Prý mě čeká velká láska.

Probudila jsem se ze snu. S pláčem a tísní na hrudi. Nejprve se mi zdálo, že jsem byla ve vztahu s Ex. Nevybavuju si byt, kde jsme se nacházeli, ale vím, že jsem si balila věci a odcházela od něj. Říkal mi, že mám 2 týdny na to se odstěhovat. Potom jsem bloudila po Nových Butovicích, zřejmě jsme bydleli teda někde tam, a potkala přítele od A. Ten mi nabídl útočiště u nich doma, kdyby prý ten rozchod probíhal bouřlivě…

Pak byl střih a zdál se mi sen druhý. Koukala jsem na FB zeď a tam na mě vyskočila informace, že se Er. oženil. S nějakou děsně krásnou Ukrajinkou. Na fotce mu to slušelo, měl klobouk, černou košili a v ruce doutník. Seděl mezi dvěma kamarády, takovými těmi typickými Vasily.

Pokračování textu „Prý mě čeká velká láska.“

Týden 5. a 6.

Párty hard, hardy párt. Mám za sebou zas poměrně dva aktivní týdny. Připadám si jako úplně jiný člověk a pořád pátrám, kde se to ve mně vzalo. Může za to změna práce? Asi jo. Zlehka zlepšuju svůj oblíkací styl, kalhoty jsem vyměnila za šaty, mám čím dál tím víc pestrých veselých kousků, dělám si zas pravidelně nehty a naučila jsem se relaxovat! Což považuju za hrozně důležitý. A hlavně nějak všechno podezřele dobře stíhám a nechápu jak je to možný. Třeba jsem jako kulisu rozkoukala jeden nekonečný seriál a i přesto, že chodím do práce, furt někde trajdám po akcích, doma pracuju na obchůdku, po sto letech jsem začala číst knihy a tak dále, a tak dále, mám od toho začátku roku fakt hodně dílů a nevím jak to dělám 😀

29. 1. 2019

Tak jsem si na vintedu koupila krásný limitovaný Adidi, ale pořád mi nepřicházely. Slečna odesílatelka navíc ztratila podací číslo, takže to mě uvrhlo v pochybnosti. Vypravila jsem se tedy poměrně brzy na poštu – a byly tam! Juchůůů. Pak jsem si zajela pro něco k jídlu a doma se bezostyšně flákala. Naši navíc šli večer do divadla, takže jsme měli se psem takový malý soukromý mejdan. Mejdan, kdy jsem vygruntovala botník a vydrbala celou svou malou sbírku bot. Jen je na prd, že ty Superstary fakt časem žloutnou a je jedno, jakou péči jim dopřejete. Večer jsem si dala s našima ještě vínečko a pak hurá spát, protože jsem před sebou měla 3 pracovní dny. Pokračování textu „Týden 5. a 6.“

Otevřeme si bar!

Jsou to necelé dva týdny, co jsem se oblíkala ráno do práce. Pouštěla jsem si na YouTube Schodiště. Písničky šly za sebou v určitym pořadí, který mi vyhovovalo. Tak jako vždy. Vzpomínala jsem na doby, kdy se mi sem tam objevilo nějaký andělský znamení, nejčastěji to bylo právě skrze hudbu. Škoda, že mě tahle schopnost opustila, občas by bylo fajn mít zas pocit, že na tý cestě životem člověk není sám.

„To by byl fór, kdyby místo tý písničky, co vždycky následuje, začala hrát ta jedna konkrétní, která mi vždycky řekla, že se něco stane a bude to dobrý.“ proběhlo mi hlavou. A pak Díra v hlavě skončila a místo tradičního Průměrnýho dne, který v playlistu následoval, začala hrát ta „moje“. „No to jsou fóry. Jak můžu mít jistotu, že je to fakt znamení a ne jen náhoda?“ upřela jsem svůj pohled na notebook. V tu chvíli se sama od sebe zapla televize…

Pokračování textu „Otevřeme si bar!“

Pojďme se přátelit

Bylo to ráno, jako každý jiný. Nenáviděný zvuk vycházející z mého telefonu mi připomněl, že mám před sebou další pracovní den. Nesnáším to. Ještě aspoň chvíli nerušenýho spánku! Žel se nedá nic dělat, natáhla jsem ruku po svém aktuálním největším nepříteli a budík vypla.

