Párty hard, hardy párt. Mám za sebou zas poměrně dva aktivní týdny. Připadám si jako úplně jiný člověk a pořád pátrám, kde se to ve mně vzalo. Může za to změna práce? Asi jo. Zlehka zlepšuju svůj oblíkací styl, kalhoty jsem vyměnila za šaty, mám čím dál tím víc pestrých veselých kousků, dělám si zas pravidelně nehty a naučila jsem se relaxovat! Což považuju za hrozně důležitý. A hlavně nějak všechno podezřele dobře stíhám a nechápu jak je to možný. Třeba jsem jako kulisu rozkoukala jeden nekonečný seriál a i přesto, že chodím do práce, furt někde trajdám po akcích, doma pracuju na obchůdku, po sto letech jsem začala číst knihy a tak dále, a tak dále, mám od toho začátku roku fakt hodně dílů a nevím jak to dělám 😀

29. 1. 2019

Tak jsem si na vintedu koupila krásný limitovaný Adidi, ale pořád mi nepřicházely. Slečna odesílatelka navíc ztratila podací číslo, takže to mě uvrhlo v pochybnosti. Vypravila jsem se tedy poměrně brzy na poštu – a byly tam! Juchůůů. Pak jsem si zajela pro něco k jídlu a doma se bezostyšně flákala. Naši navíc šli večer do divadla, takže jsme měli se psem takový malý soukromý mejdan. Mejdan, kdy jsem vygruntovala botník a vydrbala celou svou malou sbírku bot. Jen je na prd, že ty Superstary fakt časem žloutnou a je jedno, jakou péči jim dopřejete. Večer jsem si dala s našima ještě vínečko a pak hurá spát, protože jsem před sebou měla 3 pracovní dny. Pokračování textu „Týden 5. a 6.“ →

Opakuju, že se opakuju, ale opravdu mě děsí, jak ten čas děsivě letí. Ale víte co? Já jsem tentokrát ráda. Už se nemohu dočkat, až bude jaro. Chybí mi procházky přírodou, vínečko na Náplavce a pivčo v Riegráčích. Mám v plánu nějaký fajn akce a taky jsem si koupila spousty pěknýho oblečení a těším se, až ho předvedu světu.

Rok začal celkem dobře a pokračuje v podobném duchu. Aneb – zatím jsem stále nepřemýšlela nad sebevraždou! 😀 To by snad zasloužilo šampáňo.

15. 1. 2019

Šla jsem místo kolegyňky do práce. Byla tam trošku nuda, protože z tý protisměny moc lidí neznám. Ale koupila jsem si tuhle boží svíčku! 😀 Taky mi přišla výplata, jsem v balíku. Jinak se nedělo nic moc zajímavýho, doma jsme to patřičně oslavili a hurá spát. Pokračování textu „Týden 3. a 4.“ →

Neuvěřitelné, ale skutečně načínám 7. ročník projektu „co den, to cvak“. Stal se z toho už takový pěkný zvyk a čas od času si ráda tyto články pročítám, protože se mi díky nim vybaví i téměř zapomenuté vzpomínky.

Máme tu nový rok. Ten loňský nestál za moc, ale letošnímu jsem odhodlaná to pořádně natřít. Je pravda, že za celých 20 lednových dní jsem zatím neplánovala sebevraždu, to považuji celkem za úspěch. Předsevzetí jako taková si nedávám, ale moc ráda bych si našla nějaký pěkný byteček (zatím jsem ve fázi rozhlížení se a šetření, a taky čekám, zda mi bude přidáno, sice bych to utáhla i takhle, ale já si ráda dopřávám), za měsíc jdu na oční kvůli novým brýlím, takže je ve hře i ten řidičák. S chlapama je to pořád stejný, napsali jsme si s Er., po nocích si SMSkuju s MR. a do práce se těším kvůli Sekuriťáčkovi. Rozhodně to ale nechávám plynout, nechci nic uspěchat, ale je to milej chlap, kterej mě vždycky rozesměje a poslední dobou se mi začal líbit i fyzicky a strašně moc si přeju, aby mě někam vytáhl na pivko.

Od podzimu jsem shodila asi 7 kilo, změny si začíná všímat už i okolí. Sice si připadám pořád jak velryba, ale kdyby to tímhle tempem pokračovalo, tak v létě bych mohla být kočka. 😀

Plánů mám až až, hlavně překonat lenost, protože mi přijde, že půlku svýho volnýho času zbytečně promrhávám. No, tak uvidíme. A teď už hurá na první letošní díl.

1. 1. 2019

Jak na Novej rok, tak po celej rok. Dělala jsem si před Silvestrem srandu, že budou emoce, že budu vyvádět, jak je všechno na hovno, pak psát Er. sprostý zprávy a tak. 😀 Kupodivu celý večer probíhal úplně v klidu, byla sranda, tancovalo se, zpívalo, pilo. Dobře, kolem pátý došlo i na ty zprávy, ale bylo to až cestou domů a nebyly sprostý. 😀 Doma jsem pak usnula jako zabitá, přecejen, už mi není 15, žejo.  Pokračování textu „Týden 1. a 2.“ →

Když jsem přišla v sobotu před Štědrým dnem do práce, zachvátila mě šílená slabost. Seděla jsem na židli v kanclu a nepřítomně zírala asi 15 minut před sebe. Masakr. Tak jako každý rok. Ani letos jsem tomu vlivem událostí neunikla.  Jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. I když jsem přišla o všechny krátký týdny, domů jsem se chodila akorát vyspat a těch pár volných dní jsem trávila úklidem a dalšími povinnostmi, mám teď novou kolegyni, která k práci přistupuje zodpovědně a s radostí, zajímá se, respektuje mě a na všem se domlouvá. Navíc se z ní vyklubala fajn baba a kamarádka.

A dneska tu máme první leden. Často mám na Silvestra chmury, dopadá na mě deprese z toho co se všechno pokonilo. Teď to bylo jiný. Vlastně jsem se těšila až tomu 2018, který nebyl zrovna jednoduchý ukážu prostředníček a hupsnu do toho 2019 s optimistickou nadějí. A fakt mě ani na minutu nenapadlo smutnit. Doufám, že se mi všechno, do čeho se po hlavě chystám vrhnout vydaří.

Vám, drazí čtenáři, přeji také jen to nej.

17. 12. 2018

Po náročném víkendu mě čekala opět práce. Jan nečekané, že. Naštěstí jen do 4. Kolegyně zůstávala sama úplně poprvé, přiznám se, že jsem byla z toho poměrně nervózní. A taky byl nezvyk vylézt na ulici a vidět denní světlo!! Neuplynula ani minuta a už pracovní hovor! 😀 Skvělé. Pak mě čekala cesta na Anděl, kde táta udělal rezervačku v restauraci, že prý budeme utužovat rodinné vztahy. Takže se jedlo, pilo. Tequila!!! Po těch pár dnech, kdy jsem byla jen o kafi mě okamžitě začalo bolet břicho. 😀 Paráda. No, doma jsem si klidnej večer moc neužila, furt mi volali z práce, že maj problém a nevědí jak to řešit. Ach nééé.

Pokračování textu „Týden 51. a 52.“ →