„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.“

V dobách, kdy jsem ještě pracovala v chráněný dílně, jsem si v různých životních zvratech poměrně libovala. Nemám ráda stereotyp a když je dlouho klid, začínám se nudit. Takhle když na to koukám, je to poměrně zvrhlý, ale co se dá dělat.

Poslední dva týdny roku 2019 se nadmíru vydařily. Stalo se mnohé a kupodivu to nebyly žádný velký katastrofy a až na jednu rozepři s Ňufem, který prostě budou součástí našich životů, protože on je starší a kouká na spousty věcí s nadhledem nebo mě naopak přivádí k šílenství tím, že se chová tak na 10, a já jsem umanutej blbec, co musí mít poslední slovo, to byly fakt samý pěkný věci.

Vánoce se kurva blíží. Nikdy jsem je moc nemusela, mluvíme li o tom dospěláckym věku. Jako děti jsme je s bráchou rádi měli, i když jsme sice pod stromečkem nenacházeli nejnovější Iphony a zájezdy na konec světa, vždycky jsme dostali spousty krásných dárků, máma udělala horu bramborovýho salátu,  prababička upekla tu nejlepší vánočku na světě, táta pak u večeře pronesl slavnostní řeč a pak se ozval ten kouzelnej zvuk zvonečku. To byl Ježíšek… A fakt až na to, že jeden štědrej den nám umřela jedna z prababiček, nesly se tyhle svátky celkem v klidnym duchu.

Jakmile jsem začala stárnout, přišly mi spíš smutný. Už jsem si nepřála mobil a značkový hadry, já si, přátelé, tehdy ve sladké naivitě přála chlapa. No a to se mi někdy před 10 lety splnilo. S Ex. jsme si v prosinci pronajali byt a první společná noc v něm připadala právě na 24. prosince. To, že dělám píčovinu, jsem tušila už den předtím, kdy jsem sama musela ozdobit stromeček, uklidit a do noci jsem dělala salát a připravovala vánoční playlist. Od tý doby pro mě žádný Vánoce neměly žádný extra kouzlo. Ex. si rozbalil dárky, nažral se a usnul. Pak, když už jsme spolu nebydleli a já teda trávila štědrej večer zase s našima a jela k němu až o pár dní později, jsem mu vyčerpaně kolem 10 večer usnula v posteli, protože jsem za sebou měla dost náročný období ve vydavatelství. Zklamán, že neproběhl sex, tudíž mi tu flašku vína a jelzina, co do mě lil, kupoval zbytečně, mě druhej den vyrazil.

A pak byly konečně Vánoce, kdy jsem nic moc neřešila. Ex. byl definitivní minulostí, i když mi i přesto od něj přišlo přání, a na scéně se objevil Er. A ten se ještě neprojevoval, takže jsem si žila ten svůj sen. Pak proběhly dvoje Vánoce, kdy se ten sen stal spíš noční můrou a já hypnotizovala mobil, jestli se zjeví. Nezjevil. Když jsem poslední Vánoce u našich odlívala olovo a jeden kousek vypadal jak vztyčenej prostředník a druhej jako chlap, netušila jsem, že za měsíc poznám někoho, kdo mi změní pohled na období klidu a míru a vrátí do mě to vánoční kouzlo.

Hrozně mi na tom záleželo, protože jsem cítila, že ani můj milý si neužíval předchozí Vánoce dle svého gusta. Uděláme si to po svym a bude to hezký. A tak jsem se v pondělí vypravila do Kauflandu pro veganský řízky, abych náhodou neumřela hlady. Na místě mě čekalo trochu zklamání, byly vyprodaný. Ale hned u regálu stála paleta a v ní jsem je zabalené zahlídla. Nechtěla jsem prudit prodavačky, sama to nesnáším, tak jsem se sebrala a šla si procházet obchoďák, třeba něco objevím. Objevila. A na kase jsem se pak pěkně prohla, když na mě vybalila: „1000,-„. A ještě jsem se prohla, když jsem tu nálož odnášela na bus.

