Náš další výlet si vzal do své režie Radek. Vždy má radost, když mi v té naší zemi může ukázat místo, o kterém jsem neměla ani páru, a které za vidění stojí. Tím bylo i jezero v Ovčárech, které je z Prahy co by kamenem dohodil a přesto jsem o jeho existenci neměla do předchozího léta, kdy k němu jel se synem stanovat, tušení.

Tentokrát nám vlak jel z Masaryčky, která mě vždy fascinovala, ale nikdy jsem neměla čas si ji projít. Teď jsme výjimečně přišli na nádraží s předstihem, takže jsme prozkoumali snad všechny její zákoutí.

Cesta vlakem byla v klidu, byli jsme v něm skoro sami, osvěžovali jsme se nealkoholickým ochuceným pivčem a s jedním přestupem v Lysé nad Labem jsme úspěšně dorazili půl hodinu po poledni do cílové stanice Ovčáry. Ty se nacházejí 5 km severovýchodně od Kolína. První písemná zmínka pochází z roku 1273. V současné době mají rozlohu 1000 hektarů a žije zde cca 900 obyvatel.

Hned po vystoupení z vlaku jsem našla velký čtyřlístek a to bylo jasné znamení toho, že tenhle výlet bude opět vydařený. Šli jsme malou vískou směrem k jezeru, je pravda, že bylo na rozdíl od posledního pobíhání po řevnických lesích trochu chladno, ale to ničemu nevadilo. Minuli jsme pomník padlým, místní rybníček i hasičskou zbrojnici. První zastávka byla poněkud nečekaná a náhlá, a to u jednoho domku, před nímž rostlo neskutečné množství čtyřlístků a my se rozhodli je všechny posbírat. Tenkrát jsme ještě neznali fígl s házením jetelů do pet láhve s vodou, takže jsme se snažili vše lisovat přímo na místě. A to do všech dostupných možností – pod kryt telefonu, mezi bankovky, účtenky z Tesca…

Když jsme se patřičně nahamounili, došli jsme až k jezeru. Celé jsme ho obešli, bylo poměrně velké, potkali jsme místní rybáře a pár pejskařů. Osobně jsem neplavec, už plno let jsem ve vodě nebyla, ale písečné pláže a příjemné prostředí by mě asi dokázalo nalákat. Teď ne, to byla zima, takže jsme si na jedné z pláží udělali alespoň piknik. U něj se nám naskytla fajn podívaná, na vodě trénovaly holky jízdu na vodních lyžích. Když to rozjížděly, na chvíli vykouklo i sluníčko.

Užívali jsme si patřičný relax, připadala jsem si úplně jako u moře. Žádný stres, žádné starosti, jen pohoda klídek a sem tam procházející nějaký místní obyvatel. Cestou zpět do vesnice nás dostihl déšť, ale nebylo to nic hroznýho, než jsme vyhrabali deštník, přestalo to. Ve vesnici jsme ještě dosbírali pár čtyřlístků a pak se vydali na vlakovou zastávku. I tam se urodilo plno zmutovaného jetele, sbírali jsme jako diví, až jsme se báli, že už čyřlístky nebudeme mít kam dávat.

Kolem půl šesté jsme seděli ve vlaku a jeli se projít ještě po Lysé nad Labem. Toto město znám z bývalé práce. Můj první pracovní den začal na knižním veletrhu právě v Lysé. Tehdy jsem dokonce poprvé cestovala sama vlakem.

Lysá nad Labem se nachází v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. Žije zde necelých 10 tisíc obyvatel. První zmínka o městě je v Kosmově kronice. Ve 13. století zde byl postaven hrad a Lysá byla až do vlády Lucemburků ve vlastnictví českých královen. Městem se stala v roce 1291, roku 1355 panstvím. Za husitských válek byla Lysá hodně poničená. Rozkvět pak probíhá za vlády Kateřiny Smiřické – v u dobu byla obnovena práva města i fary. Nadějný rozvoj města přerušila třicetiletá válka.

Velká bída zde začala panovat v roce 1873 po velkém požáru, který poničil 51 stavení včetně stodol a právě sklizenou úrodu. O pět let později byl zbořen kostel sv. Jana Křtitele, který stál na náměstí. Při jeho demolici byly zničeny náhrobky rodu Smiřických. Další úpadek města způsobil hýřivý životní styl kněžny Štěpánky Rohanové, který dostal město do velkých dluhů. Po její smrti zakoupil panství angličan William Andrews. Dalším majitelem se stal Bedřich Leitenberg. Po jeho smrti se Lysé ujal Rudolf Ferdinand Kinský. Když zemřel i Kinský a jeho rodina se odstěhovala do Rakouska, stal se ze zámku domov důchodců. K tomuto účelu slouží dodnes.

Po roce 1935 vznikla v Lysé Národní garda. Jejím úkolem bylo strážit důležité objekty. Od roku 1940 se zde razily protektorátní mince. Následovalo opět několik ničivých požárů. V roce 1945 zde proběhla sabotážní akce, která se stala základem pro Hrabalův příběh Ostře sledované vlaky.

V roce 1950 byla k městu připojen obec Litol. Dalšími částmi města jsou také Byšičky a Dvorce. Opět se rozvíjet se začalo město od druhé poloviny 19. století do začátku druhé světové války. V současnosti je Lysá známa především díky výstavišti, kde se pořádá plno veletrhů a výstav. Dalším oblíbeným místem je dostihové závodiště.

V Lysé jsme už neměli tolik času, takže jsme se od nádraží prošli ke kostelu svatého Jana Křtitele, posbírali jsme ještě pár čtyřlístků, v místní večerce koupili čokoládu na cestu, pozdravili několik zvířátek a frčeli zpátky do Prahy.

Po velkém úspěchu s předchozím výletem na české granátky jsem se jala hledání dalšího kamenného cíle, který bychom mohli spojit s příjemnou procházkou. Na internetu mě zaujala vyhlídka Babka, která se nachází mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy a kde lze najít železité křemeny. A tak jsme v sobotu dopoledne jeli na Smíchovské nádraží, kde jsme sedli do vláčku a vyrazili na další výlet do sbírky.

Řevnice jsou malé město, které leží cca 10 km jihozápadně od Prahy na řece Berounce. Žije zde přibližně 3600 obyvatel. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1253, kdy zde král Václav I. postoupil kostel. Svou původní funkci městečka, kde se již roku 1304 konaly trhy, ztratily Řevnice pravděpodobně během husitských válek. Na konci 15. století byly pouhou vesnicí. Období rozkvětu v 16. století vystřídalo období třicetileté války, kdy Řevnice utrpěly značné škody. V roce 1732 získaly městská privilegia, která kromě týdenních trhů umožňovala pořádat 3x točně výroční trhy. V roce 1787 zde byla vybudovaná menší škola.

Velký rozkvět Řevnic znamenalo otevření železniční trati z Prahy do Plzně v roce 1862. O 20 let později nahradilo původní zastávku první nádraží, budova dnešního nádraží byla postavena v roce 1896. Městečko se od té doby rozrůstalo, byla zde zřízena pošta, vznikaly zde různé spolky, sady, sportovní místa, Lesní divadlo… Mnohé z nich fungují dodnes. V roce 1968 se Řevnice z městysu staly městem. Získaly i nový městský znak.

Na nádraží jsme přijeli kolem půl druhé odpoledne. Sluníčko svítilo a všude bylo celkem dost lidí. Bodejď by ne, bylo opravdu pěkně a to by byla přece škoda sedět doma… Vydali jsme se směrem k lesnímu divadlu, které znám už z minulosti, kdy jsem tam navštívila poměrně známý festival Porta.

Kousek za divadlem bylo odpočívadlo, takže jsme ho k odpočinku patřičně využili. Na cestu jsem nadělala dobré sendviče, tak jsme trochu posvačili a okoštovali nealkoholická pivča. Příchuť jablko+zázvor+heřmánek od Birellu nebyla vůbec zlá a moc jsem si pochutnala.

A pak už jsme šli lesem přímo k Babce. První část cesty byla klidná, nikde nikdo a společnost nám dělali maximálně motýli – dokonce i otakárka fenyklového jsme na vlastní oči viděli! Čím víc jsme se blížili k hřebenům, tím více lidí jsme potkávali. Někteří si už v dáli nasazovali na pusu náhubky, jiní se smáli a neřešili. Dali jsme si krátkou pauzu v trávě a pak vylezli na kopec kousek od našeho cíle.

Byl tam krásný výhled, takže jsme rozprostřeli piknikovou deku a koštli další nealko pivo. Malinovo-limetkový Birell se tak stal mou novou závislostí. Osvěžující nápoj, který nemá chybu. Chvíli jsme relaxovali a kochali se vyhlídkou.

