Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?

Poslední dobou čím dál tím víc přemýšlím, jakej má to moje blogování smysl. Jestli vůbec nějakej. Vím, že je tu pár lidí, co mě čtou. Sem tam zanecháte stopu v podobě komentáře, někdo mi občas napíše i nějakou soukromou zprávu a mě to všechno těší. Jenže často mám díky tomu pocit, že tu na sebe a svoje okolí vybleju víc než je zdrávo. Teď už se mi teda nestává, že by mě na ulici zastavovali cizí lidi a říkali: „Jééé, ty máš ten blog viď, já tě děsně dlouho čtu!“ Bude to asi i tím, že ta éra, v který jsem tohle zažívala, už pominula. Dávno nepůsobím na blog.cz, moje články se neobjevují na titulce Autorského klubu, kde jsem bývala hrdým členem, a přestala jsem strkat nos do český hudební scény…

O všem, o čem se chystám právě, možná trochu nesouvisle, psát, jsem přemýšlela dávno před tím, než mi pod jedním z posledních článků přistál komentář na adresu Ňufa. Pisatelka použila spojení „jinak je zlatej“, kterým teda (nejenom) já na vintedu, kam chodím velice ráda diskutovat, označuju ty největší ultra kokoty, který svoje přítelkyně mlátěj, podváděj, nerespektujou, maj je na salámu a ty zmanipulovaný holky bez sebeúcty, který se bojej samoty, se jich zuby nehty držej a omlouvaj všechny jejich chyby tím, protože jsou přece jinak zlatý. A v tu chvíli se mi potvrdilo to, nad čímž jsem si párkrát tak dumala. A to, jak je to psaní hrozně jednostranný. A jak je člověk strašlivě subjektivní. A je to to, co chci na svym blogu?

Od mala jsem divná osobnost, se kterou si nevěděli rady ani vlastní rodiče. Těžko jim něco vyčítat, i když možná maličko… Nevím. Od prosince chodím na psychoterapii kde se s terapeutkou snažíme všem těmhle bubákům přijít na kloub. Už jako čtyřletá holka jsem si místo snů u princovi představovala krvák, kdy mě zločinci unesli a v kobce na mě dělali pokusy, zapíchávali do mě nože, pouštěli mi šoky do těla a prostě mě postupně umučili k smrti. U těch představ jsem cítila jakýsi vzrušení. Doteď nevím a nechápu, kde se to v tý dětský hlavě mohlo objevit, na žádný hororový filmy se u nás doma nikdy nekoukalo. Čas plynul, narodil se brácha, naši ho začali upřednostňovat a já se začala nenávidět. A o pár let později mě ovládly úzkosti a touha po bolesti a tak jsem se začala dost brutálně sebepoškozovat. A to mi, v jistý míře, vydrželo celých 20 let.

První, kdo nebyl snad ani jinak zlatej, byl Ex. Často se setkávám s tím, že vztahy, který vzniknou ještě na škole, často ztratí vzájemnou úctu a respekt a lidi se k sobě chovaj fakt nepěkně. Asi na tom něco málo bude, rozhodně se můj první vztah, který se zrodil před maturitou, změnil peklo. Tehdy to bylo vážně na hovno, nemohla jsem si najít normální práci, takže jsem pendlovala mezi brigádama za pár korun a pracákem. Doma mi začalo velice brzo hrabat, hodně jsme chlastali, pak se hádali. Tehdejší přítel mi začal být velice brzo odpudivej, nic jsem k němu necítila, vadilo mi se ho dotýkat, on zas upřednostňoval kamarády, počítač a hospodu, takže když přišel najebanej k ránu domů, akorát jsme se hádali a prali a bylo to prostě celý špatně. Byly světlý chvilky, dokonce jsem se ho po rozchodu snažila získat zpátky, protože jsem nabyla pocit, že ho miluju, ale čím dýl jsme spolu byli, tím jich bylo méně a naštěstí to k oboustranný spokojenosti po skoro pěti letech skončilo.

Hodně lidí by si ťukalo na čelo, proč jsem zůstávala v toxickým vztahu s někým, kdo mě několikrát chytil pod krkem, kdo se s nulovou hygienou na mě po návratu z hospody sápal a já s pláčem ty nohy roztáhla, protože jsem se bála reakce, která by následovala, po odmítnutí. Proč jsem byla s někým, kdo mě tituloval píčou, kdo se za mými zády scházel s naší společnou kamarádkou a oba na mě hráli divadlo, že se nenáviděj. Ze strachu. Neměla jsem kam jít, doma to brali na lehkou váhu a nevěřili mi a taky kvůli zvířatům. Děsně jsem se upla na psa a králíka a nechávala si líbit všechno jen proto, abych s nima mohla bejt v jedný domácnosti.

