Týden 5. a 6.

Jelikož už jedu tenhle Projekt osmej rok, je mi líto s ním seknout. Fotím/cvakám stále, denně, takže materiál pro příspěvky je, blbý je, že dost flákám to samotný psaní, takže teď jsem na to 2 měsíce nešáhl vůbec. Toto „dílo“ mám teda v konceptech, ale ten zbytek? Zatím nemám ani čárku. Bude to takový zkouška mojí paměti, kterou mám teda překvapivě celkem dobrou…

29. 1. 2020

A zpátky do služby. Prošla jsem se do obchodu a vrhla se u maratonu českých filmů do vaření. Tentokrát jsme měli brokolicový krém s bagetkou a salátem. Měl úspěch. A večer hurá na beďas. Už mi to chybělo.

Pokračování textu „Týden 5. a 6.“

Nasrat

A tak jsem se rozhodla, že si pořídím váhu. A ne jen tak ledajakou! Na jednom známém internetovém prodejním portálu jsem si vybrala nějakou spešl fitness, která vám změří všechny špeky a vody a svaly v těla a vypočítá optimální hodnoty a jako bonus doporučí kolik toho máte sežrat, abyste byli zas krásní a štíhlí. V pátek jsem si ji s bušícím srdcem vyzvedla ve výdejně. V sobotu jsem po nesmělém a lehce nervózním kroužení kolem ní našla odvahu a vlezla na ni. A od tý doby se bojím i nadechnout. Předtucha se stala skutečností, za dobu nouzového stavu jsem se dostala na číslo nebeské a téměř nekonečné.

Pokračování textu „Nasrat“

Týden 3. a 4.

„Děláte mi radost.“ uznale pokývala hlavou moje terapeutka po té, co jsem jí přetlumočila tyhle uplynulý dva týdny. A to to vypadalo spíš jako velkej trest za to, že jsem se vůbec narodila. I přes sestěhování jsem musela z kola ven. Přijel Junior a do toho bytu bychom se nenaskládali. Nebo jo, ale za cenu toho, že se jeden z nás bude mačkat na gauči.

Brala jsem to jako restart. Jako novej začátek. Potom, co mi volal táta, že si mám uspořádat věci a že se bude můj jedinej kus nábytku vyhazovat (aneb historie se opakuje) a měla jsem záchvat jak prase, jsem měla pocit, že nám ta „pauza“ i pomůže srovnat si, co od toho našeho vztahu chceme. Udělali jsme rozhodně velkej pokrok v tom, že i když se rafnem, už se nerozcházíme. „Všechno to zvládneme, od toho jsme na to dva.“ objímal moje klepající se tělo a utíral slzy jak hrachy. A já vím, že to bude lepší. Pro mě, pro něj, pro nás…

15. 1. 2020

Představa, že se skoro dva týdny neuvidíme mě i navzdory odhodlání začít znovu až skoro fyzicky bolela. Tak jsme si ten „poslední“ večer udělali hezkej. Přes den jsem poklidila, předchozí den upekla tvarohový koláč s ovocem a stáhla Divergenzi. A pak jsme se u toho filmu váleli a po něj jsme se oddávali nestoudnostem a i když je to vždycky po nějakým problému takový opatrný, má to svoje kouzlo. A pak spát a vzhůru do „novýho“ dobrodružství.

Pokračování textu „Týden 3. a 4.“

Týden 1. a 2.

Nikdy jsem ani nezauvažovala, že bych Projekt zabalila. Za ta léta, co každý den udělám nějaký cvak a napíšu (ne)stručný komentář se z toho stal přirozený zvyk. Celkem se za tu vytrvalost obdivuju, většina věcí mě přestala bavit, ale tohle ne. Stejně jako samotný blogování.

Pravdou zůstává, že ho pěkně zanedbávám. Nemůžu se vymlouvat na nedostatek času, toho mám díky tomu, že momentálně nechodím do práce opravdu na rozdávání. Ale jsem velice špatný organizátor a když už konečně můžu sedět u notebooku, většinou se věnuju Ňufovi, nebo koukáme na nějaký film a nebo si někde courám po venku.

Takže dnes, kdy zahajuji 8. ročník cvakoprojektu, je 9. 2. (a dnes, kdy se snažím článek vydat je zas o měsíc víc) a tak trošku se obávám, jestli si vůbec na něco vzpomenu… A vydáno to bude ještě později, protože mi tu z loňska chybí dva články. Břídil jsem.

