Tatínek vám vyhlásí válku!

V práci se teď opravdu nenudím. Objednávky značně vzrostly, objednáváme všelijaký obalový materiál na zboží, tiskárna pracuje na dotiscích vyprodaných titulů a furt k nám někdo něco vozí, nebo naopak odváží, takže s eN. nosíme a nosíme. Do toho probíhá veletrh v Havlíčkově Brodě, kde sice fyzicky nejsem, ale zboží na stánek jsem z velké části připravovala. A tak dále a tak dále.

Domů tedy chodím unavená, se zvýšenou teplotou a většinou rovnou zapadnu do postele, ze které jsem schopná sledovat akorát televizi. Na slušňáka jsem po dlouhé době skončila, myslím že, ve středu. Máma využila mé bdělosti a vyprávěla mi co komu koupila k Vánocům. V tu chvíli se zjevil ve dveřích táta, začal se hrozně smát a vykřikl: „Tak co, vyhlásíme válku Ukrajině?“

Kdyby jen tušil… V neděli jsme se po dlouhé době viděli s T. Přijela na pár dní do Čech a to se muselo samozřejmě hned zapít. S V. jsme začaly už o nějakou chvíli dřív. Takže ano, hladinka byla nezanedbatelná. A to i ráno po probuzení. A to probuzení bylo přesně takový, co nechcete. Takový to kdy máte chuť skočit z okna, vysublimovat, spláchnout se do odpadu. Prostě cokoli co ukončí vaši existenci, protože všechno vám přijde nejvíc na hovno. Ne kvůli tomu, že máte ještě tak 3 promile, ale protože se vám všechno kurví.

A tak jsem se rozhodla jednat. Vzala jsem telefon a napsala Er. Že s ním končím. Teda, pokud mi nezvedne telefon… Po skoro třech měsících trápení, strachu, otázek, nejistoty. Konečně jsem v sobě našla odvahu udělat něco rozumnýho. K čemu mi je takovej vztah. K čemu mi je chlap co je bůhví kde. Úplně k ničemu.

Seděla jsem v práci na schodě. Psala jsem to snad úplně všem zainteresovaným. Asi se celkem divili, že to vzdávám. Potom, co jsem si za něj tak umanutě bojovala. Potom, co všechno už jsem přetrpěla. Brácha mi napsal rovnou, že nemá cenu volat, že mi to nezvedne. A pak přišlo znamení, ať volám. A tak jsem volala. A ten zmetek to zvedl a já teď fakt nevím co dělat.

Nikdy mě nenapadlo, že ten ramenatej frajer, co se nenechal ničím zastavit, se jak mávnutím kouzelnýho proutku promění v nesoběstačnou trosku. Obdivovala jsem ho. Vážila si ho. Respektovala a vzhlížela k němu. Považovala jsem ho prostě za ohromnou oporu a férovýho člověka. A teď mi do telefonu fňukalo malý dítě. Že zůstal úplně sám. Že s ním nikdo nemluví. Že nemá peníze.

„Proč jsi mi nezvedal telefon? Proč jsi mi to vždycky vytípl?“
„Jsem zrovna nemohl mluvit.“

Co tam sakra zase vyvádí. Že prý jestli bych mu nepůjčila. Nepůjčila. Prý, že za to nemůže. Jasně, můžeme za to my všichni okolo, on je vlastně ten chudáček, ta oběť všeho zlýho. Řekla jsem mu, ať si pořídí poštovního holuba, že mu odmítám dál za pracovní peníze volat. Politoval se. Ukončila jsem hovor.

A tak ta chvíle, kdy jsem se mohla volně nadechnout a cítit svobodně, skončila. Pořád jsme vlastně spolu. I když to nikam nevede a pokud se vrátí a já si ho nevezmu a nestane se zázrak, tak to takhle bude dokola a dokola. Ztratila jsem důvěru. Už dávno. Furt mi něco říká, ať počkám na jeho návrat a až pak ať se rozhodnu. Že to ještě nemusí být definitivní konec, že to může být dobrý. Ale já už tomu asi ani nevěřím. Až moc jsem do hry pustila rozum.

Je mi to hrozně líto. Byla jsem opravdu odhodlaná se za něj bít. Naučit ho normální život. Když byl tady, cítila jsem se fakt šťastně. Brala jsem to jako zkoušku, jestli má náš vztah šanci. A nejsem si jistá, že jí projdu. Milovala jsem ho. Když odjel, uvědomila jsem si jak moc. Když se po dvou měsících ozval, zaplavila mě nová vlna nadějí. A ta je teď pryč. I když nechci. Chci dál za nás bojovat, chci dál cítit to co jsem cítila. Ale ono se to vytrácí… A já asi nemám sílu to přesvědčovat, aby zůstalo…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *