Jakej byl?

Každý rok píšu tyhle bilance. A taky si každý rok říkám, že to zas teda nebyla žádná sláva. Celej dospělej život vlastně hledám – práci a chlapa. A jakmile jedno z toho najdu, tak to druhý se posere. Když jsem byla s Ex., nemohla jsem se po maturitě dlouho nikde uchytit. Tehdy to bylo s prací fakt bídný a bez praxe člověk neměl šanci. Pak jsme se rozešli a já získala místo v jedné prima firmě a potom v chráněný dílně. Tam jsem poznala Er. a práce šla do kopru. Tak jsem ji změnila a pak zas zmizel. A když jsem si konečně našla místo v papírnictví, kde jsem si připadala spokojeně, do půl roku přišel Ňuf a bylo zase po pracovním štěstí… Celkem se teď bojím najít si něco novýho…

Nicméně… Rok 2019 se i přes ty moje zdravotní trable a ztráty místa, který mě ničilo, vydařil. Dokonce si troufám říct, že to byl snad nejhezčí rok mýho života! A to je přece hrozně bezva a pozitivní. Ou jé.

Přivítali jsme ho s partou přátel a mým bráchou s prskavkou v ruce v jedné zajímavé hospodě. Ale protože se Li. nepohodl s obsluhou, přesunuli jsme se do Hospůdky. Tam jsme byli už jen chvíli a já jsem neměla ani nejmenší tušení, že ve vedlejší místnosti sedí láska mého života. Možná i proto jsem cestou domů napsala Er. Překvapil tím, že celkem rychle reagoval a odepsal. Přidal si mě na FB do přátel a velice slabý kontakt jsme udržovali až někdy do jara. Nikdy jsme se ovšem nesetkali.

Rozhodla jsem se nechat věci plynout a aktivně se do žádnýho lovu na chlapa nepouštěla, stav nezávisle svobodné ženy, která tráví volný čas sledováním plytkých seriálů typu Ordinace v růžové zahradě mi vcelku vyhovoval. Nicméně hned začátkem roku jsem se potkala s MR., se kterým došlo konečně na první pusu a výměnu kontaktu. Byl za mnou asi 2x v práci na kafi, sem tam jsme si napsali, ale tím to skončilo. A teď jsem ho už ani hodně dlouho neviděla. Chvíli jsem laškovala v práci s jedním ze sekuriťáků, na rozdíl od jeho kolegů to nebyl podlej kretén, co by chodil žalovat pokaždý, když zatáhnete roletu, abyste se mohli jít v klidu vyto, a byla s ním sranda a zábava. Jenže dal výpověď a i když jednou na Strahově Do. naléhal, ať mu napíšu a vytáhnu ho na pivčo, nikdy jsem na to nenašla koule.

První kulturní akce proběhla v druhé půlce ledna, s rodinou jsme si vyrazili do divadla na Vinohradech na Školu žen. Představení to bylo veselé a vtipné. Den poté jsme měli s prací povánoční večírek. Vypilo se hodně vína, s kolegyní jsme byly za hvězdy, potkala jsem se asi po dvou letech s kamarádem, co se mnou chodil na střední školu a na afterpárty se aktivně sbližovala s kolegou knihkupcem. A i když mi tam nějaký jeho kámoši vtloukali do hlavy, ať jsem na něj hodná, že měl na holky vždycky smůlu a dokonce jsme si vyměnili i kontakty, co se stalo na večírku tam taky zůstalo…

Koncertní sezónu odstartovalo v pražskym Vagonu moje milovaný Schodiště. Seznámila jsem se s kytaristou a krom super zážitku si odnesla i trsátko a playlist.

Jelikož Er. se neozýval, Sekuriťáček skončil a MR. je starší než moji rodiče, našla jsem si záminku ke kontaktu Pana policajta. Ve zprávách jsem totiž poznala jednoho úchyláka, měla jsem ho na krámě taky, tak jsem se ptala, zda to má cenu jít teda nahlásit a svědčit, když mi nic neudělal. Svědčit jsem šla, rande se nekonalo.

