Vidím ten okamžik, jako by proběhl včera. Seděls u vedlejšího stolu, četl sis časopis a všelijak jsi sebou šil. A já se zakoukala. Na první pohled. Tolikrát jsem o tobě psala, jak bych tě chtěla obejmout, hladit tě v tvých krásných vlasech. A teď to všechno dělám a nemůžu pořád věřit tomu, že je to pravda, že to není jen sen, ze kterýho se probudím…
Vesmír se mnou začal ka
O tyhle ezopíčoviny jsem se začala zajímat někdy před čtyřmi lety. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, proplouvat konečně tím životem tak nějak bezstarostně a lehce. Správně si přát, to je to, oč tu běží. Nojo, jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, vše se plnilo tak jako napůl a když už se něco zadařilo, velmi záhy se to posralo.
Až teď mám pocit, že vesmír začal věnovat pozornost i mé zhýralé osobě. A dějí se divy teda…
Týden 17. a 18.
Tak jsem se k sepsání dalšího dílu dostala až nyní. Netuším, co všechno si vybavím, v mém životě se děje strašně moc a je to strašně moc super a já vím, že to není jen sen a prostě… WOW…
23. 4. 2019
Naši mě pozvali v pondělí večer na víno, takže tato fotka vznikla chvíli po půlnoci v úterý. Chtěla jsem si udělat nějaký pěkný „selfíčko“ s našim hafem, ale je to marný, je to marný. Přes den jsem měla volno, nedělala jsem nic důležitýho, akorát večer jsem vyrazila s T. do hospody, protože jsem potřebovala vyventilovat svou novou situaci kolem Ňufíka.
Do čtvrtice všeho dobrého?
Jsem demotivovaná. Mám svůj job ráda, prodejnu jsme si s kolegyní vymazlily a je to takový naše mimino. Práce jako taková mě baví, každej den tu potkávám zajímavý lidi a, co si budeme povídat, finančně jsem si oproti chráněný dílně opravdu hodně polepšila. Nicméně tu dost vázne komunikace, vedení nám při pohovorech naslibovalo hory doly a teď od toho dává ruce pryč.
Je to celý takový na prd, vlastně s tím nic moc nezmůžeme – já akorát, protože píšu dobrý elaboráty, neustále vypisuju manažerovi nějaký frfňající mejly (na který prakticky nereaguje) a kolegyně mu jednou za týden volá, kde to jako kurva teda vázne. A on je pak samý Kačenko sem, Kačenko tam a naslibuje další pohoří a pak se na nás zase zvysoka vysere.
A já tu pak sedím a nechtějí se mi dělat věci nad rámec povinností. Takže potom dělám spousty divných soukromých aktivit…
Všude kde jsem byla…
Já vůbec nevím, jak začít. Kurva, sakra, jo! Mám za sebou největší mejdan svého života, kdy se dělo snad úplně všechno, děsně mě bolí žlučník a fakt netuším, jak to těch 12 hodin v práci vydržím, připadám si jak v Bukowskiho kocovině, ale stálo to za to!
Týden 15. a 16.
Oujé, další dva týdny za námi. Udělala jsem v tom svym prostopášnym životě zas další významnej krok, uvidíme, kam teda vede, ale zatím je to príma. Jsem pěkně ochrápaná, mám za sebou řádnej flám, kterej byl bezva. Včera odpoledne jsem měla chvíli roupy, že bych někam šla, ale T. přiletí až v noci. Tak nás čeká pivko dneska, to se těším.
Pustila jsem se aspoň do úklidu, měla jsem v pokoji pěknej mrdník. A teď se budu už jen poflakovat. A možná psát, uvědomila jsem si, že jsem ty svoje rozepsaný šuplíkovky úplně zazdila a docela mě to mrzí. Chtěla bych sepsat „knížku“ o všech těch mých bláznivých známostech, by mohla bejt sranda. Tak uvidíme.
A teď už k samotným fotenám.
9. 4. 2019
Koncert Ondry Škocha mě trošku znavil, ale bylo to moc super. I tak jsem zvládla zajít odpoledne na nákup a pak jela za A., že si dáme vínečko na vyhlídce. Bylo to príma, akorát foukalo a byla poměrně velká zima. I tak jsme asi do půl desátý debatovali, A. mi vyprávěl co se dělo na chatě, kam jsem (naštěstí) nejela. Pak jsme ještě chvíli pokračovali na zastávce, kde už nám taková zima nebyla. Domů jsem přijela překvapivě brzo, tak mě ještě naši pozvali na víno do obýváku.
Jsem prostopášná kurva, ale asi budu mít rande!
Přemýšlím, jestli ty chvíle miluju nebo nenávidím. Takový ty, kdy se probudíte a máte pocit, že celou noc vám do žíly někdo pumpoval vodku, tak moc jste ožralý. Jste ožralejší než v tu chvíli, kdy uleháte ke spánku, s pocitem, jak moc jste uvědomělý.
Střet s realitou a především se zrcadlem pak bývá poněkud krutý. Ale tam uvnitř víte, že ten mejdan stál za to. A ten dnešní obzvlášť.
Pokračování textu „Jsem prostopášná kurva, ale asi budu mít rande!“
„A taková klidná hospoda to byla…“
Někdy člověk prostě cítí, že to bude dobrý. Smůly bylo už přespříliš a já skočila do novýho kolotoče po hlavě, přesně tak, jak je mi blízký. Je to jiný, sice s nejistým výsledkem, ale možná o to víc si to zatím užívám.
Chodím debatovat na jedno fórum, který se věnuje zákonu rezonance. Není to tak dávno, co jsem tam v takový střízlivějící eufórii napsala, že jsem se zakoukala. Jakmile jsem prozřela do reality, přišla jsem si směšná. Co to dělám. K sakru, přece si nebudu dobrovolně komplikovat život nějakou (neopětovanou) láskou. Bylo toho už zkrátka dost, proč si dál neužívat svůj nekonečně svobodný stav?
Ještě ne, ještě jsem nedokouřila svou poslední cigaretku!
Autentická zpověď člověka, kterej měl pocit, že zdechne. Rozepsáno včera, dopisováno dneska. Neuvěřitelný, kolik překlepů jsem tam včera napáchala. Už to nikdy nechci zažít!
Máma mi včera po pravidelném večerním telefonátu s babičkou oznámila, že ta šílí, neboť když jsem spatřila před téměř 27 lety světlo světa, při další návštěvě Paříže zapálila za moje zdraví a štěstí svíčku v Notre Dame a teď cítí velký špatný… Tak to dík, babi… Ale zas, čtyřlístky mi nosí smůlu, třeba se to nějak vystornuje…
Pokračování textu „Ještě ne, ještě jsem nedokouřila svou poslední cigaretku!“
Týden 13. a 14.
Toto letí… Mám po dovolený a klíďo bych si to zopakovala. I když mi stejně nedali z práce tak úplně pokoj, bylo fajn nemuset celý týden do ní chodit. Ale dneska už zpátky do reality…
26. 3. 2019
Tenhle den se nic moc nedělo. Byla jsem doma, odpočívala, vzpomínala na to, jak jsem před třemi lety skončila doma u F. a pak druhej den jela na Karlštejn. To je taková doba už… A na fotce žlutá svíčka, kterou jsem zapálila za Dana Nekonečnýho. Škoda ho.