Moje práce se mě rozhodla ty poslední 4 měsíce vychutnat. Požární poplach. V úterý hezky pěkně od rána. Papír s informací, že se bude konat, jsem prolítla očima a zahodila ho s tím, že do prosince daleko. Nevím, na co jsem zrovna myslela, asi na to jak mě někdo sere, ale poplach se konal samozřejmě už v říjnu. Ještě že je týden o ten svátek kratší, pomyslela jsem si ráno, když se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Přitulila jsem se k Ňufovi a nechtěla nikam.

Pokračování textu „Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte“ →

Po tom, co jsem se od našich dozvěděla, že bych měla svýmu drahýmu udělat pápá, mě zachvátila panika. To máte takový ty pocity, že už si nikdy nikoho nenajdete a hlavně si připadáte jako debil, že jste zase možná naletěli… Ale pak se zamyslíte, pustíte si ty scény i z druhý strany, a uvědomíte si, že jste naprosto stejně nesnesitelný a že ty věci, co vám vadí na protějšku nejvíc, jsou vlastně zrcadlo… Protože vrána k vráně sedá a nejvíc si lezeme na nervy věcma, který právě děláme oba. Pokračování textu „„Chceš se rozejít?““ →

Chození do práce se pro mě stalo takovým menším peklem. Jsem vynervovaná, nebaví mě to, lezou mi na nervy vřískoti, posedle šmíruju kolegyni na kamerách a nepřestávám zuřit, protože s tím nikdo nic nedělá a já tu dřu za dva lidi a mám z toho leda hovno. Ve čtvrtek jsem zvládla napřijímat to zboží, na který se vykašlala. Nestihla jsem ho ale doklidit do regálů. Asi aby mi to nebylo líto, na mě celá ta nálož čekala do pondělí tak, jak jsem ji na pultě nechala.

Ještě mi ve čtvrtek psala a ptala se, jestli je vše OK. Když jsem neodepisovala, pustila se do mě, že s ní nemluvím. Tak jsem jí odpověděla, že to OK rozhodně není, že udělala velký hovno. Začala se rozčilovat, že jsem nespravedlivá a že to není pravda. Nechápu proč se mě ptá, když pak tu odpověď nechce slyšet.

Pokračování textu „V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?“ →

Tohle byla vlastně jediná dovolená, kterou jsem si hlásila takhle dlouho dopředu. Manažer furt otravoval, ať si ji vyčerpám do konce září, že na podzim a zimu s volnem nemám počítat, tak jsem si celej týden takhle někdy už v únoru zarezervovala. Samozřejmě čím víc se blížila, tím víc brblal, že to tu bude dlouho bez dozoru. Ale já byla neoblomná. Ať si to tam třeba shoří!

Pokračování textu „Dovolila jsem si dovolenou“ →

Těšila jsem se na pondělí. Měla jsem sice trochu výčitky, protože mi kolegyně v neděli psala, zda bych za ní nezaskočila, že jí není dobře a ona mi většinou vstříc vyjde, ale brzo mě to přešlo. Prý střevní potíže. Ty mám nonstop a taky do práce chodím. Navíc jsem z fotek viděla, že někde lila, tak měla spíš kocovinu a ta jí snad do pondělí přešla. A aby se neřeklo, tak jsem udělala všechnu všecičku práci, aby se věnovala jen čistě prodávání…

Pokračování textu „Samý blesky a hromy“ →

Kolegyně měla během mé týdenní dovolené zákaz mě jakkoli otravovat. To otravování se týkalo samozřejmě především práce. Jednou to zkusila, ale byla hned zaražená, že mě to fakt nezajímá a ať mi dají svátek. Naštěstí to tedy pochopila a já měla opravdu týden relativně klid. Dokonce i Ňuf si všiml, že moje posraná práce se nestává součástí rozhovoru tak často, jako když do ní chodím…

Pokračování textu „Zpátky do reality“ →

Tak furt dělali cavyky s tou mojí dovolenou a když mi ji teda udělili, začalo samozřejmě chodit bambilion zboží na prodejnu. Jak jinak, že. Měla jsem mít volno a ono ne, ono hezky pěkně do práce. A to celkově ten den nezačal nejlíp. Ňuf byl ráno při chuti, já nějak ne, tak jsem ho odmítla, ať toho nechá. Nechal bez keců, tak jsem doufala že je vše furt krásný sluníčkový růžový, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla vedle jak ta jedle…

Pokračování textu „Jdeme do sezóny“ →