Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.

Nikdy, už NIKDY nebudu z chlapa poprděná… Jasně. Člověk míní, osud mění. A fakt si musí dávat majzla, co si od toho vesmíru přeje. Přála jsem si, aby krom všech těch věcí okolo, měl normální kámoše, se kterejma bude chodit na fotbal a pivo a mně tím pádem zbyde čas na vínečka se svými přáteli, a hlavně aby měl práci, který se bude poctivě věnovat. Jenže jsem nedomyslela, že když s mým bohatým programem a pracovním nasazením někoho takovýho najdu, že ho skoro nebudu mít možnost vídat…

„Budu mít čas ve středu, jedu k babičce tam jak bydlíš, mohli bychom se pak vidět…“ prohlásila jsem spíš oznamovacím tónem v neděli, když jsme se loučili na zastávce. „Jasně, něco vymyslíme, napíšeme si.“ Tomu klukovi se povedlo něco, v co jsem už ani nedoufala. Je mi s ním fakt dobře, když jsme spolu, okolní svět a ty sračky v něm pro mě přestávají existovat a já si připadám jak na obláčku, kterej za sebou táhnou duhový jednorožci. A je to príma. A pak přijdu domů, jsem ještě taková ofetovaná tou euforií, ale další den mi začne bejt smutno. „Chvíli se mi chce plakat, chvíli smát.“ Kurva drát, já v tom asi pěkně lítám…

Dva pracovní dny přede mnou. A pak týden volna. Snad. V pondělí jsem udělala velký prd. Hned ráno mě nasral Hádanka, šla jsem vytahovat roletu, bylo 9:00. Zrovna kráčel jak páv kolem. „Správně, hezky pěkně na minutu přesně! Již začínám obcházet!“ Kurva obcházej si co chceš, já otvírám vždycky včas, vole. Fakt, jsem myslela že tihle mistři jsou tam především pro naši bezpečnost, ne aby nás furt buzerovali a mysleli si o sobě bůhví co. Fakt se mi stejská po Sekuriťáčkovi, kterej nechodil žalovat, že jsem si dovolila vyběhnout s odpadkama mimo pauzu. Vzácnej chlap, jak se asi má.

Poflakovala jsem se, nějakou práci jsem teda jako udělala, ne že ne. Napsal. Nějak hned z rána. Potěšilo mě to. Vzal si home office, ten se má. To já mám s home officama útrum. Ale tak zas aspoň vylezu mezi lidi. Pořád jsem si přehrávala ten krásnej víkend před očima. Hlavně ten moment, kdy mi ležel v náruči na gauči, měl zavřený oči a spokojeně se usmíval, zatímco já ho hladila po obličeji a hrála si s těma jeho krásnejma vlasama. Nebo taky jak stál v kuchyni, zapínal si košili, já k němu přistoupila zezadu a pevně jsem ho objala v pase a opřela se o něj. A on mě chytil za ruce a takhle jsme tam stáli snad minutu.

Zařekla jsem se, že se s žádným chlapcem nebudu sestěhovávat. Že spolu budeme tak rok, dva prostě randit, sem tam u sebe přespíme a pak se uvidí. Na spolubydlení s kolegyní se těším, je to zatím dokonce jediná má kamarádka, která se s Ňufíkem osobně zná a celkem si sedli, takže nebude problém, aby u nás taky trávil nějaký ty noci… Ale když vidím ty naše nacpaný diáře, nejraději bych byla každou volnou chvíli s ním. Žel, nejde to, budeme se s tím muset nějak poprat.

Ta pravá legranda začala v práci až v úterý. Už někdy v dubnu jsem si na pátek a sobotu nahlásila dovolenou, abych se mohla na svoje narozky zlejt jak zákon káže, ale vlastně jsem to furt neměla nikde ofiko potvrzený. Napsala jsem tedy manažerovi, jestli s tím můžu počítat, on že snad i jo, oukej. Pak jsem šla na pauzu, cestou z ní jsem se zastavila v jednom obchůdku, kde maj porcelán a spousty (ne)potřebných krávovin a koupila si misku s arama, talířek s tukanama a hrnek s kolibříkama, abych měla v práci nějaký svoje nádobíčko… Přijdu na prodejnu a několik zmeškaných hovorů od manažera, tak mu teda jako volám. Dostala jsem zprda, že máme bordel v trezoru – ten má na starost kolegyně a přišla s tím, že tam chybí 16 000,- a že to vyřeší, tak jsem se do toho nešťourala, a že pokud to nedořešíme, žádný volno nedostanu.

