Ježíšek naježil a rok 2019 skončil

Ráno to bylo v pohodě, až na to, že jsem neměla hlas. Nevadí, stane se. Kolem devátý přijel táta s dárkama a protože Ňuf se vracel až večer před Štědrým dnem, rozhodla jsem se je naježit už v sobotu, balíčky budou v bezpečí, nikdo do nich nepoleze.

Den jsem trávila menšíma přípravama, úklidem a večer za mnou přijel Fí., to abych se nebála. Blbý je, že on vždycky začne kolem 23:00 usínat a já pak nevím co s ním. Tentokrát to nebylo jiný, nejdřív byla zábava, i když málem rozbalil balíčky on, ale pak mu klesala hlava. Nesměle jsem navrhla, že to můžeme klidně zabalit, taky jsem po 4 hodinách spánku nebyla úplně v párty módu, načež mi opáčil, že má v mrazáku ještě tu vodku, takže žádný utínání mejdanu nebude.

Pak se naštěstí trochu zmátořil, takže náš soukromý dýchánek ve společnosti vína, vodky a pizzy – aneb na prasáka – jsme zakončili až v 5 ráno. Takže jsem zapadla do postele a ani jsem neměla čas přemýšlet o bubácích a případných zlodějích…

Na neděli jsem se těšila. Přes den jsem nic nemusela, takže jsem se poflakovala u notebooku, kde jsem hrála Candy crush a koukala na Stejkova videa. A abych toho neměla v pondělí tolik, střídavě jsem chodila uklízet. A nebudu lhát, už jsem se nemohla dočkat, až se to moje telátko polský vrátí, začínalo mi být v tom prázdnym bytě trochu smutno.

Večer, zrovna po tom, co tichost v domácnosti přerušovalo napínavý video o nejděsivějších dílech Věřte nevěřte, jsem na sebe hodila svou flanelovou košili a vyrazila směr LMB, kde jsem měla sraz s bráchou a hurá na závěrečný koncert letošní sezóny. A nikdo by ji neukončil lépe než můj milovaný TroubleGang. Show stála opět za to, navíc necelý měsíc před vyšlo nové album, takže playlist stál za to. Nemělo to chybu. Moc jsem si to užila, měli jsme dobrý místa, kde jsem měla parádní výhled přímo na Kapa a kolem sebe i dostatečný prostor na tancování a skákání. Jo, tohle jsem potřebovala.

Blbá byla cesta z klubu. Tam kdyby začlo hořet, tak všichni na těch schodech zhynem. Ale naštěstí se nám skoro po půl hodině povedlo dostat se k šatně, popadnout kabáty a utéct ven. Protože jsme nestihli před koncertem ani žádný lahodný mok, nasedli jsme na tramvaj a jeli do Hospůdky. Tam bylo mrtvo, Lů. obsluhovala pár štamgastů a několik fakt divných cizáků. Potkali jsme Autistu, krerej naprosto „diskrétně“ vykřikl: „Tak ty sis našla novýho, jo?“ a zkoumal mýho bráchu, jak kdyby ho viděl poprvý v životě. To samozřejmě upoutalo pozornost a několik štamgačtích očí na mě upřelo zrak. A protože jsou to Ňufovi kamarádi, dala jsem si dost záležet na to, aby: „To je můj brácha!“ bylo patřičně slyšet.

Stárneme. Já teda o něco méně, takže po tom, co jsme zaplatili to jedno pivo, co jsme si každý dali, jsem si doma ještě jedno otevřela a koukala na další videa Stejka, který jsem odpoledne nestihla. A zabralo mi to docela dost času, takže do postýlky jsem šla až kolem 3 ráno. Celá spokojená a zároveň natěšená na další den.

