Na tento výlet jsem se moc těšila, protože navštívit Kutnou Horu bylo mé přání už několik let. A když jsem se navíc dočetla, že v něm probíhá výstava Jiřího Trnky, v jehož vydavatelství jsem 4 roky pracovala, nebylo o čem váhat.

Pravdou je, že po velmi náročné noci, kterou jsme měli za sebou, se nám nevstávalo úplně nejlíp. Jeli jsme nějakým postarším typem vlaku, kde bylo plno lidí, málo vzduchu a když jsme se navíc zastavili na několik minut uprostřed rozpálených polí, myslela jsem si, že je to náš konec. No, naštěstí jsme, ačkoli netuším jak, přežili a krátce po 13:00 jsme vyrazili od nádraží směrem centrum, kde jsme měli zařízené ubytování.

Nejprve jsme se chtěli někde osvěžit, takže jsme se usadili na zahrádku hostince U Zlatého Lva, který se nachází hned vedle katedrály Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Ale ani po několika minutách nám obsluha nevěnovala pozornost, takže jsme se zvedli a rozhodli se zkusit štěstí jinde. Za normálních okolností bychom se takovému podniku asi vyhnuli, ale žízeň byla veliká, takže jsme vzali za vděk hernou Mamut, kde si Radek dal Svijany a já pomerančový džus.

Cesta k hotelu byla náročná, protože bylo neskutečný vedro a šli jsme celou dobu lehce do kopce. Ubytování jsme měli v malém kouzelném hotýlku Opat, kde nás na recepci čekala moc milá paní, od které jsme dostali klíče a veškeré instrukce. Potom jsme se šli ubytovat, hodit si sprchu a chvíli si odpočinout, než půjdeme poznávat kouzla města.

Kutná hora se nachází ve Středočeském kraji a je zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Žije zde kolem 21 tisíc obyvatel. Jeho historie, už jak napovídá samotný název, souvisí s těžbou stříbrných rud tavením stříbra. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. To se v okolí nacházelo už v 10 století, kdy se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla v městě „stříbrná horečka“. Několik tisíc lidí sem přišlo za prací. Tak pravděpodobně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada. Kolem roku 1300 se v mincovně, která se jmenuje Vlašský dvůr, začaly razit Pražské groše.

V letech 1304-1307 Kutnou Horu obléhala vojska Albrechta I., ale obyvatelé ji rychle opevnili a ubránili. Roku 1318 byla povýšena na město a získala různá privilegia. Králové Karel IV. i Václav IV. si města velmi považovali a proto ho podporovali. Ve druhé polovině 14. století byl postaven kostel sv. Jakuba, radnice, hradby i škola. Výnos dolů klesal, ale stavební činnost rostla. V roce 1384 vzniklo hornické bratrstvo pro stavbu chrámu svaté Barbory.

Roku 1413 horníci přepadli Malín, kde pobili místní obyvatele, o tři roky později zavraždili královského vyslance a tím ve městě zavládly národnostní a náboženské spory. V roce 1420 podporoval město císař Zikmund Lucemburský, který, když o rok později ustoupil, založil požár. Ten místní ale uhasili. Roku 1424 město vypálil Žižka. Táborští zde vládli až do bitvy u Lipan. Roku 1436 sjednal Zikmund náboženský smír i vyrovnání majitelů. Hejtmanem byl ve Vlašském dvoře zvolen pozdější král Jiří z Poděbrad. Jiří výrazně pomohl k rekonstrukci Vlašského dvora. Po jeho smrti byl zvolen novým králem Vladislav Jagellonský.  V tu dobu se opět začalo dařit dolům. Po roce 1623 sláva města zas upadala. V letech 1770 a 1823 ho poničily velké požáry.

Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl. Žil zde Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde plno národních spolků a sdružení. Koncem 19. století zde byly obnoveny gotické stavby a dostaven chrám svaté Barbory.

Jelikož nám vyhládlo, rozhodli jsme se začít pozdním obědem. Volba padla na restauraci Dačického Mikuláše. Protože nejím maso, mívám často na výletech problém, nabídka takového jídla bývá dost omezená. Tady jsem byla ale už po otevření jídelního lístku naprosto v klidu – volba byla pestrá, zajímavá a kromě vegetariánského jídla má restaurace dokonce čistě veganská jídla! Seděli jsme na krásné velké zahrádce, věnovat se nám přišel sympatický číšník. Radek se mě svou polskou češtinou zeptal, co znamená „blabla“, načež číšník nám úplně vyrazil dech, když bez mrknutí oka začal polsky vysvětlovat, co je to za jídlo.

Radek si objednal předkrm – paštiku, polévku. Jako hlavní chod jsme si dali houbové ragú, které bylo naprosto skvostné. Já ho zapíjela Aperol spritzem, Radek pivčem z místního pivovaru. Cítili jsme se v restauraci moc příjemně, číšník válel – se stejnou grácií mluvil s hosty i anglicky a německy. Objednala jsem si ještě jeden Aperol, načež se mi strašně dlouho nenesl. Slušně jsem se servírce, která šla kolem, připomněla. Asi za 5 minut přišel přímo pán a osobně se mi omluvil, že na mě zapomněl. To mi přišlo hrozně milý. Měli jsme štěstí i na počasí, i když se chvíli mračilo nebe a ozývalo se burácení hromů, bouřka se nám vyhýbala. Ale abychom neproseděli celý večer v prvním podniku, zaplatili jsme.

