Radek je chlap spolehlivý, co řekne, to dodrží, ale jestli mě na něm něco štve, je to dělání věcí a chození někam na poslední chvíli. Já jsem dochvilná, obvykle jsem všude ještě s časovou rezervou, ráda si vypiju v klidu kávu, posadím se s cigaretou… Radek ne. Ten už má dávno sedět v tramvaji, ale teprve kontroluje jestli vypl sporák a zavřel okno. A já pak bývám těchto situací součástí a přivádějí mě k šílenství. Jinak tomu nebylo ani při odjezdu z Krakowa…
Chtěla jsem si ráno koupit na nádraží kávu, sehnat pohlednici a v klidu odjet do Těšína. Měli jsme dvě možnosti – buď poběžíme na autobus a kafčo si dáme až v Těšíně, kde budeme o hodinu a půl dřív, nebo nebudem spěchat, najíme se v klidu na nádraží a pak vyčkáme autobus, který má přijet až za necelé dvě hodiny. Radek bez váhání volil možnost číslo jedna. Přiběhli jsme nakde už stál autobus připravený k odjezdu. Tam jsme zjistili, že nemáme na lístky. Vysypala jsem pár złotých, které mi zbyly z předchozího večera, ale ani tak jsme neměli dostatek peněz. Narval kufr do prostoru autobusu, oznámil řidiči ať počká, že doběhne někam vybrat a nechal mě tam napospas osudu.
Stála jsem na chodníku, držela oba batohy, sledovala po očku kufr zahrabošený v autobuse. Řidič nervózně pokukoval po hodinách, krčil rameny. Zavazadlový prostor zavřel a nekompromisně začal startovat. Udělalo se mi mdlo. Myslela jsem, jak si v klidu projdeme ještě Ostravu a my snad budeme někde nahánět kufr s našima špinavejma ponožkama… Začala jsem na řidiče mávat a rukou naznačovat, že nám ujíždí i s věcma. Otevřel dveře a pokynul ať nastoupím. Radek v nedohlednu. No, tak to vypadá že si udělám výlet do Těšína sama…
Řidič mi polsky vysvětlil, že jen nemůže stát na tom nástupišti, tak trochu popojede, ale že samozřejmě na Radka počká. Znatelně se mi ulevilo, pán se mi smál. Když se Radek se smrtí v očích blížil, řidič se rozhodl mě trochu pomstít a šlápl na plyn. Já jsem Radkovi zamávala na rozloučenou, ten asi na pár vteřin opravdu uvěřil, že mu ujedeme před nosem. Řidič otevřel, my si sedli a vyrazili. Klepat jsem se přestala snad až v Bielsku, ale tak zas máme co vyprávět, že…
Přijeli jsme do Těšína, Radek řidiči zaplatil za cestu a vydal se kupředu. „Ehm, a ten kufr bude brát kdo?“ Řidič se smál a kroutil hlavou. Měli jsme u sebe nějaké tvrdé housky, co zbyly ještě z Gdaňska, takže jsme se zastavili na náměstí na polské straně a krmili holuby. Bylo to hrozně vtipný, připadala jsem si jak ta paní ze Sám doma. Ale byli spořádaní, spravedlivě se na mě střídali, aby se dostalo na každého. Pak jsme došli do Radegastovny, kde si Radek dal česnečku. Já si nic nevybrala, takže mě čekala „hladovka“ až do Ostravy.
Ostrava je statutární, krajské a univerzitní město na severovýchodě Česka a Moravskoslezském kraji. Leží na soutoku řek Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny. Jedná se o třetí největší město České republiky, žije zde 285 tisíc obyvatel. Pro svůj hornický a hutnický průmysl se jí přezdívalo „ocelové srdce republiky“. Důlní činnost byla po roce 1989 utlumena a poslední těžba uhlí proběhla v Ostravě v roce 1994.
V Ostravě se nachází plno divadel, galerií i kulturních domů. Pravidelně se zde pořádají festivaly Colours of Ostrava, Beats for Love, Janáčkův máj, Svatováclavský hudební festival a divadelní Shakespearovské slavnosti. Každoročně se tu koná také atletický závod Zlatá tretra. V roce 2014 byla Ostrava evropským městem sportu, v letech 2004 a 2015 pořádala společně s Prahou mistrovství světa v hokeji.
Přijeli jsme na místo, uložili kufr do úschovny a šli se rozkoukat co a jak. Měla jsem trochu strach, abych jakožto Pražák nedostala někde kamenem do hlavy, ale všichni lidé byli naštěstí milí a příjemní a fakt se mi tam moc líbilo. Zašli jsme na informace poptat se, kde koupit lístky na tramvaj – prý je to hrozně lehký a lístek koupíte až po nástupu v tramvaji. No, doteď nevíme, jak se to dělá. V tramvaji byla skutečně nějaká krabička, ke který přiložíte kartu. Jenže nic nevypadlo. Ani žádnej kód, nic. A na bankovnictví mi to strhlo peníze až po pár dnech a jen za jednu transakci (kupovali jsme lístky 2x a zkoušela jsem to já i Radek…) Nějaký moc moderní na mě. Ty tramvaje měli dokonce nabíječky na mobily, to mi přišlo praktický. Až do chvíle, kdy to tam nějaký paní začalo hořet…
Dojeli jsme do Stodolní ulice. Tam bylo vše zavřené, asi jen 2 podniky měli otevřeno, ale tam za jednu plzeň chtěli skoro stovku, tak jsme si řekli, že to si to pivo v proslulé ulici radši odpustíme. Šli jsme za roh, kde jsme narazili na příjemně vyhlížející mexickou restauraci Los Capolitos. Dala jsem si skvostný bílý víno, Radek si dal pivo z pivovaru Morava. K jídlu jsme si dali nějaké burito, bylo to moc dobrý. Vydrželi jsme tam nakonec až do odjezdu vlaku, obsluha i prostředí bylo super.
Na nádraží jsme měli ještě pár minut času, tak jsme zašli do nádražní restaurace na pivčo a na záchod a pak jsme šli lovit někam vlak. To bylo náročnější, protože v tento víkend se v ČR objevily první případy nákazy koroňákem. Všude bylo plno lidí, z rozhlasu nám bylo doporučováno zajít na hygienu a vlastně vůbec ideálně nikam nechodit. Vlaky jezdily jak se jim zachtělo, samý zpoždění, chaos. Naštěstí se nám povedlo do jednoho nastoupit a dokonce i najít místa k sezení…
A tak nám ten výlet skončil. Bylo to vlastně moje první dovolená takhle s partnerem a kdybychom se ten první večer tak nepohádali, nemělo to prakticky chybu. Poznala jsem zahraničí, jeho rodnou zemi. Trošku víc jsem začala rozumět jeho jazyku, poznala bráchu se švagrovou. Byli jsme na horách, po 20 letech jsem viděla moře. Prošla jsem si krásná historická města, navštívila památník v Osvětimi. Ochutnali jsme plno místních jídel, okoštovali piva, vína. Bylo to moc fajn a doufám, že se minimálně do Gdaňska ještě někdy podívám, tohle místo mi opravdu přirostlo k srdci a asi bych byla schopná se tam na nějaký čas i odstěhovat. Takže tímto Radkovi moc děkuji za to, že mě vyvezl!