…a nebo prasojízdě?
Šílenství vrcholí. Ve chvíli, kdy jsem si před pár dny vylila, díky jednomu nešikovnému pohybu přímo do papírů, skoro půlku energiťáku jsem si uvědomila, že se na ty Vánoce už fakt těším. Je super dělat lidem radost, vychystávání objednávek beru vlastně jako takový svý poselství. Ale když se proti vám všechno spikne, je dost náročný udržet nervy na uzdě…
Už samotný začátek týdne nebyl zrovna ideální. Chlap objednal celkem 6 dřevěných betlémů, u kterých uvádíme dobu výroby 1-2 týdny. Většinu zboží vyrábím já. Snažím se samozřejmě vždy co nejdřív, kolikrát jsem schopná to potisknout už hned v den, kdy přijde platba. Jenže teď před Vánoci to není tak snadný, takže jsem měla v plánu výrobu dokončit až právě v tohle pondělí, dřív se mi to stihnout nepodařilo. Hned ráno jsem si přečetla email od Tš., jak jsem to neudělala že chlap volal úplně nasranej (čeká už skoro 3 dny! No nehoráznost!) a že prostě nic nestíhám a bla bla bla. Strašně mě to nasralo, dělám první poslední, momentálně ani nejím, nespím a fakt obětuju ledaco a stejně to furt není nikomu dost dobrý.
Přišla jsem do firmy. Pojistky dole. Nevadí, nejsem žádná blběna, nahodím je. Jenže tam byl nějakej zkrat a furt to s hlasitým práskáním padalo dolů.. Přišel mi pomoct ten jeden z natěračů, nějak to tam koumal a nakonec se mu povedlo je přemluvit, aby zůstaly hezky pěkně nahoře. Nojo, jenže aby to šlo, musel něco vypnout – a to něco bylo topení. Což bylo pěkně na pikaču, protože jsem neměla kalhoty na převlečení a celej den jsem tam chodila v krátký sukni. A to je hrozná paráda, když v tom skladu máte asi 7 stupňů a máte šílenej kašel, že. Navíc mi nešly ani zásuvky, takže jsem si nemohla pouštět písničky. Bych se posrala.
Když jsem situaci lehce dostala pod kontrolu, šla jsem tisknout trika pro prodejnu a ty bláznivý betlémy. Ony jsou krásný, ale tý práce co s tím je… Zapla jsem tiskárnu na textil a dala test trysek – to se musí udělat vždycky, abyste zjistili, jestli nejsou někde ucpaný. No a bílá netiskla absolutně vůbec. Hrklo ve mně. Jednou za čas (doporučuje se prakticky po každým tisku) se musí vyčistit taková odpadní nádobka, kam ten přebytečný inkoust odtéká a stává se z něho guma. Loni jsme to zanedbali a protože jsme o tom nevěděli, musel přijet technik a dát to do kupy. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že na to čištění dost peču a že jsem to nedělala ani nepamatuju. Jestli to neopravím… Vylezla jsem teda na tu skříň, na který tiskárnu máme, otevřela víko… A chtělo se mi brečet nad vlastní debilitou. Takovej bordel! Vyčistila jsem to jak nejlíp jsem mohla. Dala nový test trysek… A furt nic! Sakra sakra sakra! Tak ještě je pročístíme… No naštěstí se to chytlo a tisknu.
Oddechla jsem si. A otočila se na tiskárnu druhou – na dřevo. A koukám, ono to tiskně nějak divně barevně. Nechala jsem to dojet a dala nový test trysek. To funguje úplně stejně jako u tý na textil… A ona skoro celá vypadlá magenta! No to tu dlouho nebylo. Stalo se nám to asi před měsícem, kdy magenta vypověděla službu úplně a musel přijet technik, že jsme to zavzdušnili – což člověk jako úplně neovlivní, ale stejně… No tak jsem dala čištění a nic. Místo toho mi vypadla i modrá a žlutá. Paráda. Tak to Tš. musela komplet rozebrat a vyčistit růčo. Naštěstí se to opravilo a jelo se dál. Ve chvíli, kdy teda už obě mašinky začaly spolupracovat, ta na textil po mě najednou vyžadovala výměnu součástek! Na tom nic není, máte takový 3 náhradní díly který normálně vyměníte, časem se opotřebují a tiskárna si sama o výměnu řekne, ale když jste to přes půl roku nedělali… No ještě že existuje ten Youtube. Asi se dám na dráhu technika.