Žádost o přátelství? Posadila jsem se na postel. Kdo se mnou chce kamarádit? Promítla jsem si svoje starý i nový známý. Vždyť je všechny v přátelích mám, dokonce i s tím Er. jsme si takhle nedávno virtuálně „plácli“. Že by kolega knihkupec, se kterým jsem se naprosto neostýchavě spustila na firemním večírku?

Pokračování textu „Pojďme se přátelit“

Týden 3. a 4.

Opakuju, že se opakuju, ale opravdu mě děsí, jak ten čas děsivě letí. Ale víte co? Já jsem tentokrát ráda. Už se nemohu dočkat, až bude jaro. Chybí mi procházky přírodou, vínečko na Náplavce a pivčo v Riegráčích. Mám v plánu nějaký fajn akce a taky jsem si koupila spousty pěknýho oblečení a těším se, až ho předvedu světu.

Rok začal celkem dobře a pokračuje v podobném duchu. Aneb – zatím jsem stále nepřemýšlela nad sebevraždou! 😀 To by snad zasloužilo šampáňo.

15. 1. 2019

Šla jsem místo kolegyňky do práce. Byla tam trošku nuda, protože z tý protisměny moc lidí neznám. Ale koupila jsem si tuhle boží svíčku! 😀 Taky mi přišla výplata, jsem v balíku. Jinak se nedělo nic moc zajímavýho, doma jsme to patřičně oslavili a hurá spát. Pokračování textu „Týden 3. a 4.“

I tak se dá žít…

Na úterní večer jsem se moc těšila. Původně to teda vypadalo, že si budu muset koncert Schodiště v pražském Vagonu nechat ujít, ale nakonec mi to nedalo a poprosila jsem kolegyňku, jestli by to za mě nevzala. Souhlasila, takže jsem měla celý den pěkně pro sebe.

Poslední dobou se ve mně něco zlomilo a ne že bych byla vyloženě nafrněná, ale začala jsem si trochu víc věřit a podle toho se i chovat. Vzala jsem si na sebe krátký vínový šaty, udělala si nehty, přes to oblíkla novou mikču s růžema, do uší jsem šoupla náušnice s granáty po prababičce a rty přetřela tmavou rtěnkou. Jako bonus jsem na sebe oblékla kabát, který mi ještě nedávno byl malý. Wow, nevypadá to vůbec zle! Jde se na párty!

Pokračování textu „I tak se dá žít…“

Mám tě ráda!

Pokaždý, když sleduji nějaký seriál, tak si říkám, jak to ty postavy dělají, že se velmi rychle dokáží zamilovat do někoho novýho. Když pak spočítáte všechny partnery svého oblíbeného hrdiny, který během 10 řad vystřídal, než našel toho pravýho parťáka, nestačíte se divit, jak vysoký číslo to je.

Jenže ona to není výsada jen filmového plátna. Znám takový lidi i v realitě. Když jim jejich láska nebeská dá košem, během měsíce vzplanou novou vášní a celý ten kolotoč jede nanovo, jen po boku někoho dalšího. Přemýšlím, jestli mi to přijde divný, nebo jim  závidím.

Pokračování textu „Mám tě ráda!“

Týden 1. a 2.

Neuvěřitelné, ale skutečně načínám 7. ročník projektu „co den, to cvak“. Stal se z toho už takový pěkný zvyk a čas od času si ráda tyto články pročítám, protože se mi díky nim vybaví i téměř zapomenuté vzpomínky.

Máme tu nový rok. Ten loňský nestál za moc, ale letošnímu jsem odhodlaná to pořádně natřít. Je pravda, že za celých 20 lednových dní jsem zatím neplánovala sebevraždu, to považuji celkem za úspěch. Předsevzetí jako taková si nedávám, ale moc ráda bych si našla nějaký pěkný byteček (zatím jsem ve fázi rozhlížení se a šetření, a taky čekám, zda mi bude přidáno, sice bych to utáhla i takhle, ale já si ráda dopřávám), za měsíc jdu na oční kvůli novým brýlím, takže je ve hře i ten řidičák. S chlapama je to pořád stejný, napsali jsme si s Er., po nocích si SMSkuju s MR. a do práce se těším kvůli Sekuriťáčkovi. Rozhodně to ale nechávám plynout, nechci nic uspěchat, ale je to milej chlap, kterej mě vždycky rozesměje a poslední dobou se mi začal líbit i fyzicky a strašně moc si přeju, aby mě někam vytáhl na pivko.

