Už to vím, já vím

„Jak dlouho spolu randujeme?“ „Noo, dva měsíce už to budou… Si pamatuju když jsem tě viděla poprvý… To bylo prvního února.“ „To bylo jak jsi chtěla zavolat to taxi, co? Já si tě všiml už ale mnohem dřív…“

Včera jsem si cestou z výletu uvědomila, že jsem v Hospůdce nebyla už skoro měsíc. Za prvý mě vyděsilo, jak ten čas opravdu příšerně utíká a za druhý mi to přijde vtipný vzhledem k tomu, že jsem tam dřív vysedávala furt a teď mám druhý domov v tý samý ulici a ne a ne tam zajít… Na jednu stranu, všichni víme, proč jsem tam tak často vysedávala…

Pokračování textu „Už to vím, já vím“

Týden 23. a 24.

Ty uječený parchanty před krámem nazývám láskyplně „vřískoti“. Ňufík to vytunil na „vřešťáky“. Tak či tak, v tuto chvíli, kdy rebelsky rozepisuji další, tentokrát o mnoho veselejší, díl Projektu mi dávaj fakt zabrat a jsem zvědavá, jak to tu do večera vydržím. Asi půjdu hulákat s něma…

Mám za sebou asi dva nejlepší týdny za hoooodně dlouhou dobu. Vesmír se mnou momentálně kamarádí a já jsem vděčná, děkuji a doufám, že mě nenakope zas do prdele. S Ňufíkem jsme to přece jen dali dohromady a já si celkem rychle zvykám na to, že už nejsem sólista. I když je to ještě hodně čerstvý, konečně mám někoho, s kým můžu dělat všechny ty obyčejný věci, co jsem si někde ve skrytu duše přála. Navíc je stejně cáklej jako já, máme ohromný množství společných vlastností, názorů i koníčků, často na něco začne jeden z nás myslet a hned na to to ten druhej vysloví nahlas. Asi souznění, nebo co… Je to fajn a pořád nemůžu uvěřit tomu, že takhle vzácnej úžasnej člověk mi vpadl do života a smýšlí o mně stejně, jako já o něm…

4. 6. 2019

Úterý bylo takový finále toho smutnýho období. Ňufík opět neměl čas a já už to nevydržela a začala z něj tahat, co se teda stalo… Nakonec navrhl na setkání středu, to jsem bohužel měla směnu. Ale protože mám nejlepší kolegyňku a zároveň ségru na světě, slíbila, že to za mě vezme. I tak jsem si dala poslední brečící maraton, kterej nešel absolutně zastavit. Ale brácha mě z deprese zachránil, vytáhl mě ještě společně s kamarády do Vnitrobloku, kde jsem nikdy nebyla. Poměrně nebezpečný podnik, kdybych se opila, jistě bych si zašla koupit nějaký stopadesáty Adidasky. 😀 Odpoledne to bylo nicméně dobré, zakončili jsme ho ještě piknikem na Letný. Oujé. Pokračování textu „Týden 23. a 24.“

Týden 21. a 22.

Jelikož si teď poletuju na obláčcích, kolem kterých se prohánějí jednorožci prdící duhu, zkoksovaný víly a andělé vytesaní z diamantů, nějak jsem úplně zazdila další díl Projektu. Cvakám samozřejmě poctivě každý den, jen ho tedy vydávám lehce opožděně a jak pravidelní čtenáři mohou z posledního článku vědět, smutná nálada momentálně není aktuální… I když… Už 4 dny jsme se neviděli a začíná mi trochu chybět. 😀

Je vůbec možný si na druhou lidskou bytost zvyknout tak rychle? Pokračování textu „Týden 21. a 22.“

„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.“

Stejně jsem nějak po tom našem posledním setkání nevěděla, na čem jsem. Vyjádření: „A pak mi do života vpadneš ty a já vůbec nevím co dělat.“ nebylo úplně jednoznačný. Kdyby nám bylo 15, tak se ho zeptám: „Budeš se mnou chodit?“ Ale takhle?