Už vlastně v lednu začaly na krámě problémy s kolegyní. Moc toho nenapracovala, tahala si tam tu (bejvalou) přítelkyni a měla zkrátka v dupě. A já jí psala vzkazy, eseje, promlouvala jí do duše, vždycky byl chvíli klid a pak na to zas začala kašlat. Díky tomu, že ale tý práce nebylo tolik a byly jsme kámošky, tak se to nějak dalo, i když teda s manažerem jsme mluvili i o tom, že bychom ji propustili, protože byla tehdy ještě ve zkušebce.

A pak to přišlo. Po náročném pracovním víkendu, kdy jsem byla nacpaná práškama proti bolesti, se mi na krámě zjevil Fí. s lahvinkou vína a jelo se do Hospůdky. Tam se přidal brácha, potkali jsme se s mou bývalou nejlepší kámoškou ze ZŠ a prostě se pilo a veselilo a já se zakoukala. A on se zakoukal do mě a pak mi zařizoval tágo. Jak řekl před pár dny: „Věděl jsem, že budeme spolu. Když jsi sedala do toho auta  ukazovala mi, že máš na zaplacení a děkovala jsi, tak mi bylo jasný, že jednou spolu skončíme. Jen jsem nevěděl, jestli to bude hned, nebo třeba až za rok, dva…“ A tak jsem měla plnou hlavu švarného Poláka, kterej mě zachránil a jehož číslo jsem nebyla schopná si uložit do telefonu. A stal se ze mě štamgast, protože jsem každou možnou chvíli do Hospůdky chodila, abych ho znovu potkala.

I v únoru jsem navštívila divadlo, s Šaff. jsme byly v Činoheráku na Americkym bizonovi, kterej byl opravdu super. Po představení jsem skončila v Hospůdce, kde proběhl první konflikt a z který jsem odcházela asi ve 4 ráno. Ale to nevadilo ničemu a druhý den jsem si konečně zařídila nový brejle a jela svědčit na policajty.

V partě se nám narodilo první mimino, já brzy opět potkala ErHá., kterej si mě ani nevšiml a ještě na mě vytvořil (naštěstí mylný) dojem že chodí na záchod šňupat a do toho mě začal nahánět Hasič. Pobuda, se kterým jsme se zas náhodně setkali mi prorokoval, že mě čeká velká láska. To ve chvíli, kdy zrovna Šéf zametal střepy ze skleničky, kterou jsem sejmula rukávem kabátu…

Byla jsem v kurzu, kromě Hasiče mi psal i Er. a po roce si vzpomněl Barman z hospody, kam jsem chodívala kdysi. Co se jim stalo? Že by si uvědomili, že jsem byla nejlepší žena jejich života, muhehe?

Březen jsem odstartovala návštěvou Studia dva, kde nás Ondra Sokol bavil svou show Celebrity, která byla opravdu vtipná. A pak hurá na maškarní zábavu. Ta bývávala vždycky takovej mezník, většinou se po ní něco osudovýho semlelo. Seznámila jsem se tam se zajímavým chlapcem – Hamletem. Ale protože jsem už v hlavě měla ErHá., nějak jsem nestála o pokračování. A Hamlet asi taky ne, takže jsme si ani ty čísla nevyměnili.

Taky jsem přečetla knihu! Prababi mi půjčila Milovala jsem tyrana. Nebylo to teda nic moc, pěkně nudný čtení, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem něco přečetla do konce. Krom toho jsem přelouskala i jednoho De Sada a Bukowskiho. Taky jsem rozšířila sbírku CD, IronKap vydal novou desku, která se mu moc povedla. Tu jsme pokřtili na jedný akci na Václaváku, zavzpomínala jsem na svoje pubertální časy a s IronKapem se vyfotila. Pak jsem se na Míráku seznámila se zajímavym kytaristou, se kterým jsem měla románek jak z nějaký červený knihovny. Je krásný, když vám kluk hraje na kytaru před domem a skládá vám písničku…

A v sobotu to přišlo. ErHá. u vedlejšího stolu, já s přáteli, víno a zpěv, cizí opilec, Sára… Ty pohledy. Červenala jsem se jak malá. Ty jeho oči, úsměv, sakra. Já ho chci! Definitivně jsem mu propadla na bráchově oslavě narozenin, kde jsem byla odhodlaná ho oslovit, ale bohužel se jen najedl a šel domů. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že ho prostě dostanu!

