Vyvrhel

Holka se čtyřlístkama a Kominík. To by měla být zaručená kombinace vedoucí k nekonečnému štěstí. Pořád mám dojem, že tohle celý období je jen jeden velkej nechutnej sen, kterej mě má varovat, jak se rozhodně nechovat. A je tak silnej, že ač se štípu jak se štípu, nedaří se mi vzbudit se.

Je mi strašně a připadám si jak blázen. Často začnu polohlasně žvanit. Něco mezi modlitbou a zoufalou prosbou. Komukoli. A u toho pláču. V úterý jsem se vypravila na hřbitov za prababičkou. Tam jsem byla s Ňufem ještě týden „před“. Shodli jsme se tam na jméně pro potenciální dceru, dělali si srandu jak se necháme společně jednou pohřbít a plánovali plno míst, kam se chceme podívat. Vidím nás, jak se procházíme tou uličkou kolem hrobek, směrem ke Goťákovi a Ňuf praví: „Máme na to ještě nejmíň 10 let.“ Měli jsme před sebou 5 dní…

Tak jsem si říkala, že třeba tam došlo k nějakému nedorozumění, u prababičky se na chvíli zastavil, něco se tam pomodlil. Tak buď prosil prababičku o pomoc, ať ho mě zbaví a nebo se jí třeba nějak znelíbil. Koupila jsem jí dvě gerbery a svíčku a šla jí říct, že ten, kterýho jsem jí tam přivedla, měl být otec jejích budoucích prapravnoučat a jestli by nemohla ty naše cesty zase spojit. Neodpověděla. Mlčení je souhlas? Společnost mi dělal Fí., bylo sice sluníčko, ale strašný chladno. Jak jsem se letos těšila na ten podzim. Loni jsem si ho moc neužila, byla jsem furt v práci a v nervech. Říkala jsem si, že letos to bude klidnější, že budeme jezdit na houby a výlety, vydlabu mu dýni… A hlavně se konečně přestěhujeme. Přesunuli jsme se do hospody, kam jsem se chtěla podívat už posledně. Hezká zahrádka, milá obsluha a výtečný Birell. Pár zpráv od Kominíka. A na slušňáka domů.

Říkala jsem si, jak využiju volný čas k odpočinku, konečně si udělám taky čas sama na sebe (jakože si třeba po těch 2 měsících udělám pořádně nehty a masku). A dotáhnu do konce ten Obchůdek. „Připrav mi postel, přítelkyně je v karanténě.“ napsal brácha a bylo zas po plánech. Šla jsem se projít do obchodu a pod tou kovovou rohožkou před barákem ležela mince. Mince prý sesílají andělé jako znamení. Minule jsem našla krásnou arabskou s jelenem. Vzpomněla jsem si, jak mi 4. 9. před 4 lety volal Er. a řekl mi, ať mu už nikdy nevolám. A já pak našla večer nějakou chorvatskou minci a věděla jsem, že se mi stejně vrátí do života. A pořád mám takovou předtuchu, že i ten Ňuf se nakonec vzpamatuje. Večer jsem vyběhla ven s pinzetama a tu minci vyndala. Říkala jsem si, že pokud tam bude to datum (z data výroby), které mi všude vychází jako to, kdy se to začne zase všechno zvedat a lepšit, tak je to prostě tutovka! No, bylo.

Přemýšlela jsem o tom. Asi 2 dny po tom, co jsem se vrátila k našim, jsem našla dvoukorunu. Nechala jsem si ji pro štěstí, mám ji u lahvičky s jantarama z Helu a víly, kterou mi koupil v Krumlově. Schválně jsem mrkla, co má na sobě za rok. 2002. Taky takový hezký číslo. Shodou náhod na mě vyběhla stránka andělských čísel – ale nějaká zahraniční, která je opravdu hodně podrobná a ten výklad mi přišel celkem trefnej. A hlavně teda pozitivní. Pak jsem nemohla spát, furt jsem se budila, na stropě jsem viděla cosi, co vypadalo jako pyramida ze světla, bylo to dost strašidelný, protože při usínání to tam rozhodně nebylo a od tý doby se to neobjevilo. A taky asi úplně blouzním, ale vidím, jak mi brácha ze spaní říká: „Neboj, všechno bude dobrý, najdeš si novou práci a Ňuf už se ti brzo ozve.“

