Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí

Tři týdny. Tři zasraný dlouhý týdny uplynuly od našeho posledního setkání. A já propadla panice a velkýmu zoufalství. Co jsem sakra udělala blbě? Co jsem zas pokonila? „Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí, ani jsme se pořádně neznali…“

Myslela jsem, že už asi zešílím. Od našeho posledního hovoru se neozýval ani přes ten blbej FB. Omrzela jsem ho tak moc rychle? Vždyť mě ani neojel! Kdyby jo, tak budiž, nebyl by první, ale po tom všem to musí být přece jen zlý sen… Proč mi vpadl do života, totálně mi ho přemotal a pak prchl? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Kolikrát si ještě namelu hubu? Ale ne, je ze mě celej paf, jen nemá čas. Já ho taky nemám, nezruším akce, který mám naplánovaný ještě z dob, kdy jsem o jeho existenci neměla sebemenší tušení…

No, a takhle se to ve mně pralo posledních 14 dní. Začala jsem mít problémy se spánkem, neustále jsem se ve všem vrtala. Vzpomínala jsem, jak mi bylo celkem dobře, když jsem utekla z chráněný dílny – a dneska je to přesně rok – a pomalu od sebe začala odstřihávat Er. a žila si ten svůj nekonečně svobodný život. Vlastně to byla bída, nějaký techtle proběhly, ale bylo jich poskromnu a jen takové – jak to říci – symbolické. A pak si nakráčím 1. února do Hospůdky, opiju se a zakoukám se. Láska na první pohled. Nikdy se mi to nestalo. Třeba by to právě proto mohlo konečně vyjít…

Vždycky když jsem zažívala nějaký smutnější období, ve kterém se mi nedařilo ukočírovat svoje emoce, upínala jsem se na akce. Hlavně na koncerty. Chlast, antidepresiva, koks, to všechno je fajn, ale nic nepřepere, alespoň na chvíli, ty démony tak dobře, jako pořádnej koncert. Tentokrát na plánu byly narozeniny rádia Spin, kde jako hlavní hvězda vystupoval Marpo a TroubleGang. Jsem moc vděčná za to, že mi tahle partička přišla do života, jejich muziku mám fakt hodně ráda a na jejich živácích se dokážu totálně zničit. A teď jsem to potřebovala jako sůl.

S bráchou jsme dali sraz již celkem brzo, bylo asi pět. Místo činu jsme hned v pohodě našli. Zajásala jsem. Před vchodem byl stánek s merčíkem. Už pár měsíců jsem si dělala zálusk na tu boží červenočernou kostkovanou košili a brácha mi ji slíbil k narozkám. Tak jsem se do ní hned oblíkla, kupodivu mi i byla, ono oblíknout něco přes ty moje melouny je celkem umění. Zaplatili jsme vstupy, koupili pivča a zamířili na první hudební vystoupení, co nás zajímalo – Paulie Garand. Znám od něj pár písniček, brácha s bývalou přítelkyní navštěvovali i nějaký akce, takže jeho tvorbu zná líp. Já ani nevěděla jak vypadá, původně jsem měla jeho jméno spojený úplně s jiným obličejem. Hotl, stane se.

Následoval Blakkwood, ty zas zajímali mě, mám ráda nějaký jejich písničky a strašně mě baví Sharlotka – překvapilo mě, jak je hrozně maličká, ale je strašně krásná a i když podle bráchy chvílema přehrávala, aby se vyrovnala mužským kolegům, mně přišla dokonalá. Pak byla pauza, kdy jsme koupili pivča a šli si sednout na lavičku kousek od parku a tam za námi dorazil Fí. A pak už se přiblížila devátá hodina a my stanuli celkem vepředu a celá nabitá show mohla začít. A začala. A já, i přesto jak jsem byla taková celá oteklá a nafouklá a líná, jsem začala skákat a dokonce i nějaký lehký pogo jsme si s bráchou mezi sebou dali a bylo to celý takový príma a mohla jsem tam i kouřit a pít pivo a strašně jsem si to užívala, i když jsem myslela, že mě každou chvíli trefí.

Show to byla vážně dobrá, jen bohužel s úderem desátý musel být konec a nedostalo se vůbec na ten novej song, kterej sice hodně lidí na netu zdrblo, ale mně se líbí. To mě trochu zklamalo, ale tak snad ho zahrajou příště… Pomalu jsme se odporoučeli k metru. Cestou jsme zaslechli znepokojující výkřik: „Jé, hele, to je ta kozatá. S kterým myslíš že píchá? S oběma…?“ Podívala jsem se ke své pravici, kde kráčel bratr, pak jsem sjela pohledem Fí., kterej je jen a pouze na pindíky a pak jsme se tomu museli všichni smát. A fakt, začnu ty prsa nechávat doma, to není možný toto. Ve večerce jsme si koupili ještě pivča a že pojedeme do Hospůdky celou tuhle párty s grácií zakončit. Hlavně Li. už konečně mohl mezi lidi, tak to chtělo panáčka…

Přijeli jsme na místo nějak kolem 11. Nechtělo se nám sockou, tak jsme využili služby Taxixy. By mi už měli platit za to jak jim neustále dělám reklamu. Následovalo poměrně zklamání, neboť Li. už měl tak dost, že seděl u multivitamínovýho džusu a chystal se platit. Ani W. s přítelem nezůstali dlouho, nakonec nejstatečnější jsem byla já, brácha a Fí., ten nás teda taky opustil nějak po půlnoci, protože vstával do práce. Já byla vlastně jediná, která nevstávala. Dali jsme si panáky. Na to, že jsem vymazala Er. z přátel.

Nakonec jsme to kolem druhý zabalili, nedělo se nic, Ňufík nikde, všichni už skoro byli doma a nás prudil akorát jeden ulouděnej hafan, který teda totálně neposlouchal, ale při povelu: „Popros!“ stoupl na zadní a začal zuřivě šermovat předníma ve vzduchu. Domů jsem tedy přijela po dlouhý době na slušňáka a celkem i střízlivá. Držela jsem se svého předsevzetí omezit tvrdej a víno.

Nicméně i přesto, že jsem se fakt nějak nezřídila, vstávalo se mi nelehce. Nemusela jsem, ale ono to je těžký, když vám od rána někdo řve za dveřma, dokonce mám dojem, že jeden z těch dvou dní co jsem měla konečně volno, začali samozřejmě hned od rána pod okny sekat trávník. Fakt se nemůžu dočkat dne, kdy mě nic nevzbudí… Ale to je asi utopie.

Den jsem netrávila nijak smysluplně. Vlastně jsem ještě asi 2x usnula, něco málo pojedla, pak přijela babička na návštěvu, tak jsem chvíli poseděla v obýváku, kde jsem se rozzuřila nad aktuální situací v práci, která se zatím nelepšila, furt na nás všichni házeli vesele bobek a my s kolegyňkou z toho už byly poměrně nešťastný… No a večer mě čekalo divadlo, tentokrát moje osobní premiéra ve Viole – Šaff. vybrala představení Stará bába vaří jed. Tak jsme se šly obohatit. No, abych byla upřímná, ležet doma v posteli, asi ten čas využiju líp. Nejsem zrovna náročnej divák, obvykle se mi představení, který navštívím, líbí, ale tohle nebylo nic moc. Podruhý bych na to nešla ani zadarmo.

Ještě než to začalo, dumala jsem nad svým mrzutým životem. Ňufík po poslední chladné konverzaci nenapsal, já se odmítám vnucnovat, ale přece to musí mít nějakej háček. Otevřela jsem profil Er. A klikla na „blokovat“. Lehce to štíplo, ale ve finále se mi ulevilo.

Po představení jsme jely hned domů. Kámoška z toho taky nebyla moc nadšená, její máma půlku skoro prospala, tak moc ji to nebavilo. Cestou jsem vystoupila a šla si nakoupit veganský ňaminky, který nejsou u nás v okolí dostupný a pak hurá domů. Je online. Jsem tak blízko jeho domovu. Jak moc bych chtěla usínat vedle něho. Jen tak ležet v objetí a cítit každej jeho dech a tep. Posledně mi říkal, že u něj mohu kdykoli přespat… Povzdechla jsem si. Co jsem jen probůh mohla provést… Nějak to do sebe nezapadá, i negativní Fí., kterej je ve všem skeptickej, to nebral jako definitivní konec, což je co říct… Ale já si nemohla pomoct. Cítila jsem smutek. A výčitky. A strašnej strach. Je to hrozně směšný, ale tak moc jsem si na něj za těch pár dní zvykla, jak kdybychom se znali věčnost. I když tam panuje větší jazyková bariéra než jsme oba asi čekali, tak to všechno nějak přirozeně plyne. Nebo spíš plynulo. Teď mu nestojím ani za blbou zprávu.

Domů jsem dorazila kolem jedenáctý. Naši popíjeli víno a nabídli mi. A já? Odmítla jsem! Nabídli mi ještě višňák, ten jsem odmítla též. Co to se mnou je??? Jak si dělá Ňufík srandu. „Co to s tebou ten Polák udělal?“ Chvíli jsem poseděla v obýváku a pak šla spát. Nemohla jsem usnout. Ležela jsem zachumlaná v peřině, v televizi běželi Přátelé a já bezduše zírala do nějaký duchaplný diskuze na vintedu… Bylo mi zas tak smutno a prázdno. Jestli se ten člověk neozve, tak já už asi zešílím. Na FB mi bliklo upozornění. Byla jsem tak moc vyčerpaná na to, abych se podívala, co to je. Beztak to bude zas nějaká píčovina. Tělem mi proběhlo zvláštní chvění. Že by? Instinkt nezklamal. Konečně. Vyměnili jsme si pár zpráv. Taky nemohl spát. Když jsem mu k ránu odepsala, hned si to přečetl. Ale tradičně pak nasadil mód mrtvýho brouka.

A pak zpátky do pekla. Do reality. Nebo co ten zkurvenej pracovní život je. On by nebyl zkurvenej, kdyby na nás tak neprděli. Už ráno jsem zas padala do nějaký apatie, kolegyňka navíc udělala půlku věcí jinak a vypadalo to, že je neudělala, tak jsem se předčasně nasrala. Přijela na krám a vyčkávaly jsme příchod našeho milostpána manažéra. Schůzku zorganizovala kolegyňka, já neměla nějak sílu se aktivně na debatách podílet.

„Tak pojďte, Kačenko.“ Sakra. Zalezli jsme do zázemí. Celý náš pohovor začal nezvykle přátelsky, chytil mě za rameno a přímo se na mě podíval, pak si sedl a bavili jsme se. Jako já ho mám ráda, na pivo bych s ním probrat život a holky klidně zašla, ale jako manažer mi přijde, že nedělá svoji práci úplně dobře – alespoň u nás na prodejně. Hodně věcí se zdlouhavě řeší, na všechno řekne to nebude problém, to se vyřeší a my pak půl roku na to řešení ale čekáme a připadáme si jak dementi, když se o něco odvážíme připomenout. Všiml si, že nejsem ve svý kůži. „Co s váma je? Vždycky jste taková živá a dneska mi připadáte děsně smutná.“ Problesklo mi hlavou, že mu vynadám za všechny mužský hříchy světa, ale pak jsem jen pokrčila rameny: „Já poslední dobou špatně spím, dneska jsem naspala asi 3 hodiny, tak jsem unavená.“ „To chápu. Jste chlastala?“ „No právě že ne, já si teď dělám takový odlehčený období, kdy jsem vypustila víno a tvrdej alkohol… Tak je to možná z toho.“ „Hmmm, tak to já vás budu muset někam vytáhnout…“ Zůstala jsem na něj zírat a nějak nevěděla, co na jeho poznámku říct a jak si ji vyložit.

Asi po hodině jsme se s kolegyňkou vyměnily. Protože už neměl tolik času, jejich schůzka byla o dost kratší než ta naše, ale tak je pravda, že takový ty hodně provozní věci stejně řeší jen se mnou. Když odešel, kolegyňka na mě zůstala lehce zděšeně zírat. „On je do tebe snad zamilovanej. To bylo samý Kačenka tohle a Kačenka tamto. My jsme v podstatě nic nevyřešili, on pořád básnil o tobě.“ Ehm.

Nějak nás to setkání vyčerpalo. Šly jsme na pauzu a tu jsme strávily celou v kuřárně, kde jsme jely jedno cígo za druhým a nechápavě kroutily hlavou. Achjo, jestli se tohle někdy zlepší, to bude zázrak. Už nás to nebaví. Přemýšlíme i o změně. Já dokonce o radikální, že bych šla dělat někam standardní pracovní dobu, abych měla čas na Ňufíka. Děsně se to v nás pere, na jednu stranu samozřejmě nechceme utéct, jako peníze tu nejsou úplně špatný, máme tu dost svobodu, hodně věcí si můžeme dělat po svým a to je hrozně super. Hlavně jsme si to tu tak nějak vypiplaly, vždyť já tu stavěla regály ještě před otevíračkou… Takže vzdát se toho? Bez boje určitě ne.

Ještě že se konec pracovní doby přiblížil. Udělaly jsme uzávěrky, z mrazáku vyndaly dvě láhve šampaňského, jahody a s novou melounovou dekou a supr barevnými kalíšky vyrazily na lavičku udělat meeting. Probraly jsme zas krom práce i naše prapodivné životy a lehce před půlnocí, na slušňáka, jely dom. Naši ještě nespali, kupodivu nebyli ani nějak nasraný, tak fajn.

Sobota ušla, objevila se tu vzácná návštěva, přijel se na mě podívat bývalý manažer, který někdy začátkem roku utekl. Zrovna jsme na něj v ten pátek vzpomínaly… Byl spokojený. V neděli jsem si zamakala, neb se k nám dostaly zvěsti, že se na krám chystá ředitelka osobně a z mýho pohledu tu byl hroznej bordel, tak jsem dělala fakt generální úklid a doplňovala zboží a furt jsem tu lezla nahoru a dolu, upocená, uhnaná, hladová, no děs běs. Do toho po mně vedení chtělo nějaký inventury… Je pravda, že jak bylo přes víkend pěkně a ještě byl ten den dětí, tak bylo dost mrtvo a člověk měl na to aspoň celkem klid. V sobotu jsem dokonce narušila svoji abstinenci a dala si s našima asi 3 decky bílýho. S tou třetí jsem měla už celkem problém, málem jsem u ní usnula. Ale dobrý, nevyvádím.

Takže když jsem tak jako končila v neděli v práci, nechtělo se mi domů a napsala jsem Fí., jestli nezajdeme třeba na Strahov. A že jo, že to není špatnej nápad. Zkouška. Jestli už jsem psychicky redy. Byla jsem hrozně stylová, v Albertu měli takový 4 skleničky i s brčkem na pití s motivem ptáčků, už jsem s podobnými motivy tady nedávno koupila nádobí, tak teď mám rozšířenou výbavu. No a v tu neděli jsem vyvenčila poprvé sukni s plameňákama, tak jsem sakra ladila, do toho jsem si tady vyráběla domácí ledový čaj… Nojo, jenže jsem si vzala k tomu bílý baleríny a strašně mi otekly nohy, takže jsem pak měla hrozně velkej problém s chůzí a celkovou existencí.

Na Strahově bylo fajn. Kecli jsme sebou na vyhlídku, Fí. koupil láhev bílého. Pozorovali jsme Prahu, já se zas povrtala v tý svý telenovele, která fakt asi nikdy neskončí. VKV, vole. A pak nám víno došlo, tak jsme šli pro trochu vyšší levl a prubli jsme vodku s džusem. Dostali jsme hlad. Já celý víkend nic moc nesnědla a teď po tom chlastu mě to úplně popadlo. Hm, pizzu. Dala bych si pizzu. Koukali jsme na dovoz, ale všechno bylo drahý, s příšernou čekací dobou a ještě horšíma recenzema. Tak že pojedeme na Újezd, tam je nějaká celkem chutná pizza. Dojeli jsme tam, já musela na Švanďáku zavelet k čekání na tramvaj, protože jsem nebyla schopná s těma oteklejma nohama dojít dál, než bylo nezbytně nutné.

Na Újezdě nás čekalo teda zklamání, z tý celkem fajn pizzerky udělali nějakej candy shop. Nasrat. Tak jsme jeli na Zborovskou, ale tam jsme nějak tušili, že bude taky zavřeno. A taky že jo. Hm, tak co Mekáč? Zavřeno? Rally – zavřeno? Už jsem byla ve stavu, kdy bych fakt sežrala asi i tu hnusnou bagetu. Tak moc mi kručelo v břiše. Nasrali jsme se a šli pro další vodku. Pravda, tu jsme nakonec ani nenačali, měli jsme co dělat s tou první. Nicméně tu jsme nakonec zdárně ztrestali a pak se odebrali na MHD. Ooo, po sto letech pojedu jako neslušné děvče nočkou! Ale bylo to v klidu. Nikdo mě neotravoval, na sídlišti už byla taková lehce světlá obloha, práci řvali. Sedla jsem si ještě na schody, zapálila si a pak hurá domů.

V pondělí nastalo peklo. Nebyla jsem absolutně schopná fungovat. Ráno jsem se vzbudila, dala si konečně něco k tomu posranýmu žrádlu a zas jsem odpadla. Měla jsem plány, jak si zajdu na poštu pro balíky, jak poklidím a tak dále. Leda hovno. Prospala jsem komplet celý den. Vždycky jsem se probudila třeba na půl hodiny, hodinu a pak zas vytuhla. Nejhorší je, že jsem stejně byla furt jak přejetá válcem!

Napsala jsem Ňufíkovi, co dělá v úterý, že bychom mohli něco podniknout. Klasika, nic. Navíc tam 3 dny zas nebyl. Ty  vole, tohle je utrpení! Proč mě tak štve!!!

No tak jsem teda produktivitu nechala spíš na to úterý, tušila jsem, že dostanu zas košem. Taky že jo, měl tu nějakou návštěvu. Už jsem si připadala fakt jak debil. Napsal mi, že by měl čas teda ve středu. Já že leda až v půl 10 večer, že jsem v práci. Na to mi odepsal, že to je pozdě. A že ten víkend, co jsem mu navrhovala jednu akci, pojede zase asi domů. No ty vole. Tak jsme se domluvili, že bude domů jezdit ty víkendy co mám dlouhý týden a on tam nakonec bude jezdit snad furt. Strašně jsem se vytočila. A zeptala jsem se ho co jsem sakra provedla, že se mi už 3 týdny vyhýbá. Prý nic. Svěřila jsem se kolegyňce. Ještě že je to takový zlato a sama navrhla, že si vyměníme směny, abych se s ním viděla.

Seděla jsem na posteli a řvala jsem. Fuj, hnus! Vůbec to nešlo zastavit. Já nechci řvát. A už vůbec ne kvůli nějakýmu mamlasovi. Jo, je to zatím to nejrozkošnější, nejhodnější, nejchytřejší, nejhezčí, co mě kdy potkalo, ale kurva drát, na kecání mám kámoše, na poveselení Satisfyer a pivo si sama zaplatím… Já žádnýho vocasa nepotřebuju!

Potřebovala jsem si jít do Zásilkovny pro balík, který mi tam ležel už asi 3 týdny a já furt nebyla schopná. A to byl poslední den. Tu poštu jsem naštěstí zvládla před mým hysterických výlevem, mám konečně nový polštáře a nějaký hadry zas. Vždycky jsem se nadechla že se uklidním a pak to na mě zas přišlo a fakt se to nedalo zastavit. Co to kurva drát zas dělám! Nakonec jsem vyrazila tak jak jsem byla, venku si dala cígo, obešla barák a trochu se to zlepšilo. Paní ve výdejně byla hrozně milá, znám ji z FB naší městský části, ale osobně jsem nikdy neměla čest. Hned mi začala říkat Kačenko, já vím, že ve skoro 30 je to už takový trapně infantilní, ale mě to ba. Jak přistoupil Ňufík na moji hru: „Je ti 15, máš celý život před sebou.“

A pak mě z deprese zachránil brácha s W. a přítelem. Vyvenčili mě do Vnitrobloku. Tam jsem nikdy nebyla. W. má teď taky pěkně na piču období, ta má ale na rozdíl ode mě opravdu problémy, já jsem jen ufňukaná hysterka, co se připosrala z muže. Bylo to tam sice moc hezký a mělo to styl, ale bylo nám dost hic a tak jsme se rozhodli o přesun jinam. Ve hře byl venek nebo Hospůdka. Nebo nějaká jakákoli hospoda se zahrádkou. Nějak jsme se nemohli shodnout, načež kámoš zavelel, že pojedeme přívozem. Myslela jsem si, že si dělaj srandu, jestli mám z něčeho fakt hrůzu, tak je to takhle pidi lodička pohupující se pod mou vahou. No, došli jsme až do zastávky. Tam jsem se téměř zas rozeřvala, takže uznali, že pokud mě tam dostanou, nebude to asi zrovna dvakrát veselá cesta a vydali jsme se na tramvaj, že teda zbytek večera strávíme na Letný.

Bylo to moc príma, seděli jsme tam na takovym obrubdíku, W. přinesla hrozně moc jídla, tak se trošku hodovalo, zapíjeli jsme to teplym šampusem a teplym bílym vínem, takovej ten pohoda klídek stav, kdy máte v píči. Kupodivu jsme to ani moc neprotáhli, nějak před půlnocí jsem už byla doma. Dokonce jsem si hodila sprint na tramvaj. Jdu do sebe.

„Dneska se někam chystáš?“ vyzvídal táta ve středu odpoledne. Poučená z chyb uplynulých jsem pokrčila rameny: „No, měli jsme se vidět s Ňufíkem, uvolnilo se mu místo v diáři.“ Kupodivu se mi fakt ozval. Byla jsem ten den pilná, sestavili jsme stojan na CD, který jsem si koupila a který už je plný, že se do něj nic nevejde, poklidila jsem, hodila sprchu a vyčkávala osudnou hodinu. Najednou se mi nikam nechtělo. Ježíš, co když to bude nějaký vyhrocený. I když prd, já mám vždycky plnou klávesnici keců, ale jakmile dojde na osobní kontakt, obvykle se zmůžu jen na blbej xicht.

Tentokrát jsem se rozhodla pro program v mé režii. Napsala jsem mu, ať přijede na Vypich, že ho vezmu do Hvězdy. Hrozně se divil co je to Hvězda. Přitom jsme to několikrát řešili, očividně věděl o co jde a ještě na těch Ženách běhu jsem do něj šťouchala, že to je ono! Už jsem seděla v tom horoucím pekle a mířila na místo srazu, když mi přišla zpráva, že mu to ujelo a nestíhá. No pecka. Přijela jsem na místo, sedla si tam na lavičku a vyčkávala. Pak z něj ještě vypadlo, že mu zlobí mobil a všechny ty zprávy, kde jsem mu psala čím kam má jet se mu smazaly a on se hrozně bál se mě zeptat, že už by mě asi fakt nasral. No naštěstí dorazil, dal mi pusu na přivítanou, bylo to celý takový rozpačitý, ale já jsem hrozně splachovací a on je sluníčko, takže během půl minuty jsem už zase zářila jako měsíček na hnoji.

Jen co jsme vlezli do obory, začal se rozhlížet kolem sebe a pravil, že to tu vypadá trochu jako v tom filmu. Už jsem to nevydržela a ocenila jeho postřeh. Strašně jsme se tomu smáli. Sedli jsme si na lavičku, probrali práci. Bylo mi fajn. Krásný počasí, nebylo ani vedro v tom lese, lidí tak akorát, príma procházka. Snažila jsem se najít čtyřlístek. Pravil, že čtyřlístek našel asi 2x v životě. Já se chvástala, jakej jsem na to talent… Hm, a najednou mi podává ten zmutovanej jetel. A takovej pěknej. Jů, já dostala čtyřlístek. Protože jsme oba dostaly žízeň, došlo na druhý bod mého programu. Hurá do restaurace k Holečkům. Měli jsme štěstí, zrovna se uvolnil stůl na zahrádce. Posadili jsme se proti sobě. Nezvyklý. Říkala jsem si, že si dám tak 2 pivka na kuráž a pak to na něj vybalím. Nojo, jenže situaci nám značně zkomplikovali lidi, co využili toho místa co jsme měli a přisedli si. Tak jsme řešili tak různý věci a já začala propadat do lehké deprese. Všiml si toho. Začal mě utěšovat a tahat ze mě co mě trápí. Diagnostikoval mi nedostatek vitamínu D, že to mám z toho, jak jsem furt zalezlá v práci a ven chodím až k večeru. To má možná pravdu no… Je fakt, že si připadám jak upír když vylezu ven odpoledne.

Už jsem v sobě měla třetí, když v tom lidi vedle nás odešli. Super. Nojo, jenže okamžitě jejich místa zaujali jiný lidi a těch bylo hrozně moc, tak nás tam tak utiskovali, ale vtipně jsme to komentovali. Připadala jsem si trochu jako frajerka, že tam házím vtípky na cizí chlápky. A oni se tomu smějí a má modla vidí jak jsem neodolatelná. Dokonce mám dojem, že i žárlil. Když jsem mu vyprávěla, jak jsem zvedala Výpitku v Hospůdce ze země, začal namítat, že jsem se na něj měla vykašlat a vůbec se s ním nebavit. Ty lidi vedle nás měli malý dítě. Já furt teda tu potřebu se množit nemám, ale nebudu lhát, občas o tom taky přemýšlím. Viděl, jak to malý pozoruju. „Počkej až budeš mít vlastní… To bude vřískot i v noci.“ Probodla jsem ho pohledem: „To bych k tomu nejdřív musela mít chlapa.“ A pak jsem si třesoucí rukou vytáhla jednou ze svých posledních dvou cigaret. Trochu ho to zaskočilo. Mě taky, nevím co blbnu.

Nevím v kolik, ale dočkali jsme se svobody. Naši spolusedící využili uvolněného stolu a přesedli si. Ňufík se mě ptal, jak to vypadá tam, kde bydlím. Hledala jsem fotku na netu a nevím, jestli ten mobil fakt tak blbnul, nebo na to neviděl, ale nakonec jsme se konečně sesedli vedle sebe. Už byla tma. Mně došly cíga. A bylo mi to nějak i jedno. Opřela jsem se o něj a koukala do nebe. Chvíli jsme vedli spor jestli je lepší tma nebo sluníčko a pak jsem mu ukazovala Velkej vůz. Netrvalo to dlouho a začali jsme se zase sbližovat. Bylo to snad víc rozpačitý než na těch našich prvních schůzkách. Sem tam padla nějaká pusinka, hladil mě, objímal. „Víš, já mám strach že sis ze mě dělal jen srandu.“ „Nedělal.“ „Já jsem se asi úplně zbláznila, nevím co se to se mnou děje. Minule jsem ti koupila hrnek na kafe. Až budeme s kolegyní mít ten byt, přijdeš, viď, občas na kafe?“ Odmlčela jsem se. „Můžu spát u tebe? Jen se k tobě přitulím, vůbec o mně nebudeš vědět.“ Zaváhal. Bylo jasný, že pokud spolu pojedeme k němu, tak spát o půlnoci rozhodně nepůjdeme. „No, tak dobře. Když jsem si teď udělal ten gaučsurfing.“ zavtípkoval na adresu všech těch kámošů, co se mu tam kýblujou na návštěvu a on pak na mě kvůli nim nemá čas a ještě je unavenej.

