Týden 51. a 52.

Výstižný úvod k poslednímu měsíci roku 2019 jsem sepsala v díle předchozím. Je pravda, že tenhle rok nebyl vůbec špatný. Jo, nic není 100%, takže jsem v jistých věcech přišla o iluze, člověka, kterej si hrál na kamarádku a trochu si porouchala zdraví. Nevzdávám se, protože mám ráda magická čísla, věřím, že ten rok 2020 bude prima.

Mám kolem sebe kamarády, na který se můžu spolehnout, Ňufa, kterej i když zlobí, tak je mi oporou a nějak nevím, co bych si bez něj počla. No a takhle to bylo ty poslední 2 týdny. A jen tak mimochodem, tohle byl 7. ročník Projektu! Šampaňské pro všecky!

17. 12. 2019

A opět hurá na trhy. Tentokrát s bráchou. Chtěli jsme ještě doladit pár věcí na Vánoce, dokoupit poslední dárečky, dát si něco na zub a taky si užít taky po dlouhý době sourozenecký odpoledne. A vydařilo se. Dokonce jsme zašli i do kostela, já sehnala další 2 zvířecí ozdůbky na stromek, potkala jsem Šaff., což nás pobavilo, protože ta Praha je fakt malá. Doma jsme se sešli s Ňufem prakticky současně. Tomu se nechtělo být doma, tak jsme na chviličku zaběhli do Hospůdky. 

Pokračování textu „Týden 51. a 52.“

Prázdniny začínají

Začal prosinec. Vánoce se blíží a já mám všeho dost. Tak jsem se objednala na úterý k doktorce a byla odhodlaná za její pomoci v práci skončit. A rozhodla jsem se dát dohromady a pak si teprve hledat něco novýho, normálního, co mě nepřivede do blázince.

Hned v pondělí jsem začala s rovnáním pocuchaných nervů opravdu poctivě. Do postele jsem si vzala knihu „Důmyslné umění jak mít všechno u prdele“ a hořkou čokoládu. Protože mám ještě rozečtenýho Hartla, začala jsem nejdříve touhle knížkou. A odpočívala jsem. A chvílema spala. Ale šlo to blbě, protože Ňuf si vzal home office a ve vedlejší místnosti cvakal do notebooku jak divej.

Pokračování textu „Prázdniny začínají“

Kde to vázne, méněžere?

Ňufovi zas přijela nějaká návštěva, tak jsem vyklízela pole. Stejně se chystal na víkend domů a já měla směny, tak mi to tentokrát ani moc nevadilo. Jediný, z čeho jsem trochu nervózní, aby mi něco někdo nesebral, protože po první návštěvě, kterou v době našeho vztahu měl, už nikdo nikdy nenašel odšťavňovač na pomeranče…

Ráno, když odcházel do práce a já se chystala sbalit a jet k našim, jsem měla trochu rejpavou. Nevím co to do mě vždycky vjede, skoro to vypadá, že mám chuť rozpoutat nějakou hádku. A to nemám, protože hádky bytostně nesnáším. Řekl mi, že mám po ránu vosí chování, vrazil mi pusu a odešel. Já ho velmi brzy následovala…

Pokračování textu „Kde to vázne, méněžere?“

Nezastavíš

I když jsme spolu byli jen chvíli, dost mi to píchlo. Sice pořád vykřikuju, že jsem samostatná a emancipovaná a kdesi cosi, ale ve dvou je to přece jen všechno jednodušší.

Dala jsem si dobrej jasmínovej čaj, jedno pivčo a pak jsme se odebrali k placení. Měla jsem doma takový super tenisky, úplně nový, ale mně jsou bohužel malý, tak jsem je nabídla jeho neteři. Stala se mi totiž taková hodně nemilá věc, prodala jsem kašmírovej svetr, co jsem měla ještě od Er., ale protože mi byl od začátku malej a za poslední rok jsem se ještě trochu zakulatila, rozhodla jsem se, že na něm aspoň teda něco utržím. Měl ještě visačku s cenovkou skoro 4000,-, to by bylo, abych ho neprodala. Prodala, dost pod cenou, ale byla jsem ráda. Ještě když jsem ho fotila, zdál se mi úplně v pohodě. Než jsem ho dala do obálky, probírala jsem ho, jestli na něm nejsou psí chlupy. Jaký bylo moje zděšení, že na něm příjemkyně našla celkem 6 děr, pravděpodobně od molů.