Pak už se naštěstí žádný katastrofy neděly. Spíš jen takový úsměvnosti. Hodně tisknu plátěný tašky – pro sebe, ale i jako dárky kamarádům k Vánocům. Mámě se to líbilo a říkala, že by chtěla tašku s Dámou s hranostajem. Tak jsem všechno připravila, poslala data do tiskárny, vytiskla. Paráda, dopadlo to skvělě. A pak že jdu tisknout tričko pro dítě do objednávky, limetkový s dlouhým rukávem… No a ta data se mi tam odeslala 2x, takže z tiskárny vylezlo limetkový tričko s Dámou s hranostajem… Ehm.
Makala jsem jak divá do desíti. Objednala jsem si pizzu, protože jsem si kolem tý sedmý uvědomila, že jsem zase celej den nic nežrala a docvakla víno s colou, který jsem měla ještě ze soboty ve skladu. Jojo, ať žije zdravý životní styl! Už se těším až bude čas abych se sebou něco začala dělat. I když denně naběhám nějakých 25 000 kroků (možná i víc, bohužel jak nemáme v práci signál, tak většinu dne nemám mobil v kapse, ale někde na okně) a skoro nejím, tak z toho stresu a fast foodů (teď není čas ani na to vaření) jsem pěkně nakynula. Taky na hovno, že to nemůžu mít naopak, bych byla aspoň zhubnutá… Brácha mě zachránil a kolem půl 11 mě vyzvedl autem. Paráda, nemusela jsem se plahočit přes hodinu busem.
A pak přišlo úterý. Hned ráno byla po cestě bouračka, takže jsem přijela o hodinu pozdějc a zrovna jsem měla fakt dost práce. Bambilion nevyřízených objednávek, zboží od švadlen stále u nich. Do toho T. koupila sublimační tiskárnu, takže jsme rozeslali novinky… Krásný zrcátka a hrnky. Jako je to fakt hezký, ale ve chvíli, kdy vám visí 90 objednávek, do kterých chybí textil a vypustíme další nálož novinek, nenávidíte celej svět a máte chuť se zahrabat.
Potřebovala jsem jet na nákup vánočních dárků. Nějak letos absolutně nestíhám. Stála jsem tedy před rozhodnutím jestli to v pět zabalit a nebo se na ty dárky vykašlat a nechat to na další týden. Morální dilema. Řekla jsem si, že odpoledne začnu s přípravou těch nevyřízených objednávek, že až mi ve středu přiveze Rí. od švadlen ten textil, že to bude prostě lítat. Ale musela jsem vystavovat na eshop to nový zboží a furt někdo něco chtěl. Jsem si říkala kolik bych toho stihla, kdybych si mohla dělat podle svýho… No, takže jsem se k tomu co jsem chtěla dostala asi až po třetí hodině. Chlapi už šli domů, tak jsem si vystrčila rádio na chodbu a rozjela to se Sunrise Avenue!
No, kolem pátý jsem se začala sbírat. Z těch 90 objednávek se mi povedlo předpřipravit tak sotva 30. Strašný. Nasedla jsem do autobusu, napsala bráchovi že jedu. Vybitej mobil. Super. Poslouchala jsem písničky a nepřítomně koukala z okna. Hasiči. Koroner. Hm. A černá plachta. No, nedá se nic dělat, někdo holt nečuměl na cestu. “To bude mít někdo pěkně smutný Vánoce.” “No hele, ale někdo třeba naopak dobrý!”
Když už jsem mířila domů, začal mi zvonit mobil. Nějaký cizí číslo. Obvykle cizí čísla mimo pracovní dobu nezvedám, ale teď před těma Vánocema je to přece jen jiný. I když stejně jsem tušila, že to nebude nikdo neznámý… Měla jsem pravdu. Byl to Juseph. Neustále dokola mlel, ať zavolám Er. Od tý scény kdy mě nazval šlapkou a urazil se s ním v kontaktu nejsem… Vím že mi Juseph zkoušel volat v sobotu, neděli a vlastně i v pondělí. Ale mám ho zablokovanýho, takže mi to nezvoní, jen se to ukáže v protokolu. Byl nějakej ožralej, nebo zfetovanej a já cítila šílenou vlnu odporu. Tenhle člověk se mi tak děsně zhnusil. Já mám lidi buď ráda nebo jsou mi totálně ukradený, nezatěžuju se žádnými negativní emocemi vůči komukoli, ale tohohle chuje fakt nesnáším a byla bych moc ráda, kdyby mi zmizel z života. Definitivně. Někdo mu tam z dálky radil. Neznělo to jako Er. Řekla jsem mu, že pokud mi miláček něco chce, ať najde koule a zavolá mi sám a práskla mu s tím. A hned jsem to nový číslo hodila do blokace. Tak!
