„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.“

Stejně jsem nějak po tom našem posledním setkání nevěděla, na čem jsem. Vyjádření: „A pak mi do života vpadneš ty a já vůbec nevím co dělat.“ nebylo úplně jednoznačný. Kdyby nám bylo 15, tak se ho zeptám: „Budeš se mnou chodit?“ Ale takhle?

I přesto jsem z toho měla dobrej pocit. Myslím, že si to teď musí srovnat v hlavě, má na to pár dní, chystá se domů, takže se zas nějakou dobu neuvidíme. A třeba zjistí to samý co jsem zjistila já už dávno. Že je nám spolu dobře a když spolu těch pár dní nejsme, je to takový divný a krapet neúplný. Občas se přistihnu i u toho, že se mi stýská…

Pokračování textu „„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.““

Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí

Tři týdny. Tři zasraný dlouhý týdny uplynuly od našeho posledního setkání. A já propadla panice a velkýmu zoufalství. Co jsem sakra udělala blbě? Co jsem zas pokonila? „Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí, ani jsme se pořádně neznali…“

Myslela jsem, že už asi zešílím. Od našeho posledního hovoru se neozýval ani přes ten blbej FB. Omrzela jsem ho tak moc rychle? Vždyť mě ani neojel! Kdyby jo, tak budiž, nebyl by první, ale po tom všem to musí být přece jen zlý sen… Proč mi vpadl do života, totálně mi ho přemotal a pak prchl? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Kolikrát si ještě namelu hubu? Ale ne, je ze mě celej paf, jen nemá čas. Já ho taky nemám, nezruším akce, který mám naplánovaný ještě z dob, kdy jsem o jeho existenci neměla sebemenší tušení…

Pokračování textu „Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí“

Ode snu ke snu

Přemýšlím, kde se vzalo to prokletí. Všechno je super a najednou bum a začne se to sypat jak domeček z karet. Snad je to jen má iracionální paranoia, ale ačkoli dělám, co mohu, nedovedu se bránit negativním myšlenkám a obavám.

„Bude to dobré, Káťo, dobré to bude!“ chlácholí mě brácha přes chat hláškou z jednoho našeho milovaného filmu. A já tomu věřím, i když se někde uvnitř sebe třepu strachy, že jsem to všechno posrala a ani vlastně pořádně nevím jak.

Pokračování textu „Ode snu ke snu“

Týden 19. a 20.

Vznášet se na obláčcích je fajn, ale jak na to nejsem zvyklá, tak na mě začátkem tohoto týdne zaútočili démoni. Čekám, až to přejde, už je to o něco lepší, ale i tak to se mnou dost zamávalo. V práci to momentálně není úplně ideální, všichni na nás dlabou, měli mi přidat, ale výplata je furt stejná, každý měsíc řeším nějakej problém – tu zapomenou proplatit dovolenou, támhle zase nepřivezou stravenky… Manažer mi na všechno řekne, že to vyřešíme, ale abychom mu stály za osobní návštěvu, to ne… Jen sliby, sliby…

Ňufík taky nemá čas, nějak se mu to pokonilo v práci a mě ovládl naprosto iracionální strach, že si se mnou akorát pohrál a už jsem ho omrzela. Strašně jsem si na něho zvykla a i když bych pořád nenazvala to, co k němu cítím, láskou, prostě ho chci vidět, obejmout a smát se nějakým číčovinám, co budeme řešit. Do toho šílený sny, kde se mi objevoval on, Er., noční haluzy… Sranda. Už je to lepší. Probrala jsem to včera s bráchou, prý hysterčím zbytečně. Já to někde v hloubi duše samozřejmě vím, ale přesvědčit ten bláznivej mozek je občas nad lidský síly… Ale bude to dobré… Bude to dobré…

7. 5. 2019

Přišel mi z finančáku obolos, tak jsem se rozhodla si udělat radost. Strašně dlouho jsem po Instaxích koukala a konečně jsem se dočkala vlastního. Přes den jsem jinak byla celkem aktivní, krom toho, že jsem si zašla na poštu a do uloženky, jsem si i poklidila a pak jela za kolegyňkou, se kterou nás čekalo naše oblíbené wiiiii. Zavřely jsme krám a zamířily na Strahov, tentokrát jen s jednou lahvinkou vína, neb bylo frišno a nechtěly jsme nastydnout. Vše bylo perfektní, do toho jsem se přes chat domlouvala s Ňufíkem na naše první ofiko rande. No, za čtvrt hodiny jsme se už viděli dokonce osobně, jely jsme totiž do Hospůdky, kde zrovna byl. Byl to príma večer, kolegyňka jela kolem druhý domů, my se zdrželi až do zavíračky a ještě pak šli do nonstopáče na jedno.

Pokračování textu „Týden 19. a 20.“

Táhni!

Sedíš mi na hrudi, hlavně když usínám. Po setmění je tvá přítomnost intenzivnější. Zarýváš své dlouhé tupé drápy do zbytků mé duše. Chce se mi křičet, ale zvládáš mi svírat i hrdlo. Čím víc se snažím popadnout dech, tím víc mě stlačuješ k zemi. Propadám se. Hloubš než si dovedu představit. Vzdaluji se své tělesné schránce, slyším sirény. Jsou hlasitější. Jsou tak hlasité, že je přestávám slyšet, ale dál a dál se propadám a ty mi stále vytrvale stlačuješ hruď a dlouhými kostnatými prsty objímáš krk. Z očí mi vytryskávají první slzy, které se mění v proudy. Nejde to zastavit. Směješ se. Tvůj obličej pohlcuje křečovitý úsměv a já cítím upřímnou radost vycházející z tvého nitra. Čím víc se raduješ, tím je můj osobní prostor uvnitř menší a menší. Je tak malý, že pochybuju o jeho existenci.