Nejprve jsme si skočili do místního krámku, který jsme měli hned naproti hotelu a nakoupili si nějaké občerstvení na večer a pak šli brázdit uličky a obdivovat domky.

Dokonce se nám u kostela Panny Marie povedlo najít pár čtyřlístků. Když jsme usoudili, že pro dnešek máme nachozeno dost, navíc to stále vypadalo, že začne lejt, šli jsme hledat útočiště, kde strávíme večer.

Zalíbila se nám mexická restaurace Harmonia u svatého Jakuba. Sedli jsme si na zahrádku, já si objednala pro změnu červené víno a nachos s rozpuštěným chedarem, Radek pivo a sýrové quesadilly. Jídlo bylo opravdu dobré, obsluha moc milá, takže jsme se i poté, co začala parádní bouřka, přesunuli ze zahrádky dovnitř a tam zůstali téměř až do zavíračky.

Měli jsme štěstí, než jsme dopili, tak bouřka ustala. Zaplatili jsme a vrazili ke chrámu svaté Barbory. Ani ve snu jsem netušila, jak moc krásná podívaná to bude.

Byla to paráda, až jsem měla husí kůži. Když jsme se patřičně pokochali, vrátili jsme se na hotel, tam si chvíli povídali a pak šli spát, abychom byli na druhý den, kdy nás čekal program, odpočatí.

Druhý den našeho výletu jsme odstartovali příjemnou snídaní s rodinnou atmosférou. V hotelu bylo k dispozici vše, co máme rádi a paní nám byla pořád k ruce. Vydatně jsme se najedli, pak ještě chvíli relaxovali na pokoji a krátce před 10 hodinou se vypravili vstříc dalším obohacujícím zážitkům. Tentokrát jsme toho měli v plánu více než dost, tak nebyl čas ztrácet čas.

Úplně první zastávka nás čekala v bankomatu, neb jsme si v obchodě s kameny, který se nacházel kousek od chrám svaté Barbory, vyhlídli naprosto skvostný pyrit z peru. Tím jsme nabrali pár minut k dobru a než jsme došli do chrámu, začala ta zlostně zamračená obloha usilovně plakat. Zmokli jsme až na kost, zatímco já to brala s humorem, Radek byl nadšený o poznání méně. Než se uklidnil, šla jsem se podívat do krámu se suvenýry, u kterého jsme našli schovku, kde na nás nepršelo. Když přestalo, šli jsme na prohlídku Barbory.

Pamatuju si, jak jsem před více jak 10 lety projížděla s kamarádkami Kutnou Horou do Chrudimi. Z okýnka autobusu jsem viděla ten ohromný skvostný kolos a od té doby ho moc chtěla navštívit. A konečně ten vytoužený okamžik nastal. A stálo to za to, prostory byly naprosto dechberoucí.

Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel. Jedná se o pětilodní gotickou katedrálu. V místech ostrohu nad říčkou Vrchlicí stávala kaplička, která byla zasvěcená patronce horníků, svaté panně Barboře. Na popud Bratrstva Božího Těla na své náklady vybudovali měšťané chrám, které konkuroval pražské katedrále. Od roku 1995 je zapsán na seznamu UNESCO.

Z Barbory jsme se přesunuli do Galerie GASK. Měli jsme lístky do všech prostorů, kde byla vystavena díla vskutku různorodá. Sochy, obrazy, koláže. Ale nejvíc jsme se stejně těšili (nebo alespoň já) na Zahradu Jiřího Trnky.

Jiří Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni. Výtvarný talent se u něj objevil už v dětství. Ve škole si ho všiml učitel Josef Skupa, který ho přivedl do loutkového divadla, kde mu dal příležitost poznat divadelní zázemí a také pomáhat s výtvarnou stránkou představení. Díky Skupovi nechali rodiče Trnku studovat na výtvarné škole v Praze. Během studia navrhoval a vytvářel kulisy pro Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pracoval také jako výtvarník v novinách. Po skončení školy provozoval vlastní loutkovou scénu v dnešním Divadle Rokoko. Poté se začal živit jako ilustrátor. Ilustrovat stovky knížek. Od roku 1936 spolupracoval s Národním divadlem, pro které vytvářel scény a kostýmy.

Od 50. let pracoval převážně pro film. Roku 1945 se stal spoluzakladatelem studia Bratři v triku. O dva roky později založil Studio loutkového filmu a o rok později natočil svůj první celovečerní loutkový film. Poslední roky života se věnoval malbě a sochařství. V roce 1963 mu byl udělen titul národního umělce a o rok později Řád práce.

V Praze žil v Košířích v usedlosti Turbová, později zakoupil vilu na Kampě. Měl dvě ženy a byl otcem 5 dětí. V roce 1967 se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale těžce onemocněl a dva roky poté zemřel.

K Trnkovi mám zvláštní a vlastně i osobní vztah. Čtyři roky jsem pracovala přímo u jejich dědiců a zažila tam nejedno dobrodružství. Ačkoli mám na konec naší spolupráce spíše trpké vzpomínky, na jeho tvorbu jsem nikdy nezanevřela. A tady jsem ji mohla představit i Radkovi. K vidění toho bylo opravdu mnoho – loutky, ilustrace z pohádek, obrazy. Vše dokreslovala příjemná atmosféra, různé animace. Bylo to fakt vymazlený. V místnosti s loutkami ze Starých pověstí českých mi i slza ukápla, živě jsem si vzpomněla, jak mi jednou podobnou nádheru přivezli do skladu a já s husí kůží pozorovala, jak na stole, kde balím balíky, stojí princezna, jen obživnout.

