„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.“

Stejně jsem nějak po tom našem posledním setkání nevěděla, na čem jsem. Vyjádření: „A pak mi do života vpadneš ty a já vůbec nevím co dělat.“ nebylo úplně jednoznačný. Kdyby nám bylo 15, tak se ho zeptám: „Budeš se mnou chodit?“ Ale takhle?

I přesto jsem z toho měla dobrej pocit. Myslím, že si to teď musí srovnat v hlavě, má na to pár dní, chystá se domů, takže se zas nějakou dobu neuvidíme. A třeba zjistí to samý co jsem zjistila já už dávno. Že je nám spolu dobře a když spolu těch pár dní nejsme, je to takový divný a krapet neúplný. Občas se přistihnu i u toho, že se mi stýská…

Naši odjeli na chatu. Od něj jsem jela hned do práce, kde jsem nebyla samozřejmě schopná cokoli dělat. Za prvý jsem byla děsně nevyspalá, za druhý plná adrenalinu z toho co se všechno dělo a za třetí byl nějakej blbej tlak, takže jsem se koupala ve vlastním potu a těžce se mi fungovalo. Tudíž jsem poprvý v životě nedodělala svou práci a poníženě napsala do večerního hlášení, že mi bylo zle a tak jsem si to nechala na zítra. Naštěstí se to u nás moc nehrotí, sice jsou problémy s výplatama a všechno jim trvá věčnost, ale zároveň jsou benevolentní v tom, že když něco nestihneme nebo uděláme blbě, tak nám nikdo nenadává.

I já jsem se rozhodla věnovat se ve čtvrtek jen sama sobě. Když jsem přijela do toho prázdnýho bytu, hned jsem si nalila víno a poseděla na balkoně se svými myšlenkami. Před očima mi jely události všech těch uplynulých dní jako jeden dlouhý film… Byla jsem… spokojená. Takovej vnitřní klid jsem dlouho nezažila a bylo to moc príma. Po zalehnutí do postele jsem usnula jak miminko. Snad poprvý za ty 3 týdny, co jsem žila v nejistotě, jsem v 1 ráno usnula a vzbudil mě až v 7 budík. Neuvěřitelné!

Jelikož byla kolegyňka tak hodná a vzala za mě středu, čekal mě pracovní pátek. Nevadí, stálo to za to. Jela jsem do práce už v mnohem lepší formě, spokojená, relativně odpočatá. Poctivě jsem dodělala svou práci, je pravda, že toho bylo fakt hodně a pořád někdo chodil, takže hotovo bylo až někdy kolem osmé a nějaký drobnosti jsem stejně nestihla… Ale dobré. V tu dobu zhruba dorazila i kolegyně, jelikož jsem jí nabídla nocleh a že uděláme balkonovou párty. Ráno byl náš meeting lehce v ohrožení, protože jí nebylo moc dobře, ale nakonec se to v průběhu dne zlepšilo, tak přijela.

Zavřely jsme krám, zašly na nákup a jely k nám. Byla překvapená, jak blízko to do práce mám a protože chceme náš společný byt hledat v této lokalitě, myslím, že ji to utvrdilo v rozhodnutí. I cesta od autobusu byla dobrá, uvítala jsem ji u nás doma, bouchly jsme šáňo a šly všechno zdrbnout. Když nám došlo šáňo, dostalo se na vodku s džusem. Byla jsem poměrně dost unavená, ale protože jsem nemusela brzo vstávat, nějak mi to ponocování nevadilo.

Kolem 2 ráno se kolegyni udělalo zle a utekla zvracet. Tohle se několikrát opakovalo, až to jednou nedoběhla a mě čekal noční úklid. Vyděsilo mě, že to odnesla i zeď, to už se mi taky jednou povedlo a nutno zmínit, že naši mou výmalbu rozhodně neocenili. Naštěstí se mi to povedlo všechno uklidit tak, že žádné následky a důkazy bujarých mejdanů nikde nezůstaly. Kolem tý třetí jsme teda odešly do postelí. Situace se opakovala. Karma mě trestá za to, kolikrát za mě už uklízel táta, to je jasný.

Budíka jsme nařídily na sedmou, já že udělám toasty, kolegyňka projevila zájem ochutnat veganskou verzi, pak že ji doprovodím na autobus a zas si na chvíli půjdu lehnout. Vše probíhalo podle plánu. Do chvíle, než se jí udělalo zas zle. Zřejmě mou veganskou stravu úplně neocenila. První běh byl v pohodě. Horší byl ten druhý, kdy jsem zrovna vykonávala já. Najednou se ozvalo zoufalé bouchání na dveře. Seděla jsem tam a zažívala Sofiinu volbu… Takže jsem zase vytírala. A taky tepovala koberec a prala povlečení a tak. Paráda. Jak já miluju tyhlecty útrobní tekutiny!

