Jelikož jsme předchozí den strávili v přírodě a daleko od lidí, rozhodli jsme se tentokrát vyrazit více do centra dění a naplánovali si tak program v samotném centru města Gdaňsk. A opět to byl čas strávený aktivně a pestře.
Gdaňsk je jedno z největších a nejstarších polských měst. Leží v Pomoří na řekách Visla a Motława na břehu Baltského moře a Gdaňského zálivu. Téměř 800 let (až do roku 1793) bylo součást polských státních útvarů, potom bylo necelých 152 let ovládán Pruskem, později Německým císařstvím, Výmarskou republikou a Třetí říší. Navráceno Polsku bylo v roce 1945. Má rozlohu 262,5 km² a žije v zde přibližně 464 tisíc obyvatel.
Můžeme v něm najít velký námořní přístav. Společně s městy Sopoty a Gdyně tvoří tzn. Trojměstí. Přes město vede hlavní železniční trať – Varšava – Gdyně. Nachází se zde malý poloostrov Waterplatte, kde 1. září rou 1939 začala druh světová válka. V místních loděnicích vznikla odborová organizace a nejznámější politická opozice komunistického Polska – Solidarność, kterou založil Lech Wałęsa, který se později stal polským prezidentem.
Nejstarší archeologické nálezy, které dokazují místní osídlení v podobě rybářské osady, sahají do 7. století. První písemná zmínka o městě je v legendě Život svatého Vojtěcha z roku 997. Na konci 10. století zabral Boleslav III. Křivoústý Západní Pomořansko, roku 1227 se území zmocňuje pomořanský kníže Svatopluk II. Veliký. Pomořanská knížata si panství nad Gdaňskem udržela až do roku 1294. V této době byla Gdaňsku udělena městská práva.
Naše pouť začala na tramvajové zastávce Wczasy, která se nachází jen pár kroků od pláže. Tam jsme nasedli na linku číslo 3 a vypravili se zhruba na 20 minutovou jízdu. Tramvaj nebyla nijak výrazně odlišná od těch, které známe třeba z Prahy, lístky jsme si koupili při čekání v automatu na zastávce. Nejvíc mě asi pobavil zpívaný název stanice Opera Bałtycka, to jsem si musela při zpáteční jízdě dokonce nahrát na diktafon. Vystupovali jsme na Brama Wyżynna 05, z které je to kousek ke všem zajímavým místům.
Prošli jsme kolem muzea jantarů, tam jsme navštívili pouze obchůdek se šperky. Trochu mě to rozesmutnilo, bývalý zaměstnavatel mi dlužil peníze za poslední 3 měsíce a nemohla jsem si tudíž nic pořádně koupit, nerada si půjčuju a nevěděla jsem, jak dlouho budu ještě na výplaty čekat. Škoda, protože měli opravdu plno nádherných šperků, které jsem sice už viděla i u nás v Praze, ale ceny v Gdaňsku byly naprosto nesrovnatelně nižší. Tak snad příště.
Naše kroky dál vedly ulicí Dlugou, což je nejkrásnější a nejdůležitější ulicí v Gdaňsku. V minulosti zde žili bohatí měšťané. Lemují ji krásné barevné romantické domečky z období středověku a z největšího rozmachu Hanzy, zdobené erby, zvířaty, postavami z antické mytologie. Po druhé světové válce byly domy v troskách, ale postupně se povedlo téměř celou ulici opravit do její původní podoby.
Za zmínění určitě stojí zastávka na polské poště – jestli si myslíte, že jen u nás vám u posílání dopisů paní za přepážkou vnutí pojištění a prací prášek, tak jste na omylu. Na polské poště můžete koupit čaje, nutridrinky, mýdla, hračky, papírenské zboží i něco na zub. Stejně tak čekání na vaše pořadové číslo je nekonečné. Nutno ale dodat, že budova pošty je opravdu kouzelná. Koupili jsme magnetku, známky na pohlednice, které jsme pořídili v nějakém krámku kousek před poštou a dva losy, že pokud budou výherní, kupujeme zde byt a do Čech už se nevracíme…
Pokračovali jsme procházením se po Dlouhé ulici. Naši pozornost upoutala kromě barevných domků například goticko-renesanční Hlavní radnice. Nad vchodem do radnice se nachází portál se lvy, kteří drží erb. Jeden ze lvů má hlavu otočenou směrem ke Zlaté bráně. Podle legendy tento lev obrátil pohled ve směru příjezdu krále. Další zajímavostí je určitě fontána se sochou Neptuna.