1. 1. 2020

Jak na Nový rok, tak po celý rok. A já doufám a pevně věřím, že ten letošní bude opravdu magický. Jelikož silvestrovská párty dopadla až na pár detailů opravdu dobře, vzbudili jsme se s lehčí kocovinkou, ale spokojení a celý den se rozhodli prolenošit. Takže jsme koukali na filmy, váleli se v posteli, cpali se a dělali sprosťárny. Večer jsem udělala lívance, který sklidily úspěch, takže zahájení nového roku považuju za vydařené.

Pokračování textu „Týden 1. a 2.“

Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?

Poslední dobou čím dál tím víc přemýšlím, jakej má to moje blogování smysl. Jestli vůbec nějakej. Vím, že je tu pár lidí, co mě čtou. Sem tam zanecháte stopu v podobě komentáře, někdo mi občas napíše i nějakou soukromou zprávu a mě to všechno těší. Jenže často mám díky tomu pocit, že tu na sebe a svoje okolí vybleju víc než je zdrávo. Teď už se mi teda nestává, že by mě na ulici zastavovali cizí lidi a říkali: „Jééé, ty máš ten blog viď, já tě děsně dlouho čtu!“ Bude to asi i tím, že ta éra, v který jsem tohle zažívala, už pominula. Dávno nepůsobím na blog.cz, moje články se neobjevují na titulce Autorského klubu, kde jsem bývala hrdým členem, a přestala jsem strkat nos do český hudební scény…

Pokračování textu „Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?“

Jakej byl?

Každý rok píšu tyhle bilance. A taky si každý rok říkám, že to zas teda nebyla žádná sláva. Celej dospělej život vlastně hledám – práci a chlapa. A jakmile jedno z toho najdu, tak to druhý se posere. Když jsem byla s Ex., nemohla jsem se po maturitě dlouho nikde uchytit. Tehdy to bylo s prací fakt bídný a bez praxe člověk neměl šanci. Pak jsme se rozešli a já získala místo v jedné prima firmě a potom v chráněný dílně. Tam jsem poznala Er. a práce šla do kopru. Tak jsem ji změnila a pak zas zmizel. A když jsem si konečně našla místo v papírnictví, kde jsem si připadala spokojeně, do půl roku přišel Ňuf a bylo zase po pracovním štěstí… Celkem se teď bojím najít si něco novýho…

Nicméně… Rok 2019 se i přes ty moje zdravotní trable a ztráty místa, který mě ničilo, vydařil. Dokonce si troufám říct, že to byl snad nejhezčí rok mýho života! A to je přece hrozně bezva a pozitivní. Ou jé.

Pokračování textu „Jakej byl?“

Ježíšek naježil a rok 2019 skončil

Ráno to bylo v pohodě, až na to, že jsem neměla hlas. Nevadí, stane se. Kolem devátý přijel táta s dárkama a protože Ňuf se vracel až večer před Štědrým dnem, rozhodla jsem se je naježit už v sobotu, balíčky budou v bezpečí, nikdo do nich nepoleze.

Den jsem trávila menšíma přípravama, úklidem a večer za mnou přijel Fí., to abych se nebála. Blbý je, že on vždycky začne kolem 23:00 usínat a já pak nevím co s ním. Tentokrát to nebylo jiný, nejdřív byla zábava, i když málem rozbalil balíčky on, ale pak mu klesala hlava. Nesměle jsem navrhla, že to můžeme klidně zabalit, taky jsem po 4 hodinách spánku nebyla úplně v párty módu, načež mi opáčil, že má v mrazáku ještě tu vodku, takže žádný utínání mejdanu nebude.

Pokračování textu „Ježíšek naježil a rok 2019 skončil“

„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.“

V dobách, kdy jsem ještě pracovala v chráněný dílně, jsem si v různých životních zvratech poměrně libovala. Nemám ráda stereotyp a když je dlouho klid, začínám se nudit. Takhle když na to koukám, je to poměrně zvrhlý, ale co se dá dělat.

Poslední dva týdny roku 2019 se nadmíru vydařily. Stalo se mnohé a kupodivu to nebyly žádný velký katastrofy a až na jednu rozepři s Ňufem, který prostě budou součástí našich životů, protože on je starší a kouká na spousty věcí s nadhledem nebo mě naopak přivádí k šílenství tím, že se chová tak na 10, a já jsem umanutej blbec, co musí mít poslední slovo, to byly fakt samý pěkný věci.

Pokračování textu „„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.““