Dovolila jsem si dovolenou

Tohle byla vlastně jediná dovolená, kterou jsem si hlásila takhle dlouho dopředu. Manažer furt otravoval, ať si ji vyčerpám do konce září, že na podzim a zimu s volnem nemám počítat, tak jsem si celej týden takhle někdy už v únoru zarezervovala. Samozřejmě čím víc se blížila, tím víc brblal, že to tu bude dlouho bez dozoru. Ale já byla neoblomná. Ať si to tam třeba shoří!

Na chalupu jsme odjížděli až ve středu ráno, takže jsem první oficiální dva dny dovči trávila v Praze. To ničemu nevadilo. V pondělí jsem vstala celkem brzo, Ňuf musel jít vydělávat korunky, tak co s načatým dnem. Nejprve jsem se pustila do úklidu. Už o víkendu říkal, že mi v knihovně uvolní místo, abych si do ní mohla dávat svoje věci. Rozhodla jsem se vzít pořádek do svých rukou, snad zas nebude vykřikovat něco o tom, že jsem dominantní a vše musí být podle mýho… Nemusí, ale jsem ráda, když to tak je, muhehe. Udělala jsem v tom opravdu luxusní systém – jedna police na jeho učební materiály, pak jedna pro mě, jedna pro jeho věci, jedna je nás obou – tam jsem vystavila nějaký naše polaroidky a dárečky, společenský hry a svíčky, který jsem ho naučila pálit, a v horních dvou jsem mu udělala galerii z obrázků od syna. Vypadalo to hned úplně jinak, než ten bordel předtím. Muhehe.

A protože se vrací vždycky až pozdě, měla jsem ještě načatý odpoledne a to jsem teda strávila nákupem a vařením. Udělala jsem plněný rajčata, salát a náš oblíbený zdravý cuketový koláč. No a než se vrátil domů, tak se mi povedlo víceméně uklidit zbytek bytu a vyčkávala jsem ho ulenošená na gauči. Jako ono je to celkem fajn, ale dlouhodobě bych to nevydržela, asi by mi šiblo bejt doma a jen se starat. Zas je dobrý, že to máme fér rozdělený, když jsem v práci já a vrátím se v těch 10 večer, obvykle mi taky něco uklohní a uklizeno taky je.

Další den jsem musela jet k našim, protože jsem neměla na chatu zatím nic sbaleno a jak jsem roztrkaná na dvou místech, byla potřeba to sjednotit. Zabalila jsem si tedy doma, poučená z chyb předchozích jsem si vzala hlavně dlouhý tepláky do lesa. Pak jsem zase frčela nazpátek. Jako jo, tohle mě lehce nebaví, ale nenadělám nic.

Večer jsme měli domluvený rande ve čtyřech – rozhodli jsme si s bráchou představit naše drahé polovičky. Jako místo srazu jsem navrhla Hospůdku. Všichni souhlasili. Čas, co jsem čekala na Ňufa, jsem trávila hledáním nové práce. Mám toho všeho tak akorát nad hlavu. Říkala jsem si, že mám smlouvu na rok, tudíž v půlce října můžu udělat cvokhausu pápá. Našla jsem naprosto boží pozici, se kterou mám zkušenosti a která by vyřešila všechno, co mi vadí na současný práci. Hned jsem tam tedy poslala životopis a přála jsem si. No a ono hovno, neozvali se a navíc jsem po návratu z dovolený zjistila, že mám smlouvu až do konce února, bych se z toho posrala, fakt že jo.

Do Hospůdky jsme vyrazili hezky pěkně na sedmou. Omladina se někde zasekla, takže přijeli s hodinovým zpožděním a to mi celkem stačilo k tomu, abych se dostala do nálady. V Hospůdce mají totiž děsně dobrý růžový víno a k tomu teda jakmile čichnu, přestávám se ovládat. Bratrova slečna – na blogu ji nazývejme Švagrová – je super děvče. S jeho ex jsem si nikdy nějak nerozuměla a bylo mi to líto. Tohle je něco úplně jinýho. Chytrá, milá, vtipná a krásná holka se kterou není nuda. Večer byl príma, bavili jsme se tak nějak všichni se všema, my s bráchou teda často chodili na cigáro, ale naše drahé polovičky si bez nás vcelku hravě poradili.

Celej večer se nedělo nic moc zajímavýho, ale dvě věci mě fakt pobavili. První, že se se mnou začal vykecávat Herec – to je jeden český herec, který je tam štamgastem, jednou si nechal udělat přednášku o Instaxu, kterej jsem tam měla a v reakci na moje blikající uši předváděl epileptický záchvat, ale jinak se nějak nebavíme. S Ňufem se zná, jelikož pochází od polských hranic, občas si poklábosí i po polsky… Stála jsem zrovna venku na cigáru, když přišel. Taky ještě dokuřoval, takže mě pozdravil a dali jsme se do řeči. Překvapilo ho, že mám zájem o divadlo a že do něj aktivně chodím. A vyzvídal, jak jsme se s Ňufem dali dohromady. Jelikož sám má občas notně připito, přiznala jsem se, že jsem se ožrala jak ten dobytek a Ňuf mi pomohl zavolat tágo. Vypadal, že ho moje historka pobavila. Další WTF moment nastal, když jsem se venku potkala s jednou štamgastkou. Tak tam leje snad každej den, může jí být něco mezi 40 a 50, já na tohle nemám úplně odhad. Vyjdu ven, kouká na mě a prohlásí: „Ahoj, Moniko! Jak se daří?“ Zírám na ni. „Ty nejsi Monika? Aaaa, promiňte, já myslela že jste moje spolužačka ze střední.“