Ten začal nelehkých úkolem. Musela jsem jít pro kapra. A jakožto člověk, co zvířata odmítá už přes půl života konzumovat, jsem s tím měla už od začátku morální problém. Ale co bych pro svého drahého neudělala, že… A protože Fí. potřeboval jen hlavu a vnitřnosti na polívku, šli jsme pro kapra spolu, aby teda když už položí za zvrhlý vánoční svátky život, aby byl využitý celý. Myslela jsem, že to zvládnu, ale ve chvíli, kdy ten týpek ve stánku začal do nebohý ryby tlouct takovým způsobem, že z ní lítaly šupiny všude kolem, vrazila jsem Fí. peněženku a šla brečet stranou. Stačilo málo a fakt by Ňuf měl tak maximálně rybí prsty…

Pak jsem s tou igelitkou plnou smrti jela domů. Ble. Psal Ňuf, že čeká už skoro 2 hodiny na vlak a že na to kašle, takže jede do Ostravy a přijede tedy později. Hm, ten si to taky umí zařídit. Otevřela jsem Prosecco a dala vařit brambory. A péct štrůdly. A doklízet poslední věci. Takže ve chvíli, kdy se ozval tlukot pěstí na dveře, už jsem měla hotový i nehty a s posledními loky šumivého vína jsem koukala na vtipná videa 3 v 1.

Vpadl mi do náruče tak, že mě málem povalil na zem. Následovala asi hodina, kdy jsme si skákali do řeči a zahrnovali se všemi novinkami, který jsme za ty 3 dny zažili. Jako velkej respekt T. a jejímu vztahu na dálku, já bych to teda fakt nedala. „Milý, Ježíšku, že už tu můžu zůstat?“ „To víš že jo, já myslel že bude lepší, když budeme mít víc času i sami pro sebe, ale od tý doby co jsi bez práce je to takový jiný, lepší, už s tebou chci být pořád, nikam tě nepustím.“ muchlal mě na okně jak kdybychom se neviděli nejmíň rok. A tak jsme měli takovej malej soukromej mejdan. Namíchala jsem tequilu sunrise. Suroviny na ni mi přinesl Ježíšek už před 3 lety. A pilo z ní asi 10 lidí a pořád nebyla u konce… Bezedná lahvinka, muhehe. Mejdan se nám zvrhl natolik, že jsme kolem 3 ráno vyčerpaně v objetí usnuli, aniž by nám zbyla energie na nějaký větší oždibování.

A pak… Štěěěědreeeej den nastal. Poprvý jsem se fakt těšila a poprvý byl fakt skvělej. Ráno jsme si vynahradili to, co jsme večer zanedbali a pak se vyhrabošili z postele. Trochu nás bolela hlava a to jsme tý tequily měli fakt málo, navíc s džusem, ale ten nedostatek spánku nás nějak zničil. Já měla hotovo, ale Ňufa výroba jeho tradičního salátu teprve čekala. Tak se šel boxovat do Tesca pro suroviny, blázen.

Má takovou jednu blbou vlastnost. Je hrozně nesamostatnej. I když se třeba nabídne, že udělá snídani, během pěti minut na mě začne z kuchyně volat, že nestíhá, ať jdu míchat vajíčka, nebo připravit do konvice čaj. A i když jsem se dušovala, že nehnu už ani prstem, protože jsem veškerým přípravám věnovala dost, nakonec jsem mu stejně šla pomoc. Byla sranda, až na to, že cibule, kterou jsem krájela, mě totálně rozbrečela a nešlo to zastavit. A nedivím se, že mě nebere vážně, po každém mém: „A už na to seru, jdu koukat na pohádky a dělej si to sám.“ jsem stejně poslepu vylezla z koupelny a krájela dál.

Večer se nezadržitelně blížil. Vlastně to uteklo opravdu hodně rychle, takže kolem čtvrtý jsem se už sprchovala a dělala ze sebe člověka. A zatímco si v troubě pekl toho nebohýho kapra, snažila jsem se udělat nějaký reprezentativní selfíčko u stromku. U nejhezčího stromečku na světě. 

Setmělo se, na stole přistál bramborový a cibulový salát, šampáňo, rozcinkalo se andělský zvonění a my si šli přát. Jakási polská tradice s oplatkama. Nejsem řečník, takže po jeho krásnym monologu jsem mu popřála, ať ho seru co nejmíň a šlo se večeřet. Trvalo to věčnost, já snědla jeden veganskej řízek a měla dost, ale on se rozhodl toho kapra zdolat snad celýho. Už chci na dárky!!! Ty jsem kupodivu zvládla předchozí večer ubránit před rozbalením, i když to nebylo úplně snadný.

