Během pátku a soboty jsme v Liberci stihli navštívit víceméně vše, co nás zajímalo, takže jsem na neděli vymýšlela výlet v jiném městě. Chtěla jsem něco opravdu exkluzivního, originálního a zároveň teda na vlakové dráze, abychom se dostali večer nějak slušně do Prahy. Jezdila jsem očima po mapě a u toho si vzpomněla na syslí louku v Mladé Boleslavi.

O syslí louce jsem četla několikrát na Facebooku, a protože mě baví se setkávat se zvířaty mimo ZOO a další věznící ubikace, a vlak nám tam jel pěkně, nebylo o čem dlouze přemýšlet. Radkovi jsem do poslední chvíle nic neřekla, jakože překvapení…

Ráno jsme vstávali docela pozdě, já ponocovala u filmu, tak jsem byla ráda, že můžeme pokoj vyklidit až do 12:00. Hodili jsme si rychlou sprchu, poklidili, zašli na snídani, pak vrátili kartu od pokoje a vypravili se na vlak. Na nádraží jsme se svezli tramvají, hezky nám to navazovalo. Počasí nevypadalo zrovna přívětivě, bylo zamračeno, a když jsme přestupovali na vlak, padlo dokonce i pár kapek. Ale jak se říká, nejsme z cukru, takže jsme se tímto faktem nenechali nikterak rozhodit.

Do Boleslavi jsme jeli s jedním přestupem v Turnově lehce přes hodinku. I to počasí se dokonce umoudřilo a nás tak čekalo další ničím nerušené dobrodružství.

Mladá Boleslav je statutární město ve Středočeském kraji. Leží na levém břehu Jizery, na soutoku s říčkou Klenicí cca 50 km od Prahy. Žije zde kolem 45 tisíc obyvatel. Na území města stálo už v mladší době bronzové hradiště lidu lužické kultury, z jehož opevnění byl doložen příkop v prostoru Staroměstského náměstí. Na přelomu desátého a jednáctého století bylo na tomto místě postavené přemyslovské hradiště. Jeho zakladatelem byl pravděpodobně Boleslav II. V této době začala pod hradem vznikat osada. V polovině 13. století byl postaven vrcholně středověký královský hrad.

Rudolf II. povýšil Mladou Boleslav roku 1600 na královské město. Bohužel kvůli třicetileté válce zde nastal úpadek. Rozkvět nastal dík průmyslu. V 18. a 19. století zde vzniklo mnoho továren – lihovar, pivovar, textilní továrna nebo cukrovar. Do města byla také zavedena železnice. Roku 1895 byla založena továrna na jízdní kola „Slavia“ a roku 1905 automobilka „Laurin & Klement“ – dnešní Škoda. 9. května 1945 byly na Mladou Boleslav uskutečněny nálety. Bylo to po oficiálním konci 2. světové války. Zemřelo hodně lidí a byla poničena velká část automobilky. V 60. letech došlo k velké přestavbě města.

Na nádraží mi sympatická a milá paní v pokladně poradila ohledně lístků v městské hromadné dopravě, kterou jsme se rozhodli s ohledem na mou bolavou nohu a nedostatek času, využít. Udělali jsme dobře, autobusem jsme jeli skoro půl hodiny. Přijeli jsme na zastávku „Na Radouči“, z které to už bylo kousíček. Je teda pravda, že jsme celou cestu zírali s otevřenou pusou, Boleslav je pěkné město, ale plné zvláštních lidí…

Hned po příchodu na louku nás přišel očuchat malý zvědavý syslík. Šli jsme kousek dál, kde jsme našli pěkný plácek pod stromem. Louka byla rozlehlá a skupinek sedících v trávě a číhajících na syslíky bylo více. Netrvalo dlouho a všimli si nás celkem 3 kousci. Dva sysli byli maličký, ten třetí vypadal, že minimálně jednoho sežral… To jsem také nahlas okomentovala, načež Radek se začal smát a nařkl mě, že jsem dotyčného sysla urazila.

Jelikož se syslíci nemají krmit, chodí po louce mladé holky a na tento fakt upozorňují. Já o tom věděla, takže jsme s sebou nic neměli, ale co jsme koukali, lidi tento fakt celkem ignorují a cpou do nich kde co. Šli jsme se projít k dětskému hřišti na konci louky, Radek natrhal pár květin, sebral jeden oschlý kousek mrkve, žalud a vrátili jsme se zpátky na naše výchozí stanoviště. Díky těmto proprietám – jak se říká – se vlk nažral a koza zůstala celá. Syslíci se přišli podívat blíž, cože to máme, takže já si toho mega sysla i podrbala, ale zároveň jsme do nich nic nenacpali, protože kytky je nezajímaly a žaludu si akorát koštli, protože ty se tam všude kolem válely a tudíž jim nepřišly zajímavé. Nic lepšího z nás nekáplo. Z plánů jak navštívíme muzeum Škodovek nakonec sešlo, raději jsme odpoledne strávili s těmito roztomilými zvířátky.

Pak jsme se přesunuli na zastávku, kde jsme teda čekali asi 40 minut, protože jsme si nezjistili jízdní řády. Tam nás rozesmáli dva opravdu ošklivý pejci, ale byli milý, chtěli podrbat. Vystoupili jsme na Staroměstském náměstí, které jsme si prošli, umístili jsme pár putovních kamínků a pak šli poobědvat.

