Týden 41. a 42.

Ještě nedávno jsem se rozvalovala v Riegráčích a na Náplavce, běhala se svým klukem po lesích, stírala ze svého čela pot a nestíhala dokupovat deodoranty, a teď tu sedím ve dvou mikinách a vybírám dárky k Vánocům… Letos mi to nějak nejde, nikdy jsem netrpěla nouzi na nápady, ale letos mám v hlavě pusto a prázdno. Snad ještě něco vymyslím… Přece jen, dávání dárků bylo vždycky to jediný, co mě na Vánocích bavilo.

8. 10. 2019

Úterý jsem měla trochu akčnější, protože jsem u Ňufa neměla nic vhodného na sebe, musela jsem jet k našim, kde jsem se ohákla do slušnýho a společně jsme vyrazili do divadla na představení Holky z kalendáře. Představení se mi líbilo. Po tom jsem jela za Ňufem, psal mi, že ho skolila nějaká teplota a je mu blbě. Bál se, aby to na mě neprskl, ale nějak jsem neměla srdce ho v tom nechat samotnýho. I když, co si budeme povídat, taková rýmička je nemoc zlá jen pro chlapy, že.

Pokračování textu „Týden 41. a 42.“

„Chceš se rozejít?“

Po tom, co jsem se od našich dozvěděla, že bych měla svýmu drahýmu udělat pápá, mě zachvátila panika. To máte takový ty pocity, že už si nikdy nikoho nenajdete a hlavně si připadáte jako debil, že jste zase možná naletěli… Ale pak se zamyslíte, pustíte si ty scény i z druhý strany, a uvědomíte si, že jste naprosto stejně nesnesitelný a že ty věci, co vám vadí na protějšku nejvíc, jsou vlastně zrcadlo… Protože vrána k vráně sedá a nejvíc si lezeme na nervy věcma, který právě děláme oba. Pokračování textu „„Chceš se rozejít?““

V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?

Chození do práce se pro mě stalo takovým menším peklem. Jsem vynervovaná, nebaví mě to, lezou mi na nervy vřískoti, posedle šmíruju kolegyni na kamerách a nepřestávám zuřit, protože s tím nikdo nic nedělá a já tu dřu za dva lidi a mám z toho leda hovno. Ve čtvrtek jsem zvládla napřijímat to zboží, na který se vykašlala. Nestihla jsem ho ale doklidit do regálů. Asi aby mi to nebylo líto, na mě celá ta nálož čekala do pondělí tak, jak jsem ji na pultě nechala.

Ještě mi ve čtvrtek psala a ptala se, jestli je vše OK. Když jsem neodepisovala, pustila se do mě, že s ní nemluvím. Tak jsem jí odpověděla, že to OK rozhodně není, že udělala velký hovno. Začala se rozčilovat, že jsem nespravedlivá a že to není pravda. Nechápu proč se mě ptá, když pak tu odpověď nechce slyšet.

Pokračování textu „V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?“

Dovolila jsem si dovolenou

Tohle byla vlastně jediná dovolená, kterou jsem si hlásila takhle dlouho dopředu. Manažer furt otravoval, ať si ji vyčerpám do konce září, že na podzim a zimu s volnem nemám počítat, tak jsem si celej týden takhle někdy už v únoru zarezervovala. Samozřejmě čím víc se blížila, tím víc brblal, že to tu bude dlouho bez dozoru. Ale já byla neoblomná. Ať si to tam třeba shoří!

Pokračování textu „Dovolila jsem si dovolenou“

Samý blesky a hromy

Těšila jsem se na pondělí. Měla jsem sice trochu výčitky, protože mi kolegyně v neděli psala, zda bych za ní nezaskočila, že jí není dobře a ona mi většinou vstříc vyjde, ale brzo mě to přešlo. Prý střevní potíže. Ty mám nonstop a taky do práce chodím. Navíc jsem z fotek viděla, že někde lila, tak měla spíš kocovinu a ta jí snad do pondělí přešla. A aby se neřeklo, tak jsem udělala všechnu všecičku práci, aby se věnovala jen čistě prodávání…

Pokračování textu „Samý blesky a hromy“

Zpátky do reality

Kolegyně měla během mé týdenní dovolené zákaz mě jakkoli otravovat. To otravování se týkalo samozřejmě především práce. Jednou to zkusila, ale byla hned zaražená, že mě to fakt nezajímá a ať mi dají svátek. Naštěstí to tedy pochopila a já měla opravdu týden relativně klid. Dokonce i Ňuf si všiml, že moje posraná práce se nestává součástí rozhovoru tak často, jako když do ní chodím…

Pokračování textu „Zpátky do reality“

Jdeme do sezóny

Tak furt dělali cavyky s tou mojí dovolenou a když mi ji teda udělili, začalo samozřejmě chodit bambilion zboží na prodejnu. Jak jinak, že. Měla jsem mít volno a ono ne, ono hezky pěkně do práce. A to celkově ten den nezačal nejlíp. Ňuf byl ráno při chuti, já nějak ne, tak jsem ho odmítla, ať toho nechá. Nechal bez keců, tak jsem doufala že je vše furt krásný sluníčkový růžový, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla vedle jak ta jedle…

Pokračování textu „Jdeme do sezóny“

Týden 39. a 40.

