Krakow. Tolik jsem o tom městě slyšela. Dokonce jsem ho „znala“ z filmu Polski film, na který jsme s Radkem koukali krátce před odjezdem. Nutno ovšem říct, že po našich opuštěných tichých procházkách po divokých plážích, byl příjezd do hektické civilizace pro mě (ze začátku dost nepříjemný) šok.
Bohužel, z prvního dne mám jen pár fotek, mobil mi skoro všechny vymazal.
Nejstarší část města Krakow se nachází na opevněném Wawelském návrší. Bylo to jedno z nejdůležitějších opevnění v knížectví Vislanů. První písemná zmínka pochází z roku 966, kdy bylo město pod vládou českého knížete Boleslava I. V roce 999 byl Krakow dobyt Boleslavem Chrabrým a připojen k piastovskému polskému státu. Roku 1038 se stal hlavním polským městem.
V období rozpadu státu byl sídlem knížete, za mongolského vpádu v roce 1241 byl téměř zničen. V roce 1257 dostal lokátorská práva podle magdeburského práva. Tehdy zde vzniklo charakteristické šachovnicové uspořádání města, kam byly zasazeny dochované dřívější prvky. Mezi Krakowem a Wawelem existovala osada Okół, která byla nezávislou tvrzí do vzpoury fojta Alberta, kdy král Vladislav Lokýtek zbořil její zdi a začlenil ji ke Krakowu. Proto má také staré město protáhlý severo-jižní tvar a táhne se až k Hradu. V roce 1320 zde skončilo období rozpadu Polska a až do roku 1734 byl místem korunovace polských králů.
Později začal úpadek města. Poprvé bylo město zničeno vojsky roku 1655 během švédské potopy, v 18. století ho dobývala vojska pruská, švédská, ruská a rakouská. Rakušané Krakow obsadili po třetím dělením Polska. Během let 1815-1846 zde začala celková modernizace, byla zbourána většina hradeb, zasypán příkop a vybudovaní velké městské sady. V roce 1918 byl Krakow přičleněn opět k Polsku.
Je považování za hlavní město Polské kultury. Žila zde například nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborská (od ní jsem citovala básně už na základní škole). Je jedním z nejdůležitějších turistických, kulturních a historických center v Evropě. Nachází se zde 28 muzeí, 6 velkých divadel. V roce 1978 byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Tentokrát jsme naštěstí nemuseli vstávat ve 4 ráno. V klidu jsme ráno posnídali, poklidili, naší hostitelce přenechali kytici žlutých tulipánků, které mi Radek koupil v místní Biedronce. Tam jsme se stavili pro nějaké občerstvení na cestu a pak se už přesunuli na nádraží, z kterého nám jel v půl 12 vlak přímo až do centra Krakowa. Cesta trvala přes 5 hodin, na místo jsme dorazili krátce před 17:00. Z fotek vím, že jsem její podstatnou část strávila spánkem a slintáním do Radkovýho rukávu od mikiny.
Než vlak dojel do cílové stanice, rozhodla jsem se raději ještě navštívit toaletu. Lidi, ačkoli do zastavení zbývalo ještě nejmíň 10-15 minut, se začali sbírat a tlačit ke dveřím, takže jsem se nemohla absolutně dostat zpátky ke svému místu. Docela mě to rozhodilo, přetlačování se těly s cizími osobami nepatří zrovna mezi moje hobby. Naštěstí se mi to podařilo. Lidi v tomto městě asi mají takový hektický životní styl. Po vystoupení nás čekal průchod obřím obchodním centrem – Galerií Krakowskou, kde do mě každou chvíli někdo vrazil rukou nebo kufrem. Tak tohle se mi teda fakt nelíbilo! Se slzami na krajíčku jsem utekla na záchod. Záchody v OC byly pěkné, ačkoli placené. Naštěstí stačilo jen pípnout kartou a hned vás turniket pustil. Připadala jsem si děsně samostatně, že jsem se zvládla jít sama v cizině vyčůrat!
