Výlety, kdy nic moc dopředu nepromýšlíme a zkrátka kupujeme lístky do prvního místa, kam nás napadne, jsou zpravidla ty nejlepší. A jedním z takových byla i výprava do Karlových Varů, kam jsem odjakživa chtěla, ale nikdy, až na jedno projíždění autem, mi tato návštěva nevyšla. A tak jsme v sobotu ráno vybaveni ruskými slovníky (haha) vyjeli vláčkem vstříc novým poznatkům.
Karlovy Vary jsou krajské a statutární město v západních Čechách. Leží na soutoku řek Ohře a Teplé a žije v něm přibližně 48 tisíc obyvatel. Má rozlohu 59,10 km². Je zde rozvinut sklářský a potravinářský průmysl. Jedná se o nejnavštěvovanější české lázeňské město. Přesné datum jejich založení známo není. Staré osídlení vzniklo v polovině 14. století. V roce 1370 udělil městu Karel IV. privilegia královského města. Ze začátku zde žilo málo obyvatel, kteří se starali o prameny. Díky tomu, že se rozvíjelo pomalu, nedotkly se ho husitské války. Když se začalo rozvíjet lázeňství a město bohatnout, zasáhlo ho několik neštěstí – v roce 1582 povodeň, v roce 1609 požár a potom třicetiletá válka.
Nový růst začíná v Karlových Varech v 17. století. Ve městě se začaly stavět nové budovy – divadlo, Saský a Český sál, které se staly základem pro Grandhotel Pupp. V roce 1759 ve městě řádil opět požár, ale tentokrát se vzpamatovalo rychle. Koncem 19. století zde vybudovali vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer 20 významných staveb. Po první světové válce se bohužel na rozjetý rozvoj města nepodařilo navázat. Centrem významných událostí se stalo až s nástupem nacismu. Místní knihkupec K. H. Frank se stal vůdcem karlovarské Sudetoněmecké strany. 24. dubna roku 1938 bylo ve městě představeno tzv. osm karlovarských požadavků znamenající rozpad Československa a v říjnu se staly Karlovy Vary součástí Třetí říše. Na konci druhé světové války bylo město vybombardováno. Během období socialismu bylo v centru postaveno několik významných staveb – jako například Vřídelní kolonáda nebo hotel Thermal. Po roce 1989 vstoupil do Karlových Varů ruský kapitál.
Cesta, díky tomu, že vlak jel přes Ústí nad Labem, trvala nekonečně dlouho. Ale vynahradil to pohled z okýnka na místa, která jsme neznali. Jako třeba Dycky Most! Krátce po poledni jsme stanuli v cíli. Obvykle nemáme žádný přesný plán trasy, takže vylezeme z nádraží, uděláme pár fotek a pak jdeme rovnou za nosem. Tentokrát nás nohy vedly přímo k centru dění. Cesta vedla stále z kopce. Přešli jsme obří most nad řekou Ohře a pokračovali dále podél řeky Teplá po nábřeží Osvobození a Jana Palackého. Všude už bylo spousty obchodů, takže jsme mohli obdivovat již zmíněný karlovarský porcelán, sklo, různé šperky a více či méně kýčovité suvenýry.
Po chvíli jsme dorazili k hotelu Thermal. Ten se nachází nedaleko kolonád s léčivými prameny. Byl postaven v letech 1967-1976 podle architektů Věry a Vladimíra Machoninových a je ve stylu Brutalismu. Celý komplex disponuje jedním z největších kongresových center v západních Čechách. Kapacita přesahuje 2000 konferenčních míst. V loňském roce byla zahájena rekonstrukce, která bude trvat až do roku 2022.
Před hotelem narazíte na první stánky s lázeňskými oplatky a především porcelánovými pítky. Doporučuji vydržet a dojít až na kolonádu s prameny, tam mají pítek nepřeberné množství, zde byla jen takový rozehřívací ochutnávka. V Dvořákových sadech jsme si kromě sochy samotného Antonína Dvořáka mohli prohlédnout sochy šelem a lovců, které byly vyrobeny za použití 3D tiskárny. Sousoší s názvem Smečka má na svědomí architekt Michal Gabriel.