Tak jsem se nasrala, volala kolegyňce, jestli by mohla přijet ten bordel dořešit… Odpískala všechny plány a vydala se na prodejnu. Nedokážu nečině přihlížet, takže jsem se do kontroly trezoru pustila sama. Vypsala jsem si všechny transakce do banky od ledna a prostě jela jak blbeček a kontrolovala to a porovnávala s tím systémem, kde se stala chyba. A tu chybu jsem našla! Ale doteď je mi záhadou, kde vzala, že nám chybí 16 000,-, protože naopak, podle programu, který nám tyhle věci hlídá, jsme měly mít fyzicky o 11500,- méně) – to vzniklo tak, že to kolegyňka odvedla v program a teprve pak se vydala do bankomatu, který ji peníze nevzal a pak na to zapomněla. A za ty dva měsíce si nikdo nevšiml, že ty prachy na účet nedorazily, takže jsme mohly mít celkem slušnej mejdan… No, ulevilo se nám, že to takhle dopadlo, informovaly jsme teda manažera, ten byl najednou jak vyměněnej, začal nás zas ubezpečovat, že nám přiveze ty knížky, který nám dluží už bambilion měsíců… Já už se teda nerozčiluju, resp. jsem rezignovala a trochu přemýšlím, jestli se jim na to nevyseru, protože oni serou na nás, měli mi přidat, ale hodinovku i odměny mám furt stejný, teď mi mělo přijít docela dost peněz a zas mi to tam chybí, výplatnice z tý pipiny učetní taháme taky už několik dní… Děs prostě. Furt se o něco takhle doprošovat. Ale jak říkám, nebudu si kazit volno, mám před sebou ještě 2 celý dny volna a odmítám se zabývat prací.

Takže konec dobrý, všechno dobré. Počítala jsem si kasu, kolegyně mě pozorovala, já se začala zas divně pohybovat, přešlapovala jsem ze strany na stranu, culila se a najednou jsem nevěděla ani jak se jmenuju. Nojo, jsem si vzpomněla na něco ze soboty. Výborně. „Ty seš zabouchnutá, co?“ Ehm.

Zavřely jsme, šly si koupit dvě lahvinky a hurá na wiiiii. Byla kosa. Hrozná. Já snad na ty svoje narozky budu stavět huhuláky. Zabalily jsme to lehce před půlnocí, protože kolegyni na rozdíl ode mě čekala pracovní směna a pak by nám ani nic nejelo. Doma jsem zapadla do postele, musela jsem zatopit a spát v mikině a stejně jsem se celá klepala až někdy do 3 do rána, jak jsem byla promrzlá.

„Tak co je novýho?“ zeptala se babička sotva jsem zula svoje okopaný Superstary. „No, tak ale jo, jsou nějaký novinky…“ usadila jsem se na židli. Strašně sebou teď šiju, furt se culím a jsem úplně v hajzlu. Tak jsem se teda pochlubila. Podle mýho si všichni myslej, že si ho vymýšlím. Nebo možná sama mám přelud. Nepřidává tomu ani fakt, že nevlastním žádnou jeho fotografii, na FB nic nemá a já si ho ještě neblejskla. Takže po mém: „No, má vysokou školu, dělá nějakou vysoce postavenou pozici v jedný velmi známý firmě, umí asi 6 jazyků, je to sportovec, hraje na kytaru, umí zpívat, miluje psy, všechno za mě platí, nosí mi květiny, umí se chovat, má modrý oči, krásný vlasy, je štíhlej, o hlavu a kousek vyšší než já…“ následuje obvykle tázavé ticho prolomené dotazem: „No a ukážeš mi ho?“ 

Babička byla očividně spokojená, že se její vnouče vymanilo ze spárů ukrajinské mafie a zkouší tentokrát štěstí u jednoho magistra, kterej se umí chovat. Tak príma.

Těšila jsem se na večer, jelikož jsme se domluvili, že zajdeme do kina. V kině jsem, prosím pěkně, nebyla asi 4 roky. A nikdy mě do něj nevzal můj chlapec. Už v neděli jsme koukali na program, ale nic moc nás tam nezaujalo. Tentokrát byly v plánu Ženy v běhu. Nevím, jestli je bude chtít vidět, ale slyšela jsem na ně samou chválu.