Kdo byl ale jinak zlatej byl můj následující. Ukrajinec Er., má modla, která mohla naprosto cokoli a láskou zaslepená K. udělala tytyty a ve finále nad tím mávla rukou. Nesmí se mu upřít – a neupírám mu to ani teď – že mi hodně pomohl vybudovat jakési sebevědomí. Je to paradox, ale fakt díky jeho nevymáchaný hubě a dalším okolnostem jsem se naučila v hodně věcech nenechat si srát na hlavu. Naučil mě se přijmout i s tím, jak vypadám, přestala jsem se halit do černých dlouhých hadrů a místo toho pořídila barevný sukně a šaty. Naučil mě, že sex může být hezkej i když v sobě nebudu mít dva litry vína, že chlapi nejsou jen neumytý ožralý prasata, ale i gantlemani, co si umí vyprat upocený ponožky, přinést kytku a postarat se, když je vám blbě. Věci, který teď vnímám jako samozřejmost, ale po tom prvním vztahu, kde vrchol vyjádření citů bylo, když mi strčil neumytýho čuráka před obličej a divil se, že nechci kouřit, mi přišly jako zázrak.

Kdo mě čte, ví, že to pak dostalo bohužel blbej spád. Začal šňupat a chovat se jak idiot. Ovládnutej perníkem často nevěděl co dělá, spoléhal na to, že mu všechno projde, začal krást, byl členem nějakýho drogovýho gangu a já tomu všemu tiše přihlížela a žehlila průsery, cálovala jídlo, protože svejch pět švestek profetoval nebo narval do matů. A všichni kroutili hlavou a říkali: „Ty vole, vyser se na něj.“ A já na to řekla že ne, že on je vážně jinak zlatej! A tak jsem dál dobíjela kredity, kupovala svačiny a tabák a strachovala se, co s ním je, když se mi třeba týden neozýval. A on zlatej jinak vážně byl. Jednou za měsíc to byl zase ten můj milovanej Er., kterej uměl obejmout, přinesl kytku a láhev vína, omluvil se a poděkoval za všechno, co pro něj dělám, zapřísáhl se, že už si nikdy nic nedá. A to mu vydrželo do další lajny…

Doteď občas přemýšlím, jak by to dopadlo, kdyby s tím fetem sekl, ale to už se nikdy nedovím. Po tom, co jeho závislost dospěla do stádia, že mi vrazil facku, jsme to ukončili a od tý doby jsem ho nikdy neviděla. Chtěla jsem. Někde v koutku duše jsem ho pořád viděla jako toho hodnýho, něžnýho, chytrýho, pracovitýho chlapa, jakej byl, když jsem ho poznala. Ale protože jsem si po Ex. řekla, že už sebou nenechám vorat a že nebudu čekat, až mě v nějakým absťáku zabije, začala jsem se smiřovat s tím, že to skončilo a žila celkem spokojeně sama se sebou skoro celý rok.

A pak se zjevil ErHá. a ten nekonečně svobodnej život skončil. A já mám první normální zdravej vztah. Kterej shazuju tím, že jsem magor a ještě ke všemu línej, a že když si virtuálně stěžuju, úmyslně z toho samozřejmě vycházím já jako ta oběť… Tak jsem se rozhodla to uvést na pravou míru. Ne kvůli tomu, kdo si to tu čte,  protože upřímně, já si vždycky dělala co uznám za vhodný, rady nerady, ale hlavně kvůli sobě. Třeba mě to nakopne k tomu vstát a začít něco dělat.

Problém u mě je, že se neumím do většiny věcí vrhat po hlavě. Když si pročítám starý zápisky a články, je to furt to samý dokola. Chci cvičit, chci zhubnout, učit se anglicky, mít řidičák a kdesi cosi. Všechno to chci a neudělala jsem proto skoro nic. A že o tom kecám už asi 8 let. Blog to snese, tomu je to fuk, ale okolí toho už má plný chrup. A problém u Ňufa je, že to myslí dobře, ale podá to naprosto dementně a ideálně když v sobě máme nějakou tu promile a já se pak nakrknu a začneme se dohadovat, protože nechci slyšet pravdu, a nejlepší obrana je útok (to mi říkal už Er., že jsem občas jak zmije a umím krásně ťat do toho nejbolestivějšího místa), takže na sebe začneme ječet, já vytáhnu půl roku starý křivdy, o kterých on nemá ani páru, a už to jede.