Ve čtvrtek jsem se s tím vším šla svěřit na pocházku A. Vyrazili jsme do Hvězdy. Nikdo Ňufovo chování nechápe, ani moje terapeutka. Mate je zejména to, že mi nedal vědět, že teda je fakt konec. Že to opravdu působí, jako by si nechával zadní vrátka. Že něco řeší. Včera jsem byla v Hospůdce, prý šel v týdnu kolem a ani se do ní nepodíval. Dle Šéfa i Kominíka vypadal dobře a odpočatě, jakoby přestal opravdu pít. A já s tím taky nemám problém, možná mi nevěří, že bych mohla abstinovat, nebo čeká až si bude jistej sám se sebou. Nevím. Nechápu to. Mám toho už plný zuby a nedovedu nad tím mávnout rukou.

Doktorka se mě ptala, jestli bych mu odpustila. Odpustila. Že proč bych ho vzala zpátky, u Ex. ani Er. to taky k ničemu nevedlo. Ale tak to se nedá srovnávat. S Ex. jsme byli mladý telata, co se akorát furt hádala, Er. mě měl rád jen když se mu to hodilo. S Ňufem jsem tem vztah měla. Žili jsme spolu, probouzeli se denně vedle sebe, měli domácnost, chodili na procházky, sportovat, měli jsme společné zájmy, cestování, pravidelný hezký intimní život a každou noc jsme vedle sebe zas usínali. Oslavili jsme Vánoce, Silvestra, Valentýna, jeho narozky, moje narozky a výročí… Jsem jak blázen, usínám s jeho fotkou pod polštářem a pořád čekám a čekám a čekám…

A. mě celkem podpořil, prý mi tyhle vidiny vždycky vycházely, tak proč by to nemohlo vyjít i teď. Moje představa byla zhruba taková, že přijede z Polska z prázdnin s klukem, pak ještě nic, pak mu pošlu ten balík, pak se zjeví jeho nejlepší kamarád a něco mu k tomu třeba řekne a že začátkem září dostanu padáka. Tak až sem to vyšlo. Další krok mám v hlavě a měl by probíhat zhruba nyní. Vracela jsem se domů ale celkem smutná, zbylo mi ještě trochu vína, tak jsem si sedla na lavičku a pouštěla si nějaký písničky. Na vintedu si píšu s jednou holčinou, ta si dala s přítelem pauzu cílenou a mají termín, kdy si napíšou. Tak mi poslala nějakou výstižnou písničku. Na to, jak jsem si připadala použitě, jsem vypadala celkem v pohodě, takže jsem si teda na chvíli šla posedět do obýváku, kterýmu se snažím vyhýbat od toho dne, kdy tu matka hulákala, že by si nedovolila jít brečet k rodičům do obýváku, a dostala jsem burčák. A přišla mi první pozitivní zpráva – pozvánka na pohovor na místo, který se mi zatím fakt líbilo.

V pátek jsem byla v Riegráčích s Fí. a kamarádkou. Měla jsem u sebe asi dva roky její milovanej zapalovač. Říkala jsem si, že jí ho vrátím, že to třeba je taky jeden z restů, který musím napravit. Ještě mi zbývá jeden – půllitr pro Li., ale ten o tom ví a ví, že je to jeho „chyba“, protože je pracovně pořád mimo, jinak bych mu ho už dávno předala. Posezení bylo krátké, ale příjemné.