Rozhodilo mě to. Přiznávám že teď jsem jak časovaná puma. Brácha pro mě přijel autem k autobusu že pojedeme spolu na ty dárečky. Neměla jsem skoro žádnou představu co komu koupit. Nakonec jsem byla úspěšná a to mi zvedlo náladu. Pro mámu a babičku jsem sehnala krásný bytový dekorace – tu pro mámu bych si nejraději nechala pro sebe. 😀 Tátovi jsem koupila CD jedný kapely, o který tu začal básnit, že se mu líbí, tak snad ho bude poslouchat. A pak jsem koupila kamarádům takový drobnůstky. A ty jsou taky boží, s dárkem pro Fí. se mi bude loučit těžce, je to taková milá blbůstka. A pro V. mám naprosto boží věc. Škoda že mě občas čtou. 😀 Nemůžu být konkrétní.
No a koupila jsem i vánoční papír, letos takovej do přírodna, hezkej, v DM. Ještě to bude chtít nějakej přírodní provázek a asi nastříhám jmenovky z kartonu, to bude pěkný. Jen nevím kdy to stihnu zabalit. Cestou domů že se stavíme v Mekáči. Jsem teď fakt prase. Už z toho mám i pěkný potíže, břicho mě bolí, nafouklá jsem… No děs. Už se fakt nemůžu dočkat až se budu vracet domů ještě před zavíračkou supermarketů. 😀 Brácha mi říkal, že poslouchá E2 a že tam teď docela často hrajou Sunrise Avenue. No a když jsme byli tak v půlce cesty, tak se rozezněla I help you hate me! Uááááááá!
Středa. Je ho tam třeba. Jsem jeptiška, poslední sex jsme s Er. provozovali na můj svátek. A teď jsem ve stavu kdy na to nemám ani žádný pomyšlení. Ale tak to je jedno, stejně není s kým… Přijela jsem do práce odhodlaná bojovat. Vychystat všechny objednávky! Dokonce mi přislíbila pomoc Jar., tak to nám půjde skvěle! Jsme dost dobře sehraný.
Přišla jsem do skladu a hned se vrhla na krabici s textilem. Zůstala jsem na to koukat s otevřenou pusou. 3/4 věcí tam vůbec nebylo! No co to kurva zas má bejt??? Jar. volala švadlenám a ty nás přesvědčovaly, že dodaly vše, co měly v seznamu. Měla jsem kopii mejlu kterej jim Tš. posílala a to nebyla teda žádná pravda! A pak ze švadleny vylezlo že si tu přílohu vlastně vůbec neotevřely. No, takže jsme vypravily balíků asi jen 40. Já už nemůžu! Nejhorší je, že pak na to v noci myslím a budí mě to a nemůžu pořádně spát.
