Pardubice jsem v minulosti navštívila celkem dvakrát. Jednou jsem byla pouze na nádraží, kde probíhal koncert Tomáše Kluse, podruhé jsme se prošli trochu dál, ale historické centrum jsme minuli. Možná i proto jsem si je zafixovala jako město nehezké, kde není nic zajímavého k vidění.
Pardubice jsou univerzitní a statutární východočeské město. Leží na soutoku Labe a Chrudimky. Žije zde kolem 92 tisíc obyvatel a se svými téměř 83 km² jsou desáté největší město České republiky. První zmínka o jejich existenci pochází z roku 1295. Největší rozkvět nastal za pánů z Pernštejna. V 17. století nastal úpadek, od poloviny 19. století se začaly opět rozvíjet a to především díky připojení na železnici. Vzniklo zde několik významných podniků – lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje… Po druhé světové válce se počet obyvatel zdvojnásobil.
V současné době zde sídlí Univerzita Pardubice nebo krajský soud. Od roku 1964 je historické centrum městskou památkovou rezervací. Od 16. století jsou vyhlášené výrobou perníku. Pořádají se tu také významné sportovní akce – dostihy Velká pardubická nebo motocyklový závod Zlatá přilba. Na své si přijdou i fanoušci kultury – od roku 1909 je zde Východočeské divadlo, ve kterém působí profesionální Komorní filharmonie Pardubice.
Na místo jsme přijeli vlakem krátce před třináctou hodinou. Od nádraží jsme šli pěšky Palackého třídou směrem k centru. Hned na začátku cesty nás zaujala zeď po levé straně, která byla pomalovaná různými obrázky. Tento počin je největší streetartový projekt v České republice a vznikl v roce 2015. Za jeho vznikem stojí dánský malíř Ruhul Amin Kajol. Zeď je dlouhá 80 metrů, na výšku má metry dva. Do malování se mohl zapojit kdokoli – Kajol předkreslil obrysy a obyvatelé, kteří přišli, dostali barvy a štětce a obrázky vymalovávali.
U OC Átrium Palác se mi už začalo líbit. Na třídě Míru, která vede přímo na krásné Pernštýnské náměstí, bylo plno malých obchůdků. Nachází se tam také pomník Jana Kašpara, pardubického rodáka a známého průkopníka letectví. Sochu vytvořil v roce 2017 (90 let od Kašparova úmrtí) akademický sochař František Bálek. Celou cestu vidíte Zelenou bránou, což je významná dominanta města. Jedná se o dvě stavby za sebou – renesanční předbraní a bránu s věží, která je 59 metrů vysoká. Je to zároveň cenný zbytek městského opevnění z počátku 16. století. Do dnešní podoby ji po požáru roku 1538 přestavěl Jan z Pernštejna.
Bránou vstoupíte na zmíněné Pernštýnské náměstí, kde se nachází mariánský sloup, magistrát a plno roztomilých obchůdků. V jednom z nich jsme si koupili tradiční pardubický perník ve tvaru koně (který nám je samozřejmě líto sníst, tak ho máme na výstavce), na lavičce si dali svačinu a pak pokračovali k zámku. Jelikož bylo pondělí, byl bohužel zavřený, takže jsme se mohli projít jen kolem něho. Hned na začátku nás přivítala mourovatá micka a několik pávů. Jeden z nich se v domnění, že mám v kapse něco dobrého, dokonce radostně rozběhl přímo ke mně a jak loudící pejsek vyčkával, co ze mě kápne. Jak jsme později zjistili, očividně je tam místní obyvatelé chodí krmit.
Po cestě jsme si udělali krátkou pauzu v restauraci Tenis klub. Dala jsem si svařák a volba to byla nevalná. Chutnal jak krabicák ohřátý v mikrovlnce. Nezachránil to ani cukr, který jsem do něj vrzla (a bylo to za posledních X let poprvé, co jsem si něco osladila). Takže jsme další rundu s díky odmítli a vydali se na další část procházky podél řeky Chrudimky až k Labi. Cestou jsme viděli hezké domečky, lodě, fabriku Automatické mlýny, zdymadlo, kachny, nutrie…
Hodina pokročila, takže při západu slunce jsme se prošli zpátky směrem k nádraží. U malované zdi se nachází pardubický Pivovar. Zašli jsme na jedno. Dvě, tři. Krom dobrého piva, příjemného prostředí a milé obsluhy jsme se i dobře najedli, takže za nás spokojenost.
A další výlet se tak uchýlil ke konci. A já musela uznat, že jsem se v Pardubicích spletla. Je to opravdu hezké příjemné město, s milými lidmi a zvířátky. Tak snad někdy na viděnou.
