Já se do tebe asi zamiloval.

Začínám pomalu přicházet na to, proč mi vesmír nastolil takovou prekérní situaci. Já se totiž moc dlouho nudila. Ještě když mě tehdy trápil Er., Jar. podotkla, že si v tom vlastně nějakým zvrhlým způsobem libuji, neboť klidnej stav, kdy bychom chodili spořádaně do práce a večery trávili u Ordinace, není pro mě to pravý ořechový. A asi měla pravdu, ačkoli v tuhle chvíli bych se zas chtěla zpátky „nudit“.

Pohovor číslo jedna. Sklad, balíčky. Proč ne, už jsem to jednou dělala a výhoda týhle práce je, že jste trochu v pohybu a domů jdete s čistou hlavou bez nějakých starostí. Cesta tam – nekonečná. Autobus tam – dvakrát do hodiny. Autobus zpátky – jednou do hodiny. Vyrazila jsem teda už kolem tý půl devátý ráno, abych tam na desátou byla. Do mobilu jsem si nastahovala Kapovu novou desku. Večer jsem si dávala fotku jeho diskografie na IG (dokonce mám i 2 ze 4 prakticky nesehnatelných CD) a napsal mi tak krásnou zprávu, že jsem se už nemohla dočkat, až si to poslechnu. Deska je bomba no. Písnička Vem mě zpátky mě rozeřvala už cestou tam. Mladý prodavač, který ačkoli byl schovaný za rouškou, vypadal, že je moc hezký, v trafice mi pravil, ať nejsem smutná.

Dojela jsem na místo činu, pohovor proběhl rychle, zeptaly se mne, jestli bych mohla jezdit na ranní směny, což mě vyšokovalo, protože jako chodím spát ve 2 a 2 hodiny spánku by mi asi nestačily, ani kdybych se snažila. No a pak jsem šla, autobus mi samozřejmě ujel před 5 minutama, tak jsem se prošla, abych tam hodinu netvrdla. Chtělo se mi děsně čůrat a celkem i to druhý, naštěstí jsem to úspěšně dopravila domů.

Tam nešel internet, klasika, zrovna když jsem si chtěla nastudovat něco o firmě, kam jsem jela za další hodinu. Upravila jsem se, oblíkla a jela na pohovor číslo 2. Administrativní výpomoc. Paráda. Cesta tam byla lepší, než do toho prdelákova ráno. Ohlásila jsem se na recepci, vyjela skoro až do nebe a už se mě ujal jakýsi manažer, jehož jméno jsem buď přeslechla, nebo se mi vůbec nepředstavil. Přikláním se k té druhé variantě. „Sedněte si, kam se vám to nejvíc líbí.“ Začala jsem dumat nad tím, jak mě asi posoudil, když jsem si vybrala židli nejblíž ke dveřím…

No nebudu to nějak složitě natahovat, firma je známá po ceeeeeličkém světě, má pobočky téměř naprosto všude a protože jsem utekla z papírnictví kvůli tomu, že mě sral méněžer, tak jsem naprosto nejideálnější kandidát pro to, abych vedla pobočky ve Španělsku. Mám si pustit Vlka z Walk street, že prej budu celej Dicaprio. Oukej. Nástup ihned, plat 100 tisíc měsíčně. „Máte pobočky v Polsku?“ „Ehm… Tam zrovna nemáme. Ale máme pobočky na Ukrajině!“ Zajímavý je, že tuto firmu zná ceeeeeeličký svět, ale internet ne.

Tak jsem jela do Hospůdky. Měla jsem asi hodinu a půl času. Dala jsem si víno a zapla kindla. Přečtu si nějakou katastrofu, ať vidím, že jsou na tom lidi hůř. A vybrala jsem si ve svý knihovně hrůzy Fotografa z Osvětimi. Ale nějak jsem se nemohla soustředit. Bylo mi smutno, myšlenkama jsem utíkala k tomu, jak jsme v Osvětimi na konci zimy byli, vždycky jsem se tam chtěla podívat. Mi splnil takovejch cestovatelskejch přání. Hned na to jsem se viděla jak jdu po pláži v Helu. Tak jsem se těšila, jak o tom budu psát na náš blog. Tenhle článek je teď na řadě, mám ho skoro hotový… A už to jelo no. Šla jsem na cígo a zaběhla pod okna. Pořád zatemníno. Sakra, kam jsi zmizel. 

Nemůžu pít takhle brzo, hrozně mi to leze do hlavy. Zaplatila jsem a jela za Fí. na Palmovku. Že prej divadlo. Tam jsme taky měli chvíli, tak jsme šli do kavárny na skleničku, já se konečně najedla, takže jsem docela rychle vystřízlivěla. Divadlo bylo dobrý, jmenovalo se to Můj romantický příběh. Měli jsme na to jít tehdy už na jaře, ale to bylo jak se mnou přestal mluvit a oni to stejně všechno kvůli zakurvený koroně zrušili. Tak tady si ten vesmír s tím nakonec hezky poradil.

