Člověk míní, osud mění. Ne vše, co se děje, se nám líbí, ale asi to tak má být. S Radkem jsme si od sebe museli na chvíli odpočinout. Naše cesty se ale opět spojily a první společný výlet po pauze jsme naplánovali do jihočeské Třeboně a nedalekého Jindřichova Hradce.
Chybělo mi to. I když tohle není můj první vztah a mám i plno dobrých přátel, takového parťáka, jako je Radek jsem jen těžko hledala. Líbilo se mi, že jsme poměrně aktivní a za ten rok jsem díky němu poznala plno krásných míst – ať už ta, která jsem si přála navštívit, nebo taková, o kterých jsem neměla ani páru. Každý náš výlet byl jiný, občas do puntíku naplánovaný, jindy čistá improvizace. Poznávali jsme kulturu, zábavu, zajímavé lidi a to vše vždy završili u něčeho dobrého na zub, kde jsme spokojení napapaní u sklenky lahodného moku rozjímali nad novými dojmy.
Když to vloni v létě najednou skončilo, přišla jsem si neúplná. Ne že bych seděla celých 9 měsíců doma na zadku, to samozřejmě ne, ale bylo to jiný. Chyběl mi ten drive, to sdílení, chyběl mi on jako člověk. Byla jsem neskonale šťastná, že jsme se v březnu sešli. Asi jsme tu pauzu potřebovali, abychom si uvědomili pár věcí a mohli s čistou hlavou v našem souznění pokračovat. Vrhli jsme se do toho zpátky po hlavně na Radkovy narozeniny. Za nedlouho po něm je mám i já. A tak jsem vyjádřila přání: „výlet jako za starých časů“. A to se mi splnilo. Radek tento víkend nechal zcela v mé režii. Vybrala jsem Třeboň – nikdy jsem tam nebyla a přála si navštívit Schwarzenberskou hrobku. A Radek miluje kapry, takže mi to přišlo jako skvělá volba.
Třeboň pochází ze slova „třebit“, teré znamení šlechtit, zlepšovat nebo zdokonalovat. Tříbila se zde půda po vykácených stromech. Protože bylo celé Třeboňsko původně zalesněné a podmáčené, od počátků osídlení se zde těžily a zpracovávaly stromy. Počátky města sahají do poloviny 12. století, kdy zde vznikl dvorec a osada. Statut města získala v roce 1341. V letech 1376-1378 získala práva měst královských a výsadu na dovoz soli. Původně ji vlastnil rod Vítkovců, v roce 1366 ji převzali bratři z Rožmberka, kteří zde založili augustiniánský klášter.
V roce 1379 zde byl založen knížecí pivovar. Ke konci 14. století byly kolem města postaveny hradby a příkop, které proměnily Třeboň v nedobytnou pevnost. První rybníky zde založil koncem 15. století Štěpán Netolický. Další rybníky vznikaly v 16. století díky Mikulášovi Ruthard a Jakub Krčín. Po smrti Petra Voka z Rožmberku připadlo panství Švamberkům a po bitvě na Bílé hoře císaři. Roku 1660 se Třeboň stala majetkem knížecího rodu Schwarzenbergů, kteří ji spravovali až do první pozemkové reformy z roku 1919. Od poloviny 19. století se rozvíjela jako plnohodnotné okresní město, Roku 1960 byl při celostátní reorganizaci státní správy třeboňský okres zrušen a město získalo lázeňský statut. Město je významnou památkovou a přírodní rezervací. Jsou zde dvoje lázně, sídlí zde největší rybářství v Evropě, pivovar Regent. Státní zámek je pátým největším areálem tohoto typu v Čechách.
Den začal podle plánu. Vstali jsme, sbalili se a vyrazili na nádraží se slušným předstihem, takže jsem si v klidu stihla dojít na záchod, koupit snídani i kafčo. Čekali jsme na nástupišti a vyhlíželi náš vlak. Výborně, konečně to bylo bez stresu a spěchu. Vlak přijel a to bychom nebyli my, aby se to nakonec stejně nějak nezkomplikovalo. Chyběl jeden vagón. No, klasicky ten náš, kde jsme měli místenky. Probíhali jsme vlakem sem tam, všude plno, Radkovi nebylo žádné kupé dost dobré a já začala lehce nervóznět. Když se mu povedlo mě skřípnout do těžkých kovových dveří mezi vagóny tak, že mi to málem zlomilo brýle, udělalo modřiny a ještě vylilo kafčo na vlasy, do brýlí a respirátoru, vykřikla jsem něco sprostýho a dodala, že tohle mi teda vážně nechybělo! Nakonec jsme vzali za vděk kupéčkem, které jsem navrhovala krátce před přímou konfrontací s dveřmi, a tam se teda celé situaci začali smát.
Cesta byla dobrá, nakonec facka od dveří byla jediná nepříjemnost za celý víkend. Sice jsem teda kafe z vlasů cítila až na hotel a respirátor byl na vyhození, ale jak se říká, ztráty jsou povoleny. Bála jsem se přestupu, neměli jsme na něj moc času, ale povedlo se a ve Veselí nad Lužnicí jsme už seděli v malém vláčku, který nás dovezl do cíle. Bylo krásně, teplo, hned na nádraží Radek našel putovní kamínek, takže mi tím udělal radost. Udělali jsme pár fotek a vyrazili směrem do centra, kde jsme měli zamluvený hotel. Cestou jsme zaskočili do Kauflandu pro víno a nějaké občerstvení na večer. Hned vedle byla pouť, chvíli jsme si koketovali s myšlenkou, že bychom se večer přišli povozit, ale měli jsme tak nabitý den i večer, že nám na atrakce nezbyl čas.
