Ode snu ke snu

Přemýšlím, kde se vzalo to prokletí. Všechno je super a najednou bum a začne se to sypat jak domeček z karet. Snad je to jen má iracionální paranoia, ale ačkoli dělám, co mohu, nedovedu se bránit negativním myšlenkám a obavám.

„Bude to dobré, Káťo, dobré to bude!“ chlácholí mě brácha přes chat hláškou z jednoho našeho milovaného filmu. A já tomu věřím, i když se někde uvnitř sebe třepu strachy, že jsem to všechno posrala a ani vlastně pořádně nevím jak.

V neděli, kdy jsem se vzpamatovávala z mých narozek, mi napsal. Prý jaká byla párty. Říkám že koncert byl super a že je škoda, že nemohl s náma, že by se mu to určitě líbilo. Pak jsem mu zmínila zážitek z Hospůdky, kde se jeden z hostů obnažil přímo vedle mě a to co jsem viděla, jsem vidět opravdu nepotřebovala. Vyděsil se: „A to tě tam kamarádi nechali samotnou a nepomohli?“ „Né, kamarád seděl vedle mě a Šéf toho úchyláka hned vyrazil.“ Politoval můj zážitek. „Neboj, já jsem magnet na magory, takže jsem zvyklá, tohle mě nerozhodí. Už mám za sebou i přepadení.“ To ho vyděsilo ještě víc, protože jazyková bariéra a asi si představil ten nejhorší možnej scénář. „Není to tvoje chyba. Až o tom jednou budeš chtít mluvit, řekneš mi to.“ A asi dostal pocit, že mě musí uchlácholit a začal mi posílat spousty veselých videí a obrázků a nějaký fotky z obchodu, kde byl hrozně cool hokejovej stadión z plechovek piva. Taky jsem mu posílala nějaký ptákoviny, culila jsem se do toho notebooku jak puberťačka. „Půjdu spát, tak dobrou noc.“ „Dobrou noc.“ Asi za pět minut zase psal. „Ty ráno nevstaneš, co?“ A stejně mi dál psal. Pak mi přišla nějaká hezká písnička, přeposlaná a u toho bylo v jeho mateřštině: „Pusť jí něco z Polska.“ Že by o nás někomu řekl? Wow, to vypadá vážně…

Šla jsem si lehnout. A zdál se mi sen. Er. se vrátil. A byli jsme spolu. Brala jsem to jako samozřejmost, je to můj partner a holt musím ledaco skousnout, i to, že byl zas přes rok v hajzlu a stála jsem mu asi za 2 zprávy. Chodili jsme spolu po Strahově a po Smíchově a všude, kam jsme šli, jsme potkali Ňufíka. Koukal na nás se smutkem v očích a já jsem si najednou uvědomila, jak obrovskou chybu jsem udělala. Omluvně jsem mu do těch smutných očí koukala a cítila se hrozně. Jako zrádce. Vyměnila jsem takovýho skvělýho chlapa za schizofrenickýho feťáka. Padly na mě šílený chmury, bylo mi opravdu příšerně a chtělo se mi brečet. „Promiň.“ 

Den začal úplně normálně, měla jsem naplánovanou náhradní narozeninovou párty na Strahově s Do. a V. Venku sice bylo poměrně hnusně, ale tak nejsme z cukru, dlouho jsem je neviděla a Do. mi už před pár dny psal, že se potřebuje s něčím svěřit. Dohodli jsme tedy sraz už v půl 3 na místě, abychom se mohli namazat už odpoledne a já tak přišla domů taky jednou zavčasu.

Nakoupili jsme nějaký ty lahvinky, rozprostřeli deku a hodování a slavení mohlo začít. Slunce na nás šíleně pařilo, to zas budeme vypadat. Ze začátku jsem teda byla dost pozadu a skoro každej lok vína jsem prokládala pomerančovou Dobrou vodou. Stárnu. Během asi hodiny nás vyhnal déšť. Schovali jsme se ke stadiónu, kde jsme průtrž vesele přečkali a pak se vrátili na naše místečko. Už bylo dobře, už nepršelo. Řešilo se vše možný, já byla furt taková v nepárty módu, hlavně když se začali bavit o naší původní partě. Necítím se tam už dobře, vyhýbám se těm hromadným akcím, protože mi přijde, že se to tam zbytečně všechno hrotí, všichni se pomlouvaj, ale stejně si hrajou na nejlepší šamarády a to mě fakt neba. Takže se vídám soukromě s pár lidmi, který mám ráda. Mé působení v partě holt asi vzalo za svý, ale jak říká brácha, teď mám novou partu a ty mě mají rádi.

Do. viděl, že jsem nějaká chcíplá, tak pustil muziku a snažil se mě rozhýbat. Tancovali jsme na naši oblíbenou Popelku, V. po chvíli ztrácela balanc a začala rozlévat kalíšky. Velmi záhy uznala, že v nejlepším se má přestat a jela domů. Já se už pomalu přehoupla do toho párty módu, zpívali jsme, tancovali, bylo fajn, že protože prej narozky, tak jsem si mohla vybírat i muziku, kterou nikdo nemá rád a nikdo mi do toho nekecal. A pak to na mě padlo, zastesklo se mi, tak jsem napsala Ňufíkovi, že jsme kousek a jestli se nechce stavit. Prý že bohužel, že toho má dost. Oukej. Předběžně jsme se po kině domlouvali na úterý. Zeptala jsem se ho teda jak to vidí se zítřkem, tak prý blbě, že v tý práci je to fakt masakr. Do. plakal. A já pak začala taky, protože mám dojem, že se mi Ňufík začal vyhýbat a já absolutně netuším proč.

Jelikož nám došlo pitivo, vypravili jsme se ještě pro láhev vodky a šli si sednou ke kolejím. Naše soukromá karaoke párty už jela na plný pecky. Do. je sice na kluky, opravdu čistě na kluky, ale když se namažeme často to končí tím, že se normálně líbáme. Tak jsme se líbali. Pak nám byla už zima a měli jsme děsnej hlad, tak jsem zavolala tágo a jelo se do Hospůdky. Tam jsme se teda nakonec ani nenajedli, já tam potkala po měsíci kámoše, tak jsem ho hned vytáhla na cigáro a udělala hroznou věc. Nebo hroznou… Iracionální. „Tak co ten tvůj? Jak to s váma vypadá?“ „No, myslela jsem si, že spolu tak nějak chodíme, ale začal na mě totálně srát…“ A pak jsem po něm vyjela. Tak jsme se tam voblejzali před hospodou a já si říkala, že jsem fakt bezcharakterní svině, že skočím po první možný příležitosti. Jenže zase… chodíme spolu? Nemám ten dojem. Nepotřebuju chlapa 24 hodin denně za prdelí, ale čekala bych nějakou jinačí iniciativu a aktivitu. Vždyť vlastně všechna ta setkání jsem musela zorganizovat já, oukej, on pak sice vymyslel co budeme dělat a bylo to hrozně super, ale že by sám napsal: „Hele, mám čas za dva týdny, podnikneme třeba v sobotu něco?“ To ani hovno.

Ještě chvíli jsem poseděla, Do. měl dost, tak se zvedl a odešel, ani si pak druhý den nepamatoval, že jsme tam byli. Domů jsem dorazila kolem druhý. Seděla jsem na schodech před domem, kouřila a brečela. Tohle musí bejt jen zlej sen. Přece nemůže ten skvělej měsíc skončit takhle, bez důvodu, bez vysvětlení. Vždyť si rozumíme, ta chemie tam taky je, oboustranná, tak co se sakra stalo. Vyděsila jsem ho tím perníkovym srdíčkem nebo co? Přece to nemůže on brát jen jako kamarádský sházení se. Po tom o čem všem se bavíme, jak se mě dotýká… To kámoši nedělaj. V tom všem truchlení jsem zapomněla vedle sebe položenej deštník, ten tam ráno táta našel, takže si teď doma představují, jak jsem se válela ožralá ve vlastních sračkách na schodech. Ať si to myslej…

Spalo se mi úplně otřesně. Deprese udeřila v plný palbě. Takovej ten stav, kdy vás bolí i dýchat, kdy chcete všechno zaspat, ale jste tak rozrušení, že jakmile zavřete oči, udělá se vám ještě hůř. A tak ležíte, čumíte a čekáte, co bude. Sem tam si zadumáte nad tím, jestli by nebylo lepší jít skočit někam pod vlak, ale pak si uvědomíte, že nejbližší přejezd máte celkem daleko a vstát z tý propadený postele fakt není prdel.

Napsala jsem mu. Jak to teda dopadlo s tím dneškem, jestli bude mít čas. Tak fakt opět neměl. Jen tak jsem se zeptala na tu neděli, na kterou jsme se domlouvali osobně a vypadal že by tam rád šel, bez váhání mi to odkejval a ještě věděl, kterou akci myslím, protože jsme koukali na jeden plakát na Náplavce a tenhle byl náhodou u toho. Na to mi odepsal, že to taky padá, že teda nakonec do tý Plzně nejede, ale že mu zavolal brácha, že potřebuje hlídat psa, tak jede domů. Už jsem to nevydržela a zeptala jsem se, jestli jsem něco provedla. Že mám dojem, že se našemu setkání vyhýbá. Prý to tak není. Jak řekl, super crazy týden. Oukej. Ten další týden nemám čas já. Omlouval se. Napsala jsem mu, že to chápu, že se nezlobím, jen mě to mrzí. A pak už nic.

A tak jsem celý úterý proležela v posteli a brečela. A brečela a brečela a aby toho nebylo málo, zase brečela. Do práce se mi nechtělo, nechtělo se mi vůbec nic. Chtěla jsem si přečíst jen nějakou pěknou zprávu, jako třeba: „Těším se na tebe.“ Štourala jsem se v tom. Co když jsem fakt napsala něco nevhodnýho? Projížděla jsem ty naše konverzace a trochu se uklidnila. Je pravda, že za poslední dobu hodně těch FB hovorů odstartoval on. Tak snad má opravdu jen práci a já zbytečně vyšiluju. Jenže… Po těch zkušenostech… Už vidím jak jezdí do Polska za manželkou a další a další věci… Každej chlap mě vždycky oblboval, proč by tenhle měl bejt výjimka.

Chtěla jsem jít spát. Nešlo to. Celou noc jsem probděla. Pokojem se rozprostřelo takový to smutný šedý světlo. Nesnáším to. Ta prázdnota, pocit, že vás to uvnitř roztrhá. Končím s chlastem. Alespoň s vínem a tvrdym, na nějakou dobu si musím dát oraz. Dám tomu ty dva týdny a pak po něm budu chtít upřímnou odpověď. Jestli si jen pohrál a už jsem ho omrzela, oukej, ale ať mi to řekne. Za celou noc jsem naspala asi 2 hodiny a to ani ne v kuse. Hm, to budu čerstvá teda.

Do práce jsem dorazila jako mátoha. Měla jsem příšernou úzkost, každou chvíli na mě šel brek a musela jsem chodit do kanclu vypustit stavidla. Paráda, řvát na krámě. Řešila jsem celou situaci s kolegyňkou a bráchou. Ona mi totiž nasadila do hlavy brouka W. Ta přišla s otázkou, jestli mě jen netahá za nos, že jí to tak dost připadá… Jinak bych možná tak ani nešílela, sama jsem měla dost náročnou práci a vím, co to je být byzy a nemít čas ani sama na sebe, natož na ostatní bytosti.

Tím jak jsem měla týden volno, se mi nakupilo děsně zboží. Zas nám ze skladu přivezli ty zkurvený školní potřeby jako batohy, penály, desky na sešity… Máme toho tady bambilion, nikam se nám to už nevejde, tak lup, tady máte dalších 11 beden. Kromě toho mi chodilo i mraky jinýho zboží, všude byly krabice, lidi mi o to zakopávali, já zakopávala. Vzpomněla jsem si na svou obsesi. Když tohle nemožný během dneška a zítra zvládnu, bude všechno dobrý… A tak jsem se do toho vrhla. Ke konci směny jsem už padala na hubu, byla jsem upocená jak prase, rudá, ale výsledky byly. Nakonec jsem všechno, až na jednu krabici, kde byly nějaký novinky a tudíž naskladnit nešly, stihla. A to dokonce tak, že jsem nemusela zůstávat dýl…

Nicméně… Protože jsem vymaštěná kráva, stejně jsem jela domů až 40 minut po směně, protože táta, kdykoli něco „vyvedu“, tak má pocit, že mi musí zasadit ještě nějakou další ránu abych se cítila vinná. Takže mi hned ráno přišla „výhružná“ SMS, že jsem jim vysmrkala všechny kapesníky a ať je laskavě dokoupím. Oukej. Tak jsem šla do Albertu a jak jsem fakt mimo, tak jsem si samozřejmě nakoupila pití a nějaký jídlo, ale na kapesníky jsem dočista zapomněla. Tak jsem se tam musela vrátit a tím mi ujely dva autobusy. Ale dobrý, nakonec jsem zdárně dojela domů. Tam byla překvapivě docela normální atmosféra, i když táta možná něco vytušil a začal vyzvídat, jestli jdeme s Ňufíkem na ty MP. Procedila jsem mezi zuby, že ne, že jede hlídat psa. „Taky bychom potřebovali takovýho obětavce…“ Tak to mě nasralo. Kolik akcí jsem už kvůli hlídání psa obětovala? Jen proto, že to nevytrubuju, všechno jim odkejvu a akce zkrátka zruším, nevypadám jako obětavec… Nasrat.

Blbej pocit nemizel, furt jsem byla nervózní (a drží se mě to teda doteď, i když v o něco menší míře) a já před sebou měla další divnou noc. Tentokrát jsem usnula. Ne teda hned, zase jsem zabrala až někdy kolem druhý, jako na to, kolik zboží jsem vybalila a uklidila, žádná sláva, ale tak lepší než nic…

Furt jsem se zas budila. Najednou čumím do rohu vedle postele a vidím tam svýho psa, kterej loni umřel, ale já se to dozvěděla teprve na Světu knihy. Byl to pes z práce, ale zrovna ji jsem fakt milovala. Koukala na mě smutným pohledem, byla celá prošedivěla a opravdu stará. Místo nějakýho vnitřního klidu jsem se začala trochu bát. Pak jsem ji ale začala hladit po čumáčku. No, ráno když jsem vstala, tak jsem na tom místě našla popadaný věci. Haluz.

Středa byla trochu lepší, už mi takový rance zboží nepřišly, dodělala jsem si ty resty z dne předchozího, dala do kupy nějaký nápady. Je to stejně zbytečný, nikoho nezajímáme, otevřeli si krám, ale tak po měsíci je to přestalo bavit. Je fajn, že si tu žijeme takovým vlastním životem, když mám všechno hotovo a nejsou tu lidi, píšu, nebo si čtu, ale člověk se tu nemůže moc seberealizovat. Ze začátku nás i vnímali a sem tam nějakej nápad, se kterým jsme přišly, zrealizovali, ale teď? Škoda mluvit. Už jsem začala i přemýšlet, že se na to vyseru. A že bych si snad našla i práci se standardní pracovní dobou, abych to svoje? tele mohla vídat častěji. Mně nedělá problém se s ním sejít v 10 večer po práci, ale on chodí spát se slepicema, když má druhej den vstávat do práce…

Strašně mi chybí. Chtěla bych se s ním jen tak válet na gauči, hladit ten jeho rozkošnej obličej, nebo se procházet po parku, po Náplavce, tiše se objímat a nemyslet na ty sračky. Nebo poslouchat jak drnká na kytaru Metallicu a pak mi zpívá nějaký polský lovesongy. Koukat mu do těch krásnejch modrejch očí, který čím dýl jsme někde spolu, tím víc a víc svítěj. A pak nimi na mě kouká a skousne si spodní ret a zaculí se tak, že se mu udělá dolíček. To jsem mu psala no, na tom Strahově, že mi chybí, že jsem si na něj zvykla. Třeba ho vyděsilo to. Ale co mám sakra dělat já, on mi to taky nedělá snadný, když se mě ptá, jestli umím milovat chlapy a jestli jsem ty svoje expřítele milovala. Co to je kurva za dotazy? Jako čeká až ho budu milovat víc jak Er.? Bohužel, to zatím asi nedokážu, ale ráda ho mám moc a ještě víc a pokud se aspoň sem tam uvidíme, je velká šance, že ho třeba jednou fakt budu milovat víc jak Er. A vůbec, nedá se srovnávat nesrovnatelný, oba jsou úplně jiný a ty „vztahy“ jsou taky úplně jiný a já se v tom taky pěkně plácám, není jedinej kdo má strach. Jasně, asi je opatrnej, zažil si svoje, do toho to dítě… Ale já jsem taky posraná strachy a tou jeho momentální odměřeností a ignorací mi to fakt neulehčuje.

Četla jsem si Bukowskiho. A taky vygruntovala krám i kancl. Kolegyně mi pak druhej den psala, že co se to stalo, že si připadá jak princezna. No co by se stalo, uklidila jsem to tak, jak se to má uklízet každý týden… Zas taková věda to není. A taky jsem se rozhodla pro razantní krok. Vzpomněla jsem si na ten sen z neděle – co když mi ten Er. pořád nějak blokuje rozvíjení se novýho vztahu? Otevřela jsem FB. Byl zrovna online. Očividně se vrátil do Prahy. Zatajil se mi dech. A odebrala jsem ho z přátel. Sbohem.

A pak přišel pátek. Volno. Fí. dělal státnice, tak jsem byla nervózní za něj. Vstávala jsem zas brzo. Kde jsou ty časy, kdy jsem si dokázala přispat třeba do 10. Chybí mi to. Snad ještě víc jak Ňufík. Ideální by bylo spát vedle něho, to jsme se minule váleli celkem dlouho. Koukala jsem po tom svým mrdníku v pokoji a zas mi do hlavy vlezla ta obsese. Tak krám už uklizenej máš, teď udělej něco s tím pokojem. Protože než to tady dáš dohromady, tak se ti neozve. Fajn. Díky za vyhrožování, milý osude. Jdeme kšeftovat jo? To tu dlouho nebylo. Začala jsem zběsile vytahovat věci ze skříní. Ale chyběla mi energie, takže nakonec jsem uklidila akorát bar a vyčerpaně zalezla zpátky do postele.

Koukala jsem na obrazovku televize. Mě už ani nebaví ty pořady co tam dávaj, to je furt to samý dokola. Musím se trochu vzdělávat, třeba si už všiml, že jsem úplně blbá… Přepla jsem to na Prima ZOOM. Na to doma kouká, třeba se něco dovím. Byl tam docela hezkej dokument o městě v džungli a o opičkách a dalších zvířátkách, tak jsem ležela opřená o bráchovu postel, zachumlaná, těžce oddechovala a střídavě se smála a střídavě brečela. Ty seš fakt magor. Brácha dorazil, chvíli poseděl v obýváku a pak jsme se vypravili volit. A pak do hospody na oběd. Dala jsem si malinovku. Bez vodky. Bože, jak já jsem statečná! Posezení to bylo fajn, opět jsem se střídavě smála a střídavě brečela, načež brácha konstatoval, že skutečně neumím ovládat svoje emoce, to má pravdu, s tím souhlasím. Když jsme dojedli, zašli jsme do kostela, byl v rámci Noci kostelů otevřenej. Vzala jsem si tam takovou kartičku s nějakým křesťanským moudrem, kupodivu to bylo hezký moudro o lásce, takový trefný na tu moji situaci.

Doma jsem odpadla, nebyla jsem schopná pokračovat v úklidu, bylo mi zas děsně smutno, tak jsem sebou plácla do postele, projela pár lekcí ukrajinštiny, se aspoň zas učím jazyky, když na mě nemá čas, ale jsem furt stejně blbá, takže nevím, jestli se někdy domluvím jinak než česky, a u toho jsem čuměla na dokumenty o delfínech a duchách. Spát jsem šla teda zase někdy bůhví kdy, holt, nenadělám nic. A před sebou jsem měla náročný víkend, kdybych jen tušila…

Mé přispání opět proběhlo jako obvykle, dost brzo jsem už byla vzhůru, sice jak přejetá parním válcem, ale vzhůru. Vrhla jsem se do úklidu, nechápu, kde se tam ten mrdník furt bere, když jsem věčně v tahu, vynesla jsem zas děsně bordelu. Naši byli někde pryč i se psem, tak jsem měla klid. Blbý bylo, že když přijeli, tak si šli lehnout a já nemohla ten zbytek dodělat. Přitom to byla práce na půl hodiny – jen doklidit ty roztřízený věci, převléct postel a vyluxovat. Při tý příležitosti jsem si objednala stojan na CD a nový polštáře. Ty moje jsou už fakt hrůza, celou dobu jsem si představovala, jak se tu jednou bude cítit Ňufík a chci, aby se cítil dobře. Je strašně komický a absurdní, jak jednu hodinu brečím, že mě určitě nechal, že je to konec a v další hodině mu kupuju hrnek na kafe, aby měl z čeho pít, až přijde na návštěvu…

Tak jsem to zdárně kolem půl 4 dodělala, ani jsem netušila, jak mám pěknej pokoj… Hodila jsem sprchu a šla vařit. U toho jsem si podpálila na sobě ručník. Jsem fakt hospodyňka k pohledání, já se nedivím, že ti chlapi přede mnou zdrhaj. Stihla jsem si nakonec udělat i nehty, tentokrát jen obyčejný průhledný. mám je jak papír, ten gel lak je super na pohled, ale nějak mi ty nehty ničí, takže jak jsem si v úterý nestihla udělat nový, všechny jsem si je v práci orvala o krabice se zbožím a vypadá to fakt otřesně. Tak tohle aspoň zamaskovalo ty poničený místa. Pak jsem ještě vynesla nějakej bordel, při tý příležitosti našla venku pár čtyřlístků, juchú, už rostou, můžu pokračovat v byznysu.

A pak jsem se vypravila do Hospůdky, kde jsme měli rezervačku na hokej. Nakonec jsme se sešli v pěti lidech – W. s přítelem, Fí., kterej ty státnice naštěstí udělal a mH. se mi ozval. Ten byl z toho nějakej v šoku, nevím jestli mě furt chce, ale když jsem pak mluvila o Ňufíkovi, jako bychom spolu fakt byli, velice rychle na to odešel domů… Ale asi náhoda, byl unavenej no, taky hovno vydržej ty chlapi dneska.

Potkala jsem tam spousty známých, hlavně Výpitku. Ten měl dost už od začátku. Hokej byl tentokrát na prd, mi bylo líto, že jsem tam nebyla na tom zápase s Německem, to jsem rozkoukala na krámě a pak jela na slušňáka domů, tam jsem to dokoukala. Prej to bylo super no, říkal brácha, emoce a radost a tak. Tentokrát taky byly emoce, ale spíš ty negativní, hlavně teda tam bylo několik odborníků, který si nároďák očividně zapomněl na Slovensko odvézt s sebou. Miluju tyhle hráče/trenéry, co řvou na obrazovku svoje rady a jen akorát kritizujou. Ona to není asi úplně prdel, i když uznávám, že v tu sobotu jsme nehráli nic moc, padali tam jako hrušky a dělali fakt zbytečný chyby. Takže jsme si s kámošem začali dělat srandu, fandili jsme Kanadě a já díky tomu začala prorokovat bitku… Oni jsou totiž zklamaný, že kdykoli se děje v Hospůdce konflikt, jsem u něho já a oni o všechno přijdou. Zvykejte si, já jsem totiž sběratel bizarních zážitků…

W. s přítelem šli dom, my ještě chvíli poseděli, mH. to pak taky kolem půlnoci zabalil, tak jsme zůstali jen s Fí. Hráli Metallicu, Výpitka padal ze židle, tak jsem ho tam chodila zvedat, prý nespadl, prý ho shodili. Jasan. Seděla jsem na lavici, vlastně jsem tam zjistila, že u tohohle stolu jsem seděla, když jsem ho poznala. A on seděl u toho kde jsem si myslela, že jsme seděli. Život je plný překvapení, kór když hodně pijete… Dumala jsem. „Já nevím, asi jsem něco provedla, furt se mi neozval. Přitom na FB chodí, vždycky mi psal… A teď najednou nic. Mám vymyšlený, co bych mu poslala, třeba se bojí, možná si myslí, že jsem nasraná, že se mnou nešel na ten fesťák. Ale já nejsem, jo, mrzelo mě to, ale tak nejsem malá. Když mi napíše, že se uvidíme za měsíc, tak cajk, já s tím problém nemám, ale ničí mě ta nejistota. Nevím na čem jsem, jak mě bere, co si můžu dovolit.“ Fí. mě trpělivě poslouchal: „Hele, napiš mu. Já myslím že se nemusíš bát.“ „Já to nechci nějak pokazit, už takhle si připadám jak hysterická stíhačka, navíc mi v tom furt něco nehraje, přijde mi občas, že se chová jako gay, co když je a já jsem jen taková náplast… Zas jako má to dítě, tak to už by si snad našel chlapa. Ale jako to, že rád tancuje na Enriqua, chválí mi lak na nehty a vypráví mi, kam chodí nakupovat boty a hadry je fakt zvláštní a znáš mě, já mám na ty chlapy fakt kliku, ani bych se nedivila, kdyby nakonec jezdil někam za milencem.“ Asi zacházím už do absurdit, ale i kolegyňka mi říkala, že jí sem tam připadá zženštělej. Je fakt že má takový divný pohyby a strašně jemný rysy, ale zas když jsme spolu leželi v tý posteli, tak mi jako teplej teda nepřipadal, třeba s Do. jsme taky schopni spolu mít kontakt, líbat se, ale je to úplně jiný, ta chemie v tom absolutně není a je to čistě jen fyzický.

Šéf: „Kačí, my neoslavili pořádně ty tvoje narozky, dáme panáčka, viď?“ a už to do nás lil. Držela jsem se svýho předsevzetí, celý večer jsem pila desítku, který nevím, kolik bych musela vypít, aby mě opila a teda k panáčkům portíčka jsem svolila, ale nic tvrdýho. Předala jsem Šéfovi dárek, co jsem měla k jeho narozkám, tak mu to udělalo snad radost. Hlavně Lů. to pobavilo a už je dárek vystaven na čestném místu na baru.

Zábava tak nějak plynula, bylo tam docela dost známých lidí, už na mě i reagovali, Výpitka s jedním kámošem hádali, co dělám za práci, pak přišel Pe. a vzpomínal, jak jsme s kolegyňkou pěkně posledně blikaly, že se mu to moc líbilo. Byly teda i emoce, nějaký dvě holky u stolu největšího odborníka na hokej střídavě hrozně pařily a střídavě brečely, pak tam byla ještě jedna, co tam často chodí, tak ta brečela asi 20 metrů od hospody, no sranda, ještě že jsem nevyváděla tentokrát já…

Fí. kolem druhý prohlásil, že po druhý ráno se nic dobrýho nestane, a že by šel. Oukej. Jenže já jsem fakt děsná. Zaplatili jsme a už se jako loučíme a Výpitka, kterej seděl na baru, si toho všiml a prej jako kam jdeme, že je ještě brzo. Tak jsem si sedla na Ňufíkovo místečko, který bylo náhodou volný, a objednala si teda ještě pivčo. Lů. s Šéfem se smáli, že jsem teda moc daleko nedošla. Fí. odešel na tramvaj a já zůstala na baru, bylo to fajn, i když Výpitka měl fakt dost a začal litovat, že je starej, že mě hrozně chce, ale chápe to a že ví, že mám Ňufíka. „Vy jste se tu posledně líbali, já vás viděl.“ „No, my ale spolu chodíme ven i mimo Hospůdku, my se líbat můžeme…“ Do toho se vložil Šéf: „Nojo, co je se Ňufíkem? Už dlouho tu nebyl, tak aspoň 2 týdny…“ Takže nekecá, očividně fakt nemá čas. „Jel domů, hlídá bráchovi psa a v práci má nějaký masakry. Taky jsem ho už skoro 2 týdny neviděla…“ povzdechla jsem si a pak jsem si uvědomila, jaká je ta Hospůdka hrozná drbárna. Přede mě přistál další panáček, pouštěli jsme muziku, seznámila jsem se s nějakým celkem příjemný pánem, který se choval překvapivě slušně – nechtěl mě ani líbat ani mi osahávat prsa. Kéž bych je mohla nechávat doma. 

Pozorovala jsem tu nekončící telenovelu mezi největším odborníkem na hokej a těma dvěma holkama. Výpitka si všiml, že jsem celkem zvědavá – to normálně ani nebývám, ale tohle byl fakt očividně bizár – a začal mi to vysvětlovat. Tak jako ožrale, po svym, tak jsem stejně věděla prd a protože mě to fakt zajímalo, zeptala jsem se přímo největšího odborníka na hokej. Nestihl mi to doříct, nicméně dle všeho se oženil s tou jednou. A ta druhá je její sestra a on tu svou ženu začal podvádět s tou sestrou a nakonec s ní chvíli i žil, ale pak se zas vrátil k tý ženě. A holky se tam o něj tak nějak lehce postrkovaly a bylo to fakt hrozně absurdní, ta „milenka“ strašně plakala, bylo mi jí líto. Nemám ráda, když někdo pláče. Nakonec se manželé rozloučili a odešli.

A pak se stalo něco, co se zatím asi zapsalo do nejhorší události v Hospůdce. Sedíme si tak dál na tom baru, bavíme se, venku už bylo světlo a já se najednou podívám z okna a největší odborník na hokej a druhý největší odborník na hokej se děsně rvou. Vyběhli jsme tam a na zemi ležela ta ženská v kaluži krve. Oni se nějak zhádali a ten kretén ji jednu nabombil a rozsekl ret. Šéf okamžitě situaci naštěstí vzal pod kontrolu, to si na něj začal vyskakovat Mlaďoch – takovej 16 letej spratek, co jsem pochopila, nevlastní syn druhého největšího odborníka na hokej. No nějak se to srovnalo, já tam stála, zírala, ten celkem příjemný pán se mě ptal jestli jsem v pohodě a začal mě objímat kolem ramen. Říkám že jo, že mě jen mrzí, že kamkoli vlezu, je nějaký konflikt. Jako bych to snad způsobovala já nějakou aurou.

Šéf si taky všiml, že mě to rozesmutnilo a zatímco uklízel to nadělení na chodníku, povídal: „Kačí, ty máš kliku viď. Tohle je druhá velká bitka tady a u všech jsi byla.“ „No, a taky jsem byla u toho co nám ukazoval pindíka…“ „Neboj, ten co tě tu obtěžoval tu od tý doby nebyl a tyhle dva úchyláci maj doživotní zákaz, ty už se sem nepodívaj i kdyby chtěli. Pojď, dáme panáčka.“ Tak jsme se zas vrátili k baru. Mlaďoch si mě všiml a začal mě balit. „Pojď se mnou, měl jsem už 7 holek a všechny byly spokojený, nebudeš litovat.“ lákal mě k sobě domů. „Víš, děkuju za nabídku, ale jsi o 11 let mladší jak já a hlavně teda, mám přítele…“ „No a co? Je tu snad? Co oči nevidí, srdce nebolí…“ A už se na mě sápal. Naštěstí to byla taková sušínka, takže kdyby bylo nejhůř, taky mu jednu můžu nabombit, ale pak se nějak stáhl, ten nevlastní táta ho celkem krotil, i když mě pak taky lákal na panáka k nim domů a já si říkala, že tohle teda fakt ne, ale přišlo mi to všechno tak absurdní, že jsem se s nima ještě chvíli bavila, protože mě zajímalo, co z nich ještě vypadne. Taky jsem utěšovala tu plačící sestru, byla dost opilá a nešťastná, ptala jsem se jí, jestli opravdu stojí o chlapa, co zmlátí svoji ženu tak, že ji musí odvést do nemocnice na šití… Tak prej jo. Proč jsme my holky někdy tak pitomý. Ještě takovej vůl namachrovanej, ani pěknej není.