Zabalili jsme to celkem brzo, ale lehce ovínění. I tak se mi vstávalo dobře. Ňuf měl home office, takže jsme se mohli hezky v klidu rozloučit. Jsem nesvá, když se pár dní nevidíme, ale cítila jsem, že nám ta pár denní pauza taky prospěje a nemohla jsem se dočkat, až budu běhat po lesích v teplákách a hodím tenhle pražskej život na chvíli za hlavu.

Babička bydlí kousek, takže jsem jen seběhla kopec a rodiče nás obě nabrali tam. Byla pěkně zasekaná doprava, takže jsme čekaly dlouho, ale dočkaly jsme se. Cesta tam už byla dobrá. Jela jsem na chalupu mimojiné s cílem natrhat nějaký čtyřlístky pro ten svůj byznys. S tím jsem začala hned po příjezdu a taky hned po příjezdu jsem byla úspěšná – jeden zmutovanej plevel pro štěstí jsem opravdu našla. Během pobytu se mi povedlo najít už jen dva, takže to považuju za osobní selhání. Takže jsme raději vyrazili s tátou a se psem do lesa. Minule jsem objevila novej způsob sbírání hub a opět se osvědčil. Sbírám je na cestě. Zjistila jsem, že tam u nás v těch lesích je všechno uprostřed lesů vybraný, ale na cestě a u cesty rostou. Byla to tam teda skoro samá babka, ale zadařilo se a i jednoho praváka jsem našla.

Táta mě táhl na svoje oblíbený místo, ale tam je to díky kůrovci komplet vykácený, takže jsme zašli za studánku, kde jsem něco málo posbírala v srpnu s Ňufem. Tam bylo prd, tak jsme to otočili a vrátili se do chalupy. Na zahradě jsem pak úlovek čistila a krájila a sušila. Večer jsme klasicky debatovali na gauči u krbu, popíjeli vínečko.

Další den jsme vstávali brzo, protože táta mi slíbil výlet do Českého Rudolce. Tam mají totiž moc dobrý pivo, tak jsem si říkala, že přivezu Ňufovi proviant. Nejdřív jsme se zastavili v městě na nákup a pak už jeli pro pivčo. Od mala zbožňuju Malou Hlubokou. Byla na prodej asi za 4 miliony, vždycky jsem fantazírovala, jak si ji koupím, ale bohužel, někdo mě předběhl. A tomu někomu asi došly prachy, jelikož opravil věžičku, do okna nainstaloval smrťáka a draka a tím to haslo. Už to tam zas několik let stojí netknutý. Chtěla bych někdy na tu prohlídku dovnitř, je to celý zavřený a musíte počkat na průvodce. Ale bohužel, nebyl čas, takže jsme se vrátili domů.

Po obědě jsem vzala psa a že zajdu do lesa sama a půjdu se podívat na místa, kam jsem jako malá chodívala s dědou a kterým se táta z neznámých důvodů vyhýbá. Pes mě hrozně zlobil, nechtěla jít, furt se zastavovala a otáčela směrem k chalupě. Začala jsem chytat rapla. Naštěstí, když viděla, že půjdeme novou trasu, se trochu vzpamatovala a šla. Na kopci nás čekalo velký překvápko. Houby úplně všude! Klouzci! Ty hnědý – obecný – jsem neznala, ale rozhodla jsem se vzorek vzít domů a případně se pak ještě vrátit. Během chviličky jsem měla plnou síťovku hub. Taky kolem nás proběhly dvě srny v těsný blízkosti, šíleně jsem se lekla a Bibina je chtěla prohnat.

Vrátily jsme se do chalupy. Babička si neodpustila poznámky, že klouzka pozná a tohle by teda nesbírala. Strýček gůgl a atlas hub mě ubezpečil, že se ze smaženice neotrávím, takže jsem se jala čištění. Popisovala jsem ty houbí žně našim, takže jim to nedalo, oblíkli se a že tam se mnou zajdou. Bylo to celkem daleko, takže čím vejš jsme šplhali, tím víc byli skeptický. Ujišťovala jsem je, že nahoře jsou skutečně houby a že už tam každou chvíli bude. Nevěřili, ale nakonec se sami mohli přesvědčit o tom, že nekecám. Všude byly malý hlavičky těch oslizlejch hříbečků. I máma, která si zapomněla brejle, něco posbírala.

Šero a fakt, že máme už plno a houby nejdou kam dávat, nás vyhnal směrem k domovu. Tam jsme zas čistili, nebralo to konce, navíc byla pěkná zima. Já jsem dost otužilá, ale teda tenhle pobyt jsem furt nějak mrzla.

