A plav!

V pondělí jsme se v prodejně sešli už v osm ráno. Byla naplánovaná slavnostní otevíračka. Tradičně jsem o to nejlepší přišla – jako takhle, krom červenýho koberce, pár balónků a misky s bonbónama se nic extra nedělo, šampáňo zkrátka nikdo nedonesl, ale stejně. Člověk se tam s tím crcá a smetanu slízne zas někdo jinej.

Pokračování textu „A plav!“

Teeeď!

A tak jsem poklekla na pomyslnou startovní čáru. Když jsem do firmy, která se stala mou momentální chlebodárkyní, v září posílala životopis, hlavou mi proběhla vzrušující myšlenka, že když se mi nedaří ve vztazích, na „starý kolena“ udělám alespoň tu kariéru.

Krátce na to slovo dalo slovo a já byla skutečně přijata. Mohla jsem si vybrat, jestli se stanu součástí nějaké pražské pobočky knihkupectví, nebo se ujmu prodejny s papírenským zbožím. Protože mě to k tvůrčí činnosti táhne už od mala, navíc se mi líbila představa, že budu u zrodu něčeho nového, zvolila jsem si papírnictví.

Pokračování textu „Teeeď!“

Týden 45. a 46.

Nestíhám nic a přesto hodně. Když jsem převčírem jela do práce, hlavou mi proudilo tolik pěkných vět, které bych chtěla proměnit ve článek. A to jsem se tak těšila, jak si v novém pěkně zabloguju… Tak se alespoň dostávám k dalšímu dílu Projektu.

Zrovna jsem se vrátila z divadla. Bylo to moc hezké představení a mělo v sobě zajímavý poselství. Že často ten náš život není tak fajn, jak by mohl být, kdybychom byli odvážnější a upřímnější. Nebo alespoň já to tak pochopila… Hlavní hrdinka se navíc v podstatě upracovala k smrti… Opuštěná, sama. Asi jsem se v ní trochu viděla, jakmile se mi v hlavě zrodí myšlenka, že bych se tedy otevřela nějakému novému vztahu, umlčí ho ten workoholikův hlas…

5. 11. 2018

Ty krátký týdny mě baví. Člověk má konečně trochu toho času i pro sebe a navíc oceňuji, že si z velký části nemusím práci nosit domů. Jasně, mám prostor pro vlastní nápady a zlepšováky, ale to je vše má dobrovolná aktivita. V pondělí jsem se tedy přes den vesele poflakovala doma a večer jsem vyrazila s T. do hospůdky. Překvapila mě venkovní zahrádka na zimu pro nás kuřáky. Oceňuji! 

Pokračování textu „Týden 45. a 46.“

Týden 43. a 44.

Další díl Projektu vydávám opět se zpožděním. Za poslední měsíc se toho v mém životě odehrálo strašně moc, rozhodla jsem se být opravdu radikální. Zásadní je pro mě změna práce, kde to vypadá, že by se mi mohlo konečně kariérně dařit. I když teda poslední dvě směny byly jedna velká tragédie a málem jsem se rozbulela vedoucímu do telefonu, protože jsem nervák a rapl a když mi něco nejde, fakt to nesu těžce.

Ke své nové pozici – kápovi prodejny – jak ji nazval manažer se snažím přistupovat opravdu zodpovědně a proto mě tyhle menší začátečnický kiksy trápí víc, než obyčejnýho člověka.

No a další nečekaná změna se týká samozřejmě tady blogu – den před pátými narozeninami Sladké melodie jsem zasedla k notebooku a prchla sem. Už se dál nemůžu koukat na ten výsměch a kydy adminů, beru to přehnaně osobně a opravdu pociťuji nechuť a pohrdání. A protože máme možnost volby, nebudu se zbytečně rozčilovat, že. Ono se ve svý podstatě nic nemění, akorát jsem se konečně zbavila tý amatérský koncovky v adrese a občas se peru s html, protože za těch pár let, co jsem se v něm nevrtala, jsem všechno zapomněla. Ale tak, na ty moje žvásty to, myslím si, úplně stačí.

