chybu, ale najíst se sem už nikdy rozhodně nepůjdu.

Po tomto trpkém zážitku jsme si vyšli spravit náladu k pomníků medvědů, kteří se potkali u Kolína. Bylo to od restaurace celkem kus, stále vytrvale pršelo, ale to nás neodradilo. Na místo jsme dorazili současně se stmíváním, ale ještě jsme medvědy celkem dobře viděli.

Hodina pokročila a my se rozhodli vrátit směrem k nádraží. Ještě jsme chtěli zajít někam na skleničku, ale měli jsme smůlu, po cestě jsme narazili akorát na jeden zahulenej pajzl, jinak vše bylo zavřené. Tak jsme zalezli do OC Futura, kde se nachází Billa. Tam jsme si koupili nějakou menší sváču a citrón. Paní pokladní nám pravila, že citrón není zvážený a že se musíme vrátit do oddělení zeleniny a ovoce. Za námi fronta, jak já to nesnáším. Omluvila jsem se a citrón odmítla. Prý si tam mám klidně zaběhnout, že počká. Lidi napruzeně odešli k její kolegyni a já vyběhla k váze. Ovoce… Citrón… cvak… sprint zpátky. Vchodem, takže jsem díky žlutému citrusu začala pípat na celý OC. „Paní, vy jste si ale zvážila meloun!“ Málem jsem se propadla do dlažby. Jaktoooo? Prodavačka tedy vstala a pobaveně se tohoto úkolu ujala sama. Celá rudá jsem s myšlenkou, že meloun přece není ovoce, tak jak jsem ho sakra mohla zmáčknout, opouštěla obchod.

Na lavičce autobusového nádraží, kde byl pěknej fičák, jsme do sebe naládovali svačinu a pak, protože nás ten dvoudenní maratón přece jen trochu unavil, odešli na vlak a jeli dom. Závěrem bychom ještě jednou rádi poděkovali lidem, co se starají o ty krásné expozice a muzea. Především panu průvodci, který, ačkoli jsme byli sami, nám poutavě a dlouho o antice vyprávěl.

Výlety, kdy nic moc dopředu nepromýšlíme a zkrátka kupujeme lístky do prvního místa, kam nás napadne, jsou zpravidla ty nejlepší. A jedním z takových byla i výprava do Karlových Varů, kam jsem odjakživa chtěla, ale nikdy, až na jedno projíždění autem, mi tato návštěva nevyšla. A tak jsme v sobotu ráno vybaveni ruskými slovníky (haha) vyjeli vláčkem vstříc novým poznatkům.

Karlovy Vary jsou krajské a statutární město v západních Čechách. Leží na soutoku řek Ohře a Teplé a žije v něm přibližně 48 tisíc obyvatel. Má rozlohu 59,10 km². Je zde rozvinut sklářský a potravinářský průmysl. Jedná se o nejnavštěvovanější české lázeňské město. Přesné datum jejich založení známo není. Staré osídlení vzniklo v polovině 14. století. V roce 1370 udělil městu Karel IV. privilegia královského města. Ze začátku zde žilo málo obyvatel, kteří se starali o prameny. Díky tomu, že se rozvíjelo pomalu, nedotkly se ho husitské války. Když se začalo rozvíjet lázeňství a město bohatnout, zasáhlo ho několik neštěstí – v roce 1582 povodeň, v roce 1609 požár a potom třicetiletá válka.

Nový růst začíná v Karlových Varech v 17. století. Ve městě se začaly stavět nové budovy – divadlo, Saský a Český sál, které se staly základem pro Grandhotel Pupp. V roce 1759 ve městě řádil opět požár, ale tentokrát se vzpamatovalo rychle. Koncem 19. století zde vybudovali vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer 20 významných staveb. Po první světové válce se bohužel na rozjetý rozvoj města nepodařilo navázat. Centrem významných událostí se stalo až s nástupem nacismu. Místní knihkupec K. H. Frank se stal vůdcem karlovarské Sudetoněmecké strany. 24. dubna roku 1938 bylo ve městě představeno tzv. osm karlovarských požadavků znamenající rozpad Československa a v říjnu se staly Karlovy Vary součástí Třetí říše. Na konci druhé světové války bylo město vybombardováno. Během období socialismu bylo v centru postaveno několik významných staveb – jako například Vřídelní kolonáda nebo hotel Thermal. Po roce 1989 vstoupil do Karlových Varů ruský kapitál.

Cesta, díky tomu, že vlak jel přes Ústí nad Labem, trvala nekonečně dlouho. Ale vynahradil to pohled z okýnka na místa, která jsme neznali. Jako třeba Dycky Most! Krátce po poledni jsme stanuli v cíli. Obvykle nemáme žádný přesný plán trasy, takže vylezeme z nádraží, uděláme pár fotek a pak jdeme rovnou za nosem. Tentokrát nás nohy vedly přímo k centru dění. Cesta vedla stále z kopce. Přešli jsme obří most nad řekou Ohře a pokračovali dále podél řeky Teplá po nábřeží Osvobození a Jana Palackého. Všude už bylo spousty obchodů, takže jsme mohli obdivovat již zmíněný karlovarský porcelán, sklo, různé šperky a více či méně kýčovité suvenýry.

Po chvíli jsme dorazili k hotelu Thermal. Ten se nachází nedaleko kolonád s léčivými prameny. Byl postaven v letech 1967-1976 podle architektů Věry a Vladimíra Machoninových a je ve stylu Brutalismu. Celý komplex disponuje jedním z největších kongresových center v západních Čechách. Kapacita přesahuje 2000 konferenčních míst. V loňském roce byla zahájena rekonstrukce, která bude trvat až do roku 2022.

Před hotelem narazíte na první stánky s lázeňskými oplatky a především porcelánovými pítky. Doporučuji vydržet a dojít až na kolonádu s prameny, tam mají pítek nepřeberné množství, zde byla jen takový rozehřívací ochutnávka. V Dvořákových sadech jsme si kromě sochy samotného Antonína Dvořáka mohli prohlédnout sochy šelem a lovců, které byly vyrobeny za použití 3D tiskárny. Sousoší s názvem Smečka má na svědomí architekt Michal Gabriel.