Naštěstí jsme se po chvíli vymotali na vzduch a během chvíle došli k našemu ubytování, které bylo ve slušné pěší vzdálenosti a byl tam klid (a žádný otravný spěchající lidi). Trochu jsme se báli, aby nás v noci nebudily vlaky, protože hned za ubytovnou se nachází nádraží, ale naštěstí přes noc žádný provoz nebyl a bylo to tam poměrně příjemné.
Chvíli jsme odpočívali na pokoji, udělali jsme si pozdní oběd, osprchovali se, koukali na nějakou polskou hudební stanici a když jsme načerpali trochu sil, vyrazili jsme do centra dění. Všude bylo opravdu hodně lidí, zejména mladých z různých koutů světů. Bavili se v barech a čekali na otevření tanečních klubů. Procházeli jsme ulicemi, mně pěkně otekl kotník, který jsem si podvrkla cestou z Helu do Juraty, ale naštěstí mi to v chůzi nějak výrazně nebránilo.
Prohlížela jsem si výlohy všemožných krámků se suvenýry a módou. Mně osobně asi nejvíc zaujal maskot města – Wawelský dráček, kterého jste si mohli zakoupit ve všemožných podobách a provedení. Došli jsme až na Głowny Rynek, který mi na první pohled připomněl náš Staromák – nikoli rozlohou, ale tím stylem. Byly tam kočáry s koňmi a novodobí kejklíři se svítícími volovinami, které vyhazovali do vzduchu a přesvědčovali turisty, že bez toho blikajícího plastu nemá smysl dál žít. Nahlédli jsme do Mariánského kostelu, který právě procházel rekonstrukcí.
Ještě chvíli jsme bloudili krakowskými ulicemi, Radek vzpomínal na svá studentská léta a poté mě zavedl na Kazimierz, což je místo, které fandí nočnímu opileckému obžérsví. V malých okýnkách si můžete dát snad vše, na co máte chuť – pití, kávu, sladké pečivo, pizzu, slané pochutiny. My si dali místní tradiční zapiekanku, což je zapečená veka ozdobená čímkoli, na co máte chuť. Na výsledný produkt si můžete dát i nějakou dobrou omáčku. Bylo to moc dobré a solidně nás to zasytilo. Za málo peněz, hodně muziky.
Když jsme ukojili naše chuťové buňky a kručící žaludky, rozhodli jsme se pro návštěvu nějakého nočního báru. Na výběr máte opravdu nepočítaně všelijakých podniků – restaurace, hospody, diskotéky, kluby s děvčaty. Noční život tu opravdu frčí. Zkusili jsme Oliwa pub, kde jsme se moc dlouho nezdrželi, atmosféra nebyla moc útulná, pití drahé a z kuřácké místnosti se kouř dostal všude, takže se tam nedalo dýchat. Dopili jsme tedy víno a pivčo a vydali se hledat dále. Radek si vzpomněl na bar, kam chodil před lety při studiu. V Non Iron Pubu to bylo o dost lepší, milí lidé, přívětivé ceny, dobré víno, české pivo, osvěžující voda s citronem. Takže tam jsme zůstali až do zavíračky.
Cestou zpátky na ubytování jsme se stavili ve večerce pro lahvinku vína. Prodavačka očividně zpruzená rozvernými zákazníky se začala vysmívat tomu, že jsem z Čech, což poměrně narušilo atmosféru večera. Když jsme láhev vypili, šli jsme se ještě podívat po městě, jestli nenarazíme na nějakou jinou otevřenou večerku. Potkali jsme podobně smýšlející pár se stejným cílem, tak jsme se jali hledání otevřeného obchodu společně. Slečně naopak to, že jsem Češka imponovalo, a při čekání na placení dalších lahodných moků mě velmi srdečně a přátelsky objímala. Na pokoji se pak naše debata vrátila k protivné prodavačce a tím zábava pro tentokrát skončila. Holt, není každý den posvícení…
Tak radši hurá do postele, protože už za pár hodin nás čekal další výlet.