Kromě děl byl součástí výstavy i interaktivní Zahrada. Byla jsem na ní poprvé v Malostranské besedě, tam se mi líbila asi nejvíc. V Bráníku jsem byla na vernisáži, takže všude bylo plno lidí. Tady byla udělaná moc pěkně, i když Besedu nepřekonala. Nicméně jako celek Kutná Hora vyhrála!

Po vyřádění se s kocourem a dalšími zahradními hrdinami jsme si prošli ještě exponáty na chodbách, v krámku koupili knížky, které vyšly od doby, co jsem ve vydavatelství skončila a o které jsem stála a pak, protože už bylo docela dost hodin, šli hledat restauraci, kde bychom poobědvali.

Líbila se nám restaurace U Černého kohouta. Hostinský byl sympaťák, víno a pivčo dobrý, ale jídlo se jim moc nepovedlo. Půlka květáku byla uvnitř zmrzlá, takže se to nedalo jíst. Po mé stížnosti následovala akorát omluva, upřímně jsem čekala, že to teda vezme a šoupne aspoň do mikrovlnky. No, nestalo se tak.

Poslední zastavení proběhlo v Kostnici. Kostnice se nachází pod kostelem Všech svatých na hřbitově. Nachází se v ní kosti zhruba 40 000 lidí, kteří se stali obětmi válek a morových epidemií. Z kostí jsou v kostnici tvořeny různé obrazce – například erb. Celé to působí trochu bizarně, ale já mám takový věci ráda, takže se mi návštěva tohoto netradičního místa líbila. Jako památku jsme si koupili malou lebku a veškeré dojmy šli probrat ke kalíšku. Šanci jsme dali restauraci U Zlatého lva, kde si nás předchozí den nikdo nevšiml. Tentokrát jsme se napojili a tím se kruh uzavřel.

Byl duben předchozího roku, když jsme spolu seděli na baru v hospodě, kde jsme se poznali a která se přestěhovala z Českého Krumlova. Radek o městě básnil a já tehdy pravila, že bychom tam někdy mohli spolu zajet. To jsme se teprve poznávali. No a o rok, a nějaký ten měsíc k tomu, jsme ten náš první naplánovaný výlet měli zrealizovat.

Pro mě to byla premiéra, nikdy jsem totiž nenašla, ačkoli jsem z Prahy, odvahu do města plné turistů zajet. Radek ho poprvé navštívil s Juniorem v létě 2019, když jsem doma zrovna ležela s angínou na neschopence.

Ráno začalo příjemnou snídaní formou švédských stolů. Na výběr bylo sladké, slané, ovoce, zkrátka asi vše, co si jen dovedete představit. Neodolala jsem a dala si šampaňské, které mi teda v těchto brzkých hodinách stouplo poměrně rychle do hlavy. Potom jsme se sbalili, rozloučili se s pokojem, který nám poskytl bezpečný nocleh a po Rudolfovské třídě se vydali na nádraží, z kterého nám jel vlak do našeho dalšího cíle.

Český Krumlov je město, které se nachází v Jihočeském kraji 22 km od Českých Budějovic. Leží pod hřebenem Blanského lesa a protéká jím řeka Vltava. Jde o turistické a kulturní centrum jižních Čech, žije zde kolem 13 tisíc obyvatel, roku 1963 se stalo městskou památkovou rezervací a od roku 1992 je zapsané na seznamu UNESCO.

První zmínka o Krumlově pochází z roku 1253. Dřív bylo město sídelním městem mnoha českých rodů – Vítkovců, pánů z Krumlovů, Rožmberů, Eggenbergů a Schwarzenbergů. Byl hlavním správním centrem Rožmberského dominia a od rou 1918 i Krumlovského vejvodství a Dominia schwarzenberského. V roce 2003 bylo městskou památkovou zónou vyhlášeno předměstí Plešivec.

Od nádraží do centra nám to pěší chůzí trvalo asi půl hodinky. Budějovická brána nás zavedla do jiného světa. Koukala jsem na tu nádheru téměř s otevřenou pusou a Radek byl rád, že se mi tam líbí. Nejprve jsme si prošli řemeslnou uličku, kde bylo k vidění plno šikovný řemeslníků. V kovárně jsem Radkovi koupila podkovičku pro štěstí. Navštívili jsme také obchod s kameny, kde nás zaujaly vltavíny, které se dají v této lokalitě nalézt nebo místní starožitnictví, kde paní měla plno pokladů.

Bylo opravdu krásné teplé letní počasí, lidí tak akorát, žádné velké davy, ale zároveň to ve městě příjemně žilo, jakoby korona vlastně vůbec nebyla. Dokonce na nás koukali jako na exoty, když jsme si při vstupu do vnitřních prostorů nasazovali roušky a v krámech nám sami říkali, ať je klidně sundáme, že tam se to neřeší, takže bylo fajn se moci zas volně nadechnout. Za podkovičku jsem od Radka v jednom takovém milém obchodě se suvenýry dostala krásnou pohádkovou vílu.

Máme rádi kostely, takže jsme se podívali do svatého Víta, potom se prošli po náměstí Svornosti, kde stojí morový sloup a kašna a pak se už vydali směrem k zámeckému nádvoří. I zde, stejně jako na Konopišti, měli medvědy. Je mi líto takových zvířat, pravda, tady byl o něco větší výběh a působili o píď veseleji, ale stejně…

Jelikož hodina pokročila a naše bříška se hlásila o slovo, vybrali jsme si sympatickou restauraci U Klobouku, kde jsme se rozhodli poobědvat. Byla zde milá obsluha a příjemné venkovní sezení. Pravda, trochu nestíhali, takže se stalo, že u stolu dostal jídlo jen jeden člověk a zbytek na něj koukal, ale jinak to tam bylo celkem fajn. Já si dala bílé vínko a smažák, protože teda nic jiného bez masa v nabídce nebylo, Radek Bakaláře a pstruha. Zavíračka byla v 15:00, takže jsme tak akorát dojedli, dali si ještě po kalíšku, zaplatili a šli hledat další podnik, kam bychom si sedli a kochali se krásou tohoto města.

Další krátkou zastávku jsme udělali v Krumlovském mlýně, kde jsem si dala dvojku vína a Radek místní pivo. Obsluha byla milá, restaurace hezká, ale bylo to tam poměrně drahý a Radkovi pivo nechutnalo, takže jsme okoštovali a zaplatili. Pobavila nás jedna zvědavá kachna, která se přišla podívat, jestli z nás něco dobrýho nekápne.

Radek po všech těch Budvarech, a ochutnávkách dalších piv, dostal neodbytnou chuť na Plzeň, takže jsme se trochu zapotili při hledání nového podniku. Díky našemu zoufalému počínání se nás zželelo jednoho číšníka, který nám poradil, kam zajít na dobrou tankovou Plzeň. Tím zázračným světlem na konci tunelu mělo být Depo. V Depu to bylo příjemné, v první chvíli mě teda dost vyděsily ceny v nápojáku, ale asi to byly nějaké neaktuální, protože jsme platili opravdu zlomek. Přišli jsme včas, zrovna začalo pršet. Chvíli jsme statečně seděli pod deštníkama venku, a dokonce jsme byli i přes moje protesty obsluhováni (bylo mi blbý tahat ty kluky do toho nečasu, jen proto, že chci sedět venku). No, kdyby nám nejel vlak, asi tam sedíme dodnes…

Pak už nás čekala jen cesta zpátky na vlak. Protože jsme byli lehce rozparáděný, v restauraci U Nádraží jsme si ještě nechali načepovat po kalíšku na cestu a pak, s jedním přestupem v Kolíně, dorazili v pořádku domů. Cesta byla veselá úměrně vypitým mokům, druhá půlka byla veselejší, neb s námi v kupé jela Ruska, kterou bavily naše písničky a udělali jsme si takovou multikulti vlakovou diskotéku.

Vstávání, vzhledem k bujaré oslavě našeho ročního souznění, nebylo úplně snadné, ale nakonec jsme se zvládli umýt, sbalit, posilnit ranní kávou a vyrazit směrem Hlavní nádraží, kde měl odstartovat náš další výlet. Samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby se hned něco nesemlelo…

Došli jsme na zastávku, kde nám hned jela tramvaj. Radek mi připomenul, že mu předchozí den končila lítačka, tak jsem obratem zaslala SMS jízdenku. Než nám přišla, trvalo to věčnost a než jsme dojeli do další stanice, už nás lapil revizor. Dojeli jsme s ním až na Arbesák, kde nás donutil vystoupit a začal vyhrožovat policií. Mezitím SMS dorazila, ale bylo nám to prd platný. Nakonec ho obměkčil fakt, že Radek si roční kupony kupuje pravidelně a skončil mu fakt předtím. Jako já chápu, že tu SMS máte mít už před nástupem, ale přišla mi to jako zbytečná scéna, kor když viděl, že jsem ji poslala ještě než nás chytil…

Na poslední chvíli jsme tedy dojeli na Hlavák. Naštěstí nám vlak neujel. Sedli jsme si, já okamžitě urvala závěs z okýnka i s konzolí. Začala jsem se uvelebovat, koukám, zbývalo asi 5 minut do našeho odjezdu. No a na nás svítil nápis „Krušnohor“ s cílovou stanicí Cheb. Sakra!!! No, nakonec se ukázalo, že to zapomněli jen přepnout, naštěstí jsme seděli ve správném vlaku a tento moment zakončil slet divných událostí a pak už to bylo jen lepší.

České Budějovice jsou statutární město Jihočeského kraje. Leží na soutoku řek Vltavy a Malše a žije zde přibližně 94 tisíc obyvatel. Historické centrum bylo v roce 1980 vyhlášeno městskou kulturní rezervací.

Město nechal založit Přemysl Otakar II. v roce 1265. Krátce zde existoval královský hrad. Nové královské město představovalo doposud chybějící základnu královské moci v jižních Čechách. Budějovice upadaly během husitských válek kvůli neuspořádaným poměrům v zemi. Na chvíli rozkvetly díky těžbě stříbra, vaření piva, obchodu se solí, suknem a rybníkářstvím, ale v 16. století opět čelily těžkým časům. Během 30. let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly na chvíli hlavním městem. V roce 1641 lehly dvě třetiny města kvůli velkému požáru. Během první slezské vály byly okupovány, během druhé sváděly v okolí boje rakouská a pruská vojska. Od té doby se války Budějovicím vyhýbaly.

Město nabylo na významu v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa. Postupně se zde také vybudovala železnice. Kvůli epidemii cholery zde byla vybudována i kanalizace a vodovod. Ustanovení Československa se v Budějovicích obešlo bez problémů. Tomu dopomohli českoslovenští legionáři a italská posádka ve městě. Přes Budějovice se vracel do vlasti zakladatel republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

V době první republiky získalo české obyvatelstvo rozhodující slovo. To trvalo až do německé okupace. Poté vrcholné posty ovládli budějovičtí a říšští Němci. V tu dobu bylo mnoho českobudějovických odborářů popraveno nebo internováno v koncentračních táborech. Na konci druhé světové války se staly cílem náletů amerického letectva. V květnu město Němci vyklidili. 9. května přišla Rudá armáda..

V lednu 1949 se staly správním centrem nově zřízeného Českobudějovického kraje, při další správní reformě se staly v červenci 1960 centrem Jihočeského kraje. V srpnu 1968 byly obsazeny Sovětskou armádou, která zde byla až do počátku listopadu. Od roku 2000 jsou hlavním městem Jihočeského kraje.

Naše první přestávka proběhla v katedrále svatého Mikuláše, který se nachází u náměstí. Tento děkanský kostel byl postaven ve 2. polovině 13. století. V 17. století vyhořel. Jeho opravy byly dokončené v roce 1642. Po zřízení Českobudějovické diecéze se stal katedrálním kostelem českobudějovických biskupů. V letech 2012-2013 byl opraven a zcela nově zařízen interiér katedrály.

Protože jsme měli ještě asi dvě hodiny do check inu, rozhodli jsme začít obědem. Vybrali jsme si pizzerii Fontana, která se nachází přímo na náměstí Přemysla Otakara II. Dala jsem si žampionovou pizzu a osvěžující vodu s citrónem, Radek si objednal Budvar a šunkovou pizzu s olivami. Měli to moc dobrý, ani jsme to celý nesnědli, ale později na hotelu přišla k chuti a dala se jít i studená.

Po jídle nám zbyla ještě asi hodina času, Radek měl chuť na točenou Plzeň, tak jsme zaplatili a vydali se hledat další útočiště. To nebylo daleko, sedli jsme si na zahrádku restaurace U Tří sedláků, kde měli dobrý pivčo a milou obsluhu.

Po 14:00 jsme se mohli jít ubytovat do Grandhotelu Zvon. Našla jsem ho na Booking a díky coroně byl pronájem pokoje prakticky za hubičku. Pokoj byl obří, se super výhledem přímo na náměstí a vanou. Radkovi po té, co jsme vstoupili dovnitř, naskočila husí kůže, a to pro mě byl důkaz, že jsem vybrala dobře. Osprchovali jsme se, chvíli si odpočinuli, dojedli pizzu od oběda a vyrazili na procházku městem.

Tentokrát jsme neměli žádný konkrétní cíl a tak jsme šli rovnou za nosem a tam, kam nás nohy táhly. Prošli jsme si park kolem letního kina, viděli jsme továrnu Kohinoor ale i vazební věznici. Protože jsme si chtěli večer dát vanu, zašli jsme do Lidlu pro šampaňské. Ve chvíli, kdy jsme nakupovali, začal děsnej slejvák. Čekali jsme schovaní u vchodu a čekali, jestli se počasí umoudří. Tak se taky stalo, ale ne na moc dlouho… 

Než jsme došli do hotelu, abychom uložili nákup do ledničky, začalo opět nezřízeně pršet a tak jsme se schovali na zahrádku hospůdky staré časy. Překvapilo mě v nabídce malinové pivo, tak jsem ho hned musela ochutnat. Hospoda měla kouzelnou atmosféru, později jsme se v Praze dozvěděli, že ji vlastní kamarád šéfa z podniku, kde jsme se poznali. Svět je zkrátka malý… Viděli jsme dvakrát dvojitou duhu a v suchu jsme zde vyčkali hezkého večera.

Večer už bylo počasí umoudřené. Odnesli jsme nákup na pokoj a udělali si poslední zastávku v restauraci dole. Tam se nám líbilo, měli dobré víno, milou obsluhu, hezky jsme viděli na náměstí.  večeři jsme si dali grilovaný hermelín se saláty. A jak nemám ráda k hermelínu brusinky, tak tady jsem si vážně pochutnala.

Seděli jsme tam až do zavíračky. Po zaplacení jsme se přesunuli na hotel, kde jsme si užili příjemnou koupel a nemohli se nabažit výhledem z okna. Na dobrou noc nám pak „hrála“ tryskající voda ze Samsonovy kašny.

 

 

Kdo by tenkrát v tom únoru řekl, že to klapne a my oslavíme první rok společného života. To jsme se pod rouškou noci a alkoholu poznali v naší oblíbené hospůdce, kam jsme oba pravidelně chodívali. Od té doby jsme se několikrát potkali, proběhly nějaké ty oční kontakty, nesmělý úsměvy, první pozdravení, až jsem se jednoho dubnového večera, opět v té samé knajpě, odhodlala a řekla si o facebook…

A pak nastalo to kouzelný období poznávání se a růžových brýlích. Neměli jsme to zrovna snadné, i přesto, že Radek v Praze už nějakou dobu pobýval, jeho čeština nebyla na takové úrovni, aby se to obešlo sem tam bez (trapných) nedorozumění. A já se zas vůbec nedomluvím anglicky, ačkoli slovní zásobu mám celkem dobrou. Naštěstí jsme to nějak překonali, dokonce jsem začala i docela dobře rozumět polštině, takže se bavíme česko-polsky a pokud si nemůžeme na nějaké slůvka vzpomenout, vylovíme ho v angličtině.