Jsem tlustá, už dlouho. Neumím jíst. Buď mám období hladovění, kdy mi stačí kafe a cigára a nebo mě ovládnou chutě, kdy si k snídani dám koblihu, k obědu bagetu a večer to završím pizzou. Je fakt, že tohle bylo hlavně v práci, kdy jsem neměla čas a možnost pravidelně jíst, teď co jsem doma, tak vařím hodně ze zeleniny a kvalitních potravin, ale teď zas mám méně toho přirozeného pohybu, takže váha stojí. Mně to celkem ani nějak neomezuje, protože jsem dost ohebná z gymnastiky a mám hodně svalů, takže vypadám naštěstí na míň, než mi ukazuje váha. A pak je tu situace. Sedím, odvracím zrak od svý fotky jakože fuj, co to je a pak si jdu lehnout do postele a nemůžu se uvelebit, protože se mi bortí páteř a začnu tam úpět a Ňuf se zeptá: „Cvičila jsi dneska? Ne? Ale tos měla, byla jsi celej den doma. Když nepočítám tu tvou cestu do večerky, co máme v baráku, aby sis koupila energiťák plnej cukru…“ A moje vztahovačný já z toho začne dělat kovbojku, že mu vadí moje špeky. Ty mu nevaděj, jemu vadí představa, že se za pár let nebudu schopna hnout, protože mám od mala špatný záda a těch 30 kilo navíc tomu rozhodně neprospívá.

Stejně tak jak teď hledám práci. Na normálních pozicích mě nikde nechtějí, za prvý jsem teda v blbym věku, kdy si myslej, že bych jim asi prchla na mateřskou, za druhý většinou požadují angličtinu a jiný jazyky jsou výhodou. A já neumím nic, byť jsem se od mala učila. A protože mě poslední práce, kam jsem denně musela do kontaktu s lidma, málem přivedla k sebevraždě, chtěl by pro mě něco, co bych mohla z části dělat z domova. A to o čem ví je podmíněný aktivní znalostí cizího jazyka. A to mám smůlu.

A těch věcí je mnohem víc, tohle jsou tak ty nejzásadnější, který jsem usoudila, že by bylo fajn ukázat i z tý druhý strany. Nemá to se mnou vážně vůbec snadný a za tu trpělivost, co prokázal, by zasloužil metál a ne virtuální lynč. Zatímco já před čtvrt rokem rezignovala a byla jsem mířená s tím, že svou marnou existenci utopím v tequile, vrátily se mi sebevražedný sklony (který teda nespouští i dle mé doktorky jen chlast, ten je spíš taková mylná útěcha těch stavů) on začal bojovat. Jemně mě dostrkal právě na terapie, je tu pro mě nonstop a snáší všechny moje mánie a deprese, který se kolikrát střídají během dne, páčí mi nože z ruky a odtahuje od okna, ze kterýho se odhodlávám skočit. Já ho obdivuju, bych se už dávno poslala do prdele… Takže to, že má lehce nevymáchanou hubu a občas mi dává nevyžádaný rady typu ať místo toho čumění na Výměnu manželek si projedu Dualingo nebo ať se jdu projít do parku a zacvičím si na svoji rozpadající páteř, kvůli který si večer nemůžu ani pořádně lehnout do postele, který vyzněj v tu chvíli jako něco děsně urážlivýho, protože se neumí vyjádřit diplomaticky, mu snad budiž odpuštěno.

Je to můj parťák, moje všechno. Jestli je něco, co mi v životě skutečně chybělo, byl to pocit bezpečí a domova. A já ho u něj našla. Je pro mě nejlepší kámoš, můžu mu říct naprosto cokoli. Nemám před ním žádný tajemství, to poslední – že bloguju – jsem mu odkryla o víkendu. Umí mě rozesmát, dodat odhodlání, je to velice pozorný milenec a člověk, na kterýho se můžu i navzdory všemu, co vyvádím, spolehnout a obrátit. Nikdy mě nenechal na holičkách, i když jsme spolu nežili a já mu v 1 ráno volala že je mi zle, byl tu pro mě. Momentálně mi pomáhá postavit se zpátky na nohy, stala jsem se ženou v domácnosti, trpělivě se mnou projíždí inzeráty a utěšuje mě, když mi přijde odmítnutí. Ani náznakem mi mou psychickou indispozici nikdy nepředhodil, naopak, nosí kytky, ptá se jestli mám ještě nějaký peníze, a starostlivě mi maže ekzémy a další následky nervovýho zhroucení. Když jsem mu ukázala svoji tvorbu, rozplakal se a věří tomu, že něco sepíšu a vydáme to. Jo, je trošku naivní. Takže mi teď dělá zázemí k tomu, abych si mohla psát a vyrábět šperky a uzdravovat se.