Poté jsme pokračovali dále kolem řeky Teplá až ke kolonádě. Tam jsme si zakoupili pítko ve tvaru sovičky. Bylo těžké vybrat, měli opravdu spousty krásných druhů. Cena byla kolem 180,-. A šlo se ochutnávat. Trochu jsem se bála, hodně lidí říká, že je to slaná nedobrá teplá voda.

Prvním naším ochutnávkovým místem se stal Pramen svoboda. Je to jedenáctý karlovarský pramen. Jeho teplota je 62,4°C a vydatnost 5 litrů/min. Byl objeven v roce 1865. Nad vývěrem stojí replika původního dřevěného altánu, která je památkově chráněná. Původně se jmenoval pramen Lázeňská, pak byl přejmenován na pramen Františka Josefa I. Název Svoboda dostal v roce 1946. U pramene se nachází lavičky, kam se můžete na chvíli usadit. Nám voda chutnala. Její teplota je opravdu vyšší, takže musíte chvilku počkat, ale samotná slaná chuť ničemu nevadila.

Velice krásná budova je Mlýnská kolonáda. Je to jedna ze čtyř kolonád a zároveň ta největší v Karlových Varech. Měří celkem 132 metrů a její střechu nese celkem 124 korintských sloupů. Pochází z let 1871-1881 podle návrhu Josefa Zítka v neorenesančním slohu. Najdeme v ní celkem pět pramenů. Využívá se také ke společenským akcím a koncertům a je chráněna jako kulturní památka. My se rozhodli okoštovat pramen Libuše. Dříve se nazýval pramen Alžbětiných růží. Je to devátý pramen, jeho teplota je 62°C a vydatnost 3–5 litrů/min. Vývěr byl objeven v roce 1827.

Potom jsme šli dál a dál, míjeli jsme spousty obchůdků, barů, turistů i místních občanů, a kochali se opravdu krásnými a luxusními domy. Po chvíli jsme došli až k slavnému Grandhotelu Pupp. Jeho historie sahá až do roku 1701, kdy zde starosta Anton Deiml nechal postavit sál, kde se pořádaly plesy pro urozenou klientelu. Tento sál se začal nazývat Saským. O sedm let později další starosta – Andreas Wenzel Becher nechal postavit na protilehlém pozemku podnik Becheres Lusthaus, jenž dostal název Český sál. Tyto sály se společně s domem U Božího oka, který byl vystaven roku 1730, staly základem dnešního Puppu. V Saském sále byla v roce 1801 otevřena první restaurace. O dvacet let později zasáhla oba sály ničivá povodeň. V roce 1877 bratři Puppové nechali vystavět budovu Parkhotelu – první část dnešního Puppu. Díky velkému úspěchu ji později rozšířili o další křídlo.

V listopadu roku 1892 byla zahájena demolice obou sálů. Ty nahradila nová budova podle architektů Roberta Příhody a Josefa Němečka. O dva roky později byl hotel v květnu se zahájením lázeňské sezóny slavnostně otevřen. Stal se chloubou Karlových Varů a velice brzy se do něj začali sjíždět hosté z celého světa. Od roku 1950 pak slouží k ubytování nejvýznamnějších hostů známého filmového festivalu.

Pak jsme přešli přes Labitzkého lávku na druhý břeh Teplé. Tam se nachází v sadech Karla IV. třeba lavička Václava Havla. Ta vznikla v roce 2015 z výtěžku veřejné sbírky a finančního příspěvku města. Je součástí projektu, kdy jsou některá místa věnovaná Václavu Havlovi. Tato lavička byla odhalena 5. července při oslavách 50. ročníku filmového festivalu a stala se tak v pořadí devátým Havlovým místem. Autorem lavičky je Bořivoj Šípek.

Hned na dohled od lavičky se nachází překrásná budova Císařských lázní, kde v současné době probíhá rekonstrukce.

Prošli jsme kousek Goethovou stezkou, pak přešli most Karla IV., viděli Dorotin altán a pomalu se vraceli zpátky do centra města. Cestou jsme minuli kostel svatého Petra a Pavla, který byl sice zamčený, ale dalo se nahlédnou skrze mříže dovnitř. Viděli jsme i Karlovarské muzeum, divadlo a pak po Jánském mostě jsme došli zpět na Tržiště.

Už když jsme šli, nakukovali jsme do hotelů a podniků, že bychom si někde dali něco k snědku. Ceny byly poměrně vysoké, což nás sice nepřekvapilo, ale zároveň nepřesvědčilo k tomu za jeden oběd dát 400,- za osobu. Vzali jsme za vděk tedy restaurací U Švejka, která se nachází v ulici Stará louka. Uvnitř bylo zrovna místo. Výběr bezmasých jídel žádná sláva, měli akorát obalovaný hermelín. Ani cena 80,- za pivo nebyla úplně přívětivá, ale zůstali jsme. Nutno říct, že obsluha byla prima a jídlo opravdu dobré. Porce asi odpovídala ceně, stačila by mi k zasycení polovina. Do kvalitní dvanáctky se také vyplatilo investovat, takže ačkoli to byl na naše poměry celkem drahý oběd, byli jsme spokojení.

Po vydatném obědě pokračovala naše pouť do kopce po naší levici. Zjistila jsem totiž, že jedna krásná budova, kterou jsem jako malá měla na staré pohlednici, se nachází právě tam. Nejprve jsme vyfuněli ke kostelu svatého Lukáše, ve kterém se nachází muzeum voskových figurín. Dovnitř jsme nešli, ale kostel je zvenku opravdu krásný a pro fanoušky takových atrakcí to bude určitě super zážitek. A pak jsme funěli dál, až jsme tam konečně byli!

Pravoslavný chrám svatých apoštolů Petra a Pavla je chrám Ruské pravoslavné církve. Jedná se o nejstarší a nejvýznamnější pravoslavný chrám v zemi. Byl vysvěcen 9. června roku 1897. Díky tomu, že pohlednice, ze kterého jsem tento skvost znala, byla černobílá, mě trošku překvapilo, jak je ve skutečnosti barevný. Moc se mi líbil.