No nic, makaly jsme a najednou mě prozvonilo nějaký cizí číslo. Hm. To bude určitě Er. A zase a zase a pak mi přišla zoufalá sms, ať mu zavolám. Tak jsem mu volala. Prej jestli mu vrátím ty věci, co má u mě, že je dneska nutně potřebuje. Ok. Tak jsem mu řekla, že teda jako jo, ale že s ním chci mluvit. Chci na něj vysypat všechno, co v sobě celou tu dobu nosím. I kdyby to měl bejt definitivní konec, mám potřebu to ukončit se vším všudy. Tak nějak remcal že čas mít nebude a bla bla. Kdybych věděla jak to dopadne, tak jsem ty věci dala snad raději na charitu, nebo bych se na něj vysrala…
Viděla jsem ducha. Už když jsem nastoupila, tak u toho okna, kde jsem loni proseděla půlku léta a pak tam chodila brečet po zmizelém Er., jsem něco takovýho zahlídla. Pak k nám nastoupil Žirafák a jednou mi zoufale z práce psal, že tam u toho okna “něco” je a že z toho má strach. No a teď jsem šla na cigáro, to si dávám na schodech, který vedou právě od toho okna. A vidím jak někdo jde. Říkala jsem si, že je to určitě tchyně. Vylezla jsem ven a nikde nikdo. Tak jsem hledala racionální vysvětlení – tak to byl můj odraz určitě ve skle. Ale jak jsem po skladu procházela jakkoli, žádnej odraz se nekonal…
Skončila jsem už v 7, abych mu to mohla předat. S tím, že si pro to přijede ke mně, odmítám mu to vozit po celý Praze. No a teda že si prej ten čas na mě najde, že mě vyslechne. Když už jsem byla v autobuse, tak mi volal, že má problém, že není v Praze a že za mnou přijede, ale musí ty věci odvézt a pak by se vrátil ale že by musel zaplatit 500,- za benzín tomu kámošovi co ho veze a jestli bych mu to teda nemohla zaplatit. No myslela jsem si že se zbláznil. 500,- by nedal ani za tágo. Řekla jsem mu, že mu klidně zaplatím lístek na tramvaj… S jistou ironií v hlase. No tak jasně že přijel, popadl věci a odjel. Já je chtěla nechat doma – něco za něco – nejdřív procházka, pak věci. Když se ke mně blížil, pozorovala jsem co to je zač. Kdo to je. Co udělal s tím mým Er. Najednou jsem k němu cítila spíš opovržení. Snažil se působit sebejistě, ale bylo vidět, jak je uvnitř totálně zhroucenej.
Večer jsme si smskovali. Psal mi že mě má rád, že mi posílá pusu a že kdybych mu dala ty peníze na benzín, tak by přijel a byli bychom spolu. Velký hovno. Kdyby mě chtěl vidět, tak přijel klidně i tou tramvají. Přemýšlela jsem, jestli ty jeho vyznání jsou ironický, nebo je myslel vážně. Podle mě byl nějakej nalitej nebo sjetej, už jen jak se tvářil… Achjo. Stejně mě to sere, takovej skvělej chlap to v jádru je. A takhle se ničí.
Ve čtvrtek pracovní maraton z vesela pokračoval. Nebere to konce. Musely jsme vychystat zbytek objednávek, měla jsem tam nějaký resty. Říkala jsem si, že ten můj hroutící se život je vždycky jen trest za to jak jsem taky občas ukecaná. Je to zajímavý, ale fakt to nějak funguje. Dlužila jsem nějaký balíky zákazníkům, věděla jsem o tom, ale furt jsem se k tomu nemohla dostat. No takže jsme připravily ten obří balík s asi dvaceti skleněnými obrazy, kterej jsem odklikla jako vyřízenej, ale nevyřídila ho. Doufám že to pošta neroztříská. Pak nás pobavil jeden z natěračů, den předtím si půjčoval kafe a teď ho přišel vrátit. Koupil kvůli tomu úplně celý rozpustný – sami pijou turka… No bránila jsem se, ale bylo to marný.
Pak mi přišla SMS. Od Er. Že musí do večera zaplatit ten byt a co já na to, jestli do toho půjdu s ním. Respektive jestli mu dám ty zbylý peníze. On se mi fakt jen zdá. Volala jsem mu. Snažila jsem se ve zkratce říct všechno čím mě tak trápí/sere. Uznal, že mám pravdu. Řekla jsem mu, že se chci večer sejít a promluvit si, že mi to slíbil. On že jo, že s tím počítá, že se mezi 8-9 sejdeme na Andělu.
No a jak to dopadlo? Klasicky! Kolem sedmý jsem mu volala jak to teda vidí. On že klidně v těch osm se sejdeme. Říkám bezva, tak já se jdu oblíkat. Přerušil mě tím, že má ale čas jen hodinu že pak musí odvézt ty peníze majiteli. Vyrazil mi dech. Ještě odpoledne jsem si říkala že to risknu a že mu je dám. Ale že s nima takhle počítá? Že se mnou týden nemluví, rozejde se se mnou přes SMS a pak tohle? Nasral mě. Ale neskutečně. Řekla jsem mu, že žádný peníze nemám. Začali jsme se hádat. Zase se začal chovat jak malej parchant, pokládal mi telefon, vytípával mi to. Řekl že teda bydlet nepůjde a že odjíždí na Ukrajinu, že kvůli mě neskončí na ulici. Další výměna názorů proběhla přes SMS. Dozvěděla jsem se o sobě že jsem oblbovák a že on chudáček půl roku platil bydlení a já ne. A že jsem koupila akorát to kafe který jsem si po naší hádce odnesla. A že jsem na něj zlá a že jsem mu nepomáhala. No vytočil mě do běla!