Babka je skalnatý kopec v brdských Hřebenech v Řevnickém lese. Díky své výšce 505 metrů nad mořem je oblíbeným výletním místem už od 19. století. Na kopci je mnoho přirozených skalních výchozů a několik opuštěných a zarostlých lomů na bílý křemenec. Šikmý strom převisů umožňuje i silové horolezecké výstupy. Lom byl využíván ve 2. polovině 19. století. Poblíž vrcholu se těžil jaspis, který byl údajně použitý k výzdobě kaple svatého Kříže na hradě Karlštejn. Skalnatý vrchol je porostlý borovicemi. Některé z nich vypadají jako kosodřevina. Úbočí jsou suťová a prorostlá listnatými dřevinami.

Z vrcholu je vidět hlavně na okolní lesy a kopce směrem na jihozápad až severozápad. Na jihozápadě můžete vidět mohutný Plešivec a špičatý Ostrý, za Plešivcem se nachází vrcholky Brd a vpravo hřbety Radče. K severu jsou vidět Křivoklátské lesy, hřbet Děda a na konci zástavba Berouna. Jde vysledovat i hlavní věž Karlštejna. Z boční vyhlídky je krásný výhled na údolí Babského potoka a Strážný vrch a za dobrého počasí jsou vidět i pražská sídliště.

Skály byly opravdu, jak můžete vidět na fotkách, celkem velké. Radek po nich běhal jako kamzík, zkoumali jsme okolní přírodu, kameny a kochali se výhledy. Já se nechala unést sběrem bylin – konkrétně medvědím česnekem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme čirou náhodou na těch internetech našli, že to je konvalinka a že takové pesto z ní by nás pěkně potrápilo… Naštěstí jsme toho nenaškubali tolik a jsme tak poučeni pro příště. Když jsme se patřičně vyřádili, vypravili jsme se směrem městečko Mníšek pod Brdy.

Mníšek pod Brdy byl založen v říjnu roku 1348. Historie města byla odjakživa spjata se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Na počátku 15. století získalo vlastní znak a ambici stát se královským městem. Bohužel se na něm dost podepsaly husitské války. Po nich přišli do Mníšku v roce 1487 Vratislavové z Mitrovic, kteří se stali na 150 let mníšeckými pány. Za jejich panování jsou zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar.

Během třicetileté války městem prošlo švédské vojsko. V roce 1639 byla vypálená tvrz, kostel, fara, zničený vodovod a protrženy hráze rybníků. V roce 1655 koupil Mníšek pán Engel z Engelsflussu a za pomoci jeho potomku pozvedl celý kraj. Za poddané platil daně, obnovil vodovod, postavil zámek, klášter s kostelíkem Skalka a vybudoval městečko. Po pánech z Engelsflussu přišel do Mníšku rod Unvertů, který v budování města úspěšně pokračoval. Další, kdo převzal zdejší panství byli Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu.

V letech 1960-1974 bylo město součástí okresu Příbram, od roku 1974 je součástí Prahy-západ. Nachází se 27 km od Prahy a v současné době zde žije přes 6000 obyvatel.

Cesta do Mníšku byla poměrně dobrodružná. Sice byla na rozdíl na Babku z kopce a po rovince, ale cest bylo více a chvílema to vypadalo, že jsme někde zakopli o bludný kořen a už nikdy ven z lesa netrefíme. Navíc jsme neměli vůbec signál. Radek neohroženě zavelel, že musíme určitě „támhletudy“ a na mé námitky, že bych šla chvíli po silnici, nebral zřetel, tudíž jsme šli „dál a horší cestou“, kdy jsme se brodili v ostružiní z krpálu někam dolů do háje, já navíc na sobě měla sukni a celkově jsem byla oblečená jak na motýly, ale nakonec jsme úspěšně do města dorazili.

Bylo nám už dost vedro, oba jsme měli spálený obličej a v nohách něco kolem 20 km. Došli jsme ke kostelu, kde jsme si sedli na lavičku a s hrůzou zjistili, že vlak je ještě pěknej kus cesty a jede nám za poměrně krátkou chvíli. (A kdyby nám ujel, další přijede asi až za 2 hodiny). Nasadili jsme rázný krok a chvátali za město na zastávku. Celí uřícení a vyprahlí jsme ale vlak stihli! Město si snad projdeme někdy příště…

Člověka ten nový rok vždycky svádí k tomu, aby si řekl, v čem bude jiný, lepší, co dokáže a co se naučí. Protože už nám taky dávno není patnáct, nedávali jsme si žádné velké (ne)reálné cíle. Jediné, co jsme si řekli, že budeme hodně cestovat a poznávat. A skutečně, hned v lednu a únoru jsme toho navštívili požehnaně. Začátkem března jsme se dokonce vypravili na osmidenní trip po Polsku, kde jsme stihli poznat hory, města i moře. I proto nás nouzový stav, kdy je všechno zavřené, dost rmoutí…

Opravdu až do tohoto výletu jsme seděli poctivě doma. Největší vodvaz pro nás byla procházka do nedalekého Tesca. Ale už nám to lezlo na mozek, takže jsme vyprali roušky, zabalili svačiny a pití, a ráno se vydali na Smíchovské nádraží, které bylo jak město duchů. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce i vlak byl téměř prázdný, takže jsme měli kupé sami pro sebe.

Jelikož jsem už jako malá holka našla zálibu v kamení a povedlo se mi Radka docela slušně nakazit, navíc po zábavném hledání jantarů u Baltu nám nějaké dobrodružství chybělo, vyhledala jsem v jedné mineralogické facebookové skupině lokalitu na Kolínsku, kde je možné nalézt pyropy. To jsou tmavě červené kamínky, které jistě znáte pod názvem český granát. Tyto kamínky můžete najít v podobě drobných zrnek o velikosti 1-7mm.

Nejčastější možnost získání granátků je rýžování v potoce. Byli jsme vybaveni sítem a odhodláním, takže jsme kolem poledne vystoupili v Ratboři, což je malá víska, kde žije kolem 500 obyvatel a nachází se v okrese Kolín. První zmínka o Ratboři pochází z roku 1115. Obec byla součástí majetku benediktínského kláštera Kladrudby u Stříbra. Zpráva se vyskytuje na falzu pozdějšího data. Věrohodnější je zpráva z roku 1352.

Od vlakové zastávky jsme zamířili kolem kostela svatého Václava k Hrázkému rybníku. Tam jsme chvíli obhlíželi terén a pak se vydali dále podél potoka.

Radek chtěl přejít na druhý břeh, ale já na rozdíl od něj neměla potřebnou výbavu.

Zkusila jsem se přebrodit na začátku, ale kameny hrozně klouzaly a já dostala strach, že do potoka zahučím. Tak jsem vylezla a šli jsme ještě kousek dál. Radek už začal být nervózní, že nikdy nepřejdeme, tak jsem se neohroženě vrhla do vody. Místo vypadalo, že ho překročím jedním rázným krokem, ale dno bylo plné bahna, a tak jsem se zabořila po stehna do vody. Paráda. Nemusím asi ani zmiňovat, že zhruba za dalších 20 metrů bychom narazili na lávku…

Naštěstí tohle byla první a zároveň poslední nepříjemnost výletu, dokonce svítilo trochu i sluníčko a po čase se mi podařilo uschnout. Granátek jsme nenašli ani jeden, zato jsme vylovili několik mušlí, zub, lebky a další poklady. Když si Radek řádně zarýžoval, udělali jsme si na dece sváču. Pak se vrátil zpátky k práci a já si chodila po lese, fotila brouky a „motýle“ a užívala si, že jsme konečně z toho bytu někam vyjeli.

Když jsme usoudili, že tady žádné velké poklady nenajdeme, vypravili jsme se po cestě zpátky do vesnice a poté pokračovali do vedlejší vísky Bořetice, které jsou částí městysu Červené Pečky. Rozprostírají se podél Vysockého potoka, který ústí do návesního rybníka. V roce 2011 zde bylo evidováno 59 adres.

U rybníka jsme si dali pauzu s nealko pivčem a pak se vypravili hledat lom, kde se údajně také nachází granátky. Nemohli jsme tam zaboha trefit, furt jsme kroužili dokola. Našla jsem, že v lomu je nějaká caschka, takže až díky souřadnicím jsme nalezli aspoň směr. Na cestě ležel pejsek, vypadal že slušně hibernuje. Jdeme správně? Pes nic, tak jsme pokračovali. Když už jsme ho míjeli, ozval se hlas jakéhosi pána, že jsme se dostali do slepé uličky a že nikam takhle nedojdeme. Popsal nám cestu a vtípkoval, že jsme měli štěstí, že ten pes měl zrovna relaxační siestu. Podle mě se tam nevzrušeně válí ještě nyní. 

Tak se nám až díky pánově radě povedlo konečně lom najít. Je to taková malá skála vedle potůčku. Radek zkoušel ještě rýžovat – tentokrát úspěšně, jeden malý poklad v potoce našel. Já si lezla po skále a hledala granátky, které stojí za to táhnout v batohu domů.

Když už jsme byli načerpaní energií – jak z úspěšného kutání, tak úžasného jarního počasí a pocitu, že jsme se mohli po nějaké době volně nadechnout bez hadru na puse, sbalili jsme deku a kamení a vypravili se zpátky do Ratboře na vláček a jeli domů.