Moje módní přešlapy

Článek je přiřazen k tématu týdne „Jen se smějte“.

Před pár dny jsem na ulici potkala slečnu, která se pyšně nesla v tričku, na kterém bylo napsáno „Style Icon“. Celý outfit doplňovala oškubaná igelitka nacpaná učením. A mně to dodalo inspiraci k sepsání – na mě trošku netypického článku. A to o oblékání…

V první řadě bych tedy ráda tak nějak shrnula, jak se vlastně sama šatím. Poslední dobou si zakládám hlavně na botách. Když je počasí neúprostné, nosím sportovní Adidasky (minulý rok jsem proťapkala v nějakém dětském modelu se suchými zipy), momentálně se sžívám se Superstarama. Pokud je hezky (nebo neprší), vytáhnu buď Converse nebo mé oblíbené teniskové balerínky s květinovým potiskem, které mi přijdou prostě hrozně pěkné a jsou hlavně pohodlné. Dřív jsem zastávala heslo, že čím okopanější obuv, tím lepší, v současnosti se můžu zbláznit z každé kapky bahna a má spotřeba vlhčených ubrousků výrazně vzrostla. Dokonce jsem se naučila používat i obouvací lžíci, abych si neničila paty.

Sukně a šaty prakticky nenosím, protože mám hnusný nohy. Kalhoty mi vyhovují úplně obyčejné, černé, lehce zvýšené, abych mohla schovat pneumatiku, se zúženými nohavicemi. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si naposledy koupila nějaké jiné. Vyřádit se snažím spíš na tý horní části těla – ráda nosím veselé barvičky (kombinace růžové, fialové, modrozelené a petrolejové) a k tomu mám vždy šálu/šátek. Fakt, i v létě si něco pro dobrý pocit kolem krku uvazuji, když tam nic nemám, bývám nervózní. Ale pracuji na tom, abych se to odnaučila. 😀

No a protože s sebou většinou tahám hrozně moc krámů, musím mít kabelku. Mám takovou hezkou světle růžovou, ta se mi hodí když jdu „za dámu“. Střídám ji s plátěnou taškou s logem Sunrise Avenue.

Jak vidíte, na mém stylu není nic neobvyklého, nejsem sice asi úplně fádní, když pozoruji ostatní, myslím si, že mám i vkus a umím hezky kombinovat, ale nic, z čeho byste si sedli na zadek. Ale abych se dostala k jádru samotného článku… Přiznám se, že jsem se naučila trošku víc sledovat, co se jako že teda nosí, začaly se mi líbit značky (já tu kabelku od Prady prostě jednou mít budu :D), odsuzuju nošení padělků a když mám dost volného času nazbyt, prohlížím si na FB stránky Módního pekla a ta „barbíní“ osoba uvnitř mě se uchechtává lidem bez soudnosti a vkusu. (Jednou jsem to celý projela, jako jestli se tam taky nenajdu. 😀 Naštěstí ne. :D).

Proč jsem se rozhodla přiřadit tento článek k současnému TT? No protože jsem člověk roztěkaný, často pospíchající a v posledních třech letech se mi povedlo několik docela úsměvných oblíkacích trapasů, díky kterým jsem mohla být virtuálně pranýřovaná i já. Berte to prosím s nadsázkou, není to nic, z čeho bych se hroutila a je dost možné, že si toho nikdo ani nevšiml… 😀

Naruby prý nosí štěstí

Nějak nevím, kde se takhle legenda vzala, ale už několikrát jsem slyšela, že když si omylem vezmete něco naruby, přinese vám to štěstí. Často se to stává u triček nebo pyžam. Jenže K. není žádný žabař a chodí si po světě klidně s obrácenými kalhoty…

Bylo to ještě v době, kdy jsem pracovala na základce. Měla jsem ranní, venku bylo šero. Popadla jsem svoje černé „společenské“ gatě, natáhla je na sebe, nějakým záhadným způsobem jsem jim zapla pásek a vyrazila na autobus. Venku se pomalu rozednívalo, já stála kousek od přestupní zastávky, čekala na tramvaj a čas si krátila cigaretou. Protože se většinou dost zkoumám (jsem posedlá sama sebou :D), začala jsem si prohlížet nohy. Něco mi neštimulovalo, ty kalhoty byly prostě divný. Až po pár minutách mi došlo, že jsem si je natáhla prostě naruby. Ty postranní švy zářily vesele do světa a já nevěděla co dělat. Nebylo kde se převléknout. A tak jsem spoléhala na to, že jsou lidé kolem mne taktéž rozespalí a že ta černá barva zas není tak nápadná… I tak se mi moc ulevilo, když jsem za sebou zavřela dveře šatny a mohla to napravit…