I ten další den se nesl ve znamení sběru toho, co nám příroda dala. S tátou jsme jeli hezky pěkně autem trochu dál. Hřibů bylo mraky, ale byly to takový pindíci malý. Ale i tak to byla fajn procházka, zas jsme poznali nový lesy a něco málo nakonec taky nasbírali. Odpoledne jsem se pak vrhla na sběr šípků. Fí. si ze mě dělal přes FB srandu, že jsem biožena a jestli vůbec plánuju návrat do Prahy. Pravda, chvíli jsem se nechávala unášet myšlenkou, jestli by místo bytu ve městě nebylo lepší vzít hypo na barák někde na vesnici a na všechno se vysrat. Ale asi by mi ten ruch velkoměsta chyběl…

Večer mi bylo smutno. Stýskalo se mi po Ňufovi a hlavně mě mrzelo, jaký starosti má s cestou za Juniorem. Jel výjimečně v pátek po práci, aby si kluka užil o den dýl. Normálně jezdí až v sobotu ráno a na místě bývá po poledni. Vlak měl nějakou poruchu, takže nabral několikahodinový zpoždění. A kamarád, kterej mu slíbil odvoz z Těšína se na něj tak pozdě vysral. Takhle, ono nebylo tak pozdě, když dojel. Něco kolem půlnoci. Kamarád asi není moc kamarád, člověk by neřekl, kdyby přijel ve tři ráno… No ale naštěstí se mu povedlo najít si hotel a v pořádku dočkal rána. Psali jsme si o tom a nějak mi bylo líto, že má takový prekérky a je tam sám. A vůbec, bych po něm nejraději skočila…

V sobotu jsme vyrazili na slavonický jarmark. Loni jsem si tam nakoupila celkem dost věcí. Letos byl výběr o něco horší, ale s prázdnou jsem rozhodně neodešla. Hned první stánek, kde jsem nechala skoro litr, byly šutry. Klasika. Měla jsem zálusk na takovej pěknej modrej chalcedon, ale chtěli za něj dva tisíce a to se mi nechtělo utrácet. Tak jsem si vzala sfalerit, skoryl a chalkopyrit. U dalšího stánku jsem ještě nutně potřebovala peříčkovej achát a bylo. Babička mi koupila náramek, přemýšlím, že je začnu nosit už na noze, mám jich nějak moc. A protože jsme to chtěli letos pojmout spíš ve znamení jídla, nakoupila jsem si nějaké koření a křeny ve sklenici.

Odpoledne jsem dočesala všechny šípky, prošla se s babičkou k trati, poslala Ňufovi pohled a večer jsme koštovali u krbu společně se sousedkou burčáček. A náš odjezd domů se blížil. Těšila jsem se. Na Ňufa. A trochu doufala, že přijede z Polska už v neděli a ne až v úterý, jak plánoval. Blbě se mi bez něj spí. Jako u našich doma je to ještě v pohodě, ale tady na chatě jsou malý postele a jak jsem se zvykla rozvalovat na tý manželský, celou noc jsem měla vždycky pocit že padám a budila jsem se. A protože vesmír občas funguje, miláček se musel fakt vrátit už v neděli, protože ho čekaly nějaký důležitý schůzky, na kterých musel být osobně.

Pobyt na čerstvym vzduchu mě sice zrelaxoval po tý psychický stránce – je fakt, že jsem tam nic moc neřešila, jen byl zas bordel ve výplatě, nějak jsem se nemohla dopátrat těch 2 dní dovolený z dubna… Chtěla jsem výplatnici – učetní mě odkázala na manažera. Tomu jsem psala jako první, nejdřív bez odpovědi, pak mi odepsal, že to posílal na krám – tak tam kurva asi nepojedu, ne – tak mi to teda milostivě poslal… Blázinec.

Ale zároveň jsem byla dost unavená, protože jsem toho moc nenaspala a nechodila jsem odpočívat ani po obědě, furt jsem někde pobíhala po divočině. Takže když jsem přežila útrapnou cestu, kdy se mi chtělo od Telče do Prahy nehorázně čůrat a furt jsem si říkala, že to vydržím a bylo mi blbý požadovat zastavení, snědla oběd z Mekáče – kterej mi nějak prodavačky pomrvily, takže mi místo omáčky daly hranolky navíc, zalehla jsem do postele a chvíli si užívala ten pocit klidu. Nevydržel teda moc dlouho, protože v půl 6 jsem měla spicha s T. a vyrazily jsme do naší oblíbené hospody. Dlouho jsme se neviděly takhle ve dvou a už mi to chybělo. Ani za tím Ňufem se mi skoro nechtělo, nejraději bych tam s ní kecala dýl. Domů jsem teda přijela až nějak po jedenáctý. Ňuf mě přivítal s kyticí gerber, já mu ukázala proviant a pak jsem si vyprávěli.

Pondělí jsem trávila nějak neakčně. Vůbec si nevybavuju, co jsem dělala přes den. Večer jsme skočili na nákup, uvařila jsem z čerstvě sušených hub omáčku – moje premiéra – a měla úspěch. A pak jsme si pustili jeden český film, kde hraje právě Herec. Tak nás to pobavilo. No a po filmu nás chytla párty slina, popíjeli jsme váno a pouštěli si nějaký starý český a polský pecky a kdyby nemusel do práce, tak si tam zpíváme snad do rána… Škoda, že tyhle spontánní príma večery jsou vždycky ve všední dny.

Úterý se ale vydařilo. Jako takhle. Padla na mě nějaká krize. Únava, stres z práce, ten pocit, že tam další den zas musím jít, měla jsem nějaký potíže, furt jsem lítala čůrat a ani se mi na to Schodiště do Vagonu nechtělo. Ňufovi se tam taky nějak nechtělo, vlastně mám dojem, že se jen bál protestovat a Fí. měl den před státnicemi, takže tomu se nechtělo z morálních důvodů. Nakonec jsme se ale všichni tři přecejen sešli ve Vagonu. Ještě než dorazil Fí., psala mi kolegyně. Že nestihla všechnu práci, co měla místo mě udělat a tak mě prosí, jestli by mohla vzít ještě středu, aby to řádně dodělala. Proběhlo mi hlavou že teda asi přijdu o prachy, protože nevím, kdy si to budu nahrazovat, ale za to, že si můžu dát o pivo víc a návrat do toho pekla o den odsunu, mi to stálo.

Začala jsem jásat a od tý chvíle mi bylo už dobře. S Fí. jsme samozřejmě u stolu dlouho nevydrželi a furt jsme běhali tancovat k pódiu. Nechtěla jsem Ňufa nechávat samotnýho, takže jsem byla přesně takovej ten otravnej divák, co si vleze do první řady, ale 10x za koncert odejde. Tu pro pivo, támhle čůrat, pak zas opusinkovat svého chlapce a takhle pořád dokola. Naštěstí jsem nebyla jediná, courali tak nějak všichni, takže to nikomu nevadilo a já si večer mohla užít naplno. Největší bomba byl přidaný Dysko song. Choreografii jsme na Míráku trénovali tolikrát a teď jsme ji po dlouhý době mohli zas uplatnit v praxi. Byla sranda.

Po koncertě jsme si dali ještě jedno pivko, já přislíbila Fí. svou účast na jeho státnici, jakožto morální podpora a pak jsme se rozloučili. Cestou domů jsem měla hříšné myšlenky, ale únava byla silnější, takže jsme si nedali snad ani pusu a usnuli jako zabitý.

Středa byla zas nějaká vypečená na můj vkus. Ráno se mi nic nechtělo, ale ukecala jsem se a uvařila bramboračku. Ukázalo se, že to byl dobrej nápad, je ze mě kuchařka. Sice jsem nikdy nechtěla bejt puťka domácí, ale hlavně že nám chutná. Pak mi volal táta. Že přišly dva zajímavý dopisy – bráchovi zas upomínka od nějakejch lichvářů, že si vzal na ten svůj gambling další půjčku a mně od někoho z ruzyňskýho vězení. Zatrnulo mi. Kterej vězeň by mi mohl psát? Jako mám spousty známých, ale co si budem, jedinej, koho znám, kdo má problémy se zákonem, je Er. Že by? Už jsem nestíhala si pro dopis jet a i když nemám nějak tajnosti, nepřála jsem si, aby ho táta otevíral.

Fantazie pracovala na plný obrátky. Co po mně zas chce? Určitě nosit tabák a kafe. Jak ví moji adresu? Tak jako několikrát u mně byl, že by si ji pro všechny případy poznamenal? Vymýšlela jsem všechno možný, dokonce jsem měla připravenou i odpověď. Chvílema jsem se viděla, jak mu tam na ty návštěvy fakt chodím, pak jsem se ho rozhodla ignorovat, pralo se to ve mně úplně šíleným způsobem. Co znamenalo minule to prozvonění? To byl stopro on… Že by měl malér a volal o pomoc? Jak bych mu mohla pomoc? Vždyť ji ode mě nikdy pořádně nepřijal. Já už víc nesvedu a svou energii dávno věnuji jiným věcem. Bylo mi hrozně.

Naštěstí mě rozveselila dobrá zpráva, Fí. to dal a je z něj pan magistr. Věděla jsem to dřív než on, profesor, který si ho zval do kabinetu, aby mu sdělil výsledek, na mě ve chvíli, kdy Fí. vkročil dovnitř, šibalsky mrkl.

Jeli jsme tedy domů. Fí. shodit oblek a já si přečíst ten liebesbrief. Doma byl akorát táta. Vypadal poměrně zdrchaně z tý upomínky. Vypadá to, že tohle nikdy neskočí, ten bratr nás všechny prostě zničí. Tak jsem rozbalila dopis. Jedna moje úvaha byla nakonec správná. Er. to nebyl. Byl to ten podvodník, co se ze mě snažil vylákat na krámě prachy. Poznala jsem ho tehdy ve zprávách a použila to jako záminku kontaktovat pana Policajta. Ten se sice nechytil a na rande mě nepozval, ale zato jsem strávila hodinu svýho času po jednom pěknym mejdanu v Hospůdce na Bartolomějský. Byla to omluva. Celkem milý, i když je mi jasný, že to dělá aby se mu snížil trest.

Taky mi přišel obraz od Leonida Afremova. Toužila jsem po něm několik let a když umřel, řekla jsem si, že pokud ho chci, nesmím otálet. Protože nejsem přes ty všelijaký vymoženosti, jsem ráda, že umím objednat z Ali, našla jsem nějakou stránku nadšenců z Čech, kteří vám celej ten obchod udělají. Takže jsem obraz koncem srpna objednala. Za prvý je krásnej a za druhý to je investice a to se občas dělat musí. Věřím, že svou hodnotu neztratí. No, měla jsem trochu strach. Ty stránky postrádají nějaké důležité, a snad i povinné, údaje, ale proklepla jsem si facebooky obou podnikatelů, našla je i v rejstříku osob a to mě trochu uklidnilo. A skutečně jsem se dočkala. A stálo to za to. Už se těším, až si ho nechám natáhnout na rám a někam pověsím.

Odpoledne jsme se zase sešli s Fí., že ten jeho úspěch jak se patří oslavíme. Vybrali jsme si naši oblíbenou pizzerku. Nechápu, proč je naše oblíbená a proč tam nenapravitelně lezeme, protože pizza mi tam sice chutná, ale to je tak všechno. Pití drahý, obsluha příšerná. Nechali nás sedět skoro hodinu bez pití a to kolem nás chodili. Takže jsme zaplatili a šli si pro šampus. A ten si vypili na stánku na Pavláku.

Pak jsem jela domů za svým chlapcem, ten chudák už usínal u televize, protože jsem se neplánovaně zdržela. Měla jsem celkem dobrou náladu, ale po příchodu domů mě čekal nasranej Ňuf. Nic neříkal, seděl beze slova u televize, přepínal programy. Nevypral, byť to slíbil, takže jsem neměla skoro nic na sebe do práce. Bylo to celý takový divný. Navíc se nepodíval co si bere za triko a seděl tam v tom mym posledním čistym. Začala jsem tiše zuřit a to přešlo v pláč. Strach z práce, vztek na bratr, všechno se to ve mně nějak nahromadilo. Nedělala jsem nějaký scény, naopak, byl to tak opravdovej brek, jako jsem dlouho nezažila. Ňuf mě v tom naštěstí nenechal. A i když mi později přiznal, že si myslel, že jsem se něčím sjela a já se mu už v ten večer raději omluvila, i když nemám pocit, že bych dělala něco špatnýho, tak mě celou dobu objímal a čekal, až se uklidním.

Upřímně jsem měla strach, co mě na krámě po těch 13 dnech absence čeká. Čekala jsem katastrofu. Nemýlila jsem se. Krám vypadal na první pohled celkem čistě a uklizeně. Po bližším zkoumání jsem zjistila následující. Nikdo neuklidil takový ty „schovaný“ věci – prach, podlahu… Zboží v regálech jsem naposled doplňovala já. Krabic, které měla kolegyně přijmout a zpracovat, přijelo několik. U jedný údajně neměla fakturu – zajímavý, mejl kde byla byl otevřený a jinou, menší krabici, od stejného dodavatele, přijmout zvládla. Diáře – na jedny nesáhla vůbec – bez vysvětlení. Druhý diáře nepřijala s výmluvou, že jsou drahý. Fí. už se rozčílil a začal vykřikovat, jestli ji jako někdo nutí ty diáře kupovat… Pak tu bylo několik přesunuů z jiný prodejny, u těch teda aspoň zkontrolovala jestli to sedí s papírama, ale tím to skončilo. Návod na příjem tu měla – opět – bez vysvětlení. Koukala jsem na kamery, jestli nejsem nespravedlivá, třeba se jí to fakt nepovedlo. Prd, vysrala se na to!!!

Z těch 11 směn, co tu měla, přišla 8x pozdě. Z toho jednou skoro v 10. Tak já si tu jednou dovolila utéct na cigáro a zapomenout dát na roletu hodiny a hned z toho byl průser, ředitelka OC volala mýmu šéfovi a ten mi vynadal a tohle je v pohodě??? A každou tu směnu tu měla zase tu svou bitch. Mně tu návštěvy obecně nevaděj, ale aby tu každou směnu byl někdo, kdo tu nemá co dělat od devíti od rána do jedenácti večer… Jako mám dost. A když už náhodou je nějaká práce hotová, naše princezna ji na svědomí rozhodně nemá, všechno tu dělaj ty cizí lidi – je to zakázaný, několikrát jsem jí to říkala, bez výsledku. Připadám si jak magor. Jako magor!!!

