Týden 9. a 10. (2020)

Sebepoškozování, to je moje. Takže zatímco ležím v posteli, střídavě pláču, střídavě hystericky koukám na všechny možnosti, který by mi o něm něco řekly, a střídavě lítám na záchod, protože je mi zle, se snažím opravdu dodělat Projekt. A teď mám před sebou naši první dovolenou po Polsku.

Upřímně, taky to nebylo ideální, měli jsme na ní mega hádku hned první noc. A pak ještě ke konci pobytu. Ale jako celek to bylo úžasný. Zase se mi chce řvát. Jediný pokrok, dneska jsem spala celých 6 hodin v kuse!

26. 2. 2020

Kdo ví… Ale někam jsem určitě šla!

Pokračování textu „Týden 9. a 10. (2020)“

Týden 7. a 8. (2020)

Dneska, když otvírám tento koncept, kde mám vypsaná pouze data, je 6. 7. Zkouška paměti. Mám za sebou nejšílenější víkend za hodně dlouhou dobu. Rozešli jsme se. Semlelo se toho strašně moc a zároveň nic. A i přesto jsem u rodičů, se všemi věcmi a nevím, co bude dál. Mluvil o pauze, o tom že potřebuje pár dní ke srovnání myšlenek a pak se ozve. A zároveň říkal, že tohle je definitivní konec. Přitom ještě ve středu mi psal, jak mě miluje.

Nemám odvahu mu napsat. Na FB mě blokuje, nevím jak na mobilu, nezkoušela jsem to. Spřádám plány, co bude dál. Brácha říká, ať se na něj vyseru, že je nestálej. A ze mě vylejzají věci, který jsem prováděla já jemu. A ty se ani bráchovi, který je na mý straně, nelíbí. Pořád věřím, že se k sobě vrátíme, že se sebou něco uděláme. Plánovali jsme bydlení, výlety, dělali společně byznys. Za týden nastupuju do nový práce, konečně po 7 měsících, s ono se semele za tohle? Nejím, nespím, jen brečím a je mi hrozně. Nemám chuť do žití, strašně mi chybí.

Vzpomněla jsem si na minulost. Na mé kšefty s osudem. Vždycky když mi něco hodně vázlo, tak jsem byla potrestaná něčím takovým. A tak jsem musela pokorně všechny resty dodělat. Třeba je to i tento případ… Takže jde se na Projekt. Postupně. Až do současnosti. (Uvidím, jestli budu mít všechny fotky, před měsícem se mi smazala karta a servis ji sice obnovil, ale možná ne komplet). 

Prosím a modlete se a přejte si ať se to tele umoudří a ozve se dřív, než začnu vypisovat nějaký hysterický zprávy já.

12. 2. 2020

Středa byla prima. S Fí. jsme si udělali výlet na Kladno, kde měla koncert naše oblíbená kapela Schodiště. Bylo to v malém klubu, takže všichni seděli, což bylo celkem obtížný, vzhledem k tomu, že jejich koncerty jsou dost energetický a člověk na nich protančí střevíce. Ke konci taky všichni ze židlí vyskočili… Bylo to moc fajn. Doma jsem si je pak pouštěla v telce a čekala na Ňufa, kterýmu se protáhl jakýsi pracovní sraz.

Pokračování textu „Týden 7. a 8. (2020)“

Týden 5. a 6. (2020)

Jelikož už jedu tenhle Projekt osmej rok, je mi líto s ním seknout. Fotím/cvakám stále, denně, takže materiál pro příspěvky je, blbý je, že dost flákám to samotný psaní, takže teď jsem na to 2 měsíce nešáhl vůbec. Toto „dílo“ mám teda v konceptech, ale ten zbytek? Zatím nemám ani čárku. Bude to takový zkouška mojí paměti, kterou mám teda překvapivě celkem dobrou…

29. 1. 2020

A zpátky do služby. Prošla jsem se do obchodu a vrhla se u maratonu českých filmů do vaření. Tentokrát jsme měli brokolicový krém s bagetkou a salátem. Měl úspěch. A večer hurá na beďas. Už mi to chybělo.

Pokračování textu „Týden 5. a 6. (2020)“

Nasrat

A tak jsem se rozhodla, že si pořídím váhu. A ne jen tak ledajakou! Na jednom známém internetovém prodejním portálu jsem si vybrala nějakou spešl fitness, která vám změří všechny špeky a vody a svaly v těla a vypočítá optimální hodnoty a jako bonus doporučí kolik toho máte sežrat, abyste byli zas krásní a štíhlí. V pátek jsem si ji s bušícím srdcem vyzvedla ve výdejně. V sobotu jsem po nesmělém a lehce nervózním kroužení kolem ní našla odvahu a vlezla na ni. A od tý doby se bojím i nadechnout. Předtucha se stala skutečností, za dobu nouzového stavu jsem se dostala na číslo nebeské a téměř nekonečné.

Pokračování textu „Nasrat“

Týden 3. a 4. (2020)

„Děláte mi radost.“ uznale pokývala hlavou moje terapeutka po té, co jsem jí přetlumočila tyhle uplynulý dva týdny. A to to vypadalo spíš jako velkej trest za to, že jsem se vůbec narodila. I přes sestěhování jsem musela z kola ven. Přijel Junior a do toho bytu bychom se nenaskládali. Nebo jo, ale za cenu toho, že se jeden z nás bude mačkat na gauči.

