Vesmír se mnou začal ka

O tyhle ezopíčoviny jsem se začala zajímat někdy před čtyřmi lety. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, proplouvat konečně tím životem tak nějak bezstarostně a lehce. Správně si přát, to je to, oč tu běží. Nojo, jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, vše se plnilo tak jako napůl a když už se něco zadařilo, velmi záhy se to posralo.

Až teď mám pocit, že vesmír začal věnovat pozornost i mé zhýralé osobě. A dějí se divy teda…

Minulý týden jsem strávila prakticky celý v práci. Byl to ten dlouhý a kolegyňka navíc měla rodinnou párty a poprosila mě, jestli bych vzala i čtvrtek. Padlo mi to celkem do rány, protože po víkendovém flámu mě stále bolel žaludek/žlučník/kdo ví co to kurva vlastně bylo, a tak jsem si řekla, že když budu od rána do večera zavřená v práci, nebudu mít prostor na to lejt a trošku se zregeneruji…

Ten prostor nastal akorát ve středu. Původně jsme se s Ňufíkem bavili o tom, že bychom ten den někam mohli zajít, protože je to vlastně jediný den, kdy mám volno. Jenže jsme nedomluvili nic konkrétního a v tu osudnou středu se na FB nepřihlašoval. Nevadí, aspoň jsem mohla navštívit našeho milého Li., který si před časem zlomil kotník a od tý doby je uvězněn na nemocenský doma.

Brácha si mě vyzvedl kolem pátý. Doma panovala ponurá atmosféra, nevím, jestli jsem byla hlavní příčina, ale dle bráchy měla máma prostě jen blbou náladu a ventilovala si to na tom, kdo jí zrovna vlezl do rány. Takže po chvilkovém posezení v obýváku mi blikla v pokoji na chatu zpráva: „Jdeme, v tomhle odmítám být.“ a tak jsme šli. Venku bylo krásně, mě pořád neskutečně bolelo to břicho, koupila jsem si ve večerce můj oblíbený mulťák od Pfaneru a málem jsem umřela bolestí. Po každým polknutí mě v tom osudném místě bodlo. Jak kdyby mi tam někdo píchal nožem. Myslím si, že se mi tam někde zpříčil žlučovej kámen, protože když jsem se trochu zaklonila a to břicho natáhla, polykalo se mi mnohem líp. Ovšem běda, když jsem polkla v mém obvyklém shrbeném sedu!

Cestou jsme se stavili ještě v Lidlu, kde jsem neodolala a koupila si Zubrowku. Mám ji fakt ráda, už jsem ji táhla jednou na nějaký hory s partou a posledně na tancovačce jsem ji nasávala rovnou z infuze. No a kdyby náhodou na návštěvu zavítal Ňufík, ať se cejtí jako doma, že… A pak jsem se dozvěděla, že ji nepije. 😀 V Albertu jsme popadli basu Kozlíků, ať k Li. nejdeme s prázdnou a hurá za ním. Zazvonili jsme. „Ano?“ „Pivní pohotovost!“ zahlásila jsem do zvonku neohroženě.

Li. nás přivítal na vozíčku, je to tedy ale polízanice. Ještě že mu to snad už budou tenhle týden sundavat. Usadili jsme se v kuchyni a probírali naše životy, poslouchali hudbu a popíjeli lahodnou vychlazenou jedenáctku. Já se ze začátku zdráhala, ale chlapci mi pivčo naordinovali jako lék na ten žlučník. Je to buď a nebo. A protože jsem fakt hazardér, neodolala jsem ani jednohubkám s česnekovou pomazánkou, kterými nás Li. pohostil. Světe div se, s každým dalším soustem a lokem byla bolest čím dál tím menší a druhý den po ní nebylo téměř ani památky…

V práci to celkem šlo. Celý čtyři dny jsem úspěšně zvládla, sice na mě padlo nějaký vyčerpání, navíc jsem zas šíleně nachcípaná, takže když jsem přišla domů, zalezla jsem si do postele a koukala akorát tak na telku. Naši se mnou stále nekomunikovali víc, než bylo nezbytně nutné, vlastně mám pocit, že máma mi neodpovídala ani na pozdrav, s tátou by řeč i byla, ale nechtěla jsem přilejvat vodu do ohně a tak jsem vyhlásila obývák za zakázané území a útočiště hledala jen ve svym pokoji.

To se změnilo v sobotu, kdy teda přestali trucovat a když jsem přišla z práce – opravdu nabuzená, jak si dám tak akorát čaj a půjdu si lehnout, pozvali mě na víno. Bylo to v klidu, sice jsem z nich měla pocit, že Ňufík je v nemilosti už teď, a to spolu zatím ani pořádně nejsme, protože máma si myslí, že tu chce jen občanství. Jasně, krajan ze země EU, co tu má už několik let stálou práci je určitě celej žhavej ulovit první Češku a oženit se… Trošku mě to mrzí, na bráchu a jeho randíčka se ptají furt a já se nedočkám slova podpory, byť do mě poslední dva roky, nebo jak dlouho, každej hučí, že bych si měla někoho perspektivního najít…

Neděle byla ještě lepší, po práci, která celkem utíkala, jsem se odebrala k autobusu a jela do Hospůdky, kde jsme s bráchou měli sraz. Věděla jsem, že tam Ňufíka nepotkám a taky že to tak bylo. Ale ono je to asi lepší, nebyla jsem zrovna ve formě. Celkově to bylo na místě chcíplý, bylo nás tam asi 5 i s Lů. Objednala jsem si růžový vínečko, párty mód, ale zároveň šílená únava. A tak jsme začali probírat to naše žití. Brácha to má teď taky pestrý, skoro to vypadalo, že má děvče, ale nakonec se ukázalo, že pro ni ta noc nic neznamenala. Když mu napsala elaborát, v kterym ho posílala do háje, docela ho to vzalo. A protože osud má fakt zvrácenej smysl pro humor, asi za hodinu ho na Tinderu lajkla kolegyně, na kterou si kdysi dost myslel, ale ona nejevila zájem. Slovo dalo slovo a domluvili si rande…

I když Lů. chtěla zavírat brzo, nakonec nás tam nechala asi do dvou. A zbytek tam ještě seděl, když jsme odcházeli. Já zažila šok, jak si tak sedím, tak najednou proti mě kolem zdi si to metelil fakt velkej pokoutník. Když jsem ještě pracovala v chráněný dílně, narážela jsem na ně dost často a několikrát se po mně i proběhli, takže jsem se naučila s jejich přítomností pracovat a považovala jsem se za vyléčenýho arachnofobika. Nojo, jenže jsem skoro rok pryč a ten divnej nervózní pocit při pohledu na tu osminohou potvoru se vrátil. Zírala jsem na něj. Jak bylo v tom vtipným obrázku na FB. Tyhle svině jsou prostě imrvére redy… Přesedla jsem si na židli, to už jsem byla v klidu, i když ve chvíli, kdy si to začal šplhat ke stropu a já si začala představovat, jak mi zahučí do vína a bude se mi v něm před mým zrakem topit, se mi zas udělalo trochu ouzko.

Zaplatili jsme a zamířili na autobus. Bylo mi jasný, že to nemůžeme stíhat, ještě jsem si mezitím musela odskočit, pak si sbalit věci, oblíknout si zimní kabát. Jo! On je začátek května a já si to běhala v zimním kabátě a ještě mi byla zima!? A taky že jsme nestíhali a já po sto letech běžela. Běžela jsem jak retard, navíc v Converskách, myslela jsme si, že se na to vyprdnu, ale přece se nenechám zahanbit! Uf. Řidič na nás naštěstí počkal, takže jsme nemuseli poníženě čekat půl hodinu na další spoj…

V autobuse jsme se potkali s paní kuchařkou, mám ji ráda, od toho dubnovýho fightu se ke mně hlásí a občas si na cigárku hezky pokecáme. Zjistili jsme, že bydlí jen o stanici dál než brácha. K němu jsem jela poprvý. Inspirovalo mě to. Protože mě to doma už nebaví a je jasný, že mám věk na to (opět) zvednout kotvy, ale zároveň se nechci hned sestěhovávat s chlapcem a úplně sama bydlet taky nechci, domluvila jsem se s kolegyňkou, že si najdeme něco napůl. Za prvý ušetříme, za druhý ona to bude mít blíž do práce a hlavně, a to je fakt velká výhoda, tím jak děláme protisměny, tak bychom se doma potkávaly jen večer kolem desátý, takže by nebyl absolutně žádnej problém se soukromím. A to mi přijde fakt super.