8. května jsme měli první oficiální rande, které jsme strávili na Náplavce. Ačkoli jsme spolu předtím párkrát skončili u stolu právě v naší putyce, byli jsme oba pekelně nervózní. Potom jsme se sešli v krátké době ještě několikrát, byli jsme fandit hokeji, v kině na Ženách v běhu… A pak jsme se 3 týdny vůbec neviděli, psát si si nebylo kvůli jazykové bariéře ono a já dostala strach, že jsem něco pokazila, protože mi přišlo, že to trošku vázne. Rozčísli jsme to na procházce ve Hvězdě, která proběhla 5. června. Když jsme krátce před zavíračkou seděli v hospodě U Holečků, byla jsem přesvědčená, že budeme spolu. A skutečně. Tenkrát mě Radek u sebe nechal ve vší počestnosti přespat a ráno u snídaně jsme si řekli, že je ve dvou mnohem větší prča a že to teda, ačkoli oba nemáme moc dobré zkušenosti z minulosti, risknem!

Už od začátku jsme spolu byli skoro denně. Domů k našim jsem jezdila čím dál tím míň, až jsem v prosinci zůstala natrvalo. A i díky coroně, kdy jsme teď spolu nonstop, máme pocit, jako bychom spolu byli snad sto let. Za tu dobu jsme zažili opravdu neskutečných momentů. I přes občasné bouřky, kdy lítají talíře a ostrá slova, protože jsme oba paličatý rohatý znamení, jsme spolu štastný a užíváme si plno dobrodružství. Byli jsme u nás na chatě, projíždíme republiku křížem krážem, zažili jsme báječný týdenní trip po Polsku. Chodíme rádi ochutnávat nové věci do restaurací, já se naučila lépe a pestře vařit. V prosinci jsme začali s badmintonem, který se stal nedílnou součástí a pokud čas a forma dovolí, hurá do haly. No a tenhle blog je krásným důkazem toho, že se opravdu nenudíme a že se snažíme žít na plno a oba věříme, že nás čeká ještě nespočet super zážitků.

A rozhodli jsme se to celé oslavit v naší velice oblíbené restauraci – v Pastvě. Tato restaurace se nachází v Nádražní ulici na Smíchově a je čistě veganská. Společně jsme tam byli už potřetí a vždy jsme si opravdu výtečně pochutnali.

Celé prostředí je sympatické, pracují tam milé slečny. Jídelníček se tedy pravidelně mění – vždy máte na výběr ze dvou předkrmů, pak z několika (pokud se nepletu, tak 4) hlavních chodů a jako bonus si můžete dát dezert. K pití doporučuji skvostné Unětické pivčo nebo opravdu hodně dobré víno. Pokud alkoholu neholdujete nebo chcete šetřit játra, chybu rozhodně neuděláte ani s výběrem domácí limonády.

Tentokrát byla naše večeře v ohrožení. Vždy musíte dělat rezervaci! Protože je o Pastvu takový zájem, že si bez ní obvykle nesednete. Já byla chytrá a rezervaci udělala, bohužel, na straně personálu nastaly nějaké zmatky a nás si nikam nezapsali. Naštěstí byl jeden stolek volný, takže se nás povedlo usadit. To se nám ulevilo a pak mohl začít mejdan.

Jako „starter“ jsme si objednali langoše. Byly dva – jeden byl pomazaný řepovým hummusem, druhý byl s kečupem a „sýrem“. Kdyby mi nikdo neřekl, že to je sýr rostlinný, ani bych to nepoznala. Byl opravdu moc dobrý, žádná pachuť typu „Tudlee“… Netuším, jestli to byl Violife (ten je moc dobrý), ale byla to vážně pecka. Stejně tak samotné těsto. Lehké, lahodné, mňam. K pití jsem si dala Prosecco, Radek Unětickou dvanáctku. Jako hlavní chod jsem si objednala veganské miso ramen. Radek si objednal hráškový burger. Miso ramen, až na jednu zelenou věc, kterou se mi nepovedlo identifikovat, bylo super. Jedla jsem to teda trochu neesteticky, protože neumím jíst hůlkami a z té japonské lžíce mi to pořád padalo zpátky do mísy, navíc jsem si v tom vymáchala šálu… Klasická já… Bylo to lehce pikantní a zelenina čerstvá a chutná. Burger byl podle Radkových slov v pohodě, líbilo se mu, že hrášková placka nebyla such a stejně jako já si pochutnal.

Po druhé skleničce jsem vyzkoušela místo Prosecca růžové šumivé Frizzante a u toho jsem zůstala, protože mi chutnalo víc. Je pravda, že cena vína je v Pastvě vyšší, ale na té chuti je to znát. Navíc pochází z ekologického zemědělství a je bez živočišných syřidel. A protože žijeme jen jednou, vyzkoušeli jsme poprvé i sladký dezert. Na výběr byly asi 4 druhy, nás zaujal čokoládový dort s vanilkovým krémem. Jsem fanda hořký čokolády, takže to bylo něco pro mě. Málem jsme to snědli i s talířkem a vidličkama, fakt skvost.

