Ještě před dvěma měsíci jsem si říkala, že se tady na celý blogování vyprdnu, že mě ty nářky nebaví ventilovat. A teď bych psala jak divá. V neděli, zatímco jsem vstřebávala dojmy ze sobotní párty, mi přišla SMS od Výpitky, že mi to slušelo, že bylo vidět, jak se dobře bavím a že to vidí rád. Měl pravdu, fakt jsem se dobře bavila a asi poprvý za ty 3 měsíce ucítila nefalšovaný štěstí.
A zase jsem měla pravdu.
Když mě v srpnu vyrazili z práce, někde uvnitř se mi paradoxně ulevilo. Jo, bejt na pracáku je vopruz, ráda bych nějaký stabilní příjem, vlastní kutloch a být zkrátka v klidu. Ale nechodila jsem tam moc ráda a měla jsem pocit, že mi to do toho života vzneslo víc smůly, než radosti. Ve chvíli, co jsem recepci opouštěla, bliklo mi hlavou, že teď se to vylepší aspoň s těma chlapama.
Veselá Dílna
Přátelé, kamarádi, náhodní čtenáři.
O tom, že chci vlastní eshop, jsem mluvila už roky. První takové nápady jsem měla někdy po maturitě. Pak jsem to nechala uležet a zhruba před 3-4 lety začaly postupně přicházet konkrétní představy, které jsem se pokoušela (z)realizovat.
Byla to dlouhá cesta, kdo mě zná, tak ví, že díky letošnímu létu i poměrně chvílema smutná, ale neuvěřitelné se stalo skutečností, zatla jsem zuby a rozhodla se, to nevzdat. Výsledek můžete posoudit sami.
Stránky mají vlastní příběh, snažila jsem se je udělat zábavné, veselé, aby vás zkratka bavily. Budu ráda, když nás podpoříte i na přidružených sociálních sítích (máme Instagram a Facebook), kde se dovíte o novinkách.
Největší dík patří pak mámě – která mi dala ten nejhlavnější nápad, tátovi, kterej mi pomohl s některými technickými věcmi okolo, Fílovi, ten vymyslel Caneton a od toho se pak všechno co se týče příběhu odvíjelo, Radoslawovi, kterej mi dal to odhodlání a pocit, že co dělám, má nějaký smysl a našel asi bambilion čtyřlístků, a samozřejmě všem přátelům, kteří mi dávali zpětnou vazbu a zároveň už testují první výrobky. Jmenovat nebudu, vy víte 🙂
Závěrem bych vás chtěla moc poprosit, pokud znáte někoho, komu by se náš sortiment mohl pozdávat, budu neskonale vděčná, když na nás odkážete.
A teď už konec zdržování, klikněte na domeček a jste tam. Wiiii.
Já se do tebe asi zamiloval.
Začínám pomalu přicházet na to, proč mi vesmír nastolil takovou prekérní situaci. Já se totiž moc dlouho nudila. Ještě když mě tehdy trápil Er., Jar. podotkla, že si v tom vlastně nějakým zvrhlým způsobem libuji, neboť klidnej stav, kdy bychom chodili spořádaně do práce a večery trávili u Ordinace, není pro mě to pravý ořechový. A asi měla pravdu, ačkoli v tuhle chvíli bych se zas chtěla zpátky „nudit“.
Tak já nevím.
Minule jsem se chtěla rozepsat o všech těch divných věcech, co se mi doma dějí. A úplně jsem zapomněla, že když jsem šla po tý 6. ranní spát, slyšela jsem šramot od okna. A pak mě někdo pohladil po těle. Asi jako když člověka uložíte pod peřinu a kontrolujete, jestli na něj někde netáhne…
Až mi hrábne, tak mi řekněte. A nebo už se stalo?
Nemám pojem o čase. Ačkoli se snažím jako člověk fungovat a nepřestávám věřit, že tyhle sračky jednou skončej, pořád si připadám jak součást šílenýho zkurvenýho snu, kterej je nejposranější za celej můj život. A že už jsem takových období taky pár měla.
A aby toho nebylo málo, asi jsem neustálým škemráním u vyšších mocí způsobila, že mi opravdu do tý reality sestoupili… A nebo už je to hrábnutí tady? Ani nevím jak souvisle to sepsat. Ale řekla jsem si, že dneska si udělám večer sama pro sebe a dám si od práce oraz. Tak proč se řídit nějakou hloupou souvislostí. Budu to sem sypat, jak mi to přijde na mysl… A ten večer jsem to nedopsala, tak se v tom jdu vrtat dnes a o to víc nesouvislejší to asi bude. Na to sere pes.
Pokračování textu „Až mi hrábne, tak mi řekněte. A nebo už se stalo?“
Vyvrhel
Holka se čtyřlístkama a Kominík. To by měla být zaručená kombinace vedoucí k nekonečnému štěstí. Pořád mám dojem, že tohle celý období je jen jeden velkej nechutnej sen, kterej mě má varovat, jak se rozhodně nechovat. A je tak silnej, že ač se štípu jak se štípu, nedaří se mi vzbudit se.
Já byla v minulym životě Hitler
Dno, pětimetrová vrstva hnoje a pak já…
Neozval se. Je doma a sere na mě. Poslala jsem mu pohlednici z Šumavy. Ta mu dojít nemusela. A taky balík, ten převzal. Měla jsem vizi, že kdyby se sešel s jeho nejlepším kámošem, mohl by se mu o tom svěřit. Jelikož s tím kamarádem měl nějaké velké spory, když celý tohle období začalo, říkala jsem si, že by mohl stát trochu i na mé straně a domluvit mu. Minulou středu jsem šla do Hospůdky a doma v okně se ten kamarád mihl. Pokračování textu „Já byla v minulym životě Hitler“
Hlava plná zmatku, srdce na bambilion střepů, ale K. pořád věří v zázraky
Zas chodím zabíjet čas na vinted. Tam si bezduše čtu diskuze a snažím se nevnímat reálný svět. Když ono to jde tak těžce. Minule jsem narazila na téma, kam jsme to v životě dotáhli. A holky psaly, jak mají vystudováno, jak mají manžely, děti, vlastní byty, domy a nemají si na co stěžovat. A to já si postěžovala. V televizi běží reklama na nějakej obchod s hadrama a končí sloganem: „Tohle léto je… Magické!“ A já, momentální pesimista beze smyslu života, procedím mezi zubama: „Spíš pěkně na píču.“
Pokračování textu „Hlava plná zmatku, srdce na bambilion střepů, ale K. pořád věří v zázraky“
Ten svetr zahoď!
Když jsme ten osudný proklatý pátek doprovázeli s bráchou navátého bratránka na autobus, málem jsem též neodešla po svých. Na zábradlí u tramvajové zastávky mě čekalo překvapení. „Heeele, svetr!“ vykřikl brácha a já se na něj nadšeně vrhla. (Na svetr, ne na bráchu.) Prohlížela jsem si ho, nečuměla na cestu a zakopla o podstavec ke značce, který mi byl podstrčen přímo pod nohy. Koleno udělalo křup a ještě teď, i když je to přes měsíc, mě pobolívá. Vlastně poslední zpráva, co od Ňufa mám, je: „Volej sanitku!“