I duben nebyl bez kultury, začal krásným koncertem Ondry Škocha v Akropoli, kde jsme se setkali ve starý dobrý partě a večer si moc užili. Další koncert měl na svědomí TroubleGang a celkově ten den stál opravdu za to. Odpoledne jsme se potkali s ErHá. na zastávce, pozdravil mě a já z toho pak měla Vánoce. Koncert byl luxusní a když jsme po něm šli ještě na pivo, seděl na baru a začali jsme hrát oční pinpong. A taky se kvůli mě chlapi v hospodě poprali, nějakej otrava chtěl můj zadek, tak jsem mu po chvíli vrazila facku a už to jelo. Když jsem se o pár dní později na místo činu vrátila, kolegyně s kamarádem mi dodali odvahu a já si konečně zašla pro ten kontakt a domluvili jsme se, že na to kafe zajdeme. Oujé.

Majáles byl jeden velkej mejdan. Po perfektním dni, kdy jsme byli na TroubleGangu, Kryštofech apod. jsem s bráchou vyrazila do Hospůdky. Tam jsme pařili asi do 5 do rána. Potkala jsem se s kámošem, pro kterýho jsem měla slabost a protože mi ten fyzickej kontakt už chyběl, měli jsme spolu nějaký techtle i mechtle. O tom, že jsem zakoukaná do ErHá. věděl, sám mě dokopával k baru, abych si o to číslo šla říct. Ale nemohli jsme si nějak pomoct no. Strávili jsme spolu celej den, šli jsme se podívat do hospody za Barmanem, ale ten byl tradičně protivnej, tak jsme se pak přesunuli do Hospůdky. Tam jsem potkala JEHO. A i když jsem za ty 2 dny nespala ani minutu a dost se toho vypilo, nějak mu to nebránilo v tom, aby mě poprvý chytil za ruku a políbil. A to navzdory tomu, že tvrdil, jak je při poznávání se s ženami zdrženlivý. A já si splnila jedno malé velké přání, konečně jsem ho mohla obejmout a položit si hlavu na jeho hruď.

Kromě toho, že se mnou doma nemluvila ani klika od dveří, měla jsem pěknej břichabol, protože žlučník tu nálož chlastu prostě nedal. Paradoxně mi z toho pomohlo až prvomájový pivko u Li.

A ten den se začala psát nová životní etapa jak moje, tak bráchy. Odvážně jsem napsala ErHá. jestli by se mnou šel na tu procházku, o který jsme se na baru bavili. Zmetek, protože neměl data, mi teda odepsal až za dva dny, kdy jsem byla v práci a nemohla jsem, ale bráchu, kterej dostal košem od naší kámošky, se kterou strávil před pár dny noc, kontaktovala kolegyně, která se mu líbila. Chvíli si psali, slovo dalo slovo a 8. 5. nás čekalo oficiální první rande.

S kolegyní jsme 7. šly do Hospůdky. Zrovna jsem si s ErHá. domlouvala schůzku. Potkali jsme se nakonec na baru osobně. To setkání se nám poměrně protáhlo, ještě jsme spolu odešli ruku v ruce do nonstopáče, kde se osmělil mě objímat, opatrně líbat a sáhl mi na prso, sprosťák jeden! Takže rande, které proběhlo o pár hodin později bylo poměrně komický, protože tam, jak nebyl připitej, se neodvážil mě chytit ani za ruku. Ale bylo to moc fajn, dostala jsem květinu, prošli jsme se po Náplavce, dali si kafčo, povídali si. Ze začátku to bylo trochu těžší, neuměl moc dobře česky, ale zvládli jsme to. A zatímco my seděli pod Vyšehradem, brácha se procházel se svou kolegyní na Ladronce. A dali to dohromady!