V Pastvě jsme zůstali až do zavíračky. Cítili jsme se tam opět skvěle, nadlábli jsme se do syta a odcházeli spokojení. Jako bonus mi večer přišla do messengeru omluva od paní, která nás zapomněla zapsat do rezervací a ještě nám slíbila, že při příští návštěvě dostaneme drink na ni. To mi přijde jako profesionální a fér přístup. Takže děkujeme, určitě se zas přijdeme napást!

Člověk míní, počasí mění. Když jsme se v neděli ráno chystali sbalit batoh a vyrazit na vlak, začalo děsně pršet. Ani Norové neslibovali zlepšení, tak jsme se rozhodli zůstat v Praze a vymyslet nějakou místní „atrakci“. Volba padla na krokodýlí zoo v Holešovicích, o které jsem neměla ani ponětí.

Přiznám se, že v tomto ohledu stále zažívám určité dilema. Nebylo by těm zvířatům lépe v jejich přirozeném prostředí? Jak se asi cítí, když na ně každej čumí, děcka vřískají. Je ten jejich pidi výběh dostačující? Někdo namítne, že jsou odchovaná v zajetí a tak ani nevědí, jak probíhá život v divočině a jsou rádi, že dostanou najíst a nikdo je neohrožuje. Ale i tak si říkám, jak by bylo super, kdyby mohli v klidu žít ve své domovině, bez toho, že je budou lovit pytláci a podobně. A pak samozřejmě ta sobecká lidská zvědavost vidět ty úžasný živočichy na vlastní oči…

Krokodýlí ZOO se nachází v Tusarově ulici v Holešovicích. Místnost není sice úplně obří, ale i tak v ní najdete plno zajímavých druhů zvířat. Mě osobně asi nejvíc nadchli želvičky, které vždy přišli zvědavě zkoumat ke sklu co jsme zač. Součástí expozice je i pár hadů (krajty a korálovky), malý leguán. Hlavní atrakcí jsou samozřejmě krokodýli – můžete zde vidět třeba krokodýli čelnaté, aligátory, kajmany. Každý jedinec má své veselé vtipné jméno. Na plakátech se pak můžete dočíst i plno zajímavých faktů a informací.

Měli jsme štěstí a mohli se zúčastnit krmení. Pán nejprve začal menší přednáškou, kdy povídal o krokodýlech a ukazoval i videa a fotky z toho jak loví a podobně. Pak došlo na samotné krmení a zakončilo se to diskuzí a dotazy. Odpovídal na vše pohotově a vtipně, bylo vidět, že toho hodně ví a že ho krokodýli baví. Celý výklad trval asi hodinu, jediný, co bylo otravný byly nudící se děti, které vyrušovaly a jejich rodiče s nimi neodešli, ačkoli je o to pán žádal. Aneb já jsem matka a kdo je víc. 

Kromě pozorování zvířat si můžete nakrmit i velkou želvu a vyfotit se s kajmánkem. My využili druhou možnost a tak si mohli maličkého krokodýla pochovat. Přišel mi celkem vystrašený a v jednu chvíli se ke mně úplně přitulil, jakoby se chtěl před všemi schovat. A celou dobu mi v hlavě jela písnička, kterou jsme si zpívali v dětství: „Na břehu seděl, do vody hleděl maličký krokodýl. Mezi palmama cvakal zubama, protože zubatý byl. A miloval jednu krokodýlici a zpíval jí při měsíci: „Má krásná krokodýlí panno, já zpívám píseň svou. Vy řekněte své ano a budete navždy mou…“

Po obohacujícím zážitku, kdy jsme měli možnost nahlédnout do krokodýlího světa, jsme se přesunuli tramvají na Letenské náměstí, kde se nachází moje oblíbená mexická restaurace Fraktál, která nabízí i plno vege jídel. Objednali jsme si kávu a polévku. Já si dala špenátovou, Radek boršč. K hlavnímu chodu jsme si objednali veganský burger s Beyond „masem“. To je naprosto luxusní záležitost, Radek mi nechtěl věřit, že je to rostlinný produkt. V něm byla samozřejmě zelenina a plátek veganského sýru. Jako přílohu jsem si dala salát – obsluha vždy nabízí zálivky a dresinky a upozorňuje na živočišné složky, což mi přijde naprosto super, Radek si k němu vybral hranolky. Pak jsme si to namíchali, abychom to měli půl na půl. Jediné mínus – přišlo nám to jídlo docela studené, hodně rychle vychladlo, to se mi posledně nestalo. Jinak jsme si opravdu hodně pochutnali, akorát jsem trochu litovala, že jsem si dala i polívku, nemám už takové žrací reflexy jako dřív.

Takže jsme se rozhodli jít na procházku na slehnutí. Šmeralovou ulicí, kde se Fraktál nachází, jsme prošli ke Stromovce. Tam jsem Radka vzala k Místodržitelskému letohrádku, od kterého je krásný výhled na Tróju a Podbabu. Pak jsme se prošli dolů a pomalým tempem zamířili směrem k Holešovicím.

Stromovka je opravdu krásné místo, je zelené, plné květin, hezkých posezení k odpočinku. U rybníčků hulákaj žáby, žije tam plno vodního ptactva. Ideální prostor pro relax, pejskaře, sportovce, zkrátka pro kohokoli. Vycházkovým tempem jsme pokračovali dál k tramvaji, sbírali čtyřlístky, kochali se okolím a byli rádi, že se ten den nakonec tak hezky vyjasnil.