Zaplatili jsme, ještě před odchodem jsme se pobavili nad malou myškou, která si koulela po zemi kroketu a bylo to fakt to nejvíc cute, co jsem za poslední dobu viděla. Došli jsme k autobusu. Protože zas všechno platil, měla jsem potřebu taky přispět do tý naší soukromý párty. Zařídila jsem nám Taxify. Tak jako neohroženě, pán mi pak i volal, já nerada telefonuju, ale tady jsem byla hrozně cool. V autě došlo na konflikt. Chtěl to platit ale já to fikaně všechno platím kartou. Tak vyzvídal co to stálo, že mi to dá a já mu ucpávala pusu že nebude platit všechno a basta a on furt protestoval. Nakonec jsme tu jízdu trochu protáhli, já si koupila ve večerce cigára a jelikož nebrali karty, tak mi to stejně zaplatil, no ale vzdala jsem to, když chce, bránit mu nebudu. Je fakt že předchozí vztah jsem dotovala já, tak teď se někdo může zas starat pro změnu o mě.

A hurá domů. Měl tam tentokrát pěkně naklizeno, připravoval nám občerstvení, já seděla na parapetu a kouřila a pozorovala jak je krásnej. Pak jsem začala foukat bublinky z bublifuku, soutěžili jsme, kdo udělá větší bublinu. Potom jsme se odebrali do sprchy, jeden po druhém teda, a po očistném rituálu jsme se sešli na gauči. Pili jsme pivo a on mi začal dělat masáž nohou. Už v tý restauraci mi masíroval krk a záda a to bylo hrozně super, jak nemám ráda, když na mě někdo šmatlá, tak jemu bych dovolila fakt úplně cokoli.

Na to že jsme chtěli jít hned spát se nám to zase zvrtlo. Je pravda, že asi proto se takovým setkání brání, bylo téměř jistý, že nebudeme prakticky vůbec spát. Vzal si kytaru a hrál. A zpíval. Byla jedna ráno a já seděla tak blízko a užívala si každou mikrosekundu tohohle okamžiku. Nejraději bych po něm hupsla a celýho ho zlíbala. Moje zírání ho asi trošku rozhodilo. „Sakra, jak je ten akord… Ne, takhle to není… Kurva… Já si nemůžu vzpomenout na to, jak se hraje tenhle akord.“ trochu provinile a zároveň pobaveně mi koukal do očí zatímco se snažil nastavit prsty do požadované polohy. Po pár minutách byl akord úspěšně nalezen a píseň tudíž mohla být dohrána.

„Půjdem spát viď?“ zeptal se mě s takovou jiskrou v očích, když se ke mně tulil, že mi bylo naprosto jasný, že budeme dělat cokoli, jenom ne spát. Vyšplhali jsme schody, ulehli. „Dobrou.“ řekla jsem jako slušné děvče a otočila se zády. Netrvalo to snad ani vteřinu a už zkoumal moje tělo. Dělalo to se mnou strašný věci. Chvíli jsem odolávala, pak jsem se otočila a začala ho líbat. Zavládl mě strach. Hrozně moc bych chtěla taky prozkoumávat věci, který neznám, ale s tím jeho přístupem je to všechno takový jinačí. Napětí narůstalo. Už to vypadalo, že se k něčemu schyluje, když zacouval. „Promiň, já z toho všeho mám hrůzu. Jsem neměl tak dlouho vztah, teď ten rozvod, to trvalo skoro 3 roky… Počkáme ještě, viď?“ I když jsem byla nadrbaná jak nikdy, někde uvnitř se mi ulevilo. „To víš že jo, počkáme jak dlouho budeš chtít. Nemáme kam spěchat.“ zahrnovala jsem ho pusinkama a hrála si s těma krásnejma vlasama. „Tak já si ještě odskočím a půjdeme spinkat jo, ať vstaneme…“ začala jsem přes něj přelézat. Chytil mě za boky. Koukali jsme si do očí. Přitiskl si mě k sobě víc. Políbila jsem ho a vyvlíkla se z jeho sevření.

Když jsem se vrátila, číhal na mě dole. Vpadli jsme si do objetí a začali se vášnivě líbat. WOW. A pak že to neumí… Zlepšuje se chlapec. „Tak dobrou.“ zas jsem si lehla. Objal mě. Vydržel asi pět vteřin a to možná přeháním. Najednou jsem cítila jeho ruku tam všude, kam jen tak žádná nemůže. Zase jsem se na něj otočila a naše vzájemné poznávání pokračovalo. „Můžu taky? Já se bojím…“ podívala jsem se na něj jak kdybych byla panna. „Můžeš.“ chytil mě za ruku a vedl tam, kam jsem se bála sama dojít. No, zasloužili bychom oba metál, nakonec jsme se udrželi a nikam dál to nezašlo. „Já bych tě hrozně moc chtěl, ale bojím se, že by se to pokazilo…“ Pak z něho vypadlo ještě něco… jakože mě snad… miluje? Hrozně rychle to zakecal. „Neboj, všechno bude dobrý. Taky mám za sebou hrozný vztahy, taky mám děsnej strach, nejsi jedinej. A tebe mám fakt moc, moc ráda!“ Byli jsme jak dva puberťáci, kdyby nás někdo pozoroval, těžko by řekl, že v tý posteli je skoro čtyřicátník s dítětem školního věku a téměř třicátnice, co má za sebou už taky kde co, včetně soužití s ukrajinským mafiánem.