Zažívala jsem vnitřní zoufalství. Chvíli jsem si z toho dělala srandu a chvíli jsem byla fakt nasraná, že to nemohla vyklopit třeba do sprcháče, ale musela se vrátit a poblejt bráchovu postel a ještě v pokoji, kde jsem se chystala trávit den. Ugh. Šla jsem ji doprovodit na autobus a pak hurá na úklid. Ňufík zmínil, že bychom si mohli psát spíš anglicky, za prvý bych potrénovala, za druhý by on neměl takovej problém jako s tou psanou češtinou. A tak mi to začalo šrotovat v hlavě v angličtině. Měla jsem chuť si mu postěžovat. Co asi dělá. Teď pravděpodobně usedá do vlaku a míří směr domov… Achjo, to jsou samý návštěvy, kámoši a pak musí za malym o víkendu, kdy jsme mohli být spolu. Nedá se nic dělat… Škoda… I když stejně mi něco říkalo, že se uvidíme dřív, než čekám…

Doma jsem doklidila tu spoušť, lehla si, pustila Holky pod zámkem a ještě asi na hodinu usnula. Nic moc. Pak jsem se začala tak nějak chystat, protože jsme s Fí. vyráželi na Marpa na Zličín. Konečně koncert, kterej mám za barákem. V tu chvíli mi zablikla zpráva. „Tak co, připravená na koncert?“ „Ano, právě se chystám. Mám za sebou „veselou“ noc, kolegyni bylo blbě, tak od noci uklízím. Jak je v Polsku?“ „Taky je mi blbě, včera jsem to přehnal v hospodě a nakonec jsem neodjel.“ Vysmála jsem se mu. A zapíchlo mě u srdce. Tak on se normálně zřídí a tak nakonec nejde ani se mnou, ani nepojede za malym. To je skandální! „Stav se na kafe.“ Ehm. „No, já jdu pak ještě s kamarádem. Večer bych mohla na chvíli přijet. Možná…“ „Klidně, budu doma celý den, přijeď jak se ti to hodí.“ I přesto, že jsem ho chtěla nechat trochu v té nejistotě a i jsem uvažovala, že mu dám nakonec košem, okamžitě jsem vlítla do sprchy a začala se věnovat důkladné hygieně. A v hlavě mi houkala siréna: „Dneska na to vlítneme!!!“ 

S Fí. jsme se sešli lehce před čtvrtou, tudíž těsně před začátkem koncertu. Slušelo mi to. Měla jsem svoje oblíbený černý šaty, přes to tu novou TG košili, která je naprosto perfektní a bíločerný Superstary. Košili jsem si nakonec uvázala do pasu, bylo opravdu na chcípnutí. Fí. mi koupil pivčo, protože mi začalo bejt na tom sluníčku pěkně blbě a neměla jsem u sebe hotovost. Našli jsme si místo ve stínu a koncert začal. Tentokrát to bylo hodně na slušňáka. Nebylo nás tam moc a v tom vedru se nedalo moc pařit, takže tam pár odvážlivců symbolicky pogovalo, sem tam někdo zaskákal, ale spíš jsme se tak jako pohupovali do rytmu.

Po necelý hodině byl konec a my se vypravili k autu. Plán byl následující – každý pojedeme domů a v sedm se sejdeme na Náplavce. Začala jsem bejt jak na trní. Sakra. Tak mám jet za tím Ňufíkem? Není blbý dát kámošovi košem? Ale tak s ním jsem byla na koncertě a ještě nás čekají tak 2 hodiny na Náplavce… Musím to nějak nakombinovat. A třeba to tele do večera nevydrží a půjde spát, jestli je mu blbě…

A tak jsem přijela na Náplavku. Na Avoidu jsme si dali borůvkový pivčo napůl a pak šli kecnout na zem a dát si víno. Každý jsme měli jednu flašku, ale v tom teple se to fakt nedalo, takže jsme zvládli jen jednu. Napsala jsem Ňufíkovi, že teda po tý devátý mohu dorazit. Prý že jasně, že bude čekat. Tak fajn. Přišlo mi, že je Fí. trochu smutný, ale já se opravdu nedovedu rozpůlit.

Vyrazila jsem na bus. Byla jsem nervóznější než před prvním rande a procházkou do Hvězdy dohromady. V tašce jsem měla to jedno zbylý víno. Pokochala jsem se božím výhledem na Pražský hrad a pak už mě čekala cesta k cíli. Proběhla jsem kolem Hospůdky, moc jsem se tam raději ani nekoukala, aby mě nějaká známá tvář nelákala na panáčka, naštěstí všichni asi využili hezkého počasí a byli někde fuč, protože tam nikdo moc nebyl a za pár vteřin jsem už stála pod okny svého chlapce. Vzpomněla jsem si, jak jsem po Marpovi v dubnu měla v plánu jít pod tato okna vyřvávat vřelá vyznání lásky a musela jsem se pousmát. Kdo by to byl řekl, že se všechny ty moje představy a tužby začnou naplňovat… „Jsem tu.“ vyťukala jsem obratně do telefonu a zvedla oči vzhůru. Rozzářil se jako sluníčko a mával.

