31. 8. 2014 – Když Chinaski, tak na živi

Čas pádí, čas letí a doby, kdy jsme s fanclubem vymetali jeden koncert za druhým jsou asi nenávratně pryč… Tehdy jsem byla „mladá“ – bylo mi 17 a kromě školy jsem neměla žádné povinnosti. Jezdili jsme prakticky po celé republice a zažívali úžasné chvíle.

Kapela Chinaski mi v takovém nahovno-období ukázala, že svět je plný báječných seznámení, a že jaký si to uděláš, takový to máš. A já si to fakt naplno užívala. Z některých fanclubáků se stali dobří známí, z některých kamarádi a z pár přátelé. Poznala jsem lidi, kteří jsou zodpovědní za písničky, které ráda poslouchám už od mala a zažila s nima mnoho legrace.

O tom, že umělci z Prahy budou vystupovat na Lužinách na koncertu pro park jsem se dozvěděla asi dva týdny před akcí. Říkala jsem si, že 100% půjdu, protože vstup byl volný a všichni víme, že nejlepší věci jsou zadarmo.

Samozřejmě nastal problém ohledně doprovodu. Ti co slíbili, že by šli, se na mě vyprdli a ti zbylí mi řekli rovnou, že kulturní zážitek v podobě čínských lyží fakt nepřežijou. Smiřovala jsem se s tím, že tedy půjdu sama. Naštěstí mne zachránil kamarád A., který se ozval odpoledne. I přesto, že venku se nebezpečně zatahovalo, vyrazili jsme.

Jistě, že jakmile jsme na Lužinách vylezli z metra, tak začalo krápat. A jistě, že když začali Chinaski hrát, začalo pršet… Nicméně mi to bylo opravdu úplně ukradený… Protože prostě Chinaski!

Před samotným výstupem Chinaskiho bratrů jsme zhlédli vystoupení Petry Janů. I když proti ní nic nemám, nemohla jsem se dočkat, až skončí a přijdou ti moji! Naposledy jsem je viděla zpívat 10. listopadu na Staromáku, a to neměli moc velký prostor. Jo a pak ještě pár dní potom na křtu knihy a bestofky, ale to trvalo ještě kratší dobu… No zkrátka a dobře, pořádnej nářez mi už dost dlouho chyběl…

Zvukovka se táhla jako smrad a já netrpělivě pošlapovala kousek od pódia. Upíjela jsem z láhve, protože my máme rádi víno. Začátek měl být v půl devátý.

Kolem 20:45 zvukaři vyklidili prostor a ozvalo se intro k Mému světu. K jedné z mých nejoblíbenějších písní vůbec. Hned jsem si vzpomněla, jak jsme kdysi v T-Mobile aréně byli vyzvání na pódium, kde jsme na „a mně se zdá, že je to hra, co nemá konec ani začátek“ rozhoupali pódium tak, že se začalo bořit. Dokonce pak o tom byl i článek na Novinkách… „Fanoušci rozšlápli pódium! Skandál!“ 😀

Ozval hlas Pavla Rímského a jeho: „Dámy a pánové, přivítejte prosím vokálně instrumentální soubor vystupující pod uměleckým názvem Chinaski… sestava skladeb tohoto koncertu je elementární sbírkou hitů, kde pomalejší skladby střídají rychlé a naopak… Dámy a pánové, věřím, že je před námi večer, na který nikdo z nás nezapomene. Raz, dva, tři, čtyři!“ Tato „předmluva“ (pustit si ji z Votvíráku můžete zde) v kombinaci s intrem, které nabíralo s každým slovem na intenzině ve mně vyvolalo neskutečnou bouři adrenalinu a já s „můj svět jsou divadelní rekvizity“ pověsila kabelku na kamaráda a ve svých kolenou objevila dávno zapomenutá pérka.

Chinaski opět ukázali, že i přesto, že jsou silnej ročník sedmdesát, dokáží publikum složené ze všech věkových kategorií dostat do obřího mejdanu. I ten největší suchar si podupával nohou do rytmu, poklepával rukou o stehno a polohlasem pozpěvoval.

Dočkali jsme se naprosto božích hitů. Všichni jsme se pro chvíli stali vedoucími, sepisovali stížnost na život a zažili dlouhej kouř a pohodu džes, a to i přesto, že život je návykovej a zabíjí.

Byly nám naservírované – jak už sliboval pan Rímský – písně pomalé – druhá nejnovější Hlavolam, stará dobrá Drobná paralela, Vakuum a doják Vrchlabí, a také rychlé – Zadarmo, 1970…

Na historické Punčocháče (které jsou na živo prostě nejvíc) nás Žibus rozdělil na „sbor“. Chlapci pěli: „Kdybych věděl, že je to poprvé, tak bych tolik nepospíchal.“ My dámy pokračovaly: „Kdybys tolik nepospíchal, sundala bych si punčocháče.“

Jenže pak jsme museli finišovat. Protože zbývalo ještě asi 6 minut, vyřvali jsme si přídavek. Chinaski vybrali své dvě nejrychlejší písně – Stejně jako já a Kláru.

Bylo to geniální. Možná za to mohla dlouhá pauza. Možná to, že den začal celkem naprd nebo že si na mně vzpomněla osoba, kterou jsem na střední měla hodně ráda.

Najezdila jsem hodně koncertů. Chinaski, Kluse, byla jsem na Sunrise Avenue, Redhotech… Vždycky jsem blbla, tancovala, zpívala. Ale zároveň jsem pořád podvědomě řešila, jak u toho asi vypadám. Jestli mi náhodou někde neleze špek, jestli nejsem slyšet, jestli nejsem rozcuchaná. Tady mi to bylo fuk. Hopsala jsem jako magor, „roztleskávala“ publikum a užívala si ten vzdálený kontakt s Petrem, Ondrou, Štěpánem, Michalem, Frantou… a vlastně i Otou, který na bicí udával rytmus (a já ho ze svého místa prakticky neviděla).

Jak jednou někde řekl Tomáš Klus: „Nic není totožné.“ A proto bych na takové koncerty mohla chodit znovu a znovu. A pokaždé bych si je užila. A víc a víc a víc…

Domů jsem přijela po jedenácté večer. Všechno mne bolelo, oblečení jsem měla mokré a hlas někde běhal po Lužinách. Ale stálo to za to a já už se teď nemůžu dočkat, až ty svoje miláčky zase někde uvidím…

Díky, čus a ámen.

K.

Publikováno v Akce

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.