Sešli jsme se na Andělu krátce po sedmý. Stál na jinym místě a asi 5 minut jsme se tam hledali. Hned, i když trošku nervózně, mi vlepil pusu na tvář. Jeho pohled padl na kytičku od ligy proti rakovině, kterou jsem měla připlou na bundě. On sám disponoval hned dvěma. „Jééé, já ti ji koupil a ty už ji máš.“ Jakoby snad vytušil, že tuhle charitu podporuji každý rok a kdyby mě babička nepoprosila, abych ji kytku sehnala, letos bych ji koupit nestihla… Prošli jsme OC a šli omrknout program do toho kina tam. Nic moc nás nezaujalo, samý Avangers, který nás neberou a nebo Pokemoni. Snažil se teda nenápadně přivést řeč na nějakou romantickou komééédii, ale to jsem mu už povyprávěla o těch Ženách v běhu a že teda jo, že se půjdeme mrknout do Cinestaru.

Koupil lístky a šli jsme do tý výborný pizzerky vedle. Neměli jsme moc času, já teda hlad neměla, tak jsem si objednala – a teď se přátelé, podržte – zázvorovej čaj. Cestou do sálu koupil ještě popcorn a pití, mně děsně bolelo břicho, tak jsem to nechtěla nějak pokoušet, takže si o mě zas asi myslí, že jsem nežravka, bo jsem si asi 2x zobla abych neurazila (resp. jsem mu chtěla pomoct to rychle sežrat, aby měl volný ruce a mohl se mě čapnout, ale bohužel, na víc jsem se nezmohla) S ním je fakt úplně všechno strašně pozitivní. Už v tý pizzerce jsme se dost nasmáli, on taky nepil, dal si latté, vyprávěl mi jak synovi vypadaly zuby, takže ho to bude stát pěknej balík, že maj takovou tradici. No a v sále jsme se bavili od první chvíle – furt jsme komentovali reklamy a smáli se jim. Má dost podobnej smysl pro humor jak já, vlastně asi úplně stejnej, takže se výborně doplňujeme.

Pak už začal film. A jak ty český filmy jsou posledních pár let obvykle blbost, tak tohle bylo naprosto skvělý. Tatínek tří dcer umře a jeho žena se rozhodne splnit jeho poslední přání – uběhnout maraton. Prolíná se tam to trénování s mezilidskejma vztahama a je to strašně – jak říkal Ňufík – „směšné“ (musím ho naučit, že se spíš říká vtipné), „romantičné“ „dojemné“. Nebyla snad minuta, kdybych se nudila, dokonce i ty příšerný Mirai mi v tu chvíli přišli úplně boží. Celou dobu jsme na sobě byli nalepený, jen tak, paží, cítila jsem každej jeho nádech i tlukot srdce.

Vyšli jsme ven, tam šíleně lilo. Mně to bylo šumák. Stoupli jsme si pod takovou malou schovku, já si zapálila cigáro a řešili dojmy z filmy. Svítily nám oči, jak kdybychom byli malý haranti a přišel Ježíšek a nadělil strašně moc dárků. Bylo mi úplně ukradený, že mám dávno mokro v botě, že fouká a že mi to dost kazí plány na večerní procházku. Poskakovala jsem kolem něho a smála se a bylo mi dobře. Pak jsem vytáhla deštník, on ho okamžitě vzal, nabídl mi rámě a takhle jsme kráčeli směrem na zastávku. Možná to byl mylný dojem, ale připadalo mi, že jsme oproti těm lidem co čekali na tramvaj mnohem veselejší. Schovali jsme se pod střechu. Opřela jsem se tváří o jeho hrudník. Okamžitě mě objal a začal hladit po zádech. Sakra, jak mně se nechce domů. Stála bych tam takhle klidně hodinu…

Tramvaj přijela a my se ocitli v cílové stanici. On šel domů, já ještě k babičce, protože jsem si u ní nechala nějaký věci. Stoupli jsme si k přechodu. Koupila jsem mu na veletrhu perníkový srdíčko, nejsem na tyhle projevy sympatií, ani vlastně nevím, co k němu cítím, ale usoudila jsem, že je čas mu ho dát. Hrábla jsem roztřeseně do kabelky. „Něco tu pro tebe mám… Jak jsem byla na tom veletrhu, tak tam měli něco, jsem si na tebe hned vzpomněla…“ Napjatě očekával, co vytáhnu. „Sakra, já to nemůžu najít, se stydím, snad to není nevhodný…“ mumlala jsem spíš do tý tašky než směrem k němu. Ha! Na! Usmál se. Očima. Podle mě to nebylo nevhodný, naopak, podle mě to bylo velmi vhodný. „To je krásný… A to je jako dekorace? A nebo…“ „Ne, to klidně můžeš sežrat!“ Zaculil se a dal mi pusu.