Úterý, který následovalo, bylo taky fajn. Brácha si na mě udělal čas, tak jsme se sešli na Míráku, prošli si trhy, dali trdlo, nakoupili nějaký dobroty a dárečky, já si doplnila smečku ozdob na stromek – sehnala jsem pavouka a krokodýla, zašli jsme do kostela, pak se prošli na Václavák, kde jsem Ňufovi koupila pod stromeček ještě diář a zakončili to na Tyláku na svařáku. Tomu říkám ideální odpoledne.

Doma jsem se srazila s Ňufem téměř současně. Tomu se nechtělo být doma, tak že teda zajdeme do Hospůdky. Na místě bylo celkem dost lidí, Lů. říkala že do konce roku očekávají nával. Sedli jsme si ke stolu, kde jsme se tehdy poprvý chytli za ruku a vzpomínali. „Víš že jsem věděl, že spolu budeme?“ „Jo, kdy?“ „No hned jak jsme se tu poznali. Ty jsi nasedla do toho auta a já se tě ještě ptal, jestli máš na zaplacení. A tys vytáhla peněženku a ukazovalas mi, že máš ty dvě stovky a u tohos mi hrozně děkovala. No a v tu chvíli mi to bylo jasný.“ 

Středa byla trochu vymňouklá, já si přes den ani nestěžovala, byla jsem akorát na kontrole u doktorky, něco se mi zlepšilo, něco nikoli, ale tak hlavně že žijem. Zato Ňuf, ten měl cestu na ministerstvo, kde narazil na nějakou pindu za přepážkou, která se mu smála a to jeho citlivá povaha nesnese, takže doma vykřikoval, že má zkažený celý Vánoce a rozhodl se sepsat stížnost. Šli jsme teda do Hospůdky, kde sepisoval desetistránkovej elaborát, tak jsem mu na to řekla, že asi neví, jak se má psát stížnost a že se mu na tohle každej vysere a že se mu nějaká kráva smála, neznamená, že je rasistka, pokud to ovšem nebyla černoška nebo eskymačka… No, tak se nasral ještě na mě. Naštěstí tam bylo pár známých tvářích, mimo jiné i Herec, kterej byl dobře naladěn a na cigáru si se mnou povídal. Nakonec jsem ho snad nějak snad utěšila, ale byla to fuška.

Platit jsme šli kolem druhý ráno. To jsem zvědavá, jak ráno vstane. U baru byl borderáček, krásnej. Zkusila jsem na něj povel a on k mému překvapení reagoval. A tak jsem, za asistence jeho paničky, provedla se psem pár triků a nechala se řádně opusinkovat. Mělo to u místního osazenstva celkem úspěch, prý jsem krotitelka psů, muhehe. Takže jsem cestou domů se slzou v oku vzpomínala na svou borderu, který teď bude už osm. „Jedem! Kde bydlí ten tvůj Ex.? Normálně si ji vezmeš zpátky!“ neohroženě vykřikoval Ňuf.

Další den byl o něco vtipnější. Ňuf se hodil trochu do klidu a já jela k rodičům, kde jsem musela dobalit ještě pár posledních dárků a připravit věci, který mi táta přiveze a taky ty, který se budou nadělovat pod stromek u našich. Pak jsem stála před rozhodnutím – Li. slibuju od léta jednu věc, mám to nechat na tátu a nebo si to vzít teď tramvají a předat mu to už v pátek, až se uvidíme? Hodila jsem to do tašky a vydala se na cestu. Začal mě nahánět manažer, že kolegyně je na neschopence. Dobře mu tak, měl ji vyrazit a mohl tam mít mě i nějakou novou schopnou. Takhle tam má neschopnou. Doslova. Dojela jsem do cílový stanice, kde jsem měla sraz s babičkou, protože mi pro ni dala máma nálož DVD a já si vyzvedla dárek, který mi chtěla ještě zabalit. Půllitr pro Li. na kusy, DVD se mi rozsypaly po celý zastávce. Paráda.