Po letech jsem navštívila Svět knihy, tentokrát jako host, potkala jsem se tam s Jar., která na mě od odchodu z chráněný dílny totálně peče a mě to mrzí. Viděly jsme se akorát tam a pak mi psala SMS k Vánocům, ale žádný pořádný setkání se už nekonalo. Začalo mistrovství v hokeji, tak jsem přemluvila ErHá. aby se mnou šel do hospody fandit. Nechtělo se mu, bála jsem se, že jsem udělala třeba blbej dojem na tom rande, ale nakonec šel. A byl z toho sakra velkej mejdan, kdy jsme hráli kulečník, tancovali, zpívali, nabídl mi nocleh a do rána mi hrál na kytaru. Sakra!

V posteli se přitulil, ráno udělal snídani, pak jsme se celý dopoledne po sobě váleli na gauči, kde jsem si hrála s těma jeho božíma vlasama a hladila ten rozkošnej obličej. Pak se prošli na místa, kam jsem se vždycky chtěla pořádně podívat a odpoledne se rozloučili.

K narozkám mě vzal do kina na Ženy v běhu a pak to začalo váznout a já tím pádem zažila skoro 3 týdny nejistoty, kdy jsem měla strach, že jsem něco pokazila a nevěděla co.

27. narozeniny jsem oslavila jinak celkem dobře, v pátek jsme zašli do jednoho baru na Míráku, kde jsme fandili hokeji, hráli šipky a užívali si príma večer a další den jsme se já, kolegyně, Fí. a kámoška vypravili na koncert Schodiště.

Protože furt věřím na nějaký ty energie, anděly a tak, smazala jsem si Er. z přátel a rozhodla se tuhle etapu jednou pro vždy opravdu uzavřít. Temné období zlepšil koncert TG v Praze, kterej jsem si opravdu užila a brácha mi na něm koupil košili. Na konci května mě čekalo další divadlo, tentokrát jsem měla premiéru ve Viole na hře Stará dáma vaří jed, což je pěkná píčovina a nebavilo mě to. A večer se mi konečně ozvalo to „moje“ tele.

A pak to přišlo. Kolegyně si se mnou prohodila směny a já 5. 6. čekala na Vypichu odhodlaná se ho zeptat, jak to s náma vidí dál. Prošli jsme se Hvězdou, našel mi čtyřlístek a u piva jsem se drze pozvala k němu domů. Tam proběhly už nějaké větší důvěrnosti, při kterých mi přiznal, že má strach. Ale ten ho záhy opustil, 6. 6. u snídaně slovo dalo slovo a já se tedy stala oficiálně zadanou a z ErHá. Ňuf(ík). O dva dny později jsem si užila další koncert TG a ráno mi přišlo pozvání na kafe. Z kafe byla krásná noc, kdy jsme se poznávali i z jiných úhlů.

Nezanedbávala jsem ani divadlo, s bráchou jsme dostali lístky na perfektní Návštěvu do Národního divadla. Za pár dní jsme vyrazili s mým chlapcem na první výlet, za cíl jsem vybrala vzdálenou Olomouc. Moc jsme si to užili, prošli jsme si muzeum veteránů, katedrálu, město, dali si výbornej oběd a na zpáteční cestě vlakem jsme se připili pivčem v jídelním voze.

Měla jsem jít do spolubydlení s kolegyní, ale vzhledem k tomu, že už od začátku jsem u Ňufa trávila docela dost času, bylo jasný, že to nemá cenu, protože bych platila nájem někde, kde bych skoro nebyla.

Měsíc po tom, co jsme to dali dohromady odjel do Polska pro syna a já lehla s angínou. Chyběl mi. Moc jsem si na něj zvykla. Marodění jsem trávila četbou, přelouskala jsem obě knihy Ivy Karlíkové. Nakonec mě čekal i důležitý den, byli jsme s Juniorem seznámení. Celý to proběhlo dobře, sedli jsme si, tak jsem byla moc ráda. Je to prima dítě, i když s některými způsoby výchovy nesouhlasím a svoje dítě, kdyby na něj došlo, bych chtěla vést trošku jinak, je to moc chytrej a hodnej kluk.