No a přišla sobota a s ní pivní slavnosti v Hostivicích. Vzhledem k tomu, že jsem tu partu dlouho neviděla, rozhodla jsem se teda pro to vyrazit. A navíc, Hostivice jsme měli ve výběru na to stěhování, takže jsem si tak jako říkala, že si tam posedím a zavizualizuju si, jak tam spolu žijeme. S T. jsme se sešly po druhé hodině, že se projdeme pěšky. Začalo samozřejmě děsně chcát, naštěstí jsem s sebou měla pláštěnku. Ale procházka to byla dobrá i tak.

Začala jsem si dělat srandu, že by tam mohl bejt Hasič – vždycky když jsem se s ním sblížila, tak se pak hnuly ledy v mých vztazích. Tak jsem si koupila aspoň deodorant, kdyby náhodou… Ale nepotkala jsem ho. Asi je na nějaké dovolené se svou manželkou a dětmi. Sráč. A já teda taky. I když včera to byl spíš humor, bych s ním do postele už nelezla. Na místě už bylo pár lidí z party, přišli mi celkem připitý. Vypadala jsem mezi nima jak exot s tou plechovkou pepsiny. Pak jsem si dala teda víno, na pivo jsem neměla chuť. Nerada piju takhle odpoledne, leze mi to hned do hlavy, tak jsem to tam cumlala co nejdýl to šlo. A tím se přirozeně odcizovala od jejich humoru, kterej mi lezl na nervy. Takže když se pak zavelelo, že se jde do hasičárny, rozhodla jsem se, že se odpojím a půjdu do Hospůdky.

Napsala jsem Fí. jestli se chce přidat, nebylo zas tak pozdě. Pěkně mě nakrkli, chtěla jsem vidět ten koncert Havelky a oni se kolem půl sedmé sebrali, že se jde. Naštěstí mi jel zrovna autobus, takže jsem krátce před devátou kráčela už v ulici, kde jsem ještě nedávno žila. Vždycky když jdu od tramvaje, tak se mi začne chtít hrozně na záchod. Jak pavlův reflex. Asi proto, že jsem vždycky měla strach, že Ňuf bude mít zrovna meeting a neuslyší jak buším na dveře, jak jsme měli jen ty jedny klíče.

Jelikož další krok v předtuše se má odehrát v Polsku, se zatajeným dechem jsem šla kolem baráku a koukala, jestli svítí. Ne, je pryč! Oujé. Tak hlavně aby se vrátil. Hospůdka slavila druhý narozky, tak jsem se bála, že se tam ani nevlezem, ale naštěstí byl klid. Šéf nás usadil teda k štamgastům dopředu, tam plno bylo, ale vzadu seděli asi jen 3 lidi. Bylo to fajn. Pilo se, povídalo se, můj nápadník tam byl, Legenda, která si mě prý klidně vezme za ženu. A jak jsem žertovala ještě před 2 měsíci, že kdybych si měla vybrat někoho z Hospůdky, tak jedině Legendu – ten si dá 3 pivka, 2 panáky a spí a je hodnej. Se smál, když jsem mu to včera říkala.

Zábava se celkem rozproudila. Víno, panáky, tanec, plno doteků. Chtěla bych být míň otravná. Ale když oni ho tam taky všichni znají a ptají se nebo mi oznamují, že ho támhle někde potkali. A do toho jsem se dozvěděla, že má dávná platonická láska a tehdejší koncertový kamarád má rakovinu. Bojuj, Jiříku! Ty to dáš.

Ploužák. Už jsem tam tančila hodněkrát s různými muži. Ale tohle bylo asi nejvášnivější. Když teda opomenu naše opilecký silvestrovský tanečky s Ňufem. Bylo hodně vidět, a vlastně i cítit, že je ze mě celej paf. Co to dělám? Ale ve vší počestnosti, dřív bych po něm už vyjížděla, minimálně na pusování by došlo. Asi jsem dospěla. Dala jsem mu jasně najevo, že jsou hranice. Tanec fajn, zajít na pivko fajn, ale tím to žel asi skončí.