Spalo se nám celkem blbě. Nakonec jsme každej naspali asi hodinu, možná dvě ale rozhodně ne v kuse. Oba alergici, takže ten mi tam furt chrápal do ucha, já měla ucpanej nos, pořád jsem lítala čůrat, ještě jak jsme se k sobě tulili, tak nám bylo vedro na chcípnutí. Já byla navíc nervózní abych nezaspala do práce. Ale stejně nám to nedalo a i když jsem se občas odtáhla, během pár minut jsme na sobě zas leželi. Přehrávala jsem si celý ten den a doufala, že nikdy neskončí. On je… Jak sám řekl odpoledne. Divnej. Já jen pokývala hlavou a začala se smát, že jako trochu teda jo. Je fakt hrozně vzácnej, nepoznala jsem takovýho člověka jako je on. A ty jeho modrý oči, jednou se v nich stopro utopím…

„Kolik je?“ zamžourala jsem na něho. „Hm, šest. Ještě chvíli můžeme ležet.“ objal mě zezadu. Chytla jsem ho za ruku a ještě chvíli jsme takhle leželi. „Tak asi vstanem ne, ať stihnem sprchu a kafe.“ Těžce jsme se vyhrabali z postele. Uvařil kafčo, připravil šumáky. Pak si šel žehlit. On je tak sladkej. Já si proti němu připadám fakt jak debil, ale tohle jsou věci, který prostě nedělám. Teď jsem teda po asi dvou letech žehlila sukni, abych následně zjistila, že se stejně omuchlá jen co si někde sednu, takže je to úplně zbytečná práce.

Sedla jsem si na gauč, popíjela kafčo. Když se dosprchoval, přisedl si s čajem ke mně. „Uvidíme se dřív než za měsíc, viď.“ Nabídl mi svou náruč, tak jsem se do ní schoulila jako kočička. „Jo, nějak to vymyslíme. Budeš za mnou jezdit po práci a přespávat tu.“ začal mi líbat odhalený krk. „Víš, to je hrozný. Já pět let žiju sám, jsem na to zvyklej. A pak mi do života vpadneš ty. A já vůbec nevím co dělat.“ Ušklíbla jsem se a chytla ho za ruku: „Ale tak ve dvou je větší sranda, ne.“

Čas kolem nás se zastavil. Měli jsme ještě asi půl hodinu času. Celou tu dobu jsme se po sobě váleli. „Hele, zavoláme do práce že dáváme výpověď a budeme se jen válet.“ Hladila jsem ten jeho rozkošnej obličej, koukala do těch nádhernejch očí a fakt měla chuť zavolat milému manažerovi, že na to seru. „Nebo mi napíšeš aspoň omluvenku.“

Nakonec i ta půl hodina uběhla a já se musela odebrat k odchodu. Páni, z týhle lokality jsem ještě nejela. Babička mi často říká, že jsou tam volný relativně levný byty, nikdy jsem to nějak nezkoumala. Přišlo mi tam moc živo a ruch. Ale poslední dobou jsem tam víc jak doma. Tak uvidíme, kde to bydleníčko s kolegyní najdeme…

Celá ulice byla nějaká rozkopaná, šílenej provoz, dělníci. Prosvištěla jsem kolem Hospůdky a hurá na autobus. Ten naštěstí přijel a do práce jsem dorazila úplně v pohodě v obvyklý čas. A teď tu sedím, očuchávám si ruce, ze kterých furt cítím tu jeho přenádhernou vůni a nemůžu se naprosto soustředit na práci. Mám tu hromady zboží, jsem tak v polovině, připitoměle se usmívám a v břiše mi lítá roj baboček.

Už je to dobré. Zas je to dobré…

A dokonce jsem si na tajňáka ofotila jeho fotku s kolegy, co má na zdi, tak když mi bude po něm smutno, můžu se aspoň takhle juknout, jak vypadá. Moje oblíbený výčitka: „Už ani nevím, jak vypadáš.“ Teď to budu potřebovat, má tam dost plánů a do toho na měsíc bude mít syna. Ale my to nějak zvládnem. I když mi už teď chybí…

1 komentář: „Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí

  1. Nejhorší je nejistota a domněnky. To si člověk sám, bezdůvodně, udělá v hlavě hrozný guláš a úplný stres. A vidíš, nebylo proč se nervovat 🙂 Jediná šance je komunikovat.. (I když sama mám problém s mluvením o vážných věcech :D)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.