Týden 3. a 4.

„Děláte mi radost.“ uznale pokývala hlavou moje terapeutka po té, co jsem jí přetlumočila tyhle uplynulý dva týdny. A to to vypadalo spíš jako velkej trest za to, že jsem se vůbec narodila. I přes sestěhování jsem musela z kola ven. Přijel Junior a do toho bytu bychom se nenaskládali. Nebo jo, ale za cenu toho, že se jeden z nás bude mačkat na gauči.

Brala jsem to jako restart. Jako novej začátek. Potom, co mi volal táta, že si mám uspořádat věci a že se bude můj jedinej kus nábytku vyhazovat (aneb historie se opakuje) a měla jsem záchvat jak prase, jsem měla pocit, že nám ta „pauza“ i pomůže srovnat si, co od toho našeho vztahu chceme. Udělali jsme rozhodně velkej pokrok v tom, že i když se rafnem, už se nerozcházíme. „Všechno to zvládneme, od toho jsme na to dva.“ objímal moje klepající se tělo a utíral slzy jak hrachy. A já vím, že to bude lepší. Pro mě, pro něj, pro nás…

15. 1. 2020

Představa, že se skoro dva týdny neuvidíme mě i navzdory odhodlání začít znovu až skoro fyzicky bolela. Tak jsme si ten „poslední“ večer udělali hezkej. Přes den jsem poklidila, předchozí den upekla tvarohový koláč s ovocem a stáhla Divergenzi. A pak jsme se u toho filmu váleli a po něj jsme se oddávali nestoudnostem a i když je to vždycky po nějakým problému takový opatrný, má to svoje kouzlo. A pak spát a vzhůru do „novýho“ dobrodružství.

16. 1. 2020

Doufala jsem, že když mě naši budou mít asi po měsíci a půl doma, že si mě taky budou chtít trochu užít. Jela jsem k nim proto hned ráno, jak Ňuf odešel do práce. Hned po příchodu jsem se vrhla do tvorby alba zážitků, který jsme s mým drahým nastřádali (a že jich je!) a pak šla poklábosit s tátou, kterýho jsem neviděla snad od Vánoc. Máma měla nějakou „práci“ a po 10 minutách na mě vyštěkla, jako že jí děsně rušíme. Bylo mi to líto, prohlížela si nějaký fotky v notebooku, nic závažnýho. No, čekala jsem, že se mi začne stýskat později, tohle nevydržím. Večer, když se otevřelo víno, byla máma už v pohodě, takže si album i prohlídli a pohovořili jsme. Já teda držím slib, takže jsem si uvařila čaj z červený řepy a užívala si svět střízlivejma očima. 

17. 1. 2020

To, že chodím na terapie doma tajím. Ví to akorát brácha. Ten taky chodil a naši do toho na můj vkus strkali až moc nos a tomu jsem se chtěla u sebe vyhnout. Nechce se mi jim pak říkat, že jsem labilní idiot, protože jsem od nich necítila pocit bezpečí a to se se mnou táhne celej život. A proto mám problém v vztazích, s kamarádkama, v práci… Nedokážu se pořádně bránit, všechno v sobě dusím a pak jednou za čas bouchnu a takhle je to furt dokola… Tentokrát jsem se vzhledem k tomu, co se stalo, na terapii celkem i těšila. Pak jsem se prošla, zašla si na nákup, tam jsem potkala kolegyni z obchodního centra, kde jsem dělala, tak mi potvrdila, že se tam nic nezměnilo, že veškerý sliby zůstaly slibama. Aspoň nějaký moje rozhodnutí bylo správný, kdybych zůstala, trápím se dál… A pochválila mě, že jsem prej zhubla, oujé!

18. 1. 2020

Takovej normální den. Začala jsem s třízením věcí, hodně jsem toho vyřadila, tak jsem to nafotila a snažila se domluvit nějaký výhodný swapy. Odpoledne přišel brácha se švagrovou, tak jsem s nima poseděla v obýváku. Jestli je něco, co nechápu a co mě sere, je ta neustálá mámina potřeba mě shazovat. „To K. nám zahubila půlku kytek, co jsme byli na chalupě…“ Švagrová naštěstí vycítila jak mi je to nepříjemný a vždycky se mě zastala. Snažila jsem se řídit se radama doktorky, prostě se hned bránit a něco na to říct, ale bylo to jak nahrávání na smeč… 

19. 1. 2020

Neděle byla fajn. S Fí. jsme vyrazili do DOXu na výstavu Petra Síse a pak na bezva véču do Fraktálu, kde mají naprosto skvělý burgery. K tomu jsem si dala domácí jasmínový ledový čaj, mňamka. A pak jsem musela domů, protože naši šli do divadla a já slíbila hlídat psa. A doma jsem nedělala vůbec nic, nějak mě to všechno vyčerpalo, že jsem nebyla moc schopná cokoli dělat.