Poslední naší zastávkou se stala restaurace Slovan. Pokud hledáte restauraci, kde se najíte a napijete za lidovou cenu, toto není vůbec špatná volba. Výborná rodinná atmosféra, hospodský srandista, se kterým se domluvíte všemi možnými jazyky. Měli jsme dokonce možnost nahlédnout do místního ruského folklóru, kdy tři místní dámy po několika láhvích vodky vstaly, jakoby se nechumelilo, a s grácií podnik pevným krokem opustily. Radek si dal pivčo (cena 40,- za Plzeň), já naprosto skvostný tramín červený (cena cca 35,- za dvě deci). Po chvíli jsme dostali chuť i na místní kuchyň, Radek si dal česnečku, která mu moc chutnala. Já si objednala palačinky, které bohužel dobré nebyly. Možná to bylo tím, že pan vedoucí to nějak popletl a místo ovoce mi do nich dal jahodovou marmeládu, kterou nemám ráda. Jinak ale bylo naše posezení v restauraci opravdu super. Akorát ten tramín po chvíli došel, ale to neberu jako chybu podniku…

Bohužel nebylo zbytí. Odjezd posledního vlaku se nezadržitelně blížil. Trošku jsme zalitovali, že s sebou nemáme pyžamo a kartáčky na zuby, bychom snad v hotelu zůstali a užívali si lázeňskou atmosféru i druhý den… Tak snad se tam ještě někdy vrátíme.

 

 

Musí se nechat, že v České republice je opravdu nespočet míst, které lákají a rozhodně stojí za navštívení. Občas jste ale limitováni časem, dopravou, otevírací dobou, a tak výběr musíte více promyslet. To se nám stalo v únoru, kdy nás večer čekala návštěva jedné maškarní zábavy, tudíž jsme se domů chtěli vrátit zavčasu, abychom se stihli přichystat. Vzali jsme naši stírací mapu, očima projeli Prahu a blízké okolí. Náš zrak padl na Dobříš, kde se nachází zámek, a bylo rozhodnuto.

Dobříš je město, které se nachází ve Středočeském kraji, v okrese Příbram. Žije zde kolem 9000 obyvatel a je tudíž po Příbrami druhým největším městem v okrese. Převažuje zde strojní, dřevozpracující a kožedělný průmysl. Nejznámější a nejvýznamnější stavbou ve městě je rokokový zámek s francouzským a anglickým parkem. Podle legendy založil osadu Dobřich jeden z druhů Praotce Čecha. Území v okolí města bylo osídleno už v mladší době kamenné. To dokazují dvě hradiště na katastru města a také nález kamenné sekery staré 3500 let. První písemná zmínka pochází z roku 1252.

Město se nachází od Prahy skutečně kousek, takže jsme krátce před 11 čekali na autobus na Smíchovském nádraží a o necelou hodinu později byli už na místě. Od náměstí jsme se prošli rovnou k zámku, kde bylo poměrně dost lidí, kteří čekali na prohlídku.

V pokladně jsme si koupili lístky, pohlednice, a protože nám zbývalo ještě docela dost času, vypravili jsme se hledat útočiště, kde bychom si dali polední kávu. Nemuseli jsme chodit daleko, Zámecká restaurace se vstupem z nádvoří se nám zdála sympatická, tak jsme vešli do ní. Volba to byla dobrá, hezké prostředí, profesionální milá obsluha. Takže nás to přesvědčilo k tomu si kromě kávy dát i brzký oběd. Radek si objednal pstruha, který byl podle jeho slov prý nejlepší, co kdy v ČR jedl. (A doteď ho žádný pstruh nepřekonal.) Já zvolila cuketové placky s koprovým dipem. Oba jsme si moc pochutnali, takže určitě neváhejte, jestli pojedete do Dobříše, tato restaurace je opravdu fajn.

Dobříšký zámek je rozsáhlá trojkřídlá stavba se čtvercovým dvorem. Nachází se ve východní části města naproti kostelu. V roce 1252, kdy pochází o Dobříši první písemná zmínka, v ní pobýval Václav I. Od roku 1262 je ve vlastnictví Rožmberků, od roku 1321 patřila Štěpánovi z Tetína. Když ji získal zpátky Jan Lucemburský, rozhodl se zde vystavět hrad. Ten roku 1720 vyhořel a kníže Jindřich Pavel Mansfeld zde dal vystavět zámek. Podoba, jakou má dneska, pochází z let 1745-1765, kdy byla provedena přestavba původního barokního sídla poničeného požárem. Roku 1780 se panství ujala Marie Isabela, která byla provdaná za knížete Františka Gundakara Colloreda a stala se tak spoluzakladatelkou nynějšího rodu Colloredo-Mansfeldů. V roce 1942 zámek vyvlastnili nacisté, sloužil tak jako sídlo říšského protektora. V roce 1945 ho získal československý stát. Od té doby až do devadesátých let 20. století sloužil Svazu českých spisovatelů. V roce 1998 byl vrácen rodině Colloredo-Mansfeldů, kteří zde dodnes žijí.

K zámku náleží dva parky. Ten anglický je přístupný celoročně bez vstupného, francouzský park je momentálně z důvodu rekonstrukce zavřený. V zámku se také nachází muzeum města a hraček. Pořádají se zde svatby a různé kulturní události. V severním křídle je od roku 2006 hotel s restaurací a kavárnou. Natáčelo se zde několik filmů – například From Hell, Anděl a prezident, Princ a já nebo oba díly Princezny ze mlejna.

Prohlídka se nám líbila. Protože bylo ten den pěkné slunečné počasí, sešlo se nás turistů celkem dost. Na slečně průvodkyni bylo vidět, že ji práce baví a o zámku a historii ví opravdu hodně. Měla moc příjemný projev a kolikrát jsme se i pěkně zasmáli. Jediný mínus dávám za příšerné papuče, které v určitých částech zámku musíte mít na noze, nesnášela jsem je odjakživa a asi se to nezmění. Škoda také zavřeného francouzského parku, prý se konec rekonstrukce stále posouvá a není jisté, kdy bude hotová. Tak snad brzy, protože to bude určitě moc hezké.

Takže zámek ano. Zámecká restaurace ano. Pivnice ne.