Uf. A teď už pojďme k samotnýmu Projektu. Opět – píšu ho z hlavy teprve dneska, tak snad si na vše podstatné vzpomenu.

22. 10. 2018

Na stavbě prodejny jsem pracovala od samotného počátku. V pondělí jsme měli spicha už na osmou, protože byla v plánu odpolední otvíračka. Ladili jsme poslední detaily, seznámila jsem se se svou kolegyní z protisměny Ja. a jinak se nedělo nic zajímavýho. Kolem jedné jsem navíc musela odejít, protože mě čekala návštěva doktorky. Takže jsem samozřejmě o to „nejlepší“ přišla – ale zas, žádný šampáňo nebylo, tak mě to nemusí tak moc mrzet. U doktorky jsem si chvíli poseděla, je dobrá a lidi jsou chcípáci, takže tam má furt narváno. 😀 Měla radost, že blízko ní bude nový papírnictví a slíbila mi, že si přijede pro diář (a o pár dní později se skutečně objevila a nakoupila!). Potom jsem zamířila za prababi na oběd, kde byla tradičně i babička s tetou, takže jsem jim povyprávěla, prababi pak pomohla s úklidem a domů dorazila pozdě večer. 

Pokračování textu „Týden 43. a 44.“

Tatínek vám vyhlásí válku!

V práci se teď opravdu nenudím. Objednávky značně vzrostly, objednáváme všelijaký obalový materiál na zboží, tiskárna pracuje na dotiscích vyprodaných titulů a furt k nám někdo něco vozí, nebo naopak odváží, takže s eN. nosíme a nosíme. Do toho probíhá veletrh v Havlíčkově Brodě, kde sice fyzicky nejsem, ale zboží na stánek jsem z velké části připravovala. A tak dále a tak dále.

Pokračování textu „Tatínek vám vyhlásí válku!“

Vnitřní boj

Vždycky když mám pocit, že můj život zamrzl na určitém – a to především na ne úplně pozitivním – bodě, vrhnu se do úklidu. Do úklidu čehokoli. Pokoje, oblečení, sbírek, blogu, počítače, záložek, kanceláře nebo skladu. A tak jsem včera drhla parapet. Vzala jsem do ruky fialový plastový kelímek… Ten, ze kterýho jsem na Karlštejně do sebe vehementně klopila (nejenom) Tequilu a který se mi nějak pořád nedaří vrátit majiteli. A asi právě z něj na mě vypadl pavouk. Možná že pro štěstí…

Pokračování textu „Vnitřní boj“

Musí to být boží

Je to už taková ta klasika, která mě přestala překvapovat a vyvádět z míry. Jak říká Elektrikář: „Prosímvás, za dvě hodiny může být všechno jinak…“ Tenhle článek (část o koupání) jsem rozepsala někdy v pondělí. No, a protože mi to přišlo na deníček krátký, říkala jsem si, že ještě pár dní počkám, co se zase semele a rozšířím to. A přátelé, kdo sledujete moji malou ukrajinskou telenovelu, má se na co těšit.

Pokračování textu „Musí to být boží“

Ať tě výčitky sežerou za živa!

Musíš se držet, být statečná, srát na to… Už na to nemám. Nemám na to nervy! Jasný, jsem velká rozumná holka, ale momentálně zažívám asi tu největší zradu mého života…

Odjakživa mám problém s tím abych našla nějaký svůj smysl života. Jsem možná příliš líná, možná mám smůlu, nebo tak kombinace obojího… Pokračování textu „Ať tě výčitky sežerou za živa!“

Bude to lepší a lepší

Prázdniny už nějakou dobu nemám. I přesto v práci, se kterou za pár dní oslavím 2. výročí, máme přes léto celkem volný režim. Pravda, letos to taková flákačka jako loni nebyla, ale i tak je prostě všude takovej klid. Možná až moc.

Čas se zbláznil. I když se mi každá minuta vleče, neskutečně to utíká. Cítím se jak v nějakým labyrintu, ze kterýho neznám cestu. Nejhorší na tom je, že nemám ani nejvzdálenější tušení, jaká by ta cesta měla být a už vůbec nevím, kam se chci vlastně dostat.

Pokračování textu „Bude to lepší a lepší“