Posledních pár dní nemocenský jsem strávila u Ňufa. Protože jsem měla krátký vycházky, rozhodli jsme se trávit čas v Praze, navštívili jsme výstavu obrazů Trnky, Milera a Borna. Po víkendu, když už jsem byla zdravá, jsme vyrazili do chuchelského háje, kde jsme si udělali vycházku a šli se podívat na zvířátka do zookoutku. A večer jsme se šli společně ukázat poprvý do Hospůdky.

Aby život zůstal v rovnováze, jak se mi začalo dařit v životě osobní, tak se mi začal hroutit svět pracovní. Sliby chyby, peníze nepřidali, práci jsem dělala furt jen já, kolegyně stávkovala a atrakci, kde od rána do večera ječí haranti taky pořád nikdo nezboural. Takže jsem začala přemýšlet, že skončím. S kolegyní jsme byly při sobě, hodně jsme si telefonovaly, chodily spolu dělat wiii a kuly pikle proti vedení.

Vztah se taky vyvíjel dobře, sice jsme velice rychle odhodili masky a začali si v některých věcech lézt na nervy, ale bylo to spíš takový nevinný kočkování.

Pro velký úspěch jsem šla ještě jednou na Celebrity, tentokrát na letní scénu Vyšehradu. A koncem července hurá na super koncert Schodiště do Vystřelenýho oka, kde jsem seznámila Ňufa s Fí. a kámoškou.

Na začátku srpna jsem jela s Šaff. na dvě noci na Šumavu, tam jsme si to moc užily, byly jsme v Písku na obědě, večer na Kašperku v divadle, v sobotu jsme si projely výběh s vlky, jeleny a rysem, prošly si trhy v Kašperských horách a v neděli jsme zvládly ještě prohlídku hradu a rychlý kafčo v Čimelicích. Za další dva týdny jsem jela pro změnu s Fí. na Smržovku, kde hrálo Schodiště na jednom festivalu. Bylo to super, stejně tak jsem si užila nedělní prohlídku města Jablonce – hlavně muzea skla a bižuterie. A protože Schodiště nikdy neomrzí, nevynechali jsme ani tradiční koncert na pražský Náplavce.

S Ňufem nás čekala první dovolená, jeli jsme na dvě noci ke mně na chalupu, kde jsem mu ukázala Slavonice, Telč, prošli jsme si les, grilovali a do noci popíjeli Moeta u krbu. Mělo to jedinou chybu, hrozně rychle to uteklo.

A nastalo září, s Ňufem jsme za sebou měli už nějaký ty větší hádky, kolegyně mě nařkla že jsem ukradla peníze a tak skončilo jedno velké kamarádství a mně začalo v práci hotový peklo. S hrůzou jsem navíc zjistila, že smlouvu nemám do října, ale až do konce února. Chodila jsem domů vynervovaná, furt jsem brečela, stěžovala si, rozjel se mi dráždivej tračník a začal mi vyskakovat bolestivej ekzém. Práce samozřejmě přibývala, skoro denně jezdilo mraky zboží, s kolegyní jsme se párkrát pokusily udobřit, ale vždycky to skončilo handrkováním a už jsme se od tý doby osobně nesetkaly.

S kamarádama jsme vyšli na koncert Pokáče, docela mě ty jeho písničky začaly bavit, takže ho od tý doby ráda poslouchám.

V půlce měsíce jsem prchla z reality, naši mě vzali na několik dní na chatu. Den před odjezdem jsme byli s bráchou a jeho slečnou na schůzce ve čtyřech a myslím, že jsme si všichni celkem sedli, tak jsem ráda, jeho holka je moc príma. Na chatě to bylo fajn, chodila jsem hodně do lesa, očesala šípkový keř, byli jsme na jarmarku. Ale nebudu lhát, stýskalo se mi po muži a byla jsem moc ráda, že z Polska přijel o 3 dny dřív a my se mohli zase vidět.

Podzim jsme odstartovali dalším koncertem Schodiště – Vagon nikdy nezklame. Den poté Fí. dodělal školu a mně přišel dopis z vězení. Naštěstí to nebyl Er., jak jsem očekávala, ale ten člověk, kvůli kterýmu jsem byla začátkem roku svědčit na policajtech. A taky jsem si koupila obraz Leonida Afremova, který bohužel v létě zemřel.