 

Město Písek patřilo vždy k mým oblíbeným. Babička mívala kousek od něj chalupu, takže jsme tam v dětství jezdívali pravidelně. Jelikož Radek vymýšlel cíl pondělního výletu, soboty jsem se ujala já. A protože jsem mu z Písku loni v létě posílala pohled, který se mu líbil, rozhodla jsem se ho vzít právě tam.

Obvykle preferujeme jízdu vlakem, ale do Písku mi nejlépe vycházela cesta autobusem, který jel navíc kousek od našeho domova. Poněvadž nemáme přístup k tiskárně, jsem vždycky nervózní, aby mi neselhal mobil, kde mám elektronické jízdenky. Obavy byly zbytečné, řidič salámista mávl rukou a nechal nás nastoupit bez detailnější kontroly kódu.

Cesta byla v pohodě. Projeli jsme městečkem, u kterého jsme měli tu chalupu a kde jsem taky zažila kdejaké dobrodružství, a kolem jedenácté jsme už byli na místě. Prošli jsme se ke kostelu Narození Panny Marie, který byl k našemu štěstí otevřený, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř. Tento římskokatolický kostel je trojlodní bazilika. Jeho věž se stala symbolem celého města. Stavba začala ve 13. století, první písemná zmínka pochází ze století 14.

U kostela se nachází další písecká zajímavost – a tou je dům U Škochů. Poté jsme pokračovali podél městských hradeb na Velké náměstí, kde je jeden pěkný dům vedle druhého. Byl by hřích neprojít po píseckém mostě.

cs.wikipedia.org

Od roku 2007 se tento v Čechách nejstarší dochovaný most, vedoucí přes řeku Otavu, v České republice oficiálně jmenuje most Kamenný. Postaven byl ještě před koncem 13. století. Kdysi byl důležitý komunikační prvek na Zlaté solné stezce. Je 110 metrů dlouhý, 6,25 metrů široký a tvoří ho sedm oblouků. Šest je původních, sedmý je z roku 1768. Bohužel se nedochovaly dvě vstupní věže – první smetly povodně v roce 1768, druhá byla roku 1825 zbouraná. Na mostě se nachází několik replik barokních sousoší (originály jsou v Prácheňském muzeu). Povodně zažil most opakovaně, ty největší v roce 2002.

Na levém nábřeží můžete spatřit komplex různobarevých domů. Jedná se o originální dílo architekta Jaroslava Trávníčka, které bylo dokončené v roce 1999. Prošli jsme se ulicí Čechova, kde bylo plno malých obchůdků. Ačkoli byla sobota, většina z nich byla otevřená a celkově to ve městě docela žilo. Přes další most jsme se vrátili zpátky na pravé nábřeží, kde jsme našli trošku schovanou pivnici Na Marjánce. Velice profesionální a milý číšník, dobré pivo a protože jídlo v lístku vypadalo pěkně, rozhodli jsme se naobědvat. Radek si dal smažák, já gnocchi se špenátem. Porce byly obří, málem jsme to ani nedojedli, ale opravdu jsme si moc pochutnali a restauraci rozhodně doporučujeme.

Po obědě jsme se přesunuli k Prácheňskému muzeu. To bylo bohužel zavřené, takže jsme si na nádvoří vypili akorát čaj a pak se šli projít do Palackého sadů, kde jsme si vybrali k posezení poslední zastávku výletu – Hradební písecký pivovar. Protože jsme byli ještě plný obědu, hlad jsme neměli. Ani bychom si nic nevybrali, ale milovníci burgerů a stejků si tam pravděpodobně přijdou na své. Pivo měli dobré, tak jsme se zdrželi do doby, než nám jel zpáteční autobus do Prahy.

 

Pardubice jsem v minulosti navštívila celkem dvakrát. Jednou jsem byla pouze na nádraží, kde probíhal koncert Tomáše Kluse, podruhé jsme se prošli trochu dál, ale historické centrum jsme minuli. Možná i proto jsem si je zafixovala jako město nehezké, kde není nic zajímavého k vidění.

Pardubice jsou univerzitní a statutární východočeské město. Leží na soutoku Labe a Chrudimky. Žije zde kolem 92 tisíc obyvatel a se svými téměř 83 km² jsou desáté největší město České republiky. První zmínka o jejich existenci pochází z roku 1295. Největší rozkvět nastal za pánů z Pernštejna. V 17. století nastal úpadek, od poloviny 19. století se začaly opět rozvíjet a to především díky připojení na železnici. Vzniklo zde několik významných podniků – lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje… Po druhé světové válce se počet obyvatel zdvojnásobil.

V současné době zde sídlí Univerzita Pardubice nebo krajský soud. Od roku 1964 je historické centrum městskou památkovou rezervací. Od 16. století jsou vyhlášené výrobou perníku. Pořádají se tu také významné sportovní akce – dostihy Velká pardubická nebo motocyklový závod Zlatá přilba. Na své si přijdou i fanoušci kultury – od roku 1909 je zde Východočeské divadlo, ve kterém působí profesionální Komorní filharmonie Pardubice.

Na místo jsme přijeli vlakem krátce před třináctou hodinou. Od nádraží jsme šli pěšky Palackého třídou směrem k centru. Hned na začátku cesty nás zaujala zeď po levé straně, která byla pomalovaná různými obrázky. Tento počin je největší streetartový projekt v České republice a vznikl v roce 2015. Za jeho vznikem stojí dánský malíř Ruhul Amin Kajol. Zeď je dlouhá 80 metrů, na výšku má metry dva. Do malování se mohl zapojit kdokoli – Kajol předkreslil obrysy a obyvatelé, kteří přišli, dostali barvy a štětce a obrázky vymalovávali.

U OC Átrium Palác se mi už začalo líbit. Na třídě Míru, která vede přímo na krásné Pernštýnské náměstí, bylo plno malých obchůdků. Nachází se tam také pomník Jana Kašpara, pardubického rodáka a známého průkopníka letectví. Sochu vytvořil v roce 2017 (90 let od Kašparova úmrtí) akademický sochař František Bálek. Celou cestu vidíte Zelenou bránou, což je významná dominanta města. Jedná se o dvě stavby za sebou – renesanční předbraní a bránu s věží, která je 59 metrů vysoká. Je to zároveň cenný zbytek městského opevnění z počátku 16. století. Do dnešní podoby ji po požáru roku 1538 přestavěl Jan z Pernštejna.