„Ahoj.“ a poprvé mě přivítal rovnou pusou na pusu. Protože jsem byla pozvána na kafe, na který jsem neměla zrovna chuť, požádala jsem o čaj. A mezitím dala do lednice chladit to víno. Poskakoval kolem mě jak pejsek a já cítila, že dnešní noc bude nezapomenutelná. A na to, že měl kocovinu, vypadal sakra dobře. Jak to jen dělá, on vypadá skoro furt jak kdyby se chystal na přehlídkový molo… Nechápu. V televizi běžel nějakej praštěnej film o mimozemšťanech, tak jsme se váleli na gauči a komentovali ho. Bylo to všechno hrozně príma, přirozený. Popíjela jsem to hnusný bílý víno, ale bylo mi to fuk, protože atmosféra všechno přebila.

Když skončil film, měla jsem soukromej koncert. Má moc hezkou barvu hlasu a na tu kytaru hraje fakt pěkně. Našla jsem si umělce. Mé přání bylo vyslyšeno. Už ani nevím, kolik bylo hodin, když se na mě podíval a zeptal se, jestli se půjdeme už osprchovat. Na oko jsem zívla a souhlasila. Šla jsem první. Pak jsem seděla na okně, kouřila a psala V.: „Právě šel do sprchy. Dneska se určitě pomilujeme. Jsem příšerně nervózní.“ 

Je to možná směšný, ale Er. mi v posteli maximálně vyhovoval. Byla to vždycky několikahodinová jízda, málokdy se stalo, že by mě plně neuspokojil a prostě mě to s ním bavilo. Neměla jsem moc kluků, ale to ostatní bylo, až na dva, fakt hrůza, šup sem šup tam, preventivně na tebe ani nesáhnu, abych tě náhodou nevzrušil, ale zato to budu blbě komentovat, třeba se aspoň zasmějeme. Když jsem si dělala „seznam“ věcí a vlastností, který musí můj nový kluk mít, tomhle jsem přikládala celkem význam. A nešetřila jsem skromností, přeju si, aby v posteli byl ještě lepší než Er.!

Ta chvíle nastala. Jeho strach se očividně rozplynul, naše oblečení šlo dolů a hurá na to. Byla to jízda. Nějak nevěřím, že byl pět let úplně bez ženy a jestli jo, tak asi hodně studoval. Rozhodně věděl co a jak, byl vynalézavej jak v polohách, tak v místech. Jen je hrozně užvaněnej. Kolikrát jsem mu musela zacpat pusu jazykem, protože na nějaký vykecávání se v těchto chvilkách zrovna dvakrát nejsem. Ani nevím, jak dlouho jsme řádili, asi 3 hodiny, jako měl výdrž a bylo to fakt neskutečný. Krásný. „To sousedi musej mít zas radost, nejdřív ti tu hodinu zpívám a pak se tak dlouho milujeme.“ „Vždyť jsme byli celkem potichu ne.“ začala jsem se smát, když jsme si dělali pauzu na gauči.

Usínalo se mi po dlouhý době opravdu dobře. Nemám s ním problém prakticky s ničím, takže jsem vytuhla tak, jak jsem byla stvořená a bylo mi to úplně fuk. Celou dobu mě objímal zezadu. „Ty jsi jak topení.“ zašeptala jsem ráno, když jsem viděla, jak se probouzí. „Hm, ty taky.“ Ucítila jsem na svým zadku jeho pozdrav. Hmmm. Takovej budíček si nechám líbit. Tentokrát to bylo klidné, ale neméně pěkné.

„Tak co, budeš chtít jít na ten badminton?“ Představa, že se budu cpát do jeho tepláků mě trochu děsila, přece jen, je oproti mě dost štíhlej. „Co kdybychom se jeli jen někam projít?“ navrhla jsem nesměla. Bála jsem se, abych nevypadala jako lenoch.

Vstali jsme, udělali si čaj, chvíli se váleli na gauči a pak vyrazili. Rozzářil se: „Já vím, kam pojedeme! Pojedeme na Divokou Šárku, co ty na to?“ A tak jsme sedli na tramvaj a jeli. Už nečekal, až do sebe nalámeme 5 piv. Už mě hezky držel za ruku, objímal a líbal. V tramvaji si mě držel kolem ramen a já na něm spokojeně ležela. Zas jsem měla pocit, že na nás všichni koukaj s úsměvem, protože jsme prostě dokonalá dvojka. Ukazovala jsem mu z okýnka zajímavý místa. Je fakt, že jak si před ním připadám – ne hloupá – ale bez znalostí a taková málo akční, tak tady jsem se docela vytáhla, protože snad mezi každýma zastávkama bylo něco, kde jsem byla na koncertě, výstavě nebo divadle. A to se mu očividně líbilo.

Na Šárku jsme dojeli asi v půl 1. Bylo teplo, ale celkem příjemně. Vlezli jsme do lesa, hned za vchodem se pustili ze schodů hezky pěkně dolů. Byl rozkošnej, celou dobu šel krok přede mnou a bylo vidět, jak je ve střehu, kdyby mi náhodou podklouzla noha. Ale cestu jsme oba zvládli bez úhony a před náma bylo jedno hrozně príma odpoledne.

Procházka byla moc fajn, šli jsme pořád rovně, kochali se přírodou a já poctivě čerpala vitamín D, který mi před pár dny naordinoval. Komentovali jsme přírodu, lidi, kecali o kravinách, vyprávěli si. Míjeli jsme koupaliště, už o mně ví, že na to plavání moc nejsem. Takže jsme ve své cestě pokračovali a došli jsme až do nějakýho bistra, kde jsme si konečně dali „snídani“, už jsme měli i celkem hlad. Bodejď by ne, když jsme měli v noci takovej výdaj energie. Koukali jsme na ten „výběr“ a nějak nevěděli co si dát. „Ty nejíš maso co?“ odhalil moje stravovací návyky. „Ne no, takže já mám volbu celkem jasnou…“ Zaxichtil se asi stejně jako já, když jsem se očima probírala všema těma klobásama a tlačenkama. „Dvě děsítky a dva hermelíny, prosím.“ Tady něco nehraje… Já ho nikdy neviděla jíst maso, v lednici taky žádný nemá. Není on snad taky vegetarián? No, sice není, ale jak jsem se dozveděla, jí jen ryby a mořský plody, jako snese třeba šunku na pizze, ale jinak si maso prakticky nedává. WOW!

Vyprávěla jsem mu o svý bývalý práci a mých praštěných kolegách. Nejvíc ho rozesmál Žirafák, kterýho si tenkrát žena zamkla doma a on chtěl jít na pivo, tak vyskočil z okna a zlomil si obě nohy. Když jsme se řádně občerstvili, pokračovali jsme v naší cestě. „Kam půjdeme?“ „Hele, někam dojdeme…“ Došli jsme k ukazateli. „Hele, za 3 kilometry jsme na Jenerálce, tam je to hrozně krásný a maj tam docela fajn hospodu.“ Souhlasil. Bylo dobrý, že cesta byla pořád po rovině, takže jsme se v tom vedru nemuseli nikam drápat a tak jsme to krásně všechno ušli a ani jsme nebyli moc opocený. I tak jsem se už nemohla dočkat, až si sednu k orosenýmu pivču, protože jsem měla pekelnou žížu.

Už jsme se blížili, když v tom jsme míjeli hodně velkej jetel. Začal do něj koukat. Líbí se mi, jak chytá moje zvyklosti. „No, hele, tady je to tak velký, že by ten čtyřlístek našel snad i slepej.“ stoupla jsem si vedle něj. A hle! Skutečně tam jeden zapomenutý krásný byl! Věnovala jsem mu ho na oplátku za ten z Hvězdy. „Tak teď bychom mohli vyhrát tu loterii.“ potěšeně se usmíval. Myslím si, že my vyhráli mnohem větší loterii… Proběhlo mi hlavou při pohledu na něj.

Netrvalo to dlouho a procházeli jsme Jenerálkou. Omrkli jsme jeskyni a pak už nám nic nebránilo k tomu usednout na zahrádku tý restaurace. Už se automaticky přitulil vedle mě. Objednala jsem si malinovku a desítku. A taky okurkový salát. Ňufík si dal kafčo, pivo a nějakou polívku. Seděli jsme hezky vedle sebe, pořád se objímali, hladili, pusinkovali a užívali si ten volný den.

Přišla mi zpráva. Od bráchy. Že má volno a že by se stavil na mejdan. Souhlasila jsem. „Pojedeme pak ke mně?“ zeptal se Ňufík. „No, zrovna se tu domlouvám s bráchou, že přijede večer za mnou.“ Jeho tvář zahalilo lehký zklamání. Páni. Na to, jak jsem ho před pár dny musela skoro přemlouvat, aby si udělal čas… To jsou zvraty. „Akorát se mi teda nechce do práce. Mám chuť napsat kolegyni, jestli to za mě nevezme. Ale už za mě bere úterý a to nejde, aby tam byla furt.“ povzdechla jsem si.

Čas pádí, čas letí. Kdybych si nedala slib, že nebudu kvůli němu odstrkávat svoje kamarády, bráchu bych možná i odmítla. Ale tak zas to aspoň všechno zdrbneme. Což bylo Ňufíkovi jasný. Oždibovali jsme se jak dva zamilovaný puberťáci. „Nejraději bych tě tu povalil na ten stůl…“ zašeptal mi roztouženě do ucha. „Tak to zkus, nikdo se nekouká.“ snažila jsem se ho vyburcovat k akci. „No to víš že jo a pak přijede televize a budeme v live streamu a na netu – Brutální Polák na Jenerálce!“ Ještě chvíli jsme na tohle téma fantazírovali a dost jsme se nasmáli. Ten jeho pohled, kdy se mu rozsvítěj oči a skousne si ret, až se mu udělá ďolíček ve tváři je prostě nejlepší. Často na sebe prostě jen tak zůstaneme fascinovaně zírat. „WOW. Ty seš taká… Superkrásná krát 10!“ pěl ódy. On je taky krásnej. Navíc jsem za ten týden zjistila, že je hrozně podobnej Davidovi Švehlíkovi, no a to je moje láska už spousty let…

