Zkurvenec 2018

Vždycky když se chystám bilancovat nad rokem, ve kterém jsem, vzpomenu si na výbornou větu Karol, kterou použila pod jeden takový článek ještě na minulém blogu. Že laťka pro překonání roku leží prakticky na zemi, takže ten další bude stopro lepší. A víte co je nejhorší? Ta laťka se od té doby úspěšně zavrtává.

Myslela jsem si, že 2016 kdy se mi všechno začalo nehorázně srát byl fakt nejhorší. Pak přišel 2017, ze začátku katastrofa, ale pak se to začalo lepšit a já dosáhla toho, co jsem si tak přála. S Er. jsme se k sobě vrátili a začali spolu napůl žít. Nebylo to snadný, ale zažila jsem nespočet chvil, kdy jsem si konečně připadala šťastná. Do tý doby, než moje bývalá zaměstnankyně odmítala vyplatit Jusepha a ten s cílem pomsty zatáhl Er. do kolotoče šílených malérů, ze kterých se vlastně nikdy už nedostal. Náš vztah tím skončil a já si od tý doby připadám neúplná…

Pokračování textu „Zkurvenec 2018“

Týden 49. a 50.

Přátelé, tohle je peklo. Zase jsem obětovala svůj osobní život práci, takže tam už skoro spím. Na nějaké osobní potřeby není čas. Měla jsem tolik nápadů na články, žel, není čas. Měla jsem v plánu výlety, smůla. Nestíhám uklidit, jíst, ani si dojít v klidu na záchod. Baví mě to, ale už se těším, až se to trochu uklidní. I tenhle úvod píšu v rychlosti, kdy jsem na odchodu na autobus. A je mi jasný, že to stejně nedopíšu. Takže kdo ví, kdy tenhle díl Projektu spatří světlo světa…

3. 12. 2018

Dočkala jsem se zaslouženého volna a krátkého týdne. Abych z toho předvánočního času měla taky něco pozitivního, nejenom depresi, dohodla jsem se s Fí. a T., že zajdeme na vánoční trhy. Sraz jsme měli na mém oblíbeném Míráku, prošli jsme si stánky a já dostala nápad, že jednou, až budu „velká“ si udělám stromeček a ozdobím ho samými zvířecími ozdobami. A jelikož mi zavřeli mezitím stánek, kde jsem si vyhlídla takovýho krásnýho keramickýho ledňáčka k zavěšení, řekla jsem si, proč čekat na „až“, když ten nápad můžu zrealizovat už letos? A tak jsme se s T. jaly vybírat zvířátka, která mi budou dělat společnost… Kolem osmé už začalo poprchávat, takže jsme zamířili do nedaleké hospody. Díky tomu, že jsem byla pořád dost nachcípaná, mi to vínko nějak stouplo do hlavy a chvílema jsem propadala blbý náladě. Ani vlastně nevím proč.

Pokračování textu „Týden 49. a 50.“

Týden 47. a 48.

Jsem rebel a zároveň obětavec. Přijelo mi zboží a já místo toho, abych ho pilně vybalovala, tak tu sedím nenápadně za kasou a bloguju. Obětavec jsem proto, že jsem ve stavu, kdybych měla ležet v posteli a pít čaj, protože je mi šíleně zle, prskám a kašlu a je to úplně na prd.

Využívám tedy klidnější směnu, kdy nechodí lidi k psaní. Protože nemám moc volnýho času a navíc mi chcípl notebook, mám skluz v Projektu. Achjo, já bych si tak přála, aby měl den víc hodin.

Tak uvidíme, na co si po tý dlouhý době vzpomenu. 😀

19. 11. 2018

Já bych se tak dva, tři roky válel… Ale to nešlo, jelikož mě čekal kulturní večer. Do divadel chodím celkem často, většinou se mi představení líbí, ale jen jednou za čas vidím něco, u čeho si řeknu: „Wow, na to chci jít znova.“ Jedno z takových byl Snímek 51 v Celetný. I když mi téma fyziky a chemie je dost vzdálené, hra mě nadchla. Krom hezkého příběhu a úžasně udělané scény musím ocenit i výkony herců. Zejména dámy si přijdou na své, protože Matouš Ruml, Honza Zadražil, Marek Němec i Lukáš Jůza jsou fešáci (a fešák byl i ten pátý chlapec, jehož jméno mi vypadlo a jsem líná ho hledat).  S Šaff. jsme si potom daly akorát skleničku vína, „zašmírovaly“ si ty naše fešáky a šly domů.

Pokračování textu „Týden 47. a 48.“

Není čas

V hlavě se mi honí jeden nápad na článek za druhým. Opravdu jsem se těšila, jak si na nové adrese budu pěkně pokračovat v tom svém pisálkovství. Žel, času není nazbyt, protože když už mám volno, tak ho raději trávím s přáteli a rodinou, no a aby toho nebylo málo, umřel mi notebook.

Proto tedy, jako správný rebel, využívám tiché momenty, kdy nám na krám nechodí lidi, a s výrazem nedůvěřivého detektiva hážu svoje skoro měsíc starý zážitky do editoru…

Pokračování textu „Není čas“

Těší mě, kápo!

Mám takovou jednu vlastnost, u který se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je kladná, či nikoliv. Jsem totiž schopná se do všeho až nepřirozeně nadchnout. Obvykle se to týká práce. Ať dělám cokoli, stává se ze mě velice rychle nesnesitelný workoholik.