Bránou vstoupíte na zmíněné Pernštýnské náměstí, kde se nachází mariánský sloup, magistrát a plno roztomilých obchůdků. V jednom z nich jsme si koupili tradiční pardubický perník ve tvaru koně (který nám je samozřejmě líto sníst, tak ho máme na výstavce), na lavičce si dali svačinu a pak pokračovali k zámku. Jelikož bylo pondělí, byl bohužel zavřený, takže jsme se mohli projít jen kolem něho. Hned na začátku nás přivítala mourovatá micka a několik pávů. Jeden z nich se v domnění, že mám v kapse něco dobrého, dokonce radostně rozběhl přímo ke mně a jak loudící pejsek vyčkával, co ze mě kápne. Jak jsme později zjistili, očividně je tam místní obyvatelé chodí krmit.

Po cestě jsme si udělali krátkou pauzu v restauraci Tenis klub. Dala jsem si svařák a volba to byla nevalná. Chutnal jak krabicák ohřátý v mikrovlnce. Nezachránil to ani cukr, který jsem do něj vrzla (a bylo to za posledních X let poprvé, co jsem si něco osladila). Takže jsme další rundu s díky odmítli a vydali se na další část procházky podél řeky Chrudimky až k Labi. Cestou jsme viděli hezké domečky, lodě, fabriku Automatické mlýny, zdymadlo, kachny, nutrie…

Hodina pokročila, takže při západu slunce jsme se prošli zpátky směrem k nádraží. U malované zdi se nachází pardubický Pivovar. Zašli jsme na jedno. Dvě, tři. Krom dobrého piva, příjemného prostředí a milé obsluhy jsme se i dobře najedli, takže za nás spokojenost. 

A další výlet se tak uchýlil ke konci. A já musela uznat, že jsem se v Pardubicích spletla. Je to opravdu hezké příjemné město, s milými lidmi a zvířátky. Tak snad někdy na viděnou.

Člověku je tolik, na kolik se cítí. A my si občas připadáme, jak malé děti. Takže jsem tak nějak tušila, že program pro Radka a jeho syna, který jsem na jedno lednové odpoledne, kdy byl junior v rámci svých jarních prázdnin v Praze, připravila, padne na úrodnou půdu a užijeme si ho všichni tři.

Den jsme odstartovali v Andělské cukrárně na Smíchově. Mnou už v minulosti odzkoušený podnik má příjemnou atmosféru, na zdech visí vždy nějaké pěkné obrázky/fotky. Dělají tu výborný palačinky a super kafe. I ostatní věci – od slaných paniny až po sladké dortíky – vypadají lákavě. Pro malý sviště je tu i oddělená místnůstka s dětským koutkem. Já byla po snídani, takže jsem si objednala jen latté, kluci si dali zmrzlinu.

Když jsme se dostatečně namlsali a měli zaplaceno, vyrazili jsme dále. Naše kroky vedli k nábřeží Vltavy. Podél něho jsme došli až na most Legií, který jsme přešli a pokračovali k našemu prvnímu cíli. Tím bylo muzeum ocelových figurín. Reklamu na tuto galerii jsem potkávala už nějakej pátek na internetu. Stránka Slevomat asi vytušila, že jsem dobrá cílovka, a před Vánoci mi odkaz na zlevněné vstupné sypala do mejlu jak divá. Tak jsem podlehla…

Galerie má celkem 4 pobočky. Dvě z nich můžete navštívit ve Varšavě, jedna se nachází v Berlíně a ta čtvrtá u nás v Praze v dolní části Václavského náměstí. Celý projekt začal na šrotišti v obci Pruzsków u Varšavy (aneb tahej Poláky na jejich výstavu do Prahy, hehe). Mariusz Jose Olejnik se rozhodl využít šrot, který je k dispozici všude kolem nás a proměnit ho v dílo. Svým nápadem se mu povedlo nakazit nejlepší řemeslníky z celého světa, takže v dnešní době mezinárodní tým tvůrců tvoří více než 120 lidí.

Karlštejn je od Prahy co by kamenem dohodil, a protože je samozřejmě součástí naší stírací cestovatelské mapy, byl pro další a zároveň druhý výlet roku 2020 jasnou volbou. Lehce před 10. hodinou dopolední jsme už seděli ve vláčku a frčeli vstříc novým poznatkům.

I přesto, že jeho interiér třeba oproti Konopišti působí holým dojmem, považuji tento hrad za jeden z nejhezčích v ČR a nebránila jsem se ani opakované návštěvě. Karlštejn byl založen roku 1348. Český král a římský císař Karel IV. ho vybudoval za účelem uložení královských pokladů – sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Už v roce 1355 pobýval na hradě osobně, aby dohlížel na dostavbu a výzdobu. Stavba byla dokončena v roce 1365, kdy byla vysvěcena kaple sv. Kříže ve Velké věži.

Cestra trvá opravdu chvíli, takže po půl 11 jsme už vylézali z vlaku. I přesto, že bylo v polovině zimy, turistů se zájmem o prohlídku jsme potkali dostatek. Od nádraží musíte jít zhruba 2 kilometry. Přejdete po mostě přes řeku Berounku a pak vystoupáte kopec až k samotnému hradu. Vesnička pod Karlštejnem je opravdu kouzelná, všude jsou malé domečky, taky se v ní nachází plno různých obchůdků – od (ne)vkusných suvenýrů, přes antikvariáty až po obchody se sklem nebo bižuterií. Nechybí samozřejmě ani informace, kde si můžete zakoupit pohlednice a další turistické sběratelské předměty a dojít si na WC. U nich se nachází taky mechanický domek, kam když vhodíte desetikorunu, figury v něm obživnou a začne krátké představení. Pár metrů pod hradem můžete navštívit dokonce muzeum voskových figurín. Kromě všeho se nabízí samozřejmě i možnost občerstvení, na každém kroku je nějaká restaurace nebo okénko s rychlovkama.