Neberu, ale i dávám. Takže doma poklízím, zařizuju co je potřeba a naučila jsem se spousty nových jídel. A díky tomu, že mám vlastní kuchyň, kterou jsem vybavila k obrazu svému – což sklízí pochvaly – mě vaření a pečení baví a on pak přijde domů a mlaská a je spokojenej. Pak si pustíme film a já mu drbu záda a hlavu, protože vím, jak moc to zbožňuje. Čím dýl jsme spolu, tím víc jsem se naučila mu dávat najevo respekt a lásku. On to dělá prakticky od začátku, pro mě to bylo scifi. Říct někomu že ho miluju? Br. Užívám si díky tomu všechny ty normální chvíle. Jo, vytáčí mě tím, že si není schopný zapamatovat co kam patří a naprosto nelogicky třeba nádobí nastrká někam, kam ho nikdy nedával a já to tu pak hledám a připadám si jako cvok, ale hravě to přebijou všechny ty výlety a akce kam mě bere. Vídáme se spolu od května, to není ani rok, a já za tu dobu s ním zažila mnohem víc věcí než s Ex. a Er. dohromady. Kino, divadlo, sport, výlety po celý republice, ale i jen hraní pexesa při muzice, procházky, zpěv…

Umí se mi omluvit a uznat, že to přepískl. A protože hodně hádek proběhlo, když jsme byli trochu pod vlivem, prostě jsme to pití výrazně omezili. Nenasáváme každý den a když už, tak se ovládáme a brzdíme. A když už nastane situace, kdy cítíme, že se budeme hádat, jdeme na vzduch/domů, zkrátka to stopneme. Já přestala ječet kvůli každý malichernosti a hle, ono to funguje! A je to den ode dne lepší a intenzivnější a já poprvý v životě mám fakt normální vztah. A že mi prospívá si všímá i okolí.

Dneska jsem měla sen, jak se nás sešla parta blogerek. Nevěděly jsme, kdo je kdo, ale vím, že mezi nimi byla Padesátka a Odesílatelka (zdravím!). A o to víc přemýšlím, kam se v tom psaní dál vydat. Dřív jsem psala blbosti, pak se snažila o seriózní tvorbu – kynologický články, reportáže z divadel a koncertů, foto články a pod. A pak mi začalo hrabat ještě tehdy z F. a z blogu se stal prakticky deníček. A to dost otevřenej. Já se za to nestydím, ale tím, jak jsem teď doma, nemám pocit, že bych tu psala něco zajímavýho…

Zabalit to nedokážu, na to mám to svoje pisálkovství moc ráda. Rozhodně bych ráda zachovala Projekt. Nicméně… Chystám(e) něco pěkného. Včera jsme se s Ňufem bavili a chtěli bychom ten náš vztah posunout zas trochu dál –  plánujeme společný… blog! Momentálně vymýšlíme adresu a pak se na to vrhneme, ou jé. Blog bude o našich zážitcích, výletech, bude plný fotek (i našich xichtů) a celkem se na to těším.

Takže tak.

A taky možná sepíšu tu knihu. Muhehe.

Každopádně když uznám za vhodný – a bude to vhodný – budu vás o novinkách samozřejmě informovat.

3 komentáře: „Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?

  1. K., já ti držím palce ať vám to s nufem vydrží! Ony vztahy nikdy nejsou jednoduché a trva najit společnou notu. Dle toho co píšeš tak se jeví jako fajn chlap i přes své bolesti z minulosti. Doufám, že se svých trapeni zbavis a maknes na sobě. Urco to dáte do kupy. 🙂

    Ohledně blogu…já zverejnuju už jenom vyloženě to co se týká jen výtvarky. Nechci moc zverejnovat jaký kdy vedeme rozepre a kdo je větší chudák. Dokazali jsme se i pohadat kvůli hloupé cokolade. 😀 Někdy je lepší když soukromí zůstane soukromím a internet do toho necumakuje. 🙂 Tesim se na společný blog. :o)

Napsat komentář: Odesílatelka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.