Pomalu se začalo sklízet, Šéf nám odmítl dát další pivčo, je pravda, že bylo už asi 5 ráno, my toho měli vypito celkem dost – Výpitka jich dal 13, já ho skoro dohnala, zvládla jsem krásných 10 kousků a kupodivu mi fakt nic nebylo, jednou překonám i Li., ten má rekord 15… Cítím to! Ptala jsem se Šéfa, jestli chce pomoct s úklidem, že jsem vždycky chtěla hospodu, tak bych si to aspoň vyzkoušela, tak prej ne, ale dal mi mnohem těžší úkol – hlídat venku decibely, abychom nedělali vyrvál. Chvíli jsme venku ještě debatovali, že půjdeme někam do nonstopáče na jedno, já to teda každou chvíli musela tišit, protože pánové byli jak utržený z řetězu, načež za náma ještě přišel Šéf, já mu říkala jak tu hospodu mám hrozně ráda, že je to jediná, kde se cítím fakt jako doma, že sem hrozně ráda chodím, tak mě objímal a říkal že je taky rád, že sem chodíme, že jsme jedni z nejslušnějších klientů. A pak nás vzal zas na panáka.

Výpitka se rozloučil, druhý největší odborník na hokej a Mlaďoch mě ještě chvíli přemlouvali, ať s nima jdu na panáka, ten mladej chtěl očividně šukat, ale vzhledem k tomu, že ho máma trochu nalila a pravděpodobně to byl panic, nebylo by o co stát ani kdybych chtěla, tak jsem se ušklíbla, popřála jim hezkou zábavu a vydala se jako slušný děvče na tramvaj. Za sebou jsem slyšela nějaký poznámky, přesně jsem jim nerozuměla, ale podle tónu byli asi docela zklamaný a překvapený, že jsem odmítla. Jako já se ovládat umím, jediná moje slabost je kámoš… Zas jako nemám zapotřebí se nechat ošukat dítětem jen proto, abych měla sex. Hlavně mám jistý standardy a pochybuju, že to zvládl okoukat z porna…

Domů jsem dorazila teda až kolem šestý. Jela jsem hezky pěkně už denní tramvajkou, svítilo sluníčko, ptáci zpívali, jo, tohle se mi dlouho nestalo. A zas mi bylo trochu smutno. Mám mu teda napsat nebo se na to na všechno vysrat a vrátit se ke svýmu prostopášnýmu životu bez vztahů?

Těšila jsem se do tý čistý voňavý postele, dokonce jsem i rychle usnula. Po probuzení mi bylo pořád smutno. A byla jsem děsně utahaná. Původně jsem měla jít do Hospůdky na hokej, ale nechtělo se mi tam. Neměla jsem nějak náladu na ty lidi, přehrávala jsem si celou tu noc a najednou jsem si uvědomila, jak moc mi na Ňufíkovi záleží, že mě nebere jako nějakou prsatou hračku se zadkem, na kterou se hezky kouká a ještě líp sahá. Taky si sáhl, ale už to bylo v situaci, kdy to bylo vhodné, ba dokonce žádoucí. Překvapil mě, když jsme se v těsnym objetí líbali v nonstopáči, tiskli jsme se k sobě a on mi najednou rukou sáhl opatrně na hrudník, nebo pak ráno v posteli se taky dotýkal na místa jiným nedostupná… Přece to neskončí, vždyť to ještě ani pořádně nezačalo…

Proč to tak hrotím sakra, mi úplně mrdlo v hlavě. Šla jsem se osprchovat. Za chvíli zas někam jedu. Ale kam? Jít s mH. někam v rámci sídliště? Jet do Hospůdky? Nebo se vrátit k původnímu plánu a sledovat zápas na krámě s kolegyňkou? Nebo se na všechno vysrat a jít zaspat všechny ty negativní emoce? Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu za kolegyní. Zas jsem byla taková přecitlivělá plačtivá. Napsala jsem mu. Jak jsem uklízela, tak jsem narazila na jednu básnickou sbírku, kterou miluju a kterou má na svědomí právě Polka. Vyfotila jsem mu to a poslala společně s dotazem, jestli to zná.

Cesta do práce byla krušná. Byla jsem nevyspalá, bolela mě už druhej den hlava a venku bylo překvapivě fakt vedro, takže jsem se potila ve svetru a myslela jsem, že to se mnou švihne. Nechutnaly mi ani cigára, neměla jsem náladu, že já nezůstala doma hezky v tý krásně čistý vyvoněný posteli. Beztak ten hokej projedem…

Povyprávěla jsem kolegyňce co všechno se zas dělo. A pak se začala šťourat v tom svým (ne)vztahu a přikrmovat depresi. „Já se hrozně bojím, že jsem něco pokonila a on nasadil taktiku ignorace a doufá, že mi to docvakne. A nejhorší je, že nevím co. To kino bylo hrozně super, možná jsem ho vyděsila tím perníkem… Když já to tak cítila, já prostě neumím nějak vyjadřovat emoce a city, on už mi řekl, že mě má moc rád, já mu to chtěla taky říct, ale nejde mi to…“ „Ale, prosímtě, on takovej není. Já vás spolu viděla, on je úplně jinej než ty vocasové… Měl oči jen pro tebe, to bude dobrý, je to workoholik, to se sladí…“ Seděla jsem na bobovi jak hromádka neštěstí a každou chvíli si oddechla tak, že to museli slyšet i na parkovišti.