Po tý šestý jsme se odebrali na autobus. Čekala nás cesta kolem mé bývalé práce. „Víš co, vystoupíme a půjdeme ukradnout toho jednoho psa, co jim zbyl, toho jsem měla ráda.“ „Hm, dobře, vystoupíme, ty půjdeš ukradnout psa a já mezitím počkám na zastávce.“ Načež jsme se pak shodli, že s naším pracovním vytížením bychom psa umořili a tak jsme byli rádi za naši plyšovou kočku, kterou jsem v Divoký Šárce našla a kterou jsme pojmenovali Jenerálka. Cesta byla príma, byl hrozně nadšenej, ukazovala jsem mu kam jsem chodila venčit, hospodu i teda sídlo chráněný dílny. Taky kostel svatýho Matěje a spousty dalších míst a věcí, na který ráda vzpomínám.

Pak už jsme dorazili do Dejvic, kde se nám zachtělo děsivě čůrat. „Koukej, támhle jsou nějaký toiky, zkusíme to?“ Obsadili jsme každý jednu budku a bylo to strašidelné. Komentovali jsme situaci a hulákali na sebe nějaký ptákoviny a děsně se smáli a modlili se, ať přežijem. Pak už nám přijel autobus a my se vydali dál. Tak moc se mi od něj zas nechtělo, to je hrůza. Ale nedalo se nic dělat, dokonce mi jela tramvaj. Obvykle bych si jich pár ještě nechala ujít, abychom se mohli ocicmávat, ale ať si zas chlapec nemyslí… Poslední pusa a pápá.

Znaveně jsem usedla. Vytáhla jsem skoro vybitý mobil a tam zpráva od kolegyně: „Prosímtě, když za tebe vezmu zítřek, půjdeš místo mě tu a tu směnu?“ Ještě dvakrát jsem si to přečetla, jestli mě nešálí zrak. No nene. Vesmíre, ty ses rozhodl mi konečně udělat šťastnej a spokojenej život!

Dojela jsem domů, povlíkla bráchovi postel, dala si sprchu, snažila se oživit květiny, který jsem měla na starost a který to vedro snášej snad hůř jak já a vyčkávala návštěvu. Ta dorazila nějak po osmé. Byla jsem hrozně utahaná, oteklá, neměla jsem chuť ani jíst, ani pít, tak jsem tam tak cucala to hnusný víno, ale byla jsem hrozně spokojená a vyprávěla jsem všechny ty veselý a krásný chvíle z uplynulých dvou dní. Brácha se radoval se mnou, pak mi na oplátku on vyprávěl o své známosti… Protože jsme prostě správná dvojka, na první oficiální rande jsme se svými drahými polovičkami šli ve stejný den. Na to druhý taky, to třetí – kino- to šli jen o den dřív jak my. Akorát pak se to nějak zkomplikovalo…

Neměla jsem chuť už ani na to cigáro, to by chtělo zahájit nekuřáckej den. Díky tomu, že jsem nemusela nikam vstávat, šli jsme spát asi v půl druhý. Byla jsem ráda, že jsem ve svý posteli.

Ráno jsme si moc nepřispali, v tom vedru se fakt nedá. Já se pak pustila do úklidu a říkala jsem si, že bych teda mohla Ňufíka na oplátku pozvat k nám. Nojo, ale kdy mu to napsat a jak? Protože jsem mluvila o tom, že jsem si pořídila smoothie maker a že mu jednou udělám jahůdkový veganský smoothie, brala jsem to jako celkem dobrou záminku ho nalákat. Po obědě jsem se zmátořila a šla na nákup. Ten Albert u nás je otřesnej. Nic tam nemaj. Neměli ani ty jahody. Chtěla jsem banány, měli asi troje a z toho dvoje fakt hnusný. Nekomentuju, že na celou prodejnu maj asi 10 vozejků, tak jsem to všechno musela tahat v tom ručním košíku.

No něco málo jsem nakoupila, udělám hody, ať vidí, že jsem taky dobrá hospodyňka, muhehe. Šla jsem vybrat hotovost do svýho bankomatu a že skočím teda pro jahody do ovoce. Nojo, ale ten bankomat byl rozbitej. Hrome! Tak jsem musela vybrat u konkurence. Jahody jsem nakonec sehnala, jsem si skoro připadala jak ta Maruška se dvanácti měsíčkama a pak jsem vyrazila na autobus, který hezky čekal v zastávce, nojo, jenže měl poruchu a než jsem se vymotala mezi těma lidma, ujela mi i tramvaj. Sakra. Když se daří… Odložila jsem si nákup na lavičku a vytáhla mobil. Hleďme ho, píše! Vyfotila jsem mu ovoce a navrhla mu, ať se staví tentokrát ke mně. Kupodivu ani moc neváhal. Zkoušel pak akorát jestli nechci bejt spíš u něj, ale jelikož jsem měla v úterý volno a chtěla jsem spát doma, tak jsem se nenechala přemluvit.