Brácha nalil víno, pustili jsme muziku, přinesl mi popelník – ou jé, luxus… Taky jsem vyhulila skoro celou krabičku… Zpívali jsme. Všechny ty starý dobrý pecky od Kluse, Chinasek, jak za starých časů. Já si několikrát vydobyla TroubleGang, u kterýho se mi motá jazyk i normálně, natož po dvou litrech vína a 4 dvanáctihodinových směnách za sebou, že… Ale byla sranda. Spát jsme šli někdy kolem půl 6. Dokonce jsem měla takový luxus, že jsem dostala postýlku. Bála jsem se, že v cizím prostředí nezaberu, ale jak jsem lehla, tak jsem okamžitě vytuhla a spalo se mi celkem i dobře.

Probudilo mě sluníčko. Jů. Venku bylo krásně, brácha ještě zařezával, tak jsem si šla do obýváku pustit televizi. Dávali Co na to Češi? Matohona mi zrovna v neděli nakupoval v krámě a ve skutečnosti vypadá úplně jinak než v tý televizi. Pěkně mě bolela hlava, takže jsem nasávala šumák a bezvládně se povalovala na gauči. Brácha vstal asi o hodinu později, objednali jsme si pizzu, která se skoro nedala žrát a pak koukali na srandy – Přátelé, TELE TELE, Stahovák, kde mě totálně rozsekala katapultovaná veverka, fakt jsem se takhle dlouho nesmála a pak na nějaký videa failů na YT. Na pejsky, gymnasty… Chechtali jsme se takhle asi až do půl pátý odpoledne, pak jsem se teda rozhodla jet domů.

Cesta byla v pohodě, jen venku mi bylo v tom zimním kabátě akorát, ale v buse mi bylo samozřejmě děsný vedro. Takže jsem se furt slíkala a oblíkala a těšila se do svý postele. Taky jsem si nějak potvrdila, že mi je už Er. docela šumák. V noci jsme projížděli tím sídlištěm, kde jsme spolu bydleli, bála jsem se, jak budu reagovat, ale úplně v pohodě. Dokonce byl celej den i noc onlajn na FB, lajkoval mi fotku, jak jsme s kámošem v parku vylitý jak vázy. Pak sdílel nějaký strašný mrdky o perníčku a o nevěře, takže to vypadá, že jak byl prdlej už ke konci našeho vztahu, teď se tím netají… Myslím, že Ňufík mi do života vpadl v pravou chvíli…

Hodně jsem o něm přemýšlela a mluvila. Brácha nám hrozně fandí, viděl nás spolu a mohl si udělat nestranný názor. Říkala jsem si, že bych ho docela chtěla vidět v tu volnou středu. Na úterý jsem měla na plánu jít pít s kolegyňkou a věděla jsem, že ho na tuty potkám v Hospůdce. Byla otázka – napsat mu a domluvit tu středu, nebo se s ním dohodnout při „náhodném“ setkání?

Přišlo úterý. Na to jsem se těšila. Dopoledne mě teda čekala neoblíbená cesta na poštu, kde jsem měla nějaký balíčky – objednala jsem si bundu. Pěkně mě štve moje neforemnost. Musela jsem si objednat sloní velikost, protože přes ty prsa nic nezapnu a když už se do něčeho nacpu, nenarvu pod to mikinu… Jenže takhle mi to sice přes prsa je akorát, ale bunda mi končí v půli zadku, ramena by se mi vlezla do rukávů ještě jedna a tím páskem do pasu bych se mohla omotat dvakrát… Taky mi přišel Instax. Budu ten svůj život zaznamenávat zas dalším způsobem, docela se na to těším, už jsem koukala po albech a bude to krásný.

Odpoledne jsem vygruntovala, aby naši měli co nejmíň důvodů k tomu mi nadávat, že se zase toulám někde po nocích. Nemůžu za to, že nemám pud sebezáchovy, že jsem noční sova a taky, že časově nemáme jinou možnost. S kolegyní se holt v pět odpoledne na kafe neodebéřeme… Na krám jsem přijela krátce po osmý, zašla jsem si pro filmy do Instaxu a pak pro víno. Prodavačka po mně chtěla občanku. Celkem sranda, za necelý dva týdny mi bude 27 a pořád vypadám jak malé děvčátko. Muhehe. Připadala jsem si hrozně neodolatelně, měla jsem svoje růžový brejluny, modrý šaty s puntíkama a na krku náhrdelník se sovou, která má u okolí úspěch. Je to moudrá sova a dohlíží na ty moje píčoviny.

Konečně jsme se dočkaly devátý hodiny, zavřely jsme a pak tradá na Strahov, kde jsme koštovaly víno a vyprávěly si zážitky uplynulých dní. Kolegyňka mi povídala o jejich čtyřdenním mejdanu, já se musela pochlubit s tím víkendovým. Pak přišla řeč na Ňufíka. Nedalo mi to a odpoledne jsem mu napsala, že bych měla čas už ve středu. Kostky jsou vrženy. Byla nám zima, kolegyňka navrhla přesun do Hospůdky. Vzala jsem mobil, že se mrknu, v kolik nám jede autobus a tam zpráva od Ňufíka. Že půjde moc rád a navrhuje sraz ve 12:00 na Andělu. Týjo, takhle brzo? Odepsala jsem mu, že souhlasím, ale čas setkání jsem posunula o hodinu… Chtěla jsem se ho ještě zeptat, jestli není náhodou v Hospůdce, že se tam asi za 15 minut objevíme, ale proč, když jsem odpověď dávno znala…

Přijely jsme na místo. Daly jsme si ještě cigáro. Před vchodem jsme potkali známého, kterýho jsem poznala asi před 3 týdny a který nám posledně požehnal, jak jsme krásnej pár. Hned jsme se zdravili. „Katy, už ti sedí na baru!“ „No, mně je to jasný. Tak fajn.“ zaculila jsem se. Pak jsem ho seznamovala s kolegyňkou. „Tak tohle je takovej místní opilec…“ „No, Katy! Jakože jsem nějaký Výpitka jo?“ No a od tý chvíle mu Výpitku nikdo neodpáře.

Trošku nervózně jsme vtrhly dovnitř. Seděl na svým oblíbeným místě na baru a popíjel pivčo. Vypadal trošku zaskočeně, ale nervozita se celkem rychle rozplynula. Protože vesmír se fakt činí, v tý natřískaný hospodě byly jen dvě volný místa – hned vedle něj. Usadily jsme se, objednaly si taky pivčo a zábava mohla začít. Kolegyňka nám chtěla dopřát trochu soukromí, tak se dala do řeči s chlápkem po její levici. Zábava plynula fakt dobře, všechno bylo tak, jak má být. Ňufík se stydí. Myslím si, že mu musel někdo velmi ublížit, protože celkově si moc nevěří a bojí se. Odvahu začal dostávat po několikátym kousku. Slezla jsem ze židličky, že si půjdeme dát cigáro a v tu chvíli jsem se ocitla přímo v tý mezeře mezi námi. Jednou rukou mě objal a dal mi pusu do vlasů. Bála jsem se, jak bude moji nikotinovou závislost brát, ale vzhledem k tomu, že je sezónní kuřák, momentálně teda v tý abstinující fázi, má pochopení a nevadí mu to.

Bylo to príma, seznámili jsme se s nějakým pánem, strašně ho zaujalo, že říkám „abychom“ místo „abysme“, že se s tím skoro nesetkává a na moji krásnou češtinu objednal panáky zelený. Ňufík nechtěl, pán ho chvíli přemlouval, na to jsem dostala potřebu ho chránit: „Tak mu to nenuuuť!“ A abych tu ochranu provedla definitivně, se slovy, přece nebudu kulhat, jsem do sebe kopla oba. Ňufík mi pak, když kolegyňka byla na záchodě, prozradil, co tu minule dělala, že šla kolem něho, ukázala na něj, pak pronesla moje jméno a do vzduchu prstem nakreslila srdce. Styděla jsem se a zároveň se děsně smála. Nevím kolik bylo, tak možná dvě ráno, kolegyňka se rozloučila a šla domů. My ještě chvíli poseděli, pak se schylovalo k zavíračce. Využila jsem jeho malou nepozornost a šla zaplatit. Za nás za všechny, protože posledně zval on a teď nás čeká to rande a to určitě bude chtít všechno platit, tak ať si nemyslí, že jsem nějaká zlatokopka, hehe.