Vybrali jsme si restauraci Zlatá Kovadlina, která vypadala sympaticky a brali tam i stravenkové karty. Objednala jsem si vodu s citrónem, tramín červený a k obědu vegetariánské halušky. Radek si dal pivčo, polívku a žebra. Všeho bylo plno, takže jsme to skoro ani nedojedli. Ale bylo to moc dobrý a obsluha se nám hezky věnovala. Je pravda, že hostů moc nebylo, takže jsme ani moc dlouho na nic nečekali, to bylo fajn. Když nám malinko slehlo, rozhodli jsme se dorazit se moučníkem. Já si dala nějaký jahodový cheesecake a latté a Radek banán v čokoládě. Takhle jsme si tam hodovali až skoro do 19:00.

Potom jsme museli bohužel zaplatit a jít na autobus. Rozhodli jsme se na nádraží těch pár stanic dojet, protože jsme byli děsně líní. Neměli jsme už drobný, takže jsme chtěli zaplatit kartou. Řidič koukal z okna na druhou stranu a téměř nás nevnímal, takže jsme začali panikařit. Chvíli mu trvalo, než si všiml a přepl platbu hotově na kartu… To jsou samý dobrodrůža…

Vlak měl tradičně zpoždění. Byli jsme unavení a báli se, že budeme muset kvůli výluce přestupovat. Bylo navíc ošklivo, dost pršelo. Ale nakonec jsme bez přestupu úspěšně dorazili domů…

Když jsme se patřičně potěšili novými kamínky, vzali jsme vouchery na lanovku, které byly v ceně ubytování a šli na tramvaj číslo 3, která nás dovezla až na konečnou. Tam to bylo už jen pár kroků k lanovce. Měli jsme štěstí, ještě jsme ji stihli…

Zvolili jsme tuto pohodlnou možnost, jelikož mám zánět v noze a asi bych nahoru nevyfuněla. Zkrátka jsme lenoši. Lanovka tu nejezdí pořád, ale zapínají ji jenom po půl hodinách. Jeli jsme teda předposledním „spojem“. Dosedli jsme na sedačku a začal fičák. Už jsem na takové lanovce 2x jela na šumavském Špičáku, ale tady jsem se teda trošku bála, byla o dost rychlejší. Takže jsem si celkem oddychla, když jsme úspěšně dojeli nahoru a dolů už nás čekala cesta na vlastní pěst, respektive nohy.

Z lanovky to je ještě kousek na vrchol, takže nakonec jsme i těch kroků taky udělali. Radek byl jak u vytržení, protože všude kolem rostly borůvky. Protože jsme během dne moc nejedli, využili jsme lesních plodů (kromě borůvek rostlo i pár malin) ke sváče. Zatímco trhal, tak já hledala kameny. Měli jsme po chvíli docela těžký batůžek, ale nemohla jsem si pomoct, vášeň je vášeň.

Cestou k parkovišti jsem se rozhodla umístit jeden putovní kamínek na informační ceduli. Když jsem přišla blíž, našla jsem tam jiný, to mě potěšilo. Místní PSČ. Od parkoviště jsem se, pravda, už trochu zapotila. Ale nakonec jsme zdárně kolem 17:30 vyšplhali až do samotného cíle. Upřímně tohle chození po horách mi moc neříká, nerada se šplhám do kopců, ale je pravda, že ty výhledy jsou pěkný. A protože nám vyšlo moc pěkný počasí, bylo to fakt kouzelný.

Koupili jsme si malinovku, sedli si na lavičku vedle kříže, umístili náš první vlastní kamínek a zírali do dálky. Tak se nám to povedlo…

Cesta dolů byla ovšem jiná sranda. Protože mě ta noha opravdu bolí, rozhodli jsme se jít po silnici. Nojo, ale to bylo o dost delší. Nebralo to konce, naivně jsme si mysleli, jak stihneme ještě vrátit karty na lanovku, na které se stejně platila symbolická záloha, skočíme do Lidlu a ještě zajdeme do báru. Celá ta procházka nám trvala asi 2 hodiny a to jsme docela udržovali tempo. Došli jsme na nějaké parkoviště, kde bylo rozcestí. Chvíli jsme váhali, kam se vydat. A mně padl zrak na velký putovní kámen, kde bylo ztvárněné také rozcestí a tam dvě možnosti: „Život“ nebo „dobrodružství“. Zvolili jsme si tedy dobrodružství, jak příznačné – i v tom našem zapeklitém životě…

Hned jak jsme zahli doprava, našla jsem achátek. Udělal mi obří radost, takový malý velký poklad! A pak jsme šli, šli a pořád šli, moje noha už skoro brečela noha, Radek toho měl taky plný kecky, začalo se šeřit a kolem nás jezdila auta. Viděla jsem pokácené kmeny stromů, tak jsem zahlásila pauzu a nedbale sebou kecla. Samozřejmě jsem měla zadek celej od smůly, typický. V kratičkém momentu paniky a zoufalství jsem se pokoušela zavolat nějakýho Bolta, ale signál si vzal dovolenou, takže nám nezbývalo nic jiného, než se hecnout a na tu konečnou tramvaje dojít. Ještě nás čekalo jedno rozcestí, já velela jít po modré, protože už bylo prd vidět a my byli samozřejmě celí v tmavém a to mě na tý silnici docela znervózňovalo. Tak jsme to vzali přes les, pravda, ani tam to nebylo úplně komfortní, ale nic jsme si nezlomili a došli na zastávku, z které nám za pár minut jela tramvaj až skoro k hotelu.