Takže jsem to, co jsem měla v sobě víceméně vypsala do těch zpráv. Že jsem mu byla dobrá jen když od něj manželka utekla a jemu bylo z tý samoty smutno. Teď když je z toho venku, tak mě už nepotřebuje. Že si má najít nějakou milionářku, která mu bude všechny ty kraviny tolerovat, platit a bude sedět doma na prdeli a držet hubu. Já jsem sice tolerantní, peníze ze mě taky nějaký vytahal, ale s tím sezením na prdeli a držením huby mám problém. A to se mu nelíbí. Že jsme to pitomý kafe vypili spolu, tak ať ho přestane furt vytahovat a že byla domluva, že on platí nájem a já ty věci okoli – nákupy jídla, hospody, cigára. Kdykoli zavolal že chce dobít kredit, nebo přišel že má nějakej malér a že na to potřebuje peníze, nikdy jsem ho neodmítla. No a za to jsem u něj srpen a září byla skoro pořád. Přišlo mi to fér. Jak může tohle vůbec vypustit když ví, že to není pravda. Taky jsem mu napsala že se mi nelíbí s jakými lidmi se zahazuje, že to z něj udělalo úplně jinýho člověka a že toho člověka nechci. Načež mi přišla zpráva že mám pravdu, že je rozházenej a potřebuje čas na to aby se vzpamatoval. Že se mi pak ozve s omluvou. Hm, paráda. Na to jsem mu napsala že jestli mu tenhle život vyhovuje a je tak šťastný, budu šťastná i já. Ale každý zvlášť. Tohle dál prostě nechci.
Beru to jako konec. Ne jako definitivní. Ale momentálně se za zadanou nepovažuju. Je mi hrozně smutno, protože jsem si ty Vánoce představovala jinak. Chtěla jsem je s ním oslavit – udělali bychom to z části po česku, z části po ukrajinsku a bylo by to fajn. Dokonce i dárečky jsem mu nějaký už koupila. Ale pohár přetekl. Dokud se bude zahazovat s bandou zlodějů a feťáků, tak já ho v životě nechci. Kdyby si našel práci a začal mít nějaký řád, byla bych s ním hrozně ráda. Ale takhle ne. Protože tohle není ten člověk kterýho mám ráda. A než být s nějakou nepovedenou kopií, to raději sama.
Kolegyně na mě hned ráno podezíravě koukala. “No, tak jsme se rozešli. Já s ním. Přes SMS, nedal mi prostor pro slušnější verzi…” “K., tak ho nechte, uvidíte v tom lednu že se vzpamatuje…” Je hezký když tomu ještě někdo věří.
Práce nebylo tentokrát tolik. Protože textil furt na Moravě… Takže jsem stihla téměř všechny balíky co odejít mohly. Obvolala jsem osobní odběry – další restík… A kolem půl 3 to začala balit že pojedu na Kulaťák za kolegyní na stánek. Vyšla jsem z baráku a tam u brány skupina asi 20 lidí. No hrklo ve mně, že jsou to zákazníci. Bych se asi posrala. Naštěstí to byla nějaká přednáška o rybách a přírodě, takže po mně nic nechtěli.