Čekali jsme až padne zelená, každý jsme mířili opačným směrem. „Děkuju za vyvenčení, v kině jsem nebyla už sto let, moc jsem si to užila.“ položila jsem mu dlaň na tvář a dala pusu. Zelená furt nepadala. Podívali jsme se na sebe a zase se teda rozloučili. Než ten panáček naskočil, dali jsme si ty pusy asi 4.

Celou cestu domů jsem měla srdce až někde v krku. Jé, to byl hezkej den. Měl jedinou chybu, hrozně rychle utekl.

A pak přišel čtvrtek. Navrhla jsem Ňufíkovi, že se může za náma stavit do Hospůdky, že jdeme večer na hokej. Říkal, že už má něco s kolegama. Škoda. Odpoledne jsem jela za prababi, ta mi začala dělat kázání, jak se musím zlepšit úplně ve všem, aby mi hned nezdrhl. To potěší no. A pak jsem teda jela za bráchou a kamarády. S kamarádkou jsme se sladily do národních barev a já si udělala i nehet jako českou vlajku.

Psala jsem cestou Ňufíkovi, domlouvali jsme se před kinem na jedný akci. Problém je, že jeho psaný projev není 100% a já občas nevím, co tím chce říct a vyložím si to jinak. Napsal, že neví, jestli bude mít v úterý čas, že má toho v práci nějak hodně. Tak jsem se ho zeptala jestli platí teda ta neděle, že koupím lístky. Na to mi napsal, ať ještě počkám, že se rozhodl koupit byt a asi tomu bude věnovat ten víkend. A ten byt teda jen tak mimochodem bude v Plzni nebo Pardubicích. Hrklo ve mně. To se jako plánuje odstěhovat? Nevyděsila jsem ho tím srdíčkem? Sakra co se to děje, co se to děje? Šíleně jsem se rozklepala a rozbušelo se mi srdce. Nakonec teda že snad ho chce jen pronajímat. Jako já si přála zajištěného chlapce, tak si to ten vesmír zas vyložil po svym…

Byla jsem z toho všeho rozhozená. Brácha se mi smál, že prej takhle v prdeli jsem nebyla ani z Er. a že je to vtipný co se mnou udělal. Hokej byl super. Objednala jsem si dvojku růžovýho a i když jsem neměla v plánu vůbec pít, celkem jsem se cinkla. A pak se mi zastesklo. Když jsem kouřila venku, napsala jsem Ňufíkovi, jestli se mu ozvali ty kolegové. On že ne, že nakonec zůstal doma. Tak mi to bylo líto, protože bydlí od Hospůdky asi 200 metrů a klidně na tu malinovku přijít mohl. Brácha mě utěšoval, že si to nemám brát osobně, že jsem cvok, že holt když má doma ty problémy, tak se snažil vyřešit spíš ty. A že ten byt kupuje, abychom se měli dobře. Je pravda, že před tím kinem říkal, že má hrozně moc nápadů na byznysy, ale nic pořádně nedokázal zrealizovat a ono to bylo celý takový motivující, tak ho to možná nakoplo, aby konečně něco udělal.

No a pak se stalo, co se nestalo už fakt dlouho. Prostě to ve mně bouchlo a já začala naprosto šíleně plakat. Brečela jsem asi hodinu. Šéf, kterej měl narozeniny, protože už bylo po půlnoci, nám furt nosil panáčky, viděl jak jsem v depresi, tak mi celkem brzo přinesl i popelníček a já tam ronila krokodýlí slzy a brácha mě musel objímat a smál se, jak je to krásný, že jsem se konečně stala citlivou bytostí. A ať se nebojím, že si tu neděli určitě zařídí, že jen plaší dopředu. Nevím. Toho času máme fakt málo, teď jsem měla o víkendu oslavu – v pátek nepřišel, protože musel bejt dlouho v práci a ráno pak vstával a jel do Polska, no a v sobotu byl tam… Kolegyňka říkala, že má kámoše, co tuhle pozici dělá taky a že fakt makaj od nevidim do nevidim. Ta představa, že se prostě teď třeba 3 týdny neuvidíme mě úplně vyděsila. Sakra. Strašně jsem si na něj zvykla. A jsem fakt šťastná, když jsem s ním. Neumím se vypořádat s touhle situací. Mám chlapce – teda já to tak cítím, nevím, jestli mě on bere jako svou partnerku, ale není to tak dávno, co prohlásil: „Mám kamaráda, ten taky chodí s Pražačkou…“ 

Ale tak nějak to prostě sladíme, já tam mám teď naplánovaný nějaký akce, tak ty rušit nebudu a pak si to budu plánovat tak, abychom se třeba aspoň jednou týdně viděli. Zas to měl brácha pravdu, když se budeme vídat takhle málo, budeme si vzácnější a nebudeme se hádat. A to by mohlo být moc fajn, vždyť se všema jsem vždycky byla na nože a bylo to neskutečně vyčerpávající.