Do centra jsme se celí vyřízení vrátili pár minut před devátou. Lidl jsme tedy už nestihli, ale narazili jsme na otevřenou večerku, která měla asi až do 3 do rána. Koupili jsme si víno na večer na pokoj, protože nám bylo jasný, že do žádnýho koktej báru už nedojdeme, ačkoli jsme se na to celkem těšili. Místo toho jsme tedy šli na zahrádku restaurace Chicago grill, protože nám po té procházce poměrně vyhládlo. Pravda, ceny, hlavně za víno, byly trochu vyšší, ale jídlo bylo luxusní. Dala jsem si čistě veganský burger, který měl místo coleslaw salátku nakládané okurky – takhle dobrý nakládačky jsem snad ještě nejedla. Radek si dal burger s nějakým masem. Ani dojíst jsme to nemohli, opravdu poctivá porce.

Byli jsme dost uťapaný a těšili jsme se do vany, navíc po tom výkonu, když jsme si sedli, byla už celkem zima. Abychom se nenachladili, zaplatili jsme a šli „domů“. Tam jsme si dali vířivku, ta na ty bolavý nohy skutečně bodla. Pouštěli jsme hudbu, popíjeli víno a pak chvíli pozorovali noční život z terasy. Nutno říct, že v Liberci to v noci rozhodně žije a bylo k vidění plno divných lidí a zajímavých výjevů. Mně se na maličkou chvíli vlila energie do žil, takže jsem si potancovávala na písničky. Radek mé nadšení nesdílel, zapl film a během pár minut usnul. Mně to ale nikterak nebránilo si pobyt užívat dál, dopila jsem víno, dokoukala film a snědla mu všechny pistácie.

Další víkendový výlet jsme naplánovali do severočeského Liberce, neboť se v něm chystala prodejní výstava minerálů, a to my rádi. Abychom si užili zážitků více, vyrazili jsme už v pátek po práci…

Autobus do Liberce jezdí z Černého Mostu a cesta netrvá dlouho. Čekali jsme společně s dalšími cestujícími na nástupišti a náš žlutý vůz nikde. Nakonec přijel, ale začínali jsme být už lehce nervózní. Mě celkově vždycky zachvátí cestovní horečka, takže se mi ulevilo, když jsme seděli na svých místech a jak zpívají Chinaski: „Zase je pátek a mám toho dost, tak beru kramle, za zády Černý Most.“ Jen co jsme vyjeli, začalo svítit sluníčko a zdálo se, že se nic nemůže pokazit. Ha. To bychom nebyli my. Nebo spíš já… Radek chtěl gumičku do vlasů, tak jsem mu ji začala po všech čertech hledat a v tu chvíli se mi z bundy odepla brož šneka, kterou mi koupil v Třeboni a zapadla někam pod sedačky. Začal ji hledat, pravil, že mi koupí novou. Já se bála, aby si nerozbil hlavu, až řidič třeba zabrzdí a zároveň jsem natahovala, že novou nechci. Uf, našel ji. Ale byl to teda nervák!

Nakonec to byla fakt asi jediná nepříjemnost a my před sebou měli moc pěknej víkend. Krátce po 19:00 jsme dorazili do cíle. V Liberci jsem byla před 2 lety a trochu si ho pamatuju, takže jsem neměla problém s orientací. Stavili jsme se v Lidlu, nakoupili nějaký občerstvení na pokoj a pak se šli ubytovat. Vybrali jsme hotel s terasou a vířivou vanou, abychom si pěkně zarelaxovali. Check in v hotelu Pytloun v Rumunské ulici proběhl bez problému, ačkoli jsme nedostali avizovaný welcome drinky (my o tom teda ani nevěděli, ale na stránkách píšou, že je v ceně, nu což…) Pokoj byl pěkný, sice teda menší, ale prostor směle vyrovnala prostorná terasa s naprosto skvostnym výhledem na Ještěd. Zrovna byl opravdu moc pěknej západ slunce a já cítila, že to bude fajn.

Liberec je statutární město na Severu Čech. Žije zde přes 100 tisíc obyvatel a je 5. největším městem České republiky. Od Prahy je vzdálený 90 km, leží v Liberecké kotlině Žitavské pánve mezi Ještědsko-kozákovským hřbetem jižně a Jizerskými horami severovýchodně. Nejvyšší bod města je Ještěd (1012 m nad mořem). Protéká zde Lužická Nisa.

Na konci 13. století začala na obchodní cestě mezi Čechami a Lužicí vznikat osada, kde si obchodníci mohli odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352. Prvními významnými vlastníky města se stali Bieberštejnové. O rozvoj města se zasloužili Redernové, kteří založili zámek, špitál a další stavby, díky kterým povýšil Rudolf II. roku 1577 Liberec za město. Když Redernové byli donuceni město opustit, ujal se panství Albrecht z Valdštejna. Ten zde začal vyrábět sukno. Po jeho smrti získal Liberec hrabě Matyáš z Gallasu.