No a dočkali jsme se. A teda, nutno zmínit, že Ježíšek se fakt trefil. Některé věci jsem si přála, popř. přímo vybrala, takže nebyly úplně překvapení, ale potěšily stejně – sušička na ovoce, tyčový mixér, toastovač. Ňuf ode mě dostal vařič na vajíčka, knížku, kterou si přál, kvalitní koženou peněženku, háčkovanýho medvídka ve sparťanskym dresu, kuchařku, šálu, která mu fakt sekne… Mě dostala trojice dárků. Tak nejdřív jsem si rozbalila mega balíček od Juniora – a v něm byl krásnej plyšovej plameňák. Další jsem rozbalovala trochu s obavou, Ňuf mi vyhrožoval už od léta, že neumí kupovat dárky a že to dělá na poslední chvíli. Ovšem poukázka a obuv v poměrně štědré částce mě rozhodně potěšila. Dorazil mě dárek od bráchy. Obyčejná černá obálka, co v ní asi bude. Tipovala jsem poukaz na nějaký divadlo. Ovšem vyskočil na mě voucher na dva lístky na TroubleGang do Edenu. A jak jsem tvrdá žena, poprvý v životě jsem se u stromečku rozbrečela jak malá. Wow.

I další dárečky mi udělaly velkou radost, Ňuf mi ještě mezi ranním boxingem v Tescu koupil poukázku na oblečení do C&A, od našich jsem dostala vínečka, krásný skleničky na bílý víno s kamínkama Swarovski, poukázku na lístky do divadla, oříšky v čokoládě, svíčky, difuzér…

Kolem 10 jsme měli už rozbaleno a seděli jsme vyčerpaně na gauči a koukali na tu krásnou nadílku. Nejraději bych šla spát. Tak dlouho to člověk připravuje a pak bum a je po všem. Ňuf na tom byl podobně, ale naštěstí jsme se zmátořili a vyšli na půlnoční mši. Ta se konala v kostele sv. Václava na Andělu. Bála jsem se, že tam bude narváno, ale kupodivu jsme si i v pohodě sedli. Já jsem neznaboh a moje očekávání bylo úplně jiný. Myslela jsem si, že si zazpíváme koledy a bude, tak jo, asi 4 se zpívaly, z toho jsem znala akorát jednu. I Ňuf po chvíli, kdy nás kněz Ondřej nudil k smrti, až z toho nějakej pán omdlel, navrhoval, že můžeme jít. Vydrželi jsme až do konce, ale příště si ty koledy asi pustíme z Youtube…

Cestou domů jsme navštívili kamarády opilce v Hospůdce. Moc jich tam nebylo, sedli jsme si na bar, Lů. nám přinesla moky a ukazovala dárky, co dostala. Pak si ze mě dělala srandu, jestli jsem přišla v pyžamu – aneb moje stylové šaty se sněhulákama vždycky poutají pozornost. Ocenil je zejména chlapec sedící vedle nás, ten měl svetr s velmi podobným motivem. Atmosféra byla fajn, akorát jeden opilec se se mnou furt chtěl seznamovat a pak vyzvídal, jestli jsme měli štědrovečerní sex… Ale jinak to bylo v klidu, byla tam i Legenda, s tou jsme si dali zákusek, ještě chvíli poseděli a kolem tý půl 3 odešli domů. A tam jsme do pěti do rána měli takovou malou soukromou karaoke párty u Youtube. Dokud se nám notebook nevybil. Tak tedy, šťastné a veselé!

I když jsme měli během podzimu několik nehezkých momentů, kdy jsem nevěděla, jestli má takový vztah vůbec cenu, nakonec jsme to ustáli a rozhodli se ho ještě víc zvážnit a posunout teda dál. A tím dalším krokem bylo seznámení s mými rodiči a babičkou. Nevím, kdo z nás byl nervóznější. Asi dokonce já. Neměla jsem moc chlapců, Ex. znali, to jsme byli ještě hodně mladý, Er. jsem ukázala akorát pár kamarádům na mojí oslavě narozenin a ten zbytek byly krátkodobý známosti, se kterými jsem se nikde nechlubila.