Seděli jsme spolu asi dvě hodiny. Párkrát jsem ho pohladila po tváři. Není to ošklivej kluk, i když to absolutně není můj typ. Nenechal mě zaplatit a ještě mi zas objednal tágo. Princezna, vole. Shořím v pekle. Nechávám se zvát od kluka, kterýmu pak brečím na rameni, že chci zpátky Ňufa. Trochu se nám to brečení protáhlo. Takže mi otec začal vytrvale nadávat přes smsky, že jsem porušila večerku. Jsem vyvrhel. Původně měl u nás zas spát bratr a prej že přijede v noci, tak jsem myslela, že mám taky volnej příchod. A ono hovno, vůbec tu nakonec nespal a já dostala čouda. Takže jsem usínala a mezi vzlyky tiše opakovala: „Já nechci žít.“ 

Takhle opravdu ne.

Nicméně tímhle se zas potvrdila ta moje vize. Že do 6. se to bude pořád ještě srát. Původně jsem myslela, jak si užiju párty, dneska brzo vstanu, budu pracovat. Místo toho jsem skoro celej den prospala, nemluví se mnou ani klika od dveří… Takže jo, jde to podle plánu.

Někdy před pár dny jsem zahlédla reklamu, že dneska budou večer dávat Probudím se včera. Mám ráda ten film, muzika v něm je právě od Jiříkových Animé. Kdysi jsem ho pouštěla Er. a i Ňuf měl tu čest ho někdy na začátku našeho souznění vidět. Kéž by to bylo znamení. On měl taky zpackanej život, vrátil se do minulosti, napravil chyby a pak žil krásnou přítomností.

Vím, že čas nevrátím. Ale vím, že můžu napravit chyby a mít krásnou přítomnost a budoucnost. Doufám a věřím, že až se probudím zítra, začne linka pomalu stoupat. 7. září. To je to datum. Všude se mi zjevuje. Cítím takový zvláštní těšení, takovej pocit, že se něco mega blíží. Minule jsem si schválně zkoušela propočítat tu linku událostí. 23. 6. jsem šla na první kolo pohovoru – 29. 6. (tj. po 6 dnech) mě přijali. Bohužel, 3. 7. se to všechno zbortilo. 11 dní celkem. Pak mi blesklo hlavou, že kdyby mě teda vyhodili, mohlo by se to zas zvednout – 31. 8. mě vyhodili, takže vše ukazuje na ten nadcházející týden. A jestli to mám podpořit ještě randem s Kominíkem… Počítá se mnou, myslím že někdy ve středu někam zajdem…

No a nebo mi už prostě jen definitivně mrdlo. Zkoumám čísla, sbírám peří, mince, věřím, věřím, občas pláču a cítím se na dně, a pak zas začnu dělat čáry máry a věřím dál. Jak dlouho může člověk tohle vydržet? A co když se opravdu dočkám. Umanutá jsem na to dost. Tím jak mě vyrazili mě tu už opravdu nic nedrží. Ano, pár kamarádů, ale kvůli nim nemusím do konce života žít na jednom místě. Už takhle na sebe máme málo času, tak holt by se to řešilo nějakými návštěvami jednou za půl roku s přespáním, proč by ne. Odjela bych s ním klidně až na kraj světa a tam začala znova. Dokonce jsem vysadila i prášky…

Zázraky se dějí. Nepřestanu věřit. Zatím na to nemám ještě sílu.

 

8 komentářů: „Vyvrhel

  1. Někde jsem četla, že při rozchodu si každý zaslouží znát důvod rozchodu,což je důležité třeba proto, aby se poučil pro příští vztah. Znáš důvod? Nebo si mu nestála ani za vysvětlení. Možná bys mu měla napsat, že by ti měl alespoň vysvětlit svoje důvody, proč se to stalo. Takhle ti asi připadá že to bylo bezdůvodné,, nebo bez vážného důvodu, pro nějakou hloupost ,nedorozumění. Proto stále doufáš, že ten vztah má šanci ještě se oživit. Ale pokud budeš vědět důvod,, nebo více důvodu, tak na sobě můžeš pracovat a zlepšit se pro nějaký příští vztah. Vše je o komunikaci a měli byste se ještě setkat a vše si vyjasnit.