Přijela jsem na trhy, na chvíli vystřídala kolegyni a pak se vrhla do víru svařákování a nakupování. S J. jsme si každá vzaly jeden ten novej hrnek, že budeme dělat PR. Je fakt že lidi docela koukali… Hodovaly jsme svařáček, pečený kaštany a olivy od toho Makedonce, nebo co to je zač. Po 4. svařáku mi přišel neuvěřitelně sexy a prohlásila jsem ho za svýho budoucího manžela. Taky jsem neodolala a navštívila stánek s Havlíkovou přírodní apotékou. No takže ze mě bude krásná slečna. To by sakra měla za ty prachy! 😀
Pak jsem stála před rozhodnutím – jít domů, dát si s našima film, popíjet rybízák a mlsat olivy od mého budoucího chotě, nebo vytáhnout někoho z kamarádů a vyrazit mezi lidi? Zvolila jsem nevalně a jela za Exovou Ex. Byla jsem pěkně rozjuchaná tím svařákem, ale zároveň se ve mně střídaly nálady. Chvíli pláč, chvíli smích. Jsem přetažená, šíleně, už je toho na mě moc. Jasný, zvládnu to, jako každej rok, ale není to žádná sranda tak si ulevuju alespoň pláčem. Cestou jsem koupila ještě Lambrusco. U Exově Ex jsme probraly Vánoce, po chvíli přijela její kolegyně L. Ze začátku jsem si připadala hrozně opile, ale postupně to ze mě nějak vyprchávalo.
Kolem 8 jsme se sesbíraly a šly do hospody. V tý, kam jsme chtěly, bylo plno. Tak že najdeme něco jinýho. Naproti byl takovej fialově osvětlenej pajzl, připadal nám sympatický. Vlezly jsme dovnitř. Když opomenu že za pivo chtěli skoro 50,-, nikdo si nás nějak nevšímal. Po asi 10 minutách marnýho čekání jsme se teda sebraly a vydaly se hledat něco jinýho. Začala jsem mít svou protivnou náladu. Já věděla že mám jít domů. Tak jsme teda zapadly do prvního pajzlu, kterej byl při cestě. Takový feťácký doupě. Hráli tam příšernou hudbu, ty lidi byli vážně divný. Začali jsme pít a čekaly na příchod Fí. Tomu jsem psala, že to za chvíli balím, že chci být do půlnoci doma, neb mám v sobotu spousty práce…
Exova Ex viděla jak jsem otrávená a abych nezačala vraždit náhodný lidi nebo tak něco, zašla za barmanem, jestli by mi mohl pustit Sunrise Avenue. Překvapivě neprostestoval a fakt mi je pustil. Přišel Fí. Přesunuli jsme se do zadní části baru. Alkohol tekl proudem, já byla děsně utahaná, ale nějak jsem to přestala vnímat. Lidí ubývalo. Nějak jsem byla čím dál tím častěji u baru, až jsem přišla s tím že ten barman je hrozně krásnej a že ho chci! Pouštělo se spousty písniček na přání, Klus, Trouble Gang, Animé… Nakonec jsme tam zbyli sami s barmanem, se kterým jsem už dávno jela na tykačku a nakýblovala jsem se mu za bar. Byl strašně milej, takový cikánský zlatíčko. Pilo se dál.
Mám to lehce v mlze, přiznávám, ale mám pocit, že začala hrát Nothing else matters. Nevím kdo si začal. Jestli já nebo on. Víno, pár tahů z trávy, romantický písně… Tancovali jsme. Dívali se na sebe a najednou se sobě začali přibližovat. Snad touha po mstě, opuštění, nebo snaha zapomenout… Líbala jsem se s úplně cizím klukem o kterým jsem věděla akorát jak se jmenuje, odkud je a že má rád Marpa. Ne že by takových pár v minulosti nebylo… A najednou mi došlo, že je to v pořádku, že můžu. Že už nemám být komu věrná, že jsem zase sama. Udělalo se mi zle. Z toho pití, trávy, která mi poslední dobou nějak nesedí, z únavy i ze sebe. Nějak jsem se tam začala hroutit, usínat. Barman H. mi nosil obětavě vodu a několikrát si posteskl, že už ho asi nikdy nechci vidět.