Takže jsem se nasrala a hned rozeslala životopis. No, výsledky nejsou uspokojivé, ozvali se mi ze dvou míst. Na jeden pohovor jsem byla pozvaná hned na pátek. Věděla jsem, že to mám celkem v kapse… Do toho všeho mi psala spolubydlící bratra. Že jim dluží na nájmu, že mu taky zařídila nějakou práci, kde si nechal vyplatit zálohu a od tý doby nekomunikuje. Psaly jsme si o tom celej večer. Nebralo to konce a já si připadala jak v Kazmově show. Všechno jsem to teda tlumočila našim, psala jsem i bratrovi – bez odpovědi. Ten vztek, že vám nejbližší člověk lže několik let do očí! A přitom si furt hraje na nejlepšího kámoše. Mně se udělalo úplně špatně. Jak dlouho tohle můžu vydržet? Takže jsem řešila tohle a do toho dělala resty za kolegyni a modlila se, ať už co nejdřív vypadnu. Jak se právě ukázalo, smlouva mi nekončila 15. října, ale mám ji až do února. Proboha!!!

Jela jsem domů úplně zdrchaná. Chtěla jsem jediný – obejmout Ňufa a jít spát. Nic jsem celej den nejedla, byla jsem z toho všeho rozhozená a měla jsem zkrátka dost. Ten mi plány samozřejmě zhatil, byl v Hospůdce sledovat volejbal. Nabízel mi teda, že mi dá klíče, ať jdu domů napřed, ale chtěla jsem být s ním. Tak jsem si dala pivko a koukala taky, i když mě to vůbec nezajímalo. Vyptával se. Nechtěla jsem ho vyrušovat, ale vypadal že ho to celkem fakt zajímá. Pak se mi povedl dobrej kiks, ptal se mě, jestli vůbec vím, co má za vysoký školy. Já se v tom absolutně nevyznám, nevím pořádně ani co studovali kamarádi, který znám léta. Tak jsem jednu řekla, tak to se urazil, že jich má mnohem víc a začal mi to jmenovat. No a stejně teď vím zas prd… Tenhle fakt nám připomněl jednu nepříjemnou skutečnost – že já nemám vejšku ani jednu. A jako na jednu stranu bych ji chtěla, ale na tu druhou mi to přijde zbytečný. Nebo jako takhle, s tím svým režimem si neumím představit ještě něco biflovat. Možná kdybych změnila práci na klasický osmihodinový směny. Pak je další problém – já za těch 9 let co jsem ze školy ztratila samozřejmě tu schopnost se učit. Zapomněla jsem všechny jazyky a absolutně netuším, jak to na takový vejšce chodí a takový nejdůležitější – vždyť ani nevím co bych chtěla studovat. Jo, zajímala by mě třeba psychologie, ale tam je nemožný se dostat, dřív jsem chtěla na kriminalistku, ale tam zas musíte bejt ve služebním poměru u policie… Prej mám jít studovat šutry. To je sice hezký, ale z chemie jsem propadala už na základce.

Ale jako takhle, dřív mě to trápilo, teď už je mi to šumák. Tu možnost, že se pro něco nadchnu a na starý kolena se do toho pustím nevylučuju, ale není to pro mě priorita. S tím se ale Ňuf odmítá smířit, nebo mi to nevěří, takže po návratu domů mi začal dělat přednášku o tom, že bych měla jít studovat a zkoušel na mě nějakej psychologickej pokus, u kterýho mi na důkaz toho, že vyzkoušet se má všechno, házel popcorn do bamboračky a „nutil“ mě to sníst. A ráno si to navíc ani nepamatoval…

Pátek byl zas takovej divnej. Nejdřív jsem teda doma poklidila a pak se chystala na pohovor ke konkurenci. Nebyla jsem ani nějak nervózní, celkem jsem věděla, že to mám v kapse. S Ňufem jsme se odpoledne ještě potkali doma, přijel z práce dřív, takže mě pomiloval pro štěstí a já pak jela na to. Pohovor dopadl očekávaně – vzali by mě hned, ale byla by tam dřina jak prase a prachy naprosto mizerný. Věděla jsem už v tu chvíli, že to budu muset odmítnout, že ani jako dočasný řešení to nechci, to raději zůstanu u nás, kde nemám aspoň nikoho za prdelí a vejplatu mám o dost větší.

Udělala jsem si aspoň radost v Pepcu. Koupila jsem domů pánev, super svícen ve tvaru dýně, pro sebe podzimní fešácký ponožky a protože se blížily Juniorovy narozeniny a Ňuf byl naprosto bez nápadů, vzala jsem nákup dárků do vlastních rukou. Pořídila jsem tedy svítící náramky na tu jejich párty a takovou hru chytání rybek. Tu asi všichni znáte, taky jsem ji jako malá měla. Ovšem tahle je vytuněná a celej lov vám doprovází taková příšerná melodie. Když jsem na to přišla, celkem se mi ulevilo, že jsem ji nekoupila i pro nás. Po nákupu jsem zamířila za našima. Celá aféra s bráchou měla poměrně zajímavý vygradování – spolubydlící to nevydržela a napsala Švagrový – ne teda s detailama, ale jen ji poprosila, aby se jí ozval. No a tak musel bratr s pravdou ven. Švagrová ukončila pobyt na chatě, kam se jel schovat před problémama a dohodla mu nástup na léčbu. Tak jsem jela sondovat, co se děje.