Od podzimu jsem shodila asi 7 kilo, změny si začíná všímat už i okolí. Sice si připadám pořád jak velryba, ale kdyby to tímhle tempem pokračovalo, tak v létě bych mohla být kočka. 😀

Plánů mám až až, hlavně překonat lenost, protože mi přijde, že půlku svýho volnýho času zbytečně promrhávám. No, tak uvidíme. A teď už hurá na první letošní díl.

1. 1. 2019

Jak na Novej rok, tak po celej rok. Dělala jsem si před Silvestrem srandu, že budou emoce, že budu vyvádět, jak je všechno na hovno, pak psát Er. sprostý zprávy a tak. 😀 Kupodivu celý večer probíhal úplně v klidu, byla sranda, tancovalo se, zpívalo, pilo. Dobře, kolem pátý došlo i na ty zprávy, ale bylo to až cestou domů a nebyly sprostý. 😀 Doma jsem pak usnula jako zabitá, přecejen, už mi není 15, žejo.  Pokračování textu „Týden 1. a 2.“

Týden 51. a 52.

Když jsem přišla v sobotu před Štědrým dnem do práce, zachvátila mě šílená slabost. Seděla jsem na židli v kanclu a nepřítomně zírala asi 15 minut před sebe. Masakr. Tak jako každý rok. Ani letos jsem tomu vlivem událostí neunikla.  Jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. I když jsem přišla o všechny krátký týdny, domů jsem se chodila akorát vyspat a těch pár volných dní jsem trávila úklidem a dalšími povinnostmi, mám teď novou kolegyni, která k práci přistupuje zodpovědně a s radostí, zajímá se, respektuje mě a na všem se domlouvá. Navíc se z ní vyklubala fajn baba a kamarádka.

A dneska tu máme první leden. Často mám na Silvestra chmury, dopadá na mě deprese z toho co se všechno pokonilo. Teď to bylo jiný. Vlastně jsem se těšila až tomu 2018, který nebyl zrovna jednoduchý ukážu prostředníček a hupsnu do toho 2019 s optimistickou nadějí. A fakt mě ani na minutu nenapadlo smutnit. Doufám, že se mi všechno, do čeho se po hlavě chystám vrhnout vydaří.

Vám, drazí čtenáři, přeji také jen to nej.

17. 12. 2018

Po náročném víkendu mě čekala opět práce. Jan nečekané, že. Naštěstí jen do 4. Kolegyně zůstávala sama úplně poprvé, přiznám se, že jsem byla z toho poměrně nervózní. A taky byl nezvyk vylézt na ulici a vidět denní světlo!! Neuplynula ani minuta a už pracovní hovor! 😀 Skvělé. Pak mě čekala cesta na Anděl, kde táta udělal rezervačku v restauraci, že prý budeme utužovat rodinné vztahy. Takže se jedlo, pilo. Tequila!!! Po těch pár dnech, kdy jsem byla jen o kafi mě okamžitě začalo bolet břicho. 😀 Paráda. No, doma jsem si klidnej večer moc neužila, furt mi volali z práce, že maj problém a nevědí jak to řešit. Ach nééé.

Pokračování textu „Týden 51. a 52.“

Jak se chovat v krámě

V průběhu mého dospívání jsem měla problém si říct v krámě i o blbej rohlík. Začala jsem na sobě pracovat, ale moje komunikativní úroveň byla stále velmi bídná. Možná i proto jsem měla po maturitě problém najít nějaké vhodné zaměstnání – do menších kolektivů nebrali a představa, jak někde markuju zboží v Kauflandu mě doháněla k hysterii.

Čas plynul a ze mě je nakonec celkem užvaněná bytost, co nemá problém se seznamovat s cizími lidmi, prohodit pár slov, něco si zařídit, a tak i proto moje poslední kroky vedly do obchodu s papírenským zbožím, kde se nejenom starám o administrativu a jsem, jak řekl náš manažer, takový kápo a vztyčný bod prodejny, ale zároveň denně přicházím do styku se zákazníky všeho druhu. A to mě přimělo k tomu sepsat takový manuál, jak se v takovém krámě a k nám prodávajícím chovat… Pokračování textu „Jak se chovat v krámě“