20. 1. 2020

Další týden začal o něco lépe než ten předchozí. Odpoledne jsme se sešli s bráchou a zašli na badminton. Byl to pro mě trochu těžší soupeř než Ňuf, hlavně jsem měla úplně jinou raketu, než na kterou jsem zvyklá, ale v druhý půlce už jsem začala taky skórovat. Potom jsme si zašli na oběd, ten se teda moc nevyvedl a večer mě čekalo setkání s Ňufem a Juniorem. Já tušila, že mu budu chybět a nakonec „pauzu“ porušíme, ale nečekala jsem, že mě bude „nahánět“ už den po tom, co přijedou do Prahy. 😀 Bylo to fajn, Junior byl se mnou dokonce doma, to když jsme si šli pro psa, a už má jasno, jak to mezi tátou a tetou K. je.

21. 1. 2020

Na úterý jsem se těšila. Po dlouhé době jsem měla sraz s A. Přijel za mnou k nám, koupili jsme vínečko a prošli se na vyhlídku. Byla teda mlha a pekelná zima, tak jsme po chvíli sešli ke hřbitovu, kde jsme probírali vše možné až dokud nás fakt nebolely od zimy končetiny.

22. 1. 2020

Když jsem Ňufa poznala, zarytě si stál za tím, že mikrovlnky jsou zlo a že mu nic podobného do bytu nesmí. Namítla jsem, že si ji koupím sama a nemusí ji používat. Nakonec mu to vrtalo tak v hlavě, že jsme se po Vánocích shodli, že si nějakou koupíme. A dokonce jsme se zakoukali do stejnýho přístroje, který byl žel všude vyprodán. Štěstí přálo a na Aukru ji nějaký pán nepoužitou prodával. K naší smůle popletl doručovací adresu a krabice těžká jak kráva byla uložena kus od od domova. Táta mi naštěstí píchl a sjeli jsme tam autem. A pak hned k Ňufovi, takže rychlá pusa a vlastně už se nám to odloučení krátí… A večer dámská jízda s T. v naší oblíbené hospodě. A tentokrát mi to nějak vlezlo do hlavy, a to jsem pivečkovala.

23. 1. 2020

Další celkem aktivní den. Původně jsem měla v plánu, jak všechno u našich protřídím a vyházím a nakonec jsem většinu dní proseděla v jakési apatii na posteli. Ale teď jsem se hecla a začala teda třídit a vyřazovat. Hlavně oblečení, to je vždycky nejtěžší. Naštěstí přijel radikální bratr a všechno, do čeho zhubnu, co se bude hodit a na doma je dobrý, letělo do kontejneru. Ani slzu jsem nestihla zamáčknout. A večer hurá s Fí. na koncert. Schodiště v Besedě a to byla hezká odměna za náročný úklid.

24. 1. 2020

Prima „rodinný“ den. Ráno jsem musela na další vyšetření, potvrdili akorát co jsem si myslela, ale stejně se to nelepší. Počkala jsem na Ňufa a Juniora, zašli jsme si na kafe do jedný bezva cukrárny a pak se prošli pěšky podél Vltavy až na Václavák, kam jsem nám všem koupila lístky na výstavu ocelových figurín. Kluci byli nadšení, nevěděla jsem kterýho fotit dřív, lezli tam po exponátech, po zemi a očividně je to fakt bavilo. Pak následoval oběd v jedné smíchovské hospodě a nakonec jsme to završili expozicí mašinek na Andělu, což se nám líbilo asi ještě víc než ocel. Nakonec jsem ještě zašla s parou do Hospůdky. S T. jsme před domem pak ještě skoro hodinu probíraly strasti našich životů a pak už jsem mohla vyčerpaně zapadnout do postýlky.

25. 1. 2020

A poslední oficiální den a noc u našich. Někam jeli na výlet, takže jsem měla na starost pejska, uklízela jsem zbylej binec v pokoji, udělala si veganský karboše z „masa“ co prodávají v Lidlu (špatný to není, ale na zadek jsem si z toho nesedla). 

26. 1. 2020

Sbaleno, uklizeno a jen vyčkávat příjezd mého milého. A koho nesmět zapomenout? No přece moji věrnou kámošku Gágu!

27. 1. 2020

Protože můj chlapec přijel o den dřív, než měl v plánu, naplánovali jsme si na volné pondělí výlet do Pardubic. V ČR je několik měst, kde jsem byla nebo které předpojatě nemám ráda. V Pardubicích jsem byla dvakrát a nelíbily se mi, protože jsem byla a špatných místech. Takže je považuju za opravdu milé překvapení, v historickém centru bylo opravdu krásně. Zámek byl bohužel zavřený, jak jsme předpokládali, ale místo toho jsem se tam skamarádila s kočičkou a místními pávy, jeden za mnou letěl jako pes. Prima den.

28. 1. 2020

Naše kráska. A jak pěkně ohřívá, panečku! Měla jsem jinak pěkně náročný den, protože kluci na pořádek opravdu nedbali (a to nejhorší ještě Ňuf zvládl v sobotu dopoledne uklidit). Takovej čurbes tu snad nikdy nebyl! Ale aspoň jsem měla o zábavu postaráno. A ta úleva, že si můžu vařit, péct a dělat co chci ve „vlastním“… Ach. 

1 komentář: „Týden 3. a 4.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.