Hrad nabízí celkem 3 okruhy v několika jazycích. Jelikož jsme ho navštívili mimo sezónu, byl otevřený pouze okruh č. 1 – soukromé a reprezentační prostory císaře Karla IV. Ten zahrnuje interiéry dvou pater císařského paláce a spodních podlaží Mariánské věže s vybavením z 14.-19. století. Na trase můžete vidět například modely hradu, staré truhly a skříně, sochu svaté Kateřiny, dobové oděvy a nebo repliku Svatováclavské koruny.

Prohlídka se nám líbila, já tedy už okruh absolvovala už podruhé, ale pro Radka to byla premiéra. A kromě historických předmětů ho zaujalo zejména to, že díky manželství Karla IV. s Annou Svídnickou nejsme první českopolský pár… Poté, co zhruba hodinová prohlídka skončila, zašli jsme se podívat ještě do hodinové věže, kde se nachází obchůdek s kameny apod. a zvon Kateřina.

Protože počasí nám zrovna nepřálo – bylo pošmourno a v kopcích zima, rozhodli jsme se pro přesun do města Beroun, které je vzdálené jenom 10 minut vlakem. Beroun je město ve Středočeském kraji, které leží na soutoku řek Berounky a Litavky. Žije v něm kolem 20 tisíc obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1265, kdy Přemysl Otakar II. vydal listinu pro ostrovský klášter. Rozkvět města přinesla doba Karla IV., kdy dochází k rozšiřování řemesel – místní obyvatelé byli proslavení soukeníci, sladovníci, hrnčíři, vinaři… Zejména hrnčířská tradice se v Berouně uchovává dodnes – a to zejména díky Muzeum berounské keramiky a trhům, které se pořádají pravidelně na jaře a na podzim. V Berouně byla v roce 1992 vyhlášená městská památková zóna a v 2009 se stal Historickým městem.

Od nádraží jsme se prošli přímo na Husovo náměstí, kterému dominuje kostel svatého Jakuba. Tato barokní stavba na gotických základech je nejvýznamnější kostel ve městě a je kulturní památkou ČR. Byl postaven ve 13. století současně s městem. Jelikož už byla pokročilejší odpolední hodina, dostali jsme hlad. Vybrali jsme si restauraci Český dvůr, která se nachází na náměstí. Žel, jejich menu bylo dost skromné a jediné bezmasé jídlo vyprodané. Paní byla milá a nabídla se, že se nám poptá v kuchyni, zda by kuchař neobalil alespoň sýr, ale to nebylo zrovna to, na co jsme měli chuť, tak jsme si vypili jeden nealkoholický pomelo birell a šli o dům dál. Následovalo chvilkové zoufalé hledání, kde se tedy najíme. Nakonec jsme skočili v Pizzerii Carino, kde byl problém spíše opačný, protože jídel bylo k výběr hodně a několik z nich vypadalo opravdu lákavě. Ale pizza je zkrátka pizza. A pak jsme se, s přecpanými břichy, přesunuli zpátky na nádraží, vyčkali vlaku a ukončili tak další vydařený výlet.

 

 

Když jsem ještě pracovala v prodejně s papírenským zbožím, měli jsme v sortimentu stírací cestovatelské mapy České republiky. Tehdy jsem si ji koupila. Dlouho ležela netknutá v koutě, ale teď jsme za ni rádi, protože v ní často hledáme inspiraci, kam se vypravit. A za první výlet roku letošního jsme vybrali městečko nedaleko Prahy – Poděbrady.

Poděbrady jsou lázeňské město, které se nachází ve Středočeském kraji. Žije v něm kolem 14 tisíc obyvatel. V letech 1262-1268 zde král Přemysl Otakar II. nechal vybudovat kamenný hrad, který byl postupem času přestavěn na poděbradský zámek. K velkému rozkvětu poděbradského panství došlo za pánů z Kunštátů. Nejznámější představitel tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad. V roce 1905 byl na nádvoří zámku navrtán minerální pramen a díky tomu se z města staly známé lázně, které se specializují hlavně na léčbu srdce a oběhového ústrojí.

Na místo jsme vláčkem dojeli kolem druhé odpoledne. Radek se strachoval, že jedeme pozdě, ale vzhledem k tomu, že zámek byl bohužel zavřený a městečko je spíš menší, bylo to tak akorát. K němu jsme od nádraží prošli lázeňskou kolonádou, která působila trošku smutným dojmem. Já už jednou Poděbrady navštívila, v období konce školního roku a sluníčko a udržované záhony opravdu udělají své. Atmosféra byla celkově poměrně ponurá, protože potom, co jsme došli na náměstí, začalo vytrvale poprchávat.

Jiřího náměstí je hlavní náměstí Poděbrad a vzniklo v 15. století. Nachází se v něm několik zajímavých kulturních památek – Občanská záložna, Stará radnice, Mariánský sloup nebo pomník samotného Jiřího z Poděbrad. Od roku 1992 je náměstí součástí městské památkové zóny. Přímo z něj pak můžete jít do samotného zámku, ve kterém se nachází muzeum a Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů Karlovy univerzity. Mě nejvíc zaujala malovaná srdce na nádvoří. O celém projektu se můžete dočíst zde.

Jelikož nám počasí opravdu nepřálo a vítr a déšť sílil, šli jsme hledat místo, kde se naobědváme. Zvolili jsme pizzerii Severino. Celkem příjemná restaurace. Moc lidí tam zrovna nebylo, takže jsme měli možnost v klidu posedět a poslechnout české fláky, které hrály z rádia. Objednali jsme si pivo a pizzu. Ta byla naprosto mega, takže jsme stěží snědli každý půlku. Zbytek nám servírka ochotně zabalila do alobalu, abychom nemuseli po městě chodit s krabicí, takže jsme pak měli do vlaku alespoň večeři.