A i proto jsem nesla těžce ten chaos, který zavládl na našem pracovišti. Možná si řeknete: „Jsi jen blbá prodavačka, tak co to hrotíš.“ Ale já už od začátku vím, že jsem něco víc a mám našlápnuto na kariéru. Konečně. Roky tvrdé dřiny zasely první semínka a já věřím, že za pár let bude co sklízet…

Pokračování textu „Těší mě, kápo!“

A plav!

V pondělí jsme se v prodejně sešli už v osm ráno. Byla naplánovaná slavnostní otevíračka. Tradičně jsem o to nejlepší přišla – jako takhle, krom červenýho koberce, pár balónků a misky s bonbónama se nic extra nedělo, šampáňo zkrátka nikdo nedonesl, ale stejně. Člověk se tam s tím crcá a smetanu slízne zas někdo jinej.

Pokračování textu „A plav!“

Teeeď!

A tak jsem poklekla na pomyslnou startovní čáru. Když jsem do firmy, která se stala mou momentální chlebodárkyní, v září posílala životopis, hlavou mi proběhla vzrušující myšlenka, že když se mi nedaří ve vztazích, na „starý kolena“ udělám alespoň tu kariéru.

Krátce na to slovo dalo slovo a já byla skutečně přijata. Mohla jsem si vybrat, jestli se stanu součástí nějaké pražské pobočky knihkupectví, nebo se ujmu prodejny s papírenským zbožím. Protože mě to k tvůrčí činnosti táhne už od mala, navíc se mi líbila představa, že budu u zrodu něčeho nového, zvolila jsem si papírnictví.

Pokračování textu „Teeeď!“

Týden 45. a 46.

Nestíhám nic a přesto hodně. Když jsem převčírem jela do práce, hlavou mi proudilo tolik pěkných vět, které bych chtěla proměnit ve článek. A to jsem se tak těšila, jak si v novém pěkně zabloguju… Tak se alespoň dostávám k dalšímu dílu Projektu.

Zrovna jsem se vrátila z divadla. Bylo to moc hezké představení a mělo v sobě zajímavý poselství. Že často ten náš život není tak fajn, jak by mohl být, kdybychom byli odvážnější a upřímnější. Nebo alespoň já to tak pochopila… Hlavní hrdinka se navíc v podstatě upracovala k smrti… Opuštěná, sama. Asi jsem se v ní trochu viděla, jakmile se mi v hlavě zrodí myšlenka, že bych se tedy otevřela nějakému novému vztahu, umlčí ho ten workoholikův hlas…

5. 11. 2018

Ty krátký týdny mě baví. Člověk má konečně trochu toho času i pro sebe a navíc oceňuji, že si z velký části nemusím práci nosit domů. Jasně, mám prostor pro vlastní nápady a zlepšováky, ale to je vše má dobrovolná aktivita. V pondělí jsem se tedy přes den vesele poflakovala doma a večer jsem vyrazila s T. do hospůdky. Překvapila mě venkovní zahrádka na zimu pro nás kuřáky. Oceňuji! 

Pokračování textu „Týden 45. a 46.“

Týden 43. a 44.

Další díl Projektu vydávám opět se zpožděním. Za poslední měsíc se toho v mém životě odehrálo strašně moc, rozhodla jsem se být opravdu radikální. Zásadní je pro mě změna práce, kde to vypadá, že by se mi mohlo konečně kariérně dařit. I když teda poslední dvě směny byly jedna velká tragédie a málem jsem se rozbulela vedoucímu do telefonu, protože jsem nervák a rapl a když mi něco nejde, fakt to nesu těžce.

Ke své nové pozici – kápovi prodejny – jak ji nazval manažer se snažím přistupovat opravdu zodpovědně a proto mě tyhle menší začátečnický kiksy trápí víc, než obyčejnýho člověka.

No a další nečekaná změna se týká samozřejmě tady blogu – den před pátými narozeninami Sladké melodie jsem zasedla k notebooku a prchla sem. Už se dál nemůžu koukat na ten výsměch a kydy adminů, beru to přehnaně osobně a opravdu pociťuji nechuť a pohrdání. A protože máme možnost volby, nebudu se zbytečně rozčilovat, že. Ono se ve svý podstatě nic nemění, akorát jsem se konečně zbavila tý amatérský koncovky v adrese a občas se peru s html, protože za těch pár let, co jsem se v něm nevrtala, jsem všechno zapomněla. Ale tak, na ty moje žvásty to, myslím si, úplně stačí.

Uf. A teď už pojďme k samotnýmu Projektu. Opět – píšu ho z hlavy teprve dneska, tak snad si na vše podstatné vzpomenu.

22. 10. 2018

Na stavbě prodejny jsem pracovala od samotného počátku. V pondělí jsme měli spicha už na osmou, protože byla v plánu odpolední otvíračka. Ladili jsme poslední detaily, seznámila jsem se se svou kolegyní z protisměny Ja. a jinak se nedělo nic zajímavýho. Kolem jedné jsem navíc musela odejít, protože mě čekala návštěva doktorky. Takže jsem samozřejmě o to „nejlepší“ přišla – ale zas, žádný šampáňo nebylo, tak mě to nemusí tak moc mrzet. U doktorky jsem si chvíli poseděla, je dobrá a lidi jsou chcípáci, takže tam má furt narváno. 😀 Měla radost, že blízko ní bude nový papírnictví a slíbila mi, že si přijede pro diář (a o pár dní později se skutečně objevila a nakoupila!). Potom jsem zamířila za prababi na oběd, kde byla tradičně i babička s tetou, takže jsem jim povyprávěla, prababi pak pomohla s úklidem a domů dorazila pozdě večer. 

Pokračování textu „Týden 43. a 44.“