Člověka ten nový rok vždycky svádí k tomu, aby si řekl, v čem bude jiný, lepší, co dokáže a co se naučí. Protože už nám taky dávno není patnáct, nedávali jsme si žádné velké (ne)reálné cíle. Jediné, co jsme si řekli, že budeme hodně cestovat a poznávat. A skutečně, hned v lednu a únoru jsme toho navštívili požehnaně. Začátkem března jsme se dokonce vypravili na osmidenní trip po Polsku, kde jsme stihli poznat hory, města i moře. I proto nás nouzový stav, kdy je všechno zavřené, dost rmoutí…
Opravdu až do tohoto výletu jsme seděli poctivě doma. Největší vodvaz pro nás byla procházka do nedalekého Tesca. Ale už nám to lezlo na mozek, takže jsme vyprali roušky, zabalili svačiny a pití, a ráno se vydali na Smíchovské nádraží, které bylo jak město duchů. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce i vlak byl téměř prázdný, takže jsme měli kupé sami pro sebe.
Jelikož jsem už jako malá holka našla zálibu v kamení a povedlo se mi Radka docela slušně nakazit, navíc po zábavném hledání jantarů u Baltu nám nějaké dobrodružství chybělo, vyhledala jsem v jedné mineralogické facebookové skupině lokalitu na Kolínsku, kde je možné nalézt pyropy. To jsou tmavě červené kamínky, které jistě znáte pod názvem český granát. Tyto kamínky můžete najít v podobě drobných zrnek o velikosti 1-7mm.
Nejčastější možnost získání granátků je rýžování v potoce. Byli jsme vybaveni sítem a odhodláním, takže jsme kolem poledne vystoupili v Ratboři, což je malá víska, kde žije kolem 500 obyvatel a nachází se v okrese Kolín. První zmínka o Ratboři pochází z roku 1115. Obec byla součástí majetku benediktínského kláštera Kladrudby u Stříbra. Zpráva se vyskytuje na falzu pozdějšího data. Věrohodnější je zpráva z roku 1352.
Od vlakové zastávky jsme zamířili kolem kostela svatého Václava k Hrázkému rybníku. Tam jsme chvíli obhlíželi terén a pak se vydali dále podél potoka.
Radek chtěl přejít na druhý břeh, ale já na rozdíl od něj neměla potřebnou výbavu.
Zkusila jsem se přebrodit na začátku, ale kameny hrozně klouzaly a já dostala strach, že do potoka zahučím. Tak jsem vylezla a šli jsme ještě kousek dál. Radek už začal být nervózní, že nikdy nepřejdeme, tak jsem se neohroženě vrhla do vody. Místo vypadalo, že ho překročím jedním rázným krokem, ale dno bylo plné bahna, a tak jsem se zabořila po stehna do vody. Paráda. Nemusím asi ani zmiňovat, že zhruba za dalších 20 metrů bychom narazili na lávku…
Naštěstí tohle byla první a zároveň poslední nepříjemnost výletu, dokonce svítilo trochu i sluníčko a po čase se mi podařilo uschnout. Granátek jsme nenašli ani jeden, zato jsme vylovili několik mušlí, zub, lebky a další poklady. Když si Radek řádně zarýžoval, udělali jsme si na dece sváču. Pak se vrátil zpátky k práci a já si chodila po lese, fotila brouky a „motýle“ a užívala si, že jsme konečně z toho bytu někam vyjeli.
Když jsme usoudili, že tady žádné velké poklady nenajdeme, vypravili jsme se po cestě zpátky do vesnice a poté pokračovali do vedlejší vísky Bořetice, které jsou částí městysu Červené Pečky. Rozprostírají se podél Vysockého potoka, který ústí do návesního rybníka. V roce 2011 zde bylo evidováno 59 adres.
U rybníka jsme si dali pauzu s nealko pivčem a pak se vypravili hledat lom, kde se údajně také nachází granátky. Nemohli jsme tam zaboha trefit, furt jsme kroužili dokola. Našla jsem, že v lomu je nějaká caschka, takže až díky souřadnicím jsme nalezli aspoň směr. Na cestě ležel pejsek, vypadal že slušně hibernuje. Jdeme správně? Pes nic, tak jsme pokračovali. Když už jsme ho míjeli, ozval se hlas jakéhosi pána, že jsme se dostali do slepé uličky a že nikam takhle nedojdeme. Popsal nám cestu a vtípkoval, že jsme měli štěstí, že ten pes měl zrovna relaxační siestu. Podle mě se tam nevzrušeně válí ještě nyní.
Tak se nám až díky pánově radě povedlo konečně lom najít. Je to taková malá skála vedle potůčku. Radek zkoušel ještě rýžovat – tentokrát úspěšně, jeden malý poklad v potoce našel. Já si lezla po skále a hledala granátky, které stojí za to táhnout v batohu domů.
Když už jsme byli načerpaní energií – jak z úspěšného kutání, tak úžasného jarního počasí a pocitu, že jsme se mohli po nějaké době volně nadechnout bez hadru na puse, sbalili jsme deku a kamení a vypravili se zpátky do Ratboře na vláček a jeli domů.