Abychom se nenudili, bratr pokračoval v gamblingu, což prasklo a na naléhání nás všech se konečně přihlásil na terapie.

Koncem září mě Ňuf seznámil s partičkou rozverných chlapců z Polska a taky se mnou poprvý zašel do divadla. Od našich jsme dostali lístek do Palace na Miláček Anna. Ňuf se bál, že nebude rozumět, ale nakonec si to užil a několik hlášek doteď používáme. Divadla není nikdy dost, takže o pár dní později jsem šla s rodičema na Holky z kalendáře do ABC.

Dost na prd byl jeden říjnový víkend, nejprve mi miláček udělal žárlivou scénu kvůli Li., kterou si pak navíc nepamatoval. V sobotu jsme byli na trzích na Náplavce, výstavě šutrů a Signalu, to bylo dobrý, v neděli jsme si prošli lesy Cibulka, ale v pondělí se zhádali tak, že jsem věřila, že je to konec. Naštěstí jsme si o tom promluvili a jsme spolu. Sem tam sice je pořád zataženo a bouřky, ale takhle šílený to už není. Holt jsme prostě rohatý – já vzteklej Býk, on Beran. Něco plácne bez rozmyslu a já místo toho, abych napočítala do 10 a pak se ho v klidu zeptala, jestli si ze mě dělá prdel, začnu vřískat a už to jede.

Povedlo se mi přečíst další knížku – Nejlepší víkend od Hartla. S Fí. jsme zašli na Miloše Knora, kterej je prostě boží a vtipej. A pak taky na IronKapa. A další den jsem oslavila roční výročí s Hospůdkou. Kdo by tehdy řekl, jak moc mi tahle knajpa změní život….

Sváteční den v říjnu jsme strávili v Teplicích, moc krásné město a výlet. Jeli jsme tam tak jako na blind, nic jsme neměli připravenýho, takže jsme si prošli botanickou zahradu, město, dali si výbornej pozdní oběd a vínečko a bylo to moc fajn.

Další kulturní zážitek na sebe nenechal dlouho čekat a o dva dny později jsme s Šaff. seděly ve Viole v první řadě a bavily se nad zdařilou hrou Skopové na porážku. A jako bonus – byla jsem seznámena přímo s jedním z aktérů – Honzou.

Koncem října mě skolil parádní kašel a pošmourná nálada. Měli jsme s drahým na plánu pár dní bez sebe, ale stejně jsme to nevydrželi. Po páteční šichtě jsem se za ním vypravila a tam mě čekala prvotřídní péče, kdy do mě lil cibulovej sirup a mně se začalo dělat lépe.

Listopad byl náročný, brácha začal chodit na terapie, já zažívala v práci peklo, Ňuf zažil několik nepříjemných konfliktů. Snažila jsem se všechny chmury z práce zahánět akcemi, takže jsem s kamarádkou vyrazila na výstavu Musy a s bráchou na Pražského fotografa. Bylo mi to ale houby platný, protože se dostavil první ze tří kolapsů, kdy jsem si málem zlámala ruku a chtěla vyskočit z okna.

Ňufovi přijel brácha s rodinou, naplánovala jsem si vlastní program. Po dlouhý době jsem zašla s původní partou na procházku, jenže večer jsem se šíleně rafla s tátou a připadala si jak to největší nejodpornější hovno. V neděli mě vzal Fí. na výlet na Konopiště, kam za náma Ňuf s rodinou překvapivě dorazili.

Z práce nedali pokoj, ekzém se zhoršoval, na záchod jsem lítala už klidně 15x denně a cítila se fakt bídně. Po fakt hodně dlouhý době jsem byla na hokeji, ten byl dobrej, Sparta Kladno porazila, oujé. Taky se mi konečně podařily udělat ilustrace k Obchůdku, jehož otevření jsem si naplánovala na 5. 5. Tak doufám, že i do tý doby najdu nějakou normální práci a budu moct si zas obnovit živnost, jinak bych to musela zas posunout… (A protože práce furt na obzoru není, posouvám otevření až na 9. 9.)