Trvalo věčnost, než jsme se vyhrabali. Ale kolem půl 4 jsme už přicházeli od tramvaje směrem k baráku. Nádech, výdech. Ještě že tam bude i pes, když bude nějakej trapnej moment, můžu si začít povídat s ním… Nebudu lhát, trochu rozpačitý to bylo, ale naštěstí jen ze začátku. Chvílema jsem měla pocit, že mě tam ani nepotřebují, celkem si s hovorem vystačili sami, tak jsem byla ráda. Nebyl problém ani s jazykem, táta teda mluvil chvílema jak na dementa, ale to Ňuf ocenil, protože fakt rozuměl každý slovo. Nakonec se nám ta návštěva protáhla skoro do půl 10 do večera. Já u toho zvládla stáhnout skoro dvě láhve vína, aniž by to na mě bylo znát, což táta měl potřebu párkrát okomentovat a i ostatní se podivovali, jak rychle ten alkohol zpracovávám. Jojo, léta praxe. I když v tom novém roce už skoro nepijeme a to mi pak stačí dvě skleničky aby mě druhej den bolela hlava. 

Doma jsme ještě chvíli koukali na telku a vstřebávali nové zážitky. Tak já mám chlapce. A ten zná svou potenciální tchyni, pratchyni a tchána. No to jsou věci. A kupodivu je to první chlapec, ke kterýmu nemají výhrady. Řekla bych, že ho mají dokonce radši než mě. Takže svět je v pořádku…

Vánoce bývají svátky obžérství. I když to já mám pořád, mi tak nějak přijde, a protože jsme pěkně rozkydlí – já teda hodně, Ňufovi se udělalo akorát trochu bříško, tak chodíme sportovat. A i když se nám po tom víně vstávalo trochu hůř, neodradilo nás to a vyrazili na povánoční badminton.

„Takový krásný Vánoce to byly!“ „Jo, ale už skončily!“ zvyšovali jsme na sebe hlas po příchodu z Hospůdky v pátek večer. Kurva co to zase bylo? Musíme se furt hádat? A to ještě ke všemu kvůli tomu stejnýmu hovnu…

Den jako takovej byl v pohodě, já byla doma sama, Ňuf už musel do práce. Tak jsem koukala na pohádky, něco možná poklidila, vyprala jsem, protože se nám za ty svátky zas nahromadilo děsně prádla. Odpoledne mě docela pobavil mH. Když jsem mu v létě na obědě oznámila, že mám chlapce a že mě nebije ani neprodává drogy, takže je šance, že nám to nějakou dobu vydrží, vykřikl „no ty vole“, nazval ho starcem a náhle musel domů. Krátce na to si konečně našel děvče, tak jsem doufala, že se už smířil s tím, že až na těch pár opileckejch úletů spolu nikdo nic víc mít nebudeme. A to do chvíle, než si mě vyhodil z přátel jen pár minut po tom, co jsem si na zeď FB nahrála koláž z povedených Vánoc, kde nám to s Ňufem fakt sekne…

Pak přišel z práce a byl na mě už od začátku nasranej a já netušila proč. Tak jsem si říkala, že si to asi namlouvám a neřešila to. Šli jsme do jedný hospody tady vedle, tam jsem ještě nikdy nebyla. Vlastní ji kluk, co koketuje s naší Lů. Tu jsme tam taky potkali. „Sis nás šla zkontrolovat, jestli nechodíme ke konkurenci, co?“ smáli jsme se. Tam do mě začal zase rejt – ono je to pořád dokola – bez angličtiny a vejšky nečekej, že si najdeš nějakou pořádnou práci. Dorazil mě tím, když prohlásil, že mě teď nechává bejt, ale v tom novym roce začne dril a budu se denně učit. Jak jako učit? Já se učila sto let, neumím mluvit, protože se mnou nikdo nemluví. A když to chci po něm, řekne mi, že není dobrej učitel a že si mám zaplatit profíka. A já pak začnu tvrdit, že se to stejně nikdy nenaučím, že jsem nemožná a že je mi to jedno, vždycky teda jen do chvíle, než do mě začne rejpat.