Brala jsem to jako restart. Jako novej začátek. Potom, co mi volal táta, že si mám uspořádat věci a že se bude můj jedinej kus nábytku vyhazovat (aneb historie se opakuje) a měla jsem záchvat jak prase, jsem měla pocit, že nám ta „pauza“ i pomůže srovnat si, co od toho našeho vztahu chceme. Udělali jsme rozhodně velkej pokrok v tom, že i když se rafnem, už se nerozcházíme. „Všechno to zvládneme, od toho jsme na to dva.“ objímal moje klepající se tělo a utíral slzy jak hrachy. A já vím, že to bude lepší. Pro mě, pro něj, pro nás…

15. 1. 2020

Představa, že se skoro dva týdny neuvidíme mě i navzdory odhodlání začít znovu až skoro fyzicky bolela. Tak jsme si ten „poslední“ večer udělali hezkej. Přes den jsem poklidila, předchozí den upekla tvarohový koláč s ovocem a stáhla Divergenzi. A pak jsme se u toho filmu váleli a po něj jsme se oddávali nestoudnostem a i když je to vždycky po nějakým problému takový opatrný, má to svoje kouzlo. A pak spát a vzhůru do „novýho“ dobrodružství.

Pokračování textu „Týden 3. a 4. (2020)“

Týden 1. a 2. (2020)

Nikdy jsem ani nezauvažovala, že bych Projekt zabalila. Za ta léta, co každý den udělám nějaký cvak a napíšu (ne)stručný komentář se z toho stal přirozený zvyk. Celkem se za tu vytrvalost obdivuju, většina věcí mě přestala bavit, ale tohle ne. Stejně jako samotný blogování.

Pravdou zůstává, že ho pěkně zanedbávám. Nemůžu se vymlouvat na nedostatek času, toho mám díky tomu, že momentálně nechodím do práce opravdu na rozdávání. Ale jsem velice špatný organizátor a když už konečně můžu sedět u notebooku, většinou se věnuju Ňufovi, nebo koukáme na nějaký film a nebo si někde courám po venku.

Takže dnes, kdy zahajuji 8. ročník cvakoprojektu, je 9. 2. (a dnes, kdy se snažím článek vydat je zas o měsíc víc) a tak trošku se obávám, jestli si vůbec na něco vzpomenu… A vydáno to bude ještě později, protože mi tu z loňska chybí dva články. Břídil jsem.

1. 1. 2020

Jak na Nový rok, tak po celý rok. A já doufám a pevně věřím, že ten letošní bude opravdu magický. Jelikož silvestrovská párty dopadla až na pár detailů opravdu dobře, vzbudili jsme se s lehčí kocovinkou, ale spokojení a celý den se rozhodli prolenošit. Takže jsme koukali na filmy, váleli se v posteli, cpali se a dělali sprosťárny. Večer jsem udělala lívance, který sklidily úspěch, takže zahájení nového roku považuju za vydařené.

Pokračování textu „Týden 1. a 2. (2020)“

Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?

Poslední dobou čím dál tím víc přemýšlím, jakej má to moje blogování smysl. Jestli vůbec nějakej. Vím, že je tu pár lidí, co mě čtou. Sem tam zanecháte stopu v podobě komentáře, někdo mi občas napíše i nějakou soukromou zprávu a mě to všechno těší. Jenže často mám díky tomu pocit, že tu na sebe a svoje okolí vybleju víc než je zdrávo. Teď už se mi teda nestává, že by mě na ulici zastavovali cizí lidi a říkali: „Jééé, ty máš ten blog viď, já tě děsně dlouho čtu!“ Bude to asi i tím, že ta éra, v který jsem tohle zažívala, už pominula. Dávno nepůsobím na blog.cz, moje články se neobjevují na titulce Autorského klubu, kde jsem bývala hrdým členem, a přestala jsem strkat nos do český hudební scény…

Pokračování textu „Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?“

Jakej byl?

Každý rok píšu tyhle bilance. A taky si každý rok říkám, že to zas teda nebyla žádná sláva. Celej dospělej život vlastně hledám – práci a chlapa. A jakmile jedno z toho najdu, tak to druhý se posere. Když jsem byla s Ex., nemohla jsem se po maturitě dlouho nikde uchytit. Tehdy to bylo s prací fakt bídný a bez praxe člověk neměl šanci. Pak jsme se rozešli a já získala místo v jedné prima firmě a potom v chráněný dílně. Tam jsem poznala Er. a práce šla do kopru. Tak jsem ji změnila a pak zas zmizel. A když jsem si konečně našla místo v papírnictví, kde jsem si připadala spokojeně, do půl roku přišel Ňuf a bylo zase po pracovním štěstí… Celkem se teď bojím najít si něco novýho…

Nicméně… Rok 2019 se i přes ty moje zdravotní trable a ztráty místa, který mě ničilo, vydařil. Dokonce si troufám říct, že to byl snad nejhezčí rok mýho života! A to je přece hrozně bezva a pozitivní. Ou jé.

Pokračování textu „Jakej byl?“