Protože jsem měla ještě klíče od krámu, začal otravovat, ať je tam přivezu. Se mi nechtělo, tak jsem si vymyslela, že je nemám u sebe. Neumím lhát, obvykle to ani raději nedělám, protože mě každej hned odhalí. On mě neodhalil, zato si pro klíče chtěl k našim zajet. Sakra. Tak jsem si vymyslela báchorku, jak má táta zrovna cestu kolem mě, tak mi je přiveze a bla bla. Manažer si pro ně přijel. Zrovna jsme samozřejmě měli dovařenou večeři. Chtěl se hrozně vykecávat, byl celej zarostlej… Asi to trochu nedává, hm. Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem zdrhla, na tu druhou jsem nic lepšího udělat nemohla.

Když odjel, čekal nás ještě jeden nelehkej úkol. Jít na předvánoční nákup. Strávili jsme v Tescu asi hodinu, košík se pěkně plnil a ve mně vzrůstala obava, že to v životě nemůžeme donést domů. No. Donesli, ale byl to masakr.

A tak jsme spolu nějak tak začali žít. A i proto mě čekala první opuštěná noc. Ne že bych byla nějakej posera, ale jakmile jsem někde sama, slyším i neslyšitelné a tak jako se začínám bát sama sebe a svých démonů. Kupodivu jsem se na to i těšila, protože jsem měla nějaký plány s vánoční přípravou a tyhle věci si ráda dělám v klidu sama.

Když se za ním kolem půl 7 zavřely dveře, vyskočila jsem plná energie, že začnu s úklidem. Uvařila jsem si kafe a seděla jak pecka na gauči. To bylo… neuvážené. Tak jsem se vrátila do postele a ještě asi 2 hodiny polehávala. Pak jsem začala uklízet, barvit si hlavu a připravovat se na další zlomovej okamžik svýho života. Protože mi na vztahu záleží a vím, že moje výlevy nejsou pro každýho, objednala jsem se za vydatný podpory Ňufa na psychoterapii. Sama bych se do toho nikdy nedokopala, celej život se motám mezi depresema, mániema, sebepoškozováním. Nepřesvědčil mě ani pokus o sebevraždu, navíc i moje okolí to, co se k nim doneslo, bere na lehkou váhu a řekla bych, že je jim to tak nějak jedno. Ňuf je první, kdo mi dal najevo, že mě fakt nechce najít podřezanou a předávkovanou a tak jsem se objednala.

Byla jsem pěkně nervózní a do poslední chvíli měla chuť celou tu věc odpískat. Ale nedalo se svítit, svoje slovo držím a třeba se aspoň konečně pochopim. Měla jsem kliku, když jsem se probírala fotkama různých terapeutů, byla mi sympatická jedna paní, která sídlí 5 minut chůze od nás. Paráda, spojím to vždycky aspoň s procházkou. Tak jsem se oblíkla a vydala se vstříc osudu. A nebyla bych to já, kdybych se hned neuvedla jako typická K. Abych působila vyrovnaným sebejistým dojmem, rozhodla jsem se v „čekárně“ uvelebit do proutěnýho křesla. Jen co jsem dosedla, nohy se ohly a já se zřítila k zemi. Vstala jsem, celá rudá a rozhlížela se, jestli to někdo neviděl. Křeslo se mezitím vrátilo do původní polohy. A i když to byla super příležitost k tomu to prostě přejít a držet pusu, při podávání ruky ze mě vypadlo: „Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.“ 

Sezení uteklo rychle. Během půl hodiny ze mě opadl i ten prvotní stres. Neumím se bránit agresi a manipulaci. Velká vina je na straně našich. Ti o tom ani nevědí, že jsem tam začala chodit a pochybuju, že i když na sobě zapracuju, že budu mít jednou koule na to jim říct, že mi svým přístupem k mé osobě fakt nedali zrovna super podmínky pro život, ať se jim to líbí nebo ne. Kolikrát mi soudy Terapeutky vůči nim připadají až moc drsný, ale tak já na to léta nestudovala…

Domluvily jsme si další termín. Při loučení jsem se vrátila ještě ke svému vstupnímu ántré. „Víte, já si myslím, že jsem nebyla první. Ale rozhodně jsem byla první, kdo měl odvahu se vám k tomu přiznat!“

Udělala jsem si procházku na tramvaj a jela do Celetný, kde na mě už čekala Šaff a před námi bylo poslední letošní divadelní představení. Byla to Kašparova mše vánoční. Měla jsem na sobě šaty se sněhuláky, což se ukázalo jako dobrá volba, vzhledem k tomu, že průměrný věk návštěvníků byl tak 8 let. Jedna holčička mi dokonce po představení sněhuláky začala ručně počítat.