Hokej se blížil, takže jsme si šly nakoupit nějaký pochutiny – já celej den nežrala, akorát veganský párky s kečupem jsem měla, tak jasně, nažrat se zeleninových chipsů a zapít to Pepsinou je ohromně moudré, zdravé a především dietní. Ale tak co no. Hokej začal, štěstí nám přálo, nikdo moc na krám nechodil, takže jsme viděly fakt skoro celej zápas. „Já to úplně vidím, to budou nájezdy a ty posereme.“ pronesla jsem a usrkla si čepovaný malinovky. Vždyť my nemusíme chodit ani do hospody… Vyrušila nás akorát jedna zákaznice a to byla fanynka, takže jsme před ní normálně mohly koukat a ještě jsme s ní probraly jak to vidíme… A měla jsem pravdu, tipovala jsem 2:3, no. Bylo nám to trošku líto, ale je to jen hokej, nedá se nic dělat, zas jako úplně špatně nehráli, příští rok to bude lepší.

Když je mi smutno, nakupuju. Zašla jsem si do Pepca a tam měli krásnou deku s melounama. Na pikniky. Pár dní jsem už uvažovala, že si nějakou musím pořídit, představovala jsem si, jak si děláme s Ňufíkem dýchánky pod širým nebem, dokonce i kalíšky na víno jsem nám nedávno koupila. Krom toho jsem pořídila i prkýnko a odšťavňovač na citróny do kanclu a ulovila jsem jedny krásný ponožky. Aby toho nebylo málo, vyhlídla jsem si v jednom obchodě takový krásný šálky na kafe. Povídala jsem o nich, jakmile začal zápas Kanady s Finskem. „A ten jeden je takovej růžovej, tak ten by byl můj a ten modrej bych koupila Ňufíkovi…“ „Běž, kup si je! Makáš tu jak vůl, zasloužíš si je.“ „A myslíš, že k nám bude chodit na kafe?“ začala jsem zas smutně přemítat o (ne)daleké budoucnosti.

Odepsal. Tak jako lehce stroze. Hrnky už jsem měla koupený, vzala jsem jeden i kolegyňce, jsou fakt hrozně krásný, škoda že mají jen 3 barvy… Napsal, že tu básnířku zná, že má Nobelovku. A nic. Nevzdávám se v boji, rozhodně ne nějak lehce. Zeptala jsem se ho jak se má a svěřila se, že jsem zas byla svědkem konfliktu… Už začal být trochu sdílnější, prej se má dobře. Ptal se, jestli zas někdo sundaval v Hospůdce kalhoty a jak se mám já. Ve zkratce jsem mu popsala co se stalo a napsala, že se mám taky dobře, že jsem v práci a fandily jsme hokeji. A aby viděl, že se umím bavit i bez chlastu (což on ví, už jsme spolu párkrát byli i střízliví) poslala jsem mu tu fotku s malinovkou. No a od tý doby zas nic. Jako přečetl si to, ale už tu zas dlouho nebyl. Tak snad napíše, protože jestli ne, tak já už asi zešílím. Vždycky normálně psal, sám od sebe, já nechci na nic tlačit, ale ta nejistota je fakt ubíjející. Ještě jak se ve mně perou ty dvě osobnosti – ta sebevědomá sluníčkářka plánuje, kam půjdem udělat první piknik a už vybírá kávovar, abych mu mohla v novém bytě, kterej s kolegyňkou snad budeme brzo hledat, dělat dobrou kávu k snídani a pak ta, která vidí jen to černo, jak se mnou vyjebal a teď se někde chechtá, jak jsem blbá, že jsem si myslela, že bychom spolu třeba mohli být a věřila mu všechny ty hezký řečičky.

A tohle všechno bych mu ráda řekla a fakt na rovinu to probrala, jak to vidí on – on už se mě na to taky jednou ptal, tak proč bych se nemohla zeptat já… Ale to by chtělo osobně, protože ten psaný projev je s jazykovou bariérou a hodně věcí vyzní jinak, než je myslí a já nechci dělat nějaký ukvapený závěry jen proto, že použil pro tu věc blbý slovo. Potřebuju se zas naladit na tu pozitivní vlnu, kdy je mi všechno šumák a užívám si jen to, jak se mi daří. To bylo príma. Teď jak se v tom vrtám, tak bůhví co si ten vesmír říká. A já se nechci vrtat ale vůbec to nedokážu ovládnout. Brácha říká že jsem cvok. Jsem. A taky že zabije W., která mi toho brouka do hlavy nasadila. Já to vím. Ale vůbec nevím co dělat, kolegyňka říkala, že mám prostě špatný svědomí z toho, jak jsem políbila kámoše, to má asi pravdu, nejhorší je, že na tu moji tíseň nepomáhají ani antidepresiva, nic prostě.

Přiblížila se devátá hodina a jak jsme měly v plánu dokoukat na krámě i finále, udělalo se mi ouzko. Potřebuju vzduch. Kolegyňka souhlasila, koupily jsme teda jednu láhev šampáňa, sedly si na tu piknikovou deku, kterou jsme si daly na lavičku a probíraly ty naše nuzné životy. Taky je z tý práce pěkně otrávená. S chlapama na tom není o moc líp. Pouštěla jsem pak nějaký písničky. Narazila jsem na Dobré ráno, milá. Vždycky když Er. přišel z nějakýho svýho tahu, pouštěla jsem mu ji. Jako takovou zhudebněnou výčitku. Věděl moc dobře. Doteď vidím jak se z toho zhroutil na kuchyňskou linku. Proč. Proč jsi byl tak blbej a vyměnil mě za fet a oblbovačky. Je konec. Někdy bych si přála zapomenout. Přijde mi, že je to všechno tak dávno, přitom jsou to necelý dva roky. Jakoby to byl jen nějakej blbej sen. Jakoby ten člověk ve skutečnosti ani neexistoval. I tak pořád cítím tu jeho vůni a slyším, jak se směje nějaký píčovině. Už ho nechci zpátky, už bych se s ním ani nesetkala, kdyby mi napsal, ale asi jsem to ještě nezvládla úplně všechno uzavřít a to mi blokuje Ňufíka. A já nechci aby mi ho to blokovalo, protože je hrozně hodnej, pozornej, líbí se mi a je mi s ním moc hezky. Dokonce jsem v rámci úklidu našla i ty zabalený dárky ještě pro Er., tak šálu dostal brácha, hru jsem si nechala a amulet někde nabídnu na netu, nebo ho vyhodím, zahrabu někam, cokoli…

Doma kupodivu nebyli nasraný. Je pravda, že jsem přišla teprve v půl 12. Unavená, ale posezení s kolegyňkou bylo fajn, dokonce nám konečně nepřimrzl ani zadek k lavičce. Ještě asi do jedný jsem něco datlovala do notebooku, koukala na Přátelé a snažila samu sebe přesvědčit, že fakt všechno bude dobrý, že ten můj pocit a strach je naprosto iracionální a že se příští týden určitě uvidíme a všechno si to vysvětlíme a bude to zas slunce zalité a krásné a WOW.