Blbci jsme po zaplacení šli do Hospůdky, místo toho, abychom se odporoučeli domů, tam se v soukromí dohádali a šli spát. V Hospůdce byl Šéf a samý chlapi, ptali se kdy bude svatba a tak. Já odsekla, že asi nikdy, že si mě stejně vzít nechce a naše dohadování pokračovalo a pokračovalo, až mě fakt urazil a nasral, že jsem mu chytla pusu, ať konečně sklapne. Hroznej pocit se takhle dlouho ovládat, nebejt mezi lidma, tak už fakt ječím. A furt jsem nevěděla proč je takovej. To jsem se dověděla doma, prý ho naštvalo, že byl v práci a já neuvařila. No neuvařila. Měl v lednici ještě oba saláty, milion rybích konzerv a prostě nebudu vařit něco novýho, dokud se ty zbytky nesní. Já taky měla poslední sójovej řízek s chlebem a okurkou. Že jsem se měla zeptat, jestli něco chce… Vole!

Bylo mi to hrozně líto. Takový zbytečný hádky furt, zasloužil by si pár facek. Tak jsem seděla u okna, pouštěla si TG, brečela, kouřila, dokud mi nedošly cigára a pak jsem si šla lehnout. On demonstrativně usnul na gauči, paráda. Udělalo se mi zle, tak jsem stejně musela na záchod, při cestě zpátky jsem ho vzbudila, ať nedělá píčoviny a jde normálně do postele. Ani neprotestoval. A ráno tradičně nevěděl, co se stalo a proč jsem celá nasratá a podrápaná. Jo, na starý kolena se zase sebepoškozuju, toť k mému pubertálnímu vzdoru, jak si každej myslel…

A jak nevěděl, co se stalo, resp. že se vůbec něco stalo, hned od rána na mě dorážel. A já se snažím být trochu splachovací, tak jsem byla povolná a bylo to vlastně hezký. Konfrontovala jsem ho až později, kupodivu se omluvil a vzal mě na luxusní oběd. Tam mi psal Fí., že se večer teda staví. Nechtěla jsem. Neměla jsem vůbec na nikoho náladu. Odepsala jsem, že to asi nedám a on začal, že teda ne, že s tím počítal zbytečně a že teda bylo zbytečný i to co pekl, no hrozný, tak jsem teda povolila, ať přijede. Aneb, já se sebou pořád nechám manipulovat a nepoučím se.

Doma jsme si na chvíli lehli a Ňuf vybral film. On je talent na to vybírat šílený sračky. Něco tak stupidního jsem dlouho neviděla. A tak jsem se po 10 minutách znechucení otočila na něj a začali jsme se věnovat něčemu zábavnějšímu. Po filmu jsme šli uklízet a vyčkávali Fí. Nakonec to byl fajn mejdánek, i když hodně klidnej. Hrálo se na kytaru, dovídali jsme se o sobě nové věci – třeba já na sebe práskla, že jsem sbírala hokejový kartičky a Ňuf nám ukázal videoklip, kde hraje. Ale kolem půlnoci jsem už začala usínat. Fí. se s tím nesral vůbec a jak jsme ho pustili na gauč, tak regulérně vytuhl. Snažili jsme se být hlučný, aby se probudil, ale marně. Tak jsme si šli taky lehnout. Jen co jsme zalehli do postele, tak samozřejmě vstal a začal se sbírat k odchodu. No to jsou situace…

Další den hurá na badminton, který mi jde čím dál tím lépe, pak na nákup a hurá zpátky domu. Tam jsem sušila ovoce na sušičce a Ňuf uvařil polívku. A u toho jsem koukala na nejmilejší Šíleně smutnou princeznu.

V pondělí jsem si udělala výlet k našim. Musela jsem pak na poštu. Před ní ležel pán. Nohy v silnici, bezvládně tam ležel a všichni akorát dementně čuměli. Ty vole. Trochu jsem se bála, co mám dělat? Popadla jsem nějakou nakukující paní a spolu jsme ho šly probrat. Zvedly jsme ho ze země, pán pravil, že jsem jeho zázrak, co ho postavil na nohy a vypadal podezřele šťastně. Ale i tak mě to nasralo, na první pohled nevypadal ani zfetovaně, ani opile, normální čistě oblečenej chlap. Asi si něco dal no, ale ty vole, furt je to jenom člověk. Až tam bude ležet někdo z těch očumujících, tak se budou rozčilovat, že jim nikdo nepomohl. Hrozně mě to rozčílilo. Doma jsem to patřičně obrečela, jsem hrozná citlivka, ale fakt mě ty lidi tak strašně serou…