I přesto jsem z toho měla dobrej pocit. Myslím, že si to teď musí srovnat v hlavě, má na to pár dní, chystá se domů, takže se zas nějakou dobu neuvidíme. A třeba zjistí to samý co jsem zjistila já už dávno. Že je nám spolu dobře a když spolu těch pár dní nejsme, je to takový divný a krapet neúplný. Občas se přistihnu i u toho, že se mi stýská…

Pokračování textu „„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.““

Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí

Tři týdny. Tři zasraný dlouhý týdny uplynuly od našeho posledního setkání. A já propadla panice a velkýmu zoufalství. Co jsem sakra udělala blbě? Co jsem zas pokonila? „Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí, ani jsme se pořádně neznali…“

Myslela jsem, že už asi zešílím. Od našeho posledního hovoru se neozýval ani přes ten blbej FB. Omrzela jsem ho tak moc rychle? Vždyť mě ani neojel! Kdyby jo, tak budiž, nebyl by první, ale po tom všem to musí být přece jen zlý sen… Proč mi vpadl do života, totálně mi ho přemotal a pak prchl? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Kolikrát si ještě namelu hubu? Ale ne, je ze mě celej paf, jen nemá čas. Já ho taky nemám, nezruším akce, který mám naplánovaný ještě z dob, kdy jsem o jeho existenci neměla sebemenší tušení…

Pokračování textu „Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí“

Ode snu ke snu

Přemýšlím, kde se vzalo to prokletí. Všechno je super a najednou bum a začne se to sypat jak domeček z karet. Snad je to jen má iracionální paranoia, ale ačkoli dělám, co mohu, nedovedu se bránit negativním myšlenkám a obavám.

„Bude to dobré, Káťo, dobré to bude!“ chlácholí mě brácha přes chat hláškou z jednoho našeho milovaného filmu. A já tomu věřím, i když se někde uvnitř sebe třepu strachy, že jsem to všechno posrala a ani vlastně pořádně nevím jak.

Pokračování textu „Ode snu ke snu“

Týden 19. a 20.

Vznášet se na obláčcích je fajn, ale jak na to nejsem zvyklá, tak na mě začátkem tohoto týdne zaútočili démoni. Čekám, až to přejde, už je to o něco lepší, ale i tak to se mnou dost zamávalo. V práci to momentálně není úplně ideální, všichni na nás dlabou, měli mi přidat, ale výplata je furt stejná, každý měsíc řeším nějakej problém – tu zapomenou proplatit dovolenou, támhle zase nepřivezou stravenky… Manažer mi na všechno řekne, že to vyřešíme, ale abychom mu stály za osobní návštěvu, to ne… Jen sliby, sliby…

Ňufík taky nemá čas, nějak se mu to pokonilo v práci a mě ovládl naprosto iracionální strach, že si se mnou akorát pohrál a už jsem ho omrzela. Strašně jsem si na něho zvykla a i když bych pořád nenazvala to, co k němu cítím, láskou, prostě ho chci vidět, obejmout a smát se nějakým číčovinám, co budeme řešit. Do toho šílený sny, kde se mi objevoval on, Er., noční haluzy… Sranda. Už je to lepší. Probrala jsem to včera s bráchou, prý hysterčím zbytečně. Já to někde v hloubi duše samozřejmě vím, ale přesvědčit ten bláznivej mozek je občas nad lidský síly… Ale bude to dobré… Bude to dobré…

7. 5. 2019

Přišel mi z finančáku obolos, tak jsem se rozhodla si udělat radost. Strašně dlouho jsem po Instaxích koukala a konečně jsem se dočkala vlastního. Přes den jsem jinak byla celkem aktivní, krom toho, že jsem si zašla na poštu a do uloženky, jsem si i poklidila a pak jela za kolegyňkou, se kterou nás čekalo naše oblíbené wiiiii. Zavřely jsme krám a zamířily na Strahov, tentokrát jen s jednou lahvinkou vína, neb bylo frišno a nechtěly jsme nastydnout. Vše bylo perfektní, do toho jsem se přes chat domlouvala s Ňufíkem na naše první ofiko rande. No, za čtvrt hodiny jsme se už viděli dokonce osobně, jely jsme totiž do Hospůdky, kde zrovna byl. Byl to príma večer, kolegyňka jela kolem druhý domů, my se zdrželi až do zavíračky a ještě pak šli do nonstopáče na jedno.