Sportovní elegance

Já se vážně moc snažím, aby ty jednotlivý kusy oděvů a doplňků k sobě vždycky nějak stylem pasovaly. Jednou jsem takhle spěchala (jak neobvyklé) do práce. Bylo jaro, hezky, tak jsem na sebe hodila ty boty se suchým zipem, sportovní fialovourůžovou bundu – taková něco mezi fleecem a šusťákem, vážně netuším, jak se tomu materiálu nadává…

Běžím si to tak na autobus, na předloktí se mi houpe kabelka… A hrome… Já si k tomu vzala tu elegantní světle růžovou tašku. Celý den jsem měla ruku až skoro u země a tvářila se, že k sobě nepatříme. Tahle kombinace vypadala fakt děsně. 😀

Ponožka sem, ponožka tam

Taky vám pračka žere ponožky? Mně hrozně. A pokud je nesežere ona, někam je zabordelím já. A tak se mi často stává, že mám v šatníku jen strašně málo párů, ale mnoho jednotlivců. Mám ráda ponožky barevné, veselé, s obrázky, pruhy. Když už jsou jednobarevné, nesnesu černé. Musí být třeba růžové, fialové… Jsem trošku jako agent Booth. 😀

No a tak se mi občas stávalo, že jsem byla okolnostmi donucena si vzít každou jinou. A proč to řešit, takový dobrodruh, abych si je brala do sandálů nejsem (i když se přiznám, že mě tahle „móda“ zas tolik nepohoršuje, sama nesnesu bosou nohu do boty, je mi to prostě nepříjemné, takže pro to mám pochopení). Jenže se několikrát ukázalo, jak je ten zákon schválnosti spolehlivý…

Myslím, že ten den jsem měla na jedné noze černou s bílými květinami, na druhé pruhatou modrou. Šla jsem měnit hračky z Kinder vajíčka k jedné paní, kterou už jsem předtím viděla. Měla doma s mužem a dcerami nějaký dýchánek a pozvali mne dál, abychom neměnili na ulici. Stáli jsme v předsíni, to jsem byla ještě klidná (hlavně obutá) a povídali si. Její manžel byl nadšen, že potkává sběratele (paní sbírala nekinder, pán Kinder) a pozval mě na svou sbírku hraček. V tu chvíli jsem teda nevěděla, jestli mám být nervóznější ze vstupu do ložnice naprosto cizího muže nebo z těch ponožek… Jenže touha po tom vidět raritní figurky byla tak silná, že jsem se vyzula… Celou dobu jsem se tvářila děsně nenápadně a snažila se z každou cenu udržovat oční kontakt. 😀 Pozvání na kafe jsem byla ovšem nucena odmítnout, to už by si jistě všimli… 😀

Pak se mi tohle stalo ještě jednou. S Ex. jsme si jeli k jeho známým pro nějaký nábytek. K mé smůle bylo dost jasné světlo. Ještě než jsme vyjeli, říkám: „Nepůjdeme ale dovnitř, že ne…“ No, jenže odmítněte pak návštěvu, když vám pomáhají vybavit byt… Ruměnec ve tváři ozářil i vzdálenou Divokou Šárku…

Bonusové trapasy z dob školních – aneb mikina kolem pasu kdeco vyřeší

Původně jsem měla chuť virtuálnímu světu svěřit jen tyhle tři příhody, ale při psaní jsem si vzpomněla ještě na dvě události z let základkoškolních…

Blížily se letní prázdniny, venku bylo nádherně a malá K. si na sebe oblékla světle růžové šatičky s kvítky. K tomu jsem obula bílé sandálky a natřásala se po školních chodbách. Šli jsme na velkou přestávku, když v tom ke mně přispěchala spolužačka, že mám něco na zadku. Já blbec si do něčeho sedla a zdobil mě přenádherný flek. 😀 Co s tím, že… Naštěstí ta samá spolužačka disponovala mikinou – takovou pořádně teplou, sportovní, zežmolenou černobílou… Vypadalo to vážně moc pěkně… 😀

No a jednou jsem takhle zase o přestávce trénovala na gymnastiku nějaký roznožky a asi to nepotřebuje nějaké velké okecávání. Ruply mi kalhoty, přímo do zadku. Ale jak. Kdybyste to viděli!!! 😀

Tak jo, když tak na to koukám, nejsou to žádné katastrofy. I tak doufám, že vás to třeba malinko pobavilo – přecejen cizí neštěstí potěší nejvíc, takže, přátelé, jen se (mi) smějte! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.