Radek přišel začátkem roku s nápadem, že bychom si mohli udělat zasloužený oraz a odjet na nějaký čas nejenom mimo Prahu, ale dokonce mimo republiku. Původní nápad bylo Maroko. Nápad to byl hezký, ale říkala jsem si, jestli bychom raději nemohli jet do Polska, abych poznala zemi, z které prochází. Mé přání se stalo rozkazem a my skutečně během krátké chvíli naplánovali dobrodružný osmidenní trip. A já vám teď o něm den po dni povyprávím…
Byla jsem nervózní jak blázen. Ještě v pátek večer jsem s kámoškou byla v divadle, tam jsem si dala rychlou skleničku a šupajdila domů, kde jsme dobalovali poslední věci do půjčeného kufru od našich. Člověk by neřekl, kolik věcí do něj dokáže nacpat. Do batohu jsem hodila notebook, košili TroubleGang a moji věrnou kamarádku Gágu. Přece bych ji na takovou významnou událost, kdy se chystám po… asi sto letech… za hranice mé rodné země nemohla nechat doma.
Jsem stresař, pořád na nervy, kolikrát jsem někde o hodinu dřív, jen abych předešla nějakým komplikacím. Radek je salámista, který začne důležitosti řešit na poslední chvíli, takže jsme s bušícím srdcem chvátali na tramvaj a na nádraží dorazili sice včas, ale bez mého oblíbeného předstihu, kdy jsem si chtěla koupit v obchodě kafe a nějakou sváču. Ale tak dovolená začíná, dám si kafe v Pendolinu! Tím jsme naposledy (a já poprvé) jeli v listopadu do Plzně. Příjemný, pohodlný vláček.
Co teda rozhodně pohodlné nebylo, byli dva nevychovaní parchanti vedle přes uličku. Ze začátku působili nadějně, malovali si a neotravovali. Ale čím dýl cesta trvala, tím víc se nudili a prudili. Jejich děda absolutně nevěděl co s nima a řešil to tak, že jim celou cestu vyhrožoval. Že je praští, že je vysadí, že tohle, že tamto. A protože děcka viděla, že ty svoje výhrůžky nemyslí vážně, dělala čím dál tím větší bordel. Až jsem myslela, že je půjdu profacovat nebo vysadit sama, bylo to vážně otravný. Celkem mi bylo líto paní, která s nima musela sedět až do Ostravy.
I tak jsem se snažila sledovat z okýnka každý strom – strašně mě třeba zaujalo jmelí, vůbec jsem netušila, jak to vlastně vypadá a nikde jinde jsem si ho nevšimla. Tyto končiny pro mě byly velkou neznámou, nejdál jsem byla v Olomouci. Cesta uběhla rychle a krátce před polednem jsme dorazili do Českého Těšína. Vlak pokračoval dále na Slovensko, ale my vystoupili a šli do Billy pro šampaňské. Tak jsem si chtěla po příjezdu na hotel dát bublinky. Člověk míní, Poláci mění…
V Bille bylo poměrně dost lidí, popadla jsem pár piv, víno a šampáňo a šla platit. Z dlouhé chvíle jsem pozorovala nákupy ostatních. Páni, tady všichni jenom chlastaj! Stejně tak jako pán za mnou ve frontě, který neustále mlel, jak je důležité se desinfikovat zevnitř, protože corona, a pořád mi koukal na to víno. Byla jsem z něho po chvíli celkem nesvá, tak se mi ulevilo, že jsem zaplatila a mohla jít. Když jsem si nahazovala před kasama batoh, ozvala se rána jak z děla. Za mnou se zřítilo nějaký kolo. To kolo bylo toho ožraly. Radek mě přesvědčoval, že spadlo samo. Pán kolu domlouval asi jako ten dědek ve vlaku parchantům. Jasně že jsem ho shodila já.
A šlo se na věc. Od nádraží jsme šli pěšky, měli jsme celkem těžký zavazadla a hlavně nám z kufru neustále padala guma z koleček. Došli jsme do restaurace Radegastovna. Radek tam chodí pokaždé, když do své domoviny jede, prý tam mají nejlepší česnečku. Ačkoli nebylo ještě ani dvanáct, všichni na stole měli pivo. Vypadala jsem tedy jako blázen, když jsem si objednala točený grepový Birell. A trvalo věčnost, než mi ho natočili. Radek si dal pivo a svou vytouženou česnečku. K hlavnímu chodu jsem si objednala smažák a opečené brambory, protože nic jiného bez masa bohužel k výběru nebylo, Radek si dal kachnu s knedlíky a zelím. Ani to nedojedl, jakej toho byl kotel. I já měla co dělat. Po jídle jsme si objednali ještě pivo a Birell a chvíli poseděli. Obsluha byla milá, ale z jeho ód jsem čekala trochu víc.
Pak už jsme zaplatili a vypravili se k hranici. Na mostě, který spojuje Český a Polský Těšín jsme udělali pěknou várku fotek. U toho jsem si vyslechla fórky jako ať hezky naposled zamávám své zemi, že teď mi nasadí burku a bude mě nutit se denně modlit.
Protože jsme měli ještě do odjezdu autobusu do Bielska-Biale čas, zašli jsme na hlavním rynku do sympatické kavárničky Pod Merkurym. Uvnitř bylo útulně, Radek si objednal kafčo, já zelený čaj. Pak jsem si dala skleničku vína. Slečna servírka byla v práci první den, takže byla trochu zmatená – a já zas byla zmatená, protože tohle byly mé první chvíle na polském území a i když za dobu, co jsme spolu, řeči poměrně dobře rozumím, tohle byla úplně jiná situace. Ale domluvili jsme se a víno bylo opravdu moc dobré! Co mě zaujalo, byly roztomile řešené záchody. Zaujaly mě natolik, že jsem je i vyfotila.
Poseděli jsme asi hodinu a půl a pak s předstihem šli na autobusové nádraží. Kolečka kufru nás trápila, guma si nedala říct, ale úspěšně jsme ho donesli do cíle. Tam nám asi za 10 minut jel přímý spoj do Bielsko-Bialá, odkud Radek pochází a kde náš dobrodružný výlet měl začít. Cesta byla v pohodě, trvala necelou hodinku. Na místě jsem zažila první nepříjemnou chvilku, kdy jsem chtěla jít na WC, kde se museli hodit zlotý do takovýho automatu, paní na mě hulákala něco polsky, Radek po mně hodil 5 zlotých a utekl taky na záchod a já nevěděla co si počít, tak se mi nějak povedlo rozměnit, ale místo 2,5 jsem tam omylem hodila ty oba dvouzloťáky. Asi bych takový fail neudělala, kdyby se mi nechtělo tak moc čůrat… Tak se mi smál, že jsem se nechala odrbat a že musím koukat co dělám, nicméně těch odrbávaček nás čekalo mnohem víc…
Zavolali jsme si taxíka a jeli se ubytovat do hotelu. K noclehu jsme si vybrali Dębowiec. Hotel to byl čistý, velký a za dobrou cenu. Z okna jsme viděli do hor, venku řádil šílený vítr. Hodili jsme sprchu, chvíli poseděli a pak vyrazili do města. Plánovali jsme projít osvětlené centrum a zajít někam na skleničku, nicméně zavolal Radkův brácha, že má ženu na tahu a jestli nechceme na tu skleničku zajít k němu. Bráchu i jeho ženu a dceru znám, byli jsme společně na výletě na Konopišti, ale tam nebyl moc prostor pro poznávání se. Takže jsme na návštěvu kývli. Šli jsme na autobus. Zastávka byla kousek od hotelu. Chtělo se mi tradičně děsně čůrat a protože už byla tma a nikde nikdo, hupsla jsem do křovin. Když jsem se po vykonání upravovala a vylézala ven, projíždělo kolem hasičské auto. Pohled na oblékající Češku místní požárníky očividně rozvášnil, takže za hlasitého troubení mi přátelsky zamávali. Autobus přijel, koupili jsme si u řidiče „bilet“ (za 60 minut dáte 4 zloté), na sídlišti se stavili do Biedronky, tam jsme se s bráchou potkali a protože pracuje s vínem, nechala jsem si doporučit nějaké dobré Chardonnay a mejdan mohl začít. A mejdan to byl vskutku velkolepý.
Nejdřív jsme jen popíjeli a debatovali, jako slušní lidé. Já si hrála s pejskem – mají francouzského buldočka, dokonce i stejně černýho, jako mají naši. Do toho se vrátila švagrová, která měla správný párty mód, přichystala občerstvení a asi do 3 do rána jsme nezřízeně pili, jedli, zpívali a kecali. Nejvíc jsme se nasmáli u článků typu viz níže. Takové lingvistické okénko, kdy jsem uváděla češtinu na pravou míru. Taky jsem dostala krásnou knížku z obří knihovny právě o Bielsku.
Říká se, že v nejlepším se má přestat. My se tím neřídili, takže jsme celkem hořce zalitovali. Značně opojení vším, co do nás hostitele nalili (a my jim to nemáme za zlé, protože jak se zpívá v jedné písničce od Chinasek: „Jak si čuchnu k flašce tak nevím čí jsem a nevím kdy to stačilo“.) Takže jsme – světe div se – zvládli objednat taxi, odjet do hotelu, kde, protože ani náš vztah není úplně sluníčkový a bezchybný, jsme se zhádali jak koně. Spát jsme šli k ránu, stále ještě poměrně dost opilí a já si říkala: „To nám ten výlet teda pěkně začal.“