Závěr listopadu byl mazec, směnu od směny to bylo horší a horší a já věděla, že už to dlouho nevydržím. Takový světlý bod byl výlet do Plzně na vánoční trhy a těch pár mejdánků v Hospůdce. A pak to přišlo, další záchvat a moje poslední 3 směny v tom blázinci.

Od prosince jsem doma a dávám se do kupy. A ačkoli jsem byla od působení v chráněný dílně workoholik, to domácí lenošení mi začalo vyhovovat a začala jsem přemýšlet o dovolený. Tý mateřský… A to i navzdory tomu, že jsem měla planý poplach, kdy jsme měli zas menší konflikt. Já nabyla dojmu, že by mě nechal, on zas, že bych nekompromisně šla na potrat. Nezdá se to, ale i přesto, že jsme spolu furt, pořád mu ta čeština dělá občas problémy a dochází pak k nedorozumění. Ale jak jsme to mysleli, jsme si vyříkali až na Štědrý den…

Rozhodla jsem se dohnat to, co jsem skrze práci poslední roky znala jen z vyprávění. Byla jsem bambilionkrát na vánočních trzích, připravovala hezký dárky, sešla se s přáteli, obarvila se na zrzavo, vyrábím zboží do Obchůdku a začala jsem chodit na terapie, kde se dávám ze všeho pomalu tak nějak dohromady. A taky jsme začali sportovat.

Ani ten závěr roku nebyl bez kultury, s Šaff. jsme navštívily Kašparovu slávu vánoční a dva dny před Štědrým dnem jsem byla s bráchou na super koncertu TG v LMB, kde křtili svou novou desku a byl to bezva mejdan. Taky jsem se přesvědčila o tom, že je ten svět fakt malej, a to ve chvíli, kdy jsem Pana policajta potkala v naší Hospůdce. Potykali jsme si, nějakýho toho panáka vypili. Toho úchyláka chytli, tak to si přece zaslouží oslavu!

Vánoce se opravdu vydařily, udělali jsme si moc hezký večer. Taky jsme se rozhodli sestěhovat a já svého drahého seznámila s rodiči. Silvestr byl pak jen taková pěkná tečka a už tu máme rok 2020. A co bych si přála aby se (ne)stalo?

Tak v první řadě teda chci najít nějakou dobrou práci. Už netoužím po žádný závratný kariéře, klidně budu chodit někam do kanclu, nebo balit balíčky ve skladu, hlavně chci něco stabilního, za solidní peníze, kde nebudou kreténi. Čekala jsem, jak se o mně budou na trhu prát, ale zatím teda velký špatný. Možná je to tím, že mě Ňuf do ničeho netlačí a nechce, abych vzala první hrůzu, jen abych něco dělala. Ale stejně, i v těch inzerátech je to bída. Pak bych ráda konečně spustila ten Obchůdek. Mám už velkou část připravenou, ale pořád to nesplňuje moji představu, proto jsem se rozhodla počkat do 9. 9. Přes léto budou lepší podmínky a je velká šance, že dodělám i to, co jsem zatím nestihla. A pak samozřejmě ta finanční stránka, 3 měsíce doma se na mym účtu holt podepsaly a dokud nebudu mít normální úvazek, nemůžu si obnovit živnost.

Cítím, že by mohly nastat i nějaký závazný věci ve vztahu. I když spolu nejsme ani rok, tím jak jsme spolu furt, se známe jak kdybychom spolu byli mnohem dýl. Poslední dobou mluvíme i o tom, že bychom se teda rozmnožili, což jsem ochotna za jistých okolností možná i podstoupit. Jedna z hlavních okolností je svatba. A i když ještě na podzim pištěl, že si mě nikdy neveme, že mu jeden rozvod stačil, za ty další měsíce poznal, že s ním nejsem jen kvůli penězům a majetkům, tak začal vyzvídat, jaká značka šperků se mi líbí a když se posledně dověděl, že už jsem dva prstýnky s žádostí o ruku dostala, prohlásil, že mi tedy koupí nějaký jiný šperk, aby to konečně nepřineslo smůlu… A já na to šla zpříma a ukázala jsem mu se slovy, že do třetice všeho dobrého, stránku s prstýnkama, po kterym toužím.