Poté jsme pokračovali dále kolem řeky Teplá až ke kolonádě. Tam jsme si zakoupili pítko ve tvaru sovičky. Bylo těžké vybrat, měli opravdu spousty krásných druhů. Cena byla kolem 180,-. A šlo se ochutnávat. Trochu jsem se bála, hodně lidí říká, že je to slaná nedobrá teplá voda.
Prvním naším ochutnávkovým místem se stal Pramen svoboda. Je to jedenáctý karlovarský pramen. Jeho teplota je 62,4°C a vydatnost 5 litrů/min. Byl objeven v roce 1865. Nad vývěrem stojí replika původního dřevěného altánu, která je památkově chráněná. Původně se jmenoval pramen Lázeňská, pak byl přejmenován na pramen Františka Josefa I. Název Svoboda dostal v roce 1946. U pramene se nachází lavičky, kam se můžete na chvíli usadit. Nám voda chutnala. Její teplota je opravdu vyšší, takže musíte chvilku počkat, ale samotná slaná chuť ničemu nevadila.
Velice krásná budova je Mlýnská kolonáda. Je to jedna ze čtyř kolonád a zároveň ta největší v Karlových Varech. Měří celkem 132 metrů a její střechu nese celkem 124 korintských sloupů. Pochází z let 1871-1881 podle návrhu Josefa Zítka v neorenesančním slohu. Najdeme v ní celkem pět pramenů. Využívá se také ke společenským akcím a koncertům a je chráněna jako kulturní památka. My se rozhodli okoštovat pramen Libuše. Dříve se nazýval pramen Alžbětiných růží. Je to devátý pramen, jeho teplota je 62°C a vydatnost 3–5 litrů/min. Vývěr byl objeven v roce 1827.
Potom jsme šli dál a dál, míjeli jsme spousty obchůdků, barů, turistů i místních občanů, a kochali se opravdu krásnými a luxusními domy. Po chvíli jsme došli až k slavnému Grandhotelu Pupp. Jeho historie sahá až do roku 1701, kdy zde starosta Anton Deiml nechal postavit sál, kde se pořádaly plesy pro urozenou klientelu. Tento sál se začal nazývat Saským. O sedm let později další starosta – Andreas Wenzel Becher nechal postavit na protilehlém pozemku podnik Becheres Lusthaus, jenž dostal název Český sál. Tyto sály se společně s domem U Božího oka, který byl vystaven roku 1730, staly základem dnešního Puppu. V Saském sále byla v roce 1801 otevřena první restaurace. O dvacet let později zasáhla oba sály ničivá povodeň. V roce 1877 bratři Puppové nechali vystavět budovu Parkhotelu – první část dnešního Puppu. Díky velkému úspěchu ji později rozšířili o další křídlo.
V listopadu roku 1892 byla zahájena demolice obou sálů. Ty nahradila nová budova podle architektů Roberta Příhody a Josefa Němečka. O dva roky později byl hotel v květnu se zahájením lázeňské sezóny slavnostně otevřen. Stal se chloubou Karlových Varů a velice brzy se do něj začali sjíždět hosté z celého světa. Od roku 1950 pak slouží k ubytování nejvýznamnějších hostů známého filmového festivalu.
Pak jsme přešli přes Labitzkého lávku na druhý břeh Teplé. Tam se nachází v sadech Karla IV. třeba lavička Václava Havla. Ta vznikla v roce 2015 z výtěžku veřejné sbírky a finančního příspěvku města. Je součástí projektu, kdy jsou některá místa věnovaná Václavu Havlovi. Tato lavička byla odhalena 5. července při oslavách 50. ročníku filmového festivalu a stala se tak v pořadí devátým Havlovým místem. Autorem lavičky je Bořivoj Šípek.
