Po nočním flámování a emocích, které do našeho pokoje nevědomky vznesla otrávená prodavačka z večerky, se nám nevstávalo zrovna s elánem. Do toho jsem při oblékání rozsedla postel a automat na autobusovém nádraží mi slupl několik złotých, aniž by vydal proviant. Naštěstí to byly první a zároveň poslední nepříjemnosti a před námi byl vcelku vydařenej den.
Autobus nás zavezl do Osvětimi, kde na nás čekal kamarád Filip. Ten zařídil online vstupy do památníku, takže to jsme měli bez práce.
První písemné zmínky o Osvětimi pocházejí z roku 1217. V roce 1272 získala městská práva. Po rozpadu opolského knížectví v roce 1290 se stala součástí nově vzniklého Těšínského knížectví. V roce 1315 došlo k dalšímu dělení a vzniklo Osvětimské knížectví, v roce 1327 se kníže Jan I. stal vazalem českého krále Jana Lucembruského a Osvětimsko lénem Českého království. V roce 1454 složil Jan IV. vazalskou přísahu polskému králi Kazimíru IV. a o 3 roky později prodal knížectví Polské koruně. Až do roku 1564 mělo Osvětimsko v rámci Polska autonomní status, potom bylo jako slezský okres součástí Malopolského vejvodství.
Během švédské invaze bylo město zničeno, v roce 1772 Osvětim zabrala Habsburská říše. Po první světové válce se opět stala součástí Polska. Po německé invazi byla připojena k Říši. Němci zde vybudovali známý koncentrační tábor, kde bylo zavražděno přes milion a čtvrt lidí. Po válce byl na území koncentračního tábora vybudován internační tábor pro německé zajatce a věznice pro podezřelé ze spolupráce s nacisty. Od roku 1947 je areál muzeem. Osvětim se stala v letech 1952–1975 okresním městem a v současné době zde žije kolem 40 000 obyvatel.
Do prohlídky koncentračního táboru zbývala ještě asi hodina času, tak jsem v místní restauraci posnídala nějaké palačinky s ovocem. Poté jsme museli odevzdat batohy do šatny a projít vstupem, kde jsme vyfasovali sluchátka s vysílačkou. Jelikož jsme na místě byli mimo sezónu, nebyla možnost si přednášku zaplatit v naší mateřštině, takže jsme zvolili místní polskou průvodkyni. Všude bylo opravdu neskutečné množství lidí, davy se vzájemně překřikovaly, takže prohlídka Auschwitzu byla na vnímání a porozumění pro mě trochu složitější. Ale paní v podstatě neříkala nic, co bych neznala ze školy nebo z dokumentů. Navíc co si budeme povídat, prostory a výstava mluví dost za sebe i beze slov.
Auschwitz vznikl v prostorách vyklizených polských kasáren. Ty byly rozšířené o nové budovy. Hlavní důvod vzniku tábora nebylo vyhlazování, ale pouze věznění Poláků a sovětských vojáků. Kapacita byla až 20 tisíc vězňů. Pro zahájení likvidace vězňů a vyzkoušení různých způsobů usmrcování vězňů, byl upraven původní objekt skladu zeleniny na Krematorium KI – plynová komora, uhelna, tři spalovací dvojité pece. Do prostoru plynové komory se pod záminkou hygienické očisty vlezlo na 800 vězňů. Cyklon B – se sypal dovnitř pomocí průduchů ve střeše budovy.
V první části prohlídky jsem moc nefotografovala, nepřišlo mi to úplně vhodné. Byly zde viděny obrovské hromady osobních věcí zavražděných vězňů. Kromě komentovaného úseku bylo v areálů plno domků s různými dalšími doplňkovými výstavami, ale bohužel jsme neměli tolik času, abychom si vše mohli do detailu prohlédnout. Co mě trochu znechutilo, byly pipiny, které pózovaly u ostnatých drátů. Tak snad jim to na tom fejsku nebo instáči slušelo…
Koupili jsme si pití a vyčkali autobus, který nás převezl do 3 km vzdálené Březinky (Birkenau). Tam už nás jelo méně a na velkém venkovním prostranství jsme si s žádnými jinými skupinami vzájemně nezavázeli, takže jsem i krásně slyšela slečnu průvodkyni a k mému překvapení jsem i dobře rozuměla. Věřím, že být v Polsku déle, tak polština bude první jazyk, který se i naučím…
Část tábora Birkenau byla realizována v roce 1941. Na velké bažinaté louce byly ručně vykopané odvodňovací příkopy. Bylo zde postaveno 70 zděných a 250 dřevěných baráků. Kapacita dosáhla v roce 1944 až 200 tisíc vězňů. O rok později zde bylo zahájeno masové vyvražďování. V táboře se nacházely 4 plynové komory a krematoria, takže denně bylo možné zlikvidovat až 10 tisíc lidí. Tábor se stal místem působení lékařů SS, zejména Josefa Mengeleho. Tito lékaři zde prováděli na lidech pokusy. Někteří lidé byli po svém příchodu do tábora zabiti rovnou, jiní použity na pokusy a zbytek čekala otrocká práce. Osvětim byla osvobozená v lednu 1945.