    1. S tou komunikaci je právě problém no. Moje terapeutka říká že já teda dělala maximum, Ale zas vychází jen z toho co ví ode mne. Možná kdyby si vyslechla i jeho, přijdeme na další veci. On mi několik důvodů v ten den rekl, ale bylo to vše takový zmatený, protože žel v tom byl ten alkohol. A můj uprk kdy jsem sbalila i vybavení kuchyně a plno dalších věcí (ačkoli on říkal ať to udělám, nicméně u toho nebyl a asi nečekal že zo fakt udelam) taky nebyl úplně v pořádku. Za ty dva měsíce jsem si to v sobě hodně srovnala a vim jak jinak bych se chovala a k celymu vztahu přistupovala. Jak je na tom on netuším, ale vzhledem k tomu že zůstal bydlet v Praze a podle společných známých kteri ho potkávají přestal ocividne pít, mám naději že mu to jako úplně jedno neni. To že mi nebyl schopen napsat ani jednu zprávu to je věc druhá… Možná toho času potřebuje víc než já.

    1. Ahoj, zatím celkem jo. Věnuju se eshopu a dál nepřestávám věřit, že se to všechno začne zas lepšit. Stalo se pár věcí, o kterých tu tedy nemůžu moc psát, ale jsou to dobrá znamení.

    1. O tom jsem už taky někde četla. Je to to podobný, ale zároveň i trochu jiný. Vím, že kdybych neutekla i s těma věcma, tak si mě neblokl. Vlastně by se nakonec asi všechno zas urovnalo. (Nehledě na to, že se ve stejném období stihl rozhádat do krve se sestrou, nejlepším kamarádem i exmanželkou – a dle mého v tom ve všech případech hrál roli alkohol. A podle mojí terapeutky alkoholici před problémem takhle jednoduše často zdrhaj.) Ale kdo ví, třeba to plánoval a jen využil situace a všechny ty řečičky o společnym životě byly jenom lež. I když upřímně si myslím, že mu zkrátka hráblo z toho nouzovýho stavu, kdy nemohl zpátky domů ani na návštěvu, což třeba pro mě je naprosto nepředstavitelný. Nojo, život posranej.

      1. Včera mi napsalo jedno nešťastné stvoření a bylo velmi smutné ze způsobu, jakým byl s tímto stvořením ukončen vztah.

        Vztah byl totiž ukončen tichem.

        A já si říkám – výborné téma na oblíbenou rubriku „nevyžádaná vztahová poradna“!

        Říká se tomu ghosting.

        Ghosting obecně sestává z toho, že po nějaké době randění se vám druhá strana přestane ozývat.

        Úplně.

        Beze slova vysvětlení budete odřízuti od daného vztahu.

        Protistrana přestane odpovídat na telefony, vzkazy, emaily, prostě přestanete beze slova vysvětlení existovat.

        Nikdo neřekne „Promiň, je mi to líto, rozcházíme se“.

        Nikdo neřekne „Nezajelo mne auto, jen s tebou nechci mluvit“.

        Stanete se duchem.

        Je to asi dost frustrující.

        Taky je to povšechně nezralý.

        Ale lidi to dělaj.

        Zde proto návod, jak zvládnout ghosting.

        1. Když vás někdo ghostuje, je to blbeček.

        Toto je nejdůležitější bod vaší celé reakce. Uvědomit si to. Proboha, vy chcete chodit s někým, kdo si prostě típne telefon a beze slova zdůvodnění s vámi skončí?

        Proboha proboha.

        Ne, najděte si někoho lepšího!

        Pokud brečíte do polštáře kvůli jakési entitě, která s vámi vorá odshora dolů, a ani vám neveme mobil, tak máte problém vy, nikoli protistrana.