Pokračování textu „Nezastavíš“

Spoiler

Tak jo, celkem mi to psaní začíná chybět. Na začátku prosince jsem přestala chodit do práce a skončila v péči psychoterapeutky. Od tý doby jsem měla dva záchvaty, jeden takovej přiměřenej, druhej příšernej a nepamatuju si ho, bájo.

S Ňufem jsme se víceméně sestěhovali. Od zítra mě čekají menší prázdniny, protože jede pro Juniora a do toho doupěte bychom se ve třech pořádně nenaskládali, rezignovala jsem a jedu k našim. Navíc teda pořád mele o tom, že to dítě je moc malý na to, aby vidělo, že teda ta kamarádka táty s ním žije… Tak jasně, nicméně jsem zvědavá, jak mu vysvětlí, čí jsou tady po bytě ty náhrdelníky, náušnice a další dívčí serepatičky, který jsem si sem natahala. I když on je snad schopnej si je v rámci mlžení vzít na sebe sám…

Pokračování textu „Spoiler“

Týden 49. a 50.

Jsem se na to jednoduše vybodla. Neříkám, že mě blog už nebaví, to bych lhala, ale co žiju spíš ten reálnej život, mám na něj o mnoho míň času.

Momentálně je už rok 2020, dlužím si dva poslední díly Projektu, nějakej ten deníček a bilanci, jakej byl ten rok předchozí. Tak se do toho postupně pouštím.

Prosinec byl celkem jízda. Stalo se to, čeho jsem se tak bála a čemu jsem se zuby nehty bránila. Nechodím do práce. Už měsíc. A nejhorší je, že mi to tak vyhovuje a nehodlám se tam vracet. Začala jsem chodit na terapie. Obarvila jsem se na zrzavo. Dali jsme se na sport. Ňuf se šel dobrovolně představit mým rodičům. Bydlíme spolu a asi to tak už zůstane. Aneb samý závažný věci.

Ale tak hezky postupně, že.

3. 12. 2019

Tak jsem se ráno ještě za hluboké tmy sebrala a jela za svou doktorkou. Ona je hodná, vždycky vyjde člověku vstříc a snaží se fakt pomoct. Ale připadala jsem si jako looser, jako simulant. Vždyť mi nic není… Co když se tam budu smát a neuvěří mi, že mě ta práce fakt ničí? No, nakonec se to vyřešilo samo, hned jak jsem vlezla do ordinace, začala jsem se třást jak čivava, brečet a bylo vyřešeno. Při pohledu na ekzém, kterej se ne a ne lepšit se poměrně vyděsila. Ha, prázdniny začínají! 

Pokračování textu „Týden 49. a 50.“

Týden 47. a 48.

Stojí to za vyliž prdel.

V práci víc a víc na hovno, další psychickej kolaps, vyděšenej Ňuf, co chce udělat krok zpět. A neschopná K., co by si nejraději hodila mašli a nemá na to koule. Kurva drát.

A teď po měsíci je zas vše úplně jinak. Žiju. Nedělám nic. S Ňufem se jeden den škorpíme, další neskonale milujeme. Vlastně je vše v rovnováze. A to je v pořádku.

19. 11. 2019

Volný den. Komplet. Ňuf odjel do práce, já byla doma, pak jsem šla k babičce, která mi popřála k svátku. Tam jsem poseděla asi do šesti, pak jsem musela jít dělat klíčníka. Mistr odjel za kámošem, tak jsem měla pré. Resp. uklízecí večer. Když jsem měla hotovo, hodila jsem si sprchu, otevřela vínko a koukala na televizi. Vlastně jsem si poprvý u něj připadala fakt jak doma, každej máme vlastní program, ale víme, že se sejdeme večer a budeme usínat vedle sebe. Na fotce ubrus, kterej jsem si škudlila až jednou budu ve „vlastním“. Bohužel, díky traumatům z dětství to byla první věc, kterou neocenil. Tak je ubrus v šuplíku. Pokračování textu „Týden 47. a 48.“

Týden 45. a 46.