Zaplatili jsme a vydali se na další pouť. Prošli jsme kolem pomníku Purkyně, kde jsme si udělali krátkou přestávku, a pak se vrátili zpět na náměstí, kde byl ještě rozsvícený vánoční stromek. Poněvadž bylo ale pořád ošklivo, déšť neustával a nám byla zima, zamířili jsme na kolonádu, že si někde dáme ještě skleničku něčeho dobrého. Vybrali jsme si kavárnu Viola. Výběr to nebyl zrovna šťastný, prostředí bylo celkem pěkné, ale aby obsluha nevěděla, co znamená suší víno, s tím jsem se ještě nesetkala. Radek si objednal pivo, sklenička byla celá obalená bublinkami, takže sem se rozhodně už nepodíváme.

Reputaci místního pohostinství vylepšil Náš hostinec, kde jsme se setkali s velice příjemným prostředím. Obsluha byla profesionální a usadila nás i přesto, že jsme chtěli stůl jen na krátkou chvíli, než nám pojede vlak. Číšníci zde ví, jaké víno doporučit a ani s pivem nebyl sebemenší problém. Takže za nás velké doporučení, jen tam bylo hodně plno, takže není od věci si udělat rezervaci.

Tento výlet považujeme i přes nehezké počasí za vydařený a myslím si, že jsme v Poděbradech nebyli naposledy. Jen příště vyrazíme v sezónně, abychom viděli žijící kolonádu a mohli navštívit muzeum v zámku.

Už od léta jsme spolu trávili poměrně dost času. Když jsem začátkem prosince přestala k našim na přespávání jezdit úplně, bylo jasný, že blížící se Vánoce strávíme spolu. Oba jsme zažili několik takových, na který by člověk raději zapomněl, a tak jsme se těšili, že ty letošní se snad konečně vydaří k obrazu našemu. Aneb šťastné a veselé…

V roce 2018, ještě než jsme se poznali, jsem si vysnila stromek ozdobený figurkami ve tvaru zvířátek. V tu chvíli mi to přišlo jako nesplnitelný scifi. Pak jsem si řekla, proč vlastně ne a pár ptáčků, rybek, medvědů a pod. jsem si na vánočních trzích zakoupila a v pokoji si udělala takovou malou demo verzi. Když jsem se doma zmínila, Radek bez váhání můj nápad podpořil. Koupili jsme středně velký umělý (nicméně dost zdařilý) stromek v OBI, světýlka a já začala vymetat trhy, Tigery a další místa a skupovala  tématické a leckdy vtipné figurky.

A i díky darům od přátel a rodiny byla naše smečka opravdu pestrá, na stromečku, který jsme ozdobili už začátkem prosince (a v pokoji nám stál až do jara) jsme měli: housenku, krokodýly, želvy, hrocha, všemožné ptactvo, medvěda ledního i hnědého, kočku, dinosaury, rybky, pavouka, psy, ježky, divočáka, mořského koníka, krávu, zebru, žirafu, berušku, lišku nebo třeba osla.

Na samotné přípravy Štědrého večera jsem měla dost času. Radek odjel víkend před ním do Polska, a tak jsem mohla byt vyzdobit k obrazu svému, a to i díky pomoci ostatním. Máma nám upekla cukroví, táta přivezl dárky a brácha s přítelkyní věnovali jmelí, které jsem umístila na lustr do kuchyně. Byt máme malý, takže úklid nezabral moc času. V pondělí ráno jsem pak na trhu nakoupila voňavé františky, které z Polska neznal, a díky kamarádovi se mi povedlo dokonce přinést do mrazáku i vykuchanýho kapra.

Nikdy jsem tomuto „trendu“ neholdovala, pohled na dusící se kapry v kádi se mi nelíbí, a to, že si na nějakýho ukážete prstem a ten týpek v gumákách do něj pak buší tak, že z nebohýho kapra lítají šupiny široko daleko, mi přijde fakt zvrácený a dost se to rozporuje s tvrzením, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Jenže Radek si život bez ryb nedovede představit, tak co bych pro něj neudělala… Ale jak říkám, měl ho jen díky kámošovi, který frontu ke smrti vystál a jednoho chudáka koupil, já zbaběle utekla…

Doma už bylo vše dobré. Omluvila jsem se zakrvácené igelitce, nalila sklenku Prosecca, dala vařit brambory na salát a jala se loupání jablek. Jestli něco můžu, tak je to štrůdl. Vše šlo podle plánu, dárečky pod stromkem naježené, byt vyvoněný, playlist s vánoční muzikou všeho druhu (aneb od Goťáka, přes Dádu až po Elvise) připavený a já už mohla jen vyhlížet svého drahého. Toho České dráhy nezklamaly, takže po asi dvou hodinách, co marně čekal v Olomouci na vlak, se naštval a jel do Ostravy, kde se mu konečně podařilo nějaký spoj do Prahy chytit. A během deváté už naštěstí klepal na dveře.

A pak přišel už ten samotný očekávaný den. Vstávali jsme poměrně brzo, protože Radek se rozhodl zajít do hypermarketu pro pár drobností a udělat ještě vánoční cibulový salát. Atmosféra byla hezká, pálili jsme vánoční vosk od Albi, pouštěli vánoční písničky a dolaďovali poslední drobnosti.

Čas rychle utekl, takže kolem čtvrté odpoledne jsme přichystali slavnostní stůl, šli se osprchovat a hezky obléci. K večeři jsme měli každý trochu cibulového a trochu bramborového salátu. Radek si obalil a v troubě upekl kapra, já zvolila veganské řízky Take it vaggie, které koupíte v Kauflandu. Před samotným usednutím ke stolu jsme zapálili andělské zvonění, bez kterého by to nebyly zkrátka pravé Vánoce, a šli lámat oplatky. To je starý katolický polský zvyk. Podle internetu se rozšířil i k nám a našim slovenským sousedům, ale přiznávám, že jsem se s ním setkala poprvé. Ulomíte kus své oplatky a popřejete něco pěkného druhému, ten ten kousek sní a to samé opakuje se svou oplatkou.

Tak jsme si přáli a pak šli jíst. Připadala jsem si jak malá, zatímco Radek si dopřával dobrou večeři a nezdráhal se si přidat, já po několika soustech už nervózně nakukovala ke stromečku. Jestli mě totiž něco na Vánocích baví, tak je to rozdávání dárků a reakce obdarovaných. A dočkala jsem se! Po chvíli jsme skutečně seděli u stromku, udělali pár fotek do alba a pak už mohli rozbalovat.

