Ještě nedávno jsem se rozvalovala v Riegráčích a na Náplavce, běhala se svým klukem po lesích, stírala ze svého čela pot a nestíhala dokupovat deodoranty, a teď tu sedím ve dvou mikinách a vybírám dárky k Vánocům… Letos mi to nějak nejde, nikdy jsem netrpěla nouzi na nápady, ale letos mám v hlavě pusto a prázdno. Snad ještě něco vymyslím… Přece jen, dávání dárků bylo vždycky to jediný, co mě na Vánocích bavilo.

8. 10. 2019

Úterý jsem měla trochu akčnější, protože jsem u Ňufa neměla nic vhodného na sebe, musela jsem jet k našim, kde jsem se ohákla do slušnýho a společně jsme vyrazili do divadla na představení Holky z kalendáře. Představení se mi líbilo. Po tom jsem jela za Ňufem, psal mi, že ho skolila nějaká teplota a je mu blbě. Bál se, aby to na mě neprskl, ale nějak jsem neměla srdce ho v tom nechat samotnýho. I když, co si budeme povídat, taková rýmička je nemoc zlá jen pro chlapy, že.

Pokračování textu „Týden 41. a 42.“ →

Dnes jsem plně odhodlaná článek sepsat a vydat. Žádný nekonečný editování… Už takhle jsem zazdila „deníček“. Mám teda skoro vše chybějící rozepsáno, jen jsem ho chtěla okořenit o nějaké fotografie z cest a je pravda, že když už jsem doma – a to doma je momentálně prakticky výhradně u Ňufa, tak na to kašlu. No a v práci, kde si občas vyhraním čas, zas nemám ty fotky…

Jsem smutná a rezignovaná. Kolegyně si se mnou dál vytírá prdel a tak jsem si řekla, že se dneska nebudu moc dřít a budu si hledět svýho. Proč já bych měla makat i za ni a ona tu měla pohodu klídek? Psala jsem manažerovi, že toho mám dost, ať ji vyrazej a nebo mě pustěj na dohodu, že tu odmítám dál ze sebe dělat dementa. Tak jsem zvědavá. Mám jich všech plný zuby, jeden lempl vedle druhýho. No tak snad mezi ně dneska zapadnu…

24. 9. 2019

Stává se ze mě puťka domácí. Takže jakmile se za Ňufem zavřely dveře, trochu jsem si teda ještě pospala a pak se vrhla do práce. Byla jsem děsivě líná, ale slíbila jsem nakládaný cukety, tak jsem nakládala. Celkově mi bylo nějak šoufl, a to mě večer čekala návštěva koncertu Schodiště. Vůbec se mi tam nechtělo. Fí., který měl den před státnicemi, se rozhodl jít s náma, aby se trochu odreagoval, takže jsme se kolem osmé sešli ve Vagonu. Psala mi kolegyně, že během mý nepřítomnosti nestihla všechnu práci a jestli by za mě mohla vzít teda ještě středu. I když mě nasrala, ten fakt, že se nemusím ovládat a ještě budu mít den volna navíc mě opravdu potěšil. A nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme šli. Koncert byl moc fajn, zatancovali jsme si, zazpívali, vypilo se nějaký to pivčo a bylo to zkrátka príma.

Pokračování textu „Týden 39. a 40.“ →

Léto skončilo. Dneska, kdy článek píši, je říjen. Zrovna včera jsem už házela do košíku první vánoční dárky. Nevím, jak se cítím. Je tolik věcí, co mě trápí, ale zároveň se prolínají s pocitem absolutního štěstí. Štve mě práce. Hlavně tedy kolegyně, která se poslední měsíc a půl chová jak totální kráva a na všechno kašle. A já jsem blbá, takže jdu a práci za ni udělám, protože se na ten bordel nemůžu koukat. Řešíme to s manažerem a čeká nás důležitá schůzka, kde se budou muset nastolit přísný pravidla.

Nezvládám to prostředí, haranti od rána do večera vřeští, bolí mě z nich hlava, nedokážu se soustředit, se zákazníky se musíme přeřvávat. Doufala jsem, že mám smlouvu jen na rok, ale jak se ukázalo, trvá až do konce února a já fakt nevím, jestli to tu skoro půl rok ještě vydržím. No a tak kvůli tomu neustále brečím a jsem v nervech, což má negativní dopad na můj vztah s Ňufem, kterýho miluju čím dál tím víc a neumím si představit, že by to mělo někdy skončit. Ke konci to nespěje, naopak, po pár konfrontacích je všechno zalitý sluncem, až na jeden malej detail. V pátek mi oznámil, že se příští rok možná bude muset pracovně odstěhovat mimo republiku…

10. 9. 2019

Ráno začalo na hovno. Vlastně to byla zatím naše největší hádka. Ňuf má takovou blbou vlastnost, vstává do práce 2 hodiny. Nejdřív tak hodinu vytípává budíka, pak se chce milovat, nebo drbat záda, pak se sprchuje, žehlí, zpívá si a u toho si chce povídat. Vše jsem tiše přecházela, ale ve chvíli, kdy jsem se rezignovaně zvedla, že si sednu k notebooku a počkám až vypadne, se mě zeptal proč nespinkám. Tak jsem bouchla, že v tomhle se fakt spát nedá a začali jsme se hádat. To napětí mezi náma pak trvalo až do pátku. No, po tom, co práskl troubou tak, že z ní vylítla kontrolka a vyměnili jsme si pár názorů, odešel do práce. Já ještě chvíli spala, pak si udělala procházku, nakoupila, navařila, uklidila a vyčkávala. Jako bylo to chvílema až směšný, nejdřív jsme se normálně pozdravili pusou na přivítanou a pak jsme měli tichou domácnost. No a když konečně dotrucoval, povyprávěla jsem mu o svém byznys plánu. Je to první člověk, kterýmu jsem všechno ukázala. A byl nadšenej.

Pokračování textu „Týden 37. a 38.“ →