Dostala jsem oběd, povyprávěla jim jak bylo na pohovoru a pak si ještě zařídila balíky ze zásilkovny. To mě pěkně nasralo, měla jsem tam jeden – platba dobírkou. Obouvám se a v tom mi přišla SMS, že mají pro mě přichystaný i balíček druhý – na bazaru jsem sehnala starý Kapovy desky. Zajásala jsem, že si to vyzvednu alespoň naráz. Žel, ten druhej balík nešel platit kartou, takže jsem odešla s nepořízenou, protože jsem samozřejmě neměla s sebou hotovost.

Doma byl celkem klid. V televizi běžel nějakej totálně dementní českej film, takže jsem si brouzdala internetem a nevnímala to. Ňuf telefonoval s exmanželkou, vždycky mi přijde vtipný, jak má takovej chladnej hlas, který se mísí s odporem a pohrdáním. Chtěla další peníze. Ona prej vždycky byla nějaká na obolos a i když mi do toho nic není, bych ji hnala. Je fakt, že jsem párkrát zapochybovala, jestli je opravdu rozvedenej. Za prvý blbý zkušenosti z minulosti a za druhý to dítě údajně neví, že nejsou spolu. Slíbil mi, že mě do Polska vezme a zatím skutek utek. Celkově mi zatím nikoho nepředstavil. Jako když telefonuje, tak o mně normálně mluví, ale já jsem prostě zklamaná životem, tak se ve všem hrabu. Ale po tomhle rozhovoru ty pochybnosti už nějak ani nemám, i když jsem to na něj párkrát ještě vytáhla…

Dostala jsem chuť na šampáňo a rozhodla se otestovat, jak moc mě miluje. A asi dost, protože mi překvapivě bez řečí zašel do večerky a ještě to zacáloval ze svýho. Na oplátku jsem se s ním pak rozdělila. A zatímco jsme nasávali bublinky… jako Moet to nebyl no… ale dalo se to… řešili jsme naše sexuální fantazie. Nevím jestli to zklamalo víc jeho nebo mě, ale já snad žádný ani nemám. To co jsem měla se mi už splnilo. Překvapil mě, když řekl, že by si dal říct v kostele. Myslela jsem si, že jakožto Polák by s tím měl problém. Trochu koukal, když jsem mu přiznala, že to už mám taky za sebou… Takhle jsme debatovali dokud nám šáňo nedošlo. Zas jsme chytli nějakej párty mód a tak jsme se oblíkli a o půlnoci zašli kam jinam než do Hospůdky. A já si fakt musím už domluvit nějaký terapie, protože jsem se zas sesypala jak domeček z karet. Ta práce mě jednou zabije…

Jestli se nějaký den povedl, tak to byla sobota. Ňuf mi sice lehce vyčetl, že vypadal, jako že mi něco provedl, že po nás v Hospůdce lidi od vedlejšího stolu koukali, ale zas na mou obranu, ty byli tak ožralý, že pochybuju, že si to pamatujou. No a Šéf mě brečet už párkrát viděl a taky nejsem ani první ani poslední, která upustila páru. Ale i navzdory tomu připravil dobrou snídani a od rána jsme byli oba v dobré náladě. Já teda pěkně unavená, tak jako vždycky.

Večer nás čekal velkej mejdan. Protože jsem mu nezapomněla vyčíst, že mě nikomu nepředstavil, rozhodl mě jakožto neplavce hodit do oceánu. Přijelo mu celkem 5 dost divokejch polskejch kámošů, takže teda mě vytáhne do společnosti. Jak přiznal, on se nestydí za mě, ale za ty kámoše právě. On je celkově nějakej divnej. Než jsme večer usnuli, tak mi povídal o tom, že ukazoval moji fotku nějakýmu svýmu kámošovi v Polsku a jeho přítelkyni. A zmínil jim, že chci zhubnout, že nejsem se sebou spokojená. Načež ta holka mě prej omrkla a prohlásila, že pokud zhubnu, tak Ňufa nakopu do zadku a najdu si k sobě adekvátně krásný protějšek. Tak já nevím. Podle mě je atraktivní hodně. Sama si občas říkám, co na mě vidí takovej pěknej chlap… Chválej mi ho i kamarádi a rodina, až některý překvapilo co jsem to klofla pěknýho… Ale on nemá žádný sebevědomí a furt se mě ptá, proč s ním vůbec jsem, proč jsem si nenašla někoho hezčího. Blázinec.