Nechtělo se nám domů. Už v Hospůdce došlo na první nesmělý dotyky a ty dlouhý pohledy z očí do očí. Doteď mě bolej lokty, jak jsem si opírala hlavu a zírala na něj… Chytil mě za ruku. Navrhla jsem zajít do nonstopáče, souhlasil. Pod kopcem jsem se začala třást zimou. Okamžitě sundal bundu a oblíkl mě. Kráčeli jsme ruku v ruce, až jsme došli k cíli. Uvnitř bylo plno, tak jsme si šli sednout ven. Už mi bylo líp, viděla jsem, že je zima tentokrát jemu, ale rezolutně odmítal ze mě tu bundu sundat, takže tam chudák klepal kosu, zatímco já si v teplíčku vykuřovala zobák.

Seděli jsme nebezpečně blízko sobě. Koukali na sebe, objímali se, hladili. Po chvíli se osmělil a došlo na pusinky. Je to strašně roztomilý, ale zároveň mě to znervózňuje, nikdy jsem se nesetkala s chlapem, kterej by na tyhle věci šel takhle děsně pomalu. V jednu chvíli se fakt odvážil a špičkou jazyka mi začal zkoumat rty a pravou rukou se dotkl mýho hrudníku. Je to sladký. Takhle jsme se tam oždibovali asi do pěti do rána. Bylo mi s ním dobře, říkala jsem mu, že se mi líbí od první chvíle, co jsem ho viděla.

Svítalo. Už jsme ani nedopili. Zvedli jsme se a vyrazili na tramvaj. Nechtělo se mi děsně moc domů. Stáli jsme na Andělu, já ho objímala, pak jsem se s ním chtěla vyfotit na ten Instax, ale pořádně jsme na to neviděli a tak jsme se na to vyprdli. Překvapilo mě, že byl k tomu svolný, jak si vůbec nevěří, tak nemá třeba ani na FB žádnou svou fotku. A ne, fakt to není žádná obluda, normální pěknej chlap. Přijela tramvaj, už denní spoj. „Ta se mi nelíbí, jedeme až tou další.“ prohlásila jsem jak malý uražený děcko a zase mu zapadla do náruče. Do půl 6 jsme si nechávali ujet tramvaje, ale protože jsme se měli už celkem za chvíli zase vidět, nakonec jsme přecejen do nějaký nastoupili a jeli. „Kdybys chtěla, můžeš přespat u mě. Kdykoli budeš chtít, tak můžeš přespat u mě…“ Sakra, kde se v něm vzalo najednou tolik kuráže? Jako správný cudný děvče jsem odmítla. Nene, chlapče, na tohle si ještě počkáme…

Do pokoje jsem vpadla krátce před 6. Bylo světlo, byla jsem celá taková rozechvělá, ale povedlo se mi naštěstí usnout prakticky okamžitě. Snad nezaspí(me).

Vstala jsem asi v 10. Přejetá parním válcem, ale zvláštním způsobem šťastná. Ou jé. Snědla jsem řepovej hummus a skočila do sprchy. Co si mám vzít na sebe? Co když na mě zapomene? Co když je to jen sen, ze kterýho se probudím, nebo co když už je na cestě do Polska?!

Mé obavy byly zbytečné. Napsal, že se těší a že s tím samozřejmě počítá. A skutečně. Už na mě čekal, když jsem přijela na místo srazu. Slušelo mu to a obdaroval mě květinou. Fialovo bílou, která mi ladí k brýlím. Vyrazil mi dech, tohle jsem nečekala. Chtěl jít na Náplavku. Zajásala jsem, že projevil nějaké svoje nápady a nechala den plně v jeho režii.

Bylo hrozný vedro, táhla jsem s sebou tu bundu, kterou jsem teda už na sídlišti nacpala do kabelky. Jak mi furt padala z ramena, hned se zajímal, jestli mi s tím nemá pomoct, jestli to nemám těžký. Milý. Došli jsme na Palačák, sešli shody a tam si vybrali nějakou loď, kde jsme si dali kafčo a jemně perlivou vodu. Páni, co to se mnou ten chlap udělal? Bylo to fajn, vyprávěl mi o sobě, já něco o sobě, komentovali jsme pejsky – má rád pejsky!!! Dělali si srandu z pána, kterej odjížděl sám do Hamburku a tak.