Zlaté období nastalo v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Liberec se stal největším manufakturním městem Království českého. Na začátku 19. století ve městě vznikla řada významných budov. 21. prosince 1850 se stal druhým největším městem v Čechách, takže se zde začaly stavět honosné vily, školy, byla zde zavedena železnice. Fungovalo zde 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilky RAF. Na konci století byla postavena radnice a divadlo. Prosperitu ukončila 1. světová válka. Vznikl zde zajatecký tábor, kde bylo více než 40 000 ruských a italských vojáků.

Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 přepadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít. Liberec se tak stal hlavním městem nové sudetské župy. Druhá světová válka město nezasáhla, ale vynutila změny struktury průmyslu. Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949. V roce 1968 vpadla do města polská okupační vojska, která zavinila smrt 9 nevinných lidí. Po sametové revoluci se opět stal statutárním městem.

Chvíli jsme se zaklimatizovali a pak vyrazili do centra dění, abychom se ještě stihli někde najíst. Došli jsme k radnici, tam na náměstí zrovna dohrávali nějaké divadýlko. Bylo krátce po 21:00, já celý den nejedla, tak jsme vybrali pizzerii La piazza, která se nachází přímo na náměstí Ed. Beneše. Sedli si na zahrádku, obsluhovala nás slečna, která byla očividně nová, takže jsem se ani po několika připomenutí nedočkala popelníku, ale nutno říct, že víno i jídlo bylo dobré. Radek si dal těstoviny s krevetama a já sýrovou pizzu. Odcházeli jsme asi v 22:15, abychom stihli ozkoušet ještě tu vanu.

Na pokoji zavládla pohoda. Vířivka, prosecco a pistácie. V telce dávali nějakou bizarní reality show s naháčema, tak jsme na to asi půl hodiny fascinovaně zírali. A pak jsme šli spát, abychom měli dost energie na další den.

Ten začal příjemnou snídaní, kterou jsme si dali na terase. Svítilo sluníčko a bylo teplo. Nandali jsme si ze švédských stolů, nalili džus a mně se povedlo uvařit dobrou kávu z automatu. S tou jsme stáli u zábradlí a pozorovali Ještěd, kde se zrovna nacházela kamarádka s přítelem, svět je zkrátka malý. Aby nám nikdo nevykoupil všechny kameny, vrátili jsme se na pokoj, sbalili si batůžek a vyrazili na autobus, kterým jsme se rozhodli popojíždět kvůli úspoře času. Moc mě zaujala zastávka Davida Černého, škoda že jsme neměli čas vystoupit.

Kolem jedenácté hodiny jsme dorazili ke MCU Koloseu, kde celá ta událost probíhala. Věděla jsem o ní z FB už dlouho a doufala jsem, že ulovíme něco pěkného do naší sbírky. Zaplatili jsme vstup, vyplnili kartičky do soutěže o geodu a pak šli na to. Zatímco já s věkem dostávám trochu rozum a nejprve jsem se chtěla po výstavě projít a omrknout kde co mají a až pak zvážit, za co utratím, Radek to rozjel hned u prvního stánku. A tak se stalo, že po návštěvě K2ROCKS a dalších menších prodejců byl prakticky bez peněz. Šli jsme se občerstvit na bar, já si dala Birella, Radek pivčo a pak se vrhli zpátky do víru burzy.

Je pravda, že zde bylo poměrně dost lidí, uličky úzké a někdy projít nebylo úplně lehký. Pokoupili jsme ještě pár pokladů a mně se splnil sen – dostala jsem předčasného Ježíška v podobě hroznového chalcedonu. Kromě něho jsme si odnesli i zamilovaný akvamarínek se skorylem nebo polský kalcit přímo od prodejců z Polska, navíc z lokality, která je už vytěžená, takže celkem vzácnost. Návštěva výstavy předčila očekávání, zašli jsme si ještě na jeden Birell/pivčo a pak se vrátili autobusem na hotel, kde jsme si dali na terase Prosecco, kochali se kameny a pochytávali sluneční paprsky.

Jelikož jsem měla dovolenou až do středy, uspořádali jsme ještě jeden prima výlet ve třech! Tentokrát v režii Juniora, který zatoužil navštívit pražskou ZOO.

Sešli jsme se v 9:30 na Andělu a odfrčeli do Holešovic. Kdyby bylo po mém, projdu se Stromovkou, ale Radek chtěl autobusem. Kdo v pražské ZOO někdy autobusem byl, asi tuší… Hrozný peklo, přátelé. Lidí milion, místa málo, vzduch žádný. Aneb: „Ráda bych vás pustila sednout, ale stojím na jedné noze a ještě ne na své…“ Naštěstí jsme tam nějak zdárně dojeli, ale jestli to takhle děsný bude i nazpátek, tak jdu pěšky… Fronta k pokladnám byla to samé v bleděmodrém. Ale tak v ní jsme aspoň stáli na obou svých nohách…

Vybavení lístkami a mapou jsme se konečně dostali dovnitř. Je pravda, že od mé poslední návštěvy se zahrada dost změnila, řekla bych k lepšímu. Obecně se furt peru s tím, co si mám o těchto zařízení myslet, jo, je fajn vidět zvířata na vlastní oči, ale v přírodě bych je viděla raději. Jenže lidi jsou kreténi a pytláci a tak… No, je to těžký. První pauzu jsme udělali u ledních medvědů. Jeden si tam zrovna plaval. Pak jsme viděli orangutany, jedno malé miminko se houpalo na laně.