Z Dlouhé ulice jsme přišli k řece Motławě. Radkovi toto místo připomíná Amsterdam. Všude bylo plno kavárniček, lodí, můstků, místní klaun prodával balónky, na lavičce se povalovaly dopité Zubrowky, rybáři chytali ryby a v dáli se tyčilo obří ruské kolo.
Další úžasná ulice se jmenuje Mariacka. V té se nachází prakticky jen obchůdky s jantary – bylo až neuvěřitelné, co všechno z nich jsou lidi schopní vyrobit. Mohli jste pořídit různé šperky, obyčejné korálky, sošky zvířat, ale i různé dekorační předměty se všemi možnými motivy.
Poté nás čekala méně zábavná, ale o to poučnější zastávka v Muzeu druhé světové války. Budova muzea je obrovská a expozice opravdu bohatá, nachází se zde plno fotografií, příběhů, filmů. Kdyby si člověk chtěl vše poctivě pročíst, musel by tam strávit celý den (a to bůhví, jestli by vůbec stačil). Protože jsme měli ještě plno plánů, spíš jsme si to jen prošli.
Po smutné připomínce minulosti jsme se rozhodli pro příjemnou pauzu v malé útulné modré kavárničce Yumme – Fabryka smaku, kde jsme nejprve setřeli losy a díky tomu zjistili, že nás za pár dní čeká návrat do Prahy, neb jsme nevyhráli ani zloťák, pak si dali výbornou kávu a napsali pohledy rodině a přátelům. Tímto bych ráda pochválila polskou poštu, pohledy dorazily (až na jeden) v pořádku a rychle.
Jelikož jsme v jádru pořád jak malé děti, vyjádřila jsem přání svézt se na ruském kole. Koło Widokowe – Amber sky je 50 metrů vysoké a na místě stojí od roku 2018 (předtím bylo 2 roky umístěno jinde). Radek překonal svůj strach z výšek a tak jsme zaplatili 3 otočení a sedli do bílé kabiny. Nakonec nás nechali projet se celkem 4x. Výhled byl naprosto parádní, zážitek nezapomenutelný. Dokonce v průběhu 2. jízdy začalo zapadat sluníčko a ten pohled na město byl opravdu romantický.
Když jsme spadli nohama zpátky na zem, prošli jsme se směrem k centru, kde jsme navštívili obchod s hudebninami, kde si Radek koupil struny do kytary a protože nám zbývalo ještě trošku času, zašli jsme na skleničku do Klubu Barbados. Radek si dal pivčo, já víno. Klub byl oproti těm útulným kavárnám takový velký, neosobní, občerstvení dost drahé. Takže jsme dopili a rozhodli se vrátit se zpátky na ubytování, abychom stihli ještě večeři na pláži.
Cestou na byt jsme se rychle stavili ještě v krámku s mořskými potvorami, v Biedronce pro víno a pak se prošli k pláži, kde teda díky tomu, že nebyla sezóna, moc podniků na výběr nebylo, ale i tak jsme si přišli na své. V pizzerii Peperino byla moc milá paní, která nám udělala pizzu na míru a nechala nás v klidu povečeřet i po zavíračce. Po jídle jsme se naposled prošli po pláži, všude byl klid, jen kousek od nás pár zevlujících puberťáků. Procházeli jsme se s láhví výborného růžového vína, hledali jantary, povídali si a vnitřně se loučili s jedním z nejkrásnějších měst, které jsme navštívili.