Pak jsme se prošli k mýmu oblíbenýmu železničnímu mostu, kde jsme si na Bahamách dali malinovku a pokračovali ve vzájemném poznávání. Na rande jsem nebyla už asi 4 roky, takže jsem byla nervózní jak blázen, navíc za střízliva, žejo, ale nic jsem na sobě nedávala najevo. Když jsme dopili a byl nám už fakt hic, přesunuli jsme se pod Vyšehrad do nějaké restaurace, kde jsme si dali ještě Latté.

Byl děsně utahanej. Víc jak já. To vedro tomu nepřidávalo, tak jsme se pomaličku po dopití odebrali zpátky na Palačák. I tak jsme spolu byli asi 4 hodiny a bylo to moc príma. Jen ho příště už asi pokárám, až se zas začne divit, že taková krásná žena jako já ztrácí čas s ním. Bože, proč si nevěří? Chytrej, vzdělanej, zcestovalej, s nejkrásnějšíma modrejma očima na světě, sportovec, má tolik přátel… To bylo vtipný, šli jsme kolem reklamního poutače a tam plakát na nějakej novej film. A na tom plakátu byl ten herec, kterej chodí do Hospůdky a protože sedí taky vždycky u baru, s Ňufíkem se začali kamarádit. „Hele, tvůj kámoš!“ Byl nadšenej.

V tramvaji bylo dusno a na padnutí. Stáli jsme naproti sobě, já měla děsnou chuť po něm skočit a začít ho líbat. On asi taky, ale nějak jsme nemohli ani jeden najít odvahu na to, to udělat. Holt malinovka zas tolik kuráže nedodává. Až když jsme se přiblížili k jeho výstupní stanici, trochu neohrabaně mi poděkoval a vrazil pusu. Objala jsem ho. Začal mě hladit po zádech, pak jsme si dali ještě jednu. V tu chvíli strašně zčervenal. Už jsem říkala, že je fakt sladkej?

Domů jsem dorazila nějak po tý pátý. Myslím, že kytkou neudělal dojem jen na mě, ale především táta vypadá spokojeně, že jsem začala randit s někým (snad) normální. Vtipný je, že brácha měl taky zrovna rande – s tou kolegyní. Třeba nastávají lepší časy, uvidíme. Vyhovuje mi v hodně ohledech, dost teda jezdí do Polska za synem, ale vzhledem k tomu, že dělám krátkej dlouhej, tak aspoň mi nebude líto, že trčím v práci a on je doma. Má dost zájmů, kamarádů, máme hodně společnýho, kupodivu s těma věcma přichází sám, není to tak, že by se mi chtěl zalíbit a tak kecá. Je to sportovec a mohl by mě trochu rozhýbat, pohyb potřebuju jako sůl, protože jsem pěkně zas ztloustla, máme dokonce i nějaký předběžný plány na dovolenou – chce navštívit jedno český město, co já taky, tak bychom na víkend mohli vyrazit. Baví ho cestovat vlakem. Povedlo se mu mě trochu rozkecat anglicky, ne že bych skládala ucelený věty, ale když nezná nějaký slovo, okamžitě ho vypálím anglicky a dodává mi odvahu. Stejně tak já dodávám odvahu jemu, když si není jistej v češtině. V který se zase podceňuje, protože mluví úplně v pohodě, má dost bohatou slovní zásobu a co, že to není vždycky gramaticky 100%, hlavně že mu je rozumět. Já se anglicky učila celej život a umím kulový, žejo.

Chtěla jsem si jít lehnout, ale nemohla jsem absolutně zabrat. Furt jsem byla duchem na Náplavce a přehrávala si celý ty dva dny, co máme za sebou. Ou jé. Já nějak nevím, co k tomu dodávat, připadám si taky jak slon v porcelánu. 😀 Jen to na sobě nedávám znát… Ale je mi s ním hezky.

1 komentář: „Vesmír se mnou začal ka

Napsat komentář: Věra Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.