Doma jsem se vrhla k plotně. Co to se mnou ten chlap udělal… Udělala jsem zeleninový salát s citrónovým olejem a olivama, který oba milujeme a na snídani smoothie z jahůdek a banánový lívance. To byla těžká improvizace, snad ho neotrávím. A pak jsem byla jak na trní, trochu jsem ještě doklidila, aby se nelekl, i když on je stejnej chaotik jako já co jsem tak vypozorovala, a pak už jen vyčkávala. Přijel v osm. Chtěl zajít na večeři, ale to nový asijský bistro bylo zavřený, žádnej krám v dosahu už taky nebyl otevřenej, sakra.

Tak jsme šli k nám a já mu objednala pizzu. Hned začal tasit piva. „Neříkal jsi, že nebudeš teď týden pít?“ Zarazil se. „Nojo, to máš pravdu, já na to úplně zapomněl.“ Nakonec mávl rukou a otevřel ho. Já si nalila růžový víno, co mi zbylo ještě od svátku, celkem příjemná změna po tom hnusnym bílým a usedli jsme na gauč. Nesměle se otázal, zda by si mohl pustit fotbal. A je to tady. Když jsem si vysnívala toho potenciálního chlapa, říkala jsem si, že určitě k jeho „blbým“ vlastnostem bude patřit koukání na sporty. Mám ráda hokej, ale to je tak všechno na co mě baví čumět. Ale bylo mi to nějak fuk, ať se kouká. Celkem si u toho zvládl i povídat, já si mezitím vyřizovala nějaký pracovní věci a drbala mu záda, tak to byl spokojenej.

Po fotbale jsme ještě chvíli poseděli, byli jsme oba dost unavený, on očividně nervózní z toho, že se mi vrátěj nečekaně rodiče a bude zdrhat po hromosvodu, bylo vidět že není ve svý kůži. Ukazoval mi svoje testy z češtiny, něco jsem mu tam poopravovala a vysvětlila věci, kterým nerozuměl a pak jsme zakempili na balkoně a pozorovali naprosto úžasný kino v podobě blesků. Pak už následovala sprcha. Koukal na ty moje dvě oddělený postele. „Ty budeš spát na jedný a já na druhý, jo?“ „Ne, ty budeš spát na gauči.“ prohlásila jsem bez váhání. Pak jsme se tomu zasmáli a nasáčkovali se do tý mý pidi postýlky. Nojo, není to takovej luxus jak u něj, nenadělám nic. Chvíli jsme se snažili se oždibovat, ale nervozita a únava udělala svoje, tak jsme toho po chvíli nechali. Ráno to bylo o dost lepší, hodili jsme společnou sprchu, pak mi teda při vší tý vášni hejbl ze zádama, tak se to rozhodl odpracovat a věnoval se jen mně, což za nedlouho přineslo ovoce.

Udělala jsem mu snídani, byl hrozně nadšenej, strašně mu to chutnalo. Je pravda, že ty lívance fakt byly celkem dobrý, ještě jsem je trochu posypala skořicovým cukrem a nakrájela k tomu jahůdky. Hrozně se mu nikam nechtělo a tak jsme si šli ještě asi na půl hodiny lehnout. Pak už ale nebylo zbytí, já šla uklízet, on žehlit. Hotový manželský pár! Doprovodila jsem ho na tramvaj. Achjo, jak mně se bude stýskat, se teď takovou dobu neuvidíme… „Ty jdeš dneska do toho divadla, co?“ „Nojo, jdu.“ „A po divadle budeš dělat co?“ „No, buď půjdeme s bráchou někam posedět, nebo pojedu dom, oni se naši už vracej, tak že bych taky hodila řeč s nima…“ Chvíli tak váhavě a smutně koukal. „Nechceš pak přijet ke mně? Jak jsi u mě teď nespala, tak jsem se v noci probudil a hledal jsem tě…“ Nemusel mě ani moc přemlouvat, tak jsem na to kývla.

Poklidila jsem zbytek bince a šla se šlechtit do divadla. Sice nosím šaty a sukně, ale jsem spíš teniskový typ, takže tentokrát jsem se rozhodla jít opravdu za dámu. Vytáhla jsem ze zásob dlouhý černý šaty s opravdu hlubokým dekoltem – kupovala jsem si je tehdá, když jsem chtěla ulovit Er. a ani jsem je vlastně neměla na sobě. Vyčesala jsem si drdol, na krk dala štrasový náhrdelník, do uší ladící náušnice. Až se setmí, vytuním to tím novým přehozem s maceškama a protože je do červena, udělala jsem si rudou pusu. A na nohy černý semišový boty na klínku. Dřív jsem je nosila i na koncerty, ale nějak je poslední dobou nesnesu. Holt, pro krásu se musí trpět.

S bráchou jsem se sešli v sedm před divadlem, protože jsme jedna krev, přišel neméně stylově oblečený jako já. Horší bylo, že v tom vedru jsme se oba roztejkali, elegance neelegance… Vyjeli jsme výtahem do kavárny, dali si Aperol spritz, nikdy jsem ho neměla, překvapilo mě, že je to fakt celkem osvěžující. No a před osmou jsme zamířili ke vchodu, kde celá naše Návštěva měla začít. Tam nás uvítala už Tereza Vilišová s megafonem a pak jsme mohli vstoupit do chodeb, které nám trochu představili organizátora Bomrura.