Vypravili jsme se nejprve za V. do hotelu. Tam jsme toho moc neprobrali, protože přímo před hotelem zrovna nějakej frajer dělal chodníky a byl to děsnej rachot. Pak jsme se prošli v Vltavě, krmili labutě a kachny, viděli, jak se točí nějaký film a užívali si poměrně pěkný odpoledne. Ňuf mě chtěl asi odradit od setkání s jeho přáteli, takže furt popisoval, jak už někde chlastaj vodku a co dělaj za ostudy a je pravda, že ačkoli mám tvrdej trénink od naší party a taky Do., začala jsem se toho lehce obávat. Naštěstí s náma měl jít i Fí., tak jsem si říkala, že to snad nějak zmákneme. I tak jsem teda v koutku duše trochu chtěla, aby se neozvali a z toho večera sešlo… A jela bych domů, uvařila si čaj a plácla sebou do postele… Ach…

Měla jsem hlad a chtělo se mi čůrat. Takže jsme se přesunuli kousek od Jiřáku, že mi Ňuf ukáže svou oblíbenou hospodu. Plánovala jsem si dát nějaký ledový kafčo, nebo tak, a šetřit játra na večer, ale nakonec nabídka nealka byla tak bídná, že jsme oba zase skončili na pivku. Nakonec jsme se tam celkem zdrželi, prohlíželi jsme si fotky v mobilu, co jsme si v hospodě nadělali za selfíčka a strašně se u toho smáli, protože na každý fotce vypadáme oba dva naprosto příšerně. Když jsme byli patřičně napojeni, odtáhl mě do nějakýho vietnamskýho bistra. Měla jsem už fakt hlad, ale tohle mi nejede, tak jsem odmítla. On si objednal tofu s rýží a nějakou zeleninou, ale mně ta jejich úprava tofu přijde prostě jako kdyby do toho někdo nablil, takže i když jsem ochutnala, aby se neřeklo, jíst jsem to odmítla. Vzal mě teda do hospody na rohu, kde jsem si dala zapečenou brokolici. Dávali zrovna nějakej fotbal, takže jsem v celý místnosti byla jediná holka. Začala jsem jásat, že mám záchod jen a pouze pro sebe!

Kolem půl 8 dorazil Fí. Protože ten večer jsme původně plánovali oslavit jeho úspěšné státnice, objednali jsme si panáčky a pak vyrazili za tou bandou opilců. Byla jsem pěkně nervózní. Jak se s nima budu bavit? Co když pak Ňufovi řeknou že jsem divná nebo tlustá nebo já nevím. Čekali na nás U Vejvodů. Nikdy jsem tam nebyla a překvapilo mě, jak obrovský to tam je. Chvíli jsme bloudili. Z toho nás vytrhl nadšený jásot jednoho stolku – hleďme je… Překvapivě nervozita opadla hned jak jsem dosedla. Sice vůbec nevím, jak se půlka z nich jmenovala a je pravda, že ty dva pokérovaný hudebníci byli poměrně hlučný, ale neshledávala jsem na nich nic špatnýho a zábava plynula opravdu dobře. Ani s jazykem nebyl problém, já mluvila česky a oni polsky a všechno v pohodě.

O půlnoci jsme se sebrali a že se přemístíme do nějakého klubu. Jakožto jediná holka a rodilá Pražačka jsem měla tu možnost nějaký ten klub vybrat. Po dohodě jsme zvolili Vagon. Cestou tam mě jeden vypečenej opilej Ňufův kámoš začal svádět. Já si držela diplomatický odstup, ale i to málo, co na mě zkoušel, stačilo k tomu, aby si asi Ňuf uvědomil, že jsem stále žádaná a jestli mi bude házet popcorn do polívky, můžu se na něj taky z vysoka vytento… A začal kolem mě hopsat jako pejsek. Vypadal šťastně. S tím jeho nejlepším kámošem chodil debatovat, sem tam přiběhl pro pusu, já se bavila s Fí. a těmi hudebníkami. Jeden z kluků zmizel na parketu a viděli jsme ho až při odchodu, ten si to očividně užil nejvíc. Taky jsme viděli zásah, kdy přišli policajti a jednoho týpka prostě sbalili. Nevypadal ani moc překvapeně.

Byla jsem docela rozjuchaná. Tancovali jsme, fotili se na Instax, dělali si srandu z toho co mi dělal návrhy, protože opilej usnul na židli. Bylo to fakt moc príma a vůbec se nám nechtělo domů. Kluci se ještě někam přemístili, Fí. jel dom a my teda zavolali Taxify a že to zakončíme v Hospůdce.

„Si myslíte, že je tady nějakej nonstoooop, nebo co???“ zahulákal Šéf hned jak nás spatřil ve dveřích. Než jsme dosedli, už to do nás lil. Pro Ňufa pivečko a já se rozhodla opět pokusit moje oblíbené rosééé. Tentokrát se pláč nekonal. Naopak. Ještě s vedlejším stolem jsme si zazpívali Lucii a Kryla a byla to taková hezká tečka. Teda takhle. My si ještě koupili pivko na doma, že mejdan nekončí, ale jsme už staří, takže jsme šli spát.

Ráno se nám nevstávalo, pravda, úplně lehce, ale zvládli jsme to. Celej den jsme docela proflákali, ani nevím co jsme dělali, ale večer nás pro změnu čekal zážitek kulturní. Protože naši naplánovali schůzku s bráchou a Švagrovou na neděli, rozhodli se mi jejich vstupenky dát. Takže jsme naprosto neplánovaně vyrazili do Divadla Palace na Miláček Anna. Ňuf se bál, že nebude rozumět, ale nakonec neměl problém s ničím a několik hlášek z představení se dokonce stalo nedílnou součástí naší domácnosti…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.