Vylezli jsme na kopec, kde byl krásnej výhled na Podbabu. Tam jsme si dali Mirindu a umístili náš první putovní blogový kamínek. (Takže od tohoto dne na každým výletu necháváme kamínek s naším „logem“ – puzzle vlajkou a adresou blogu). Kluci si dali zmrzku, Radek nějaký vafle a já ledový kafčo. Procházeli jsme se, obdivovali zvířátka, já umístila pár dalších putovních kamínků (které okamžitě zmizely, kdyby někdo namítal, že umisťovat pomalovaný šutry do ZOO je zhovadilost…) To už mě víc rozčilovaly odpadky ve výbězích, kam za zvířaty můžete. Pytlíky, obaly od brček. Furt jsem někde něco sbírala.

Líbila se mi socha Radegast. A kousek od ní jsme objevili zelenou housenku, co vypadala jak smotaný list. Další větší pokoukání následovalo u slonů a žiraf, tam bylo teda docela dost lidí, plno uječenejch dětí. Když jsme to vše prošli, zastavili jsme se v Gočárově domě, kde nám Radek koupil ledovou tříšť – Junior měl nějakou modrou ze šmoulů, já jahodovou, to bylo tak sladký, že se nedala skoro pít. Nedala jsem to teda, ačkoli jsem se snažila.

Velmi se nám líbila cesta dolů, kde jsou k vidění různé kostřičky dinosaurů a podobně. Pak jsme vlezli do výběhu k nějakýmu velkýmu ptactvu. Jedna kachna byla dost nazlobená a asi 2x Radka klovla do ruky. Rozhodně nejhezčí byl Rákosův pavilon s papouškama, o tom jsem hodně slyšela, ale teprve teď jsem ho mohla navštívit. Pravda, fronta byla dlouhá a chvíli jsme si počkali, ale stálo to za to. Hlavně aroušci hyacintový a leerův, to byly lásky. Po papoušcích jsme si prošli i výběh s klokany, krátkou frontu jsme si vystáli na tučňáky. Lachtani nikdy nezklamou, i když teď odpočívali, ale i tak jsou super. Já si koupila zlatou minci, další cestovatelský artefakt.

Úplně jsme zapomínali na čas, celý den jsme nic moc nejedli a už nás bolely nohy. Ale ještě jsme chtěli tam a taky tam… Takže si kluci dali párek v rohlíku, já birella a pak jsme ještě chvíli pokračovali. Nejlepší byl dětský ZOO koutek, kde jsme si mohli nějaká zvířátka i pohladit. Co tak dobrý nebylo, dementní lidi a jejich plodi. Cedule jak kráva… „Nekrmte zvířata trávou!“ a rodiče trhali trsy trávy a plodi to cpali do přežraných koz a ovcí. Několikrát jsem to nahlas okomentovala, což jeden dementní tatík zaslechl, ceduli si šel přečíst. A jestli myslíte, že aspoň on krmit přestal, tak se pletete… Trhal trávu zvesela dál. Jinak jsme měli štěstí na plivající lamu a naprosto rozkošný mláďata koz, ty se nám s Juniorem líbily z celého výletu nakonec asi nejvíc.

Už bylo docela dost hodin a pavilony měly za chvíli zavírat. Rychle jsme stihli ještě krokodýly a želvičky, tam zrovna nějaký pán o nich vyprávěl. Bylo vidět, že krokodýlům rozumí. Měli jsme toho – my s Radkem, Junior sršel energií – plný zuby. Nachodili jsme asi 25 tisíc kroků za ten den. Takže jsme si sedli do nějakého letního divadla a Junior šel řádit na hřiště. Pak jsme teda prubli ještě jednu jízdu smrti a tramvají se svezli na Letenské náměstí, kde je naše oblíbená restaurace Fraktál. Tam jsme si dali oběd o osmé a domácí limču a povídali si o tom, co se nám nejvíc líbilo za zvířátka.

Kozy!

Junior přijel na 2 týdny prázdnin do Čech. Kluci se rozhodli mě vzít do party a na mně bylo vymyslet nějaký celodenní výlet s dobrou dostupností, neb jsem na něj jela přímo z pigára… Kamarád mi poradil, ať vyrazíme do Mělníka a tak jsme tak učinili!

Hned ráno jsem musela na druhou dávku (ne)slavného očkování, takže jsem měla trochu strach z případné reakce, ale rozhodla jsem se tomu moc nepoddávat. Jelikož mě sestra do ordinace zavolala asi o 20 minut později než měla, nemohla jsem ani čekat doporučených 10 minut a hned se vydala vstříc osudu

Sraz jsme měli na Andělu. Přesunuli jsme se metrem na Náměstí Republiky, na Masaryčce nakoupili sváču a šli si sednou do vlaku, který byl už připraven. Junior, za tu dobu, co jsme se neviděli, děsně vyrostl. Za chvíli bude vyšší než já… (Ne že by to byl takový problém…) Měla jsem pro něj nějaký kameny do sbírky, které jsem mu hned předala a pak jsme velice ležérním krokem vyjeli. Nabrali jsme fakt dost velký zpoždění, takže jsme ani nedoufali, že by vlak ve Všetatech, na který jsme měli přestoupit, počkal. Nicméně překvapil a vše jsme pěkně stihli.