Ňuf měl home office a byl nějakej chcíplej. Pak se odebral do sprchy, tak jsem očekávala orgie. Místo toho se oblíkl, oznámil mi, že jde na pivo a i s klíčema zmizel. Paráda. A ten nákup, co jsme měli na večer domluvený je jako co… Ještě jak se vyfikl, samozřejmě si nemyslím, že by zrovna on chodil balit nějaký ožralkyně do Hospůdky, ale občas prostě žárlím a hledám problémy i tam kde nejsou… A přitom jsem to já, kdo se neustále někde seznamuje…

A pak to přišlo. Poslední den roku 2019. Osudovej rok. Kdo by to byl řekl, že ten frajer, kterýho jsem před 11 měsíci v Hospůdce potkala se stane mým parťákem. I když mě sere a často reje, fakt nevím co bych si bez něj počala. Udělal pro mě hrozně moc a za ten půl rok, co jsme spolu, jsem s ním zažila víc věcí, než se všema ex dohromady. Tolik akcí, výletů, zážitků, srandy, sexu, sportu. Budiž mu odpuštěno, že mě občas štve.

Párty jsme měli kde jinde než v Hospůdce. S Li., mým bráchou, Fí. a dalšími členy party. Ideální společnost, prostě posedíme, popijeme, poklábosíme. Žádný řešení sraček, žádný hádky, emoce, s touhle partou se nikdy nic špatnýho nestane. Krátce před půlnocí jsme vyrazili na vyhlídku, ze který byl krásný výhled na celou Prahu a ohňostroj. A i když bych ho kvůli klidu zvířat i oželela, bylo to hezký. „Miluju tě, víš to? Jen ti to neumím tak často říkat.“ pusinkovala jsem ho.

A pak už se jen pilo, tancovalo a veselilo. A já jsem vděčná a šťastná, že mám kolem sebe tak príma lidi, se kterejma je všechno o něco lehčí. Díky.

4 komentáře: „Ježíšek naježil a rok 2019 skončil

  1. Nu tak takovýho chlapa bych vedle sebe teda nechtěla. Měl by tě mít rád takovou, jaká jsi, ne do tebe furt rýt. A že už se za tu dobu několikrát ožral tak, že si nic nepamatuje, je v pořádku? Ale jinak je zlatej určitě…

    1. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že. Mám za sebou za poslední dobu několik záchvatů, který si nepamatuju, protože jsem v sobě měla koktejl z vína, tequily a vodky, ubližovala jsem u toho fyzicky sobě, slovy jemu… A okno mám teda taky. Reju, dokonce velmi „ráda“ hodně těch hádek vyvolávám, holt člověk v těch výpiskách má tendence nadržovat sám sobě a špínu kydat spíš na toho druhýho.

      Ano, je zlatej, nebije mě, podporuje mě (momentálně i zázemím, slovem i financemi, protože nemůžu momentálně chodit do práce), dělá pro mě všechno co si umanu, nepodvádí mě (nemá na to čas :D), cestuje se mnou, sportujeme atak dále, a tak dále. Když to přepískne, umí se omluvit a hledáme nějaký řešení, já chápu, že dneska je moderní se při prvním nedorozumění rozcházet, ale já jsem celkem nemoderní, takže raději jsme přestali chlastat a chovat se jako kokoti a to mi přijde jako lepší a lehčí řešení.

      Ale i tak díky za komentář.

    2. A ještě teda taková věc. Já řvu a stěžuju si proto, že vím, ze má svým způsobem pravdu. Tady jediný co je špatně je ten styl, kterým to podává, ale obsah – bohužel pro mě je realita. Celej život si stezuju že jsem nemohla studovat – co mi bránilo za těch 10 let zkusit něco dálkově? Neumím jazyky a místo toho abych si každý den pustila jeden díl seriálu v původním znění raději do zblbnuti 3x denně poslouchám Přátelé s dabingem a pak doma brecim že mě na tu pěknou pozici nevzali, protože požadují angličtinu. Nemohu se se zadama často skoro hybat, ale neudělám nic proto abych shodila aspoň část svý 30 kilovy nadváhy. A tak no. Až jemu se povedlo to, že s tím něco pomalu dělám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.