Louka byla opravdu obrovská a pustá. Nacházejí se zde koleje, zbytky stavení a památník. Atmosféru dokouzlovalo i pošmurný počasí. Cestou k památníku se mi smekl kotník a natáhla jsem se na zem jak dlouhá, tak široká. To bych nebyla já, abych neztropila nějakou ostudu. Kdysi na střední škole přijela z výletu v Osvětimi spolužačka. Ptali jsme se jí, jaké to bylo. Řekla nám, že ten areál je tak obrovský, že si ani nedovede představit, jaká to byla hrůza. Že třeba v našem Terezíně na ni ta atmosféra dolehla mnohem víc a depresivněji. A já se musím k tomuto názoru přidat.
Po prohlídce jsme se vrátili autobusem ke vstupu, kde jsme si vyzvedli batohy a poté navštívili krámek se suvenýry. Koupila jsem nám do alba poměrně vkusné fotografie památníku. Mohli jste si tam nakoupit i všelijakou naučnou literaturu. Nás ale čekala cesta autobusem zpátky do Krakowa, kde jsme si řekli, že si poslední večer našeho tripu užijeme a myslím si, že se nám to povedlo.
Nejprve jsme chvíli odpočívali na ubytování, je pravda, že po celém týdnu, kdy jsme zažili opravdu plno rozmanitého dobrodružství, jsme už byli trochu unavení. Poleželi jsme na matraci, kterou jsme si museli po mé ranní eskapádě položit na zem. Chvíli jsme mysleli, že ani nevstaneme, ale přemluvili jsme se a vyrazili vstříc nočnímu život tohohle města.
Chtěla jsem Radkovi za dovolenou poděkovat večeří v nějaké restauraci. Řekl mi, že by si rád zašel ještě jednou na zapiekanku. Vybrala jsem v bankomatu svou první bankovku – 50 złotých a šlo se do centra. Chtěli jsme navštívit na Hlavním rynku uličku, kde prodávají suvenýry, ale bohužel byla zavřená. Chvíli jsme se tam poflakovali a vyčkávali příchod Filipa. S ním jsme si zopakovali procházku po stejných místech jako předchozí večer.
Tentokrát mi nějaké fotky v telefonu zbyly, tak se s vámi o ně mohu podělit. Moc se mi líbil kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Kroky nás zavedli do obžérského ráje. Tentokrát jsme zkusili zapiekanku v jiném okýnku. Já si dala špenátovou, protože ta sýrová předchozí večer mě hrozně zaplácla, jak byla sytá. Tahle byla o něco lehčí a také moc dobrá. Další zastaveníčko jsme učinili v nějaké večerce, kde jsem si koupila pro mě neznámou broskvovou coca colu. Chlapci se nejprve ofrňovali a nakonec mi ji málem vypili.
Potom jsme došli až k Visle. I tam měli widokowe kolo, ale na toto už jsme nešli. Od vody byla trochu zima, tak jsme se vrátili ke Královskému hradu na Wawelu, který se nachází na návrší na levém břehu Visly. Je to obrovská opevněná stavba, která byla založena v 11. století. Hrad tvoří čtyři křídla, která obklopují dvůr. V komplexu hradu se nachází katedrála svatého Stanislava a svatého Václava, korunovační kostel a pohřebiště polských králů a dalších osobností. V první polovině sloužil hrad jako sídlo polských presidentů, teď je v něm muzeum. Měli jsme štěstí, zrovna u hradu probíhala komentovaná prohlídka. Pán v cylindru byl nadšený vypravěč a zároveň dobrý herec. Chvíli jsme ho z po vzdálí s nadšením pozorovali.
Protože jsme měli chození už plný kecky, jali jsme se hledat bar. Zaujala nás kavárna Pianola, takže jsme se rozhodli útočiště najít tam. A udělali jsme dobře. Já si dala tequilu sunrise, kluci pivo. Já se pak k nim přidala. Jeden mladý číšník nešikovně zaškobrtl a Radka polil. Jako omluvu nám přinesl 6 velkých panáků ochucených vodek na účet podniku, takže jsme mohli koštovat. Setrvali jsme tam až do zavíračky, mně se povedlo nějaké skupince zachránit vypadlou peněženku, tak snad jsem si trochu očistila karmu.
Jak se říká – v nejlepším přestat! Takže jsme po zaplacení šli už na ubytování. Cestou jsem našla na zemi 10 Euro! Páni, já mám ale kliku! Na pokoji jsme padli a spali až do rána…