Hned na dohled od lavičky se nachází překrásná budova Císařských lázní, kde v současné době probíhá rekonstrukce.
Prošli jsme kousek Goethovou stezkou, pak přešli most Karla IV., viděli Dorotin altán a pomalu se vraceli zpátky do centra města. Cestou jsme minuli kostel svatého Petra a Pavla, který byl sice zamčený, ale dalo se nahlédnou skrze mříže dovnitř. Viděli jsme i Karlovarské muzeum, divadlo a pak po Jánském mostě jsme došli zpět na Tržiště.
Už když jsme šli, nakukovali jsme do hotelů a podniků, že bychom si někde dali něco k snědku. Ceny byly poměrně vysoké, což nás sice nepřekvapilo, ale zároveň nepřesvědčilo k tomu za jeden oběd dát 400,- za osobu. Vzali jsme za vděk tedy restaurací U Švejka, která se nachází v ulici Stará louka. Uvnitř bylo zrovna místo. Výběr bezmasých jídel žádná sláva, měli akorát obalovaný hermelín. Ani cena 80,- za pivo nebyla úplně přívětivá, ale zůstali jsme. Nutno říct, že obsluha byla prima a jídlo opravdu dobré. Porce asi odpovídala ceně, stačila by mi k zasycení polovina. Do kvalitní dvanáctky se také vyplatilo investovat, takže ačkoli to byl na naše poměry celkem drahý oběd, byli jsme spokojení.
Po vydatném obědě pokračovala naše pouť do kopce po naší levici. Zjistila jsem totiž, že jedna krásná budova, kterou jsem jako malá měla na staré pohlednici, se nachází právě tam. Nejprve jsme vyfuněli ke kostelu svatého Lukáše, ve kterém se nachází muzeum voskových figurín. Dovnitř jsme nešli, ale kostel je zvenku opravdu krásný a pro fanoušky takových atrakcí to bude určitě super zážitek. A pak jsme funěli dál, až jsme tam konečně byli!
Pravoslavný chrám svatých apoštolů Petra a Pavla je chrám Ruské pravoslavné církve. Jedná se o nejstarší a nejvýznamnější pravoslavný chrám v zemi. Byl vysvěcen 9. června roku 1897. Díky tomu, že pohlednice, ze kterého jsem tento skvost znala, byla černobílá, mě trošku překvapilo, jak je ve skutečnosti barevný. Moc se mi líbil.
Poslední naší zastávkou se stala restaurace Slovan. Pokud hledáte restauraci, kde se najíte a napijete za lidovou cenu, toto není vůbec špatná volba. Výborná rodinná atmosféra, hospodský srandista, se kterým se domluvíte všemi možnými jazyky. Měli jsme dokonce možnost nahlédnout do místního ruského folklóru, kdy tři místní dámy po několika láhvích vodky vstaly, jakoby se nechumelilo, a s grácií podnik pevným krokem opustily. Radek si dal pivčo (cena 40,- za Plzeň), já naprosto skvostný tramín červený (cena cca 35,- za dvě deci). Po chvíli jsme dostali chuť i na místní kuchyň, Radek si dal česnečku, která mu moc chutnala. Já si objednala palačinky, které bohužel dobré nebyly. Možná to bylo tím, že pan vedoucí to nějak popletl a místo ovoce mi do nich dal jahodovou marmeládu, kterou nemám ráda. Jinak ale bylo naše posezení v restauraci opravdu super. Akorát ten tramín po chvíli došel, ale to neberu jako chybu podniku…
Bohužel nebylo zbytí. Odjezd posledního vlaku se nezadržitelně blížil. Trošku jsme zalitovali, že s sebou nemáme pyžamo a kartáčky na zuby, bychom snad v hotelu zůstali a užívali si lázeňskou atmosféru i druhý den… Tak snad se tam ještě někdy vrátíme.