V 11:00 jsme vystoupili v cíli. Bylo hezky, sluníčko pražilo a vypadalo to na pěkný vydařený den. Do centra jsme se rozhodli jít pěšky, prošli jsme park Na Podolí a pak to střihli přes sídliště nahoru. Bylo to asi teda delší než jít ulicí Kpt. Jaroše, ale aspoň jsme poznali z města více…

Mělník je město ve Středočeském kraji, které leží na pravém břehu Labe naproti ústí Vltavy. Žije zde kolem 20 tisíc obyvatel. Území Mělníka je osídlené už od neolitu. Podle Kosmy byl kmen Pšovanů připojen ke knížectví Přemyslovců díky sňatku Bořivoje a Ludmily. Hrad Pšov nahradil koncem 10. století hrad Mělník. V tomto období se zde začala pěstovat vinná réva. Samotné město vzniklo ve 13. století z podhradí a později trhové osady. Ottův slovník naučný uvádí: „Město Mělník založeno bylo po způsobu jinozemských měst za krále Přemysla Otakara II. r. 1274. Od tohoto času nazýváno bylo městem královským. Po smrti Přemysla II. náleželo královně Kunhutě a bylo ho odtud od královen českých napořád jako věna užíváno.“

Mělník prohlásil za královské věnné město Karel IV. Ten sem přivezl z Burgundska a Champagne vinnou révu a tím zvelebil mělnické vinařství. Město začalo prosperovat za vlády Jiřího z Poděbrad. Po jeho smrti se stal sídlem Johanky z Rožmitálu, která zdejší kapitule sv. Petra a Pavla věnovala 1,5 tuny stříbra. Po 15. století začalo město stagnovat a upadat. Král Ferdinand I. Habsburský zabavil městu majetek, dal mu pokutu zrušil cechy a dosadil císařského rychtáře. Období husitských válek do třicetileté války se stalo zlatým věkem pro mělnické vinaře. Vinice se rozšiřovaly, a bohatí měšťané financovali stavbu kostela sv. Ludmily a kostela Nejsvětější Trojice. Třicetiletá válka dala městu dost zabrat, město bylo téměř vylidněno. V 17. a 18. století ho zas ničily požáry, epidemie a neúrodná léta.

Od konce 18. století se Mělník stal součástí zemědělského zázemí pro pražskou aglomeraci a také průchozí stanicí dálkového obchodu a exportu. Královské věnné město se změnilo v provinciální městečko. Konaly se zde jarmarky, trhy, živnosti a řemesla. Od roku 1850 se zde usídlil okresní úřad. Po pádu Bachova absolutismu se rozvíjela kultura, hasičský sbor, Sokol, různé kluby – například českých turistů, veslařů, velocipedistů… Rozvíjelo se i pole komunikace – začal zde jezdit parník, vlak, zavedl se do města telefon a telegraf. Koncem století vznikla na Mělníku řada odborných škol, např. v roce 1881 speciální vinařská škola (první tohoto druhu v Čechách). V období první republiky se zde hodně stavilo – vznikly budovy okresního úřadu, pošty, kulturního domu, přístavu na Labi, kanalizace… V letech 1911 proběhly ve městě první vinařské slavnosti. Od roku 1933 je vinobraní tradicí, která se dodržuje dodnes.

Do kopce jsem se celkem zapotila, sice mi po očkování nebylo zle, ale děsný vedro ano. A sluníčko tomu moc nepomáhalo, takže jsem se často domáhala pauz a pila vodu jako vzteklá. Celkem se mi ulevilo, když jsme vyšli u Pražský brány.

Protože cesta od nádraží na náměstí byl – zejména pro mě – téměř heroický výkon, odměnili jsme se čokoládovou točenou zmrzlinu. Já moc zmrzliny nevyhledávám, ale je fakt, že mě Radek na ně trochu naučil a co jsem s ním, tak jsem jich snědla snad víc, než za celý svůj dospělý život dohromady.

Od náměstí jsme namířili rovnou ke slavné vyhlídce na soutok Labe a Vltavy. A jak asi už tušíte, celou dobu jsme, ačkoli tam je cedule jak pro blbce, čučeli na kanál… Vltava se vlévá o kousek vedle. Navíc jsem tento fakt zjistila náhodně až po návratu domů díky FB skupině „Úžasná místa v ČR“. A to jsem v Mělníku nebyla poprvé…

U vchodu do věže kostela sv. Petra a Pavla jsem našla krásný putovní kamínek s liškou. Kluci se rozhodli vylézt nahoru, aby ten kanál měli ještě z víc ptačí perspektivy, já jsem starej lenoch a měla jsem super výmluvu v podobě očkování, takže jsem se o tento zážitek nechala dobrovolně ochudit a místo toho jsem si obešla celý kostel, zjistila kudy se leze do kostnice, znovu omrkla kanál a pak se vypravila ještě na nádvoří zámku. Během mého krátkého producírování začaly odbíjet zvony, samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy kluci vylezli na samotný vrchol. Povedlo se mi najít ještě další dva pěkný putovní kameny, jednoho modrého smajlíka u výhledu na soutok a pak dort u vchodu na nádvoří. Jeden jsem také umístila.