Jediný co jsem chtěla bylo být v posteli doma. Exova Ex s Fí. mě odvedli na autobus. Tuhle lokalitu skoro neznám, nikde tam netrefím. “Na Andělu musíš přestoupit!!!” “Já vím, ale já usnu!!!” opakovala jsem mezi vzlyky. Nasedla jsem do busu… A… Tma. Jasně že jsem okamžitě vytuhla. Probudila jsem se dvě zastávky před konečnou. Na Nových Butovicích. Do prdele. Seděla jsem sama v autobuse a pozorovala zajímavou scénu. Řidič neznal cestu a nějakej kluk ho navigoval. Vystoupili jsme. Už ani nevím jestli se mi nabídl sám, nebo jsem ho ze zoufalství poprosila. Nicméně mi okamžitě stopl taxíka a já se naštěstí během 10 minut dostala do postele. Škoda že to tu nečte, ještě jednou bych mu ráda poděkovala. Představa, že tam někde hodinu čekám na bus mě ještě teď děsí…
Z mých dnešních plánů jak půjdu na trhy za kolegyní na další svařákovej mejdan dost sešlo. Chrápala jsem do 11. A kdyby mi naši nepustili psa do pokoje, asi bych chrápala doteď. Nemám kocovinu. Ani tu morální. Je 16. Do Štědrého dne zbývá 8 dní. Jeden z mých největších letošních snů byl jít s Er. na Staromák na trhy. Člověk nikdy neví, nicméně se začínám smiřovat s tím, že se mi to letos nesplní. Teď jsem koukala že mi včera zas zkoušel volat Juseph. O co jim jde… Jestli se mnou Er. chce být, proč se chová furt jak mamlas. Vždyť mě ztrácí dobrovolně. Já mu psala že ještě chvíli asi počkám, ale že ať nepočítá, že to bude věčnost. Nechci ztrácet čas. Což stejně asi dělám, protože on pokud nemá řád, tak bude dál blbnout. A já nejsem jeho chůva ani matka, abych mu 24 hodin denně stála za prdelí.
Trochu jsem poklidila a pak vyrazila za prababi, který jsem slíbila předvánoční úklid, tak jako každý rok. Mám ji ráda, hodně se ji svěřuju, vlastně ji beze studu vyklopím kdeco, ale vadí mi, jak ve všem vidí jen to negativní a špatný. Jsem ošklivá, tlustá, mám hnusný vlasy, blbou práci, je trapný že v 25 ještě bydlím u rodičů, Er. je nejhorší na světě, je takovej a makovej a ještě nějakej k tomu, cokoli co mě zajímá a baví je zbytečný a na hovno… A někdy se mi to poslouchá fakt blbě, neříkám že mám všechno perfektní, ale tak na všem je něco pozitivního, byť malýho. No a tak jsem dneska bouchla a začala křičet. Je mi to líto, ale nešlo to udržet.
Ale úklid jsem zvládla, kupodivu i dost rychle. Pak jsme chvíli pokecaly, já si dala kafčo, ochutnala pár cukrátek a kolem šestý se sbalila a jela domů. Konečně. Klid a ticho. Brácha je navíc dneska v práci a pak šel s kámošem na pivo, tak mám i pokoj pro sebe a to je po dlouhý době dost příjemný.
Pustila jsem si Přátelé a usnula. Asi na 2 hodiny. Pak jsem poklidila, zapálila novou svíčku – s vůní růží, kterou jsem si dneska koupila u Vietnamce. Ten je taky výbornej, chodím k němu pro cigára skoro každý den. Mně si pamatuje, ale to co kouřím ne – takže vždycky musím říct že chci bílý LM (když jsem chtěla modrý tak mi cpal všechno jenom ne ty správný :D) a stejně se vždycky ujistí: “Ty?” A teď máme oba ten hroznej kašel, takže si při placení vždycky v těch záchvatech dušení stěžujeme, jak je to strašný. 😀
No a zejtra hurá do práce. Měly nám přivézt ten textil, tak snad zítra vychystám všechny balíky, abych mohla v klidu spát. Půjdu hezky až na odpoledne, třeba se někdo přidá, nebo tam bude eN. a bude to fajn. Je to divný. Ta představa že tohle je poslední předvánoční masakr… Já bych tam tak ráda zůstala, ale obávám se, že se na lepším platu nedomluvíme. Takže asi nebude zbytí. Ale na to volno se fakt těším, konečně se trochu vyspím, dostanu nějaký pěkný dárky (naši včera nakupovali u paní s šutrama, tak jsem zvědavá co Ježíšek nadělí). Ráda bych sepsala nějakou bilanci roku 2017, taky To nejlepší z Projektu 52… Tyhle články vždycky píšu průběžně přes rok, letos jsem to absolutně nestihla. Chci si objednat nějaký knížky, vrátit se ke tvoření, ať ten obchod jednou rozjedu.
A pak. Pak přijde leden a můj život se začne lepšit. Jojo, na to se těším.
https://www.youtube.com/watch?v=GZPL6-cjwcs&feature=emb_title