S tím souvisí i to, že budeme hledat časem něco většího, byt je to sice pěkný a v dost dobrý lokalitě, navíc to máme dvě minuty pěšky do Hospůdky, ale nemáme tu truc koutek a je to tu prostě malý.

Pracuju na svym zdraví, výrazně jsme omezili pití, už žádný každodenní nasávání. Většinou se tedy poveselíme jen o víkendu a je fakt, že to má blahej vliv nejenom na naše peněženky, ale celkově i na tu atmosféru a mojí pošramocenou psychiku. Tu si dávám dohromady na terapiích, kam stále poctivě docházím. Já osobně jsem omezila i kouření a i když jsou dny, kdy mám fakt chuť, daří se mi ji držet na uzdě a aktuálně čudím spíš jen na těch víkendových dýchánkách. Místo toho se snažíme sportovat, chodíme pořád na badminton a aktuálně vymýšlíme, co se mnou, protože díky tomu, jak dělám hovno, se mi začala opět bortit páteř. A já jsem člověk umanutý a odmítám s tím jít na fyzioterepii, protože odmítám, aby na mě někdo cizí šmatlal.

Máme hodně cestovatelských plánů, každou volnou sobotu jezdíme na nějaký jednodenní výlet po ČR, v březnu mě bere na týden do Polska, v dubnu budu mít s kámoškou leteckou premiéru a v létě snad vyrazíme s Ňufem a Juniorem k nám na chatu, kde si uděláme takovej pohodovej pobyt. Těch plánů je samozřejmě víc, včetně různých návštěv muzeí a akcí v Praze, tak doufám, že si za rok budu číst pěkně bohatou bilanci.

A taky bych chtěla zvířátko. Hrozně mi to chybí, před pár dny měl pes, co si nechal Ex. narozky a já často přemýšlím jaký by to bylo, kdyby se mi tehdy povedlo najít práci, bydlení a mohla mít ty svoje lásky u sebe. Chtěla bych šnečky, nebo králíčka… No ale uvidíme.

To jsou takový nejdůležitější věcí. Přemýšlím furt kterým směrem jsem vrtnout, podléhám lenosti a stereotypu, nemám momentálně motivaci nic moc dělat, takže den trávím většinou doma, uklízím, vařím, čučím na seriály, pak přijde Ňuf, tak si dáme oběd, poklábosíme, pošpásujeme a pustíme si nějakej film. Sem tam jdu někam s kámošema, nebo když se poštěstí na pohovor, ale celkově jsem děsně neproduktivní. Říkala jsem si, jak bych mohla začít teda pracovat na „knize“, materiálu mám spousty. Tušíte správně, za ty 3 měsíce, co jsem už doma, nemám ani osnovu… Ale tak to jsem prostě já.

Takže kdybych měla ve stručnosti vyjádřit co bych si od toho 2020 přála? Najít vnitřní klid, pohodu, nemít úzkosti, ovládat svoje negativní emoce na uzdě a trávit každou volnou chvíli aktivně a smysluplně. Žít tím, co je skutečně důležitý, nezaobírat se kravinama, nenechat si srát na hlavu a stát si za tím, co mi dělá dobře. A taky vyhrát ve Sportce. 

Roku 2020 zdar!

 

2 komentáře: „Jakej byl?

  1. Svatbu, schvaluju a zásnuby, resp. zásnubní prstýnek je taky fajn. To se musí podporovat.
    A samozřejmě Ti držím palce, vlastně už skoro čtvrtý rok, co jsem Tvojí pravidelnou čtenářkou…!

  2. Tak to byl nakonec docela vydařenej rok, což? S prací je to blbý, ale tak lááska hory přenáší. A jestli bude někdy v brzké době i ten prstýnek… 🙂 Ve Sportce chci taky vyhrát, s velkým obnosem peněz by bylo všechno hned jednodušší. Ach jo, žijeme v hrozném světě. 😀 Každopádně, ať je dvacítkový rok zase jen lepší než ten předchozí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.