Další zastávku jsme absolvovali v kostnici. Zatímco kostnice v Kutný Hoře mi přišla fakt stylová a lehce bizarní, tady jsem měla dost stísněný pocit. Ty hromady kostí bez nějakého „řádu“ a do toho audio výklad. 15 tisíc lidí na jedné hromadě. Celou dobu jsem čekala, kdo do toho omylem žďuchne a představovala jsem si, jak tam někde zhyneme zasypání. A to jsem celkem cynik a se smrtí nemám žádnej zásadní problém. U paní na pokladně jsme si koupili pohlednice a já byla upřímně ráda, že jsme zas venku.

Šli jsme si pro lístky na prohlídku zámku. Ta měla začít asi až za půl hodiny, takže jsme si šli sednout do restaurace sv. Václava na něco k pití. Celou dobu na nás útočily vosy, což jsme s Juniorem nebrali zrovna sportovně. Moc jsme si teda neodpočinuli, protože jsme pořád vyskakovali a někam před nima prchali. To Radka přivádělo k šílenství. Ale díky, jedno pigáro mi dneska už stačilo…

Prohlídka zámku byla perfektní. Vlastně asi nejlepší, jakou jsem kdy zažila. Nevím, jestli paní průvodkyně má takový přednes normálně, nebo se k ní dostalo, že dva návštěvníci nejsou Češi, ale mluvila krásně pomalu a srozumitelně, takže i Junior byl v obrazu a celkem něco i pochytil. I nás prohlídka bavila, po ní jsme ještě s dalšími dvěma návštěvníky s paní průvodkyní chvíli poklábosili. Odpověděla nám na všechny zvídavé dotazy…

Pak už jsme se vypravili hledat nějakou restauraci, kde bychom se naobědvali. Zatímco Radek teď sní všechno, jeho bezmasé období vzalo dost za své, já jsem stále ten vybíravý jedinec. U restaurace Na Hradbách stála cedule, která nabízela i nějaké gnocchi, tak jsme zašli tam. Sedli jsme si k malému volnému stolu, načež nás servírka upozornila, že je to stůl jen pro dva. Ptala jsem se, jestli je nějaký problém. Ano, je to stůl pro dva. A pořád nám ukazovala na vedlejší stůl, který byl pro více lidí. Ale proč? Přece nebudeme zabírat místo nějaké větší rodině, my se vmáčknem… Až když rezignovaně mávla rukou, došlo mi, že je ten stůl pro dva tak malý, že by se tam tři talíře s jídlem nevešly. Omluvila jsem se, že jsem si už poposedla a paní se očividně ulevilo. Celkově jsme zas působili, že nás pustili na vycházky z nějakýho ústavu… Gnocchi byly samozřejmě jediný jídlo, které už neměli, ale dostala jsem jídelní lístek s normálním menu a vybrala si tagliatelle s rajčaty a rukolou. K tomu domácí broskvovou limču, ta byla moc fajn. Kluci se taky dobře najedli. Pak jsem ještě okoštovala rakytníkový džus. Někdy má to nepití alkoholu výhody, člověk ledaco ochutná.

Dali jsme si pěší kolečko na slehnutí – prošli se na náměstí Míru a pak zpátky na vyhlídku. Na doporučení kamaráda jsme zašli do zámecké cukrárny. Já byla pořád nacpaná z oběda, takže jsem si dezert odpustila, ale ledový kafíčko jsem si dala. Radek též a k tomu sklenku místního vína. Chtěla jsem ho moc ochutnat, tak jsem si dala fakt jen na špičku jazyku. Nevím, jestli to bylo vedrem, mejdanem předchozího večera a nebo tím očkováním, ale udělalo se mi lehce nevolno. Seděli jsme v křeslech jako pro krále, ačkoli z nich lezly trochu péra a já se bála, aby se mi někam nezabodlo. Junior byl v dobrém rozpoložení a předváděl nějaký kung-fu chvaty, upřímně, tu energii mu fakt závidím.

Protože jsme měli ještě čas a bylo hezky, vrátili jsme se na náměstí, kde jsme si sedli ještě na pivo/limo. Na pódiu se chystalo nějaké divadýlko, na to jsme tam už bohužel počkat nemohli, ale líbilo se nám pozorovat to dění. Když jsme dopili, pomalu jsme se zvedli a šli na vlak. Tentokrát tou klasickou cestou, hezky rovně z kopce. U rybníčka vedle autobusového nádraží jsme viděli pána, jak krmí kachny a nutrie, to se Juniorovi líbilo, tak se hned šel podívat blíž. Pán se rozdělil o krmivo, tak jsme ještě chvíli strávili u vody. Ale pak už jsme skutečně museli jet.

Cesta domů byla bez problémů. Junior si to moc užil, tak jsem byla ráda. A my ostatně taky. A největší borec jsem já – po první dávce jsem lehla, po téhle jsem nacupitala skoro 20 tisíc kroků!