 

Někdy se nám nechce vymýšlet, kam až bychom jeli. Tak proč v takové chvíli nevyužít krásy hlavního města? Tuto sobotu jsem se proto rozhodla Radka vzít do míst, kde jsem trávila hodně času v dobách dospívání a rané dospělosti.

Pocházím ze sídliště Řepy. Hodně lidí si z nás dělá srandu, že tam jezdíme na traktorech. Ale já to tam mám ráda a kdyby to šlo, z fleku bych se tam nastěhovala zpátky. Kolikrát se mi od našich ani nechce, ten klid (pokud zrovna teda neprobíhá půl roku rekonstrukce snad všech bytů v baráku, jako loni), zeleň… To se nedá s centrem vůbec srovnávat.

Dojeli jsme tedy tramvají až na konečnou a vydali se pěšky kolem nově otevřeného sportovního centra až k místnímu klášteru. Je to hezké místo, kde se střetává několik světů – jeptišky, staří umírající lidé a trestankyně, které se o ně starají. Kdyby vás někoho zajímalo, jak probíhá výkon trestu v tomto zařízení, mrkněte na poslední řadu Holky pod zámkem. Před klášterem jsme na chvíli zaklekli a hledali čtyřlístky. Přijde mi, že poslední léta nerostou v této lokalitě tolik jako dřív, ale přesto jsme neodešli s prázdnou. Poté jsme pokračovali za klášter směrem Hostivice.

Krátce před mostem, který vede přes Pražský okruh je rozcestí. Když jsem ještě měla pejska, chodila jsem s ním doleva – k zličínskému rybníku. Tentokrát jsme most přešli a po cyklostezce došli až k Hostivicím. Šli jsme podél plotu kolem pole, až jsme došli k rybníku Strnad. Co si pamatuju, vždy jsem kolem jela jen autem. A přitom jsem to měla takový kousek! Rybník byl opravdu krásný, odpočívala u něj kachna a nad hlavou nám proletěla volavka. Snad nikdy jsem takhle volavku neviděla. Chvíli jsme poseděli a pak šli směrem k 11. kapli hájecké cesty, prošli pod mostem, kde jsme museli přelézt přes obří šutry potůček a podél něho zamířili k retenční nádrži Jiviny – tam jsem pro změnu chodila venčit druhého psa, protože jsem kousek od ní bydlela.

Jaké bylo moje překvapení, že je nádrž vypuštěná! Asi před půl rokem jsem o tom sice četla na FB, ale myslela jsem si, že ji třeba jen čistili, rozhodně jsem nečekala, že to takhle pustý zůstane. A tak jsme prošli nádrž skrz na skrz. Bylo to zajímavé. Zjistila jsem, že nebyla zas moc hluboká a že v ní žilo plno obřích škeblí. Některé jsem měla opravdu skoro přes celou dlaň! Uprostřed byla hlína ještě pořád mokrá. Radek jásal, že jsme jak Indiana Jones, ale po tom, co se mi začaly nohy bořit skoro půl metru pod zem, vzdala jsem to a „odbrodila“ se zpátky ke břehu, na kterém vždycky byli rybáři.

A tam nás čekalo velké překvapení. Objevili jsme čtyřlístkové pole! Nekecám, natrhali jsme asi 300 čtyřlistého plevele, byl to jak zázrak. Vůbec jsme se nemohli odtrhnout, ačkoli jsme celý den nic nejedli a pěkně nám už kručelo v břiše. Když jsme už žádný čtyřlístek neviděli, rozhodli jsme se pokračovat. Obešli jsme zbytek nádrže, vylezli kopec směr Karlovarskou silnici a došli až do Hornbachu a Lidlu, kde jsme nakoupili a frčeli domů, kde jsme 2 hodiny sušili a lisovali čtyřlístky.

Prima procházka, kterou zas někdy rádi zopakujeme. Třeba s větším okruhem přes Hostivice. Ale kéž by tu nádrž zas napustili…

 

I přesto, že počasí nevypadalo zrovna přívětivě, a než jsme dojeli na Masaryčku, padlo i pár pořádných kapek, nenechali jsme se od dalšího výletu odradit. Nejsme přece z cukru! V nádražním obchůdku jsme nakoupili tradiční ledová kafíčka, sladké fornetti a vyrazili směr Nymburk.

Nymburk je město, které se nachází ve Středočeském kraji, 45 km východně od Prahy a leží na řece Labi. Na rozloze 20,59 km² žije zhruba 15 tisíc obyvatel. Osídleno bylo už v pravěku. Nejstarší opevnění zde vzniklo pravděpodobně v eneolitu. Další archeologické nálezy pochází z doby bronzové. Pravděpodobně hradiště existovalo i v době halštatské. Místo bylo osídleno i v závěru raného středověku.

Královské město založil Přemysl Otakar II. Neví se přesně kdy, ale říká se, že to bylo roku 1275. Za vlády Václava II. byla výstavba města dokončena. Za jeho vlády došlo k výstavbě gotického chrámu sv. Mikuláše (dnešní kostel svatého Juljí) a dominikánského kláštera. Město bylo obehnáno hradbami z pálených cihel s asi padesáti věžemi. Součástí hradeb byly čtyři brány. Zbořeny byly v průběhu 19. století.