Pokračování textu „Týden 19. a 20.“

Táhni!

Sedíš mi na hrudi, hlavně když usínám. Po setmění je tvá přítomnost intenzivnější. Zarýváš své dlouhé tupé drápy do zbytků mé duše. Chce se mi křičet, ale zvládáš mi svírat i hrdlo. Čím víc se snažím popadnout dech, tím víc mě stlačuješ k zemi. Propadám se. Hloubš než si dovedu představit. Vzdaluji se své tělesné schránce, slyším sirény. Jsou hlasitější. Jsou tak hlasité, že je přestávám slyšet, ale dál a dál se propadám a ty mi stále vytrvale stlačuješ hruď a dlouhými kostnatými prsty objímáš krk. Z očí mi vytryskávají první slzy, které se mění v proudy. Nejde to zastavit. Směješ se. Tvůj obličej pohlcuje křečovitý úsměv a já cítím upřímnou radost vycházející z tvého nitra. Čím víc se raduješ, tím je můj osobní prostor uvnitř menší a menší. Je tak malý, že pochybuju o jeho existenci.

Hodinové ručičky se vydaly na cestu pozpátku a kolem nás je tupé světlo. To hloupé šedé světlo prázdnoty. Jakoby ti na chvíli došly síly, lehce uvolňuješ svůj stisk a já se mohu nadechnout. Jen tak, symbolicky, víc si nezasloužím. Prosím tě. Prosím o odpuštění, kaju se, udělám cokoli, jen prosím, odejdi, slez z mojí hrudi, přestaň mě svírat, nesměj se. Odejdi někam daleko a už se nikdy nevracej. Nestojím o tvou přítomnost, o tvé doteky, o tvé činy.

Na stole stojí nedopitý kalíšek. Lehce vyčpělé Chardonnay ztrácí svou intenzitu. Nikdo tě nezval na skleničku. Tak se sbal a táhni. Křičela bych, bila bych kolem sebe, ale objímá mě to hloupé šedé světlo a veškerý zbytek energie jsem investovala do proudu slz. Stále se mi směješ. Koukáš se mi tím prázdným pohledem hluboko do očí. Vzdávám se.

Čekám. Na zázrak. Na to, až tě omrzím. Až si najdeš jinou bytost, do který můžeš zarývat drápy, rdousit ji a vysmívat se jí. A až se to stane, budu doufat, že už se nikdy nevrátíš.

Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.

Nikdy, už NIKDY nebudu z chlapa poprděná… Jasně. Člověk míní, osud mění. A fakt si musí dávat majzla, co si od toho vesmíru přeje. Přála jsem si, aby krom všech těch věcí okolo, měl normální kámoše, se kterejma bude chodit na fotbal a pivo a mně tím pádem zbyde čas na vínečka se svými přáteli, a hlavně aby měl práci, který se bude poctivě věnovat. Jenže jsem nedomyslela, že když s mým bohatým programem a pracovním nasazením někoho takovýho najdu, že ho skoro nebudu mít možnost vídat…

Pokračování textu „Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.“

Kdes celou tu dobu byl?

Vidím ten okamžik, jako by proběhl včera. Seděls u vedlejšího stolu, četl sis časopis a všelijak jsi sebou šil. A já se zakoukala. Na první pohled. Tolikrát jsem o tobě psala, jak bych tě chtěla obejmout, hladit tě v tvých krásných vlasech. A teď to všechno dělám a nemůžu pořád věřit tomu, že je to pravda, že to není jen sen, ze kterýho se probudím… 

Pokračování textu „Kdes celou tu dobu byl?“