Hra byla pěkná. I když spíš pro ty děti, my dospělí jsme si to taky užili. S Šaff jsme se pak vzájemně přiznaly, že nás stejně nejvíc zaujalo batole v roli Ježíška. Achjo, chtít děcko, vyřešilo by to kde co. A já jako už pomalu chtít začínám, ale zároveň jsem děsně racionální osoba a těch mínusů kolem je tolik, že prostě ne. A jestli o tom takhle budu dál přemýšlet, tak to fakt prošvihnu. Což o to, já ještě nějakej ten rok mám, ale Ňuf už nepatří mezi nejmladší a nechce čekat do padesáti… A tak jsem potlačila svoje mateřský pudy, vyžahla dvě skleničky vína a zamířila do Hospůdky na předvánoční párty s partou.

S bráchou jsme měli spicha na zastávce. Na místě už bylo hodně lidí a k našemu překvapení se tam konal i večírek policajtský. A protože svět je kurva malej, byli to policajti z našeho sídliště a mezi nima i Pan policajt, do kterýho jsem byla po tom, co vyšetřoval moje přepadení, zakoukaná. Do nějaký míry ty sympatie byly vzájemný, protože mi často volal a naše hovory se týkaly spíš osobních věcí a dokonce párkrát za mnou přijel i ohledně vyšetřování a pak mě třeba odvezl do práce, i když nemusel. No ale asi má rodinu a je to profesionál, takže mou drzou pozvánku na rande tehdy nepřijal.

Říkala jsem si, že až bude na cigáru, normálně ho zajdu pozdravit. K mý smůle kouřil elektronický. Ale  narůstající hodinou a hladinkou mi bylo přáno a viděla jsem ho, jak jde do automatu pro Camelky. Hned jsem za ním vypálila ven. „Dobrý večer, jak se máte?“ Netvářil se ani moc překvapeně. Netrvalo to dlouho, potykali jsme si a pozval mě i s mou kamarádkou na panáka. Následně jsme se začali seznamovat a spojovat večírky. „Tak, tohle je K. – moje poškozená!“ 

„Jak to vůbec dopadlo? Chytli jste ho?“ „Víš jak jsem ti v létě volal a ty sis nebyla jistá, jestli je to on?“ „Tak byl, co? Víšco, já se bála na někoho ukázat prstem, pak by to byl nějakej slušnej majitel večerky s pěti hladovejma krkama… To bych si na triko nezvala. A ublížil nějaký?“ „Naštěstí ne. Každopádně tys mu dala nejvíc! Jsi silná osobnost.“ 

Využila jsem příležitosti a opravdu ze srdce a upřímně mu poděkovala. Za ten lidskej přístup, kdy jsem u výslechu měla pocit, že jsem spíš s kámošem na pivu. Kdyby takhle pracoval každej policajt, nemusely by se ostatní holky stydět a bát jít tyhle věci nahlašovat. Proběhlo i několik objímaček. „A pořád se vám jako chlap líbil?“ zeptala se mě terapeutka na dalším sezení, když jsem jí o téhle události vyprávěla. Potutelně jsem se usmála a před sebou viděla jeho. Ňufa. I kdyby tu zazvonil Loui Eriksson, David Švehlík a Samu Haber, že si to se mnou chtěj rozdat, měli by smůlu. Dobře, u toho Švehlíka by mě to mrzelo. 

Měla jsem dost. Hodně vína, tequila, portíčko a hlavně tolik událostí. Takže když do mě začal na cigáru Výpitka hučet, že mám pěkný kozy a že by na ně chtěl sahat, rozmyslela jsem si dát si ještě repete, zašla za Šéfem, jestli mi tam něco zbylo na účtu (už po několikátý za mě někdo zaplatil… a nevím kdo…) a odkráčela domů, kde jsem navzdory všem obavám z první noci bez něj, usnula jak zabitá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.