No, i když jsme měli v plánu to zabalit brzo, neb mě čekal ten páteční a sobotní mejdan a brácha jel na školení mimo Prahu, nakonec jsme se tam zasekli asi do dvou. Já si pak objednala tágo a hurá domů. Říkala jsem si, že jsem možná byla v tý poslední zprávě, co jsem mu napsala, přehnaně hysterická, tak jsem jen napsala, že mu přeju dobré ráno – nebo cokoli, co bude, až si to zrovna přečte a že doufám, že se brzy uvidíme…

Po probuzení mi bylo snad ještě hůř než večer. Bylo mi šíleně smutno a tak jsem se rozhodla emoce nechat si dělat, co se jim zlíbí. Takže sem hned zase začala řvát a nešlo to zastavit. Připadala jsem si děsně směšně. Tak já mám teď nejlepší období za celý svůj život – mám relativně klid v práci, chodí mi solidní výplata, mám kolem sebe spousty přátel, potkala jsem chlapce, kterej by pro mě udělal první poslední a mně je to furt jako málo? To jsem vážně tak nevděčná? Tak holt nebude na párty, bóže, stejně by tam nikoho neznal a nemuselo by mu to bejt příjemný. Já bych taky nechtěla jít na jeho párty, kde by bylo 15 lidí, který jsem v životě neviděla. A to že jede do Polska teď je super, protože aspoň pak nebude muset vynechávat, příští víkend mám v práci volno a to zůstává tady. A takhle to teď budeme střídat, takže když budu přes víkend trčet v práci, on bude v Polsku a mně nebude muset bejt líto, že nejsem s ním. Tak kurva drát, co blbnu!

Nakonec jsem se nějak zmátořila, umyla, udělala si vlasy – dostala jsem novej kolmofén, tak jsem ho hned otestovala a je moc super, hezky se načančala a na sedmou jela na Mírák, kde nám W. zarezervovala nějakej bar. Čekala jsem na kolegyňku, psal mi Ňufík, že se na mě taky těší, tak fajn, nenaštvala jsem ho nijak. Uvnitř baru to bylo takový zvláštní, ale ne nějak špatný. Byla tam telka, takže jsem nepřišla ani o hokej, mohli jsme si zahrát šipky, fotbálek a kulečník. Bylo to teda takový komorní, protože plno lidem se ten termín nehodil – čtyři byli v práci, jeden marodí… Ale dorazila kolegyňka, T., A. s přítelem a pak jsme tam měli spousty společných přátel, takže nás málo nebylo.

Dostala jsem krásný dárky, skoro mě to dojalo – ňaminky, od kamarádů vínečko a krásnou brož, T. vyslechla moje přání a koupila mi vějíř. Od A. a jeho přítele jsem dostala puzzlíky – to já ráda. Kamarádka mi udělala takovej ten balíček, kde byly propriety pro jisté momenty – třeba fixky pro situaci, kdy mi bude připadat život málo barevný… A hlavně korunku! Jsme se s kámoškou, co taky slavila, zase sladily, tentokrát jsme vytáhly puntíkatý sukně, na hlavy jsme si daly ty korunky a bylo to boží. Myslela jsem si, že ji zařídil brácha, říkala jsem mu, že chci být korunovaná, ale že je fakt trapný si to koupit sama sobě. A on že to zařídí. No, nezařídil, kamarádku to napadlo samotnou, protože právě sama má takový názor. Tak mě to dojalo.

Párty byla na slušňáka, pila jsem pivo, kolegyňka mě pozvala na tequilu sunrise (to jsem měla za ten napravenej trezor) a ještě jsem si dala chupito, takže jsem se ani nějak neopila. Byla jsem hodně unavená, ale i tak jsme zůstaly asi do půl 3. Byl tam takovej spolek chlapců – tak v tom věku 45, jeden tam po mně celej večer čučel, byl očividně ženatej, pak nás tam fotil na Instax, já tam na něj měla nějaký řeči, protože furt dělal machra, ale neuměl nás ani zaměřit… No, když jsme zůstaly s kolegyní samy a plánovaly si dát teda ještě panáčka a taky jít, začaly nám dělat návrhy, že bychom mohli jako nezávazně zašpásovat. Ještě před rokem bych s ním možná na to vlítla, ten chlap se mi líbil, ne že ne, i když jsem teda nikdy nespala s nikým, koho neznám a takhle náhodně potkám, ale najednou mi blesklo hlavou, jak je ten člověk trapnej, že má doma určitě manželku a že já mám vlastně taky chlapce a tohle dělat nebudu.

Došly jsme na Ipák, tam jsme si daly teda pizzu. Sedly jsme si rebelsky na takovou lavičku, co byla obehnaná plotem, tam jsme se v klidu najedly a shodly se, že bychom někam ještě na skleničku zašly. Vím tam o jednom fajn baru, tak jsme se sebraly a jdeme. Ještě jsem začala nahlas polemizovat: „No šla bych do Hospůdky, ale tam už možná budou mít zavřeno, i když je tam nějaká ta velká párty, kvůli který jsem tam nemohla slavit já…“ V tu chvíli ke mně přistoupil nějakej cizí chlapec: „Myslíš Hospůdku na Smíchově? Zrovna z ní jdu. Zavřeno ještě není, dokonce už tam jsou i volný stoly.“ Zaváhala jsem. „Co to máš na hlavě? Proč to jako…?“ padl mu zrak na korunku. „Jo… Já taky dneska slavila. Právě jsme chtěli mít párty v Hospůdce, ale tvůj kamarád nás předběhl s rezervací.“ Začal mi gratulovat. A chtěl mě regulérně líbat. Začala jsem uhýbat. „Ona je zadaná!!!“ vyštěkla na něj kolegyně, aby mě nechal být. Sakra, nojo, K. je vážně asi zadaná…

Protože jsem krom chlapce získala i nějakou tu sebekázeň, nakonec jsme zavolaly taxíka a jely domů. Dokonce jsem chtěla jet i tramvají, ale měla jsem tak těžký ty tašky s dárkama, že jsem se bála, abych to někde nerozšvihala. A sedla jsem si jako slušné děvče dozadu! Domů jsem dojela asi ve 4. Celkem potichu jsem nakráčela do pokoje, kde jsem se dokonce zvládla pěkně převléci a nerozházet všechno kolem, ale tak nějak lidsky srovnat.

Vstávala jsem brzo. Nějak poslední dobou nespím a je to znát. Kolem 8 jsem už byla vzhůru. Naši někam jeli i se psem, tak jsem měla doma klídek. To bylo fajn. Potěšil mě Ňufík, hned ráno mi poslal zprávu, že mi přeje všechno nejlepší. Byla jsem jak přejetá válcem, trochu jsem pak ještě nakonec zabrala, ale nic moc.

Odpoledne jsem se začala vychystávat na další párty – konkrétně na koncert Schodiště. Už od začátku se to zas nějak sralo, kamarádka nestíhala vůbec, kolegyně se zasekla někde v restauraci a Fí., protože se učí na státnice, se rozhodl přijet až na ten koncert. Já bývám ráda na místě vždycky třeba o hodinu dřív, aby si to člověk zvládl všechno projít a dát si nějaký pití a tak. Naštěstí kolegyňka stihla být v Dejvicích načas, takže jsme jely původním autobusem. Zvláštní, tudy jsem jezdila celý 4 roky skoro každý den. Nostalgie. Tš. měla taky zrovna narozky, stejně jak já, by čuměla, kdybych přišla na párty. Na zastávce jsme viděly Doktora, takže paráda…

Přijely jsme do cíle nějak po půl 6. Místo, kde se akce konala, jsme našly hned, bylo kousek od zastávky. Je to tam jak v jinym světě, mám ráda tuhle lokalitu, i když bydlet bych tam nechtěla, protože je blbě dostupná. Koupily jsme si růžový vínečko a párty mohla začít. Bylo to hrozně fajn, sice všude strašně dětí, ale ta atmosféra byla dobrá. Kolem 7 dorazil i Fí. Koncert měl dávno začít, ale nějak to šoupli, takže teda začal později a byl kratší, ale to se nedá nic dělat. Dostala jsem krásný dárky – kolegyně mi nechala udělat hrneček s tím šnekem z videa whiiiii, takže jsem tam z něho pila víno a připadala si děsně eko a stylově a od Fí. mám placatku s jednorožcem. Taky jsme si koupily takový blikající kočičí ouška.

Koncert byl skvělej, ze začátku jsme byli jediný, co tancovali, ale během dvou písniček lidi vyskočili na nohy a přidali se k nám. Mejdan mohl začít! Škoda, že byl tak krátký, na dost písniček se nedostalo. Ale i tak jsme si to moc užili, já tam pak už hopsala jen v tričku. (A sukni teda…)

Nakonec jsme zůstali i na další koncert, ten s náma sledovala skoro celá kapela, která si stoupla hned vedle nás. Chtěla jsem si s Doktorem udělat fotku na Instax, ale zrovna kouřil, tak jsem ho nechtěla otravovat a pak se mu povedlo hned zmizet. Ale tak to nevadí, nebyl to poslední koncert. Fotili jsme se teda aspoň takhle ve 4, vycvakala jsem za ty dva dny skoro celej film, ale většina fotek je fakt super a musím si objednat nějaký album a budu si je tam lepit.

Bylo mi smutno. Chvílema. Když jsem viděla jak tam všichni trsaj, vzpomněla jsem si na Ňufíka. To by se mu líbilo. Fí. to asi vycítil a na What´s up mě vyzval k tanci. Ale jako užila jsem si to i tak, holt se musím naučit neřešit takovýhle píčoviny, vždyť jsme svobodní lidé a můžu si ty narozky s ním oslavit třeba o měsíc později a ten koncert si udělám z mobilu nebo v baru u jukeboxu, nebo si to zazpíváme sami. Kapela vyhlásila soutěž o CD, podmínka výhry byla zapálit první zapalovač. Kolegyňka šla soutěžit. Po písničce jedna z hudebnic prohlásila: „Tady ta holčička držela zapalovač skoro celou dobu.“ a CD věnovala kolegyňce. Jo, celkově to je s tím věkem sranda, mně nikdo víc jak 19 netipl ani nepamatuju, pořád ukazuju občanku. Oukej, já uznávám, že jsem fakt prdlá a ono když někde kravíte s blikající píčovinou na hlavě, jako zatřirokytřicátník fakt nevypadáte…

Po koncertě jsme vyrazili směrem Hospůdka. Ani se mi tam nějak nechtělo, nevím. Nebylo by rozumnější jet domů? Kolegyňka jde do práce, kámoška přijela autem, tak ta s náma nebude moct jít, protože se tam nedá nikde zaparkovat a Fí. jestli neudělá ty státnice, tak to budu mít na talíři a budu si připadat jak viník, co ho nenechal učit. No ale nakonec jsme teda nějak kolem tý 11 vtrhli dovnitř. Byl tam volný stůl hned u zdroje, takže paráda. Na místě bylo hodně známých lidí, my samozřejmě okamžitě upoutaly pozornost a musely jsme všem vysvětlovat, že teda jako slavím – tam mi pak tipovali ten věk, jeden pán mi řekl: „No, mám doma podobný číslo jako jsi ty a tomu je 18, tak ti tipuju tak 19…“ 

Byl tam jeden český herec, co tam pravidelně chodí a kamarádí se s Ňufíkem, to byl teda jeden ze dvou osob, který naše barevný LEDky neocenil, zato ocenil Instax a přišel se na něj podívat a vyslechnout si co to umí a jak to funguje. Byl moc fajn. Venku nám pak hrál epileptickej záchvat z těch světel… No, tam jsme se taky seznámili s nějakejma dementama, dva takový týpci, který přijdou a aniž by se vám aspoň představili, nebo já nevím, se zeptají: „Chceš se mnou šukat?“ Byli hrozně otravný, snažila jsem se je stírat, asi se mi to moc nedařilo, ten mi tam pak udělal scénu že jsem čubka, která na sebe upozorňuje primitivně blikající kravinou a že mu to leze na nervy (to byla ta druhý osoba) a celkově byl takovej sprostej. To se mě tam zastal jeden štamgast, je to teda kámoš Pobudy, brácha říkal, že když jsme se tam s ním potkali poprvý, tak po mně koukal, ale už je to docela doba a od té doby si našel děvče. Ale byl moc milej, já si pak tu čelenku odložila a on přišel a nasadil mi ji zpátky na hlavu, že si přece nenechám kazit náladu nějakým blbcem.