A pak jsem usnula. Užívala jsem si pořád tu vůni čistý postýlky a pomalu se ponořovala do snů. A ty opět stály za to.

Byla jsem doma, chystala se do práce. Měli jsme pokojík ještě s bráchou, ale v podobě, v jaké byl, než jsem se tenkrát po maturitě odstěhovala. Na posteli jsem měla notebook, venku bylo krásně teplo, sluníčko, červen v plném proudu. Najednou někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a tam stál Er. v černý bundě a kšiltovce. „Můžu dál?“ zeptal se spíš aby prolomil ticho, neboť se mi kýbloval do předsíně bez vyzvání. „Nevím, co po mně chceš…“ „Narazil jsem na tvůj blog. Ty máš jako novýho chlapa? Ty mě jako podvádíš?“ „Hele, byl jsi zas přes rok někde v prdeli, neozval ses ani po tom lednu, co jsme se domlouvali. Je konec, chápeš?“ Dál jsem se oblíkala, kontrolovala hodinky, sakra on mě normálně zdržuje, já přijdu určitě do tý práce pozdě… Najednou koukám, že sedí u administrace mýho blogu a snaží se ho smazat. „To si ze mě děláš už fakt prdel, ne? Vypadni. Už tě nechci nikdy vidět, rozumíš?“ Začal mi dělat přednášku, že jsem na něj nepočkala a že jsem nevěrnice… Mezitím se mi povedlo ho vypakovat na chodbu. Přišla jsem za mámou do obýváku, na hodinách byl 08:40, do prdele, za 20 minut musím být v práci. Jak já to stihnu na Černý most? Pak mi došlo, že už na Čerňáku přes půl roku nepracuju a zavolala jsem si Taxify. Loučila jsem se s rodiči: „Za žádnou cenu ho sem nepouštějte!“ Máma chápavě pokyvovala hlavou a pak prohlásila: „Moc mě mrzí, jak to mezi váma skončilo.“ 

Mám teď týden na to dát se dohromady. Uvidíme co se stane nebo nestane, ve středu se možná do Hospůdky chystám, třeba se tam nakonec potkáme a kápne božskou. Chtěla bych ten svůj bláznivej mozek přesvědčit, že jsem jen paranoidní hysterka, co si to všechno vsugerovala, ale zas je pravda, že moje intuice nikdy moc nezklamala a když jsem cítila, že je něco špatně, tak to špatně bylo… A teď se zároveň bojím, abych ty obavy a negace nezhmotňovala, protože rezonuju fakt úplně pitomě a jsem docela ráda, že mám teď dlouhý týden a budu zavřená v práci, snad si to tu trochu v tý palici srovnám a začnu uvažovat jako vyrovnaná racionální bytost a přestanu vyvádět, když k tomu zatím ten důvod není – až mě do tý prdele pošle, nebo se půl roku fakt neozve, tak oukej, dělej scény, ale teď? Jen proto, že si teda dva týdny neudělal čas, když jsi ho sama moc neměla? Proč používám dvojí metr? Já můžu všechno a jak není po mym, urazim se jak malej rozmazlenej fracek a jeho bych si snad nejraději zavřela doma pod zámek, aby byl se mnou kdykoli si umanu? Nafackovala bych si. Jsem strašně šťastná, že má zájmy, je aktivní, pracovitej a má kamarády, pro mě jsou kamarádi a zájmy moc důležitý a nechci dopadnout zas tak, že budu dřepět doma a čekat na chlapa jak na boha a podřizovat mu celej svůj život. Tak proč se mi furt, kurva drát, něco nelíbí!!!

Dneska mi začala šichta. Seděla jsem na krámě, nikdo absolutně nechodil a brácha, že se teda staví. Tak fajn. Přijel kolem druhý a odjel teprve před chvílí. Čeká ho rande. Ještě když jsme byli s Ňufíkem na hokeji, říkala jsem mu, že brácha randí ve stejný dny jako my a hrozně ho to pobavilo, dokonce začal aranžovat i naše „poháry“ s drinky, že oplatíme fotku z jejich rande na vínečku… Musím mu říct, že jsou teď sakra napřed a máme co dohánět, oni už jsou oficiálně spolu… Tak kde to vázne, Magimistře!

Tak jsme to zas probrali a trošku mě to uklidnilo. I ta nervozita trošku opadla. Blbý teď akorát je, že mi přišlo nový zboží, nemám ho kam nacpat, budu muset někde najít kusy regálů, což půjde blbě, vzhledem k tomu, že jsou (pokud tu teda jsou) zaházený pod těma zásobama batohů a desek a penálů někde v kanclu a půlka ještě ke všemu není zas zalistovaná, i když mi to kolega posílal v pátek… Ale dobrý, to zmáknu, zítra je taky den, jak říkáme, musíme pracovat jen do výše našich platů…

Hlavně se z toho neposrat no.

2 komentáře: „Ode snu ke snu

  1. Nejspíš toho měl fakt jen moc, to bude v pohodě. Mám z něj takhle přes blog mnohem lepší pocit než z Er. Však uvidíš, určitě se zas brzo sejdete. Je na prd, že ty taky toho času nemáš, pak se to zkrátka dá špatně sladit. Jde na to dost pomalu, což myslím taky není od věci. Kdyby tě hned ošoustal a pak se neozval, asi bych to viděla jinak, ale takhle si myslím, že se to fakt jen blbě sešlo, hlavně už nestresuj 🙂

    1. Děkuju. Já to všechno vím, ale pak mi vždycky rupne v hlavě a začnu vyšilovat. 😀 Naštěstí mám teď taky svý práce dost a zítra se navíc asi večer přecejen chystám do Hospůdky, tak ho tam možná potkám… On je hrozně fajn, ale tak moc jinej, že vůbec nevím, co od něj čekat no. 😀 Ale taky si právě říkám, že kdyby mě ojel a neozýval se, tak je vyšilování asi na místě, takhle snad ne…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.