        2. Nula akcí

        Nevolejte, nepište, nikam nechoďte. V danou chvíli to asi vypadá blbě, máte totiž obavu, že váš protějšek posedla nějaká psychická choroba a on nyní v sebevražedném klání čeká, až ho zachráníte, ale realita je taková, že vaše vzkazy čte, rovnou maže, nebo ani nečte a rovnou maže, a jste mu jedno. Nechce s váma mluvit a nebude s váma mluvit.
        Je dobré na to pohlížet z tohoto pohledu.
        Představujte si protistranu, jak vaše vzkazy čte, rovnou maže a vůbec se nad nimi nevzrušuje. Ještě máte chuť něco někomu psát?

        3. Přetavte to

        Místo neurotického přemýšlení, co jste měli/neměli říct/udělat raději přemýšlejte, co vás vedlo k tomu, citově záviset na někom, kdo zjevně na vás citově nezávisí ani trochu.

        4. Zbavte se vzpomínek

        Psychologové s tím asi nesouhlasí, ale já nejsem psycholog. Vyhoďte všechny věci, které vám danou osobu připomínají. Neplánujte žádný pomsty, to je trapný a ubohý, ale prostě vyhoďte krámy příslušné osoby a dále se touto osobou nezabývejte.

        5. Reappearing act.

        Ano, po „disappearing act“ následuje dříve či později „reappearing act“, na to vemte jed. Může to trvat léta, ale vážně k tomu dochází. Odejitá osoba hnána výčitkami svědomí nebo tím, že tentokrát někdo vyghostoval ji, dojde k názoru, že udělala zásadní životní chybu a bude to s vámi chtít řešit. Bude vysvětlovat „víš, byl/a jsem v těžkém životním zmatku….. musel/a jsem si uspořádat myšlenky v hlavě…“ a podobně. Bude chtít vaše porozumění. A vy? Vy se vraťte do bodu 1. Vy už máte myšlenky uspořádané. Nenechte se pokoušet chutí na pomstu, nespřádejte plány o tom, že tentokrát to budete VY, kdo s protistranou zamete. Máte na víc.

        Prostě… běžte pryč… řekněte prostě „ahoj, nemám čas, měj se hezky“.

        Takže asi tak. Tolik bych chtěla vzkázat té smutné osobě, co mi včera psala.

        Nestojí to za to!! (PS: celé toto bylo převzato od jedné blogerky, co má postižené dítě, snad ti to nějak pomůže, držím ti palce, nechtěla by ses někdy setkat?)

        1. Děkuju. Já nevím, mně to pořád na něj nesedí. (Měla jsem před ním takovou známost, pro tu jsem byla jen převozník a na něj to třeba celkem sedí). Ale tady je to prostě takový netypický, ani ta moje doktorka neví, co si o tom pořádně myslet. Já jako asi s odstupem času vím, co za tím je, ale to teď nezměním no. My o pauze/rozchodu mluvili oba dost často, vždycky jsme si dali další šanci, ale nic moc se k lepšímu neměnilo – to až v poslední době, takže když pak přišla ta hádka, tak jsme oba dostali pocit, že to nemá cenu, že se to stejně nikdy nespraví. Blbý je, že on když se nachlastal, tak si půlku věcí nepamatoval. A ve mně to pak hlodalo, to jsem se teda naučila řešit, ale bůhví, co si pamatuje z tý poslední noci. Já sama mám to ráno v mlze, a to na okna netrpím.

          Ještě tu znovu čtu ten „reappearing act“ – tak to sedí na mě. Když jsem dala košem tomu klukovi z tábora a teprve letos jsem mu po 12 letech napsala. 😀 Chudák, ten si asi ťuká na čelo ještě teď…

          Týjo, setkání zní dobře, ale já se přiznám, že se tomu přes internet hrozně bráním, protože jak jsem tu taková otevřená, asi bych se styděla. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.