Psychicky labilní jsem od mala a jak je na mě vyvíjenej nějakej nepřiměřenej tlak, kdy si připadám ukřivděná, nemá to dobrý následky. A i když jsem si předchozí dva týdny fakt užila, velmi brzy se to mělo všechno změnit.

A v prdeli jsem stále.

5. 11. 2019

Moc jsem toho nenaspala, ale bylo nutný se vyhrabat, protože mě čekal další nabitý den. Tentokrát jsem se sešla po sto letech s kamarádkou a zašly jsme na výstavu umění – do Villy Pelle na Lukáše Musila. Některý ty jeho čmáranice nechápu, ale pár věcí se mi tam líbilo moc, takže jsme zas o zážitek bohatší. Po výstavě jsme ještě zašly na čaj do místní kavárny a pak už mě čekala cesta k našim, kde jsem si vyzvedla balíček na poště a doma pak musela referovat, co mi všechno prozradil v noci brácha. Už mi to lezlo fakt na nervy a snažila jsem se hovor stočit jinam, ale bylo to marný. Ještě že jsem se moc nezdržela, v šest jsem měla sraz s A. Prošli jsme se na jedno pěkný místo a protože jsme se taky neviděli několik týdnů, měli jsme si hodně co vyprávět. Akorát nám byla pekelná zima a já furt nebyla úplně v cajku, tak jsme to v deset zabalili. Doma jsem Ňufovi nadšeně předváděla dárek k Vánocům, který jsem objednala Juniorovi.

Pokračování textu „Týden 45. a 46.“

Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte

Moje práce se mě rozhodla ty poslední 4 měsíce vychutnat. Požární poplach. V úterý hezky pěkně od rána. Papír s informací, že se bude konat, jsem prolítla očima a zahodila ho s tím, že do prosince daleko. Nevím, na co jsem zrovna myslela, asi na to jak mě někdo sere, ale poplach se konal samozřejmě už v říjnu. Ještě že je týden o ten svátek kratší, pomyslela jsem si ráno, když se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Přitulila jsem se k Ňufovi a nechtěla nikam.

Pokračování textu „Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte“

Týden 43. a 44.

Zuby nehty se bráním totálnímu kolapsu, takže se snažím svůj drahocenný čas trávit hodně po akcích. Jde to těžce. Tyhle dva týdny to ještě šlo, horší byl ten, co následoval, ale nepředbíhejme…

22. 10. 2019

Jestli mi něco chybí, tak jsou to takový ty líný dny. Dřív jsem je praktikovala celkem často, ale co jsem ve vztahu, mám toho času sama pro sebe samozřejmě minimum a raději ho trávím buď někde s Ňufem nebo s kamarádama. A teda abychom nechodili jen po hospodách, poslední dobou se snažím hojně navštěvovat různý akce. A nutno zmínit, že se mi to vcelku daří. V úterý se mi teda po probuzení nechtělo nic, nemohla jsem po Ňufovově odchodu do práce zabrat, tak jsem si pustila Výměnu manželek, která mě zvedla ze židle. Odpoledne jsme se sešli s Fí. a zašli na oběd a pak nás čekalo super vtipný představení Miloše Knora – Než začnu. Bylo to fakt skvělý, Miloš a Karel Hynek jsou moji top baviči a vždycky když je mi ouzko, tak na ně koukám a i když ty scénky znám nazpaměť, pokaždý mě pobaví. Po představení jsme si dali ještě v parku na Míráku vínečko a já pak jela za Ňufem, kterej na mě čekal v Hospůdce. Fantazírovali jsme o tom, kolik budeme mít dětí a bylo to konečně takový uvolněný a fajn, jako dřív.

Pokračování textu „Týden 43. a 44.“