První půlka představení se odehrává na stojáka ve stanu, herci chodí kolem vás, nabízejí vám občerstvení a sem tam pronesou nějakou hlášku cíleně na vybraného diváka. Ta druhá už je v sedě, opět ve stanu. Kapacita je velmi omezená, takže i když sedíte, máte dojem, že jste součástí celého představení, které bylo fakt super a i když chvílema bylo trochu složitější na přemýšlení, jako celek se nám moc líbilo. Celé to končí tak, že herci sedí v hledišti a vy – diváci – stojíte na jevišti. Po skončení se odchází ze sálu, herci stojí u dveří a podávají vám ruce a děkují, že jste je přišli navštívit. Mně podal ruku Saša Rašilov a protože hned vedle něj stál Matásek, kterýho zbožňuju, neváhala jsem, a potřásla pravicí i jemu. Bylo to fakt príma a rozhodně doporučuju, i když je teda na dlouho dopředu docela vyprodáno.

Pak už jsme si jen dali cigárko a rozešli se o dům dál. Brácha pokračoval za kamarády a já za svým přítelem. Hustý, já mám přítele! Napsal mi, že už čeká a že mi koupil vínečko. No teda, my skončíme jednou na protialkoholovym. Ujel mi před nosem autobus a ten druhej měl samozřejmě zpoždění, takže jsem dorazila až kolem půl 11. Ňufík byl ohromen. Zůstal na mě fascinovaně zírat. „Ty… vypadáš nádherně. Bože… Jsi strašně krásná!“ a velice opatrně mě políbil, aby mi neponičil makeup. Vyšli jsme schody a jen se za námi zavřely dveře, popadl mě do náruče a začal líbat.

Nechala jsem ho ještě chvíli, ať se kochá a pak jsem si převlíkla šaty za jeho tríčo a natáhli jsme se na gauč. Ukazovala jsem mu program, vyprávěla jaký to bylo a jeho to fakt zajímalo a naslouchal. V telce běžel zas nějakej praštěnej film, tak jsme na něj koukali a komentovali to. Protože bylo vedro na padnutí, dali jsme si matraci z patra na zem, dopili vínečko, dali si sprchu a šli si lehnout. Chtěl napravit své selhání z večera předchozího a nutno zmínit, že se opravdu činil a bylo to zase naprosto boží. V jednu chvíli mě dokonce vyřadil z provozu, to když se na mě tak pohupoval, koukal mi do očí, pak se spokojeně zaculil a vypadlo z něj: „Já hledám point gééé.“ Začala jsem se smát a byla k nezastavení.

Dílo bylo dokonáno a my usli téměř okamžitě. Ani jsem se moc nebudila. Budíka jsme měli nařízenýho normálně, ale nikam jsem ráno nemusela, protože měl home office. Po probuzení jsme hned vlítli do sprchy a pak na sebe. Potom šel uvařit snídani a zapnout notebook, aby byl v pohotovosti. Já si zapla televizi, koukala jsem na nějaký dokumenty, u toho snídala ovesný vločky v kokosovym mlíku a zapíjela je čajem. Takovej luxus. Když zjistil, že po něm nikdo v práci nic nechce, začal šmátrat všude možně, že prý přece neexistuje, abych od něj jela neuspokojená. A tak jsem se natáhla a říkala jsem si, jak mám šikovného a pozorného chlapce. A taky nezdolného, protože vždycky chvíli pracoval a pak jsme pracovali zas spolu.

Chvíli pracoval dlouho a já usnula na gauči. Když mě přišel zkontrolovat a tím mě vzbudil, zjistila jsem, že celou dobu na sebe slintám. Paráda. Navrhl, že si zajdeme na oběd do jedný príma veganský restaurace. Tak jsem se oblékla, bože, já si snad někde koupím nějaký tenisky cestou, už jsem měla pěkně rozedřený prsty. Na Andělu je Pastva, jednou jsem tam byla s Er. na pivu, ale jídlo jsme si nedávali. Já si objednala těstovinový salátek, Ňufík nějakej pikantní bulgur, k tomu jsme si dali domácí limo a pak jsme hodovali a ochutnávali od sebe a on celej hořel, protože ta paprika fakt pálila a já se mu smála a byla sranda. Pak jsme se zas vrátili domů. On musí mít hroznej účet za vodu, protože jsme si zas hodili sprchu a pak na to okamžitě vlítli. Když bylo po všem a já vyčerpaně ležela na gauči, šel zkontrolovat jestli ho z práce nesháněj. A sakra, byl jedinej, kdo zdržoval nějakou videokonferenci. Tak šel volat. A já poslouchala jak hezky přepíná do angličtiny a říkala jsem si, že mám fakt všestranného chlapce. V jednu chvíli se nenápadně od počítače vzdálil, aby mi mohl dát pusu, to bylo roztomilý.