Po divadle se nám ještě nechtělo domů, tak jsme si koupili lahvinku tramínu červeného a jeli na Mírák do parku. Vyprávěli jsme si o pochybných brigádách a pohovorech, kde jsme byli, tak jsme se celkem nasmáli. Pak jsem jela domů, abych přišla zavčasu, navíc jsem toho měla celkem dost. Měla jsem na mobilu posledních 6%, ale mobil frajer vydržel emotivní nálož IronKapa až domů. Protože mi leze rouška na nervy, vystoupila jsem už o zastávku dřív, kde takhle večer, potom co mě přepadli, už nevystupuju. Tma jak v prdeli, lampy zhaslý, takže lehce bojovka. Naštěstí mě nikdo neprudil, mám pro strach uděláno, ale tohle nebylo úplně příjemný.

Lehla jsem si do postele, pustila si záznam vysílání z tý naší ezo skupiny o tom, jak si správně přát. Bylo to celkem dlouhý, ale tak já teď stejně nemůžu pořádně spát, tak je to fuk. Furt se mi zdá o tom, že čekám dvojčata, už jsem koukala i do snáře a prej to znamená dobrou zprávu. Tak hergot, zprávo, přijď! Byla mi zima, nemohla jsem se vůbec zahřát, jsme říkali, hovno corona, budem nemocný z toho, jak lejeme na lavičce v parku. Tak jsem vyslala přání, že chci okamžitý teplo. Kupodivu to zabralo a tak jsem zabrala i já.

Byla to zas divná noc. Budí mě úzkost, pořád jsem si nezvykla na malou postel, často si tu divně hrajou stíny, minule jsem měla na stropě díky smotaným šňůrám od notebooku normálně pentagram. Tak pak ležím, čumím do dřeva od bráchovy postele a přemýšlím o tom zpackanym životě. Ráno kolem pátý jsem se probudila a nemohla zaboha usnout. Šla jsem na záchod, toho využil pes a nakýbloval se mi do postele. Usnout se mi povedlo až asi v 7, takže jsem podle toho pak vypadala.

Chtěla jsem trochu zapracovat na eshopu, táta mi naskenoval pár posledních ilustrací a zas nefungoval internet. Nakonec se to nějak rozběhlo, naštěstí. Jo, vypadá to pěkně. Vlastně eshop je v tuto chvíli, pokud tam neobjevím nějaké mouchy, hotový.

No a odpoledne na párty hard. Sešla jsem se s bráchou na Andělu a zaběhla si koupit mandarínské kachničky. Že jsou prej pro urovnání vztahu a nebo přivábení někoho nového. A pak procházka do Hospůdky. Probrali jsme co se dalo, dlouho jsme spolu takhle nebyli. Seznámila jsem ho dokonce s Kominíkem, se kterým jsme se potkali. Byla sranda, ale nějak se nám to začalo zvrtávat, když se venku setmělo, přisedl si s heslem: „Jdem se vožrat.“ k nám. Je teda pravda, že už stárneme a ty malý portíčka jsou zrádný.

Desátá se přiblížila, Lů. nás musela zkasírovat. Začala jsem prudit, že chci jít ještě do parku a že chci na cestu víno. Kominík mi zařídil celou láhvinku. Venku jsme zklamaně zjistili, že prší, tak jsme se zašili pod nějakou stříšku v ulici. Jo, kolikrát jsme tady do tý výlohy čučeli s Ňufem… Brácha to zabalil, my tam nakonec byli asi hodinu. Rozhovory o všem a o ničem. „Já jsem se do tebe asi zamiloval.“ „Já se přes Ňufa ještě nepřenesla… Ani nevím kde je.“ „No tady asi je, jsem ho minule potkal v tý hospodě za rohem.“ Takže teď dumám, okna má zatemněný, on to nesnášel, to já byla ten upír. Tak že by zůstal v Praze a jen změnil byt? No, spíš si myslím, že bůhví koho viděl nebo spíš bůhví kdy to bylo. V pátek mi říkal, že ho viděl na ulici, o hospodě se nezmiňoval.

Tak jsme se tam tak jako muchlovali, tentokrát to bylo odvážnější než ty dva nesmělý páteční polibky. „Já jsem vůl, jsem tě minule nechal jet tramvají.“ „Vždyť bylo brzo, prosímtě, dneska taky pojedu tramvají, vždyť je 11. Nemůžeš mi furt platit taxíky a já na to teď nemám.“ „Ne, nepojedeš tramvají.“ Chvíli jsme se dohadovali, takže aby dokázal, že má pravdu, stopl zrovna projíždějícího taxikáře. Asi to bylo rozumný. V nejlepším přestat.