Do 14:00 zbývalo ještě docela dost času, tak jsme si v parku udělali svačinovou pauzu. Bylo tam moc hezky, vše se zelenalo, kvetlo. Já si všimla, že se mi někde cestou utrhl knoflík z bundy. Pravda, to byla druhá nepříjemnost, ale tak třeba někomu přinesl štěstí. (Nepřinesl, schoval se mi do podšívky). Poté jsme došli na Masarykovo náměstí, kde k našemu milému překvapení probíhaly trhy. Radek si koupil dvoje skvělý ponožky a mně krásnou smaltovanou brož s motivem šneka. Šneček vypadá jako živý, fakt moc zdařilá práce. Prošli jsme si stánky a tak akorát nám to vyšlo, že jsme se mohli jít ubytovat.
O Třeboň na tento víkend byl zájem, takže jsme s ubytováním neměli moc na výběr, zbyl na nás jeden pokojík v rodinném penzionu Myslivna. Hned se nás ujala sympatická paní, dala nám klíče a instrukce. Pokojík byl menší, ale čistý a útulný. Osprchovali jsme se a pak se vydali brázdit uličky města. První pauzu jsme udělali u náměstí v cukrárně. Radek dostal chuť na kopečkovou zmrzlinu. Já osobně zmrzliny moc nejím, ale nechtěla jsem trhat partu, tak jsem si kopeček citrónový také dala. Prošli jsme si ještě jednou trhy, jestli jsme něco nepřehlédli, ale už jsme si nic nekoupili.
Kousek od pivovaru jsem měla štěstí na další dva putovní kamínky. I já jsem tam nějaké své i nalezené umístila. Došli jsme k rybníku Svět, prošli se zámeckou zahradou. Tam se nacházela prodejní výstava minerálů a fosílií. Paní byla moc milá, prošli jsme si všechny místnosti, pokochali se nádherama přírody a pokračovali v naší pouti.
Už se blížila 16:00, takže jsme se vrátili do hotelu, kde jsme se rozhodli poobědvat. Pravda, já neměla moc na výběr. Chtěla jsem si dát kulajdu, jen tak ze zvyku jsem se optala, jestli není náhodou z hovězího vývaru. Paní jsem pobavila, ale po pár minutách přilítla, že to netušila, ale polívka skutečně z vývaru je. Tak jsem si dala jen smaženou goudu s opečeným bramborem a Aperol spritz. Radek byl ve svém živlu, dal si česnečku a kapra s hranolkama. Já se málem udusila sýrem. Dobře, ale to už je vážně snad to poslední hrozný, co se nám stalo. A pak jsme se vrátili zas do víru města.
Je pravda, že Třeboň je fakt maličká a máte to centrum prochozené hned. Ještě jednou jsme si prošli zámeckou zahradu, navštívili kostel a hledali útočiště někde na sluníčku. To bylo obtížnější, na náměstí bylo vše ve stínu. Sedli jsme si na zahrádku hotelu Bílý Koníček, Radek si dal pivčo, já víno. Chutnalo nám, ale byla zima a ceny byly dost vysoký. Zaplatili jsme a šli zkusit štěstí o dům dál. Přišli jsme na zahrádku totálně nacpanýho pivovaru. Tam sluníčko pražilo a bylo příjemný sedět venku. Dokonce se nám povedlo najít i dvě místa k sezení, nějaká celkem sympatická rodinka nám poskytla azyl. Rodinku pak vystřídala partička rozverných nalitých cyklistů, se kterýma byla celkem sranda, ale být řidič, tak je na silnici teda potkat nechci…
Kolem osmé došlo víno (a to jsem měla necelý dvě skleničky!), tak jsme šli zkusit ještě vyhlášenou restauraci Šupina. Já jsem takový prostší hospodský typ, tady to na mě bylo trochu nóbl, ale teda makový puding s mandlemi byl naprosto boží. Něco tak dobrého jsem dlouho neměla. Když jsme ukojily naše rozmazlené chuťové pohárky, už se pomalu začalo stmívat. A tak nastala další část našeho programu.
Zaplatili jsme a šli při západu slunce kolem rybníku Svět, což bylo velmi romantické, až k Schwarzenberské hrobce. Následoval moment zklamání, hrobka nemá žádné osvětlení, ale o to lepší to nakonec možná bylo, protože v tom temném lese se rýsovaly obrysy věží a vypadalo to teda neskutečně strašidelně, a to nás úplně fascinovalo. Obešli jsme si ji a pak se vrátili zpátky do centra. Chtěla jsem vidět osvětlené náměstí, ale tam půlka lamp vůbec nesvítila. „V Třeboni šetří za proud, ne?“ Nevadí, bylo téměř 22:00, tak jsme šli na pokoj. Večer byl fajn, hráli jsme společenské hry, hodovali a poslouchali, jak venku řvou žáby.
Ráno jsme vstali a po spršce vyrazili na snídani, která byla tradičně v ceně ubytování. Měla jsem z toho všeho vína hroznou žízeň, takže jsem stále chodila pro džus, chvíli jsem si připadala skoro až trapně. Snídaně byla dobrá, dala jsem si čerstvé ovoce a nějaké sladké pečivo. Pak jsme šli uklidit, sbalit si, vrátit klíče a šli na prohlídku hrobky. Ta byla bez průvodce, bohužel jsme tedy byli jen v kapli, ale i tak jsem ráda, že jsem se tam podívala.
V 13:00 nám jel vlak, takže jsme se vypravili na nádraží. Že jsme jeli do Jindřichova Hradce už víte, ale jaké to tam bylo, se dočtete v dalším samostatném článku.