Výlet do Ústí nebyl tak úplně typickým výletem a ani článek nebude tentokrát tak obsáhlý. Nicméně nám krásně připomněl, jak ten vesmír nikdy nespí a když si správně přejete, splní vám to, ačkoli mu to někdy občas trvá…

Byla jsem malá holka, o nějakém internetu se nám mohlo doma zdát a největším zdrojem informací pro mě byly různé knihy a encyklopedie. Naši tehdy přinesli knížky o hradech a zámcích. Byla to taková malá knížečka, jedna měla tuším tmavě modrou obálku, druhá vínovou. Co stránka, to jedna památka s krátkým popiskem a malou černobílou fotkou. Nevím co mě tak zaujalo na zámečku Velké Březno, ale moc jsem si přála ho navštívit. Nikdy se mi to ovšem nesplnilo…

Radek před odjezdem do Polska jel zkontrolovat byt do Teplic a jelikož to tam je ještě jedno velké staveniště, nějak jsem nepočítala s tím, že by mě vzal s sebou. Proto mě jeho nabídka, ať mu dělám doprovod, ráno poměrně překvapila. Neváhala jsem a rozhodla se tedy jet taky. Osprchovali jsme se a vydali se na Hlavák, kde jsme si tradičně koupili fornetky a kafíčka, sedli na vlak a frčeli směrem na sever. Bylo docela zachmuřené počasí a protože jsme dlouho už takhle paty nevytáhli, ptala jsem se, jestli bychom si to Ústí nemohli projít. Prý uvidíme na cestě zpátky, podle toho, kolik zbyde času…

Do Ústí nad Labem, kde jsme měli přestup, jsme přijeli lehce před dvanáctou dopolední. Zbývala nám asi půl hodina času, tak jsme si šli sednout na lavičku s výhledem na Labe. Za našimi zády byl sympaticky vyhlížející krámek. Mýdlárna! Vstoupili jsme do ráje, který byl plný vůní, mýdélek, šampónů a dalších krásných věcí. Radek nám koupil šampony na vlasy, který jsou teda naprosto božský (dokonce si po nich nemusíme mýt vlasy každý den, ale stačí ob den a fakt moc pěkně voní) a pak jsme se už přesunuli na zastávku, aby nám to neujelo.

Vlak přijel, a ačkoli Radek jezdí tuto trasu obvykle i dvakrát týdně, vůbec mu nedošlo, že nasedáme do vozu, který nejede na Teplice, nýbrž do Děčína… A tak jsme vyjeli na opačnou stranu a já v duchu zajásala, že to Ústí konečně fakt uvidím! Vystoupili jsme na Ústí – sever a protože další – správný – vlak jel až za hodinu, rozhodli jsme se vrátit pěšky na hlavák. Upřímně, sama bych se tam snad i bála. Takový smutný, zchátralý, špinavý… Prošli jsme velkým podchodem, vyšli chody, na kterých seděla holčička. Nebo holčička… odhadem tak dvanáctiletá slečna. Seděla a vypadala strašně smutně. Až nám z toho bylo ouzko.

Šli jsme dál – rovnou za nosem a tam jsme narazili na zámek. Krásné Březno! Jak jsem později zjistila, Velké Březno se nachází jen malý kousek odsuď, takže jsem prozatím poznala jeho bráchu a už se nemůžu dočkat, až si zajedeme i na můj vysněný zámeček… Cestou na nádraží jsme se zastavili ve večerce, kde jsme potkali ženskou s malými dětmi. Hystericky řvala na jedno z nich: „Už abys chcípla, ty malá svině!“ Přátelé, já nějak nemám slov… Před večerkou sedělo další malý dítě v louži a hrálo si s odpadky. Achjo.

Cesta byla daleká a moje noha úpěla při každém kroku. Rozhodli jsme se tedy popojet trolejbusem. Nějaký hodný pán, co čekal s námi, nám poradil, jak tu hromadná doprava funguje. Prima. Koupili jsme si lístky, další pán, co už seděl uvnitř vyčetl v našich tvářích zmatení a hned nám radil, jak lístek štípnout. Museli jsme být pro místní opravdu zajímavý, protože nám ještě nějaká paní radila, jak vystoupit a když jsme tedy vystoupili a šli někam úplně mimo, ještě na nás halekali správný směr. Aneb, my vždycky vypadáme, že nás pustili z ústavu na vycházky…

V této části města se mi i líbilo, prošli jsme se ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a lidi zde byli moc milí a nápomocní. Ten sever byl fakt síla, doteď myslím(e) na ty smutný děti. Děti by neměly bejt smutný… Pak už se nám povedlo dojet do Teplic, kde jsme zkoukli byt a udělali pár věcí.

Potom jsme se šli najíst. Radek mě vzal do své oblíbené restaurace U Veselýho mandlu, která se mimochodem zapojila do protestu proti covid opatřením. Radek si dal polívku v chlebu a hlavní chod, já zajásala, protože v nabídce měli zeleninu, kterou miluju a její název si nikdy nezapamatuju – romanesco a k tomu jsem si teda na prasáka objednala krokety. Točili pivčo Ossegg, které jsem nikdy neměla, ale bylo fakt dobrý. Jediný, co nám zážitek trochu kazilo, bylo počasí. Celou dobu dost usilovně lilo… Nejsme z cukru…

Po 19:00 jsme zaplatili a vydali se na vlak. Cesta zpátky byla bez přestupu, takže jsme už nikde nezabloudili. Počasí se taky umoudřilo. A aby nám to rychleji utíkalo, pustili jsme si moc hezkej dokument na Netflixu – Planeta Česko.