A tak jsem jela domů. Že si pustím další díl Kouzelného dopisu, který se chystám v pátek s pokorou poslat. Rozpoutala jsem tam diskuzi – jako příklad jsem teda ne úplně šťastně použila Ňufa, zakladatelka tohoto projektu to shrnula tak, že dostal lopatou do hlavy, že tady v tom vesmír snad ani prsty nemá, což mě pobavilo. Ale jo, já nemám problém s přáním si. Vychází mi toho hodně a okamžitě. Navíc mám dost silnou intuici a poslední dobou teda je to velká jízda, žel, vychází mi to i na ty blbý věci, třeba včera jsem bráchovi říkala, že kamarád má taky trable ve vztahu a ačkoli si děsně moc přeju, aby se nerozešli, že mi něco říká, že se rozejdou. No, do 20 minut mi přišla od kamaráda zpráva, že ho přítel nechal. Ale tak něco veselejšího, třeba před 2 týdny jsem vzpomínala na jednu sochu, co jsme měli na sídlišti. Vím, že ji někam přesunuli. Když jsem posledně kolem šla, říkala jsem si, kam se asi poděla. No a před 4 dny na mně vyběhl na FB článek o sochách u nás a byla tam! To je celkem fajn, no ne?

No a takhle ty drobnosti se mi plní krásně, chci knížku? Jdu do knihobudky, ona tam je. Myslím jak bych napsala IronKapovi, že bych mu tu desku nějak pěkně vychválila, tak ho označím na storíčku a než mě něco napadne, napíše mi tak krásnou zprávu on a ještě mi to repostuje. Pomyslím na film, oni ho dávaj. Chci něco nesehnatelnýho do sbírky, vytuším přesně okamžik, kdy a kde hledat – takhle jsem třeba chtěla Marpovo první album, obvykle nakupuju na Aukru, mrknu i na sbazar a bazos, ale něco mi řeklo stáhni si Let go. Asi do 3 dnů se tam to album fakt objevilo, dokonce s předáním v Praze, takže jsem to měla bez rizika, že mě někdo vošmelí.

Ale ta velká přání. To je průser. Ňufa jsem si vypřála, práce jsem si vypřála, domácí mazlíčky jsem si vypřála – chvíli jsem si to mohla užít – a pak bum, mazlíčky si nechal Ex., z práce jsem se nikam neposouvala a musela jsem utéct, v tý nový, kde jsem byla spokojená, nás vyházeli po 3 měsících a Ňufovi přeskočilo. Někdo mi tam napsal hezkou zprávu, že si třeba vesmír pro mě připravil něco lepčejšího. Ale já nechci nic lepčejšího. Uvedla jsem tam příklad – jsem student, žiju na kolejích. Chci do něčeho kde budu mít aspoň trochu soukromí. Přijde kámoška, že hledá spolubydlící do bytu. Super! Tak jsem ve spolubydlení, mezitím dostuduju a rozhodnu se ostamostatnit. Jsem tedy ráda a vděčná za to, že mi osud přihrál do cesty lacinou garsonku. Začnu pracovat, mám praxi, povýší mě a je tedy na čase si přát nějaký hezčí byt, větší, s balkonem a po celkové rekonstrukci. Jdu splnění přání na proti, takže oslovím realitního maléře a ten mi takový byt sežene. Dělám kariéru, šetřím a poznám svého osudového partnera, chvíli spolu žijeme a pak se rozhodneme založit rodinu a postavit domek. Vezmeme si hypotéku, máme menší domek, zahradu, bazén. A jednou přijdeme z práce domů a domek, kde jsme vybudovali domov, je v plamenech. Tak a teď co ty vesmíre na to? Máme plno peněz, můžeme si koupit ten velkej dům v ulici, kterej má krom bazénu i dva tobogány, ale my nechceme! Děkujeme za nabídku, vážíme si jí, ale nám stačí ten menší dům bez tobogánů, ale jsme tam spokojení a máme tam domov.

No, tak jsem lehla a během 10 vteřin usnula. Ani jsem to video nestihla zapnout. Tak si to nechávám na dnešek.

Chci si tu uklidit. Mandarínské kachničky nemají rády nepořádek, tak je zatím mám v krabičce, aby se moc nevyděsily. Zítra mám pohovor, který si opravu přeju, aby klapnul. Za 3 dny spouštím eshop, nějak nemůžu uvěřit tomu, že se mi to skutečně povedlo, ale je mi pořád smutno, že u toho Ňuf nebude. Místo něho u toho bude Kominík. Ňuf hrozně prudil, že nechce čekat až do října, že to musíme spustit dřív. Mám dojem, že jsem mu toho 10. 10. psala i do diáře. Furt věřím, že by nás ten eshop mohl zase spojit, připomene mu kdo doopravdy jsem…

Kominík mi slíbil, že příště přijde v mundůru, abych se o něj mohla umazat pro štěstí. Asi mu za to na oplátku přinesu nějaký čtyřlístek…

2 komentáře: „Já se do tebe asi zamiloval.

  1. Ctyrlistkova divka a kominik. 🙂

    Dej pak vedet, jestli se Nuf ozve, ale tak nejak uz maluju certy na zed. Preci jen jsou to 4-3 mesice co jste od sebe, ne?

    1. 3… Hele, ten Er., kterýho jsem měla před ním se mi ozval tehdy po 4 měsících, další 4 měsíce jsem čekala, než se vrátil do ČR, a pak to trvalo ještě další 4 měsíce, než jsme se k sobě vrátili jako pár. 😀 Nastavil laťku mé naivity tudíž hodně vysoko…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.