Ježíšek byl opravdu bohatý. Dostali jsme spotřebiče do domácnosti – mixér, toastovač, sušičku na nádobí, poukázky na divadlo, dobroty, svíčky, skleničky na víno. Mě dostal plameňák od juniora, poukázka na boty od Radka a nejvíc mě odrovnaly lístky do Edenu na Marpa & TroubleGang od bráchy. Na Radka čekala kožená peněženka, knížka, kterou si přál, teplá šála a pár dalších dárečků.

Rozbalování nás natolik vyčerpalo, že jsme odpadli na gauč, dali si druhou večeři, víno a málem usnuli. Ale protože jsme chtěli navštívit půlnoční mši, byl čas se probudit, upravit a vyrazit do kostela. Nejblíž máme kostel svatého Václava na Andělu. Bála jsem se, že v něm bude plno lidí, ale k našemu milému překvapení jsme si i mohli sednout. Mše byla, jak to říct, zvláštní. Čekali jsme, že si zazpíváme nějaké vánoční písně a koledy. Ty se skutečně zpívaly, ale bylo jich za celou hodinu asi pět. Místo toho jsme museli poslouchat naprosto nudné čtení z Bible, na což Radek reagoval touhou kostel opustit a nějaký cizí pán dokonce omdlel.

Statečně jsme vydrželi do konce, to jsem se dočkala alespoň Narodil se Kristus pán, a pak se prošli zpátky směrem k domovu. Bylo hezké, jak je Anděl vylidněný, všude zavládl klid. Když jsme míjeli hospodu, kde jsme se před necelým rokem poznali, ještě se uvnitř svítilo. Tak jsme se rozhodli zajít pozdravit naši milou „paní vedoucí“ a kamarády opilce. Nakonec jsme poseděli asi hodinu, pouštěla se vánoční hudba, ukazovali jsme si, co nám Ježíšek přinesl a byli rádi, že tyto Vánoce se skutečně vydařily.

Ačkoli mám Plzeň spojenou s oblíbenou povídkou od Šimka a Grossmana, nejmilejším filmem z dětství Diskopříběhem a samozřejmě dobrým dvanáctistupňovým pivem, k samotnému městu jsem si vztah nikdy bohužel nezískala. Ovšem na adventní trhy, které se nachází na Náměstí Republiky, jsem se celkem těšila, protože si je všichni kolem mě chválili.

Plzeň je statutární západočeské město. Leží na soutoku řek Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, z kterých vzniká Berounka. Žije v ní přes 170 tisíc obyvatel a je tak čtvrtým největším městem v ČR. Je známá jako průmyslové a pivovarnické město. Najdeme v ní i mnoho kulturních domů a divadel, sídlí v ní biskupství plzeňské diecéze. V roce 2015 byla společně s belgickým Monsem Evropským hlavním městem kultury.

Z Prahy jsme vyráželi celkem pozdě, když jsme nasedali do vlaku, hodiny ukazovaly téměř poledne. Pendolinem jsem měla premiéru a musím říct, že cesta byla opravu příjemná a pohodlná. Od nádraží jsme se prošli kolem divadla Josefa Kajetána Tyla a Velké synagogy. Udělali jsme pár fotek, ale jinak jsme se moc nezdržovali a zamířili přímo na vánoční trhy. Jelikož jsme se do Plzně vypravili ještě před začátkem adventu, slavnostní rozsvícení stromku bylo teprve v plánu. Ale stánky už postavené a funkční byly. Všude vonělo jídlo, svařák a i když do Štědrého dne zbýval měsíc, nějakou atmosféru to skutečně mělo.

Hned na začátku jsem musela ukojit svou úchylku na šály. V jednom stánku měli nepřeberné množství k výběru, ale jedna fialovorůžovozelená mě oslovila už na dálku, takže jsem neváhala a u sympatické dámy ji zakoupila. Stejně tak jsem neodolala u stánku německého prodejce a odnesla si polštářek s motivem bobočky paví oko. Dali jsme si svařák, bramborák, já se seznámila s místním oslem (jakože fakt íá íá íá) a ještě několikrát jsme si trh prošli. Abych byla upřímná, má očekávání byla z vyprávění a pochval, co jsem vyčetla na netu, o píď větší…

Byl by hřích nezajít v Plzni na dobrou vychlazenou dvanáctku, a tak jsme se prošli pohladit andělíčka u Katedrály svatého Bartoloměje, který dle pověry plní přání, a pak se vydali hledat nějakou sympatickou hospodu. Narazili jsme na podnik s názvem Na Parkánu. Fajn hospůdka, milá obsluha, pivo dobré. Bohužel jsme moc dlouho nepobyli, protože za hodinu byla rezervovaná soukromé společnosti, takže jsme museli odejít. Zapadli jsme tedy ještě do knajpy U Pětatřicátníků, kde se situace bohužel opakovala. V Plzni se to zkrátka soukromýma akcema hemží. I přesto se nám číšník skvěle věnoval a pivo bylo opravdu znamenité, takže tento podnik vřele doporučujeme, akorát si raději udělejte rezervaci.

Když se u našeho stolu začali slézat účastníci oslavy, jež jsme sice zaujali natolik, že nám nabízeli, ať zůstaneme, rozhodli jsme se rozloučit a vrátit se na chvíli zpět na trh, kde zrovna vystupoval Michal David. K mému zklamání to byl nějakej fejkovej… Ale i tak, po koktejlu ze svařáků a kvalitního piva, jsem se začlenila do davu místních nadšenců a zapěla si o tom, že chci žít nonstop a nesnáším loučení. Radek moje guilty pleasure dvakrát neocenil a při Máše, které není česká Dáša, jsem musela své rozvlněné boky zkrotit a vydat se davem směrem k vlakovému nádraží, kde už na nás čekal vlak, který nás odvezl zpátky domů.

Takže závěrečné hodnocení? Zatímco Radka to k Plzni táhne a často straší, že se do ní odstěhujeme, můj pohled na ni zůstává (bohužel) stejný. Pivo sice super, ale já přece jen raději to víno…