Hodinové ručičky se vydaly na cestu pozpátku a kolem nás je tupé světlo. To hloupé šedé světlo prázdnoty. Jakoby ti na chvíli došly síly, lehce uvolňuješ svůj stisk a já se mohu nadechnout. Jen tak, symbolicky, víc si nezasloužím. Prosím tě. Prosím o odpuštění, kaju se, udělám cokoli, jen prosím, odejdi, slez z mojí hrudi, přestaň mě svírat, nesměj se. Odejdi někam daleko a už se nikdy nevracej. Nestojím o tvou přítomnost, o tvé doteky, o tvé činy.

Na stole stojí nedopitý kalíšek. Lehce vyčpělé Chardonnay ztrácí svou intenzitu. Nikdo tě nezval na skleničku. Tak se sbal a táhni. Křičela bych, bila bych kolem sebe, ale objímá mě to hloupé šedé světlo a veškerý zbytek energie jsem investovala do proudu slz. Stále se mi směješ. Koukáš se mi tím prázdným pohledem hluboko do očí. Vzdávám se.

Čekám. Na zázrak. Na to, až tě omrzím. Až si najdeš jinou bytost, do který můžeš zarývat drápy, rdousit ji a vysmívat se jí. A až se to stane, budu doufat, že už se nikdy nevrátíš.

Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.

Nikdy, už NIKDY nebudu z chlapa poprděná… Jasně. Člověk míní, osud mění. A fakt si musí dávat majzla, co si od toho vesmíru přeje. Přála jsem si, aby krom všech těch věcí okolo, měl normální kámoše, se kterejma bude chodit na fotbal a pivo a mně tím pádem zbyde čas na vínečka se svými přáteli, a hlavně aby měl práci, který se bude poctivě věnovat. Jenže jsem nedomyslela, že když s mým bohatým programem a pracovním nasazením někoho takovýho najdu, že ho skoro nebudu mít možnost vídat…

Pokračování textu „Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.“

Kdes celou tu dobu byl?

Vidím ten okamžik, jako by proběhl včera. Seděls u vedlejšího stolu, četl sis časopis a všelijak jsi sebou šil. A já se zakoukala. Na první pohled. Tolikrát jsem o tobě psala, jak bych tě chtěla obejmout, hladit tě v tvých krásných vlasech. A teď to všechno dělám a nemůžu pořád věřit tomu, že je to pravda, že to není jen sen, ze kterýho se probudím… 

Pokračování textu „Kdes celou tu dobu byl?“

Vesmír se mnou začal ka

O tyhle ezopíčoviny jsem se začala zajímat někdy před čtyřmi lety. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, proplouvat konečně tím životem tak nějak bezstarostně a lehce. Správně si přát, to je to, oč tu běží. Nojo, jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, vše se plnilo tak jako napůl a když už se něco zadařilo, velmi záhy se to posralo.

Až teď mám pocit, že vesmír začal věnovat pozornost i mé zhýralé osobě. A dějí se divy teda…

Pokračování textu „Vesmír se mnou začal ka“

Týden 17. a 18.

Tak jsem se k sepsání dalšího dílu dostala až nyní. Netuším, co všechno si vybavím, v mém životě se děje strašně moc a je to strašně moc super a já vím, že to není jen sen a prostě… WOW…

23. 4. 2019

Naši mě pozvali v pondělí večer na víno, takže tato fotka vznikla chvíli po půlnoci v úterý. Chtěla jsem si udělat nějaký pěkný „selfíčko“ s našim hafem, ale je to marný, je to marný. Přes den jsem měla volno, nedělala jsem nic důležitýho, akorát večer jsem vyrazila s T. do hospody, protože jsem potřebovala vyventilovat svou novou situaci kolem Ňufíka. 

Pokračování textu „Týden 17. a 18.“

Do čtvrtice všeho dobrého?

Jsem demotivovaná. Mám svůj job ráda, prodejnu jsme si s kolegyní vymazlily a je to takový naše mimino. Práce jako taková mě baví, každej den tu potkávám zajímavý lidi a, co si budeme povídat, finančně jsem si oproti chráněný dílně opravdu hodně polepšila. Nicméně tu dost vázne komunikace, vedení nám při pohovorech naslibovalo hory doly a teď od toho dává ruce pryč.

Je to celý takový na prd, vlastně s tím nic moc nezmůžeme – já akorát, protože píšu dobrý elaboráty, neustále vypisuju manažerovi nějaký frfňající mejly (na který prakticky nereaguje) a kolegyně mu jednou za týden volá, kde to jako kurva teda vázne. A on je pak samý Kačenko sem, Kačenko tam a naslibuje další pohoří a pak se na nás zase zvysoka vysere.

A já tu pak sedím a nechtějí se mi dělat věci nad rámec povinností. Takže potom dělám spousty divných soukromých aktivit…

Pokračování textu „Do čtvrtice všeho dobrého?“