A pak se to zvrhlo. Já jsem magnet na magory a úchyly, asi si za to můžu sama, protože jsem celkem přátelská, kor když se napiju. A tady jsem pila hojně, musela jsem využít svůj hrneček, Šéf mi navíc furt nosil paňáčky na moje zdraví, když jsem ten oslavenec, takže hladinku jsem měla už celkem pěknou. No a byl tam takovej opilej zarostlej debil, už tam vyvolával konflikty před tím, ale tentokrát si sedl vedle mě a začal se bavit. To byl ještě v pohodě. Měl takovej klobouk a nasadil mi ho na hlavu, tak jsem tam seděla v klobouku, furt to bylo v pohodě, ještě tam s ním teda byl ten co chtěl šukat a nazval mě čubkou, nějak jsme se jich nemohli zbavit, ale jak to bylo v mezích, tak jsme to moc neřešili. Nevěnovala jsem jim moc pozornost, bavila se s Fí., už jsem tam byla jen s ním, kolegyňka kolem druhý šla domů, aby vstala do práce… A teď se otočím vedle sebe a ten degen tam sedí a má vytaženýho pindíka? A ještě teda je to takový malý a zmuchlaný a tak tam tak furt sedí a vy sedíte přímo vedle a jak máte na všechno reakci tak tady najednou nevíte absolutně nic. Vstala jsem a šla na bar, že teda budu žalovat, stál tam ten Pobudův kámoš, byl z toho v šoku, jedna štamgastka vylítla a začala toho naháče pakovat ven, akorát to vzala z gruntu a do ruky mu začala cpát moje věci, tak to jsem tam zas musela přilítnout já a ty věci mu vyrvat (taky že jí nenapadlo, že diář s motýlama a vílou asi nepatří fousáčovi…) 

Lů. vyběhla, že teda ještě musej zaplatit a pak ať vypadnou a načež je Šéf vyhodil. Vrátila jsem se ke stolu a koukám, foťák nikde. To snad ne! Začala jsem hledat, nikde nebyl, co mám dělat, co mám dělat! Běžela jsem celá rozklepaná za Šéfem, že mi asi štípli foťák, že byl celou dobu na stole – nechávala jsem si tam mobil i foťák když jsem chodila kouřit, tam se všichni sakra známe a když si k nám přisedli, tak tam ještě byl… Šéf mě utěšil a hned vyběhl za nima. No a ten magor, co mě nazval čubkou s ledovým klidem prohlásil, že foťák odnesl na stůl do vedlejší místnosti, že si myslel, že bude sranda. Tak Šéf běžel dovnitř a fakt ho tam našel. No hrozný.

Taková klidná hospoda to byla, že? Pak už to bylo v pohodě. Hráli jsme starý český písničky – Gotta, Kubišovou a tak, takže byla sranda, zpívalo se, debatovalo, Šéf nám přinesl další panáky. Já pak teda dostala přednášku o tom, že kouření není dobrý a měla bych s tím seknout, jako uvažuju, že to minimálně omezim, protože Ňufík je bejvalej kuřák a nechci ho strhávat zpátky do spárů nikotinu.

No nějak kolem 4 jsme to zabalili. Fí. běžel na bus, já si dala ještě teda hrneček vína a pak jela taky, protože co sama v hospodě a navíc jsem cítila, že mám už dost. To se projevilo pak doma, kdy jsem udělala svůj největší životní fail, asi jak skoro nespím a teda teď se i dost pilo, tak jsem ráno v takovým polospánku šla čůrat a já často chodím se zavřenejma očima, abych se jako neprobrala… No, tak jsem nazpátek nešla do pokoje, ale vlezla jsem našim do ložnice. Prej se báli, že bychom se do jedný postele ve čtyřech (ještě se psem) nevlezli, tak se jim ulevilo, když jsem si svou chybu hned uvědomila a odešla k sobě. Kráva prostě. 😀

Dneska je to přesně rok, kdy jsme se viděli naposled s Er. Nevím, jestli ví, jak moc mi paradoxně v tom životě pomohl, jak jsem se za ten poslední rok dokázala posunout. Jsem úplně někde jinde a vím, že on mi dal ten impulz začít měnit situaci.

Mám kolem sebe lidi, na který se můžu spolehnout, príma práci, kde nás sice štvou, ale tak hlady neumírám, můžu si dopřávat krásný věci, poznávám mnoho nového, potkala jsem chlapa, kterej je v tý dnešní prohnilý době prostě zázrak a já nějak cítím, že by to mohl bejt už ten poslední a všechno se vyvíjí správným směrem. Doufám, že to tak zůstane. Protože to se mi líbí.

Děkuji.

1 komentář: „Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.