Naštěstí po tý čtvrtý hodině po něm nikdo už nic nechtěl, já se furt přemlouvala že půjdu domů, protože jsem večer měla jít s Fí. do Riegráčů. Nakonec jsme si napsali, že by bylo lepší to přesunout na zítřek, z čehož měl Ňufík neskrývanou radost. „Víš, já když jsem s tebou… Tak se můžu chovat tak jak to cítím. Nemusím si na nic hrát. Jsem s tebou hrozně šťastnej.“ objímali jsme se na gauči. Dám výpověď a budu se s ním jen válet a hladit ten jeho rozkošnej obličej a pusinkovat ty jeho krásný rty a… Zblázním se z něj! Po další ňufíkovací chvilce na mě přišla nějaká šílená únava. Viděl, že se mnou žádná prdel už nebude, na jeho: „Co budeme dělat? Pomilujem se ještě?“ jsem vydechla, že už fakt nemám energii a že jak koukám, je neznavitelnej. Tak vzal kytaru a hrál mi a já tam umírala. Napůl blahem, napůl tím nelidskym dusnem. Začalo lejt. Viděl že je mi blbě a staral se. To bylo milý. Nalil mi trochu coly, kupodivu trošku zabrala.

Říkal, že pokud chci, ať tam klidně ještě spím, že jede domů až ráno v 9, tak by mě nebudil nějak brzo. „Já pojedu domů.“ „Víš, že tady jsi taky doma, viď.“ „Já vím, ale fakt pojedu. Znáš nás… Nesmíš zaspat, malej by byl zklamanej.“ Políbil mě. „No, to musíme nějak vymyslet, jestli bude spát nahoře, nebo dole…“ Trochu mě to zarazilo. Už nemám žádný pochybnosti, vím že to se mnou myslí vážně, ale že mě bude chtít tak brzo s malym seznámit jsem nečekala… Pozorovala jsem ho. Jak kouká, jak je spokojenej. I já jsem spokojená. Začala mi klesat váha. Zhubla jsem 7 kilo a vypadá to, že to jede dál a dál. Vždycky když jsem byla spokojená, tak jsem hubla. Hlavou mi proběhlo, že tohle je ten chlap, kterýho si fakt jednou vezmu. A usadím se. Trochu strašidelný. Možná i ty geny teda časem předám dál, i když teda pořád na mě žádný mateřský pudy nepřišly.

Váleli jsme se u nějakýho dokumentu o zvířatech. Ani zvuk jsme nezapli. Bylo nám  šumák, co se tam povídá. Nemohla jsem se ho nabažit. On je celej takovej povedenej. Málem jsme na sobě usnuli. Ale desátá se přiblížila a já fakt zatoužila po svým klidu. Nebo jako takhle, mít tam normální oblečení, tak klidně se zdržím do rána, ale představa, jak pojedu s těma rozedřenejma nohama domů ráno v tom vedru, fuj. Šel mě doprovodit na zastávku. Přemýšlel, jak to uděláme ten další týden, má tu návštěvu, přijedou mu kamarádi. Ale to nevadí, já se aspoň uvidím se svými kamarády, který jsem dlouho neviděla. A příští víkend pojedeme někam na výlet. Chtěli jsme jet přes noc, ale bohužel mám výměnu za kolegyni a jet tam v pátek večer a v sobotu se vracet nemá moc cenu, tak pojedeme v sobotu jen na otočku. Těším se a už vybírám cílovou destinaci.

Domů jsem přijela k tý jedenáctý. Ve dveřích mě málem povalil pes, kterej mě týden neviděl. „Takhle se chodí z divadla?“ ozval se z obýváku žertovný hlas mámy. „Mno, trochu se to představení protáhlo…“ zaculila jsem se. Posadila jsem se na gauč a už se začali vyptávat. Tradičně ne na mě, ale na bráchu. Trochu mě to zamrzelo, ne že bych měla nutkání o sobě něco povídat, ale přece jen bych čekala trošku větší zájem, kor po mých předešlých zkušenostech. No tak jsem se dočkala, nalili mi skleničku vína a zeptali se jestli teda mám fotku toho svého přítele… Mám akorát tu ofocenou ze zdi, je tam trochu šišatej, protože je vysoko a já nikam nedosáhnu, spolu jsme zatím nějak neměli příležitost se fotit… Máma byla v šoku. „To je fešák!“ Skoro jako by mi nechtěla věřit, že jsem „klofla“ něco takhle pěknýho. Jako Ex. hezkej nebyl a Er. se mi sice líbil, ale ty jeho vyhnilý zuby taky nebyly nic oslnivýho…. Tohle je jinačí materiál…

Odpadla jsem celkem rychle. S vidinou posledního volného dne před pracovním víkendem… Ale konečně tak nějak vyrovnaná a … šťastná?

2 komentáře: „„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.“

    1. To je můj nový výraz pro zapeklité situace. Podobnost s volbou Sophiinou čistě náhodná.

      Jinak děkuji. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.