Dnes jsem plně odhodlaná článek sepsat a vydat. Žádný nekonečný editování… Už takhle jsem zazdila „deníček“. Mám teda skoro vše chybějící rozepsáno, jen jsem ho chtěla okořenit o nějaké fotografie z cest a je pravda, že když už jsem doma – a to doma je momentálně prakticky výhradně u Ňufa, tak na to kašlu. No a v práci, kde si občas vyhraním čas, zas nemám ty fotky…

Jsem smutná a rezignovaná. Kolegyně si se mnou dál vytírá prdel a tak jsem si řekla, že se dneska nebudu moc dřít a budu si hledět svýho. Proč já bych měla makat i za ni a ona tu měla pohodu klídek? Psala jsem manažerovi, že toho mám dost, ať ji vyrazej a nebo mě pustěj na dohodu, že tu odmítám dál ze sebe dělat dementa. Tak jsem zvědavá. Mám jich všech plný zuby, jeden lempl vedle druhýho. No tak snad mezi ně dneska zapadnu…

24. 9. 2019

Stává se ze mě puťka domácí. Takže jakmile se za Ňufem zavřely dveře, trochu jsem si teda ještě pospala a pak se vrhla do práce. Byla jsem děsivě líná, ale slíbila jsem nakládaný cukety, tak jsem nakládala. Celkově mi bylo nějak šoufl, a to mě večer čekala návštěva koncertu Schodiště. Vůbec se mi tam nechtělo. Fí., který měl den před státnicemi, se rozhodl jít s náma, aby se trochu odreagoval, takže jsme se kolem osmé sešli ve Vagonu. Psala mi kolegyně, že během mý nepřítomnosti nestihla všechnu práci a jestli by za mě mohla vzít teda ještě středu. I když mě nasrala, ten fakt, že se nemusím ovládat a ještě budu mít den volna navíc mě opravdu potěšil. A nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme šli. Koncert byl moc fajn, zatancovali jsme si, zazpívali, vypilo se nějaký to pivčo a bylo to zkrátka príma.

Pokračování textu „Týden 39. a 40.“

Boštolka opecná

Tak jsem ten svůj blogovej deníček trošku zazdila. Není to proto, že by nebylo o čem psát – naopak. Mám za sebou spousty výletů, s Ňufem se nenudím(e) a momentálně „dávám“ výpověď v práci. Nebo spíš zbaběle prchám… Možná… Nevím. Téměř dva měsíce jsem nepsala, chybí mi to. A tak místo toho, abych se šla probírat fakturama, v kterých je po mé dvoutýdenní nepřítomnosti poměrně bordel, jsem otevřela editor a mám chuť vše dohnat… Ale tak hezky pěkně postupně.

Pokračování textu „Boštolka opecná“

Týden 37. a 38.

Léto skončilo. Dneska, kdy článek píši, je říjen. Zrovna včera jsem už házela do košíku první vánoční dárky. Nevím, jak se cítím. Je tolik věcí, co mě trápí, ale zároveň se prolínají s pocitem absolutního štěstí. Štve mě práce. Hlavně tedy kolegyně, která se poslední měsíc a půl chová jak totální kráva a na všechno kašle. A já jsem blbá, takže jdu a práci za ni udělám, protože se na ten bordel nemůžu koukat. Řešíme to s manažerem a čeká nás důležitá schůzka, kde se budou muset nastolit přísný pravidla.

Nezvládám to prostředí, haranti od rána do večera vřeští, bolí mě z nich hlava, nedokážu se soustředit, se zákazníky se musíme přeřvávat. Doufala jsem, že mám smlouvu jen na rok, ale jak se ukázalo, trvá až do konce února a já fakt nevím, jestli to tu skoro půl rok ještě vydržím. No a tak kvůli tomu neustále brečím a jsem v nervech, což má negativní dopad na můj vztah s Ňufem, kterýho miluju čím dál tím víc a neumím si představit, že by to mělo někdy skončit. Ke konci to nespěje, naopak, po pár konfrontacích je všechno zalitý sluncem, až na jeden malej detail. V pátek mi oznámil, že se příští rok možná bude muset pracovně odstěhovat mimo republiku…

10. 9. 2019

Ráno začalo na hovno. Vlastně to byla zatím naše největší hádka. Ňuf má takovou blbou vlastnost, vstává do práce 2 hodiny. Nejdřív tak hodinu vytípává budíka, pak se chce milovat, nebo drbat záda, pak se sprchuje, žehlí, zpívá si a u toho si chce povídat. Vše jsem tiše přecházela, ale ve chvíli, kdy jsem se rezignovaně zvedla, že si sednu k notebooku a počkám až vypadne, se mě zeptal proč nespinkám. Tak jsem bouchla, že v tomhle se fakt spát nedá a začali jsme se hádat. To napětí mezi náma pak trvalo až do pátku. No, po tom, co práskl troubou tak, že z ní vylítla kontrolka a vyměnili jsme si pár názorů, odešel do práce. Já ještě chvíli spala, pak si udělala procházku, nakoupila, navařila, uklidila a vyčkávala. Jako bylo to chvílema až směšný, nejdřív jsme se normálně pozdravili pusou na přivítanou a pak jsme měli tichou domácnost. No a když konečně dotrucoval, povyprávěla jsem mu o svém byznys plánu. Je to první člověk, kterýmu jsem všechno ukázala. A byl nadšenej.

Pokračování textu „Týden 37. a 38.“