Jak jsme se poznali
Traduje se, že člověk potká svou spřízněnou duši ve chvíli, kdy to vůbec nečeká. A po poslední zkušenosti bych řekla, že na tom něco pravdy bude. Po dvou vypečených vztazích a několika nikam nevedoucích známostí jsem dospěla do osvobozujícího stádia, kdy jsem aktivně žádného muže pro život nehledala. Chodila jsem spořádaně do práce, svůj volný čas věnovala přátelům a rodině a plně mi to vyhovovalo.
Jednou, po náročném pracovním víkendu, mě na krámě, kde jsem pracovala, krátce před zavíračkou překvapil kamarád Filip s lahvinkou bílého vína v ruce. Byla jsem s ním a bráchou domluvená, že zajdeme do naší oblíbené knajpy na Smíchově a trochu popijeme. Večer se vydařil, a to i navzdory zdravotním trablům s břichem, které jsem od rána vehementně zaháněla práškama proti bolesti. Tento koktejl způsobil, že mi víno nezvykle rychle stouplo do hlavy.
Po celou dobu u vedlejšího stolu seděl jeden sympaťák. Čím jsem byla rozparáděnější, tím víc jsem mu věnovala svou pozornost. Dle bráchy, i on vypadal, že jsem ho zaujala. Kolem třetí ráno jsem nejistým krokem hospodu opustila a protože jsem měla, přiznávám, dost, nebyla jsem schopná v telefonu vyhledat aplikaci bezpečného odvozu taxi službou. Kde se vzal, tu se vzal, sympaťák od vedlejšího stolu stál vedle mě a lámanou češtinou mi nabízel pomoc. Byla jsem z něj natolik fascinovaná, že jsem si řekla o číslo. To jsem si samozřejmě v podroušeném stavu nebyla schopná do mobilu uložit. Jediné, co jsem tedy znala, bylo jméno člověka, který mi stopl tágo a díky tomu mě zachránil od jízdy noční tramvají.
To se stalo v noci z 1. února na 2. února. Od té doby se mi nedařilo neznámého zachránce vyhnat z hlavy. Chtěla jsem mu poděkovat, za to že mi pomohl a hlavně ho poznat. Pravidelně jsem se tedy vracela na místo činu a skutečně, netrvalo to dlouho a my se opět setkali. Chvíli trvalo, než jsme se osmělili udělat další krok. Ten měl na svědomí Radek a to v dubnu, kdy jsme se náhodně potkali na tramvajové zastávce, kde mě pozdravil. Po několika dnech jsem si o kontakt řekla znovu. Začali jsme si psát, následovalo několik náhodných setkání v hospodě, ale i cílených schůzek mimo ni. První rande na 8. máje, fandění českýmu nároďáku, mejdan u jukeboxu, pozvánka do kina. 6. 6. u snídaně, kterou mi u sebe doma připravil, bylo jasný, že to, ačkoli máme oba z nového vztahu celkem strach, zkusíme.
Co jsme zač?
Od začátku spolu trávíme poměrně dost času, takže jsme velmi rychle odhodili masky, nastoupili před sebe v plné parádě a díky tomu máme pocit, že se známe mnohem déle. Jsme aktivní a téměř ani minutu se nenudíme. Sem tam lítaj talíře, protože jsme oba paličatý umanutý rohatý znamení, ale jinak jsme parťáci jak se patří. Od prosince spolu oficiálně žijeme a pevně věřím a doufám, že už je to napořád, protože bych těžko hledala někoho lepšího, a že nás čeká hezká společná budoucnost.
Nejsme ničím extra výjimeční. Narodila jsem se a celý život žiji v hlavním městě České republiky. Radek pochází z jihopolského městečka Bielsko – Bialá, které leží kousek od českých hranic. Do Prahy přišel před dvěma lety za prací a z předchozího vztahu má malého syna.
Volné dny trávíme na cestách. Nejčastěji jezdíme vláčkem na výlety po všech možných místech, navštěvujeme v nich různé turistické atrakce. Máme rádi zvířata a přírodu, hrajeme badminton, baví nás muzika, kultura, jídlo a poznávání nových věcí. Oba jsme narození v čínském znamení Opice, takže si ve většině věcech notujeme a žijeme si, až na občasné bouře, spokojených obyčejným životem.
Jelikož od mala ráda píšu a fotím, rozhodli jsme se, že si založíme vlastní blog, kam budeme o těchto akcích veřejně psát. Můžete se těšit především na články z výletů, tipy na zajímavá místa k navštívení, ale i experimenty z kuchyně. Já jsem léta vegetarián, Radek reduktarián, takže se stravujeme převážně bezmasou stravou a baví nás objevovat nové recepty a restaurace. Rádi bychom zařadili i články o soužití dvou národností, i když jsme zatím nenarazili na žádné zásadní rozdíly.
Doufáme, že se vám na našem blogu bude líbit a že tu najdete inspiraci na výlety a další akce. Kam se to tu, i v našem životě, bude ubírat ukáže čas, ale tuším, že to bude jen dobrým směrem a užijeme si ještě spousty legrace.
Takhle idealisticky to vypadalo. Bohužel, náš vztah nevydržel. Ve chvíli, kdy jsem zakládala blog, byla jsem dlouhodobě nemocná, neměla práci, covid uvěznil doma i Radka, sem tam jsme to přehnali s alkoholem a následovaly šílený hádky. V létě roku 2020 jsme se rozešli. Odstěhovala jsem se zpátky k rodičům a snažila se to brát jako ukončenou životní kapitolu. To nebylo jednoduché, protože jsem byla stále po uši zamilovaná a měla hlavu plnou nezodpovězených otázek. No ale život se rozhodl nám dát novou šanci a my se k sobě na jaře roku 2021 vrátili. Říká se, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, já do ní vstoupila nakonec po třetí, ale po čtvrtý to zřejmě nedám… Kdo čte můj osobní blog detaily zná, náhodným kolemjdoucím nic neřeknou, proto je zde nebudu vypisovat.
V tuto chvíli spolu nejsme a webhosting a doména webu, kam jsem naše cestovatelské zážitky psala, končí a já se rozhodla dál tento náhrobek jednoho nevydařeného vztahu dál nefinancovat, nicméně články mi daly práci a myslím, že v nich jsou i hodnotné informace a tak jsem se rozhodla je zveřejnit zde na mém soukromém blogu v cestovatelské rubrice, kterou narozdíl od deníčků nechávám veřejnou.